Drakula

Deník Jonathana Harkera

1. října v 5 hodin odpoledne. — Šel jsem s ostatními na výzkum s lehkým srdcem, neboť mám za to, že jsem nikdy neviděl Minu tak svěží a veselé mysli. Jsem rád, že svolila, že zůstane stranou a nechá jednati nás muže. Vždyť mi hned bylo proti mysli, že byla účastna tohoto nebezpečného podniku vůbec; nyní však, když její práce jest u konce a dík její energii a důvtipu i prozíravosti celá záležitost byla postavena do jasného světla a vše přesně uspořádáno, jistě cítí, že úkol její je skončen a vše ostatní může směle přenechati nám. Myslím, že jsme byli výjevem u Renfielda všichni trochu rozčileni; když jsme vyšli z jeho pokoje, nikdo z nás nepromluvil a vrátili jsme se do pracovny doktorovy. Potom řekl pan Morris doktoru Sewardovi:

„Řekněte, Jacku, nechtěl-li nás ten člověk ošálit; je nejrozumnějším bláznem, kterého jsem kdy spatřil. Nevím jistě, ale myslím, že zamýšlel něco vážného, a bylo-li tomu tak, bylo mu asi krušno, že se mu věc nepodařila.“ Lord Godalming a já jsme mlčeli; avšak Van Helsing řekl:

„Příteli Johne, znáte blázny lépe nežli já a jsem tomu rád, neboť se obávám, že kdybych já byl v tom rozhodoval, byl bych ho propustil dříve nežli podlehl histerickému záchvatu. Ale učíme se, dokud jsme živi, a při práci, která nás čeká, nesmíme pominouti ničeho, jak by řekl přítel Quincey. Všechno je nejlepší tak, jak jest.“ Dr. Seward jakoby oběma ze sna odpovídal:

„Vím jen tolik, že s vámi souhlasím. Kdyby ten člověk byl jen obyčejným bláznem, byl bych mu beze všeho důvěřoval; ale zdá se, že jeho stopy jsou tolik spleteny se spády Drakulovými, že se bojím, že bych se byl dopustil chyby, kdybych byl pomáhal k jeho propuštění. Nemohu mu zapomenouti, jak skoro stejně náruživě žadonil o kočku a hned potom se pokusil prokousnouti mi hrdlo. Mimo to jmenoval hraběte ,pánem a mistrem‘ a možná, že chtěl právě jen proto na svobodu, aby ho mohl sledovati na ďábelských jeho stezkách. Tento hrozný netvor má ku pomoci vlky a krysy a myslím, že by nepohrdl užíti k svému účelu takového blázna. Věru, že mu na něm velice záleželo. Trvám, že jsme učinili, co bylo nejlepšího. Tyto věci ve spojení s krvavým úkolem, jejž sledujeme, dovedly by člověka zbavit odvahy.“ Přistoupil profesor a položiv mu ruku na rameno, řekl svým vážným, dobráckým tónem:

„Příteli Johne, nemějte obav! Snažíme se konati svoji povinnost v této smutné, hrozné věci; můžeme konati jedině to, co považujeme za nejlepší. Na co jiného se můžeme spolehnouti, nežli na milosrdenství boží?“ Lord Godalming se na několik minut vytratil a teď se vracel. Zvedal do výše stříbrnou píšťalku a pravil:

„Toto staré hnízdo jest asi plno krys; a je-li tomu tak, mám prostředek proti nim na zavolání.“ Přelezli jsme zeď a dali se rovnou k domu, držíce se ve stínu stromů na trávníku, když měsíc vysvítil. Když jsme přišli k vratům, profesor otevřel svoji brašnu a vyndal celou řadu předmětů, jež rozložil na schodě, rozděliv je na čtyři skupiny, zřejmě po jedné pro každého z nás. Potom promluvil:

„Přátelé, vydáváme se hroznému nebezpečí a jest nám potřeba rozmanitých zbraní. Náš nepřítel není jen pouhý přízrak. Vzpomeňte si, že má sílu dvaceti mužů; poněvadž naše hrdla jsou jen zcela obyčejna, proto lze je zadrhnout a rozdrtit, kdežto proti němu silou se nic nesvede. Silnější muž nežli on nebo několik mužů dohromady silnějších dovedlo by ho v jistých dobách zadržeti, ale nebylo by mu s to ublížiti, jak on by mohl ublížiti nám. Musíme se tedy chrániti jeho doteku. Toto chovejte na prsou!“ — řka to, zvedl stříbrný křížek a podal jej mně, jakožto nejblíže stojícímu — „a tyto květy dejte si kolem krku!“ — přitom dal mi věnec zvadlých kvetů česnekových, — „proti jiným nepřátelům z tohoto světa zde tento revolver a nůž; a jakožto pomůcku pro každý případ tuto elektrickou lampičku, kterou si můžete zavěsiti na prsa; a konečně nade všechno toto, čehož však smíme užíti jen v krajní potřebě.“ To bylo několik svěcených hostií, jež vložil do pouzdra a podal mi je. „A teď, příteli Johne,“ pravil, „kde jsou paklíče? Budeme-li jimi moci otevříti dveře, nemusíme lézti oknem, jako kdysi ke slečně Lucy.“

Dr. Seward zkoušel několik paklíčů a jeho zručnost jakožto chirurga, dobře se mu zde hodila. Brzy našel vhodný; několikrát jím otočil sem a tam, zámek povolil a s ostrým cvaknutím se otevřel. Opřeli jsme se do dveří, rezivé veřeje zaskřípěly a dveře se pomalu otevřely. Zažili jsme podobného dojmu, jaký líčí zápisník Dra. Sewarda: kdy otvírali jsme hrobku slečny Westernrové; myslím, že jsme měli všichni tutéž myšlenku, neboť jsme všichni couvli. Profesor postoupil první a vešel otevřenými dveřmi.

„In manus tuas, Domine!“ pravil, křižuje se, když překročil práh. Zavřeli jsme za sebou dveře, neboť kdybychom byli si svítili lampičkami, byl by si nás někdo ze silnice mohl povšimnouti. Profesor bedlivě zkoušel zámek, lze-li jej rychle zevnitř odemknouti, kdyby bylo potřeba narychlo uniknouti. Potom jsme rozžehli svítilny a jali jsme se pátrat.

Světla našich lampiček tvořila podivné efekty a křížící se paprsky rýsovaly všelijaké strašidelné stíny našich postav. Za nic nedovedl jsem se zhostiti pocitu, že je mezi námi kdosi cizí. Myslím, že to byly vzpomínky, jež jsem si tak žalostným způsobem přivezl s sebou domů z nehostinného okolí, a které se nesly k zažitým útrapám v Transylvanii. Mám za to, že týž pocit měli jsme všichni, neboť jsem si všiml, jak se ohlížejí při každém šustnutí a při každém novém stínu, jak jsem sám na sobě pozoroval.

Všude bylo plno prachu. Zdálo se, že ho je na chodbě několik palců vysoko, vyjímajíc místa, kde byly čerstvé stopy, na kterých jsem při svitu své lampičky spatřil otisknuté známky cvoků. Stěny byly až kosmaty a težky prachem a v koutech byly spousty pavučin, na kterých bylo nahromaděno tolik prachu, že vypadaly jako cáry, jež se z části váhou prachu trhaly. Na jednom stole uprostřed předsíně ležel velký svazek klíčů se zažloutlým lístkem u každého. Bylo jich asi několikrát užito, neboť na stole ve vrstvě prachu byly čmouhy a stopy podobné těm, jaké učinil profesor, když klíče sebral. Obrátil se ke mně a řekl:

„Znáte toto místo, Jonathane. Činil jste si náčrtky a vyznáte se tu jistě lépe nežli my. Kudy přijdeme ke kapli?“ Znal jsem přibližně směr, ačkoli za mé dřívější návštěvy nebylo mi dovoleno vejíti až sem; vedl jsem tedy ostatní a po několikerém bloudění octli jsme se před nízkými, klenutými dubovými dveřmi, jež byly okovány železnými pásy.

„Zde je to místo,“ pravil profesor, svítě malou lampičkou na polohový plán domu, kopii to přílohy k původní mé korespondenci stran koupě domu. Dosti nesnadno našli jsme klíč ve svazku a otevřeli dveře. Byli jsme připraveni na něco nepříjemného, a také, když jsme otvírali dveře, jakoby štěrbinami vycházel slabý, odporný zápach; ale kdo z nás by se byl nadál takového zápachu! Nikdo z ostatních nebyl s hrabětem v uzavřené místnosti a když jsem s ním byl pohromadě, byl asi lačen; když jsem jej viděl napitého čerstvé krve v polosbořené kapli, měl tam vzduch volný přístup. Toto místo bylo však malé a těsné a poněvadž nebylo větráno, bylo tu dusno a stuchlo. Bylo cítit hlínu a jakési suché miasma, jež viselo ve shnilém vzduchu. Ale jak mám vylíčiti zápach sám? Nebyl to jen mrtvolný puch promísený nasládlým čpavym zápachem krve, nýbrž zdálo se, jakoby hnila tu hniloba sama. Fi! až je mi špatně, když si na to vzpomenu! Každý výdech toho netvora jakoby se v této místnosti někde zachytil a hnusnost jeho činil ještě odpornější.

Za obyčejných okolností byl by tento zápach naše podnikání znemožnil; ale že byl to případ neobyčejný a úkol náš byl vznešený, byť hrůzný, dodával nám mimořádné zdolnosti. Po prvním bezděčném couvnutí před odporným závanem dali jsme se všichni do práce, jakoby toto morové místo bylo růžovou zahrádkou.

Když jsme začali bedlivě prohlížet tato místa, řekl profesor:

„Především jest nám vypátrati, kolik tu zbylo beden; musíme tedy prohledati každou díru, každý koutek a štěrbinu a uvažovati o tom, jak bychom se dostali k ostatním bednám.“ Jediný pohled stačil, abychom viděli, kolik jich tu bylo, neboť byly velké a co do počtu nebylo se možno klamati.

Z padesáti zbylo jich tu dvacet devět! Vtom přejel mi mráz po těle, když jsem viděl, jak se lord Godalming rázem obrátil a klenutými dveřmi podíval se do tmavé chodby; podíval jsem se tam také a srdce mi na okamžik ustalo bíti. Zdálo se mi, že odkudsi ze stínu obráží se zlověstný obličej hraběte, ostrý, klenutý nos, rudě planoucí oči, červené rty a hrozná bledost. Bylo to však jen na okamžik, neboť když lord Godalming řekl: „Myslím, že jsem spatřil nějaký obličej, ale byl to jen stín,“ obrátil jsem lampičku tím směrem a vyšel na chodbu. Ale po nikom nebylo tu ani stopy; a poněvadž tam nebylo koutů, dveří ani jakýchkoli výklenků, nýbrž všude pevné zdi, nebylo nikde úkrytu, ani pro něj. Vysvětloval jsem si věc tím, že strach podráždil obrazivost a neříkal jsem ničeho.

Za několik minut viděl jsem, jak Morris náhle couvá před koutem, jejž prohlížel. Všichni sledovali jsme jej zrakem, neboť se nás bezpochyby zmocnilo jakési vzrůstající rozčilení; viděli jsme celou masu světélkující záře, jež mihotala jako hvězdičky. Bezděky jsme ustoupili. Všude hemžilo se krysami.

Chvilenku jsme tak stáli bezradně, jen lord Godalming byl jaksi připraven na takovýto výjev. Běžel k velkým, železem okovaným dubovým dveřím kaple, jež Dr. Seward viděl zvenčí a které jsem znal také já, otočil v zámku klíčem, odhodil mohutné závory a dveře prudce otevřel. Potom vyndal stříbrnou píšťalku z kapsy a zdlouha pronikavě zahvízdl. Za domem doktora Sewarda ozval se psí štěkot a ani ne za minutu tři terrieři hnali se kolem rohu. Mimovolně jsme se stahovali ke dveřím a když jsme přišli blíže, pozoroval jsem, že prach je tu velmi prořídlý a setřen: tudy byly bedny odklizeny. Ani ne za minutu přibyla ohromná spousta krys. Všude se jich hemžilo a ve světle lampiček ozařujících tmavá jejich, mrštná těla a lesknoucí se vypoulené oči, podobalo se toto místo pohybující se písčine, na které se hemží svatojanskými muškami. Psi přiběhli, ale na prahu se rázem zastavili a kňučeli; zvedali čenichy a začali žalostně výt. Myší pořád ještě přibývalo, snad po tisících, a my jsme se dali na ústup.

Lord Godalming zvedl jednoho psa, poponesl jej a přehodil přes práh. Jakmile se nohy jeho dotkly půdy, odvaha se mu vrátila a vrhl se proti přirozeným svým nepřátelům. Krysy prchaly před ním tak rychle, že jenom z několika život vyklepal; druzí dva psi, podobně přes práh dopravení, měli již jen malou kořist, neboť všechna ta havěť se vytratila.

S nimi pominula i tíseň, která nás svírala; psi pobíhali čileji a vesele poštěkávali; vrhli se znovu na ležící tu nepřátele, převraceli je a vyhazovali do výšky. Všichni jsme se octli ve veselejší náladě. Bylo-li to tím, že vyprchalo otevřenými dveřmi kaple otravné ovzduší, nebo že se nám odlehčilo, když jsme byli zase venku, nevím. Jistě však vymizel z nás nepříjemný pocit strachu, jako když s nás spadne, a zapomněli jsme na chvíli, za jak hrozným účelem jsme přišli, ačkoli jsme v rozhodnutí svém neváhali ani na okamžik. Zamkli jsme vnější dveře a opřeli závorou, vzali psy s sebou a dali se na další prohlídku domu. Nenašli jsme vůbec ničeho kromě neobyčejné spousty prachu, jenž nesl stopy ještě mé první návštěvy. Psi již nejevili známek neklidu a když jsme se vrátili do kaple, poskakovali a šukali, jako na králičím honě letní dobou v lese.

Na východě se již rozednívalo, když jsme vycházeli z průčelních dveří. Dr. Van Helsing vyndal ze svazku klíč ode dveří, pečlivě je zamkl a potom strčil klíč do kapsy.

„Až dosud,“ pravil, „setkala se naše noční výprava s úplným zdarem. Nestalo se nám nic zlého, čehož jsme se obávali, a víme teď, kolik beden schází. Nade všechno se těším tomu, že první a snad nejobtížnější a nejnebezpečnější krok byl učiněn, aniž byla naše roztomilá paní Mina zatažena do té mizerie, kterou jsme viděli, slyšeli a čichali, a že jest uchráněna za bdění i ve snu toho, nač by nikdy nezapomněla. Kromě toho jsme seznali ještě i to, — lze-li souditi a particulari, že ta odporná havěť, které hrabě velí, není nadána jeho nadpřirozenými schopnostmi; neboť krysy, jež sice přišly na jeho zavolání, právě jako smečka vlků, když jste chtěl vyjíti ze hradu, nebo které poštval na naříkající ženu, — tyto krysy prchaly střemhlav před malými psíky přítele Artura. Teď máme jiné věci před sebou, jiná nebezpečí a jiné obavy; a ten netvor neužil své moci nad onou havětí ponejprv ani naposled této noci. Možná, že někam odešel. Dobrá! Poskytl nám příležitosti, abychom mu dali ,šach‘ ve hře, kterou s ním svádíme o lidské duše. A teď pojďme domů! Jitro bude co nevidět a s výsledky práce dnešní noci můžeme býti spokojeni. Možná, že nám je souzeno prožíti mnoho dní a nocí plných zhouby; nesmíme však ustati a zaraziti se před žádným nebezpečím.“

Když jsme se vrátili, bylo v domě ticho, jen nějaký ubohý tvor skučel někde v dáli a z Renfieldova pokojíku zaléhal tichý, žalostný nářek. Ubožák sám se trápil marnými trýznivými myšlenkami, jak mívají blázni ve zvyku.

Vešel jsem po špičkách do našeho pokoje a zastal Minu spící; dýchala tak tiše, že mi bylo přiložiti ucho, abych ji slyšel. Vypadá bledší nežli obyčejně. Doufám, že jí naše noční schůzka neublížila. Jsem tomu opravdu povděčen, že se na příště neúčastní naší práce, ano ani ne porad. Pro ženu byla by to veliká námaha. Zprvu jsem tak nesmýšlel, ale teď to vím tím lépe. Proto jsem rád, že jsme se na tom usnesli. Mohlo by se mluvit o věcech, které by jí nahnaly strachu, kdyby je slyšela; a možná, že by bylo nesnadněji něco jí zatajovati, nežli říci jí přímo, když už by podezírala, že se jí něco tají. Naše dílo bude jí tedy zapečetěnou knihou, dokud nenadejde čas, kdy jí budeme moci říci, že je všechno šťastně skončeno a země zbavena zplozence pekel. Trvám, že bude nesnadno zachovati před ní mlčení, teď, kdy jsme jí projevili důvěru; musím však být rozhodný a zítra pomlčeti o tom, co záhadného událo se dnešní noci, a také odmítnu mluviti s ní o tom. Lehnu si na pohovku, abych jí nevyrušil.

1. října, později. — Není zajisté divu, že jsme všichni zaspali, neboť ve dne jsme měli mnoho práce a v noci jsme si vůbec neodpočinuli. Mina byla unavena; vždyť procitl jsem dříve nežli ona, ačkoli již slunce stálo vysoko, a dvakrát nebo třikrát jsem ji zavolal, nežli se probudila. Věru, spala tvrdě, neboť mě na chvíli ani nepoznala, hledíc na mne jaksi ustrašeně, jako člověk, jenž se vzpamatoval ze špatného snu. Stěžovala si, že je trochu unavena, nechal jsem jí tedy ještě trochu si poležeti.

Víme, že chybí jedenadvacet beden; a byly-li někam jinam dopraveny, budeme s to všechny je vystopovati. To nám jistě práci značně usnadní, a čím dříve se toho dopátráme, tím lépe. Ještě dnes navštívím Thomasa Snellinga.

Deník Dra Sewarda

1. října. — Bylo k deváté hodině, když přišel profesor do mého pokoje a probudil mě. Byl veselejší a laskavější než obyčejně a je vidět, že dílo z minulé noci pomohlo sníti s ducha jeho tížící břímě. Zmíniv se o nočním dobrodružství, řekl pojednou:

„Váš pacient mě velice zajímá. Mohl bych se s vámi k němu dnes dopoledne podívat? Nebo, jste-li příliš zaměstnán, navštívil bych jej sám. Je mi novinkou setkati se s bláznem, který filosofuje a vůbec tak rozumně hovoří.“ Měl jsem jakousi naléhavou práci a řekl jsem mu, aby jen šel sám; bude mi to tím milejší, že ho nenechám čekat. Zavolal jsem dozorce a dal mu potřebné pokyny. Nežli profesor vyšel z pokoje, varoval jsem ho, aby si nečinil nesprávných dojmů o ošetřovanci. „Ale,“ odpověděl, „vždyť bych jen rád, aby mi povídal o sobě a o své choutce požívati živých tvorů. Pravil totiž paní Mině, jak vidím z vašeho včerejšího zápisu do deníku, že kdysi měl takovouto náruživost. Usmíváte se, příteli Johne?“

„Promiňte,“ řekl jsem, „ale odpověď máte zde.“ Položil jsem ruku na zápisky strojem psané. „Když náš zdravý, učený blázen vykládal, jak míval ve zvyku jísti živé tvory, měl ústa potřísněna mouchami a pavouky, jež pojídal, nežli vešla paní Harkerová do světnice.“ Van Helsing se usmál. „Dobře!“ pravil, „máte znamenitou pamět, příteli Johne. Byl bych si také na to vzpomněl. Právě tato nesrovnalost v chodu myšlenek a paměti činí duševní choroby tak poutavým studiem. Snad vytěžím z hlouposti tohoto šílence více poznatků nežli z výkladů nejmoudřejšího muže. Kdož ví?“ Hleděl jsem si potom své práce a brzy jsem se do ní zahloubal. Zdálo se mi, že netrvalo dlouho, nežli se Van Helsing zase vrátil do mé pracovny. „Nevyrušuji?“ otázal se zdvořile, stoje ve dveřích.

„Naprosto ne,“ odpověděl jsem. „Vejděte! Dopracoval jsem a mám volno. Mohu jíti s vámi, přejete-li si.“

„Není potřeba; byl jsem již u něho.“

„Nuže?“

„Obávám se, že si mne tuze neváží. Rozhovor náš byl krátký. Když jsem vešel do jeho světničky, seděl na židli uprostřed, lokty měl opřeny na kolenou a v obličeji jevil nejvyšší nespokojenost, Oslovil jsem jej co nejlaskavěji a s takou uctivostí, jaké jen jsem byl schopen. Ani mi neodpověděl.

,Znáte mne?‘ otázal jsem se. Odpověď jeho nebyla právě lichotivá:

,Znám vás velmi dobře; jste starý, bláznivý Van Helsing. Přál bych si, abyste se s výplody blbého svého mozku odklidil někam jinam. Aby čert vzal ty tvrdohlavé Holanďany!‘ Neřekl již ani slova, nýbrž seděl s nepřekonatelnou lhostejností vůči mně, jakoby mě ve světničce vůbec nebylo. Na ten čas pozbýval jsem naděje, že nabudu nových poznatků o tomto tak rozumném bláznu. Půjdu tedy, dovolíte-li, a promluvím několik slov s rozmilou paní Minou. Příteli Johne, těší mne nevýslovně, že nehrozí jí nebezpečí a není se jí čeho báti v tom hrozném našem podnikání. Ačkoli budeme velice postrádati její pomoci, je takto lépe.“

„Souhlasím s vámi z plna srdce,“ odpověděl jsem vážně, neboť nechtěl jsem jinak o věci soudit. „Raději, když paní Harkerová bude státi stranou. Okolnosti jsou tuze nepříznivy i nám mužům světa zkušeným, kteří jsme sami byli kolikrát v úzkých; pro ženu tu není místa; zůstane-li paní Mina účastna této věci, jistě časem dozná nějaké pohromy.“

Van Helsing tedy již odešel dohovořit se s manželi Harkerovými. Quincey a Art pátrají dále, kam se poděly ostatní bedny s hlínou. Já si ještě prohlídnu svoji práci a večer se setkáme.

Deník paní Harkerové

1. října. — Je mi tuze divno, že nyní nechávají mě v temnu; ačkoli mi Jonathan mnoho let plně důvěřoval, vidím, že mi nyní cosi tají, a to právě věci nejdůležitější. Ráno jsem dlouho spala po včerejší námaze a byť Jonathan také pozdě vstal, přece jen byl rannější. Nežli odešel, mluvil se mnou ovšem mile a laskavě, ale ani slovem se nezmínil o tom, co se událo v domě hraběte Drakuly. A přece ví, jak velice jsem na to zvědava. Chudák muž! Mám za to, že ho vše roztesknilo ještě více nežli mne. Všichni shodli se na tom, že bude nejlíp, nesúčastním-li se tohoto hrozného díla, a já jsem souhlasila. Myslím však, že se mi něco tají. A teď pláči jako pošetilý blázen, ačkoli vím, že děje se tak z veliké lásky mužovy a z dobrého, ano nejlepšího úmyslu těch silných mužů…

To na mne působilo blahodárně. Vždyť mi Jonathan svého času řekne všechno; a aby si nemyslil ani na chvilku, že mu něco tajím já, zapisuji vše dále do svého deníku jako jindy. Potom, kdyby mi snad nedůvěřoval, mu jej ukáži a jistě dobré jeho oči vyčtou každou moji myšlenku v hloubi duše. Cítím se dnes podivně smutnou a skleslou. Bezpochyby je to reakce hrozného rozčilení.

Dnešní noci odebrala jsem se na lože, když muži odešli, a prostě proto, že mi k tomu radili. Nechtělo se mi spát, ale cítila jsem zžírající úzkost. Přemýšlela jsem o všem, co se událo od té doby, kdy se se mnou Jonathan v Londýně seznámil, a všechno zdá se mi hrůznou tragedií, ve které spěje neúprosné fatum k neodvratnému konci. Vše, co činíme, byť v nejlepším úmyslu, vede nás, jak se zdá k tomu, čeho se nejvíce obáváme. Kdybych byla nešla na Whitby, snad by bývala naše drahá, dobrá Lucy dosud mezi námi. Bylo by jí nenapadlo jít na hřbitov, dokud jsem nepřišla já, a kdyby tam byla nešla za dne se mnou, nebyla by tam šla ani ze spaní; a kdyby tam byla nešla v noci a ve spaní, byl by jí ten netvor nezahubil. Ach, proč jen šla jsem kdy na Whitby? A zas už pláči! Ráda bych věděla, co se se mnou dnes děje. Před Jonathanem jest mi to utajiti, neboť kdyby věděl, že jsem plakala dvakrát za dopoledne, — já, která jsem sama k vůli sobě nikdy neplakala a které nikdy nezavdal příčiny, aby přelévala slzy, usoužil by se, chudák! Budu se tvářit co nejstatečněji, a rozpláči-li se, nesmí mne tak spatřiti. Domnívám se, že je to lekce, které se učiti jest nám ženám souzeno…

Ani si již nedovedu vzpomenout, jak jsem na dnešek usnula. Pamatuji se jen, že jsem rázem zaslechla psí štěkot a celou řadu podivných zvuků prosebných, celou stupnici jakýchsi rozechvělých modliteb z Renfieldovy světničky kdesi pod mým pokojem. Potom bylo rázem ticho, tak hluboké ticho, že jsem vstala a šla vyhlédnout oknem. Všude byla tma a ticho a černé stíny, jež vrhaly předměty v slabém měsíčním svitu, jakoby oplývaly čímsi tajemným. Docela nic se nehýbalo, všechno bylo ponuré a nevlídné jako smrt a osud; zdálo se, že jenom slabý pruh bělavé mlhy, jež plížila se téměř nehybně po trávníku k domu, má v sobě život a cit. Myslím, že toto rozptýlení myšlenek mi zjednalo úlevu, neboť když jsem se vracela k posteli, cítila jsem, že mě přemáhá jakási ztrnulost. Ulehla jsem na chvíli, ale nemohla jsem usnouti; vstala jsem tedy opět a podívala se oknem. Mlha se šířila a byla již blízko u domu a viděla jsem, jak se klade na zeď, jakoby se vkrádala do okna. Chudák šílenec ozýval se hlasitěji nežli jindy a ačkoli jsem nemohla rozeznati ani slova, co povídá, vyrozuměla jsem z jeho tónu přece, že o něco naléhavě prosí. Potom bylo slyšeti zápas a poznala jsem, že se brání dozorcům. Byla jsem tak poděšena, že jsem vlezla do postele, přehodila si přikrývku přes hlavu a prsty zacpala si uši. Ospalá jsem nebyla ani dost málo, alespoň jsem si tak myslila; přece však jsem asi usnula, neboť se až na nějaký sen nepamatuji na nic do rána, kdy mě Jonathan probudil. Myslím, že mu to dalo dost práce a trvalo hezkou chvíli, nežli jsem se vzpamatovala, kde jsem a že se nade mnou sklání Jonathan. Sen můj byl tuze podivný a skoro příznačný pro to, jak myšlenky bdícího přecházejí ve spánek a v něm ve snu pokračují.

Chtěla jsem totiž spáti, ale také čekati na Jonathana, až se vrátí. Měla jsem o něj velikou starost; ale nemohla jsem učinit ničeho, nohy, ruce i mozek byly mi tak těžky, že jsem se nemohla k ničemu rozhodnouti, jak nabýti obvyklého klidu. A tak spala jsem neklidně a zase přemýšlela. Potom se mi zdálo, že je kolem vzduch těžký, vlhký a studený. Shodila jsem přikrývku s obličeje a s úžasem viděla jsem, že se kolem mne setmělo. Plynový plamen, jejž nechala jsem hořet poněkud zatažený pro Jonathana, blikal jen jako červenavá jiskřička mlhou, která zřejmě zhoustla a vnikla do pokoje. Potom mě napadlo, zdali jsem zavřela okno, nežli jsem ulehla. Chtěla jsem vstát a přesvědčit se, ale jakási olověná ztrnulost ochromovala mi údy i vůli. Ležela jsem tiše a čekala; to bylo vše. Zavřela jsem oči, viděla jsem však i zavřenými víčky. (Ku podivu, jak si s námi někdy sny zahrávají a jak ochotně se naše obrazivost poddává.) Mlha houstla víc a víc a teprve teď jsem si všimla, jak se sem dostala; vnikala jako kouř nebo jako silně proudící vodní pára nikoli oknem, nýbrž štěrbinami ve dveřích. Pořád ještě houstla až se v pokoji shlukla v jakýsi mračný sloup, na jehož vrcholu leskl se plynový plamen jako červené oko. V hlavě začaly mi vířit myšlenky, jako vířil mlhový sloup pokojem, a z toho všeho napadla mi slova písma „sloup dýmu za dne a ohně v noci.“ Byl to opravdu nějaký nadpozemský vůdce, jenž přišel ke mně ve spánku? Ale sloup byl vůdcem denním i nočním, neboť v rudém oku byl oheň; při tom pomyšlení jsem znovu zůstala jako omámena: jak jsem se tak na světlo dívala, oheň se rozdělil a na mne z mlhy zíraly dvě rudé oči, o jakých tehdy Lucy mluvila ve chvilkovém bezvědomí, když jsme se procházely na skalním ostrohu a zapadající slunce odráželo se v oknech Mariánského chrámu. Vtom mne pojala hrůza; vždyť Jonathan také viděl, jak ony hrozné ženské bytosti přecházely ve skutečnost z vířící mlhy v měsíčním světle; ze spaní jsem asi omdlela, neboť kolem byla všade černá tma. Poslední zbytek mizícího vědomí zjevil mi bledou, téměř bílou tvář, jež se ke mně z mlhy skláněla. Musím se míti před podobnými sny napozoru; vždyť by mě připravily o rozum, kdyby se měly často opakovati. Ráda bych požádala Dra. Van Helsinga nebo Dra. Sewarda, aby mi předepsali něco pro spaní, ale bojím se, abych jich nepolekala. Takový sen v nynější době by se vetkal v jejich obavy o mne. Dnešní noci se přičiním, abych spala přirozeným spánkem. Nepodaří-li se mi to, požádám jich zítra na noc, aby mi dali dávku chloralu; pro jednou mi neuškodí a zjedná mi nerušený spánek. Po dnešní noci jsem znavenější, nežli kdybych byla vůbec nespala.

2. října, v 10 hodin večer. — Na dnešek jsem spala ale ničeho se mi nezdálo. Jistě jsem spala tvrdě, jelikož jsem se neprobudila, když šel spat Jonathan; ale spánek mne neosvěžil, neboť jsem dnes hrozně slaba a jako bez ducha. Celý včerejší den snažila jsem se čísti nebo jsem snivě polehávala. Odpoledne vzkázal pan Renfield, smí-li se mnou mluvit. Chuďas, byl ke mně velice laskav a když jsem odcházela, políbil mi ruku a žehnal mi. Skoro mě tuze rozčilil; plakala jsem, když jsem na něj pomyslila. Je to nová slabost, které se musím chrániti. Jonathan by se rmoutil, kdyby věděl, že jsem plakala. Byl i s ostatními mimo dům až do večeře a všichni přišli velmi unaveni. Činila jsem, seč jsem byla, abych jej rozveselila, a myslím, že úsilí to prospělo i mně, neboť jsem zapomněla, jak tuze jsem byla unavena sama. Po jídle posílali mě spat a všichni odešli, aby prý si zakouřili; vím však, že si chtěli popovídat, co se komu za celý den přihodilo. Z chování Jonathanova jsem poznala, že má cosi důležitého za lubem. Nechtělo se mi tolik spáti, jak by snad bylo záhodno; nežli odešli, požádala jsem doktora Sewarda, aby mi dal pro spaní trochu nějakého opiatu, jelikož jsem na dnešek špatně spala. Velice ochotně připravil mi uspávací prostředek a podal mi jej řka, že mi neublíží, poněvadž působí velice mírně… Vypila jsem jej a čekám nyní spánek, do něhož mám ještě daleko. Doufám, že jsem nechybila; neboť když se o mne začal spánek pokoušet, zmocnila se mne nová obava: že jednala jsem zpozdile, připravivši se o schopnost bdíti. Možná, že bude bdění potřeba. Ale spánek se již blíží. Dobrou noc!