Drakula

Deník Dra Sewarda

(Pokračování.)

Bylo právě beze čtvrti dvanáct, když jsme přišli na hřbitov, přelezše nízkou zeď. Byla tmavá noc a měsíc jen chvílemi se prodral z hustých, přehánějících se mraků. Drželi jsme se všichni pohromadě, jen Van Helsing byl o trochu napřed, jakoby nám ukazoval cestu. Když jsme došli blízko k hrobce, bedlivě jsem pozoroval Artura; obávalť jsem se, že blízkost místa, jež chovalo pro něj tak truchlivé vzpomínky, ho tuze vzruší; ale dobře se držel. Zdálo se, že tajemno, do něhož halil se náš úmysl, působilo jako protilék na jeho bol. Profesor otevřel dveře a vida naše váhání, jež z rozličných příčin zdržovalo nás vejíti napřed, zbavil nás rozpaků a vešel první. My ostatní jsme vstoupili za ním a on zamkl dveře. Rozžehl potom kapesní svítilnu s mdlým sklem a ukázal na rakev. Artur hbitě přikročil a Van Helsing mi řekl:

„Vy jste byl včera se mnou zde. Bylo tělo slečny Lucy v rakvi?“

„Bylo.“ Profesor obrátil se k ostatním řka:

„Slyšíte; a přece zde je někdo, jenž nesdílí mého přesvědčení.“ Vyndal šroubovák a zase sňal víko rakve. Artur dychtivě přihlížel, mlčky a bled v obličeji; když bylo víko postaveno stranou, přikročil blíže. Zřejmě nevěděl, ze uvnitř byla ještě rakev cínová, nebo to již zapomněl. Když viděl řezy v cínovém víku, vstoupla mu na okamžik krev do tváře, ale hned se zase vytratila, takže zase byl bled jako stěna; dosud mlčel. Van Helsing odehnul pruh cínu a my všichni jsme nahlídli dovnitř a zděsili jsme se.

Rakev byla prázdna!

Několik minut nikdo nepromluvil ani slova. Ticho přerušil Quincey Morris:

„Pane profesore, zaručil jsem se za vás. Potřebuji pouze vašeho čestného slova. Za obyčejných okolností netázal bych se na něco takového, — neosmělil bych se uraziti vás tím, že bych chtěl pochybovati o vaší poctivosti; ale toto je tajemství, které jde nad čestnost a nečestnost. Je to vaše dílo?“

„Přisahám vám při všem, co je mi svato, že jsem jí neodklidil, ba ani se jí nedotkl. Stalo se toto: Předevčírem v noci přišli jsme sem s přítelem Johnem — věřte mi, že v dobrém úmyslu. Otevřel jsem rakev, jež byla zapečetěna, a našli jsme ji, právě jako dnes, prázdnu. Čekali jsme tedy a spatřili cosi bílého míhati se mezi stromy. Včera přišli jsme sem ve dne a zesnulá tu ležela. Je tomu tak, příteli Johne?“

„Ano.“

„Oné noci přišli jsme v pravý čas. Ztratilo se malé děcko a my jsme je našli, díky Bohu, neporušeno mezi hroby. Včera přišel jsem sem před slunce západem, neboť tou dobou ne-mrtví vycházejí. Čekal jsem zde celou noc až do východu slunce, ale nespatřil jsem ničeho. Nejspíše proto, že jsem položil do štěrbin ve dveřích česneku, jehož ne-živí nesnesou, a jiných věcí, jichž se štítí. Na dnešek exodu nebylo a dnes večer před západem slunce odklidil jsem česnek i ostatní věci. A proto tedy zastali jsme rakev prázdnu. Avšak vytrvejte se mnou. Dosud je v tom mnoho podivného. Vyčkejte se mnou venku nepozorován a neslyšen a stanou se věci ještě podivnější. Tak,“ — a zavřel dvířka svítilny — „a teď ven!“ Otevřel dveře a my jsme vyšli druh za druhem a posléze doktor, jenž zamkl dveře za sebou.

Ó, jak svěží a čistý byl noční vzduch po hrůze v hrobce zažité! Jak milo bylo pohlížeti na mraky po obloze se ženoucí, mezi nimiž tu vyskočil měsíc, tu zase mizel, takže se jas a stín střídaly jako radost a zármutek v životě lidském; jak sladko bylo dýchati svěží vzduch, nepáchnoucí smrtí a rozkladem; jak povznášivý byl pohled na rudý nádech oblohy nad pahorkem a jak konejšivý byl zpola utlumený dozvuk ruchu velkoměstského života! Každý byl svým způsobem slavnostně naladěn a dojat. Artur mlčel a jak jsem viděl, snažil se dohádnouti významu tajemného výkonu. Já sám byl jsem poměrně kliden a zpola jsem se opět snažil zhostiti se pochybností a přistoupiti na Van Helsingovy náhledy. Quincey Morris byl flegmatický jako člověk, jenž souhlasí se vším a podrobuje se s chladnokrevnou statečností, jež odvažuje se všeho, co lze dáti v sázku. Nemoha kouřit, uřízl si hezký kus tabáku a začal žvýkat. Van Helsing se zabýval něčím docela jiným. Nejprve vyndal z brašny jakousi hmotu podobnou oplatce, bedlivě zabalenou do bílého šátku; potom vytáhl velkou hrst nějaké hmoty bělavé, snad tmelu. Rozdrobil oplatku a rozhnětl se hmotou mezi prsty. Rozválel hmotu na tenké pruhy a vtlačil do štěrbin mezi dveřmi a kameným jejich osazením. Tomu jsem se velice podivil a poněvadž jsem stál blízko u něho, otázal jsem se, nač to činí. Artur s Quinceyem také přistoupili a byli rovněž tuze zvědavi. Odpověděl:

„Zavírám hrobku, aby ne-mrtvá nemohla tudy vejíti.“

„A dokáže to hmota, jíž k tomu užíváte?“ otázal se Quincey. „Bože! To je záhada!“

„Tak jest.“

„A které to hmoty užíváte?“ Tentokrát otázal se Artur. Van Helsing uctivě smekl a odpověděl:

„Hostie. Přivezl jsem ji z Amstrdamu. Mám cíkevní svolení k tomu.“ Tato odpověď přesvědčila i nejzarputilejšího pochybovače z nás a každý cítil, že když profesor užívá ku provedení svého úmyslu i věcí nejposvátnějších, není možno mu nedůvěřovati. V uctivém tichu zaujali jsme vykázaná místa docela blízko kolem hrobky ukryti tak, aby nás nikdo příchozí nespatřil. Litoval jsem ostatních, zvláště Artura. Sám byl jsem již z dřívějších návštěv zvyklý vyčkávati něco hrůzného; přes to však, poněvadž jsem si ještě před hodinou popíral, že by něco takového bylo možno, cítil jsem, jak mi srdce v těle padá. Nikdy nejevily se mi hroby tak strašidelně bílými; nikdy nezdály se mi cypřiše, tisy a jalovce vtělenou smrtelnou hrůzou; nikdy nešelestily mi stromy a traviny tak nepřívětivě; nikdy větévky tak tajemně nechrastily a nikdy neplnilo mě vytí psů kdes daleko takovou neblahou předtuchou, jako této noci.

Dlouho bylo ticho a tísnivě pusto; vtom ozvalo se profesorovo ostré „P-s-s-s-t!“ Hrozil prstem; a daleko dole v tisovém stromořadí spatřili jsme blížící se bílou postavu, jež tiskla na prsa cosi tmavého. Postava se zastavila právě, když z honících se mraků vynořil se měsíc a v záři jeho bylo viděti tmavovlasou ženu oblečenou v rubáš. Obličeje jejího jsme viděti nemohli, neboť jej skláněla nad kučeravou hlavičku dětskou. Tichem ozval se slabý výkřik, jako když dítě volá ze spaní nebo u ohně ležící pes ze sna zaskučí. Chtěli jsme vyskočiti, ale zadržela nás výstražně zdvižená ruka profesorova, jenž stál za tisovým stromem; bílá postava se tedy zase blížila. Byla již dosti blízko před námi, takže jsme ji mohli zřetelně pozorovati, jelikož měsíc dosud jasně svítil. Srdce mi zchladlo jako led a slyšel jsem Arturův povzdech, když bylo lze rozeznati rysy slečny Westernrové. Ale jak byla změněna! Její něha zvrátila se v diamantově tvrdou, bezcitnou krutost a její cudnost ve smyslnou rozpustilost. Předstoupil Van Helsing a na jeho pokyn my ostatní za ním; všichni čtyři postavili jsme se do řady přede dveře hrobky. Van Helsing pozdvihl svítilnu, odsunuv její víčko; při ostrém světle, jež dopadalo jí na obličej, spatřili jsme, že rty její byly rudě potřísněny čerstvou krví, která jí úzkým pramínkem prýštila po bradě a poskvrňovala i plátěný její rubáš.

Zachvěli jsme se hrůzou. Z toho, jak chvělo se světlo, soudil jsem, že i Van Helsingovy železné nervy byly rozechvěny. Artur stál nejblíže mne a kdyby ho byla neuchopila a nezadržela moje ruka, byl by sklesl…

Když nás Lucy spatřila, — nazývám strašidelnou tu bytost, jež před námi stála, Lucy, protože měla její postavu a rysy — obrátila se se zlostným zavrčením, jaké vydává kočka, když jsme ji znenadání popadli; zraky její zatěkaly po nás. Byly to oči její tvarem i barvou, avšak oči nečisté, plné pekelného žáru, a ne ty čisté, krásné hvězdičky, jak jsme je znali. V tu chvíli zbytek mé bývalé lásky přešel v nenávist a ošklivost; kdybych ji byl měl zabít, byl bych to učinil s divokou rozkoší. Když tak na nás hleděla, v očích jejích plál nečistý svit a obličej svraštil se k smyslnému úsměvu. Ó Bože, jak jsem se zachvěl, hledě na to! Bezohledným pohybem odhodila v ďábelské necitelnosti děcko, jež dosud křečovitě svírala a tiskla na prsa, mručíc nad ním jako pes nad kostí. Dítě pronikavě vykřiklo a zůstalo s pláčem ležeti. V jednání jejím bylo zříti chladnokrevnost, jež vynutila Arturovi výkřik odporu; když se k němu blížila s rukama vztaženýma a smyslným úsměvem, ucouvl a zakryl si obličej rukama.

Kráčela vsak ještě blíž a řekla tichým svůdným hlasem:

„Pojď ke mně, Arture! Nech těchto ostatních a pojď ke mně! Ňadra má dychtí po tobě. Pojď, odpočineme si spolu. Pojď, mužíčku můj, pojď!“

Cosi ďábelsky sladkého spočívalo v jejím hlase, cosi jako zvuky praskajícího skla, projíždějící až do mozku i těm, jimž slova ta neplatila. Artur byl jako omámen; odtáhl ruce s obličeje a široce rozevřel náruč. Vrhla se proti němu, když vtom mezi ně vskočil Van Helsing, vysoko zvedaje malý zlatý křížek. Odtrhla se od nich a s obličejem rázem zkřiveným a plným vzteku trhla sebou za ním, aby vklouzla do hrobky.

Avšak asi na dvě stopy ode dveří se zastavila, jakoby nějakou neodolatelnou silou zadržena. Potom se obrátila a tvář její byla ozářena jasným svitem měsíčním i svítilnou, jež se pod železnými nervy Van Helsingovými již nechvěla. Nikdy jsem neviděl takové zlomyslnosti v něčím obličeji a myslím, že lidské oko nikdy takové nespatří. Pěkná barva její pleti zesínala, a z očí šlehaly blesky pekelného ohně, obočí se jí stáhlo, takže se vrásky na čele podobaly hadům Medusiným; krásná kdysi, krví potřísněná ústa nabyla až podoby čtverce jako u škrabošek řeckých a japonských her divadelních. Mohla-li kdy tvář věstiti smrt a pohled zabíjeti, bylo tomu tak této chvíle.

A celou půl minuty, která se nám zdála věčností, stála mezi pozdviženým křížem a posvátným prostředkem, jenž uzavíral jí vchod. Van Helsing přerušil mlčení a otázal se Artura:

„Odpovězte mi, příteli! Mám pokračovati ve svém díle?“

Artur se vrhl na kolena a zakryl si rukama obličej odpovídaje:

„Čiňte, co je vám libo, příteli; dělejte, co chcete. Nemůže býti nic hroznějšího na světe;“ téměř křičel rozčilením. Quincey a já mimoděk jsme přistoupili k němu a uchopili ho za ruce. Slyšeli jsme, jak se svítilna cvaknutím zavřela, když ji Van Helsing ukládal; přistoupil k samé hrobce a začal vybírati ze štěrbin zázračný onen prostředek, jímž je ucpal. Všichni pohlíželi jsme v hrůzném údivu na to, jak po jeho poodstoupení zdánlivě jako my tělesná ženská postava protáhla se štěrbinou, kterou by stěží čepel nože prošla. Všichni pocítili jsme radostnou úlevu, když se profesor chystal ucpávat štěrbiny ve dveřích.

Když tuto práci dokončil, zvedl dítě a řekl:

„Teď pojďte, přátelé! Do zítřka nemůžeme podniknouti ničeho. V poledne bude tu pohřeb; sejdeme se o nějakou chvíli dříve. Až se páry účastníků pohřbu rozejdou a hrobník zamkne vrata, zůstaneme tu sami. Budeme mít zase co dělat, ale něco jiného nežli na dnešek v noci. Co se týče tohoto děcka, nestalo se mu mnoho a zítra večer bude zase zdrávo. Položíme je tam, kde je musí najít policejní strážník, jak se již jednou stalo; a potom domů!“ Přistoupiv blízko k Arturovi, řekl:

„Milý příteli, přestál jste muka; později však, až se na vše budete rozpomínat, uvidíte, že to vše bylo nutno. Jste pořád ještě v trpkých vodách, můj milý. Zítra touto dobou, bohudíky, z nich vyjdete a budete píti první doušek vody sladké; tedy netruchlete příliš! Do té doby nebudu vás prosit, abyste mi odpustil.“

Artur a Quincey šli se mnou domů a cestou snažili jsme se druh druha všelijak bavit. Dítě jsme zabezpečili a byli jsme velmi unaveni; spali jsme tedy každý spánkem více nebo méně posilujícím.

29. září, v noci. — Nedlouho před půlnocí stavili jsme se my tři: Artur, Quincey Morris a já pro profesora. Bylo nápadno, že — jako bychom se byli umluvili — oblekli jsme všichni černý oblek. Artur ovšem nosil černé šaty, neboť měl hluboký smutek, ale ostatní učinili jsme tak mimoděk. Na hřbitov přišli jsme asi v půl druhé a procházeli jsme se tam, hledíce, aby si nás nikdo nevšiml; když hrobníci dokončili svoji práci a dozorce, domnívaje se, že každý již odešel, zamkl vrata, zůstala řada na nás. Van Helsing měl s sebou místo malého černého kufříčku dlouhou koženou brašnu, podobnou kriketovému pouzdru; bylo vidět, že je dosti těžká.

Když jsme osaměli a na silnici dozněly poslední kroky, sledovali jsme mlčky a jako na povel profesora ke hrobce. Odemkl dveře, a když jsme vešli, zase za námi zamkl. Vyndal z kapsy svítilnu, kterou rozžehl, jakož i dvě voskovice, jež na konci poroztaviv, postavil na jiné rakve, aby měl s dostatek světla ku práci. Když zase sňal víko Lucyiny rakve, přihlédli jsme dychtivě — Artur chvěl se jako osikový list — a spatřili, že tělo leželo v ní v celé smrtelné kráse. V mém srdci nebylo však lásky; choval jsem v něm jen nenávist k hrůznému tělu, jež mělo sice podobu Lucyinu, ale nikoli duši. Viděl jsem, že ani Arturův obličej nejevil stopy útrpnosti při pohledu na ni. Tázal se Van Helsinga:

„Je-liž to vskutku Lucyino tělo, či jen démon v její podobě?“

„Je to její tělo a přece není. Ale počkejte chvilku a uvidíte ji, jakou byla a jest.“

Když takto před námi ležela, zdála se jen jakýmsi strašidelným obrazem Lucy; hrotité zuby, zakrvácená, smyslná ústa, což námi zachvělo, a celé tělesné a přirozené vzezření byly jakoby ďábelským výsměchem Lucyiny čistoty. Van Helsing začal mechanicky, jako vždy jindy, vyndávat z brašny rozličné věci a chystal si je po ruce. Nejprve vyndal pájidlo a pájku, potom olejovou lampičku, která v koutě hrobky zapálena vytvořovala plyn, jenž hořel jasným, horkým, modravým plamenem. Dále operační nože, které rozložil si při ruce a posléze oblý, dřevený kolík asi půltřetího nebo tři palce silný a tři stopy dlouhý. Jeden jeho konec byl zuhelněním v ohni tvrzen a ostře zahrocen. S kolíkem vyndal těžké kladivo, jakého se v domácnosti užívá k roztloukání uhlí ve sklepě. Na mne působí přípravy lékařovy k operaci povzbudivě a osvěživě; avšak Artura a Quinceye přiváděly tyto věci v úžas. Oba však jevili odhodlanost a zachovali ticho a klid.

Když bylo vše připraveno, řekl Van Helsing: „Nežli začneme, dovolím si vám něco vysvětliti. Vedu si podle vymožeností vědy a zkušenosti starých a těch, kteří se zabývali studiem ne-mrtvých. Stane-li se někdo ne-mrtvým, stihne ho zároveň s touto změnou kletba nesmrtelnosti; nemůže zemříti, nýbrž putuje věk za věkem, vyhledává nových obětí a zvětšuje zlo tohoto světa. Neboť všichni, kdo umírají jako kořist ne-mrtvého, sami se stávají nemrtvými a vycházejí za novou kořistí. A tak se čím dál tím více šíří ten kruh, jako vlny způsobené kamenem do vody vhozeným. Příteli Arture, kdybyste byl políbil Lucy před její smrtí nebo na dnešek v noci, když vás lákala do náruči, byl byste časem po smrti musel se státi tím, čemu se ve východní Evropě říká ,nosferatu‘ a byl byste ne-mrtvým získával víc a více obětí, jež by svět plnily hrůzou. Činnost milé, nešťastné slečny teprve se začala. S těmi dětmi, jichž krev ssála, není ještě tak zle; bude-li však ona jakožto ne-mrtvá dále žíti, pozbudou děti víc a více krve a puzeny jsouce mocí, kterou nad nimi má, budou k ní dále přicházeti; tak by jim zlořečenými ústy všecku krev vystřebala. Avšak zemře-li nyní vskutku, všechno se změní; jemné rány na krčcích dětí zmizí a ony vrátí se ke svým hrám a zapomenou navždy, co se s nimi dělo. Nejkrásnějším při tom jest, že dojde-li tato ne-mrtvá klidu a skutečné smrti, duše ubohé slečny bude zase svobodna. Místo, aby v noci páchala zlo, jež by se neustále rozmáhalo tím, že by se mu ve dne přizpůsobovala, zaujme své místo mezi anděly. A tak, milý příteli, bude žehnati ruce, která ji proklá bodnutím, jež ji uvolní. Jsem k tomu ochoten; ale není tu nikoho mezi námi, kdo má k tomu vetší právo? Nebude-li mu radostí, pomyslí-li si někdy za nočního ticha, až bude spánek míjet jeho víček: ,Byla to má ruka, jež poslala ji na cestu k hvězdám; byla to ruka toho, jenž ji nejvíce miloval; ruka, kterou by si byla sama nejraději vyvolila, kdyby jí volno bylo voliti.‘ Povězte mi, není tu nikoho takového mezi námi?“

Všichni pohlédli jsme na Artura. Také pochopil, jako my ostatní, že má to býti jeho ruka, jež v nekonečné dobrotě vrátí nám Lucy jako světici a nikoli, aby bylo klnuto její památce; předstoupil a řekl zmužile, ačkoli se mu ruka chvěla a v tváři byl bled jako sníh:

„Nejmilejší příteli, z hloubi zlomeného srdce vám děkuji. Rcete mi, co mám činiti a nezarazím se!“ Van Helsing položil mu ruku na rameno a řekl:

„Statečný mladý muži! Jen okamžik odvahy a bude po všem. Tímto kůlem musí býti prokláno její srdce. Bude to krutý čin, o tom není pochyby, ale bude trvati jen krátkou chvilku a radost vaše bude větší nežli vytrpěný bol. Až vyjdete z ponuré této hrobky, bude vám, jako byste se octl ve zcela jiném ovzduší. Nesmíte však couvnouti, když jste jednou začal. Pomyslete jen, že vaši věrní přátelé jsou kolem vás a že se po celou tu dobu za vás modlí.“

„K dílu!“ zvolal Artur chraptivě. „Povězte mi, co mám dělat.“

„Vezměte tento kolík do levé ruky, naměřte hrotem na srdce a pravicí uchopte kladivo. Až se začneme modlit za zemřelé, — budu čísti modlitbu z knihy, kterou zde mám, a ostatní budou mi odpovídati, — veďte ránu ve jménu Páně, aby byla zachráněna ta, kterou milujeme, a nebyla již ne-mrtvou.“

Artur uchopil kolík i kladivo a poněvadž byl k činu pevně odhodlán, ani se nezachvěl. Van Helsing otevřel mešní knihu a začal číst a já s Quinceyem jsme mu odpovídali, jak nejlépe jsme uměli. Artur nasadil hrot na srdce a viděl jsem, jak se pod ním bílé maso promáčklo. Potom vší silou udeřil.

Tělo v rakvi se zkroutilo; odporná krvavá pěna vytryskla na otevřené rudé rty. Tělo se svíjelo, zmítalo a škubalo v prudkých křečích; ostré bílé zuby se sevřely a protkly rty, jež potrísnily se krvavou pěnou. Ale Artur necouvnul. Podobal se postavě boha Thora, když se jeho neochvějná paže zvedala a klesala, když spásu přinášející kůl vnikal hloub a hloub, a krev z probodeného srdce daleko dokola tryskala. Tvář jeho byla klidna a zářil z ní smysl pro vysokou povinnost; pohled jeho dodával nám odvahy, takže naše hlasy se pod nízkou klenbou zvonivě rozléhaly.

Potom ustalo křečovité svíjení těla, zuby se již nesvíraly a obličej se nechvěl. Posléze leželo tělo klidně. Bylo po hrůzném výkonu.

Kladivo vypadlo Arturovi z ruky. Potácel se a byl by upadl, kdybychom ho byli nezadrželi. Velké kapky potu vyvstaly mu na čele a z prsou dral se přerývaný výdech. Byl to pro něho věru hrůzný úkol a kdyby ho k němu nenutkaly vyšší nežli jen pouze ryze lidské úvahy, byl by se ho neodvážil. Několik minut hleděli jsme si pouze jeho a nevšimli jsme si rakve. Když jsme však na ni pohledli, nesl se od druha k druhu projev velikého údivu. Podiv náš byl tak nápadný, že Artur vstal se země, kde dosud seděl, a přistoupil k nám, aby se též podíval; hned se mu radostí vyjasnil obličej, s něhož rázem zmizel výraz hrůzy, dosud na něm spočívající.

Tam v rakvi neležel již onen příšerný tvor, jehož jsme se obávali a zvykli si nenáviděti, takže jsme jen neradi přenechali dílo zhouby osobě právem nejpovolanější, — nýbrž ležela tu Lucy, jak jsme ji viděli živou, s obličejem nevýslovně milým a čistým. Arciť nesl jako zaživa stopy nemoci, bolu a chřadnutí, ale ty nám byly drahy, neboť nám dokazovaly, že máme před sebou známou nám bytost. Každý z nás cítil, že posvátný klid, jenž jako sluneční záře spočíval na vyhublé tváři a tvarech, byl jen pozemským znamením a symbolem nebeského klidu, jenž jí odtud vzešel navždy.

Přistoupil tiše Van Helsing, položil ruku Arturovi na rameno a řekl mu:

„A což, Arture, milý příteli, odpustíte mi nyní?“

Když Artur uchopil ruku starcovu, dostavila se reakce na všechnu hroznou trýzeň; zvedl ruku jeho ke rtům, stiskl ji a řekl:

„Odpustit! Bůh vám žehnej, že jste vrátil drahé mé milence duši a mně klid.“ Položil ruku profesorovi na rameno, složil hlavu na jeho prsa a chvilku tiše plakal, zatím co jsme my mlčky a hluboce dojati přihlíželi. Když zase vznesl hlavu, řekl mu Van Helsing:

„A teď, můj milý, ji můžete políbit. Polibte ty mrtvé rty, chcete-li, jak by si toho ona přála, kdyby si ještě mohla přáti. Neboť není již zuřivým ďáblem, ani strašidelnou příšerou na věčné časy. Není již ďáblovou ne-mrtvou. Zesnula nyní v Pánu a její duše jest u Něho!“

Artur se sklonil a políbil ji; potom jsme jeho s Quinceyem poslali z hrobky; profesor a já jsme pilou odřízli vyčnívající konec kolíku, ponechavše hrot v jejím těle. Odřízli jsme jí hlavu a ústa naplnili česnekovým květem. Připájeli jsme pruh na cínové rakvi, zašroubovali víko a sebravše rozložené věci odešli jsme. Když byl profesor zamkl dveře, odevzdal klíč Arturovi.

Venku bylo překrásně, svítilo slunce a ptáčkové prozpěvovali; zdálo se, jakoby celá příroda byla v povznesenější náladě. Všude radost, spokojenost a mír, neboť sami jsme dosáhli vytčeného cíle; těšili jsme se, byť naše radost byla vytrpěným bolem pozastřena.

Nežli jsme odešli, řekl Van Helsing:

„Nuže, přátelé, jeden krok, a to nejtrapnější, ku provedení díla jsme vykonali. Zbývá nám však vykonati ještě obtížnější úkol: vyhledati původce všeho toho utrpení a zničiti jej. Jsem již na stopě, po které se můžeme bráti, ale je to úkol dlouhý a nesnadný a setkáme se tu s nebezpečím a strastmi. Chtěli byste mi všichni býti pomocni? Naučili jsme se věřiti, my všichni, ne-li? A poněvadž je tomu tak, nevidíme-liž jasně svoji povinnost? Ano! A neslíbíme si dodržeti až ke šťastnému konci?“

Všichni stiskli jsme druh druhu ruku a slib a svazek byl uzavřen. Když jsme odcházeli, řekl profesor:

„Pozítří večer se sejdeme a pojíme v sedm hodin u přítele Johna. Přivedu ještě dva jiné, dva, jichž dosud neznáte, a budu ochoten vysvětliti celé naše podnikání a rozvinouti naše plány. Příteli Johne, vy půjdete se mnou, neboť jest mi vykonati mnohé přípravy a vy mi pomůžete. Dnes večer odjedu, vrátím se však zítra večer. A potom začne naše pátrání. Ale dříve jest mi vám ještě mnoho říci, abyste věděli, co činit a čeho se obávat. Potom si obnovíme vzájemně slib; neboť máme před sebou hrozný úkol a když již jsme jednou nohou v brázdě, nesmíme couvnouti.“