Drakula

Deník Miny Harkerové

23. září. — Jonathanovi je lépe po špatně strávené noci. Jsem tuze ráda, že má mnoho práce, což odvádí mysl jeho od všelikých hrozných myšlenek; a zvláště mne těší, že ho netíží odpovědnost nynějšího jeho postavení. Věděla jsem, že zůstane sám sobě věren; a jak jsem nyní hrda, když vidím, jak se můj Jonathan vyšinul na výši své životní dráhy a umí dostáti každým směrem povinnostem, jež na něm spočívají. Co den je dlouho mimo dům; řekl, že doma svačiti nemůže. Vykonala jsem svoji domácí práci a teď si vezmu jeho cestovní zápisník, zamknu se ve svém pokoji a přečtu si jej…

24. září. — Dnešního večera jsem se neodhodlala psáti; hrozné Jonathanovy zážitky mne ohromily. Ubožák! Co asi vytrpěl, ať již bylo vše pravda nebo pouhá domněnka! Ráda bych věděla, je-li v tom všem trochu pravdy. Psal všechny ty hrozné věci, až když dostal mozkovou horečku, nebo měl ke všemu nějaký důvod? Mám za to, že se toho nikdy nedovím, neboť mu nesmím uváděti tyto věci na mysl… A přece jsme toho muže včera viděli! Jonathan byl si tím docela jist… Chudák! Bezpochyby ho rozladil ten pohřeb a zavedl myšlení jeho na onu stopu… Sám tomu všemu věří. Vzpomínám si, jak o naší svatbě řekl: „Jen kdyby na mne dolehla nějaká svatá povinnost a uvedla mi na mysl ony krušné hodiny ve spánku nebo bdění, při zdravém rozumu nebo v šílenství.“ — Jest mi, jakoby se tím vším vinula jakási nit souvislosti… Tento protivný hrabě přijde do Londýna… Kdyby se stalo a vskutku do Londýna přišel, oplývaje svými miliony… Snad se nám naskytá svatá povinnost; a nadejde-li, nesmíme se jí zaleknouti… Budu připravena. Zasednu ihned k psacímu stroji a začnu stenogram přepisovat. Přijde tím alespoň vhod očím ostatních lidí. A bude-li potřeba, potom snad, až jej dopíši, ubohý Jonathan nebude vydán rozčilení neboť budu moci mluviti místo něho já a zameziti, aby ho nic z toho všeho neděsilo. A přejde-li potom Jonathana tato jeho nervosa, snad se se mnou o všem rozhovoří a budu se ho moci vyptati na rozmanité věci a pokusiti se o jeho uklidnění.

Dopis. Van Helsing paní Harkerové

24. září. Důvěrné.

Madame!

Promiňte, prosím, že Vám píši; ráčíte mne znáti jen potud, že podal jsem Vám smutnou zprávu o úmrtí slečny Westernrové. Laskavostí Lorda Godalminga bylo mi možno přečísti její dopisy a zápisky, neboť se mne hluboce dotýkají některé okolnosti nejvýš důležité. Našel jsem v nich několik Vašich dopisů, jež ukazují, jak upřímnými přítelkyněmi jste byly a jak jste ji měla ráda. Ach, drahá paní, pro tuto lásku se dovolávám, pomozte mi. Prosím Vás o to i ve prospěch jiných, — aby odvráceno bylo veliké zlo a předešlo se mnohému hroznému zlu a většímu bolu, nežli byste řekla. Směl bych Vás navštíviti? Můžete mi důvěřovati. Jsem přítelem Dra. Johna Sewarda a Lorda Godalminga, (jenž jest Lucyiným Arturem). Zatím však musím věc před kýmkoli zachovati v tajnosti. Přišel bych do Exeteru, jakmile mi dáte svolení a oznámíte, kdy a kde Vás uvidím. Ještě jednou prosím za prominutí, vzácná paní! Četl jsem Vaše dopisy psané ubohé Lucy a vím, jak jste dobra a jak manžel Váš trpí; prosím Vás tedy, je-li možno, abyste mu ničeho nevysvětlovala, aby zase neonemocněl. Ještě jednou se omlouvá Van Helsing.

Telegram. Paní Harkerová Van Helsingovi

25. září. — Přijeďte dnes vlakem ve čtvrt na jedenáct, stihnete-li jej. Mohu Vás přijmouti v každou dobu. Wilhelmina Harkerová.

Deník Miny Harkerové

25. září. — Nedovedu se ubrániti strašnému rozčilení, jelikož blíží se chvíle, kdy mne navštíví Dr. Van Helsing; tuším totiž, že vzejde mi trochu světla o smutných zážitcích Jonathanových; a poněvadž ošetřoval Lucy v poslední její nemoci, bude mi moci o ní něco pověděti. Vždyť proto právě přichází; jdeť o Lucy a její náměsíčnost, nikoli o Jonathana. Nikdy se tedy ryzí pravdy nedovím! Jak jsem pošetila! Ten hrozný deník upoutal celou moji fantasii a dodává všemu jakéhos ponurého zabarvení. Zajisté přichází strany Lucy. Ubohé se asi návyk její vrátil a hrozná ona noc na skalním útesu způsobila její onemocnění. Pro vlastní starosti jsem téměř zapomněla, jak potom trpěla. Vyprávěla mu asi o své dobrodružné pouti ze spaní a že já o ní vím; a teď on bude chtít, abych mu o tom něco pověděla, aby mu vše bylo jasno. Myslím, že jsem dobře učinila, že jsem se paní Westernrové o ničem nezmínila. Nikdy bych si neodpustila, kdyby mé jednání, byť jen třeba opomenutí, ubohé drahé Lucy nějak bylo ublížilo. Doufám také, že mi Dr. Van Helsing nebude ničeho vytýkati; poměla jsem tolik starostí a strachu v poslední době, že cítím, že bych jich nyní již nesnesla.

Myslím, že nám všem trochu pláče může časem jen prospěti, — čistí se jím vzduch jako každou vláhou. Snad mě tak rozrušilo čtení deníku včera a že Jonathan dnes ráno odejel na celý den i noc, ponejprv od té doby, kdy jsme se vzali. Doufám, že mužíček dá na sebe pozor, a že se mu nestane nic, co by ho přivedlo z míry. Jsou dvě hodiny a doktor bude tu co nevidět. O Jonathanově denníku se nezmíním, leč by se mne na něj tázal. Jsem tolik ráda, že jsem svůj deník přepsala na stroji, takže, bude-li se vyptávati doktor na Lucy, budu mu jej moci předložit; ušetří se tím mnoho otázek.

Později. — Přišel tedy a zase již odejel. Ó, toho divného setkání! Až se mi z něho hlava točí. Jest mi jako ve snách. Může to všechno být možno, nebo třeba jen část toho? Kdybych byla dříve nečetla Jonathanova deníku, nikdy bych se nenadála, že je to možno. Ubohý, ubohý můj drahý Jonathan! Co asi vytrpěl! Dá-li Pán Bůh, něco takového se mu již nestane. Vynasnažím se, aby toho byl ušetřen; ale snad by mu bylo útěchou a na prospěch — byť mělo jakkoli hrozné důsledky, — kdyby věděl najisto, že ho oči, uši, ani fantasie neklamaly, a že je všechno ryzí pravda. Možná také, že ho trápí pouhá pochybnost; že až budou odklízeny pochyby a bude mu dokázána pravdivost ať již toho, co zažil, nebo o čem snil, — bude spokojenější a bude spíše s to ránu snésti. Dr. Van Helsing je zajisté dobrý a moudrý muž, když je Arturovým a Sewardovým přítelem a když ho povolali až z Holandska, aby Lucy ošetřoval. Hned, jak jsem jej spatřila, seznala jsem, že vskutku je dobrý a laskavý a povahy šlechetné. Až zítra přijde, zeptám se ho, co soudí o Jonathanovi; potom snad, dá Bůh, všechen ten strach a úzkost povedou k dobrému konci. Ráda bych si byla zvykla vésti si jako při interviewu; Jonathanův přítel, člen redakce „The Exeter News“, vyprávěl mu, že při tom je pamět hlavní věcí, abychom byli s to podati každé slyšené slovo i kdybychom snad chtěli některé opraviti. Měla jsem takový interview; pokusím se podati jej do slova.

Bylo půl třetí, když bylo zaklepáno na dveře. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a čekala. Za chvilenku Mary otevřela dveře a hlásila: „Pan Dr. Van Helsing.“

Vstala jsem, uklonila se a on přistoupil ke mně; muž prostřední postavy, silně urostlý; na širokém klenutém hrudníku štíhlý krk, nesoucí pěkně utvářenou hlavu. Ta zdá se takřka těžkou závažnými, hlubokými myšlenkami; je ušlechtila, rázovita a za ušima široka. Pečlivě vyholený obličej jeví rázovitou, hranatou bradu, velká, odhodlaná ústa, pěkný, pravidelný nos, téměř přímý, s jemně pohyblivými nozdrami, jež se takřka rozšiřují, když se husté obočí stahuje a rty svírají. Čelo je široké a hladké, nejprve skoro přímo vystupující, potom přes dva odstávající hrboly vzad ustupující; tak mohutné, že naryzlé vlasy nemohou ho pozakrýti, nýbrž spadají po spáncích a na týl. Velké, temné modré oči jsou široce otevřeny a hledí bystře, něžně nebo vážně podle chodu myšlenek. Pravil mi:

„Mám čest mluvit s paní Harkerovou, prosím?“ Uklonila jsem se.

„S bývalou slečnou Minou Murrayovou?“ Opět jsem se uklonila.

„Přišel jsem promluvit s Minou Harkerovou, jež byla přítelkyní ubohé, drahé Lucy Westernrové. Pani Mino, přicházím stran této zesnulé.“

„Pane doktore,“ řekla jsem, „nemůžete míti lepšího doporučení, nežli že jste byl přítelem a pomocníkem Lucy Westernrové.“ A podala jsem mu ruku; uchopil ji a řekl upřímně:

„Ó, paní Mino, vím, že přítelkyně ubohého děvčete jistě byla bytost dobrá, avšak přesvědčil jsem se —“ Zakončil svá slova zdvořilou úklonou. Otázala jsem se, o čem si vlastně přeje promluvit; začal tedy bez okolků:

„Četl jsem vaše dopisy slečně Lucy. Promiňte laskavě, ale musel jsem s dotazy někde začít, a nebylo nikoho, koho bych se zeptal. Vím, že jste s ní byla na Whitby. Kdysi vedla si deník, — nemusíte se tvářit udivena, paní Mino; začala jej psát po vašem odchodu a napodobovala pouze deník váš. Ve svém deníku líčí k závěru jisté okolnosti, které ji vedly k putování náměsíčnímu, a podotýká, že jste ji při tom jednou zachránila. Nevěda si naprosto rady, přicházím k vám a doprošuji se vaší laskavosti, abyste vypověděla všechno, nač se pamatujete.“

„Mohu vás ubezpečiti, pane doktore, že vám mohu říci všechno o té věci.“

„Ach, máte zajisté dobrou pamět pro události, pro podrobnosti? U mladých dam není tomu vždycky tak.“

„Ovšem, že není, pane doktore, avšak svého času jsem si všechno zapsala; mohu vám ukázati zápisky, přejete-li si.“

„Ó, milostivá paní, budu vám velice vděčen; učiníte mi tím veliké potěšení.“ Nemohla jsem odolati, abych ho trochu nezklamala; bezpochyby proto, že v nás zbylo trošinku svůdnosti, dát okoušet rajského jablíčka; podala jsem mu zápisník psaný těsnopisem. Vzal jej do ruky s vděčnou úklonou a řekl:

„Smím jej čísti?“

„Přejete-li si, ovšem,“ odpověděla jsem, tváříc se co možná upejpavě. Otevřel jej a hned protáhl obličej. Potom vstal a uklonil se.

„Och, jste vtipná dáma!“ pravil. „Vím dávno, že pan Jonathan je výborný muž; ale vy, jeho manželka, máte všechny dobré stránky. Což, chtěla byste mi prokázati laskavou pomoc a přečetla mi jej? Bohužel, nevyznám se v těsnopise.“ Byla jsem se svým žertíkem v koncích a skoro jsem se zastyděla; vyndala jsem tedy z pracovního košíčku strojem psaný opis a podala jsem mu jej.

„Promiňte,“ řekla jsem: „Nemohla jsem jinak; ale myslila jsem si, že budete se asi dotazovat na drahou naši Lucy, a abyste tedy nemusel dlouho čekat, — ne k vůli sobě, nýbrž že vím, že vám je čas tak vzácný, — přepsala jsem pro vás vše na stroji.“

Přijal opis a oči mu zazářily. „Jste tuze laskava,“ pravil. „A smím čísti hned? Rád bych se na něco vyptal, hned jak dočtu.“

„Rozhodně ano,“ odpověděla jsem; „čtěte a já zatím zařídím svačinu; a při jídle se budete moci vyptávat.“ Uklonil se, usedl do lenošky zády k světlu a zahloubal se do zápisků, zatím co jsem odešla opatřit svačinu, hlavně však, abych ho nevyrušovala. Když jsem se vrátila, zastala jsem jej přecházejícího spěšně po pokoji; obličej měl rozčilením až zarudlý. Pospíšil naproti mně a uchopil mne za obě ruce.

„Ó, paní Mino!“ zvolal, „jak vám mohu vypověděti, zač vám mám děkovat? Tyto papíry jsou mi jakoby sluneční září; bránu přede mnou otvírají! Jsem omámen, oslněn tolikerým světlem, ale pořád ještě se tu válejí temné mraky za světlem. Vy však nechápete, nemůžete pochopiti. Ó, jak jsem vám vděčen, prozíravá paní! Madame,“ začal potom slavnostně, „může-li kdy Abraham Van Helsing učiniti něco pro vás a vaše milé, vím, že mi to řeknete. Bude mi potěšením, ano rozkoší, mohu-li vám přispěti jako přítel; a vše, čemu jsem se kdy naučil, vše, co vůbec učiniti mohu, vykonám pro vás a pro ty, které milujete. Jsou sice stíny v životě, ale jsou také světla; vy jste takovým světlem. Budete žíti šťastný život, krásný život, a manžel váš bude vámi blažen.“

„Ale, pane doktore, tolik mne velebíte a — mne neznáte.“

„Vás neznat — já, který jsem stár a který po celý život studoval muže i ženy; já, který jsem si zvláště obral studovati lidský mozek, všechno, co s ním souvisí a co z něho plyne! Přečetl jsem váš deník, jejž jste tak dobrotivě pro mne napsala, a který dýše pravdou na každém řádku. Já, jenž četl jsem vaše milé dopisy ubohé Lucy psané o vašem milování a vašich tužbách, bych vás nepoznal? Ó, vzácná paní, dobré ženy povídají celý svůj život, každého dne, každé hodiny a minuty, ale jen věci, jež mohou čísti andělé; a my muži, kteří si toho přejeme seznati, máme cosi z očí andělských. Váš manžel je ušlechtilá povaha, též i vy jste bytost šlechetná, neboť důvěřujete, a důvěřovati nemůže člověk všední. A což vaš manžel? Vypravujte mi o něm, prosím! Je zcela zdráv? Pominulo již to horečné rozčilení? Je zase silen a čilé mysli?“ Viděla jsem, že naskytá se mi příležitost dotázati se něčeho o Jonathanovi; řekla jsem tedy:

„Pozdravil se téměř, ale smrt páně Hawkinsova tuze ho rozčilila.“ Přerušil mne slovy:

„Ach, ano, vím, vím. Četl jsem vaše poslední dva dopisy.“ Pokračovala jsem:

„Mám za to, že se rozrušil, neboť když jsme byli ve čvrtek ve městě, doznal otřes nervů.“

„Otřes? A tak záhy po zánětu mozku! To není dobře. Jaký to byl otřes?“

„Domníval se, že spatřil někoho, jenž vzbudil v něm hroznou vzpomínku, jež souvisela nějak se zánětem mozku.“ Celá věc přepadla mne jako bouře. Útrpnost s Jonathanem, hrůza, která ho uchvátila, celé děsné tajemství jeho deníku a starost, jež mne palčivě od té doby tížila, to vše jako když na mne hodí. Myslím, že jsem byla hysterická, neboť jsem se vrhla na kolena, sepiala jsem k němu ruce a prosila úpěnlivě, aby mého muže zase uzdravil. Uchopil mě za ruce, zvedl mě, vybídl, abych se posadila na pohovku a sedl si vedle mne; držel ruku mou ve své a řekl mi nesmírně lahodně:

„Život můj je jednotvárný a samotářský a potud plný práce, že mi nezbývá času na přátelství; avšak od té doby, kdy jsem byl sem povolán přítelem Johnem Sewardem, poznal jsem tolik dobrých lidí a uviděl tolik duševní šlechty, že pociťuji více nežli kdy jindy — a to čím jsem starší, tím více — osamělost svého života. Věřte mi tedy, že přicházím sem pln úcty k vám, a že jste mi poskytla naděje, ano přesvědčení, že nejen najdu, čeho hledám, nýbrž že jsou ještě na světě ženy, které dovedou učiniti život šťastným; dobré ženy, jejichž život a působení jsou dobrým příkladem dětem, jež časem přijdou. Jsem rád, velice rád, že vám mohu něčím prospěti; neboť jestliže muž vás trpí, spočívá jeho utrpení v dosahu mých studií a zkušeností. Slibuji vám, že rád učiním všechno, co mi bude možno pro něj učiniti, všechno, co posilní a utuží jeho život a šťastným učiní život váš. Ale teď pojíme. Jste přepracována a snad příliš ustrašena. Pan manžel nerad by vás viděl ubledlou; a nevidí-li něco rád u své nejmilejší choti, škodí mu to. Proto tedy již pro něho samého musíte jísti a usmívati se. Již jste mi pověděla všechno o Lucy, nebudeme tedy o ní mluviti, abychom se neroztesknili. Této noci zůstanu v Exeteru, jelikož jest mi mnoho přemýšleti o tom, co jste mi řekla, a až všechno promyslím, ješte se vás na něco vyptám, dovolíte-li. Potom také budete mi moci pověděti něco o Jonathanově utrpení, pokud se upamatujete; teď však ještě nikoli. Teď račte jísti; potom mi všechno vypovíte.“

Když jsme se po svačině vrátili do obytného pokoje, řekl mi:

„A teď mi o něm všechno povězte, prosím!“ Když jsem měla mluviti před slavným učencem, obávala jsem se, že mě bude míti za nesmělou, pošetilou ženu a Jonathana za blázna, — deník je tak podivný — a váhala jsem promluviti. Ale byl tak laskav a ochoten, že mi slíbil pomoci, takže jsem pojala k němu celou důvěru a řekla:

„Pane doktore, to, co vám povím, je tak divoké a pošetilé, že prosím, abyste se mně a mému muži nevysmál. Od včerejška mám přímo horečné pochybnosti; budete zajisté míti ke mně tolik shovívavosti, že mne nebudete považovati za choromyslnou a tak pošetilou, že bych mohla aspoň spoluveřiti těm podivným věcem.“ Uklidnil mne jak svým vzezřením, tak i slovy:

„Ach, drahá paní, kdybyste tušila, jak podivna je věc, strany které jsem k vám přišel, smála byste se vy. Zvykl jsem si nesouditi křivě o smýšlení kohokoli, byť sebe podivnějším. Snažil jsem se vždy uchovati si jasnou mysl; a té nedovedou zatemniti obyčejné výjevy v životě, nýbrž jen věci podivné, věci neobyčejné, věci, jež v nás budí pochybnosti, ať jsme již při smyslech nebo třeba šílení.“

„Díky vám, tisíceré díky! Sňal jste mi se srdce veliké břímě. Dovolíte-li, dám vám ještě něco přečísti. Věc je dlouhá a přepsala jsem ji na stroji. Vylíčí vám bolest mou i Jonathanovu. Je to opis jeho deníku, jejž zapisoval si, když byl v cizině, a všechno to se vskutku událo. Sama si netroufám vysloviti se o tom; sám si vše přečtěte a úsudek si utvoříte. A až se zase uvidíme, budete snad laskav a řeknete mi, co o věci soudíte.“

„Slibuji,“ řekl, když jsem mu podala zápisky. „Přijdu zítra, jak brzy budu moci, a navštívím vás a smím-li, pana manžela.“

„Jonathan bude tu v půl dvanácté; přijďte k nám na posnídávku a seznáte ho; budete moci stihnouti rychlík vyjíždějící ve 3.34, kterým přijedete před osmou do Paddingtonu.“ Podivil se, že znám zpaměti odjezd vlaků; neví totiž, že jsem si vštípila do paměti všechny vlaky odjíždějící a přijíždějící do Exeteru, abych mohla přispěti Jonathanovi, když má naspěch.

Doktor vzal zápisky s sebou a odešel; a já sedím tu a přemýšlím — přemýšlím, ani nevím, o čem.

Dopis (pérem psaný) Van Helsingův paní Harkerové

25. září, v 6 hodin.

Vysoce vážená paní Mino!

Přečetl jsem podivuhodný deník vašeho pana manžela. Můžete klidně spáti. Zvláštní a hrozný, ovšem, ale pravdivý! Dávám svoji hlavu v sázku. Jiného by nastrašil, jemu a vám však nic nehrozí. Manžel Váš je šlechetné povahy; a dovolte, abych Vám řekl na základě své znalosti lidí, že člověk, který jako on sešplhal po zdi do onoho pokoje, ba, docela dvakrát, — nemůže trvale trpěti nervovým otřesem. Jeho mozek i srdce jsou v pořádku; to vám přisahám, byť jsem ho dosud neviděl; buďte tedy klidna! Bude mi vyptati se ještě na mnohé jiné věci. Jsem šťasten, že Vás ještě dnes uvidím, neboť dovím se rázem všeho, tím spíše, že jest mi leccos opět záhadno, ano, větší záhadou, nežli kdy dosud, takže musím přemýšleti.

Vám zcela oddaný Abraham Van Helsing.

Dopis paní Harkerové Van Helsingovi

25. září, v 6.30 večer.

Vážený pane doktore!

Tisíceré díky za Váš milý dopis, jenž mi sňal veliké břímě se srdce. A přece, spočívají-li zápisky na pravdě, jaké to hrozné věci dějí se na světě a jak hroznou bytostí jest onen muž, ten netvor, jenž vskutku dlí v Londýně! Bojím se na to pomysliti. Co toto píši, dostala jsem telegram Jonathanův, jímž mi oznamuje, že odjíždí v 6.25 večer z Launcestonu a bude tu večer v 10.18, takže nemá obav pro dnešní noc. Račte tedy místo k posnídávce s námi přijíti již k snídani o osmé hodině, nebude-li vám to příliš záhy? Máte-li naspěch, můžete vyjeti v 10.30 vlakem, jímž stihnete do Paddingtonu ve 2.35. Odpovídati na tento dopis nemusíte; nedostanu-li tedy odpověď, mám za to, že přijdete k snídani.

Oddaností a vděčností svou ubezpečuje Vás Vaše přítelkyně Mina Harkerová.

Deník Jonathana Harkera

26. září. — Nikdy jsem si nepomyslil, že budu opět zapisovati do tohoto deníku, avšak zase nadešel čas. Když jsem přišel v noci domů, měla Mina večeři již připravenu a když jsme jedli, vyprávěla mi o Van Helsingově návštěvě, o tom, že mu dala oba přepsané zápisníky, a co přestála strachu. Ukazovala mi v doktorově dopise, že všechno, co jsem napsal, je pravda. Zdá se, že mne to učinilo jiným člověkem. Vždyť jen pochybování o skutečnosti toho všeho mne tolik tížilo. Cítil jsem se bezmocným a tápajícím ve tmách a pozbyl jsem sebedůvěry. Nyní však, kdy všechno vím, nemám obav, ani o hraběte. Podle všeho se mu podařilo dostati se do Londýna a já jsem ho viděl. Omládl, ale kterak? Van Helsing je muž, který s něho sejme škrabošku a zapudí ho, vztahuje-li se na něho to, o čem mluvila Mina. Dlouho jsme seděli a o všem tom hovořili. Mina se obléká; zajdu pro něj do hotelu a v několika minutách ho přivedu…

Byl, jak myslím, udiven, když mě spatřil. Když jsem vešel do pokoje, ve kterém byl ubytován, a představil jsem se, objal mne v ramenách a obrátil tváří proti světlu; když si mě bystře prohlédl, řekl:

„Ale paní Mina mi řekla, že jste nemocen, že jste utrpěl nervový otřes.“

Bylo směšno, že tak laskavý, ale rázně se tvářící starý pán jmenuje mou ženu „paní Mina“. Usmál jsem se a pravil:

„Byl jsem nemocen, měl jsem nervový otřes, ale vy jste mne již vyléčil.“

„A jak?“

„Svým dopisem, jejž jste včera zaslal Mině. Byl jsem v pochybnostech a všechno mělo nádech neskutečnosti; nevěděl jsem, nač se mám spolehnout, ani snad ne na vlastní smysly. A protože jsem nemohl ničemu důvěřovat, nevěděl jsem, co si počít; a tak žil jsem dále své práci v obvyklých kolejích. Ale koleje tyto jakoby mne od úspěchu zaváděly a já pozbyl jsem důvěry v sebe. Pane doktore, ani nevíte, co znamená pochybovati o všem, i o vlastní síle. Ne, nevíte; ani vy, jenž máte tak výrazné obočí.“ Zdá se, že mu to lichotilo, a řekl:

„Tak? Vy tedy jste fysiognomik! Každou hodinou poznávám tu něco nového. Bude mi velikým potěšením, že s vámi mohu posnídati; a potom, pane, nezazlíte starému pánovi, zalichotí-li vám, že paní vaše je vám pravým požehnáním.“

Byl bych mohl naslouchati celý den tomu, jak vychvaluje Minu; přikývl jsem tedy jen mlčky.

„Je z žen Bohem seslaných, vyšlých z Jeho vlastní ruky, jež mají ukázati nám, mužům a jiným ženám, že jest nebe, do něhož lze vejíti již zde na zemi. Je tak věrna, nežna, vznešena a nezištna — a já tvrdím, že to v dnešní skeptické a sobecké době znamená mnoho. A co se Vás týče, pane, — četl jsem všechny dopisy ubohé slečny Lucy a některé se zmiňují o vás; znám vás tedy již několik dní z líčení jiných lidí; vaši pravou bytost znám však teprve od dnešní noci. Chcete mi podati ruku, ano? A buďme přáteli nadosmrti.“

Stiskli jsme si ruce a on byl tak vážný a laskavý, že mi bylo milo u srdce.

„A teď,“ pravil, smím vás žádati o pomoc? Jest mi vykonati veliký úkol a rád bych věděl hned na začátku, smím-li na vás spolehnouti. Můžete mi pomoci. Mohl byste mi říci, co předcházelo vaší cestě do Transsylvanie? Později vyprosím si vydatnější a rozmanitější pomoci; toto zatím stačí.“

„Dovolte, pane doktore,“ řekl jsem, „týče se to, co zamýšlíte, hraběte?“

„Tak jest,“ odpověděl vážně.

„Pak jsem váš tělem i duší. Poněvadž odjíždíte vlakem v 10.30, nebudete míti již kdy čísti tyto zápisky; ale dám vám je s sebou. Vezměte je a čtěte ve vlaku.“

Po snídani vyprovodil jsem jej na nádraží. Když jsme se rozcházeli, řekl:

„Snad byste přišel ke mně do města, kdybych vás o to požádal, a vzal byste s sebou paní Minu.“

„Přijdeme oba, budete-li si přáti,“ odpověděl jsem.

Podal jsem mu ranní noviny a londýnské večerníky, jež letmo přelistoval, zatím co jsme u okna kupé před odjezdem vlaku hovořili. Vtom zrak jeho rázem na čemsi utkvěl; byla to „Westminster Gazette“, — znal jsem ji po barvě — a doktor zbledl jako stěna. Četl cosi pozorně a povzdechl si: „Bože, Bože! Tak záhy, tak záhy!“ Myslím, že si na mne v té chvíli ani nevzpomněl. Právě ozval se hvizd lokomotivy a vlak se hnul. To ho přivedlo k sobě; nahnul se s okna, pokynul mi rukou a zvolal: „Pozdravujte ode mne paní Minu; budu vám psáti, jakmile mi bude možno.“

Deník Dra Sewarda

26. září. — Věru ani koncem si člověk není jist. Není tomu ani týden, kdy jsem řekl „Finis“, a dnes začínám znovu, ano, spíše v téže věci pokračuji. Do dnešního odpoledne neměl jsem příležitosti přemýšleti o tom, co se stalo. Renfield je rozhodně zdravější a rozumnější. S lovem much dospěl již značně daleko; teď se jal lovit pavouky, — pro to mě hlava nebolí. Od Artura mne došel dopis psaný v neděli; dovídám se z něho, že se mu daří ku podivu dobře. Quincey Morris jest u něho, a to znamená mnoho, neboť je stálým zdrojem dobrého humoru. Quincey připsal mi několik řádek, jimiž oznamuje, že Artur nabývá své bývalé pružnosti tělesné i duševní; co se obou těchto přátel týče, jsem o ně bez starosti. Já sám dal jsem se do práce s nadšením, jež jsem vždy k věci choval, a mohl jsem tedy zcela dobře říci, že rána, kterou mne osud ubohé Lucy zasáhl, začíná se zacelovat. Teď se však znovu všechno rozjitřilo, a jak věc skončí, ví sám Bůh. Tuším, že Van Helsing se také něčeho dohaduje, ale poví vždycky jen tolik, co budí novou zvědavost. Včera odejel do Exeteru a pobyl tam celou noc. Dnes se vrátil, vrazil skoro do mého pokoje asi v půl šesté a vsunul mi do ruky večerní číslo „Westminster Gazette“.

„Co o tom soudíte?“ tázal se poodstoupiv s rukama nakříž založenýma.

Přeletěl jsem noviny pohledem, neboť jsem věru nevěděl, co myslí těmi slovy. Sáhl po novinách a ukázal prstem na článek o dětech z Hampsteadu do ústraní vylákaných. Článek mne valně nepoutal, až teprve, když jsem se dočetl místa, kde líčila se dvě malá zranění na krku dětí. Myšlenka kmitla se mi hlavou a vzhlédl jsem k němu. „No, což?“ otázal se.

„Je tomu podobně jako u Lucy.“

„A jak o tom smýšlíte?“

„Zcela prostě, — že všechny tyto případy mají něco společného. Co ublížilo ubohé Lucy, zranilo i děti.“ Neporozuměl jsem jeho odpovědi zcela.

„Je to pravda nepřímo, nikoli přímo.“

„Co tím myslíte, pane profesore?“ otázal jsem se. Klonil jsem se poněkud k tomu, abych bral jeho vážnost nalehko, neboť po všem, co jsme přestáli, na duchu nás osvěžily čtyři dni odpočinku a pokoje od palčivé, tísnící úzkosti; — ale když jsem spatřil jeho obličej, vystřízlivěl jsem. Nikdy, ani v největších úzkostech o Lucy netvářil se vážněji.

„Mluvte!“ řekl jsem. „Nemohu se odvážiti úsudku o věci. Nevím, co si mám pomyslit, a nemám ani podkladu, na němž bych domněnky své budoval.“

„Chcete mi tím říci, příteli Johne, že nemáte tušení, nač ubohá Lucy zemřela? Po všech těch pokynech, jež podaly vám události a já sám?“

„Nervovým vysílením, jež přivodila převeliká ztráta nebo úbytek krve.“

„A proč ta ztráta nebo úbytek krve?“ Zavrtěl jsem hlavou. Přistoupil ke mně, sedl si vedle mne a pravil dále:

„Jste bystrá hlava, příteli Johne; správně soudíte a směle pronikáte k věci; příliš však vězíte v předsudcích. Nedopřáváte očím svým vidět a uším slyšet, a co je mimo okruh vašeho denního života, toho si nevšímáte. Nemyslíte, že jsou věci, jichž nechápete, které však přece existují? A že mnozí lidé vidí věci, kterých jiní nedovedou postřehnouti? Jsou však věci staré i nové, na které nesmí se pohlížeti očima lidskýma, protože tito lidé vědí, nebo myslí že vědí to, co před nimi jiní řekli. Ach, je chybou naší vědy, že chce všechno vysvětliti; a nevysvětlí-li ničeho, praví, že není čeho vysvětlovati. Avšak vidíme co den kolem sebe vyrůstati nové směry, jež samy sebe považují za nové; jsou však staré a novotu a mládí jen předstírají jako krásné dámy na operním jevišti. Myslím, že nevěříte ve dvojníky; ne-li? Ani ve zhmotnění? Sotva asi? Ani v astrální těla? Že ne? Rovněž ne ve čtení myšlenek; což? Také ne v hypnotysmus?“

„Ano,“ řekl jsem. „Charcot to velmi dobře dokázal.“ Usmál se a pravil dále: „Jste tedy pevně o tom přesvědčen. Ano? A chápete zajisté, jeho výkony a dovedete sledovati myšlení velikého Charcota, — škoda, že už je mrtev! — a proniknouti do hlubin duše pacientů, kteří podléhají jeho vlivu? Ne-li? Potom, příteli Johne, musím míti za to, že prostě přejímáte fakta a spokojujete se tím, že přecházíte od premisy k závěru, ačkoli zeje mezi nimi celá propast. Pravda? Potom tedy mi povězte, — vždyť se zabývám studiem mozku — jak můžete uznávati hypnotismus a popírati čtení myšlenek. Řeknu vám, příteli, že v dnešní elektrovědě dějí se věci, které by objevitelé elektřiny byli považovali za bezbožné rouhání, za které by ještě před nedávném mohl člověk jako čaroděj být upálen na hranici. V životě vždycky vyskytují se tajemství. Když Methusalem byl živ devět set let a „Old Parr“ stodevadesát šest, proč nešťastná Lucy, jež měla v žilách krev čtyř mužů, nemohla ani o den žíti déle? Vždyť, kdyby byla žila ještě jediný den, mohli jsme ji zachrániti. Znáte všechna tajemství života i smrti? Znáte-li soubor srovnávací anatomie a můžete mi říci, proč někteří lidé jsou nadáni zvířecími vlastnostmi a jiní nejsou? Dovedete-li mi vysvětliti, proč někteří pavouci zmírají malí a záhy, kdežto velký jeden pavouk žil po staletí ve věži španělského chrámu, rostl a rostl, až spustiv se jednou po pavučině, mohl vypíti všechen olej věčné lampy? Dovedete-li mi říci, proč v pampách a též jinde žijí netopýři, kteří v noci napadají skot a koně a vyssávají jim krev ze žil do poslední kapky? Proč na některých ostrovech Tichého oceánu žijí netopýři, kteří visí celý den na stromech takže očití svědkově líčí je jako veliké ořechy nebo lusky, a když plavci horkem znavení na palubě usnou, spouštějí se na ně — a ráno bývají plavci nalezeni mrtvi, bledi jako právě slečna Lucy?“

„Dobrý Bože, pane profesore!“ zvolal jsem vyskočiv. „Chcete tím říci, že Lucy byla napadena takovým netopýrem a že něco takového je možno zde v Londýně v devatenáctém století?“ Mávl rukou žádaje ticha a pravil dále:

„Můžete-li mi říci, proč želva přežije celé generace lidí; proč slon žije a žije, vida celé dynastie vymírati; a víte proč papoušek jinak neumírá, leč by ho zakousl pes nebo kočka, nebo jinakou nehodou? Dovedete-li mi říci, proč lidé všech věků a všech končin věřili, že jsou na světě muži i ženy nikdy neumírající? Všichni víme — protože věda nám tento zjev zaručuje — že v drobných dutinách skalních byly uzavřeny ropuchy tisíce let a zachovaly se naživu od mladistvých dob světa. Můžete-li mi říci, proč indický fakir dovede umříti, dá se pohřbíti, hrob zapečetiti a oseti obilím; obilí dozraje, poseče se, znovu se oseje, dozraje a poseče, přijdou lidé, sejmou neporušenou pečeť — a v hrobě leží fakir, ne mrtev, nýbrž vstane živ a zdráv jako kdysi?“

Tu jsem ho přerušil; byl jsem zmaten. Tak mi přecpal hlavu přírodními výstřednostmi a možnými nemožnostmi, že se mi obrazivost rozhořela. Měl jsem nejasný pocit, jako by mi podával učenou přednášku, jako před lety ve své amstrdamské pracovně; ale tehdy vykládal věc tak, že jsem ji dovedl trvale udržeti v paměti. Tentokrát mi pamět vypovídala pomocnou službu; poněvadž jsem však chtěl dále výklad jeho sledovati, řekl jsem:

„Pane profesore, dovolte, abych byl zase vaším oblíbeným studentem. Řekněte mi thesi, abych mohl sledovati a chápati vaše vývody. Zatím tápám v duchu jen sem tam, jak jen blázen, a to nezdravý, myšlenku vystihuje. Jest mi jako člověku, jenž ponejprv bloudí za mlhy bažinou, skáče s trsu rákosí na trs ve slepém úsilí dostati se dále, aniž ví, kam zachází.“

„To je dobré přirovnání,“ pravil. „Dobrá, povím vám svoji thesi: Chci, abyste věřil.“

„Čemu věřil?“

„Abyste věřil věcem, jímž uvěřiti nemůžete. Vysvětlím vám tu věc. Slyšel jsem kdysi Američana takto definovat víru: ,Schopnost, která nám umožňuje věřiti něco, o čem víme, že pravda není.‘ Pokud se týče mne, dávám muži tomu za pravdu. Chce tím říci, že máme míti rozum otevřený a nedopouštěti, aby špetka pravdy stavěla se proti náporu pravdy veliké, tak jako kousek skály přivádí z kolejí celý vlak. Vezměme nejprve malou pravdu. Dobrá! Chopíme se jí a oceníme ji; proto však nesmíme si myslit, že jsme uchvátili všechnu pravdu na světě.“

„Dále si přejete, aby nějaké předem připravené přesvědčení nepřekáželo vnímavosti mého ducha, pokud se týče některých podivných zjevů. Chápu správně vaši lekci?“

„Ó, jste dosud mým nadaným žákem. Stojí za to, vyučovat vás. Nejen že jevíte dobrou vůli vše pochopit, ucinil jste již k porozumění první krok. Máte za to, ona nepatrná zranění na krku dětí pocházejí od téže bytosti, která způsobila je slečně Lucy?“

„Myslím, že ano.“ Vstal a řekl vážně:

„Jste na omylu. Ó, kéž by tomu bylo tak! Ale bohužel, není. Věc je horší, mnohem horší.“

„Probůh, pane profesore, co tím chcete říci?“ zvolal jsem.

Vrhl se se zoufalým posuňkem do křesla, opřel lokty o stůl, zakryl si rukama obličej a řekl:

„Způsobila je slečna Lucy!“