Drakula

Deník Jonathana Harkera

1. října, večer. — Zastal jsem Thomasa Snellinga doma v Bethenal Greenu; bohužel nebyl s to se na nic upamatovati. Naděje na hojnost piva, kterou v něm vzbudil můj neočekávaný příchod, působila již tak záhy, že si ho již důkladně popřál předem. Zvěděl jsem však od jeho ženy, osůbky skromné a ubohé, že byl pouhým pomocníkem Smolletovým, jenž sám byl za vše odpověden. Ihned jsem tedy jel do Walworthu a zastal pana Josefa Smolleta doma; byl vysvlečen z kabátu a popíjel čaje z omáčníku. Je to muž zdvořilý a inteligentní, pravý typ dobrého, spolehlivého dělníka, s trochou samorostlých názorů. Pamatoval se přesně na ony bedny a ze zápisníku zdobeného psí hlavou, jejž vytáhl z tajemných hlubin kapsy vzadu kalhot a popsaného hieroglyfickými črtami tužkou psanými a zpola smazanými, podal mi potřebného vysvětlení o bednách. Pravil, že bylo na voze, jenž přijel z Carfaxu, naloženo šest beden, které sám přivezl a složil v čísle 197. v ulici Chicksand Street, Mile End, New Town, a druhých šest beden skládal v Jamaica Lane, Bermondsey. Zamýšlel-li hrabě tato nepřirozená útočiště rozděliti po celém Londýně, byla tato místa vybrána za první úkryty, odkud mohla býti ostatní později podělena. Jelikož to činil soustavně, nabyl jsem jistoty, že se nechtěl omeziti jen na dvě končiny Londýna. Dosud byl vázán na nejzazší východ severní čtvrti, na východ jižní čtvrti a na jih. Sever a západ jistě nebyly vynechány z ďábelských jeho plánů, rovněž ne sama City a vlastní srdce elegantního Londýna na jihozápadě a západě. Vrátil jsem se k Smolletovi a tázal se ho, nemohl-li by mi říci, zdali nebyly ještě jiné bedny z Carfaxu dopravovány.

Odpověděl:

„No, pane, zachoval jste se ke mne královsky,“ — dal jsem mu totiž půl sovereignu — „povím vám všechno, co vím. Slyšel jsem, jak jistý Bloxam před čtrnácti dny vypravoval v hostinci ,u zajíce a psů‘ v Pinchers Allee, že měl tuze prášivou práci ve starém domě v Purfleetu. Tady se něco takového tak hned nedělá a myslím, že by vám snad Sam Bloxam mohl něco o tom říci.“ Požádal jsem ho, aby mi řekl, kde bych ho mohl vyhledat. Slíbil jsem mu, že si může vydělat ještě jeden půl-sovereign, řekne-li mi přesnou jeho adresu. Spolkl poslední doušek čaje, vstal a zaručil se, že se tu a tam poptá. Ve dveřích se zastavil a pravil:

„Poslyšte, pane, nač vás tu mám zdržovat? Buďto Sama brzy najdu nebo ho vůbec neseženu; taky možná, že s ním dnes večer nebude žádná řeč. Sotva z něho co kloudného vytáhnu, dal-li se do pití. Dáte-li mi obálku se známkou a adresou, vypátrám, kde se Sam zdržuje a dám psaní ještě večer na poštu. Ale bude dobře, když si přivstanete, sic se s ním neshledáte. Sam je ranní ptáče, třeba si večer důkladně přihnul.“

Tento návrh se mi praktičností zamlouval; hned jsem poslal kterési dítě, aby koupilo za penny obálku a list papíru — zbytek ať si ponechá. Když se děvče vrátilo, napsal jsem na obálku adresu, přilepil známku a když mě Smollet znovu svatosvatě ubezpečil, že se mnou adresu sdělí, až ji vypátrá, dal jsem se na cestu k domovu. Zase máme jednu stopu! Jsem dnes tuze unaven a potřebuji se dobře vyspat. Mina tvrdě spí a je trochu bleda; má oči skoro jako uplakané. Ubohá! nepochybuji o tom, že ji mrzí, že ji držíme poněkud v nejasnu; má teď dvojnásobnou starost o mne a o ostatní. Ale je takto nejlépe. Raději ať je teď trochu rozladěna a mrzí se, nežli aby její nervy utrpěly. Lékaři zcela právem naléhají, aby se nemísila do té hrozné záležitosti. Musím býti pevný, neboť na mně spočívá toto břímě mlčení zvláště těžce. Za žádných okolností nesmím s ní mluvit o této věci. Ostatně nebude mi úkol ten tak nesnadný, neboť ona o věci mlčí a od té doby, kdy jsme jí řekli, na čem jsme se usnesli, o hraběti a jeho řádění se ani slovem nezmiňuje.

2. října, večer. - Dlouhý, únavný a rozčilující den. První poštou došla mne má adresovaná obálka a v ní ušpiněný lístek, na němž bylo neumělou rukou napsáno tesařskou tužkou:

„Sam Bloxam, Korkrans, 4., Poters Cort, Bartel Street, Walworth. Ptejte se po zástupci.“

Dostal jem dopis ještě v posteli a vstal jsem, aniž jsem Miny probudil. Vyhlížela unavena, bleda, ale přes to zdráva. Rozhodl jsem se, že jí nevzbudím, ale až se vrátím po tomto novém pátrání, že zařídím vše k odjezdu do Exeteru. Myslím, že bude šťastnější ve vlastním domově při práci, která ji bude zajímati, nežli zde mezi námi a v úplné nevědomosti. Spatřil jsem jen doktora Sewarda na okamžik; řekl jsem mu, kam se chystám, a slíbil jsem mu, až se vrátím, že mu hned povím, co jsem vypátral… Jel jsem do Walworthu a bez potíží jsem našel Potter’s Court. Páně Smolletova výslovnost a pravopis mě trochu zavedly, neboť vyptával jsem se na Poter’s Cort místo na Potter’s^[1] Court. Když jsem však Court našel, bylo snadno vyhledati Corcoranův útulek. Když jsem se ptal muže, jenž přišel do dveří, po „zástupci“, zavrtěl hlavou a řekl: „Neznám ho. Nikoho takového tu není; jakživ jsem tu o něm neslyšel.“ Vyndal jsem Smolletův dopis a znovu jsem jej četl, není-li snad zase nedorozuměním vinen pisatel.

„Kdo jste vy?“ otázal jsem se.

„Jsem správce,“ odpověděl. Hned jsem poznal, že jsem na správné cestě. Fonetický pravopis místo „depite“ psáno „depity“^[2] málem svedl mě s cesty. Půl koruny^[3] zpropitného, a všechno, co správce věděl, bylo mi k disposici; dověděl jsem se, že Bloxam vyspav se po opičce ze včerejšího večera u Corcorana, odešel po práci do Poplaru ráno v pět hodin. Správce nemohl mi říci přesně, kde Bloxam pracuje, ale vzpomněl si trochu nejasně, že snad „na nějakém moderním skladu nebo obchodním domě“. S tímto kusým sdělením odebral jsem se do Poplaru. Bylo dvanáct hodin, když jsem se s dostatek doptal na takovou budovu; zašel jsem do jakési kavárničky, kde někteří dělníci obědvávali. Jeden mi řekl, že v ulici Gross Angel Street staví se nové „skladiště“; to by asi tedy byl hledaný „sklad“. Hned jsem tam zajel. Rozmluva s drsným dozorcem a ještě hrubším polírem, kteří však oba byli získáni „cinkajícím“ prostředkem, přivedla mě ještě blíže na stopu Bloxamovu. Polír pro něj poslal, když jsem mu slíbil, že mu rád zaplatím celou denní mzdu, dovolí-li, abych se na něco Bloxama vyptal v soukromé záležitosti. Byl to dosti chytrý chlapík, trochu drsný v řeči a způsobech. Když jsem mu slíbil, že mu za žádoucí zprávy zaplatím a tvrzení své jsem skutkem dokázal, řekl mi, že vykonal dvě cesty mezi Carfaxem a domem v Picadilly a odtamtud sem převezl devět velkých beden „zatraceně těžkých“; koně i vůz si k tomuto převozu zvlášť vypůjčil. Tázal jsem se ho na číslo domu v Picadilly, načež odpověděl:

„Víte, pane, čísla již nepamatuju, ale bylo to jen o několik dveří od bílého kostela nebo něčeho podobného, nedávno postaveného. Byl to zaprášený starý dům, ačkoli mnohem méně pustý nežli ten, odkud jsem ty prožluklé bedny přivezl.“

„A jak jste se dostal do těch domů, když byly oba neobydleny?“

„Ten starý partika, který si mě objednal, čekal mě v domě v Purfleetu. Pomáhal mi bedny vynášet a nakládat. Ať mě všichni čerti…, ale ten chlap měl sílu, že jsem takového jakživ neviděl, a přec byl letitý a kníry měl již bílé a byl tak hubený, že by člověk řekl, že ani nevrhá stínu.“

Až mě při těch slovech zamrazilo!

„Ano, popadl bednu na jednom konci, jakoby to byla čajová krabice, a já zatím u druhého jsem supěl a hekal — a na mou duši, nejsem páperka.“

„A jak jste se dostal do domu v Picadilly?“ otázal jsem se.

„Taky tam čekal. Vyšel asi za mnou a předešel mě, neboť když jsem zazvonil, vyšel sám, otevřel a pomohl mi odnést bedny do síně.“

„Všech devět?“ tázal jsem se.

„Ano, po prvé bylo jich naloženo pět, po druhé čtyři. Byla to zatraceně suchá dřina a ani se už nepamatuju, jak jsem se dostal domů.“ Vskočil jsem mu do řeči:

„Zůstaly bedny v předsíni?“

„Ano, byla to velká síň a nic jiného tam nebylo.“ Snažil jsem se ještě něco vyzvědět:

„Ani jste neměl klíče?“

„Nepotřebovali jsme ho a nic takového. Děda otevřel mi dveře sám a za mnou zavřel. Na ten konec se ani nepamatuju — to bylo vlastně pivo.“

„A nevzpomněl byste si číslo domu?“

„Ne, pane. Ale snadno dům najdete. Je vysoký, s kamenným průčelím a balkonem a přede dveřmi jsou vysoké schody. Znám ty schody dobře, vždyť jsem po nich nosil bedny ještě se třemi zevlouny, kteří si přišli vydělat nějaký měďák. Starý pán dal jim po shillingu a když viděli, že hodně dostali, chtěli ještě víc; ale popadl jednoho za límec a přehodil ho přes schody, takže ostatní s nadávkami se také rychle vytratili.“ Těšil jsem se, že s tímto popisem snadno dům najdu; zaplatil jsem tedy příteli za sdělení a dal se na cestu k Picadilly. Získal jsem nový, trapný poznatek, totiž, že hrabě, jak bylo zřejmo, sám bednami svládne. Je-li tomu tak, je nám čas drahý; neboť teď, kdy se mu podařilo trochu beden sem tam rozstrkati, mohl, kdykoli se mu hodilo, ostatní umístiti nepozorován. U cirku picadillského jsem vozku propustil a šel pěšky k západu; za Junior Constitutional spatřil jsem naznačený dům a byl jsem rád, že jsem objevil první Drakulou zřízený úkryt. Dům vyhlížel, jakoby již dávno nebyl obýván. Okna byla silně zaprášena a okenice otevřeny. Co bylo ode dřeva, bylo stářím začernalé a se železa byla barva odprýskána. Bylo zřejmo, že až do nedávna visel na přední stěně balkonu velký návěštní štít; byl však stržen a háky po něm tam dosud trčely. Za zábradlím balkonu viděl jsem několik volných prken, jichž kraje byly nabíleny. Byl bych dal mnoho za to, abych mohl spatřiti návěstní desku neporušenu, jak kdysi byla, a tím snad něco bližšího zvěděti o majiteli domu. Vzpomněl jsem si, jak jsem vyhledal a koupil Carfax a měl jsem za jisto, že kdybych mohl nějak vypátrati dřívějšího majetníka, zjednal bych si přístupu do domu.

Pro dnešek nebylo lze v Picadilly ničeho se dověděti a ničeho podniknouti; obešel jsem tedy kolem domu, abych se podíval, je-li možno něco vypátrati s druhé strany. V postranní uličce s konírnami bylo živo, jakož vůbec jsou domy v Picadilly hustě obydleny. Tázal jsem se několika čeledínů a pomocníků, kteří stáli kolem, mohou-li mi říci něco o starém domě. Jeden z nich mi řekl, že slyšel, že byl dům nedávno pronajat, ale neví komu. Povídal však, že ještě před několika dny visel tu štít s nápisem „Na prodej“ a že snad zprostředkovatelé Mitchell, Sons et Candy budou mi moci říci něco bližšího, neboť jméno firmy bylo lze čísti na vývěsním štítu, jak se pamatoval. Nechtěl jsem prozraditi, jak jsem rozčilen, nebo že mi zpravodaj poskytl příliš velikou úsluhu a odešel jsem, jakoby nic. Začalo se stmívat a nadcházela podzimní noc, nebylo tedy času nazbyt. V Berkeleyově adresní kanceláři zvěděl jsem adresu firmy Mitchell, Sons et Candy a brzy jsem vešel do její obchodních místností.

Pán, který mě přijal, byl právě tak roztomilý jako nesdílný. Když mi byl jednou řekl, že dům v Picadilly — jejž po celou naši rozmluvu nazýval „panskou tvrzí“ — je prodán, považoval moji poptávku za vyřízenu. Když jsem se tázal, kdo jej koupil, otevřel oči ještě o trochu více a po chvilkové přestávce opakoval:

„Je prodán, pane!“

„Promiňte!“ řekl jsem právě tak zdvořile, „avšak mám zvláštní důvod, abych směl zvěděti, kdo jej koupil.“

Zamlčel se ještě déle a zvedl obočí ještě výše. „Je prodán, pane!“ byla stručná jeho odpověď.

„Jistě nechcete, abych mnoho zvěděl,“ řekl jsem.

„To také nechci,“ odpověděl. „Důvěrné obchodní náležitosti zákazníků jsou u firmy Mitchell, Sons et Candy v dobrých rukou.“ Byl to upiatý šosák nejčistšího zrna a všechny důvody bývaly by vůči němu marny. Pomyslil jsem si, že bude nejlépe utkati se s ním na vlastní jeho půdě a řekl jsem:

„Vaši zákazníci, pane, jsou šťastni, že mají tak spolehlivého ochránce svých důvěrných záležitostí. Vážím si vás sám jako odborník.“ Při tom podal jsem mu svoji navštívenku. „V této věci nevede mě zvědavost; jednám z rozkazu lorda Godalminga, jenž by se rád něčeho dověděl o pozemku, který byl, jak se domnívá, nedávno na prodej.“ Tato slova způsobila v chování úředníkově zcela jinou náladu. Pravil:

„Rád bych vám vyhověl, pane Harkere, a zvláště rád bych se zavděčil jeho lordství. Kdysi již pořizovali jsme mu jakousi malou nájemní smlouvu, dokud byl ještě pouhým Arthurem Holmwoodem. Zanecháte-li mi zde svou adresu jeho lordství, poradím se se společníky firmy v této věci a každým způsobem s ním potřebné sdělím ještě dnešní večerní poštou. Bude nám potěšením uchýliti se od našich zásad a podati jeho lordství žádoucích informací.“

Chtěl jsem v něm raději získati přítele a nikoli učiniti si jej nepřítelem; poděkoval jsem mu tedy, podal adresu doktora Sewarda a poroučel se. Bylo již tma a byl jsem unaven a hladov. Vypil jsem číšku čaje v Aerated Bread Company a odejel do Purfleetu nejbližším vlakem.

Všechny přátele zastal jsem již doma. Mina vyhlížela unavena a bleda, ale snažila se tvářiti vesele a roztomile; bylo mi jí v duchu líto, že jí musím něco tajit a tím zneklidňovati. Bohudík, bude to dnes poslední noc, kdy hledí na naše porady a rmoutí se, že jí do nich nezasvěcujeme. Sebral jsem všecku svoji odvahu, abych nejednal proti našemu moudrému rozhodnutí a neprozradil jí něco o záhadném našem úkolu. Zdá se, že už se s tím poněkud smířila; nebo se jí celá věc hnusí, protože když se učiní byť jen pouhá zmínka o ní, pojímá ji hrůza. Jsem rád, že jsme učinili své rozhodnutí včas, poněvadž tohoto odporu by přibývalo, čím více byla by do věci zasvěcena.

Nemohl jsem ostatním vyprávěti, co jsem toho dne vypátral, dokud jsme nebyli sami. Po večeři, když jsme byli trochu holdovali hudbě, abychom si dodali zdání zdvořilosti, alespoň sami mezi sebou, dovedl jsem Minu do jejího pokoje a požádal jí, aby šla spát. Drahá žena byla neobyčejně vzrušena, přivinula se ke mně, jakoby se ode mne nechtěla odloučiti; ale měli jsme ještě o mnohém promluviti a proto jsem odešel. Bohudík toto zamlčování věci nás dosud navzájem nerozladilo.

Když jsem sešel dolů, byli ostatní již shromážděni v pracovně kolem kamen. Jelikož jsem ve vlaku zapsal si vše do deníku do poslední chvíle, prostě jsem jim z něho četl, považuje to za nejlepší způsob, jak nejsnáze a nejrychleji s nimi poznatky sděliti. Když jsem dočetl, řekl Van Helsing:

„Byl to hezký kus práce, příteli Jonathane. Není pochyby, že jsme na stopě chybícím bednám. Najdeme-li je v tom domě všechny, je naše dílo skoro u konce. Schází-li však ještě některá, musíme hledati, dokud jí nenajdeme. Potom povedeme poslední ránu a uštveme zlotřilce k přirozené smrti.“ Všichni seděli jsme chvíli mlčky; vtom řekl pan Morris:

„Řekněte mi, jak se dostaneme do toho domu?“

„Do druhého jsme se také dostali,“ zodpověděl lord Godalming hbitě.

„Ale, Arte, to je něco jiného. V Carfaxu jsme se vloupali, protože to bylo v noci a chránila nás vysoká zeď. Zcela jinak bude tomu v Picadilly, ať již se tam vloupáme ve dne nebo v noci. Doznávám, že nevím, jak se tam dostaneme, leč by nám ten upiatý agent podal nějaké východisko. Snad nám podáš zprávu, dojde-li tě ráno dopis.“ Lord Godalming se zachmuřil, vstal a přecházel po pokoji. Pomalu se zastavil a řekl obraceje se k nám pořadem:

„Quinceyova hlava je jasna. Tyto vpády začínají být nebezpečny; jeden se nám podařil, ale teď nás čeká obtížnější úkol, — leč bychom se zmocnili svazku klíčů Drakulových.“

Jelikož do rána nebylo lze ničeho podniknouti a bylo alespoň radno vyčkati dopisu Mitchellova lordu Godalmingovi, rozhodli jsme se, že neučiníme rozhodného kroku před snídaní. Hodnou chvíli jsme poseděli a kouřili, projednávajíce záležitost s různých hledisek a možností. Použil jsem této okolnosti, abych ihned učinil tento zápis do deníku. Jsem tuze ospalý a odeberu se na lože…

Ještě několik řádek. Mina spí zdravým spánkem a dech její je pravidelný. Čelo má trochu svraštělé, jakoby ještě ve spaní o něčem přemýšlela. Je dosud bleda, ač ne tak vyhublá jako dnes ráno. Doufám, že zítřkem se všechno změní; bude zase doma v Exeteru. Ach, jak se mi chce spat!

Deník Dra Sewarda

1. října. — Renfield mi je zase novou záhadou. Stav jeho se tak rychle střídá, že je mi nesnadno vše vystihnouti; jelikož však chování jeho projevuje více, nežli jemu samému je milo, je mi studiem více než zajímavým. Dnes ráno, kdy jsem ho šel shlédnout po odmítavém jeho chování vůči Van Helsingovi, tvářil se jako člověk, jenž velí osudu. A vskutku velel osudu — alespoň subjektivně. Nestaral se o nic pozemského; vznášel se v oblacích a shlížel útrpně na všechny slabůstky a nedostatky nás smrtelníků. Hodlal jsem užíti té příležitosti a něčemu se přiučiti; otázal jsem se ho tedy:

„Což pak teď mouchy?“ Usmál se poněkud vznešeně, jakoby se smál Malvolio, a řekl:

„Mouchy, milý pane, jeví nápadný rys: jejich křídla jsou typická pro duševní schopnosti při ovládání vzduchu. Staří správně zobrazovali duši jakožto motýle!“

Chtěl jsem zkoumati, pokud dovede logicky souditi o této analogii a řekl jsem hbitě:

„Vy tedy sledujete nyní duši?“ Šílenství mu zase zatemnilo rozum a v obličeji zračil se mu údiv; zavrtěl hlavou tak rozhodně, jak jsem u něho viděl jen zřídka kdy, a řekl:

„Ó ne, ne! Nepotřebuji nijakých duší. Potřebuji všeho všudy jen života.“ Rozveselil se. „Této chvíle je mi všechno lhostejno. Mám dosti na životě; mám všechno, čeho potřebuji. Musíte si zjednati nového pacienta, pane doktore, chcete-li studovati zoofagii!“

To mě trochu pomátlo a otázal jsem se:

„Vy tedy velíte životu; jste asi Bohem, jak se domnívám?“ Usmál se s nevýslovně blahosklonnou vznešeností.

„Ach, nikoli! Jsem dalek toho, abych si osvojoval vlastnosti Božstva. Vždyť nejsem ani účasten Jeho duševních schopností. Smím-li přesně vyznačiti nynější svůj duševní stav, pokud se tyká věcí ryze pozemských, jsem asi na stupni, jejž v duševním zření zaujímal Enoch!“ To mi bylo hádankou. Nedovedl jsem si v tu chvíli vzpomenouti na Enochovy vlastnosti; musel jsem se prostě tedy otázati, ačkoli jsem cítil, že si tím v očích šílencových zadám:

„A co máte s Enochem společného?“

„Vždyť kráčel s Bohem.“ Nepostřehl jsem analogie, nechtěl jsem toho však doznati; vrátil jsem se tedy k tomu, co popíral:

„Nechcete se, trvám, starati o život a nepotřebujete duší. Proč ne?“ Otázku svoji vyjádřil jsem rychle a trochu přísně, abych ho zmátl. Podařilo se mi to; na chvilku upadl do obvyklé své poníženosti, hluboce se mi uklonil a téměř se lísal odpovídaje:

„Nepotřebuji duší, arciť, arciť! Opravdu nepotřebuji. Nepotřeboval bych jich, ani kdybych je měl; nijak by mi nebyly k užitku. Vždyť bych jich nemohl jíst nebo — —“ vtom se zarazil a po obličeji přeletěl mu poťouchlý výraz jako vánek po hladině vodní. „A co se týče života, pane doktore, co mi na něm ostatně záleží. Když člověk má, čeho si žádá, a ví, že nebude ničeho potřebovat. Mám přátele, dobré přátele — jako vy, pane doktore.“ Řekl to s pohledem nevýslovně lstivým. „A vím, že nikdy nebudu trpěti nedostatkem životní síly.“

Myslím, že i mrakem své choromyslnosti postřehl nesouhlas, jejž ve mně vzbudil, neboť se posléze uchýlil k poslednímu útočišti bláznů: zarputilému mlčení. Za malou chvilku jsem seznal, že by bylo na ten čas marno chtít s ním mluvit. Byl svéhlavý a proto jsem odešel.

Později pro mne poslal. Za obyčejných okolností byl bych této žádosti nevyhověl, ale tou dobou budí můj zájem, že mi stojí za námahu. Ostatně jsem rád, že si něčím ukrátím dlouhou chvíli. Harker někam odešel, bezpochyby na výzvědy; rovněž lord Godalming a Quincey. Van Helsing sedí v mé pracovně zahloubán do spisů Harkerovými připravených; myslí si ovšem, že přesnou znalostí všech podrobností vzejde mu trochu světla. Nechce býti v práci vyrušován bez důležité příčiny. Byl bych ho vzal s sebou k choromyslnému, ale myslil jsem, že po posledním odmítnutí se mu tam již nechce. K tomu měl ještě jiný důvod: Renfield nemluvil by před třetí osobou tak od srdce, jako když jsme sami dva.

Zastal jsem jej sedícího uprostřed světnice na židli, což bývá znamením duševního napětí. Jakmile jsem vešel, hned řekl, jakoby tu otázku byl měl již na rtech:

„A co s dušemi?“ Bylo zřejmo, že domněnka moje byla správna. Mozek jeho mimovolně pracoval, byť byl chorý. Rozhodl jsem se, že budu hledět přijíti věci na kloub. „A což vy sám?“ otázal jsem se. Neodpověděl ihned, nýbrž rozhlížel se kolem, nahoru i dolů, jakoby čekal, že mu napadne nějaká odpověď.

„Nepotřebuji duší!“ pravil slabým, obranným hlasem. Zdálo se, že mu věc šla na rozum; rozhodl jsem se, že toho použiji — a „budu krutý, jen abych byl laskav“. Řekl jsem tedy:

„Máte-li rád život a potřebujete životní síly?“

„Ó, ano, ale to je všechno hezká věc; o to se nepotřebujete starat.“

„Ale,“ namítal jsem, „jak pojímati život, aniž přihlížíme k duši?“ To ho jaksi zarazilo a proto pokračoval jsem v tom smyslu:

„Budete to mít pěkné nanebevstoupení, až kolem vás bude na tisíce duší much, pavouků a koček bzučet, cvrlikat a mňoukat! Připravil jste je o život, víte dobře, a teď se musíte vypořádat s jejich dušemi!“ To zaujalo jeho obrazivost, neboť vstrčil si prsty do uší, zavřel oči a stiskl víčka, jako činí klouče, když mu myjí obličej mýdlem. Bylo v tom cosi jímavého, což se mě mile dotklo; napadlo mi, že mám před sebou pouhé děcko — děcko, jehož rysy jsou již zvětraly a strniště na bradě bílo. Především chtěl jsem zase získati jeho důvěry; otázal jsem se tedy hezky hlasitě, aby mě slyšel zavřenýma ušima:

„Nechtěl byste trochu cukru, abyste mohl zase chytat mouchy?“ Jakoby se rázem probudil, zavrtěl hlavou a odpověděl s hlučným smíchem:

„Ani ne; mouchy jsou ostatně ubozí tvorové!“ Za chvilku dodal: „Ale také bych nerad slyšel bzučet jejich duše kolem sebe.“

„Což pavouky?“ tázal jsem se dále.

„Čert aby vzal pavouky! Co s pavouky? Nic na nich není k snědku ani — — —“ v tom se zarazil, jakoby si vzpomněl, že nesmí vysloviti kteréhosi slova.

„Tak, tak!“ myslil jsem si, „již po druhé se zarazil před slovem ,píti‘; co to má znamenat?“ Zdálo se, že sám pozoroval, že provedl hloupost, neboť spěšně pokračoval, jakoby chtěl od toho odvrátit mou pozornost:

„V takových věcech vůbec nemám zalíbení. ,Krysy, myši a jinou drobnou havěť‘ jak Shakespeare říká, lze nazvati ,kuřím zobem špižírny‘. Jsem povýšen nad takový nesmysl. Právě tak mohl byste na někom chtít, aby jedl molekuly dřevěnou vidlicí, jako buditi ve mně zájem pro nižší masožravce, když přece vím, co mě čeká.“

„Rozumím,“ řekl jsem. „Chcete něco velkého, do čeho byste mohl pořádně se zakousnout? Nechtěl byste k snídani slona?“

„Jak směšný nesmysl plácáte!“ Zase se mu již v hlavě rozjasnilo; proto jsem ho chtěl sevřít. „Rád bych věděl,“ řekl jsem, jakobych uvažoval, „jak vypadá slonova duše!“

Dosáhl jsem žádoucího účinku; hned sesedl s vysokého svého koně a zase zdětinštěl.

„Nepotřebuji sloní duše a vůbec žádné duše,“ pravil. Chvíli seděl bezradně. Vtom vyskočil oči maje vytřeštěny a jevil veškery známky ohromného duševního vzrušení. „Jděte do horoucího pekla i se svými dušemi!“ křičel. „Co mě týráte těmi dušemi? Což jsem již dost nezkusil a nenazlobil se i bez duší?“ Hleděl na mne tak zlostně, že jsem myslil, že na mne podnikne zase vražedný útok; zapískl jsem tedy na píšťalku. Ihned však se uklidnil a řekl omlouvaje se:

„Promiňte, pane doktore; zapomněl jsem se. Nepotřebujete nijaké pomoci. V duši jsem tak velice zmalátněl, že mě všechno tuze rozčiluje. Kdybyste jen tušil problém, kterému čelím, a jejž mám vypracovati, politoval byste mne, snášel byste vše ode mne a odpustil mi. Prosím, nedávejte mi svěrací kazajku. Potřebuji přemýšlet a nemohu myslit volně, je-li mé tělo stísněno. Jsem jist, že mi porozumíte!“ Zřejmě se zase ovládal; a když přišli dozorci, řekl jsem jim, že je to maličkost a tedy zase odešli. Renfield dával pozor, až odejdou; když se za posledním zavřely dveře, řekl důstojně a laskavě:

„Pane doktore, byl jste ke mně pln šetrnosti. Věřte mi, že jsem vám velice, velice vděčen!“ Považoval jsem za nejvhodnější, odejdu-li od něho v této náladě; šel jsem tedy. V chování tohoto člověka je zajisté cosi, co nutká přemýšleti. Některé rysy jeví to, čemu americký zpravodaj říká „story“, dovedeme-li je podati ve správné souvislosti. Tuto jsou:

Nechce vysloviti slova „píti“.

Bojí se pomyšlení být jakkoli zatížen „duší“.

Neobává se, že v budoucnu bude postrádati „života“.

Pohrdá nižšími formami života vůbec, ačkoli se strachuje, že ho pronásledují jejich duše.

Logicky směřují všechny tyto věci k jedinému bodu. Má jakési ujištění, že dosáhne vyššího života. Bojí se důsledku — že bude zatížen duší. Potom ovšem má na zřeteli život lidský!

A to ujištění?

Milosrdný Bože! Hrabě byl u něho; děje se tedy cosi nového a hrozného!

Později. — Po obchůzce zašel jsem k Van Helsingovi a vyslovil mu své podezření. Velice zvážněl a když si věc rozmyslil, žádal mě, abych ho dovedl k Renfieldovi. Učinil jsem mu po vůli. Když jsme přišli ke dveřím bláznovým, slyšeli jsme, jak si vesele prozpěvuje, jak činíval v dobách dávno minulých. Když jsme vešli, spatřili jsme s podivem, že zase sypal tu a tam cukr, jako kdysi; mouchy podzimním chladnem již zkřehlé začaly s bzukotem lítat do světničky. Pokoušeli jsme se přiměti ho k hovoru o věci, o které jsme mluvili předešle, ale nevšímal si toho. Zpíval klidně dál, jakoby nás tam nebylo. Vytáhl kousek papíru a skládal jej v zápisník. Odešli jsme tak moudří, jak jsme byli přišli.

Je to věru zvláštní případ; této noci budeme jej bedlivě střežiti.

Dopis firmy Mitchell, Sons et Candy lordu Godalmingovi

„Mylorde!

V každé době jest nám ctí vyhověti Vašemu přání. Dovolujeme si vzhledem k žádosti Vašeho Lordství, vyjádřené panem Harkerem, podati tuto informaci, týkající se koupě a prodeje domu čís. 347 v Picadilly. Původními prodavači jsou vykonavatelé poslední vůle zesnulého pana Archibalda Winter-Suffielda. Kupujícím je cizí šlechtic, hrabě de Ville, jenž sám prodej uskutečnil a zaplatil kupní cenu v bankovkách „hotově na dřevo“, dovolí-li Vaše Lordství tento vulgární vyraz. Nic jiného o něm nevíme.

Vašemu Lordství k službám se poroučí

Mitchell, Sons et Candy.“

Deník Dra Sewarda

2. října. — Ustanovil jsem jednoho dozorce na noc do síně a nařídil mu, aby bedlivě dbal každého zvuku, jejž by uslyšel z Renfieldovy světničky; udělil jsem mu pokyny, aby mě zavolal, přihodí-li se něco neobvyklého. Po jídle, když jsme se sesedli kolem kamen v pracovně, — paní Harkerová již ulehla, — mluvili jsme o tom, co jsme za dne podnikli a zažili. Jediný Harker mohl se vykázati jakýmsi výsledkem a všichni kojíme se pevnou nadějí, že jeho stopa bude správna.

Nežli jsem šel spat, šel jsem kolem světničky našeho chorého a nahlídl pozorovacím okýnkem. Tvrdě spal a prsa jeho se zvedala a klesala pravidelným dýcháním.

Dnes ráno mi dozorce hlásil, že brzy po půlnoci byl nemocný nekliden a nahlas se modlil. Tázal jsem se, bylo li to vše. Odpověděl, že je to vše, co slyšel. Tvářil se jaksi podezřele, takže jsem přímo na něj uhodil otázkou, zdali nespal. Popíral, ale doznával, že „klímal“ chvilku. Je smutno, že se nelze na lidi spolehnout, leč by za nimi někdo stál.

Dnes vyšel si Harker na výzkumnou cestu a Artur s Quinceyem si prohlížejí koně. Godalming má za to, aby byli koně neustále pohotově, neboť až se nám dostane informací, nebude času nazbyt. Všechnu přivezenou hlínu musíme sterilisovat mezi východem a západem slunce. Takto veženeme hraběte do úzkých a zmocníme se ho, až bude nejslabší a nebude mít místečka, kam by se uchýlil. Van Helsing odešel do Britského musea nahlídnout do některých autorit staré lékařské vědy. Dávní lékaři podávají zprávy o věcech, jichž následníci jejich neuznávají, a profesor pátrá po léčbě čarodějnic a démonů, což nám snad později přijde vhod.

Časem si myslím, že jsme se všichni zbláznili a že ozdravíme teprve ve svěracích kazajkách.

Později. — Zase jsme se sešli. Konečně asi jsme na stopě a zítra bude naše dílo v začátcích konce. Rád bych věděl, souvisí-li s tím Renfieldův klid. Jeho chování se tolik řídilo jednáním hraběte, že nastávající záhuba tohoto netvora se ho asi patrně dotkne. Kéž bychom alespoň vypátrali, co se dělo v jeho mozku od té chvíle, kdy jsem s ním dnes hovořil, až kdy v něm oživla touha chytati mouchy, bylo by nám to cenným vodítkem. Je nyní na nějakou dobu zdánlivě kliden… Je-li jen? Ten divoký řev jakoby vycházel z jeho světničky…

Dozorce vrazil ke mně do pokoje a řekl mi, že Renfielda potkala nějaká nehoda. Slyšel jeho křik a když k němu vešel, zastal jej ležícího na podlaze zkrvaveným obličejem k zemi. Musím hned k němu…