Drakula

Deník Jonathana Harkera

(Psáno těsnopisem.)

Dne 3. května. V Bystrici. — Odjezd z Mnichova 1. května v 8.35 večer, příjezd do Vídně nazejtří ráno; měl jsem přijeti v 6.36, vlak se však o hodinu zpozdil. Budapešť zdá se znamenitým městem, pokud jsem jej zhlédl z vlaku a ve chvilce věnované procházce ulicemi města. Bál jsem se zajíti daleko od nádraží, jelikož jsme pozdě přijeli a měli jsme vyjeti co nejpřesněji. Bylo mi, jako bychom byli opustili Západ a vešli na Východ; nejzápadnější z nádherných mostů přes Dunaj, jenž tu dosahuje značné šířky i hloubky, přenášel nás do doby turecké vlády.

Vyjeli jsme v správný čas a přijeli na samou noc do Sibíně. Přenocoval jsem v hotelu Royal. K diner, vlastně spíše souper, měl jsem kuře připravené s červeným pepřem, velice chutné, po němž se však chtělo pít. (Pozn.: Vyžádal jsem si recept pro Minu.) Tázal jsem se číšníka, jak se toto jídlo jmenuje, prý „paprika hendl“ a jelikož je to národní pokrm, lze je dostati všude v Karpatech. Trocha mé němčiny mi přišla tuze vhod; věru nevím, jak bych se byl bez ní obešel.

Jelikož jsem měl v Londýně dosti času, docházíval jsem do Britského musea a v knihovně vyhledával knihy a mapy, týkající se Transsylvanie; tušil jsem, že jakási předběžná znalost krajiny jistě se mi hodí v obcování s kterýmsi šlechticem. Seznal jsem, že okres, jejž mi jmenoval, je nejvýchodnějším krajem, právě na rozhraní tří zemi: Sedmihradska, Multanska a Bukoviny, uprostřed hor Karpatských, nejdivočejší a nejméně známou končinou Evropy. Nevěděl jsem si rady o přesné poloze zámku Drakula na mapě ani v podrobném spisu, jelikož těchto pomůcek nelze s našimi zeměměřičskými díly ani porovnati; shledal jsem však, že Bystrice, hrabětem Drakulou mi jmenovaná poštovní stanice, je místem dosti známým. Zde připojím několik poznámek, jež mají paměti mé vypomoci, až budu o své cestě hovořiti s Minou.

Obyvatelstvo Transsylvanie náleží čtyřem různým národnostem: Jsou to Sasové na jihu, promíšení Valachy, kteří jsou prý potomky Dáků; Maďaři na západě a Sekelové na východě a severu. Jdu mezi Sekely, kteří se vydávají za potomky Attilovy a Hunů. Možná, že je tomu tak, neboť když Maďaři dobyli tohoto kraje, v jedenáctém století, našli tam usazené Huny. Četl jsem, že kde jaká pověra na světě, nahromaděno jí podél této podkovy Karpat, jakoby tu bylo středisko vířeni nejpověrečnějšich představ. Je-li tomu opravdu tak, pobyt můj nebude postrádati zajímavosti. (Pozn.: Na všechno vyptám se hraběte.)

Nespal jsem dobře, ačkoli má postel byla dosti pohodlna; zdályť se mi tuze zmatené sny. Celou noc vyl pes pod mým oknem, které s ním bylo asi v nějaké spojitosti; nebo to byla paprika, neboť jsem vypil všechnu vodu v baňce a pořád jsem měl žízeň. K ránu jsem usnul a probudilo mě několikeré zaklepání na dveře; myslím tedy, že jsem měl zdravý spánek. K snídaní jsem měl zase papriku a jakousi řídkou kaši z kukuřičné mouky, které říkají „mamaliga“, a míchaná vajíčka se sekaným masem, výborné jídlo, nazvané „impletata“. (Pozn.: Návod o přípravě jsem si opět vyžádal.) Snídati bylo mi spěšně, jelikož vlak odjížděl několik minut před osmou; vlastně měl před osmou odjeti, neboť když jsem přispěchal v 7.30 na nádraží, poseděl jsem si ve voze přes hodinu, nežli jsme se hnuli. Zdá se mi, že čím dále jsme k východu, tím nesprávněji vlaky jezdí. Jak teprve asi jezdí v Číně?

Celý den drkotali jsme se krajinou čarokrásnou v každém směru. Časem viděli jsme městečka a na vrcholcích příkrých kopců hrady, jaké vídáme ve starých kronikách; mnohdy jeli jsme podél řek a potoků, které, soudíc dle širokého kamenitého okraje s každé strany, často se rozvodňovaly. Spousty bystře tekoucí vody zahrnovaly naplaveným kamením oba břehy řečiště.

Na každé stanici stály skupiny, ano celé zástupy lidí v přerozmanitých krojích. Někteří vypadali docela jako naši venkované nebo sedláci, jaké jsem viděl cestuje po Francii a Německu: v krátkých kazajkách a kulatých kloboucích, v kalhotech domácí výroby; jiní vsak nesli se velice malebně. Ženy hezky vyhlížely z dálky, nikoli však zblízka; bylyť neforemny v pasu. Všechny měly široké bílé rukávy různých tvarů a většinou široké pásy s vlajícími od nich pruhy jako u šatů baletek; ovšem vespod měly spodničky. Nejpodivnější byli Slováci, kteří zdáli se drsnějších způsobů nežli ostatni, v širokých kloboucích a pytlovitých, špinavě bílých nohavicích, bílých plátěných zástěrách a ohromných, těžkých kožených pásech, skoro stopu širokých a mosaznými hřebíčky posázených. Nosí vysoké boty, kalhoty do bot, a měli černé vlasy a dlouhé černé kníry. Jsou velice malební, avšak nevzbuzují valně důvěry. Do vozů se hrnuli ryčně jako tlupa orientálských lupičů. Ale jak jsem slyšel, jsou zcela neškodní a spíše chtějí jen na sebe upozorniti.

Bylo již za soumraku, skoro tma, když jsme dorazili do Bystrice, která je místem starým a velice zajímavým. Ležíc na samé hranici — odtud vede průsmyk Borgo do Bukoviny — měla tuze bouřlivou minulost, čehož jeví zřejmé stopy. Před padesáti lety zuřila tu řada velikých požárů, které na pětkrát způsobily veliké spousty. Na samém začátku sedmnáctého století byla Bystrice po tři neděle obléhána a pozbyla 13.000 obyvatelů, neboť k pohromám válečným dostavil se hlad a nakažlivé nemoci.

Hrabě Drakula mi radil, abych přenocoval u Zlaté koruny, což mi bylo tuze vhod, neboť je to hotel naprosto staromodní, a já věru bych byl rád viděl, co kraj skýtá zajímavého. Zřejmě mne očekávali, neboť když jsem vcházel do dveří, vyšla mi vstříc obstárlá žena dobráckého vzezření, v obyčejném venkovském úboru — v bílé spodničce s dlouhou dvojitou zástěrou vpředu i vzadu, z pestrobarvé látky, trochu příliš přiléhající. Když jsem vešel, uklonila se a řekla: „Pan Angličan?“ „Ano,“ odpověděl jsem, „Jonathan Harker.“ Usmála se a nařídila cosi obstarožnímu muži bez kabátu, s bílými rukávy košile, jenž vyšel za ni do dveří. Vyšel, ale vrátil se ihned s dopisem.

„Příteli! Buďte vítán do Karpat. Toužebně Vás očekávám. Spěte dobře této noci! Ve tři hodiny ráno vyjede poštovní vůz do Bukoviny; jedno místo na něm je pro Vás zadáno. V průsmyku Borgském bude Vás očekávati můj povoz a doveze ke mně. Doufám, že cesta Vaše z Londýna byla šťastna a že se pobytem v této krásné zemi potěšíte.

Váš přítel Drakula.“

4. května. — Dověděl jsem se od hospodského, že od hraběte dostal dopis, jímž mu bylo uloženo, aby pro mne zajistil nejpěknější místo v poštovním voze; když jsem se však tázal na podrobnosti, zdál se hospodský trochu zdrželivým a předstíral, že nerozumí mé němčině. Nemohlo tomu jistě býti tak, poněvadž až dosud rozuměl mi docela dobře, alespoň odpovídal na mé otázky co nejsprávněji. On i jeho manželka, stará ona žena, jež mne přijala, podívali se na sebe ustrašeně. Řekl cosi mezi zuby, že peníze došly v dopise a více že neví. Když jsem se tázal, zná-li hraběte Drakulu a může-li mi říci něco o jeho zámku, oba manželé se pokřižovali a odpověděli, že vůbec nevědí ničeho a krátce se odmlčeli. Do odjezdu nebylo daleko, takže jsem neměl pokdy, abych se vyptal někoho jiného; vždyť bylo všechno tak záhadno a pro mne nikterak potěšitelno.

Před samým odjezdem přišla stařena do mé světničky a řekla velice hystericky:

„Musíte-li jeti? Ach, mladý pane, musíte vskutku jeti?“ Byla tak rozčilena, že se zdálo, jakoby nadobro zapomněla trochu té němčiny, kterou uměla, neboť ji mísila s nějakým jiným jazykem, jehož jsem naprosto neznal. Postihl jsem jenom, že se mnoho dotazuje. Když jsem jí řekl, že musím ihned odjeti, a to v záležitosti velice důležité, tázala se opět:

„Víte, který den je dnes?“ Odpověděl jsem, že 4. května. Přikývla a pravila dále: „Ach, ano! To vím! Dobře vím, ale víte-li, jaký je to den?“ Když jsem odpověděl, že nerozumím, pokračovala:

„Je svatojirská noc. Nevíte-li, že této noci, když odbíjí se půlnoc, všichni zlí duchové celého světa tropí své rejdy? Víte, kam jdete a ke komu jdete?“ Byla zřejmě vzrušena, takže jsem se ji snažil utišit, avšak nadarmo. Posleze sklesla na kolena a naléhala na mne, abych neodjížděl; abych alespoň sečkal den nebo dva s odjezdem. Všechno bylo tuze smešno, ale cítil jsem jakousi nevolnost. Bylo mi však jednati v obchodní záležitosti a nic nebylo s to mne od ní odvrátiti. Snažil jsem se stařenu zvednouti a řekl jsem jí, jak vážně jen jsem dovedl, že jí děkuji, ale že mi povinnost velí a odjeti musím. Vstala tedy, utřela si oči a sňavši s krku křížek, podávala mi jej. Nevěděl jsem, co počít, neboť jako anglikán považoval jsem takovéto věci trochu za pověrečny, ale přes to zdálo se mi nevděkem odepříti něco stařeně, která tak dobře se mnou smýšlela a byla v takovéto duševní náladě. Myslím, že mi pochyby vyčetla s obličeje, neboť mi zavěsila kolem krku růženec a řekla: „K vůli vaší matce,“ a odešla ze světnice.

Píši tuto část deníku, čekaje na poštovní vůz, jenž se zajisté zpozdil; a křížek dosud mám viset na krku. Ať již je toho vinna pověra stařenina, nebo mnohé strašidelné povídačky zdejší krajiny, či snad křížek sám, nevím; ale v duchu není mi tak volno, jako jindy. Dostihne-li tato kniha Miny dřive nežli já, nechať jí přinese můj pozdrav na rozloučenou. Vůz již tuto přijíždí!

5. května. Zámek. — Minul šerý úsvit a slunce je vysoko nad dalekým obzorem, jejž tvoří buď pahorky nebo stromy, čehož nerozeznávám, neboť je tak daleko, že drobné i veliké spolu splývá. Nejsem ospalý, a jelikož mne nikdo nemá budit, dokud sám neprocitnu, psávám, dokud neusnu. Je tu mnoho podivných věcí, o nichž jest se mi zmíniti, takže kdo je bude čísti, může si snad myslit, že jsem příliš hojně večeřel, nežli jsem odejel z Bystrice; proto podrobně popíši svoji večeři: Pojedl jsem trochu „robbersteaku“, lupičského bifsteku; totiž kousky slaniny, cibule a hovězího masa na paprice, což, nabodnuto na hůlkách, bylo pečeno přímo nad ohněm na způsob londýnského „cat’s meat“, kočičího masa. Víno bylo „zlatý Mediáš“, jenž působí na jazyku jakousi palčivost, nikoli však nepříjemnou. Vypil jsem jen dvě skleničky, nic víc.

Když jsem usedl do vozu, nebyl kočí ještě ha kozlíku; viděl jsem ho, jak hovoří s hostinskou. Patrně mluvili o mně, neboť se každou chvilku na mne podívali; také několik osob, které seděly na lavici přede dveřmi, jíž se říká „řečnická stolice“, přišlo a naslouchalo; potom si mě každý prohlížel, většinou, řekl bych, útrpně. Zaslechl jsem celou řadu slov často opětovaných, podivných, neboť byli tu lidé různých národností; vyňal jsem z kapsy klidně slovník „Polyglot“ a nahlédl do něho. Doznávám, že nebylo mi právě příjemno, neboť byly mezi nimi výrazy „ördög“ ďábel, „pokol“ peklo, „stregoika“ čarodějnice, jakož i „vrolok“ a „vlkoslak“, jež obě znamenají totéž, jedno slovácké, druhé srbské; totiž vlkodlak neboli upír. (Pozn.: Zeptám se hraběte na tuto pověru.)

Když jsme vyjížděli, celý hlouček, jenž zatím značně vzrostl, činil podivná znamení kříže a ukazoval proti mně dvěma prsty. Ne bez potíží dověděl jsem se od spolucestujícího, co to znamená: nechtěl s počatku ani odpovědít, ale když seznal, že jsem Angličan, vysvětlil mi, že je to jakési čarování nebo ochrana proti zlému pohledu. To mne valně nepotěšilo, kdyžtě ubíral jsem se na neznámé místo a měl jsem se setkati s neznámým člověkem; ale každý z těch lidí tvářil se tak dobrácky, tak starostlivě a soucitně, že jsem byl až dojat. Nikdy nezapomenu posledního svého pohledu na zahradu hostince a malebnou skupinu křižujících se lidí na prostranném podloubí s bohatým listovím oleandrů a oranžovníků v zelených kbelících v pozadí uprostřed dvora. Potom náš vozka, jehož široké plátěné gatě přikrývaly celý kozlík — „gozu“ — jak mu tam říkají — zapráskl dlouhým bičem nad čtyřmi drobnými koníky; ti vyrazili a dali jsme se na cestu.

Brzy jsem se zbavil strachu a vzpomínek na strašidla kochaje se krásou krajiny, kterou jsme projížděli; ovšem, kdybych byl znal řeč, nebo vlastně jazyky, jimiž mluvili moji spolucestující, nebyl bych se strachu tak snadno zhostil. Před námi zvedal se zelený svah pokrytý háji a lesy; tu a tam příkrý kopec věnčený skupinou stromů nebo selským stavením, bílým štítem k silnici obráceným. Všude spousta květu jabloňového, švestkového, hruškového a třešňového; a když jsme přijeli blíže, bylo viděti pod stromy zelený trávník posetý opadanými lupínky květními. Nahoru dolů touto zelenou pahorkatinou, které se tu říká „podhoří“, vinula se cesta a ztrácela v dálce v zeleni palouků, nebo ji pohlcovaly smrkové lesy, jež tu a tam sbíhaly po stráních jako jazyky. Cesta byla kostrbatá, přes to však zdálo se nám, že letíme po ní zimničním chvatem. Nemohl jsem pochopiti, nač ten spěch; leč vozka jakoby nehodlal pozbýti chvilky času, jen aby co nejdříve dosáhl Borgo Prundu. Zvěděl jsem, že tato cesta bývá v létě znamenitá, ale že dosud po zimních závějich není ještě v pořádku. V tom liší se od ostatních karpatských cest, jež podle starého zvyku nejsou tuze valny. Od pradávna nedávají jich „hospodarové“ řádně opravovat, sice prý by si Turci mohli myslit, že mají tudy projíti cizí vojska, čímž rozdmýchán bude válečný požár, jenž tu vlastne pořád doutná.

Za zelení kypícimi pahorky podhoří zvedají se mohutné stráně lesů až ke strmým stěnám Karpat samých. Vpravo i vlevo od nás se kupily; odpolední slunce spočívalo nad nimi, uplatňujíc veškeru nádheru barev tohoto krásného kraje: tmavou modř i nach ve stínu skalních štítů, zeleň a hněď tam, kde splývaly traviny se skalami, a nekonečné výhledy na klikaté obrysy skal a ostré útesy až tam, kde se majestátně vypínaly zasněžené vrcholy. Tu a tam zely v skalách značné trhliny, jimiž při západu slunce viděli jsme leckde bílé pruhy vodopádů. Jeden z mých druhů dotkl se mého ramene, když jsme zahýbali kolem úpatí pahorku, a otevřel se pohled na štít sněhem pokrytý, který potom, když jsme se vinuli hadovitou cestou vzhůru, jakoby pořád byl přímo před námi.

„Podívejte se! Isten szek!“ — „Sídlo boží!“ — a nábožně se pokřižoval.

Když jsme se ubírali nekonečnou cestou dále a slunce níž a níže za námi se sklánělo, začaly se kolem nás plazit večerní stíny. Tím zřetelněji se rýsovaly zasněžené vrcholy hor, dosud zašlým sluncem ozářené, a červenavým chladným odleskem planoucí. Tu a tam potkávali jsme Čechy a Slováky v malebných krojích; všiml jsem si však, že se tu trapně zhusta vyskytuje vole. Cestou bylo mnoho křížů a kdykoli jsme některý míjeli, moji druhové se znamenali křížem. Mnohde klečel venkovan nebo stařena před kapličkou a ani se neohlédli, když jsme přijížděli, nýbrž zdáli se býti pohříženi v modlitbu a neviděli ani neslyšeli, co se kolem děje. Mnohé věci byly mi novinkou: na příklad kupy sena na stromech a mnohde celé nádherné skupiny bříz, stříbřitě bělostnými kmeny svítící ze šťávné zeleni listů. Často jsme potkávali žebřiňák — obyčejné venkovské vozidlo — jenž jsa dlouhý a jakoby v obratle rozčlánkován, hadovitě se přizpůsoboval klikatým cestám. Na žebřiňácích seděly celé skupiny rolníků domů se vracejících: Čechů v bílých, Slováků v barevných ovčích kožiších. Slováci mimo to nosili dlouhé hole se sekyrkou na konci, — čakany. S večerem nastal citelný chlad a vzrůstající soumrak hlubokým temnem zahaloval neurčité již obrysy stromů: dubů, buků a smrků, ačkoli v údolích, jež sbíhala hluboko k úpatí hor, když jsme projížděli průsmykem, ostře ještě rýsovaly se jednotlivé borovice proti hluboko ležícímu starému sněhu v pozadí. Nejednou, když cesta zapadla do smrkového lesa, jehož temno jakoby na nás bylo spadlo, velké spousty šedi, míhající se tu i onde mezi stromy, budily v nás zvláštní jakousi zkroušenou, slavnostní náladu; vždyť na mysl naši a vznícenou fantasii působily již záhy s večera strašidelné kusy mračen, honících se bez ustání údolími Karpat. Někde byly hory tak příkré, že koně mohli kráčeti jen zcela pomalu, přese všechen vozkův chvat. Byl bych rád slezl a šel pěšky, jak činíváme doma, ale vozka nechtěl o tom ani slyšet. „Ne, ne!“ pravil; „zde nesmíte chodit, jsou tu tuze zlí psi.“ Potom dodal, což mělo asi být poťouchlým žertem, neboť se ohlédl, žádostiv jsa souhlasného úsměšku ostatních: „Však ještě zažijete dosti takových věcí, nežli půjdete spat.“ Jedinou jeho zastávkou byla chvilenka, kdy rozžehl svítilny.

Když se setmělo, zdálo se, jakoby všech cestujících zmocňovalo se jakési rozčilení; druh za druhem promlouval k vozkovi, chtěje ho snad pobízeti k většímu spěchu. Ten dlouhým bičem šlehal koně nemilosrdně a divými výkřiky nutil je k největšímu napětí sil. Ve tmě mohl jsem rozeznati bělošedou jakousi skvrnu nad námi, jakoby trhlinu ve skále. Rozčilení cestujících ještě vzrostlo; chatrný vůz houpal se na kožených popruzích a potácel se jako člun vlnami zmítaný na rozbouřeném moři. Mně bylo nutno se držeti. Potom byla cesta rovnější a takřka jsme letěli. Hory jakoby se k nám s obou stran blížily a za námi zase splývaly; vjeli jsme do Borgského průsmyku. Někteří cestující nabízeli mi dárky, jež vnutili mi s vážností, která znemožňovala jakékoli odmítnutí; byly to ovšem přepodivné věci, ale každá z nich byla dána tak dobrácky upřímně, s laskavým slovem a blahopřáním, jakož i podivnou směsí ustrašených posuňků, jež spatřil jsem již v bystrickém hostinci: znamením kříže a zažehnáváním proti uhrančivému pohledu. Když jsme ujížděli tryskem dále, vozka se vyhýbl vpřed a cestující na obě strany okny; opírajíce se lokty o rámy, zírali jako vyděšeni do tmy. Bylo zřejmo, že se děje nebo očekává něco velmi rozčilujícího, ale ačkoli jsem se vyptával každého spolucestujícího, nikdo nepodal mi ani nejmenšího vysvětlení. Toto napětí trvalo nějakou chvíli; posléze spatřili jsme, že se již průsmyk před námi na východní straně otvírá. Nad námi válely se temné mraky a ve vzduchu leželo těžké, tísnivé dusno. Zdálo se, jakoby horské pásmo oddělovalo dvě různá ovzduší, a že jsme se dostali právě do bouřlivého. Já sám rozhlížel jsem se po povozu, jenž měl mě dopraviti k hraběti. Čekal jsem, že každým okamžikem vynoří se ve tmě záblesk svítilen, ale všude bylo temno. Jediným světlem byly kmitavé paprsky našich vlastních svítilen, v nichž pára vystupujicí s našich uhnaných koní měnila se v bělavy mráček. Bylo viděti písčitou cestu, jež táhla se daleko před námi, po nějakém povoze na ní nebylo však ani stopy. Cestující si jaksi radostně oddechli, což zdálo se výsměchem mé špatné náladě. Již jsem pomýšlel, co bych měl nejspíše počíti, když vozka pohlédl na hodinky a řekl ostatním cosi, co jsem stěží zaslechl, jak klidně a přitlumeným hlasem mluvil. Myslím, že pravil: „O hodinu dřív.“ Potom se obrátil ke mně a řekl ještě horší němčinou, nežli byla moje:

„Není tu vozu. Pána zřejmě nečekají. Nejlépe, pojedete-li s námi dále do Bukoviny a zítra nebo pozítří se vrátíte; ale raději pozítří.“ Když ještě mluvil, začali koně řičet, frkat a divě vyhazovat, takže je vozka stěží udržel. Potom za hlasitých výkřiků venkovanů, kteří se vesměs žehnali křížem, doháněla nás drožka tažená čtyřmi koňmi, předjela nás a zastavila se vedle. Když zář našich svítilen dopadla na tyto koně, spatřil jsem, že jsou černí jako uhel a k tomu zvířata postavy nádherné. Řídil je urostlý muž s dlouhou, hnědou bradou, ve velkém, černém klobouku, jenž jakoby mu před námi obličej zakrýval. Viděl jsem jen záblesk ostrých jeho očí, jež zdály se ve světle lampy červeny, když se k nám obrátil. Řekl vozkovi:

„Pospíšil sis dnes, příteli.“ Vozka zakoktal v odpověď:

„Pan Angličan měl naspěch,“ načež cizinec dodal:

„Proto tedy chtěl jsi ho dovézti do Bukoviny, myslím. Mne neošidíš, příteli; vím tuze mnoho a moji koně jsou rychlí.“ Usmíval se, když mluvil, a zář svítilen padla na ústa ukrutného vzhledu, se rty příliš rudými a zuby jako slonovina bělostnými. Jeden spolucestující zašeptal sousedovi verš z Bürgerovy Lenory:

Podivný vozka zřejmě slyšel ta slova, neboť se podíval na mluvčího s úsměvem. Ten odvrátil obličej a hned zvedl rozepřené dva prsty a pokřižoval se.

„Podejte mi pánova zavazadla!“ řekl vozka; a nejvýš zručně byly mé kufříky složeny a srovnány do drožky. Potom vystoupil jsem s boku dostavníku na stranu, kde stála drožka, při čemž mi její vozka pomáhal, svíraje mi ruku jako ocelovými kleštěmi; jistě měl ohromnou sílu. Mlčky trhl opratěmi, koně se obrátili a ujížděli jsme do temna soutěsky. Když jsem se ohlédl, spatřil jsem v záři svítilen sloup páry s koní dostavníku a temně od ní se odrážející postavy křížem se žehnajících cestujících. Potom vozka jejich zapráskal bičem, pobídl koně a ujížděl dále cestou k Bukovině.

Když zapadli do tmy, pocítil jsem podivný mráz v těle a zmocnilo se mne vědomí opuštěnosti; ale vozka přehodil mi plášť přes ramena a na kolena přikrývku a řekl bezvadnou němčinou:

„Je chladná noc, pane, a můj pan hrabě nařídil, abych se o vše dobře postaral. Tuto pod sedadlem je láhev slivovice, budete-li si přát.“ Nenapil jsem se; bylo mi již úlevou vědomí, že je o mne dobře postaráno. Bylo mi sice trochu divně, ale strachu jsem neměl ani dost málo. Myslím, že kdybych si býval mohl volit, byl bych raději někde čekal, nežli cestoval v noci neznámou cestou. Vůz rychle ujížděl, ale potom jsme se přímo obrátili a dali se opačným směrem. Zdálo se mi, že jsme zase na téže cestě; všiml jsem si několika nápadných míst a seznal jsem, že tomu bylo tak. Byl bych se rád zeptal vozky, co to všechno znamená, ale věru bál jsem se, neboť jsem si v duchu říkal, že v tomto postavení byl by každý odpor marný, zamýšlelo-li se se mnou něco nekalého. Znenáhla však nutkalo mě zvěděti, kolik je hodin; rozžehl jsem tedy sirku a při jejím svitu podíval jsem se na hodinky. Bylo jen několik minut po půlnoci. To mě jaksi zarazilo; jistě všeobecná pověra o době půlnoční posledními zážitky jen vzrostla. Přepadl me trapný pocit napiatého očekávání.

Potom začal kdesi daleko pod námi při cestě v některé chalupě výt pes: dlouhý nářek, jako ze strachu při posledním tažení. Do něho vmísil se hlas jiného a ještě jiného psa, až se větrem, jenž mírně průsmykem vál, neslo divé vytí, jež zdálo se přicházeti z celé krajiny, kam až sahala obrazotvornost do temna noci. Při prvním zavytí začali koně frkat a řičet, ale vozka na ně chlácholivě promluvil, takže se uklidnili, ačkoli se chvěli a potili jakoby byli unikli z náhlého nebezpečí. Potom ozvalo se v dáli s hor po obou stranách před námi hlasitější a pronikavější vytí — vytí vlčí, jehož polekal jsem se já právě tak jako koně. Již jsem chtěl seskočiti s kočáru a běžeti vedle něho, když koně tak frkali a zuřivě vyhazovali, že bylo vozkovi užiti veškerých sil, aby je udržel. Za několik minut však zvykl si můj sluch těmto zvukům a koně se potud upokojili, že mohl vozka seskočit a postavit se před ně.

Potleskával a hladil je a šeptal jim cosi do uší, jak prý činívají cvičitelé koní, a to s neobyčejně dobrým zdarem, neboť jeho laskáním koně dali se zase říditi, ačkoli se dosud chvěli. Vozka zase usedl na kozlík a chopiv se otěží, vyjel zcela klidně. Potom když dojel nejzazšího konce soutěsky, rázem zabočil na úzkou cestičku, jež vedla kolmo vpravo.

Brzy dorazili jsme pod stromy, jež se místy klenuly nad celou cestou, takže jsme jeli jako tunelem; zase směle strměly po obou stranách příkré skály. Ačkoli jsme byli v zátiší, přece jsme pociťovali vzmáhající se vítr; sténal a hvízdal mezi skalami a větve stromů se kymácely, když jsme pod nimi projížděli. Bylo chladněji a chladněji a začal popadávat drobounký sněhový poprašek; takže jsme byli, jako celá krajina vůkol, pokryti bílým povlakem. Ostrý vítr pořád ještě donášel k nám vytí psů, ač bylo již slabší, čím dále jsme jeli. Zato vytí vlků zaznívalo blíž a blíže, jakoby nás s obou stran obklopovali. Měl jsem hrozný strach a koně jej se mnou sdíleli. Vozka se však ani dost málo neznepokojoval; obrátil jen hlavu vpravo i vlevo, ale já jsem ve tmě nepozoroval ničeho.

Vtom blízko s levé strany spatřil jsem kmitajíci modrý plamínek. Vozka uviděl jej v témž okamžiku; ihned zastavil koně a seskočiv zmizel ve tmě. Nevěděl jsem, co si počít, tím méně, že vlčí vytí se blížilo; když však jsem pořád ještě uvažoval, vozka se rázem zase ukázal a mlčky usedl na kozlík a jeli jsme dále. Myslím, že jsem asi usnul, a že jsem všechno viděl ve snách, neboť se mi zdálo, že se celý případ opakuje do nekonečna; když teď vše znovu uvážím, jakoby mě hrozná můra tlačila. Vtom se plamen ukázal tak blízko u cesty, že jsem i v husté vůkolní tmě mohl spatřiti pohyby vozkovy. Postoupil tam, kde se modrý plamen objevil — a byl zajisté velmi sláb, neboť neozářil ani nejbližšího okolí — a sebrav několik kamenů, narovnal je na sebe jakožto znamení. Při tom ukázal se podivný světelný zjev: když stál vozka mezi mnou a plamenem, nezakryl ho, spíše viděl jsem, jak plamen pořád stejně strašidelně kmitá. To mě naplnilo hrůzou, ale že trvalo jenom okamžik, přičítal jsem tuto věc klamu zraku dlouho do tmy upřeného. Za chvilku zanikly modré plameny a my ujížděli jsme dále tmou; kolem nás vyli vlci, jakoby nás ve velikých kruzích pronásledovali.

Posléze vozka poodešel dále od vozu nežli dosud, a za jeho nepřítomnosti začali se koně chvět více než kdy jindy, frkat a ustrašeně řičet. Nedovedl jsem si vysvětliti, proč, neboť vlčí vytí již vůbec ustalo. V tu chvíli však z černých mraků vyplul měsíc nad strmé, smrčím porostlé skály a v jeho svitu spatřil jsem kolem celý kruh vlků s bílými zuby a převislými, červenými jazyky, s dlouhými, šlachovitými hnáty a huňatou srstí. Byli stokrát hroznější v ponurém mlčení, nežli když vyli. Doznávám, že byl jsem strachem jako ochromen. Jen když člověk stojí tváří v tvář takovéto hrůze, může pochopiti, co to znamená.

Rázem dali se vlci do vytí, jakoby měsíc měl nad nimi jaksi tajemný vliv. Koně vyskakovali a řičeli; beznadějně rozhlíželi se koulejícíma se očima, že bylo člověku až úzko. Živý kruh zhouby svíral je však tak neuniknutelně se všech stran, že nezbývalo, nežli v něm setrvati. Volal jsem vozku, aby šel, neboť jsem měl za to, že je nutno proraziti kruh útočících. Křičel jsem a bubnoval na bok kočáru, doufaje, že hřmot zaplaší vlky s té strany a umožní mu dostati se do bryčky. Jak se přiblížil nevím, ale slyšel jsem velitelský tón jeho hlasu, a když jsem pohleděl směrem po hlase; viděl jsem jej státi na cestě. Rozháněl se dlouhýma rukama, jakoby chtěl odsunouti nějakou nepozorovatelnou překážku, a vlci ustupovali dál a dále. Vtom černý mrak zastřel tvář měsíce, takže jsme byli zase ve tmě.

Když jsem byl s to v temnu opět viděti, vsedl vozka na kozlík a vlci se rozprchli. To vše bylo tak podivno a neobyčejno, že mě přepadl hrozný strach; bál jsem se promluviti, ano i pohnouti. Čas jakoby neměl konce, když jsme jeli dále svou cestou, odtud již v úplné tmě, neboť válející se mraky měsíc zatemnily. Namnoze jsme stoupali, chvílemi jen jsme prudce sjížděli, v celku však jeli jsme výš a výše. Nenadále jsem si uvědomil, že vozka vjel s koňmi na nádvoří rozlehlého zámku napolo v rozvalinách, z jehož vysokých, černých oken nevycházel ani jediný záblesk světla, a jehož polosbořené cimbuří se klikatě rýsovalo ve světle opět z mraků se prodravšího měsíce.