Drakula

Deník Dra Sewarda

30. září. — Přišel jsem domů v pět hodin a viděl jsem, že Godalming a Morris nejen přišli, nýbrž také pročetli přepisy různých deníků a dopisů, které Harker se svojí roztomilou ženou pořídili a uspořádali. Harker se dosud nevrátil z návštěvy u povozníků, o kterých mi psal Dr. Hennessey. Paní Harkerová podala nám po číši čaje a mohu poctivě říci, že jsem se ponejprv cítil jako doma od té doby, kdy jsem přišel do tohoto starého domu. Když jsme něčeho pojedli, řekla paní Harkerová:

„Pane doktore, smím vás prosit o laskavost? Ráda bych seznala vašeho ošetřovance pana Renfielda. Doveďte mě k němu! Co jste o něm zaznamenal ve svém deníku, mě nejvýš zajímá.“ Podívala se na mne tak prosebně a mile, že jsem jí nedovedl odepříti; a poněvadž nebylo proti tomu závažné námitky, vzal jsem ji s sebou. Když jsem přišel do jeho pokojíku, řekl jsem mu, že by ho nějaká paní ráda viděla, načež odpověděl prostě otázkou: „Proč?“

„Prošla celý dům a ráda by spatřila každého v něm,“ odpověděl jsem. „No, dobře, dobře,“ odpověděl; „jen ať najisto přijde; ale počkejte minutku, až trochu poklidím.“ Jeho způsob poklízeti byl věru podivný: spolykal prostě všechny mouchy a pavouky, které měl v krabičkách, dříve nežli jsem tomu mohl zabrániti. Bylo zcela zřejmo, že se od nich něčeho obával, nebo že chtěl se tím domoci nějakého výsledku. Když dokončil nechutný tento výkon, řekl zdvořile: „Ať ta dáma vejde,“ a posadil se se svěšenou hlavou na pelest postele, zvedaje však víčka oční a pošilhávaje, aby ji spatřil, jak vchází. Na chvilku jsem si myslil, že chce spáchati vražedný útok; vzpomněl jsem si, jak byl kliden tenkráte, když mě přepadl v mé pracovně, postavil jsem se tedy z opatrnosti tak, že jsem ho mohl popadnouti, kdyby se proti ní chtěl vrhnouti. Vešla do pokojíka s nelíčenou roztomilostí, kterou si rázem získala vážnosti a úcty šílencovy, neboť nenucenost je z vlastností, které šílencům nejvíce se zamlouvají. Šla až k němu, mile se usmívajíc, a podala mu ruku.

„Dobrý večer, pane Renfielde!“ pozdravila. „Vidíte, že vás již znám, neboť mi o vás pan Dr. Seward vyprávěl.“ Neodpověděl hned, těkaje po ní očima a zúmyslně se mračil. Potom pohled jeho ustoupil zvědavosti, jež přešla až v pochybnost; posléze k velikému mému údivu pravil:

„Nejste vy ona dívka, kterou si chtěl vzít doktor? Ale vím, že jí nemůžete být; vždyť je mrtva.“ Pani Harkerová odpověděla s vlídným úsměvem:

„Ó, nikoli, mám svého muže, kterého jsem si vzala dříve nežli jsem spatřila pana doktora Sewarda a on mne. Jsem Harkerová.“

„A co tu děláte?“

„Můj muž a já přišli jsme navštívit pana doktora Sewarda.“

„Můžete se tedy klidit!“

„A proč?“ Myslím, že tento ráz rozmluvy se paní Harkerové líbil ještě méně nežli mně; vmísil jsem se tedy do hovoru:

„Jak víte, že jsem se vůbec chtěl ženit?“ Odpověď jeho byla přímo pohrdava; jen na okamžik odvrátil při ní oči od paní Harkerové, když mi odsekl:

„Jak oslovská to otázka!“

„Toho bych neřekla, pane Renfielde,“ pravila paní Harkerová, zastávajíc se mne. Odpověděl jí tím zdvořileji a uctivěji, čím více pohrdání jevil vůči mně.

„Zajisté uznáte, paní Harkerová, že když je člověk vážen a milován jako náš pan doktor, je v naší malé obci zájem o všechno, co se ho týká. Dr. Seward jest oblíben nejen u svého personálu a svých přátel, nýbrž i u nemocných, z nichž někteří postrádajíce duševní rovnováhy, zaměňují příčiny s následky. Od té doby, kdy jsem chovancem ústavu choromyslných, nezbytně si všímám sofistické tendence některých ošetřovanců, opírající se o vady ,non causae‘ a ,ignoratio elenchi‘.“

Věru otvíral jsem oči při tomto novém odhalení. Byl to můj oblíbený blázen, nejvýznačnější typ, s jakým jsem se kdy setkal, jenž pronášel elementární filosofii, a to způsobem uhlazeného gentlemana. Rád bych věděl, zdali se struna v jeho paměti nerozzvučela přítomností paní Harkerové. Byla-li tato nová fáse spontánní nebo byla-li výsledkem bezděčného vlivu, plyne zajisté ze značné duševní síly.

Hovořili jsme ještě nějakou chvíli; když viděla, že choromyslný klidně rozumuje, alespoň jak se zdálo, pohlednuvši na mne tázavě, přešla k oblíbenému jeho thematu. Opět jsem žasl, neboť účastnil se hovoru tak rozvážně, jako by byl duševně docela zdráv; ano, uváděl za příklad sebe, zmiňuje se o jistých věcech.

„Vidíte, já sám jsem příkladem člověka, jenž je ve vleku podivné domněnky. Arciť není divu, že se moji příbuzní znepokojovali a naléhali na to, abych byl dán pod dohled do ústavu. Usmyslil jsem si, že život je positivní a neustálou jsoucností a že pozřením mnoha živoucích bytostí, byť byli na jakkoli nízkém stupni stvoření, lze život prodloužiti do nekonečna. Časem byla ve mně tato víra tak pevná, že jsem chtěl sáhnouti i na lidský život. Tuhle pan doktor mi dosvědčí, že jsem ho kdysi chtěl zabít jen proto, abych posilnil svou životní zdatnost splynutím svého těla s jeho životem prostřednictvím jeho krve, odvolávaje se ovšem na větu písma: ,Krev je život‘. Arciť prodavač jistého mastičkářského tajného prostředku tuto věc znehodnotil až k opovržení. Není-liž pravda, pane doktore?“ Přikývl jsem na souhlas, neboť byl jsem tak zmaten, že jsem ani nevěděl, co myslit a říci; ani mi nešlo na rozum, že jsem tohoto muže ještě před pěti minutami viděl pojídat pavouky a mouchy. Podíval jsem se na hodinky a vzpomněl jsem si, že je čas, abych šel na nádraží naproti Van Helsingovi; řekl jsem tedy paní Harkerové, že je čas k odchodu. Vstala hned, prohodivši rozmarně k Renfieldovi: „S Bohem, doufám, že vás ještě uvidím za příjemnějších pro vás okolností,“ načež k mému údivu odpověděl:

„S Bohem, má drahá! Prosím Pána Boha, aby mi již nikdy nedal spatřiti vašeho milého obličeje. Nechať vás žehná a zachová!“

Jel jsem na nádraží naproti Van Helsingovi, zůstavil jsem však svých přátel doma. Chudák Art byl veselejší, nežli byl od té doby, kdy se Lucy roznemohla, a Quincey byl živější, jak už dávno nebyl.

Van Helsing vystoupil z vozu mrštně jako mladík. Hned mě spatřil a spěchaje ke mně řekl:

„Ach, příteli Johne, jak se daří? Dobře? Tak! Měl jsem mnoho práce a pobudu zde, jenom bude-li potřeba. Všechny záležitosti jsem uvedl do pořádku a jest mi vám mnoho vyprávěti. Paní Mina jest u vás? Ano? A výborný její manžel? A což Artur a přítel Quincey, také-li jsou zde? Dobře!“

Když jsme jeli domů, povídal jsem mu, co se událo a jak můj vlastní deník znamenitým nápadem paní Harkerové bude nám k užitku; profesor vskočil mi do řeči:

„Ó, té závidění hodné paní Miny! Má mozek mužský, — mozek, jejž by měl míti muž, kdyby byl hodně nadán, — a srdce ženské. Dobrý Bůh určil jí veliký nějaký úkol, když stvořil tuto kombinaci, věřte mi. Příteli Johne, až dosud přálo nám štěstí, aby nám tato žena pomáhala; od dnešního večera nesmí se účastniti této hrozné záležitosti. Není dobře, aby se vydávala v tak veliké nebezpečí. My, muži jsme se rozhodli, — ano, což jsme nepřisahali? — že zničíme tu obludu; ale to není práce pro ženu. Byť vyvázla bez pohromy, nezůstalo by nitro její ušetřeno mnoha hrůz; a snad by později i trpěla nervově za bdění i ve spánku zlými sny. A kromě toho je to mladá žena nedávno provdaná; časem bude jí pomýšlet na jiné věci, ne-li již teď. Povídal jste mi, že všechno vypsala; ale musí se s námi uradit. Zítra však musí dáti této práci výhost a my půjdeme sami svou cestou.“ Živě jsem s ním souhlasil a potom jsem mu oznámil, čeho jsme se dopátrali za jeho nepřítomnosti; že dům, jejž Drakula koupil, sousedí přímo s mým. Velice užasl a zdálo se, že je tuze vzrušen. „Ó, kéž bychom to byli věděli dříve!“ pravil, „byli bychom zakročili proti němu včas, abychom zachránili ubohou Luci. Ale, jak se říká, co se stane, neodstane. Pustíme to z mysli a půjdeme dále svou cestou za vytčeným cílem.“ Potom se odmlčel, až dokud jsme nepřišli ke vchodu do mé zahrady. Nežli jsme se rozešli, abychom se přistrojili k obědu, řekl paní Harkerové:

„Slyšel jsem, madame, od svého přítele Johna, že vy a váš pan manžel jste uspořádali všechny doklady až do této chvíle.“

„Nikoli až do této chvíle, pane profesore,“ řekla hbitě, „nýbrž do dnešního jitra.“

„Ale proč ne až do tohoto okamžiku? Dosud jsme stále viděli, jak nám na vysvětlenou prospěly i nejmenší podrobnosti. Vypověděli jsme si všechna tajemství a nikdo z nás proto nepřišel ke škodě.“

Paní Harkerová se zarděla a vyndavši z kapsy list papíru, řekla:

„Pane doktore, přečtěte si toto a řekněte, mám-li to přidat k ostatnímu. Je to můj dnešní zápis. Sama jsem nahlédla, že je teď potřeba zapsati každou maličkost; ale s tímto snad učiníme výjimku, poněvadž je to ryze osobní. Či musím tu věc připojit?“ Profesor přečetl vážně list, vrátil jej a řekl:

„Nemusí se právě připojit, nepřejete-li si toho; ale prosím vás, učiňte tak. Manžel váš může vás proto tím více milovat a my všichni, vaši přátelé, tím více budeme si vás vážiti, ctíti a milovati.“ Převzala list s novým uzarděním a blaženým úsměvem.

A nyní máme až do této chvíle všechny zápisky úplně v pořádku. Profesor si vzal opis, aby si jej po diner prostudoval, nežli se sejdeme k úradě, což bylo ustanoveno na devátou hodinu. My ostatní jsme již přečetli všechno; až se tedy v mé pracovně sejdeme, budeme do všech událostí zasvěceni a budeme si moci vytýčiti bitevní plán proti tomuto hroznému, záhadnému nepříteli.

Deník Miny Harkerové

30. září. — Když jsme se sešli v pracovně Dra. Sewarda dvě hodiny po diner, jež bylo prostřeno o šesté, tvořili jsme bezděky jakési kolegium nebo výbor. Profesor Van Helsing usedl v čele stolu, k čemuž jej přiměl po svém příchodu Dr. Seward. Vyžádal si, abych se posadila po jeho pravici a dělala tajemníka; Jonathan seděl vedle mne. Naproti nám seděli Lord Godalming, Dr. Seward a pan Morris, a to Lord Godalming vedle profesora a Dr. Seward uprostřed. Profesor ujal se slova:

„Myslím, že mohu míti za to, že všichni jsme zpraveni o událostech, vylíčených v těchto papírech.“ Všichni jsme souhlasili a on pokračoval:

„Bude tedy dobře, řeknu-li vám, s jakým nepřítelem jest nám co činiti. Seznámím vás trochu s minulostí tohoto muže, kterou jsem zjistil. Potom pojednáme o tom, jak postupovati a kterých prostředků proti němu užíti.

Jsou tvorové, kterým se říká upíři; někteří z nás máme pádné důkazy o jejich existenci. A byť neměli důkazů z vlastní smutné zkušenosti, učení a zprávy z minulých dob podávají zdravému rozumu důkazů hojnost. Doznávám, že jsem byl zprvu nedůvěřiv. Kdybych se byl za dlouhá léta nenaučil mít oči otevřeny, byl bych sám ani neuvěřil, dokud mi skutky nehřměly do uší: ,Viz! viz! Dokazuji to, dokazuji!‘ Bohužel! Kdybych byl věděl dříve, co vím teď, — vlastně, kdybych byl dovedl uhodnouti, byl by jeden cenný život býval uchován těm, kteří na něm lpěli. Ale stalo se; a nám jest pracovati tak; aby nezahynuly jiné ubohé duše, dokud jich můžeme zachrániti. Nosferatu neumírá jako včela, když jednou dala žihadlo. Tím jest ještě silnější; a čím je silnější, tím více má moci působiti další zlo. Tento upír, jenž se zdržuje mezi námi, má síly sám za dvacet mužů; je lstivější nežli kterýkoli smrtelník, neboť jeho chytrosti přibývá postupem času. K tomu má dar nekromantie, což znamená, jak etymologie toho slova ukazuje, věštění s přivoláním duše mrtvého, a moc nade vším mrtvým, s čímž přijde do styku; jest ukrutný a více nežli ukrutný, necita, pravý ďábel, a nemá srdce. Dovede se bezmála zjeviti v jakékoli podobě a kdekoli; dovede v dosahu své moci ovládati živly: bouři, mlhu a hromobití. Také poroučí nepatrnějším tvorům: krysám, sovám, netopýrům, jakož i mouchám, liškám a vlkům. Dovede se zveličiti i zmenšiti a umí zmizeti a přijíti nepozorován. Jak tedy máme začíti svoji léčku, abychom ho zničili? Jak vypátráme, kde jest, a až ho najdeme, jak ho zničíme? Přátelé, je to nesnadno; je to hrozný úkol, jejž podnikáme, který může míti důsledky, při nichž se zachvěje i nejstatečnější. Neboť nepodaří-li se nám tento zápas, bude zajisté vítězem on, a jak vše skončí s námi? Život neznamená ničeho; nelpím na něm. Ale podlehnouti znamená více nežli nebezpečí na život a smrt. Stali bychom se tím co on — byli bychom nadále ohavnými nočními stvůrami bez srdce a svědomí, úklady činíce tělům i duším těch, které jsme nejvíce milovali. Brány nebeské by nám byly navždy uzavřeny, neboť kdo by nám je zase otevřel? Navždy by námi každý pohrdal a stali bychom se skvrnou na zářící tváři boží: šípem v boku Toho, jenž zemřel za lidstvo. Ale stojíme tváří v tvář své povinnosti, smíme v tomto případě couvnouti? Co se mne týče, pravím: nikoli, vždyť jsem stár a život se svým slunečním jasem, útulnými koutky, zpěvem ptactva, hudbou a milováním je daleko za mnou. Vy však jste mladí. Někteří z vás ovšem poznali již utrpení; ale mají před sebou ještě krásné dny. Co tomu říkáte?“

Za jeho řeči uchopil mne Jonathan za ruku. Obávala jsem se velice, že odstrašující líčení našeho nebezpečí ho přemáhá, když jsem viděla, jak vztahuje ke mně ruku. Ale bylo mi milo pocítiti jeho stisk — tak silný, tak sebevědomý a rozhodný. Ruka statečného muže sama mluví; a není to jen ženina láska, jež slyší tuto její hudbu.

Když profesor domluvil, podíval se mi můj muž do očí a já jemu; nebylo třeba promluviti ani slova.

„Ručím za Minu a za sebe,“ pravil.

„Počítejte se mnou, pane profesore,“ řekl pan Quincey Morris stručně jako obyčejně.

„Jdu s vámi,“ pronesl lord Godalming, „již k vůli Lucy, kdyby nebylo jiného důvodu.“

Dr. Seward prostě přikývl. Profesor vstal a položiv na stůl zlatý křížek, podával ruce na obě strany. Chopila jsem se jeho pravice a lord Godalming levice; Jonathan podal mi levou ruku a pravou vztáhl k panu Morrisovi. Když jsme tak stáli ruku v ruce, byl svazek náš slavnostně uzavřen. Cítila jsem, jak mě mrazí u srdce, ale nikdy by mě nenapadlo, abych ucouvla. Usedli jsme zase a Dr. Van Helsing mluvil dále pln radosti, jež svědčila o tom, že vážné dílo již začalo. Bylo nám je bráti tak vážně a vyříditi tak po obchodnicku, jako cokoli jiného v živote.

„Dobře; víte, proti komu jest nám bojovati: ale ani my nejsme bez moci. Máme na své straně schopnost úvahy, kteréžto síly se upírům nedostává, máme vědecké poznatky a jest nám volno jednati a mysliti a jedno jest nám, zdali v hodinách denních nebo nočních. Vskutku, pokud sahají naše síly, jsou nespoutány a můžeme jich dle libosti užíti. Jsme věci své oddáni a cíle dospějeme nikoli sobectvím. A to znamená mnoho.

Teď se podíváme, nač se omezují síly všeobecné povahy proti nám a čeho nedokáží individuelné. Uvažujme podrobně o schopnostech upírů vůbec a tohoto zvlášť.

Podkladem naším je pouze tradice a pověra. To není na první pohled mnoho, jde-li o život a o smrt, — vlastně více nežli jen o to. Musíme se tím však spokojiti; předně proto, že nám jiného nezbývá, — nemáme jiných prostředků po ruce, a za druhé, protože konečně tyto věci — tradice a pověra — jsou nám alespoň něčím. Nespočívá-liž víra jiných lidí v upíry — a bohužel, i naše — právě jen na nich? Kdo z nás byl by před rokem doznal, že je něco takového možno v našem vědeckém, pochybovačném, střízlivém devatenáctém století? Což odepřeli jsme věřiti ve věci, jež jsme sami vlastníma očima spatřili? Předpokládejme tedy, že víra v upíra a podmínky i ochrana proti němu zatím spočívá na témže podkladě. Neboť dovolím si tvrditi, že upíři známí jsou všude, kde lidé žijí. Ve starém Řecku, ve starém Římě hojně po celém Německu, ve Francii, v Indii, ano i na Chersonesu; ba i v Číně, od nás zajisté tak odlehlé v každém ohledu, i tam se v ně věří a lidé se jich bojí dodnes. Sleduje i po stopách islandských berserkrů, ďáblem zplozených Hunů, jakož i Slovanů, Sasů a Maďarů. Tak daleko tedy lze je sledovati a řeknu, že víra ta jest oprávněna právě takovými zjevy, kterých jsme se, bohužel, stali svědky i my sami. Upír žije dále a nemůže vůbec prostým během času zemříti; daří se mu jen, může-li se napájeti krví živých bytostí. Ba ještě více: sami jsme viděli, že dovede omladnouti; že jeho životní síla dovede vzrůstati a zdá se, jakoby se obnovovala, je-li výživa jeho náležitá. Ale bez ní nemůže býti; nejí jako ostatní tvorové. Ani přítel Jonathan, jenž s ním žil několik neděl, nikdy ho neviděl jísti, nikdy! Stínu nevrhá a v zrcadle se neobráží, jak rovněž Jonathan pozoroval. Má sílu mnoha lidských paží, svědkem je zase Jonathan, jenž viděl, jak před vlky zavírá bránu a pocítil jí při vystupování z poštovního vozu. Dovede se proměniti ve psa, jak jsme zvěděli za přistání lodi na Whitby, kde roztrhal psa; může být netopýrem, jak jej viděla paní Mina na okně ve Whitby a přítel John, jenž viděl jej vylítnouti z okna sousedního domu, a přítel Quincey, který jej spatřil na okně slečny Lucy. Může přijíti v mlze, kterou si sám tvoří, jak dosvědčil šlechetný kapitán lodi; ale podle toho, co o něm dále víme, dovede tuto mlhu tvořiti jen do určitého okruhu kolem sebe. Přichází na paprscích měsíční záře jakožto elementární prach, jak zase Jonathan viděl přicházeti ony sestry na zámku Drakula. Dovede se umenšiti; sami jsme viděli slečnu Lucy, nežli došla věčného klidu, jak vklouzla do hrobky štěrbinou dveří jako vlásek úzkou. Když si jednou najde cestu, dovede vycházeti i vcházeti otvorem, byť bylo vše pevně utěsněno a spájeno. Dovede viděti ve tmě, což je schopnost ne nepatrná na tomto světě, kde je vždy jedna polovina ve tmě. Ale vyslechněte mne zcela. Toto všechno umí, ale není přes to volný. Nikoli; jest ještě více vězněm nežli galejní otrok, nežli šílenec ve své komůrce. Nemůže všudy tam, kam by se mu chtělo; ačkoli stojí mimo přírodu, musí přes to poslouchati přírodních zákonů — proč, nevíme. Nesmí nikam ponejprv vstoupiti, aniž ho někdo domácí pozval; později ovšem může přicházeti podle libosti. Moc jeho pomíjí, jako všech zlých bytostí, k ránu. Jenom v určitých obdobích má omezenou svobodu. Není-li právě na místě, na které je vázán, může se proměniti jen v poledne nebo přesně o východu a západu slunce. To nám nebylo řečeno, ale z našich záznamů lze dospěti k tomuto závěru. Uvnitř vymezených sobě hranic může tedy dělati co chce, spočívá-li na domácí půdě, ve své rakvi nebo některém zneuctěném nebo znesvěceném místě, jak jsme viděli, když přišel ke hrobu samovrahově ve Whitby; na jiných místech může se proměniti, jen když nadejde jeho čas. Také se povídá, že přes tekoucí vodu může jen za přílivu nebo za odlivu. Dále jsou věci, které na něj působí tak, že pozbývá moci; jak víme, je to zvláště česnek. Rovněž proti posvěceným věcem nebo symbolům, jakým jest tento můj křížek, jenž ležel proti nám na stole, když jsme skládali slib, jest upír bezmocný a drží se mlčky v uctivé vzdálenosti od nich. Jsou ještě jiné, o kterých vám povím, až bude-li jich při našem pátrání potřeba. Větvička plané růže položena na jeho rakev brání mu z ní vyjíti; svěcená kule vypálená do rakve působí mu konečnou smrt; a jak blahodárný účinek má tyč, kterou se mu srdce proklá, již víme; také mu přináší klid, uřízne-li se mu hlava. To jsme viděli na vlastní oči.

Najdeme-li úkryt tohoto ,bývalého‘ muže, můžeme jej potom zadržeti v jeho rakvi a zničiti, budeme-li dbáti toho, co o něm víme. Ale jest úskočný. Požádal jsem svého přítele Arminia z budapešťské university, aby mi o něm něco pověděl; ze všeho toho je nejdůležitější, co mi povídá o jeho minulosti. Je to zajisté onen Vojvoda Drakula, jenž se proslavil v bojích proti Turkům až daleko za velkou řekou, za hranicemi Turecka. Je-li tomu tak, není to obyčejný člověk, neboť v oněch dobách a v pozdějších stoletích vyprávělo se o něm, že je nejchytřejším a nejdovednějším mužem, jakož i nejudatnějším ze synů ,země za lesy‘. Tento mohutný mozek i železnou rozhodnost vzal s sebou do hrobu a může jich teď proti nám užíti. Drakulové byli, jak praví Arminius, znamenitý a vznešený rod, ačkoli tu a tam vyskytl se některý jeho člen, o němž si současníci povídali, že je spojen s ďáblem. Naučili se jeho tajemstvím u Scholomance v horách za Sibíňským jezerem, kde si ďábel odnáší každého desátého ze svých žáků. V našich záznamech jsou slova ,stregoica‘ — čarodějnice, ,ordog‘ a ,pokol‘ — satan a peklo; a v jednom rukopise nazýván je tento Drakula ,upír‘, čemuž všichni velmi dobře rozumíme. Ratolestí tohoto jsou velicí mužové a dobré ženy, jichž hroby posvěcují zemi, kde se mohou vyskytnouti tyto hanebnosti. Neboť není nejmenším postrachem, že tento zloduch je hluboce zakořeněn do všeho dobra; na půdě, k níž váže se nějaká posvátná vzpomínka, nemůže spočinouti.“

Za řeči hleděl pan Morris neustále oknem; potom klidně vstal a vyšel z pokoje. Nastala malá pomlčka, po které profesor dále mluvil:

„A teď jest nám uvážiti, co dělat. Máme hojně údajů a musíme vypracovati válečný plán. Z Jonathanova pátrání víme, že z hradu došlo do Whitby padesát beden hlíny, které všechny byly dopraveny do Carfaxu; víme také, že bylo později několik beden odklizeno. Zdá se mi, že prvním naším krokem mělo by být: zjistiti, zdali všechny ostatní jsou v domě za zdí, kterou tuto vidíme, nebo bylo-li jich ještě několik odklizeno. Je-li tomu tak, jest nám stopu —“

Tu jsme byli překvapujícím způsobem vyrušeni. Venku před domem ozval se výstřel z bambitky; okenní tabule kulí prostřelena se rozsypala, kule svezla se po výklenku okna a zaryla se do protější zdi. Obávám se, že jsem v nitru dosud zbabělcem, neboť jsem vykřikl. Všichni muži vyskočili; lord Godalming vrhl se k oknu a prudce rozevřel okenici. Vtom uslyšeli jsme hlas Quincey Morrisův zvenčí:

„Promiňte! Bojím se, že jsem vás poplašil. Přijdu hned a povím vám o tom.“ Za minutu přišel a řekl:

„Byl to vlastně ode mne nesmysl a prosím vás proto, za odpuštění, paní Harkerová, co nejuctivěji. Myslím, že jsem vás tuze poděsil. Ale za profesorovy řeči přiletěl velký netopýr a usedl na okenní římsu. Tato havěť se mi událostmi v poslední době sběhlými tak zprotivila, že jí nemohu vystát; vyšel jsem, abych po ní střelil, jak jsem činil za posledních večerů, kdykoli jsem ji spatřil. Ty ses mi proto smával, Arte!“

„Zasáhl jste ho?“ otázal se Van Helsing.

„Nevím; myslím, že nikoli, neboť uletěl do lesa.“ Nepromluviv již ani slova, usedl Quincey Morris a profesor začal shrnovat své tvrzení:

„Musím sledovati každou z těch beden; a až se nám to podaří, jest nám buď chytit nebo zabít tu obludu v jejím brlohu; nebo musím, abych tak řekl, hlínu sterilisovat, aby na ní nebyl bezpečen. Takto konečně stihneme ho mezi východem a západem slunce v lidské podobě a přemůžeme, kdy je nejslabší.

A co se vás týče, paní Mino, jste dnešního večera mezi námi naposled, dokud se vše nezdaří. Jste nám příliš vzácna, abychom vás vydali takovému nebezpečí. Odejdeme-li této noci, neptejte se po nás. Povíme vám všechno, až nadejde čas. Jsme muži a dovedeme vše snésti; vy však musíte býti naší hvězdou a nadějí. Budeme moci jednat svobodněji vidouce vás mimo nebezpečí, nežli bychom mohli takto.“

Všem mužům, zvláště Jonathanovi se ulehčilo; ale nezdálo se mi správno, ze zvětšují své nebezpečí a snad umenšují svoji bezpečnost — a síla je tu nejlepší jistotou — starostí o mne. Ale byli pevně rozhodnuti a ačkoli mi bylo spolknouti tu trpkou pilulku, nemohla jsem ničeho namítati, nýbrž přijmouti tuto rytířskou o mne péči.

Pan Morris shrnul tedy výsledek naší porady:

„Jelikož nesmíme mařiti času, navrhuji, abychom ihned prohlédli jeho dům. Dopřejeme-li mu času, bude ve výhodě; ale budeme-li jednati rychle, zachráníme snad ještě nějakou jeho oběť.“

Doznávám, že mi bylo těžko u srdce, když tak záhy nadešla chvíle činu, neříkala jsem však ničeho, neboť jsem se ještě více bála, že budu-li na překážku a závadu jejich práci, nevezmou mě ani do svých porad vůbec. Teď odešli do Carfaxu s potřebnými nástroji, aby se dostali do domu.

Jak muži činívají, radili mi, abych šla ležet a vyspala se; jakoby žena mohla spáti, jsou-li v nebezpečí ti, které má ráda! Půjdu na lože a budu dělat, jako bych spala, aby se o mne Jonathan nemusel obávat, až se vrátí.

Deník Dra Sewarda

1. říjen, ve 4 hod. odpoledne. — Právě když jsme chtěli vyjíti z domu, došel naléhavý vzkaz Renfieldův, mohl-li bych k němu ihned přijíti, že mi má cosi nejvýš důležitého říci. Řekl jsem dozorci, aby vyřídil, že vyhovím jeho přání ráno, poněvadž mám právě mnoho práce. Dozorce dodal:

„Zdá se, že je to nutno, pane doktore. Nikdy jsem ho neviděl tak netrpělivého. Nevím, nevím, ale nepodíváte-li se k němu, přijde na něj zase prudký záchvat zuřivosti.“ Věděl jsem, že by toho byl onen muž neřekl, kdyby nemel zvláštního důvodu; řekl jsem tedy: „Dobře, půjdu hned.“ Ostatních jsem požádal, aby na mne několik minut počkali, že se podívám k svému „pacientovi“.

„Vezměte mne s sebou, příteli Johne!“ řekl profesor. „Jeho případ, jak jej líčíte ve svém deníku, velice mne zajímá a tu a tam souvisí s naším. Rád bych jej seznal, zvláště, když rozum jeho je záchvatem zastřen.“

„Smím jíti také?“ tázal se lord Godalming.

„Já také?“ ozval se Quincey Morris.

„A já též?“ přidal se Harker.

Přisvědčil jsem a všichni ubírali jsme se po chodbě k Renfieldovi.

Zastali jsme jej značně vzrušena, ale v řeči a pohybech byl rozumnější nežli jindy. Sám sobě neobyčejně rozuměl, čehož jsem u šílenců nikdy nepozoroval; považoval za samozřejmo, aby jeho rozumování souhlasilo s myšlením lidí duševně docela zdravých. Všichni čtyři vešli jsme do světničky a nikdo z nás zprvu nepromluvil ani slova. Dožadoval se, abych ho ihned propustil z ústavu a poslal domů. Odkazoval se na to, že se již úplně zotavil, ba dokazoval, že je duševně zdráv. „Dovolávám se vašich přátel,“ pravil; „snad mne nebudou odsuzovat. Ostatně dosud jste mne nepředstavil.“ Byl jsem tak udiven, že podivné přání bláznovo, aby byl v ústavě představen, ani se mi v té chvíli nezdálo nápadným a mimochodem řečeno, v chování tohoto muže bylo cosi úctyhodného, co nám jej stavělo jaksi na roveň, takže jsem hned představoval: „Lord Godalming, profesor Van Helsing, pan Quincey Morris z Texasu, pan Renfield.“ Podal každému ruku a pravil dále:

„Lorde Godalmingu, měl jsem čest asistovati vašemu panu otci ve Windhamu; jak vidím z vašeho držení a titulu, již je nebožtík. Byl to muž, jehož každý, kdo jej znal, miloval a sobě vážil; za mladých let, jak jsem slyšel, byl vynálezcem destilovaného rumového punče, velice oblíbeného na večírcích Derby. Pane Morrise, můžete být hrd na velikou svoji vlast. Její přijetí do Unie bylo krokem, jenž může míti dalekosáhlé, nedoceněné následky, až se pod hvězdný a pruhovaný váš prapor přidají póly a tropy. Závažnost této smlouvy se ještě ukáže rozsáhlou měrou, až Monroeova doktrina zaujme pravé své místo jakožto politická fabule. A lze vypověděti potěšení, že setkal jsem se s Van Helsingem? Pane, ani se neomlouvám, že vůči vám pomíjím všech forem společenského styku. Učiní-li jednotlivec objevem neustálého vývoje mozkové hmoty takový převrat v therapii, ani se vůči němu nesluší užívati nějakých forem, aby ho neomezovaly na tuctového člověka. Vás, panové, kteří svojí národností, dědictvím nebo vrozenými vlohami jste povoláni zastávati význačná místa v rušném světě, vás beru za svědky, že jsem tak duševně zdráv jako alespoň většina lidí, kteří se těší úplné svobodě. A jsem jist, že vy, pane doktore Sewarde, jako lidumil, lékař a právník, jakož i vědec vůbec, budete považovati za mravní povinnost zacházeti se mnou jako s někým, od obyčejných pravidel pouze odlišným.“ Tento poslední apel pronesl ve zdvořilém přesvědčení, jež mělo zvláštní svůj půvab.

Myslím, že jsme byli všichni nejvýš udiveni. Co se mne týče, byl jsem přese všechnu znalost povahy a života tohoto muže přesvědčen, že se mu zase vrátil zdravý rozum; cítil jsem, že je nutně potřeba mu říci, že jsem jeho zdravotním stavem spokojen a že učiním žádoucí formality, aby mohl býti ráno propuštěn. Soudil jsem však, že bude lépe trochu posečkati, nežli přistoupím k tak závažnému rozhodnutí, neboť jsem dávno znal náhlé změny, jimž podlehalo chování tohoto podivného pacienta. Omezil jsem se na to, že mu zatím všeobecně potvrdím, že stav jeho se velmi rychle lepší; že s ním ráno budu míti delší rozmluvu a budu uvažovati o tom, jak vyhověti jeho přání. To ho nikterak neuspokojilo, neboť řekl rychle:

„Bojím se však, pane doktore, že jste asi sotva rozuměl mému přání. Rád bych odešel ihned, zde odtud, na hodinu, ano tímto okamžikem, je-li možno. Čas utíká a v tiché dohodě se starým sekáčem má to neobyčejný význam. Jsem si jist, že vůči tak znamenitému praktiku, jakým je Dr. Seward, stačí vysloviti prosté, ihned splnitelné přání a bude mu zajisté vyhověno.“ Podíval se na mne bystře a vida v mém obličeji odmítnutí, obrátil se k ostatním, aby pátral, co oni soudí. Nedočkav se uspokojivé odpovědi, pravil dále:

„Je-li možno, že jsem se v domněnce své klamal?“

„Ovšem,“ řekl jsem upřímně, ale zároveň, jak jsem sám cítil, trochu drsně. Po delší pomlčce řekl tiše:

„Potom tedy mám za to, že jest mi pohlížeti na věc jinak. V tom případě dovoluji si naléhati nikoli k vůli sobě, nýbrž pro jiné. Nehodlám vám vykládati všechny své důvody; ale můžete být ujištěn, že mám k tomu řádné příčiny, oprávněné a nezištné, jež plynou z nejvyššího vědomí, povinnosti. Pane doktore, kdybyste mi mohl nahlídnouti do srdce, dovedl byste plně oceniti city, jež mne k tomu vedou. A nejen to, čítal byste mě k nejlepším a nejvěrnějším svým přátelům.“ Zase se na nás všechny ostře podíval. Víc a více jsem nabýval přesvědčení, že tato náhlá změna celého myšlenkového postupu jest jen jiná forma nebo fáze jeho šílenství; rozhodl jsem se tedy, že ho nechám vymluviti trochu déle, ze zkušenosti věda, že si dá konečně, jako všichni šílenci, říci. Van Helsing hleděl na něj nejvýš upřeně a husté obočí se mu stahovalo, dodávajíc jeho pohledu přísnosti. Pravil Renfieldovi tónem, jenž mě v tu chvíli nepřekvapoval, zato až teprve později, když jsem o věci přemýšlel, neboť mluvil, jako se sobě rovným:

„Nemohl byste nám upřímně říci pravý důvod, proč chcete být na svobodě ještě této noci? Chci se pokusiti, vyhovíte-li i mně, — cizinci nepředpojatému, jenž si je vědom, co činí, — aby vám Dr. Seward na vlastní nebezpečí a odpovědnost ještě dnes dovolil odejíti.“ Potřásl smutně hlavou s výrazem trpké výčitky. Profesor pravil dále:

„Nuže, pane Renfielde, uvažte věc. Dožadujete se toho, abyste byl považován za duševně zcela zdravého a snažíte se nám imponovati jasnou rozvážlivostí. Jde vám to, ač o vaší příčetnosti můžeme právem pochybovati, neboť jste nebyl dosud propuštěn z lékařského ošetřování, jehož vaše duševní choroba vyžadovala. Nechcete-li nám přispěti v našem úsilí zvoliti nejmoudřejší cestu, jak můžeme splniti povinnost, kterou jste nám sám uložil? Buďte moudrý a pomozte nám a my se přimluvíme, aby bylo splněno vaše přání.“ Zase potřásl záporně hlavou a řekl:

„Pane doktore Van Helsingu, nemám, čeho bych dodal. Váš důvod je závažný a kdybych byl volný, neváhal bych ani okamžik; ale v této věci nejsem svým pánem. Mohu vás jen prosit, abyste mi důvěřoval. Odepřete-li mi důvěry, nepadne odpovědnost na mne.“

Myslil jsem, že je na čase ukončiti tento výstup, jenž začal být komicky vážný; poodešel jsem tedy ke dveřím a řekl prostě:

„Pojďte, přátelé, máme ještě jinde co dělat. Dobrou noc!“

Když jsem však došel ke dveřím, stala se s nemocným nová změna. Přiskočil ke mně tak rychle, že jsem se v tu chvíli bál, že na mne podnikne opět vražedný útok. Má obava byla však bezpodstatna, neboť sepial ke mně prosebně ruce a dojemně opakoval svoji prosbu. Když viděl, že tento výbuch citů nás ještě více proti němu popouzí, zvyšuje naše podezření, prosil ještě naléhavěji. Podíval jsem se na Van Helsinga a viděl mu na očích, že se mnou souhlasí; to mne v mém úmyslu ještě více posilnilo, ne-li zatvrdilo, takže jsem dal pacientovi na srozuměnou, že je marná všechna jeho námaha. Již jednou jsem na něm pozoroval toto vzrůstající rozčilení, když pronášel prosbu, která mu delší dobu ležela na mysli, jako na příklad, když žadonil o kočku. Byl jsem připraven, že nastane ochabnutí sil a tím také že se podrobí. Očekávání mé se však neuskutečnilo, neboť když viděl, že prosby jeho jsou marny, začal přímo zuřit. Vrhl se na kolena, vztáhl ke mně ruce a mávaje jimi v žalostném zoufalství, spustil na mne celý příval úpěnlivých proseb; slzy řinuly se mu po tvářích a celá jeho postava i obličej jevily nejhlubší vzrušení:

„Vyslyšte mě, pane doktore, ach, dejte se obměkčit a propusťte mne ihned z tohoto domu! Pošlete mě odtud, jak chcete a kam chcete; pošlete se mnou dozorce s biči a řetězy; ať nasadí mi třeba svěrací kazajku, třeba v poutech a s koulemi na nohou, jen mne odtud pusťte! Ani nevíte, co činíte, že mne tu držíte. Mluvím z hloubi srdce, z celé duše své. Nevíte, komu ubližujete a kterak; a nesmím toho říci. Běda mně! Nesmím mluvit. Pro všechno, co je vám svato, — pro všechno, co milujete, — pro svoji někdejší lásku, — pro naději, jež ve vás žije, pro Boha všemohoucího, propusťte mne odtud a zbavte duši moji záhuby! Což neslyšíte, muži? Nedovedete chápati? Což nikdy nepochopíte? Nevíte, že jsem nyní zdráv a mluvím vážně? Že nejsem blázen, trpící záchvatem šílenství, nýbrž rozumný člověk, jenž zápasí o svoji duši? Ach, vyslyšte mne! Slyšte mne! Pusťte mne! Pusťte mne! Pusťte mne!“

Myslil jsem si, že kdyby to šlo tak dále, že by se tím více rozzuřil a podlehl by záchvatu; uchopil jsem ho tedy za ruku a zvedl jej.

„Pojďte!“ řekl jsem přísně, „ani slova o tom; máme toho již dost. Ulehněte si a hleďte se chovati klidněji.“

Ihned umlkl a hleděl na mne chvilku upřeně. Potom slova nepromluviv popošel k posteli a usedl na pelest. Nastalo ochabnutí jako vždy jindy, jak jsem se nadál.

Když jsem odcházel z pokoje, nejposlednější ze všech, řekl mi klidným, přesvědčivým hlasem:

„Doufám, pane doktore, že mi někdy dáte za pravdu, až si vzpomenete, že jsem dnešní noci učinil všechno, jen abych vás přesvědčil.“