Drakula

Deník Dra Sewarda

(Pokračování.)

Na chvilenku mě uchvátil prudký hněv; bylo mi, jakoby někdo udeřil Lucy za živa do tváře. Uhodil jsem na stůl a vyskočiv, řekl mu:

„Pane doktore Van Helsingu, máte rozum?“ Zvedl hlavu, podíval se na mne a milý výraz jeho obličeje mne rázem uklidnil. „Chtěl bych věru být bláznem!“ odpověděl. „Choromyslnost lze snadno snésti oproti takovéto pravdě. Ó, příteli, myslíte, že bych dělal takové okolky a tak dlouho otálel, abych vám řekl věc tak prostou? Snad proto, že vás nenávidím a nenáviděl jsem odjakživa? Nebo snad proto, abych vám způsobil zármutek? Nebo snad proto, že jsem, byť tak pozdě, chtěl se odvděčit za to, že jste mi zachoval život a zachránil jste mne od hrozné smrti? Zajisté nikoli!“

„Promiňte, prosím!“ řekl jsem. Načež pokračoval:

„Příteli, proto jsem vám neřekl ničeho, že jsem vás nechtěl vzrušit, neboť vím, že jste měl milou tu slečnu rád. Ale ani teď se nedožaduji, abyste mi věřil. Je tolik nesnadno uvěřiti rázem abstraktní pravdě, o které jsme se domnívali, že ani není možnou, jsouce povždy přesvědčeni o jejím opaku; ale ještě mnohem krušnější je přistoupiti na tak smutnou, konkretní pravdu, zvláště o takové bytosti, jakou byla slečna Lucy. Dnes večer vám to dokáži. Chcete jíti se mnou?“

To mne ohromilo. Nikdo nedokazuje rád takovéto pravdy; ani Byron nečiní tu výjimky:

„A důkaz ryzí pravdy byl mu nejvýš hnusný…“

Viděl mé rozpaky a řekl:

„Logika je tu prosta; není to logika šílence, jenž skáče s trsu rákosí na trs na bažině mlhou zahalené. Není-li to pravda, bude vám tento důkaz útěchou; v nejhorším případě vám neuškodí. Ale je-li to pravda! Ach, v tom právě je hrůza; a skutečná hrůza mi v mé věci přispěje ku pomoci, neboť hrůza již potřebuje trochu víry. Pojďte, povím vám, co zamýšlím: nejprve půjdeme se podívat na dítě do nemocnice. Dr. Vincent ze Severní nemocnice, kde podle novin dítě jest v ošetřování, je mým přítelem a myslím, že také vaším z té doby, když jste v Amstrdamu studoval. Nepřijme-li nás jako dva přátele, neodmítne nám vstupu jako vědcům. Neřekneme mu nic jiného, nežli že jsme přišli za studiem případu. A potom…“

„A potom?“ Vyndal z kapsy klíč a ukázal mi jej. „Potom my dva strávíme spolu noc na hřbitově, kde odpočívá Lucy. Toto je klíč od její hrobky. Dal mi jej hrobník a mám jej odevzdati Arturovi.“ Srdce se mi sevřelo, neboť jsem cítil, že nám nastává hrůzný jakýs obřad. Nebyl jsem však schopen odporu; dodal jsem si tedy co nejvíce odvahy a řekl jsem, abychom si pospíšili, jelikož se chýlí k večeru…

Když jsme došli, dítě ještě nespalo. Probralo se totiž ze spánku a něčeho pojedlo a dařilo se mu celkem dobře. Dr. Vincent sňal mu obvaz s krku a ukázal mi ona malá zranění. Nebylo možno popírati, že byla podobna oněm, jež měla na hrdle Lucy. Byla jen menší a měla svěžejší okraje; to bylo vše. Tázali jsme se doktora Vincenta, čemu je přičítá? Odpověděl, že zajisté vznikla kousnutím některého živočicha, snad krysy; co se však týče jeho úsudku, kloní se prý k názoru, že pocházejí nejspíš od některého velkého netopýra, kteří se hojně vyskytují na svazích severně od Londýna. „Mezi mnohými neškodnými,“ pravil, „mohou být některé divoké exempláře z jihu, jež náleží nebezpečnějšímu druhu. Možná, že si některý plavec takového netopýra přivezl, a tomu se podařilo uniknouti; nebo se některý dostal na svobodu ze zvěřince a skřížil se s upírem. Víte, že se takové věci mohou snadno přihoditi. Je tomu teprv asi deset dní, kdy uprchl odtamtud vlk a potuloval se po zdejším okolí. Za týden nehrály si děti jinak nežli na červeného jezdce na vřesovišti a v každém stromořadí, až se vynořila ,krvavá dáma‘, která teď přišla do mody. I tento capartík, když se dnes probudil, tázal se ošetřovatelky, smí-li již odejít. Když se ho ptala proč chce odtud, řekl, že si chce pohráti s ,krvavou dámou‘.“

„Doufám,“ řekl Van Helsing, „že až propustíte dítě domů, vložíte rodičům na srdce, aby na dítě dali pozor. Tyto choutky po potulkách jsou nejvýš nebezpečny; a zůstane-li dítě ještě jednu noc mimo dům, mohlo by to míti osudné následky. Domnívám se však s veškerou jistotou, že ho nepropustíte, až za několik dní?“

„Zajisté nikoli, ne dříve nežli za týden; možná, že ještě později, nezahojí-li se ona zranění.“

Naše návštěva v nemocnici protáhla se déle, nežli jsme se nadáli, a slunce již zašlo, nežli jsme se dali na cestu. Když se Van Helsing rozhlédl, jak se setmělo, řekl:

„Není naspěch. Jest ovšem později, nežli jsem se nadál. Pojďte, někde se navečeříme a potom půjdeme po svém.“

Pojedli jsme v „Jack Straw’s Castle“ s hloučkem cyklistů, kteří se chovali dosti hlučně. Asi v deset hodin vyšli jsme z hostince. Bylo velmi temno a daleko od sebe stojící svítilny činily tmu ještě černější jakmile jsme popošli z jednotlivého světelného okruhu. Profesor si bezpochyby zaznamenal, kudy jest nám jíti, neboť kráčel, aniž se pozastavil; já však jsem se naprosto nevyznal, kudy jdeme. Čím dále jsme šli, tím méně chodců jsme potkávali, až posléze jsme byli téměř překvapeni, když jsme se setkali s jízdní policejní hlídkou na obvyklé hlídce kolem předměstí. Konečně přišli jsme ke hřbitovní zdi, kterou jsme přelezli. Ne bez potíží — bylať veliká tma a celé to místo zdálo se nám tak cizím — našli jsme hrobku rodu Westernra. Profesor vyndal klíč, otevřel vrzající dveře a pozastaviv se, zdvořile, ač ovšem docela mimovolně, dával mi přednost. Bylo kus roztomilé ironie v této zdvořilosti, vybízející mě za takovýchto hrůzných okolností, abych kráčel napřed. Můj společník vklouzl hbitě za mnou a zamkl dveře, přesvědčiv se, zdali zámek dobře funguje. V opačném případě byli bychom se octli v choulostivém postavení. Potom hrabal se v kufříku, vyndal krabičku zápalek a kus svíčky a rozsvítil. Hrobka již za dne a dokud byla vyzdobena svěžími květinami, měla ponurý a strašidelný vzhled; nyní však, po několika dnech, kdy uvadlé, mdle převislé květiny místo bílé barvy jevily rezavou a kdy zelené listí jejich zhnědlo; kdy zase pavouci a brouci zaujali svá místa; kdy na kameny stářím bezbarvé a na prachem pokryté štěrbiny po vydrcené maltě, jakož i na zrezivělé, vlhké železo a mdlou mosaz dopadalo slabé světlo svíčky, vzhled hrobky byl hrůznější a děsivější, nežli by se kdo nadál. Neodolatelně vtírala se myšlenka, že není jen pouhý život, — animální život — zániku zasvěcen.

Van Helsing dal se do práce zcela plánovitě. Ve výši držel svíčku, z níž vorvanina kapala v bílých kapkách, jež tuhly na studeném kovu, a četl nápisy; až přišel na rakev Lucyinu. Zase hledal cosi v kufříku a vyndal šroubovák.

„Co hodláte učinit?“ otázal jsem se.

„Otevřít rakev. Sám se přesvědčíte.“ Hned začal vytahovat šrouby a posléze zvedl víko, pod nímž bylo vidět rakev cínovou. Podívání to bylo mi téměř nesnesitelno. Bylo mi to jaksi urážkou zesnulé, jakoby jí někdo za živa šaty ve spaní svlékal. A vskutku uchopil jsem ho za ruku, abych ho zadržel. Řekl jen: „Uvidíte,“ a zase hledal v kufříku a vyndal jemnou lékařskou lupenku. Vbodnuv do víka cínu šroubovák prudkým nárazem, při kterém jsem sebou trhl, učinil malý otvor, dosti však velký, aby jím prostrčil hrot pilky. Čekal jsem, že vyrazí tudy plyn z rozkládajícího se těla. My, lékaři, kteří známe různá nebezpečí, bez nichž se naše povolání neobejde, jsme takovýmto věcem zvyklí; couvl jsem tedy ke dveřím. Profesor však neustoupil ani na okamžik; učinil na jedné straně cínového víka podélný řez několik stop dlouhý, potom napříč a zpět po druhé straně. Uchopiv okraj vyříznutého pruhu, ohnul jej zpátky do noh rakve; k otvoru přidržel svíčku a pokynul mi, abych se podíval dovnitř.

Přistoupil jsem a nahlédl. Rakev byla prázdna.

Arciť jsem se velice tomu podivil, a jako když mne omráčí; ale Van Helsing sebou ani nehnul. Byl si svou věcí ještě jistší a odvážně jal se provádět svůj záměr. „Máte na tom dosti, příteli Johne?“ otázal se.

Cítil jsem, že se ve mně probouzí celá má disputativní povaha, když jsem mu odpověděl:

„Přesvědčil jsem se, že Lucyina těla v rakvi není; ale to je teprve dokázána jedna věc.“

„A tou jest, příteli Johne?“

„Že tělo není zde.“

„To je logicky správno,“ odpověděl; „to ovšem ještě nic neznamená. Ale jak si vysvětlíte, že těla jejího zde není?“

„Snad tu byl zloděj, okrádající mrtvoly,“ namítal jsem. „Nebo někdo z lidí pohřeb obstarávajících mrtvolu ukradl.“ Cítil jsem, že jsem řekl nesmysl; přes to však bylo to jediné přípustné vysvětlení. Profesor si povzdychl. „No, dobře!“ pravil, „potřebujeme tedy ještě jiného důkazu. Pojďte se mnou!“

Položil zase víko rakve na místo, sebral všechny své věci a vsunul je do kufříku, shasl svíčku a vložil ji tam rovněž. Otevřeli jsme dveře a vyšli. Zavřel za sebou dveře a pečlivě je uzamkl. Klíč mi podal, řka: „Chcete-li si jej vzít? Budete míti větší jistotu.“ Zasmál jsem se, — doznávám, že nebyl to právě veselý smích, a požádal jsem, aby jej vzal k sobě. „Klíč sem, klíč tam,“ řekl jsem; „může býti třeba klíčů několik; a kromě toho takovýto zámek odemknout není nic nesnadného.“ Neříkal ničeho a vstrčil klíč do kapsy. Potom mi uložil, abych dával pozor při jedné straně hřbitova, sám že dohlídne na druhou. Zaujal jsem místo za tisovým stromem a viděl jsem, jak temná jeho postava ztrácí se za náhrobky a stromy.

Byla to tísnivá hlídka. Právě když jsem se postavil na vykázané místo, slyšel jsem, jak daleko kdes odbíjí se dvanáctá hodina. Odbila se jedna, odbily se dvě. Bylo mi zima, rozčiloval jsem se a zlobil na profesora, že mě vylákal k takovémuto úkolu, a sám na sebe, že jsem tam vůbec šel. Pro chlad a ospalost nemohl jsem dobře pozorovati, ale nebyl jsem přece tak ospalý, abych si leccos namlouval, třeba toho neviděl. Ztrávil jsem takto několik trapných, příšerných hodin.

Vtom, když jsem se poobrátil, zdálo se mi, že vidím jakýsi bílý pruh, jenž se pohybuje mezi dvěma temnými tisy na druhé straně daleko od hrobu; zároveň vyvstala se strany profesorovy temná postava a spěchala za světlou. Také já jsem přistoupil k ní blíže; bylo mi však obejíti náhrobky a ohrazené hroby a klopýtal jsem přes rovy. Obloha byla zamračena a kdesi v dáli ozvalo se kokrhání kohoutí. Kousek dále za řadou daleko od sebe stojících keřů jalovcových podél hřbitovní cesty ke kostelu kmitla se bílá, štíhlá postava směrem ke hrobce. Hrobka sama byla ukryta za stromy a nemohl jsem dohlédnouti, kam postava zmizela. Slyšel jsem šum skutečného pohybu, kde jsem dříve postavu spatřil; když jsem tam došel, setkal jsem se s profesorem, jenž nesl v náručí děcko. Když mě uviděl, vztáhl dítě proti mně a řekl:

„Jste-li pak teď již přesvědčen?“

„Nikoli,“ odpověděl jsem tónem, jenž mně samému zdál se trochu urážlivým.

„Což nevidíte toho dítěte?“

„Vidím, je to dítě, ale kdo je sem přinesl? A je nějak zraněno?“ tázal jsem se.

„Uvidíme,“ odpověděl profesor, a mimoděk dali jsme se k východu ze hřbitova, při čemž nesl spící dítě.

Když jsme poodešli, zahnuli jsme za houští, rozškrtli zápalku a prohlíželi dítěti krk. Po nějakém škrábnutí nebo zranění nemělo ani stopy.

„Neměl-liž jsem pravdu?“ tázal jsem se jásavě.

„Přišli jsme v pravý čas,“ odvětil profesor významně.

Bylo se nám rozhodnouti, co počít s dítětem; radili jsme se tedy. Kdybychom je donesli na policejní strážnici, byli bychom museli vylíčiti své noční dobrodružství; ostatně museli jsme si přece jen něco vymyslit, jak jsme přišli k dítěti. Konečně jsme se rozhodli, že vezmeme s sebou dítě na vřesoviště a až uslyšíme, že přichází strážník, položíme je tak, aby je jistě našel. Vše dobře dopadlo, jak jsme si přáli. Na pokraji hampsteadského vřesoviště zaslechli jsme pádné kroky strážníkovy; položili jsme dítě na pěšinu a čekali, až dítě při mihavém světle lucerničky zpozoruje. Slyšeli jsme také výkřik jeho údivu a potom jsme se tiše odplížili. Šťastnou náhodou dohonili jsme na blízku vůz „Spaniardů“ a svezli se s nimi do města.

Nemohu spáti a proto činím tento záznam. Ale budu hledět, abych se aspoň několik hodin prospal, protože Van Helsing pro mne večer přijde. Trvá na tom, abych se s ním vydal na druhou výpravu.

27. září. — Byly dvě hodiny, když se nám naskytla vhodná příležitost provésti svůj odvážný kousek. Bylo právě po pohřbu a poslední účastníci smutečního průvodu odcházeli; ukryli jsme se za husté olšoví a viděli, jak hrobník zamyká za nimi bránu. Věděli jsme, že bude-li potřeba, máme času až do rána; ale profesor řekl mi, že nebudeme potřebovati více nežli nejvýš hodinu. Opět jsem cítil, že všechno je holá pravda a že je marno považovati vše za výmysl. Také jsem si uvědomil jasně nebezpečí býti stihánu trestním zákonem za nekalé naše dílo. Ostatně cítil jsem, že je všechno bezúčelno. Bylo-li nesmyslem otevříti cínovou rakev a přesvědčovati se, je-li dívka před týdnem pohřbená vskutku mrtva, zdálo se mi teď vrcholem hlouposti otvírati hrob znovu, když jsme se na vlastní oči přesvědčili, že je rakev prázdna. Pokrčil jsem jen mlčky rameny. Van Helsing dovedl totiž zvláštním způsobem prováděti svůj úmysl, pranic nedbaje toho, kdo mu odporuje. Vyndal klíč, otevřel klenutou hrobku a zase mě zdvořilým pokynem vybídl, abych šel napřed. Celé místo nemělo v sobě tolik hrůzy jako minulé noci, ale jak nevýslovně smutno bylo na slunci sem vnikajícím! Van Helsing přistoupil k Lucyině rakvi a já bral jsem se za ním. Sklonil se a zase vzad odehnul vyříznutý pruh cínu; opět projel mi tělem pocit překvapení a nevole.

Lucy ležela tu zdánlivě právě tak, jak jsme ji viděli v den před pohřbem. Krása její byla, možno-li, ještě oslnivější nežli tehdy a nemohl jsem nijak pochopiti, že by byla mrtva. Rty měla červeny, a to ještě červenější nežli kdy jindy; na lících jí spočíval jemný růžový nádech.

„Je to nějaké eskamotérství?“ otázal jsem se.

„Jste nyní již přesvědčen?“ řekl profesor v odpověď; při tom vztáhl ruku a odhrnul vzhůru mrtvé ty rty, až jsem se zachvěl, a ukázal mi bílé zuby.

„Hleďte!“ pravil dále, „hleďte, jsou ještě ostřejší nežli bývaly. Tímto a tímhle,“ — a dotkl se jednoho špičáku a jemu protilehlého — „byly asi děti kousnuty. Teď už věříte, příteli Johne?“ Zase se ve mně probudil hlas odporu. Nemohl jsem přistoupiti na vnucovanou mně myšlenku; vyslovil jsem tedy námitku, za kterou jsem se ihned zastyděl, řka:

„Někdo ji sem mohl dnešní noci přenésti.“

„Opravdu? A kdo to asi učinil?“

„Nevím. Ale někdo jistě.“

„Vždyť je však již týden mrtva. Snad každý člověk by za ten čas již vyhlížel jinak.“ Na to jsem nemohl říci ničeho, mlčel jsem tedy. Van Helsing jakoby si nevšímal mého mlčení; naprosto nejevil smutku ani vítězoslávy. Zíral upřeně do obličeje zesnulé dívky; chvílemi otvíral jí víčka a díval se jí do očí a potom zase zvedal rty a prohlížel zuby. Posléze obrátil se ke mně a řekl:

„Zde máme něco naprosto odlišného; mate tu jakýsi podvojný život, zajisté neobyčejný. Byla kousnuta upírem jako náměsíčná. Ach, vy trnete! Nevíte o tom, příteli Johne, ale dovíte se později. V tomto bezvědomí nejsnáze mohl jí ssáti krev. V této tranci zemřela a v tranci také je ne-mrtva. A tím tedy se stalo, že se ode všech ostatních liší. Obyčejně, když ne-mrtví spí doma,“ — při tom učinil obsažný pohyb rukou, aby naznačil, co znamená upírovi „doma“ — „již obličej jeví, čím jsou, ale tato milá bytost, není-li právě ne-mrtva, vrací se do stavu obyčejné mrtvoly. Vidíte, není na ní vidět zloby a proto je mi velice za těžko, že ji musím usmrtit v jejím spánku.“ Při těch slovech stydla mi krev a začalo se mi rozbřeskovat, takže jsem chápal Van Helsingovy teorie. A byla-li opravdu mrtva, co hrůzného bylo v záměru zabíti ji znovu? Podíval se na mne a zřejmě viděl změnu v mé tváři, neboť řekl téměř radostně:

„Ach, již věříte?“

Odpověděl jsem: „Nenaléhejte na mne tak rázem! Jsem ochoten souhlasit. Ale jak chcete provésti krvavé toto dílo?“

„Uříznu jí hlavu, ústa vyplním česnekem a tělo probodnu kůlem.“ Zachvěl jsem se při pomyšlení, že bude takto zohaveno tělo bytosti, kterou jsem měl rád. Ale přes to nebyl pocit ten tak silen, jak jsem očekával. Začalo mi vskutku být nevolno z přítomnosti této bytosti, té ne-mrtvé, jak ji Van Helsing nazýval, a hnusila se mi. Je-li možno, aby láska byla naprosto subjektivní nebo naprosto objektivní?

Čekal jsem hodnou chvíli, že Van Helsing začne, ale stál tu pohřížen v myšlenky. V tom zavřel kufřík a sklapl zámeček, řka:

„Přemýšlel jsem a hloubal o tom, co by bylo nejlépe. Kdybych prostě prováděl, co zamýšlím, vykonal bych ještě této chvíle, co se vykonati musí; ale jest ještě dbáti jiných věcí, a to věcí, které jsou tisíckrát nesnadnější, nežli bychom si myslili. Je to zcela prosté. Dosud nezhubila ani jediného života, ačkoli bylo na to času dost; a jednati ihned nyní, znamenalo by, odvrátiti od ní nebezpečí navždy. A také bychom potřebovali Artura; ale jak mu to vše vysvětlíme? Když vy, jenž jste viděl zranění na Lucyině krku a též podobná zranění na krku dítěte v nemocnici; když vy, jenž jste viděl na dnešek v noci rakev prázdnou a dnes v ní viděl ženštinu, jež celý týden po své smrti se nijak nezměnila, než že jest ještě růžovější a krásnější, — když vy o tom všem víte a také o tom, že dnešní noci bílá postava nesla dítě po hřbitově, a přece sám vlastním smyslům nevěříte, jak potom mohu očekávati od Artura, že uvěří, když neví o ničem? Nedůvěřoval mi již tehdy, když jsem ho od umírající odtrhl a nedovolil ji políbiti. Vím, že mi již odpustil, protože se domníval, že jen omyl vedl mne k tomu, abych mu bránil rozloučiti se s ní. A mohl by si snad myslit, že jsme z nějakého nepochopení dali dívku zaživa pohřbíti, a z jiného ještě nepochopitelnějšího důvodu jsme ji usmrtili. Konečně by ještě mohl soudit, že my ve svém poblouzení jsme zavinili její smrt, a bude navždy nešťasten. A nemůže mít nikdy nějaké jistoty a to je nejhorší vůbec. Časem se bude domnívat, že ta, kterou miloval, byla pohřbena zaživa, a tato myšlenka bude mu ve snách líčiti hrůzy, kterých vytrpěla; nebo řekněme, že uzná, že můžeme míti pravdu a že jeho milenka byla bytost ne-mrtvá. Nikoli! Řekl jsem mu kdysi jen něco a od té doby jsem se mnohému naučil. Teď, když vím, že všechno je pravda, jsem tisíceronásobně přesvědčen, že musí projíti trpkými vodami, aby se dostal do sladkých. Chuďas musí prožíti hodinu, kdy mu sama obloha nebeská bude pustou černí; a potom teprve můžeme pokračovati v dobrém díle a zjednati mu klidu. Jsem duševně připraven na všechno. Pojďme! Vy se vrátíte na noc do ústavu a budete hledět, aby všechno dobře dopadlo. Co se mne týče, strávím noc na hřbitově a budu si hledět svého. Zítra přijďte ke mně do hotelu Berkleyova v deset hodin večer. Pošlu také pro Artura, aby přišel, a též onen mladý Američan, jenž jí dodal krve. Později budeme mít všichni co dělat. Půjdu s vámi až do Picadilly a tam něčeho pojím, musím se však vrátit, nežli slunce zajde.“

Zamkli jsme hrobku a odešli; přelezli jsme hřbitovní zeď, což nebylo tuze nesnadno, a jeli jsme do Picadilly.

Několik slov, jež napsal Van Helsing a zanechal v cestovní brašně v Berkleyově hoteli pro MUDra Johna Sewarda

(Nebylo odesláno.)

27. září.

Příteli Johne!

Píši toto pro případ, kdyby se mi něco stalo. Jdu sám na hřbitov, kde budu bedlivě pozorovat. Rád bych, aby ne-mrtvá, slečna Lucy, dnes večer nevyšla z hrobky, aby zítřejší noci byla ještě lačnější. Proto položím přede dveře některé věci, jichž nemá ráda, totiž česnek a křížek, a tím je jaksi zapečetím. Jako ne-mrtvá je ještě mladá a dá se tedy zastrašiti. Ostatně tyto věci zabrání jen, aby nemohla vyjíti; nemohou zameziti jí vstup, neboť ne-mrtvý je zuřivec, jenž si dovede najíti místo nejméně chráněné, kudy se dostane dovnitř. Budu na nohou od západu slunce do východu a bude-li lze se něčemu přiučit, přiučím se tomu. O slečnu Lucy ani jí se nebojím; ale ten druhý, jenž zavinil, že je ne-mrtvou, ten je nyní s to, vyhledati její hrob a skrýti se v něm. Je zchytralý, jak vím od Jonathana a z toho, jak si vedl vůči nám, když jsme s ním hráli o život slečny Lucy, a který jsme prohráli; a ve mnohém ohledu ne-mrtvý je silen. Vždy má v rukou sílu dvaceti mužů; má i všechnu sílu nás čtyř, kteří jsme ji dali slečně Lucy. Kromě toho dovede si podmaniti vlky a kdož ví ještě, co. Stane-li se tedy, že sem přijde dnešní noci, setká se se mnou; jen nebude-li pozdě. Ale možná, že se na to místo neodváží. A nemá ani proč; jeho loviště spíše oplývají kořistí jinde, nežli jí poskytne hřbitov, kde spí ne-mrtvá žena a bdí stařec.

Proto píši toto pro případ, že… Vezměte připojené papíry k sobě, deník Harkerův i ty ostatní, a přečtete si je; potom vyhledejte velkého ne-mrtvého, uřízněte mu hlavu a srdce spalte nebo probodněte kůlem, aby měl svět od něho pokoj.

Kdyby se tedy stalo, tedy žijte blaze! Van Helsing.

Deník Dra Sewarda

28. září. — Je ku podivu, jak blahodárně působí dobrý spánek za jedinou noc. Včera jsem byl témeř nakloněn přijímati příšerné zásady Van Helsingovy; dnes však zdají se mi zcela obyčejnymi nadsázkami. Nepochybuji, že sám všemu věří. Rád bych věděl, neutrpěl-li rozum jeho poruchy. Zajisté je nějaké přirozené vysvětlení těchto tajemných věcí. Je možno, aby profesor sám byl všechno způsobil? Je tak neobyčejně chytrý, že kdyby šlo podle jeho hlavy, byl by s to jakkoli podivným způsobem provésti svůj úmysl pod tlakem fixní idey. Nemohu tomu ani dobře věřiti a věru, byl by to veliký zázrak, jako všechny ostatní, kdyby někdo shledal, že Van Helsing je šílenec; ale tak jako tak budu ho bedlivě pozorovat. Snad přinesu trochu světla do té záhady.

29. září, ráno. — Dnešní noci, krátce před desátou hodinou, Artur s Quinceyem přišli do Van Helsingova pokoje; řekl nám všem, že bude potřebovati nás všech, ale obrátil se především na Artura, jako kdyby mysl nás všech byla v něm soustředěna. Zprvu řekl, že očekává, že půjdeme všichni s ním, „neboť,“ jak pravil, „vykonati jest pernou povinnost. Byli jste nepochybně mým dopisem překvapeni?“ Tato otázka platila přímo Lordu Godalmingovi.

„Já ovšem. Vždyť jsem byl až pobouřen. Dolehlo na mne a kolem mne poslední dobou tolik trampot, že se mi do ničeho nechtělo. Byl jsem také žádostiv, abych zvěděl, co vlastně hodláte. Quincey a já jsme o tom rozmlouvali; ale čím déle jsme hovořili, tím větší záhadou nám byla tato věc, takže co se mne týče, mohu směle říci, že o tom nemyslím vůbec nic.“

„Já také ne,“ dodal Quincey stručně.

„Ó,“ zvolal profesor, „toť jste přišli věci blíže na kloub, vy oba dva, nežli tuto přítel John, jenž se musí daleko vrátit, nežli začne znovu od začátku.“

Bylo zřejmo, že slova nepromluviv, poznal, že jsem zase upadl do své staré pochybovačné nálady. Potom obrátil se k oběma a řekl s naléhavou vážností:

„Vyžaduji vašeho svolení, abych dnešní noci směl konati, co za dobré uznám. Vím, že žádám trochu mnoho; a kdybyste věděl, co vám hodlám navrhnouti, abyste provedl, teprve byste pochopil, jak mnoho žádám. Proto musím se dožadovati, abyste mi to slepě slíbil, abyste později, třeba se na mne nějaký čas hněval, — a netajím se, že tato možnost nastati může — nemohl mi ničeho vytýkati.“

„To jest alespoň upřímné slovo,“ vpadl Quincey. „Ručím za pana profesora. Naprosto nechápu, čo má za lubem, ale přisahám, že je poctivec; a to mi stačí.“

„Děkuji vám, pane,“ řekl Van Helsing hrdě. Vždycky bylo mi ctí počítati vás ke svým důvěrným přátelům a takovéto doznání je mi drahé.“ Podal ruku Quinceyovi, který ji stiskl.

Potom řekl Artur:

„Pane doktore, nerad kupuji zajíce v pytli, jak se říká, a jde-li o něco, co se příčí mé šlechtické cti nebo mé křesťanské víře, nemohu se zaručiti takovým slibem. Můžete-li mne ujistiti, že to, co zamýšlíte, není na úkor tomu obému, máte mé svolení ihned, ačkoliv na mou věru, nemohu pochopit, nač narážíte.“

„Přijímám vaše omezující podmínky,“ řekl Van Helsing, „a nežádám od vás ničeho jiného, nežli uznáte-li za hodno, odsouditi mé jednání, abyste dříve dobře vše pozoroval a zkoumal, odporuje-li vskutku vašim názorům.“

„Souhlasím!“ zvolal Artur; „to jest jedině správno. A teď, když jsme se domluvili, táži se, co máme dělat?“

„Chci, abyste se mnou šel potají na hřbitov do Kingsteadu.“

Artur zbledl a otázal se udiven:

„Kde je pohřbena ubohá Lucy?“ Profesor přisvědčil. Artur tázal se dále:

„A až budeme tam?“

„Vejdeme do hrobky!“ Artur vstal:

„Pane profesore, mluvíte vážně, či je to příšerný žert? Promiňte, ale vidím, že vskutku mluvíte vážně.“

Usedl zase, ale bylo vidět, že jeví ráznost a hrdost, jako člověk, jenž je v právu. Chvilku bylo ticho; potom se otázal dále:

„A až budeme v hrobce?“

„Otevřeme rakev.“

„Toť přespříliš!“ zvolal Artur a pohněván vstal opět. „Chci vám trpělivě vyhověti ve všem, co je rozumno; ale v této věci — ale na toto — zneuctění hrobu, — a té, která v něm — — —“ Zamlčel se rozhorlením. Profesor pohlížel naň soucitně.

„Kdybych vás mohl ušetřiti tohoto bolu, milý příteli,“ pravil, „Bůh ví, že bych to učinil. Ale dnešní noci jest naším nohám kráčeti po trnité stezce, sic později, a to navždy, nohy milované vaší bytosti kráčeti musejí cestami plamennými!“

Artur pohlížel naň s klidnou, bledou tváří a řekl:

„Mějte se na pozoru, pane, mějte se na pozoru!“

„Nebylo by lépe, abyste vyslechl, co chci říci?“ tázal se Van Helsing. „Potom teprve seznáte dosah toho, co zamýšlím. Mám pokračovat?“

„Je to jasno dost,“ vyhrkl Morris.

Za chvilku pravil Van Helsing dále, zřejmě se přemáhaje:

„Slečna Lucy je mrtva; či není tomu tak? Ano! Nic jí tedy nemůže ublížiti. Ale což, není-li mrtva?“

Artur zase vyskočil.

„Dobrý Bože!“ zvolal. „Co tím chcete říci? Stalo se nějaké nedopatření? Byla pohřbena zaživa?“ Zakvílel úzkostí, již nedovedl zmírniti ani zákmit naděje.

„Neřekl jsem, že je živa, milý mladý muži; na to jsem ani nepomyslil. Neříkám více, nežli že může býti ne-mrtva.“

„Ne-mrtva! Není živa! Co to znamená? Není to všechno těžký sen, či co se děje?“

„Jsou tajemství, jichž lidé jen tušiti mohou, a která znenáhla jen století po století dovedou rozluštit. Věřte mi, jsme nyní jedné takovéto záhadě na stopě. Dosud však nejsem u konce. Smím uříznouti hlavu slečně Lucy?“

„Pro Boha, nikoli!“ zvolal Artur v návalu vášně. „Za nic na světě nesvolím k nějakému zmrzačení těla zesnulé. Pane doktore, ženete mě do krajnosti. Co jsem vám učinil, že mne tak trýzníte? Co vám udělala ta dobrá, milá dívka, že ji chcete zhanobiti ještě v hrobě? Jste šílený, že mluvíte takovéto věci, či jsem šílený já, že jim naslouchám? Neodvažujte se již pomýšleti na takovéto znesvěcení; nikdy k němu nesvolím. Jesť mou povinností chrániti klid jejího hrobu; a ví Bůh, že ho obhájím!“

Van Helsing vstal se židle, na níž seděl po celou tu dobu, a řekl vážně a smutně:

„Milý lorde Godalmingu, také mně vykonati je povinnost, povinnost vůči jiným, povinnost vůči vám, povinnost k zesnulé; a Bůh mi svědkem, že ji vykonám! Nyní žádám od vás jediné, abyste šel se mnou, abyste sám viděl a slyšel; a vyslovím-li týž požadavek později ještě jednou, a nebudete-li si právě tak dychtivě jako já přáti jeho splnění, potom — potom vykonám svoji povinnost, ať už o tom soudíte jakkoli. A potom, abych vyhověl přání vašeho lordství, budu vám k službám, abyste se se mnou vypořádal kdy a jak chcete.“ Hlas mu poněkud selhal, načež pokračoval vřele a soucitně:

„Ale prosím vás, neodcházejte ode mne ve hněvu. Za dlouhého svého života, plného činů, jež vykonati nebylo mnohdy příjemno a které nejednou drásaly mi srdce, nikdy nebylo mi vykonati nesnadnějšího úkolu nad tento nynější. Věřte mi, že až přijde čas, kdy budete o mně zase smýšleti příznivě, jediný váš pohled zaplaší tuto smutnou chvíli, neboť učinil jsem všechno, co člověk dokázati může, abych od vás odvrátil zármutek. Uvažujte o tom ještě! Proč bych si totiž přidělával práce a bolesti? Přišel jsem ze své vlasti, abych způsobil co nejvíce dobra; zprvu, abych vyhověl příteli Johnovi, potom, abych pomáhal milé, mladé slečně, kterou jsem si také sám oblíbil. Pro ni — stydím se to doznati, ale pravím to v nejlepším úmyslu — dal jsem, co jste dali vy všichni: krev ze svých žil. Dal jsem ji, ačkoli jsem nebyl jejím milencem jako vy, nýbrž jen jejím lékařem a přítelem. Věnoval jsem jí své dny i noci — před smrtí i po její smrti; a může-li jí má smrt prospěti ještě teď, aby nebyla mrtvou ne-mrtvou, rád jej za ni položím.“ Tato slova pronesl s vážnou, milou hrdostí, takže byl jimi Artur velice dojat. Uchopil ruku starcovu a řekl slzami přerývaným hlasem:

„Ach, jak trapno je mysliti na to; a já toho ani nechápu; ale konečně půjdu s vámi a budu čekat.“