Drakula

Deník Dra Sewarda

(Pokračování.)

Když jsme přišli do hotelu Berkeley, čekal tam Van Helsinga telegram:

„Přijíždím vlakem. Jonathan ve Whitby. Důležité zprávy. Mina Harkerová.“

Profesor byl nadšen. „Ach, ta výborná paní Mina!“ pravil, „perla mezi ženami. Přijíždí, ale já tu nemohu vyčkati. Musí bydleti ve vašem domě, příteli Johne. Půjdete jí na nádraží vstříc. Telegrafujte jí en route; aby byla připravena.“

Když byl telegram odeslán, vypil ještě číšku čaje; při tom vyprávěl mi o zápisníku, jejž si vedl Jonathan Harker na cestách, a dal mi strojem psaný opis, jakož i deník paní Harkerové, psaný ve Whitby. „Vezměte si jej,“ pravil, „a dobře jej pročtěte! Až se vrátím, budete věděti, co se všechno událo a budete moci snáze přistoupiti k přípravám. Dobře jej opatrujte, neboť chová v sobě pravé poklady. Bude vyžadovati veškeré vaší důvěřivosti, ano, i vaší, jenž jste dnes získal tak znamenité zkušenosti. O čem se v něm mluví,“ pravil, klada těžce a vážně ruku na svazek papírů, „může býti začátkem konce vašeho, mého a mnoha jiných; může však také odzvoniti umíráčkem všem ne-mrtvým, kteří se potloukají po zemi. Čtěte jej, prosím, a bedlivě uvažujte a dovedete-li něco připojiti k tomu, co bylo vylíčeno, učiňte to, neboť věc je nejvýš důležita. Zaznamenával jste si do deníku všechny ty podivné příhody, není-liž pravda? Ano! Promluvíme si tedy o tom všem, až se vrátím.“ Přichystal se potom na cestu a brzy odešel na Liverpoolské nádraží. Já vydal jsem se k Paddingtonu, kam dorazil jsem čtvrt hodiny před odjezdem vlaku.

Jako obyčejně procházelo se na peronu rušně mnoho lidí; začalo mi být proti mysli, že mohu přehlédnouti svoji návštěvníci; vtom přistoupila ke mně milá osůbka dívčího vzezření, podívala se na mne zběžně a otázala se: „Pan doktor Seward, ne-li?“

„A vy jste paní Harkerová!“ odpověděl jsem ihned, načež mi podala ruku.

„Znám vás dle popisu ubohé, drahé Lucy, avšak — — —“ Náhle se zarazila a po obličeji se jí rozlil ruměnec.

Červeň, jež také mé líce zbarvila, byla stejným naším dorozuměním, neboť byla němou odpovědí na její uzardění. Odňal jsem jí zavazadla, mezi nimiž byl i psací stroj, a podzemní drahou jeli jsme do ulice Fenchurch Street, když jsem byl dříve telegrafoval své hospodyni, aby ihned připravila pokoj s ložnicí pro paní Harkerovou.

Přijeli jsme včas. Věděla zajisté, že bydlištěm mým jest ústav pro choromyslné, ale pozoroval jsem, že nedovedla se ubrániti lehkému zachvění, když jsme vešli.

Řekla mi, že kdyby mohla, šla by hned do mé pracovny, poněvadž mi má mnoho říci. Pro dnešek tedy končím svůj záznam do fonografického deníku a budu ji očekávati. Dosud nemohl jsem nahlédnouti do papírů, které mi dal Van Helsing, ačkoli ležely otevřeny přede mnou. Musím ji něčím zabaviti, abych se dostal ke čtení. Neví, jak mi je čas drahý a jak důležitý úkol jsme si vytkli. Musím dáti pozor, abych ji nepoplašil. Zde jest!

Deník Miny Harkerové

29. září. — Když jsem si upravila toaletu, vešla sem do pracovny doktora Sewarda. U dveří jsem se na okamžik zastavila; zdáloť se mi, že ho slyším s někým hovořiti. Jelikož mi však dříve řekl, abych si pospíšila, zaklepala jsem a na jeho „volno“ jsem vešla.

K velikému mému podivu nebylo u něho nikoho. Byl docela sám a na stole proti němu stálo cosi, co jsem podle popisu hned měla za fonograf. Dosud jsem fonografu neviděla a velice jsem se tedy o přístroj zajímala.

„Doufám, ze nebylo vám na mne čekati,“ řekla jsem; „stála jsem totiž u dveří, když slyšela jsem, že hovoříte, a myslila jsem, že máte u sebe někoho.“

„Ó, zaznamenával jsem jen do svého deníku,“ pravil s úsměvem.

„Do deníku?“ tázala jsem se udivena.

„Ano,“ odpověděl, „mluvím do tohoto.“ Při tom položil ruku na fonograf. Byla jsem tím nadšena a zvolala jsem:

„Inu, toť ovšem nad těsnopis! Mohla bych z něho něco vyslechnout?“

„Zajisté,“ odpověděl sdílně a povstal, aby přístroj uvedl v chod. Potom se zarazil a jevil rozpaky.

„Vskutku,“ začal váhavě, „mluvím do svého deníku; a poněvadž jde zcela — skoro zcela — o mé osobní záležitosti, — bylo by divno, — totiž, myslím —.“ Zamlčel se a já snažila jsem se pomoci mu z rozpaků:

„Posloužil jste drahé Lucy k smrti. Povězte mi o tom, jak zemřela; za všechno, co se o ní dovím, budu velice vděčna. Byla mi velmi, velmi draha.“

K mému podivu odpověděl s výrazem hrůzy:

„Povídati vám o její smrti? Za nic na světě!“

„Proč pak ne?“ otázala jsem se, neboť jsem doznala nelibého, hrozného pocitu. Zase se zamlčel a pozorovala jsem, že hledí vymysliti omluvu. Posléze vykoktal:

„Víte, nedovedu vyhledati vhodného začátku oddílu.“ Když toto pravil, napadla mu myšlenka a řekl, nejsa si ani vědom hlouposti, zcela jiným hlasem a dětsky naivně: „Je to vskutku pravda, na mou čest. Na indiánskou čest!“ Neubránila jsem se smíchu, čemuž se ušklíbl. „Nechme toho pro tentokrát!“ řekl. „Ale věřte, ačkoli jsem si vedl deník celé měsíce, nikdy mi nenapadlo, jak bych vyhledal některou část v případě, že bych jí potřeboval.“ Tu jsem pochopila, že deník lékaře, který ošetřoval Lucy, mohl by nám něčím přispěti k seznání oné hrůzné bytosti, a řekla jsem směle:

„Tedy by snad bylo lépe, pane doktore, kdybych jej pro vás opsala na svém psacím stroji.“ Zbledl v pravém slova smyslu jako mrtvola a řekl:

„Ne, ne, ne! Ani za nic na světě nedovolím vám čísti této hrozné příhody!“

Bylo to tedy opravdu hrozno! Tušení mé mne neklamalo. Na chvilku jsem se zamyslila a když zrak můj zatěkal po pokoji, mimoděk po čemsi pátraje, co by mi mohlo pomoci, utkvěl na velkém balíku strojem psaných listů na stole. Oči jeho sledovaly můj pohled, aniž si toho byl vědom. Když spatřil balík, pochopil, co myslím.

„Neznáte mne,“ řekla jsem. „Až přečtete tyto papíry, — můj a mého muže deník, jež jsem na stroji přepsala, lépe mě poznáte. Neváhala jsem podati každou myšlenku a hnutí srdce v této věci; ale jak pravím, neznáte mne dosud; nemohu tedy nadíti se, že mi hned věnujete svoji důvěru.“

Je to zajisté muž ušlechtilého smýšlení; chudák Lucy ho dobře posoudila. Vstal a otevřel velkou zásuvku, ve které bylo srovnáno mnoho dutých válců kovových s povlakem z tmavého vosku a řekl:

„Máte docela pravdu. Nedůvěřoval jsem vám, protože jsem vás neznal. Teď vás však mám čest znáti a řeknu, že jsem vás měl znáti již dávno. Vím, že vám o mně Lucy povídala; vyprávěla mi také o vás. Mohu vám dáti zadostučinění, jediné, jež spočívá v mé moci? Vezměte tyto válce a vyposlechněte je; první půltucet obsahuje ryze osobní mé záležitosti a snad vás neodstraší; alespoň mne lépe poznáte. Potom bude hotov oběd. Zatím si přečtu tyto listiny a jistým věcem lépe porozumím.“ Sám přenesl fonograf do mého pokoje a připravil mi jej. Teď se dovím leccos zajímavého, to vím zcela jistě; vylíčí mi s jiné stránky episodu věrné lásky, jejíž jednu již znám…

Deník Dra Sewarda

29. září. — Byl jsem tak zahloubán do podivuhodného deníku Jonathana Harkera a deníku jeho ženy, že mi čas uběhl, aniž jsem toho pozoroval. Ani paní Harkerová ještě nesešla, když služka ohlašovala, že je prostřeno; řekl jsem tedy: „Snad jest unavena; počkejte s obědem až za hodinu!“ a četl jsem dále. Právě jsem dočetl deník paní Harkerové, když vešla. Vyhlížela velmi roztomile, ale byla smutna a oči měla pláčem zčervenalé. To mne velice dojalo. Nedávno měl jsem sám důvody k slzám. Bůh ví, ale nebylo mi dopřáno, abych si jimi ulevil. A teď mi pohled těchto milých očí, v nichž se nedávné slzy ještě třpytily, šel přímo k srdci. Řekl jsem tedy co možná nejvlídněji:

„Tuze si vyčítám, že jsem vás zarmoutil.“

„Ó, nikoli,“ pravila, „nezarmoutil, ale váš bol mne dojal více, nežli dovedu vypověděti. Je to podivuhodný přístroj, ale věru hrozně věrný. Vylíčil mi přirozenými tóny strasti vašeho srdce. Bylo to, jakoby duše s pláčem volala k Bohu všemohoucímu. Nikdo jiný se toho nedoví! Hleďte, pokusila jsem se prospěti vám. Vypsala jsem vše slovy na psacím stroji a nikdo jiný neuslyší úderů srdce vašeho, nežli jak bylo dopřáno mně.“

„Ano, nikdo jiný nepotřebuje toho věděti a také se nedoví,“ pravil jsem tiše. Podala mi ruku a řekla velice vážně:

„Ale přece někdo musí!“

„Musí? A proč?“ otázal jsem se.

„Protože bude příspěvkem k vylíčení hrozného děje, vylíčení smrti ubohé Lucy a všeho, co k ní vedlo; protože v zápase, jenž nám nastává, abychom zbavili zemi tohoto hrozného netvora, jest se nám uchýliti ke každému poznatku a každá pomoc jest nám cennou. Myslím, že válečky, které jste mi dal, obsahují více, nežli jste mi chtěl dát seznati; ale vidím, že ve vašich záznamech vzešlo mnohé světlo do této ponuré záhady. Chcete mi pomoci, že ano? Vím všechno až do jistého času; vidím již, ačkoli váš deník sahá jen k 7. září, jak asi ubohá Lucy trpěla a jak ji zasáhl hrozný osud. Jonathan a já pracovali jsme ve dne, v noci od té doby, kdy u nás byl Van Helsing. Jonathan odejel do Whitby, aby získal dalších informací, a bude zítra zde, aby nám pomáhal. Nepotřebujeme míti vůči sobě tajemství; budeme-li pracovati společně a ve vzájemné naprosté důvěře, budeme zajisté silnější, nežli kdyby z nás někdo tápal ve tmách.“ Hleděla na mne tak prosebně a zároveň jevila takovou odvahu a odhodlanost, že jsem se ihned podřídil jejímu přání. „Můžete jednati, jak v této věci za dobré uznáte,“ pravil jsem. „Bůh mi odpusť, pochybím-li! Uslyšíte ještě leccos hrozného; ale pronikl-li jste tak daleko záhadu Lucyiny smrti, nebudete chtít zůstat, jak jistě vím, s ostatním v temnu. Nuže, a konec, skutečný konec poskytne vám zákmitu pokoje. Pojďte, máme prostřeno. Musíme si vzájemně dodávati síly, k tomu, co nám nastává; máme před sebou krušný a odporný úkol. Až se najíte, povím vám ostatní, a odpovím, nač se budete tázati, ne-li ještě něco, čemu nerozumíte, ačkoli nám, kteří jsme byli účastníky, je vše zřejmo.“

Deník Miny Harkerové

29. září. — Po jídle šla jsem s doktorem Sewardem do jeho pracovny. Přinesl zase fonograf z mého pokoje a ja vzala jsem s sebou svůj psací stroj. Přistavil mi pohodlné křeslo a postavil fonograf tak, abych na něj dosáhla, aniž by mi bylo vstáti, a ukázal mi, jak jej mám zastaviti, pro případ, že bych chtěla učiniti přestávku. Potom se v zamyšlení usadil na židli zády proti mně, aby mi co možná nejméně překážel, a začal číst. Přiložila jsem si kovové konce k uším a naslouchala jsem.

Když jsem vyslechla celé vylíčení Lucyiny smrti a vše, co následovalo, sklesla jsem zpět do svého křesla. Na štěstí nejsem náchylna ke mdlobám. Když mě spatřil Dr. Seward, vyskočil s výkřikem zděšení, popadl s poličky láhev lihoviny a podal mi doušek brandy, jenž mě za chvilku zase vzpružil. Hlava se se mnou točila a z celé té hrůzy vynořilo se mi jako světlý paprsek jen blahé pomyšlení, že drahá Lucy dojde posléze klidu; ani nevím, jak bych se jinak nezdržela nějakého výstupu. Všechno je tak divoko, záhadno a podivno, že kdybych byla nečetla, čeho zažil Jonathan v Transylvanii, ani bych tomu neuvěřila. Takto jsem ani vlastně nevěděla, čemu věřit, a abych se trochu povyrazila, dala jsem se do něčeho jiného. Sňala jsem příklop s psacího stroje a řekla doktoru Sewardovi:

„Dovolte, ať všechno přepíši. Musíme být hotovi, nežli přijde Dr. Van Helsing. Jonathanovi zaslala jsem telegram, aby sem ihned přijel, jakmile se vrátí ze Whitby do Londýna. V této záležitosti jsou hlavní věcí data a myslím, až přichystáme celý materiál a chronologicky jej srovnáme, že tím bude mnoho vykonáno. Řekl jste, že přijde také lord Godalming a pan Morris. Připravíme se, abychom jich mohli přijati.“ Zapial fonograf trochu níže a já začala jsem na stroji opisovat s počátku sedmého válce. Kopírovacím papírem pořídila jsem tři průtisky deníku, jak jsem činila při ostatních zápisech. Skončila jsem již hezky pozdě; doktor Seward obešel si zatím své nemocné. Když se vrátil z pochůzky, usedl si ke mně, aby mi při práci nebylo tak smutno. Jak je laskav a pln ohledů. Zdá se, že je na světě ještě plno dobrých lidí, byť v něm byly i obludy. Nežli jsem odešla, vzpomněla sem si, že Jonathan zaznamenal ve svém deníku, jak se profesor polekal, když cosi četl ve večerníku na stanici v Exeteru; vidouc tedy, že Dr. Seward drží v ruce tyto noviny, vyžádala jsem si „The Westminster Gazette“ a „The Pall Mall Gazette“ a vzala jsem si je s sebou do svého pokoje. Pamatuji se, jak „The Dailygraph“ a „The Whitby Gazette“, z nichž pořídila jsem si výstřižky, pomohly mi pochopiti hrozné události ve Whitby, když tam přistál hrabě Drakula; prohlídnu si tyto večerníky od té doby a snad mi z nich leccos vysvitne. Nechce se mi spat a práce mi přispěje, abych nabyla klidu.

Deník Dra Sewarda

30. září. — Pan Harker přišel v devět hodin. Telegram ženuščin došel ho právě před odjezdem. Je neobyčejně prozírav, lze-li souditi s jeho obličeje, a pln energie. Spočívá-li jeho deník na pravdě — a soudíc podle toho, co podivného zažil, je to zajisté pravda, — je to muž veliké duševní síly. Toto druhé sestoupení do hrobky je znamenitým důkazem odvahy. Po přečtení jeho zprávy čekal jsem, že seznám typického představitele mužství, nikoli klidného gentlemana z obchodu, jenž sem dnes přišel.

Později. — Po svačině odešli Harkerovi do svého pokoje a když jsem šel kolem, zaslechl jsem klapot psacího stroje. Mají oba napilno. Paní Harkerová povídala mi, že zařazují chronologickým pořadem každý i nejmenší důkaz. Harker vypátral dopisy o dopravě beden do Whitby, a svědčící povozníkům, kteří je naložili a odvezli do Londýna. Teď právě čte můj deník, jejž jeho žena přepsala na stroji. Rád bych věděl, co o něm oba soudí. Tu ho máme…

Podivno, že mi nikdy nenapadlo, ze nejbližší dům s naším sousedící mohl by být hraběti útočištěm! Bůh ví, že jsme měli dosti námětu v chování ošetřovance Renfielda! Svazek papírů týkajících se koupě domu, byl připojen k typogramu. Ó, kéž bychom je byli měli dříve; byli bychom zachránili život ubohé Lucy! Dosti však: v tom právě spočívá šílenství! Harker se vrátil a zase rovná svůj materiál. Řekl, že při obědě bude moci ukázati mi souvisle celou řadu událostí. Myslí, abych zatím šel k Renfieldovi, poněvadž dosud byl jaksi ukazatelem příchodu a odchodu hraběte. Toho bych ještě neřekl, ale srovnám-li data, mám za to, že by tomu mohlo býti tak. Dobře, že pani Harkerová přepisuje válce strojovým písmem! Jinak bychom se byli dat nikdy nedodělali…

Zastal jsem Renfielda sedícího klidně ve svém pokoji; ruce mel sepiaty a dobrácky se usmíval. V tu chvíli zdál se mi rozumný jako kdokoli jiný. Sedl jsem si k němu a hovořil s ním o všeličems; vyjadřoval se o všem docela přiměřeně. Také sám od sebe mluvil o tom, že by rád šel domů, o čemž, pokud vím, za zdejšího pobytu se nikdy nezmínil. Vskutku mluvil s důvěrou o svém brzkém propuštění. Věru myslím, že kdybych byl s Harkerovými nebesedoval a nečetl dopisů a dat o jeho záchvatech, byl bych ochoten po krátké pozorovací lhůtě podepsati mu propouštěcí list. Takto však mám temné podezření. Všechny tyto výbuchy jaksi souvisely s přítomností hraběte. Co asi znamená toto naprosto spokojené vzezření? Je možno, aby jeho pud byl uspokojen konečným vítězstvím upíra? Počkejme; sám je zoofagus a v divném jeho zření přede dveřmi kaple náležející k opuštěnému domu pořád mluvil o „mistru“. To vše potvrzuje mou domněnku. Za chvíli jsem však odešel; přítel můj je té chvíle tuze umoudřen, takže není radno obtěžovati ho otázkami. Mohl by začít uvažovat, a potom — —! Odešel jsem tedy. Nedůvěřoval jsem jeho klidnému chování; dozorci jsem nakázal, aby ho nespouštěl s očí a měl připravenu svěrací kazajku pro případ, že jí bude potřeba.

Deník Jonathana Harkera

29. září ve vlaku do Londýna. — Když se mi od pana Billingtona dostalo zdvořilého ujištění, že mi pokud lze podá potřebných informací, myslil jsem, že bude nejlépe odejeti do Whitby a vyzvěděti na místě, čeho jsem si přál. Bylo teď mým úkolem stopovati záhadný náklad ze statku hraběte na místa určení do Londýna. Později se nám to snad hodí. Billington mladší, hezký mladík, přišel mi na nádraží vstříc a přivedl do otcovského domu, kde bylo již rozhodnuto, že tam musím přenocovati. Jsou to pohostinní lidé, praví našinci: dej hostu všechno, ale ponech mu volnosti, ať si vede, jak chce. Všichni věděli, že jsem velmi zaměstnán a že mohu zdržeti se jen krátce, a pan Billingston měl ve své kanceláři všechny papíry týkající se dopravy beden již přichystány. Trhl jsem sebou téměř, když jsem zase spatřil jeden z dopisů, které jsem viděl na stole hraběte, nežli jsem zvěděl o jeho pekelných plánech. Všechno bylo bedlivě promyšleno a soustavně i přesně provedeno. Zdálo se, že byl hrabě připraven na každou překážku, která by se snad byla mohla postaviti v cestu provedení jeho záměrů. Abychom mluvili po americku: „ničemu se nevyhnul“; a naprostá přesnost, s jakou byly provedeny jeho zakázky a příkazy, byly prostým logickým výsledkem jeho bedlivosti. Viděl jsem fakturu a opsal jsem si ji: „Padesát beden obyčejné hlíny k pokusům.“ Také kopii dopisu firmě Carter Paterson a odpověď na ni jsem spatřil; obé jsem si též opsal. To bylo vše, co mi mohl pan Billington na informacích podati; sešel jsem tedy do přístavu a vyhledal pobřežní strážce, celní úředníky a správce přístavu. Každý něco věděl o podivném vjezdu lodi, což vešlo již v místní tradici, ale nikdo nedovedl připojiti přesnějšího označení ku prostému: „Padesát beden obyčejné hlíny.“ Potom jsem šel ku přednostovi stanice, který mi ochotně oznámil jména lidí, kteří bedny přejali. Jejich výroky souhlasily s označením na nákladním listě; nedovedli však říci více, nežli jen, že byly bedny „velky a zatraceně těžky“ a že nakládání bylo kusem perné práce. Jeden z nich doložil, že bylo škoda, že tam nebylo takového gentlemana, „jakým jste vy, pane, který by byl dovedl naše dření ocenit tekutým způsobem“. Druhý přidal, že jejich tehdejší žízeň byla tak hrozna, že ačkoli od té doby mnoho času uplynulo, cítí ji všichni ještě dodnes. Nemusím připomínat, že nežli jsem odešel, navždy a s dostatek jsem odstranil tento pramen výčitek.

30. září. — Přednosta stanice byl laskav a napsal mi několik řádek starému svému druhu, přednostovi v King‘s Cross, aby se mi od něho spíše dostalo podrobných údajů o dojití beden, až k němu zítra přijdu. Také mne hned uvedl ve styk s nádražními zřízenci a viděl jsem, že výpovědi jejich přesně souhlasí s původním dopravním listem. U nich nebylo důvodu, aby dostali abnormální žízeň; přes to však užili této příležitosti, takže jsem byl nucen hasiti ji způsobem ex post facto.

Odtud odebral jsem se do ústřední úřadovny Carter Patersonovy, kde mi nejvýš ochotně vyšli vstříc. Vyhledali příslušné doklady v deníku a knize dopisní a hned telefonovali o podrobnosti do kanceláře v King’s Crossu. Na štěstí čekali tam na práci tíž lidé, kteří bedny převáželi; úředník hned jednoho poslal ke mně s nákladním listem a všemi papíry týkajícími se dopravy jich do Carfaxu. Zase všechny údaje přesně souhlasily; vozkové byli s to doplniti stručné písemné označení některými podrobnostmi. Týkaly se, jak jsem hned pozoroval, skoro výhradně jen toho, že se z beden tuze prášilo, což působilo nosičům velkou žízeň. Jelikož vyhledával jsem další příležitost, abych vyzvěděl něčeho bližšího, dodatečně jsem je uklidnil běžnou mincí, načež mi jeden z nich řekl:

Ten dům, pane, je věru z nejbláznivějších, jaké jsem kdy viděl. Všichni čerti vědí, vkročila-li do něho za sto let lidská noha. Bylo tam prachu tak vysoko, že se v něm člověk mohl vyspat a ani by se neotlačil, a všechno bylo tak zanedbáno, že jste z toho mohl cítit starý Jerusalem. Ale stará kaple, ta byla ze všeho nejpodivnější! Já a tuhle můj kamarád jsme ani nevěděli, jak se z ní co nejdříve dostat. Bože, nechtěl bych tam ani na chvilku zůstat sám potmně.“

Jelikož jsem v tom domě byl, dal jsem mu rád za pravdu; kdyby byl však věděl, co vím já, myslím, že by byl užil pádnějších výrazů.

Jedné věci jsem teď rád: že totiž všechny bedny které lodí Demeter došly z Varny do Whitby, byly bezpečně složeny ve staré kapli v Carfaxu. Mělo jich tam býti vlastně padesát; obávám se však, že byly některé odklizeny, jak vysvítá z denníku doktora Sewarda.

Pokusím se najíti povozníka, jenž odvážel bedny z Carfaxu a byl napaden Renfieldem. Půjdu-li po této stopě, dovím se lecčehos zajímavého.

Později. — Mina i já pracovali jsme celý den a dali jsme veškeré papíry do pořádku.

Deník Miny Harkerové

30. září. — Jsem tak vesela, že ani nevím, budu-li se umět přemoci. Bezpochyby proto, ze minul tíživý můj strach: že tato hrozná příhoda, jakož i dotek dosud nezacelených ran mohla by nepříznivě působiti na Jonathana. Viděla jsem, jak odjíždí do Whitby a tvářila jsem se co možná statečně, ale byla jsem celá nemocna zlou obavou. Duševní napětí na něj však působilo blahodárně. Nikdy nebyl tak rozhodný, nikdy tak silen a pln výbušné energie, jako tentokrát. Je tomu právě tak, jak řekl milý, dobrý profesor Van Helsing: je dobrého jádra a osvědčuje se za okolností, za kterých by slabší povaha podlehla. Vrátil se pln života, naděje a rozhodnosti; pro dnešní večer jsme všechno uvedli do pořádku. Jsem téměř divá rozčilením. Myslím, že bychom spíše měli litovati bytosti tak pronásledované, jakou je hrabě. Ale to je právě to: není to ani bytost lidská, ba ani ne zvíře. Kdo přečetl zprávu doktora Sewarda o smrti ubohé Lucy a o tom, co se po ní událo, tomu v prsou vyschne každý pramének soucitu.

Později. — Lord Godalming a pan Morris přišli dříve, nežli jsme očekávali. Dr. Seward byl zaměstnán kdesi mimo dům a vzal Jonathana s sebou; bylo mi je tedy uvítati oba. Setkání to bylo mi bolestno, neboť mi připomínalo všechny naděje ubohé Lucy ještě před několika měsíci. Jistě jim Lucy o mně vyprávěla a zdá se, že i Van Helsing „pěl o mně chvalozpěvy“, jak se pan Morris vyjádřil. Ubozí, žádný z nich ani netuší, že vím, jak se ucházeli o Lucy. Ani nevěděli, co mluvit a jak si vésti, poněvadž jim nebylo známo, pokud jsem do všeho zasvěcena; mluvili tedy o bezvýznamných věcech.

Rozvážila jsem si však celou věc a dospěla k závěru, že bude nejlépe hned je do všeho zasvětit. Ze zápisníku Dra. Sewarda jsem věděla, že byli při Lucyině smrti, skutečné její smrti — a že netřeba se mi tedy báti, že prozradím předčasně tajemství nějaké. Řekla jsem jim tedy, jak nejlépe jsem dovedla, že jsem četla všechny papíry a deníky a že jsme je s mužem přepsali na stroji a řádně je právě srovnali. Každému jsem dala opis, aby si jej v knihovně přečetl. Když lord Godalming svůj vzal do ruky a rozevřel — byl toho hezký balík — řekl:

„To jste všechno sama psala, paní Harkerová?“

Přisvědčila jsem a on pravil dále:

„Ani k tomu dobře nevidím důvodů; ale vy všichni jste tak dobří a šlechetní a tak horlivě jste pracovali, že mohu jen slepě uposlechnouti a pokusiti se prospěti vám. Já již dostal jsem svoji lekci, která člověka dovede učiniti pokorným na celý život. Ostatně vím, že jste měla ubohou Lucy ráda — —“ Při tom se odvrátil a zakryl si rukama obličej. Z hlasu jsem pozorovala, že štká. Pan Morris v bezděčné šetrnosti položil mu na okamžik ruku na rameno a vyšel tiše z pokoje. Myslím, že spočívá cosi v ženské povaze, co muže má k tomu, aby se před ženou netajil, nýbrž odhalil jí své nitro, aniž na mužnosti utrpí; neboť když se mnou lord Godalming osaměl, usedl na pohovku a dal citům svým upřímně průchod. Sedla jsem si k němu a uchopila ho za ruku. Myslím, že mi to jakožto ženě nevykládal ve zlé až později vše rozváží, nikdy ho něco takového nenapadne. Křivdím mu již pouhým na to pomyšlením; vím, že toho neučiní, — jeť tuze šlechetný. Řekla jsem mu, pozorujíc, že div mu srdce nepukne:

„Měla jsem drahou Lucy velmi ráda a vím, že vám byla tím, čím jste jí byl vy. My dvě byly jsme jako sestry; a teď, kdy od nás odešla, nedovolil byste mi, abych ve vašem zármutku byla vám sestrou já? Vím, jakou trýzeň jste prožil, ačkoli ani nedovedu hloubky její změřiti. Může-li vám prospěti sympatie a útrpnost ve vašem zármutku, dovolil byste, abych vám jej pomohla nésti — již k vůli Lucy?“

Chvilku byl ubohý ten muž bolestí téměř zdrcen. Připadalo mi, že rázem propuká u něho všechen ten bol, jejž poslední dobou tak trpělivě nesl. Štkal křečovitě a zalomil rukama v neskonalém zoufalství. Vstal a zase usedl a slzy řinuly se mu po lících. Bylo mi ho nevýslovně líto a bezděky jsem ho objala. S povzdechem položil si hlavu na mé rameno a plakal jako zmořené dítě, rozechvívaje se bolem.

My ženy máme v sobe cosi mateřského, co nás vede k tomu, abychom nevšímaly si malicherností, probudí-li se v nás tento mateřský duch. Bylo mi, jakoby hlava tohoto velikého, žalem sklíčeného muže, která spočívala na mém rameni, byla hlavou děcka, jež někdy spočívati bude na mých prsou; hladila jsem mu vlasy, jakoby byl mým dítětem. Ani jsem tehdy nepomyslila, jak je to podivno.

Za chvilku štkaní jeho ustalo; odtrhl se s omluvou, ačkoli vzrušení svého netajil. Vyprávěl mi, že za posledních dnů a nocí — smutných dnů a bezsenných nocí — nebyl s to promluviti s někým, jak je nutno mluviti v zármutku. Neznal ženy, jež by mu byla věnovala trochu soucitu, nebo se kterou by byl vzhledem na hrozné okolnosti, s nimiž poutal jej jeho bol, mohl ze srdce promluviti. „Teď teprve vím, jak jsem trpěl,“ pravil utíraje si oči, „ale nedovedu ani říci a nikdo zajisté nevypoví, jak blaze na mne působí vaše milá účast, dnes mi projevená. Časem ji dovedu ještě lépe oceniti; a věřte mi, že ačkoli již nyní nejsem nevděčníkem, čím lépe si vše uvědomím, tím budu vděčnější. Dovolíte mi, abych vám byl bratrem po celý život — již pro památku drahé Lucy?“

„K vůli drahé Lucy,“ řekla jsem a podali jsme si ruce.

„Ano, a také k vůli vám,“ dodal; „neboť stojí-li za to získati si úcty a vděčnosti některého muže, mé jste si získala dnes. Kdyby někdy přišel čas, že byste potřebovala mužské pomoci, ubezpečuji vás, že nebudete se mne dovolávati nadarmo. Dej Bůh, aby na vás nepřišel takový čas a nezahalil slunečního jasu vašeho života; kdyby však přece nadešel, slibte mi že mne o tom zpravíte.“ Byl tak vážný a bol jeho tak jímavý, že jsem cítila, jak ho utěším a řekla jsem tedy:

„Slibuji.“

Když jsem šla po chodbě, spatřila jsem pana Morrise, an vyhlíží z okna. Když uslyšel mé kroky, obrátil se. „Jak jest Artovi?“ otázal se. Všiml si mých uplakaných očí a pravil dále: „Ach, vidím, že jste ho těšila. Chudák, potřebuje toho. Nikdo než jen žena nedovede pomoci muži, když mu srdce žalem usedá; a neměl žádné, která by ho potěšila.“

Snášel svůj žal tak statečně, že mi pro něj srdce krvácelo. Viděla jsem manuskript v jeho rukou a věděla jsem, že když jej četl, vysvitlo mu, že také mnoho vím; řekla jsem tedy:

„Ráda bych potěšila všech, kteří nesou bolest v srdci. Chcete, abych vám byla přítelkyní a chcete hledat u mně potěchy, bude-li vám jí potřeba? Později seznáte, proč tato slova povídám.“ Viděl, že mluvím doopravdy; přistoupil, uchopil moji ruku, pozvedl ke rtům a políbil ji. To se mi zdálo malou útěchou tak šlechetné a nezištné duši; mimoděk jsem se sklonila a políbila jej. Slzy vstouply mu do očí; hlas uvázl mu v hrdle na okamžik, když pravil tiše:

„Má milá, nikdy nebudete litovati dobrosrdečné šlechetnosti, co živa budete!“ Potom odešel do pracovny svého přítele.

„Má milá!“ právě těmi slovy obracel se na Lucy, ale ach! jakým přítelem se osvědčil!