Drakula

Deník Dra Sewarda

3. října. — Podám přesně všechno, co se stalo od posledního zápisu, pokud se pamatuji. Nesmím zapomenouti ani nejmenší podrobnosti, na kterou si vzpomenu; budu postupovati s naprostým klidem.

Když jsem vešel do Renfieldovy světničky, ležel na podlaze v prýštící kaluži krve. Když jsem ho chtěl zvednouti, hned jsem si všiml, že utrpěl hrozné zranění. Jednotlivé údy ani jakoby k tělu nenáležely a jevily známky ztrnulosti. Když jsem mu obrátil obličej, viděl jsem, jak tuze je pošramocen, jakoby někdo hlavou ubožákovou o zem tloukl. Kaluž krve na podlaze pocházela z těchto ran v obličeji. Dozorce, jenž k tělu přiklekl, řekl mi tiše, když jsme tělo zvedali:

„Myslím, pane doktore, že má přeražený kříž. Hleďte, pravé rámě, pravá noha a celá polovina obličeje jsou ochrnuty.“ Jak se vše mohlo státi, bylo dozorci pravou hádankou. Byl nadobro vyděšen a svraštil obočí, když mi povídal:

„Nemohu toho ani pochopit. Takto mohl si obličej pohmoždit jen tím, že bil hlavou o zem. Viděl jsem jednou, že si právě tak vedla jakási mladá žena v asylu eversfieldském, nežli jí kdo mohl přispěti. Myslím, že si zcela dobře mohl zlomit vaz pádem s postele, když padal po hlavě v záchvatu. Ale nikterak si nedovedu představit, jak se mohlo stát obé. Zlomil-li si páteř, jak se mohl rozbít v obličeji; a byl-li obličej jeho takto zveden dříve nežli spadl s postele, byly by v ní stopy toho zjevny.“ Řekl jsem mu:

„Jděte k Dru. Van Helsingovi a požádejte ho, aby sem laskavě ihned přišel. Potřebuji neodkladné jeho pomoci.“ Dozorce odběhl a za několik minut přišel profesor v županu a trepkách. Když spatřil Renfielda na podlaze, podíval se na něj bystře na okamžik a potom se obrátil ke mně. Jistě uhodl mi v očích mé myšlenky, neboť řekl zcela klidně, zřejmě vzhledem na naslouchajícího dozorce:

„Ach, nešťastný případ! Bude vyžadovati nejbedlivější péče a ošetřování. Pobudu u vás, ale dříve se převleknu. Posečkáte-li, budu tu za několik minut.“

Chorý oddychoval sípavě a snadno bylo viděti, že utrpěl hrozné zranění. Van Helsing se vrátil s největším uspíšením a přinesl s sebou chirurgické přístroje v brašně. Zřejmě všechno uvážil a dospěl k rozhodnutí, neboť ještě dříve, nežli se na zraněného podíval, pošeptal mi:

„Pošlete odtud dozorce. Musíme s nemocným být sami, až nabude po operaci vědomí.“ Řekl jsem tedy:

„Myslím, že pro dnešek nebude už potřeba vaší pomoci, Simmonse. Učinili jsme vše, co se zatím dalo dělat. Jděte raději po obchůzce a pan Dr. Van Helsing provede operaci. Oznamte mi ihned, přihodí-li se něco neobvyklého.“

Dozorce odešel a my jsme podrobili zraněného bedlivé prohlédce. Rány v obličeji byly jen povrchní; vážným zraněním bylo vmáčknuté proražení lebky, rozkládající se po celém motorickém pásmu. Profesor se na chvilku zamyslil a řekl:

„Jest nám zmírniti tlak a uvésti vmáčknutí do normální polohy, pokud bude možno; prudký krevní výron ukazuje na nebezpečné zranění. Zdá se, že je poškozeno celé motorické pásmo. Výron do mozku by se rychle zvětšoval; musíme ihned trepanovati, sice bude pozdě.“ Za jeho řeči bylo slyšeti za dveřmi tiché kroky. Poodešel jsem, otevřel dveře a spatřil na chodbě Artura a Quinceye po domácku, v trepkách; Artur řekl:

„Slyšel jsem, že se váš dozorce ptá po doktoru Helsingovi a vyrozuměl jsem, že mluví o úrazu. Probudil jsem Quinceye, vlastně jen zavolal, neboť nespal. Události se hrnou tak rychle a jsou tak podivny, že našinec nemůže teď ani spáti zdravým spánkem. Přemýšlel jsem o tom, že zítřejší noci bude všechno jinak nežli dosud. Budeme se muset ohlídnouti zpět a také trochu více pohleděti vpřed, nežli jak jsme činili dodnes. Smíme vejíti?“ Přisvědčil jsem a otevřel dveře nadobro, aby vešli; potom jsem je zase zamkl. Když Quincey viděl, co se děje s chorým a spatřil kaluž krve na podlaze, řekl útrpně:

„Bože, co se mu stalo? Chudák, chudák!“ Řekl jsem mu všechno stručně a dodal, že doufáme, že po operaci nabude vědomí — alespoň na chvíli. Poodešel a sedl si na pelest postele a Godalming vedle něho; všichni jsme trpělivě čekali.

„Jest nám vyčkati,“ pravil Van Helsing, „až nadejde vhodná chvíle k trepanaci, abychom co nejrychleji a nejúplněji odstranili krevní ssedlinu; neboť je zřejmo, že krvácení přibývá.“

Minuty nečinného čekání vlekly se zoufale pomalu. Byl jsem hrozně skleslý na duchu a s obličeje Van Helsingova vyčetl jsem, že také cítí strach a úzkost z toho, co se má státi. Bál jsem se slov, kterými by Renfield nás mohl zahrnouti. Ani jsem se neodvážil na to pomysliti; ale tušení toho, co přijíti má, leželo na mně jako prý na lidech, kteří slyšeli svůj umíráček. Dech vyrážel ubožák v nepravidelných přestávkách. Každým okamžikem se zdálo, jakoby chtěl otevřít oči a promluvit; ale hned zdlouha chrčivě vydechl a upadl v bezvědomí ještě větší. Ačkoli jsem otužilý proti pohledu na lůžko nemocných a na mrtvoly, zmocňovala se mne větší a větší hrůza. Mohl jsem téměř slyšet tlukot vlastního srdce; krev hnala se mi do spánků a bušila v nich jako rány kladivem. Mlčení stalo se posléze nesnesitelným. Pohleděl jsem pořadem na soudruhy a na bledých jejich obličejích a stažených brvách viděl jsem, že snášejí tutéž trýzeň. Všechny nás tížilo jakési nervové napětí, jakoby nad námi zazníti měl nějaký příšerný zvon, až bychom jej nejméně očekávali.

Posléze nám bylo zřejmo, že zraněnému sil rychle ubývá; mohl zemřít každou chvilku. Podíval jsem se na profesora a viděl, že pohled jeho jest upřen na mne. Tvářil se velmi vážně, řka:

„Nesmíme mařiti času. Slova jeho stojí za lidský život; myslil jsem si to, když jsem zde tak stál. Možná, že jde tu o duše! Řízneme zde nad uchem.“

Nepromluviv dále slova, provedl operaci. Na chvíli byl dech zraněného sípavý. Potom vydral se mu tak hluboký, táhlý výdech, div mu prsou neprotrhl. Vtom otevřel oči a upřel na nás plachý, beznadějný pohled. To trvalo chvíli; divoký pohled přešel ve výraz milého překvapení a se rtů vyklouzl povzdech úlevy. Pohnul se křečovitě a pravil:

„Budu kliden, pane doktore, Řekněte jim, aby se mne sňali svěrací kazajku. Měl jsem hrozný sen, jenž mě seslabil, že se nemohu ani pohnout. Co to mám v obličeji? Cítím oteklinu a hroznou bolest.“ Namáhal se, aby pohnul hlavou; ale protože mu námahou oči nabývaly skelného vzezření, obrátil jsem mu ji zase. Potom řekl Van Helsing klidným, laskavým hlasem:

„Vypravujte nám, co se vám zdálo, pane Renfielde!“ Když poznal tento hlas, obličej mu zazářil přese všechno pohmoždění a řekl:

„To je pan Dr. Helsing. Jak je dobře, že jste zde. Podejte mi trochu vody; mám vypráhlé rty a rád bych vám vše pověděl. Zdálo se mi,“ — zarazil se a zdálo se, že omdlévá; řekl jsem tedy tiše Quinceyovi:

„Brandy! — je v mé pracovně; rychle!“

Odběhl a vrátil se se sklenkou, lahví brandy a sklenicí na vodu. Navlhčili jsme vypráhlé rty chorého a on se dosti brzy vzpamatoval. Bezpochyby však ubohý jeho porušený mozek pracoval zatím dále, neboť když nabyl zase úplného vědomí, podíval se na mne pronikavým pohledem smrtelného zděšení, jehož nikdy, nikdy nezapomenu, a řekl:

„Nesmím sám sebe klamati; nebyl to sen, nýbrž hrozná skutečnost.“ Potom zatěkaly oči jeho po světničce a utkvěly na obou mužích, klidně sedících na pelesti postele, načež řekl:

„Kdybych si nebyl svou věcí jist, poznal bych vše na těchto pánech.“

Na chvilku zavřel oči, nikoli bolestí nebo že by byl ospalý, nýbrž dobrovolně, jakoby chtěl sebrati všechny své síly a schopnosti; když zase otevřel oči, řekl spěšně a rozhodněji nežli před chvílí:

„Rychle, pane doktore, rychle! Umírám! Cítím, ze mi zbývá jen několik minut; a potom se vrátím smrti nebo něčemu horšímu! Svlažte mi ještě rty brandym! Musím vám cosi říci, nežli zemru; nebo nežli můj ubohý, zkrušený mozek odumře. Děkuji vám! — Bylo to dnešní noci, kdy jste ode mne odešel po mém naléhání, abyste mne odtud propustil. Tehdy nemohl jsem mluviti, neboť jsem cítil, že jazyk můj je spoután; ale jinak byl jsem zdráv jako bych byl bez tohoto zranění. Byl jsem ve smrtelném zoufalství ještě dlouhou dobu, když jste byl ode mne odešel; zdálo se mi, že celé hodiny. Vtom se na mne náhle snesl klid. Mozek jakoby mi zase ochladl a uvědomil jsem si, kde jsem. Slyšel jsem štěkat psy za naším domem, ale ne tam, kde byl On!“ Když toto povídal, Van Helsing ani brvou nehnul, ale sáhl mi kradmo po ruce a silně mi ji stiskl. Neprozradil se však; jen lehce přikývl a pravil tiše: „Jen dál!“ Renfield pravil dále:

„Přišel v mlze k mému oknu, jak jsem jej dosud často vídal; ale tentokrát v lidské podobě, nikoli jako příšera, a oči se mu divoce leskly, jako člověku, který zuří. Rudá jeho ústa se smála; ostré, bílé zuby leskly se mu v měsíčním svitu, když se obrátil ke stromořadí, za kterým štěkali psi. Nechtěl jsem ho zprvu pozvati, ačkoli jsem věděl, že si toho přál, jako chtíval pokaždé. Potom začal mi slibovat hory, doly — nikoli slovy, nýbrž ukazuje mi všechno.“

Profesor přerušil jej slovem otázky:

„Jak?“

„Tím, že se s nimi vytasil; právě jako mi posílal mouchy, když slunce mile svítilo. Velké, tučné mouchy s ocelí a safírem na křídlech a zavalité motýle v noci s lebkou a skříženými hnáty na zádech.“ Van Helsing mu přikývl a šeptal mi bezděky:

„Acherontia Aitetropos Sphingorum neboli, jak se obyčejně říká, lyšaj smrtihlav.“ Chorý vyprávěl dále nevyrušiv se:

„Potom začal šeptat: ,Krysy, krysy, krysy! Na sta, na tisíce, miliony krys a každá byla život sám; a psi, kteří je měli zadávit a k tomu kočky. Všechno živé! S červenou krví a s lety života, — a nejen bzučící mouchy!‘ Smál jsem se, neboť byl bych rád viděl, co ještě provede. Potom vyli psi za ponurými stromy za jeho domem. Kývaje volal mě k oknu. Přistoupil jsem a vyhlídl ven; vztáhl ruku a zdálo se, že něco volá, ale nebylo slyšeti ani slova. Temná hmota hrnula se po trávníku přicházejíc jako ohnivý sloup. Potom rozdělil mlhu napravo a nalevo a spatřil jsem tam tisíce krys s očima rudě planoucíma, jako byly jeho, jenom že menšíma. Zvedl ruku a všechny se zastavily. Zdálo se mi, že povídá: ,Všechny tyto životy tobě dám, a více jich a vetší za celá nesčetná staletí, padneš-li a budeš mi se klaněti! Potom rozložil se mi blízko před oči rudý, ano krvavý mrak a nežli jsem si uvědomil, co činím, pootevřel jsem okno a řekl jsem mu: ,Vejdi, Pane a Mistře!‘ Krysy všechny zmizely, on však protáhl se štěrbinou, ačkoli bylo okno jen asi na palec pootevřeno, právě jako se někdy měsíc prodírá nejjemnější trhlinkou, a stál přede mnou v celé své velikosti a nádheře.“

Hlas mu slábl a já navlhčil jsem mu opět rty brandym; mluvil tedy dále, ale zdálo se, jakoby jeho pamět byla pracovala, zatím co mlčel. Chtěl jsem ho přivésti k místu, kde přestal, ale Van Helsing mi pošeptal: „Nechte ho, ať jen povídá. Nevyrušujte ho! Nemůže se v duchu vrátit a snad by ani nemohl dále vyprávět, kdybyste přerušil chod jeho myšlenek.“ Chorý tedy pokračoval:

„Celý den jsem čekal, že o něm něco zvím, ale neposlal mi ničeho, ani mouchy masařky, a když vycházel měsíc, byl jsem na něj tuze rozezlen. Když se protahoval oknem, ačkoli bylo téměř zavřeno, a ani nezaklepal; téměř jsem zuřil. Zaškareděl na mne pohrdavě a bledý jeho obličej zíral na mne z mlhy rudě planoucíma očima; potom odcházel jakoby on zde byl pánem a mne tu nebylo. Když se plížil kolem mne, páchl docela jinak. Nemohl jsem ho zadržeti. Bylo mi, jakoby byla vešla do světničky paní Harkerová.“

Oba muži sedící na pelesti postele vstali a postavili se za něj, aby ho lépe viděli, ale aby on nemohl viděti jich, a kde by mu také lépe rozuměli. Oba mlčeli, ale profesor mlčel a chvěl se; tvářil se však ještě ustrašeněji a vážněji. Renfield mluvil dále nepozoruje toho:

„Když ke mně odpoledne přišla paní Harkerová, nebyla taková jako jindy; připadala mi jako čaj dvakrát spařený.“ Byli jsme všichni hluboce dojati, nikdo z nás však nepromluvil ani slova; chorý vyprávěl dále:

„Ani jsem nezpozoroval, že tu byla, dokud nepromluvila; ani její pohled nebyl obvyklý. Nemám bledých lidí rád; mně se líbí lidé krví kypící, jimž hlavou div krev netryská. V první chvíli jsem na to však nepomyslil; ale když odešla, začal jsem přemýšlet, a téměř jsem šílel zvědavostí, zdali On jí život nevyssál.“

Viděl jsem, že se i ostatní chvěli jako já; ostatně jsme byli dosud klidni.

„Když tedy přišel dnes večer On, byl jsem na něj uchystán. Viděl jsem vnikající mlhu a popadl jsem ji prudce. Slýchal jsem, že šílenci mají nadpřirozenou sílu; a protože vím, že jsem šílenec — alespoň časem —, rozhodl jsem se, že vyzkusím svoji sílu. Aj, On to také cítil, neboť vystoupil z mlhy a pustil se se mnou v zápas. Držel jsem se statně; již jsem měl za to, že zvítězím, a že již nebude jí nikdy ssáti život, když vtom podíval jsem se mu do očí. Hořely téměř a má síla rozplynula se jako voda. Vysmekl se mi a když jsem ho chtěl sevříti, zvedl mě a mrštil mnou o zem. Přede mnou udělalo se červeno a dunělo jako hrom; mlha vytrácela se pode dveřmi.“

Hlas jeho zase slábl a dech byl sípavější. Van Helsing mimovolně vstal.

„Teď víme nejhorší,“ pravil. „Je zde a známe jeho úmysl. Snad není posud pozdě. Teď se ozbrojme, právě jako oné noci, a nemařme času; nesmíme přijíti ani o okamžik.“ Nebylo potřeba projevovati obav a vyjadřovati přesvědčení slovy; byli jsme si souhlasem jisti. Všichni pospíšili jsme do svých pokojů a vzali odtud věci, jichž jsme užili při vniknutí do domu hraběte. Profesor měl své již připraveny a když jsme se setkali na chodbě, ukázal na ně významně a řekl:

„Bez nich se neobejdu a nerozloučím se s nimi, dokud nebude tato nešťastná záležitost u konce. Buďte také opatrni, milí přátelé! Není nám jednati s obyčejným nepřítelem. Běda, běda, že trpěti jest i drahé paní Mině!“ Zarazil se; hlas mu vypověděl a nevím, zdali v mém vlastním srdci nepřevládal hněv nebo strach.

Přede dveřmi Harkerových jsme se zastavili. Art a Quincey zůstali trochu vzadu; Quincey řekl:

„Máme ji vyrušit?“

„Musíme,“ odpověděl Van Helsing rozhodně. „Jsou-li dveře zamčeny, prolomím je.“

„Nepoděsí se příliš? Nebývá zvykem vloupati se do dámského pokoje!“ Van Helsing řekl slavnostně:

„Máte ovšem pravdu; ale jde o život nebo smrt. Lékaři jsou všechny světnice stejny; a kdyby tomu ani nebylo tak, jsou alespoň dnešní noci stejny mně. Příteli Johne, až vezmu za kliku a dveře se neotevřou, opřete se do nich ramenem a vy také, přátelé! Teď!“

Při tom stiskl kliku, ale dveře nepovolily. Opřeli jsme se do nich vší silou; zámek praskl, dveře se rozletěly a my jsme téměř upadli do pokoje. Profesor upadl vskutku a viděl jsem, jak opíraje se rukama i koleny, rychle vstává. Co jsem spatřil, mne ohromilo. Cítil jsem, jak se mi v týle ježí vlasy jako štětiny a srdce mi téměř usedalo.

Měsíční světlo bylo tak silno, že i těžkou žlutou záclonou pronikajíc, s dostatek ozařovalo pokoj, takže bylo dobře viděti. Na posteli u okna ležel Jonathan Harker; obličej měl zardělý a dýchal těžce jako omámený. U pelesti postele dále od okna stojící klečela bílá postava jeho ženy. Vedle ní stál vysoký, štíhlý muž, celý černě oděný. Obličejem byl od nás odvrácen, ale jakmile se k nám obrátil, hned jsme poznali, že je to hrabě, a to zcela určitě: vždyť mu bylo viděti i vrásku na čele. Levou rukou držel obě ruce paní Harkerové, odtahuje je napřaženou paží daleko od těla; pravicí objímal jí šíji, tiskna si její obličej na prsa. Bílá její noční košile byla potřísněna krví, jež teničkým proudem splývala mu po rozhalených prsou. Postavení obou mělo žalostnou podobnost s postavou dítěte, jež strká kočce nos do mléka a nutí ji pít. Když jsme vrazili do pokoje, hrabě se k nám obrátil a upřel na nás ďábelský pohled, o němž jsem již tolikrát četl. Oči planuly mu pekelným žárem; velké nozdry bílého orlího nosu se široce otevřely a při krajích chvěly; a bílé, ostré zuby za plnými, krví zbrocenými rty sklaply jako divoké šelmě. Prudkým pohybem odhodil svoji obět na postel, že dopadla, jakoby ji s výšky shodil, a vrhl se proti nám. Vtom však se profesor vztýčil a zvedl proti němu schránku, se svěcenou hostií. Hrabě se zarazil, právě jako ubohá Lucy před hrobkou, a ustoupil. Couval dál a dále, když jsme se mu blížili, vysoko proti němu zvedajíce křížky. Vtom se měsíční světlo zatmělo, poněvadž velký mrak plul po obloze a měsíc zastřel; a když vyskočil plynový plamen zažehnutý zápalkou Quinceyovou, neviděli jsme ničeho mimo řídkou páru. Ale i ta vytratila se štěrbinou pode dveřmi, jež se po našem vpádu tak prudce zavřely, jak se byly otevřely. Van Helsing, Art a já pospíšili jsme k paní Harkerové, jež zatím nabyla vědomí a hluboce vydechla a při tom vyrazila ze sebe tak divoký, pronikavý a zoufalý výkřik, který mi snad bude do smrti znít v uších. Několik vteřin ležela ještě bezvládně a zmatena. V obličeji zračilo se jí zděšení a bledost jeho tím nápadněji odrážela se od krve rozmazané na rtech, tvářích a bradě; z hrdla prýštěl jí slabý pramínek krve. Oči měla hrůzou vytřeštěny. Obličej zastřela si zkříženýma rukama, jež nesly stopy hrozného stisknutí rukou hraběcích; z pod nich ozýval se přitlumený pláč, svědčící o hrozném utrpení, jemuž dal průchod již onen srdcervoucí její výkřik. Van Helsing přistoupil a přehodil jí šetrně ložní přikrývku kolem těla, kdežto Artur utkvěv na ní chvilku útrpným pohledem, vyběhl z pokoje. Van Helsing mi pošeptal:

„Jonathan leží ve ztrnulosti, o které víme, že ji dovede způsobiti upír. Pro paní Minu nemůžeme zatím učinili ničeho, dokud se sama nezotaví; musím ho vzbudit!“ Smočil cíp ručníku v studené vodě a začal mu jím přetírat obličej; paní pořád ještě zakrývala si tváře rukama a naříkala, až úzko poslouchat. Vytáhl jsem záclonu a podíval se oknem. Měsíc jasně svítil; spatřil jsem Quincey Morrise, an běží po trávníku a schovává se do stínu mohutného tisu. Nechápal jsem, co zamýšlí, vtom jsem však uslyšel, jak Harker vykřikl, když poněkud nabyl vědomí, a obrátil jsem se k jeho posteli. Ve tváři jevil nejvyšší zděšení. Chvilku byl ještě jako omámen; rázem však nabyl úplného vědomí a povstal. Prudkým pohybem tím žena jeho se probudila; obrátila se k němu, vztahujíc po něm ruce, jakoby ho chtěla obejmouti, hned však je odtrhla, složila je zase na obličej a štkala, že se až vedle postel chvěla.

„Pro Boha, co se děje?“ zvolal Harker. „Pánové, co se stalo? Co jí kdo udělal? Mino, drahoušku, co je ti? Co ta krev? Bože, Bože! Tak daleko došlo?“ Vrhl se na kolena a lomil prudce rukama. „Dobrý Bože, pomoz nám! Pomoz jí, ach, pomoz jí!“ Rychle se rozhodnuv vyskočil s postele a začal se spěšně strojit; celá jeho hybnost v něm ožila. „Co se stalo? Povězte mi všechno!“ volal jedním dechem. „Pane doktore Helsingu, vím, že máte Minu rád. Ach, učiňte něco pro její záchranu. Vždyť přece nemůže být již pozdě. Bděte nad ní, kdežto já se podívám po něm!“ Žena jeho ze všeho strachu, hrůzy a zoufalství viděla jisté, hrozící mu nebezpečí: ihned zapomněla vlastní útrapy, přivinula se k němu a volala:

„Ne, ne, Jonathane! Nesmíš ode mne odejíti. Bůh ví, dosti jsem v noci vytrpěla a teď se ještě mám strachovat, že ublíží tobě! Musíš zůstati u mne. Zůstaň zde s těmito svými přáteli, kteří tě ochrání!“ Mluvila jako šílená. Povolil jejím prosbám a ona strhla ho k sobě na hranu postele a prudce jej objala.

Van Helsing a já snažili jsme se oba uklidniti. Profesor vysoko vznesl svůj zlatý křížek a řekl s podivuhodným klidem:

„Nebojte se, drahá paní! Jsme u vás; a dokud je s vámi toto, nic zlého se vám nestane. Této noci jste v bezpečí; musíme se upokojiti a uraditi.“ Zachvěla se a mlčela, sklánějíc hlavu na mužova prsa. Když ji vznesla, byla noční jeho bílá košile zkrvácena tam, kde se jí dotkly její rty a kam dopadly kapky krve z otevřeného malého zranění na jejím hrdle. Když to zpozorovala, odtrhla se a v tichém nářku štkajíc šeptala:

„Nečista, nečista! Nesmím se ho již nikdy dotknouti, nikdy ho políbiti. Ach, že právě já musím byt největším jeho nepřítelem, jehož nejvíce jest se mu obávati!“ Nato odpověděl rázně:

„Nesmysl, Mino! Stydím se, že jest mi slyšeti taková slova. Jakobych jich od tebe neslyšel; a doufám, že jich od tebe již neuslyším. Ať mě Bůh soudí a trestá ještě větším utrpením, nežli je trýzeň této chvíle, jestliže mým jednáním nebo z mé vůle postaví se něco mezi nás.“ Rozpřáhl náruč a přivinul ji na prsa; chvíli takto spočívala a plakala. Hleděl na nás přes skloněnou její hlavu očima, jež se vlhce leskly; nozdry se mu chvěly, ale ústa byla jako litá z oceli. Za chvíli byly vzdechy její tišší a řidší; potom řekl mi s líčeným klidem, jenž mi napínal nervy do krajnosti:

„A teď mi, pane doktore Sewarde, vypravujte, co se stalo. Hlavní věc znám příliš dobře, ale povězte mi všechno dopodrobna!“ Vyprávěl jsem mu přesně všechno, co se přihodilo, a naslouchal mi zdánlivě netečně; ale nozdry se mu chvěly a v očích se svítilo, když jsem pověděl, jak ošemetné ruce hraběte držely choť jeho v hrozné, strašlivé poloze a jak tiskl její ústa k zející ráně na svých prsou. Bylo mi zajímavo i v této chvíli pozorovati, ačkoli bledý jeho obličej se křečovitě vášní křivil, jak něžně a láskyplně hladí zcuchané její vlasy. Právě jsem domluvil, když Quincey s Godalmingem zaklepali na dveře. Na naše vyzvání vešli. Van Helsing pohledl na mne tázavě. Porozuměl jsem, že má za vhodno, abychom, možno-li, rozptýlili myšlenky obou manželů a odvedli od nich samých k jiným věcem; přikývl jsem tedy na souhlas a otázal se příchozích, co shlédli a dělali. Lord Godalming odpověděl:

„Nikde jsem ho na cestě nespatřil, ani v našich pokojích. Podíval jsem se též do pracovny; byl tam, ale již zase odešel. Byl však — —“ Vtom se zarazil pohlédnuv na sklíčenou, zbědovanou postavu na posteli. Van Helsing řekl vážně:

„Jen mluvte dále, příteli Arture. Nepotřebujeme si již ničeho tajit. Naší nadějí teď je znáti všechno. Mluvte přímo!“ Artur tedy pravil:

„Byl tam, ale ačkoli tam mohl pobýt jen malou chvilku, učinil značnou kořist. Všechny rukopisy byly spáleny a modré plameny plápolaly nad bílým popelem. I válečky vašeho fonografu vhodil do ohně a jejich vosk plameny tím výše vznítil.“ Tu jsem jej přerušil: „Bohudík, máme ještě kopii v bezpečnostní skříni.“ Obličej mu na chvilku zazářil, potom však zase smutně pokračoval: „Seběhl jsem po schodech, ale nikde nespatřil jsem po něm ani stopy. Podíval jsem se do Renfieldovy světničky, avšak ani tam nebylo ničeho, až na to — —!“ Zase se zarazil. „Jen mluvte dále!“ řekla paní Harkerová chraptivě; sklonil tedy hlavu a ovlhčiv si rty jazykem, dodal: „— až na to, že chuďas je mrtev.“ Paní Harkerová vzpřímila hlavu a pořadem pohleděvši na nás všechny, řekla slavnostně:

„Podle vůle boží!“ Vycítil jsem, že Art cosi zamlčel; když jsem však seznal, že úmyslně mlčí, neříkal jsem ničeho. Van Helsing obrátil se k Morrisovi a otázal se:

„A což vy, příteli Quincey, nemáte nám čeho říci?“

„Nemnoho,“ odpověděl. „Možná, že na tom mnoho záleží, ale zatím toho nemohu posoudit. Měl jsem za důležito vyzvěděti, možno-li, kam se hrabě uchýlil, když odešel z tohoto domu. Nespatřil jsem ho; ale viděl jsem, jak z Renfieldova okna třepotal netopýr k západu. Myslil jsem, že uvidím jej vraceti se do Carfaxu, ať už v postavě té neb oné, ale vyhledal si zřejmě jiný úkryt. Dnešní noci se již nevrátí, neboť se obloha na východě již zardívá a do úsvitu není daleko. Zítra jest nám přikročiti k dílu!“

Poslední slova procedil jen mezi zuby. Asi dvě minuty trvalo ticho takové, že jsem se domníval, že musí druh druhu tlukot srdce slyšet; potom Van Helsing položil něžně ruku na hlavu paní Harkerové a řekl:

„A teď, paní Mino, — ubohá, drahá naše paní Mino, — povězte nám přesně, čeho jste vy zažila. Bůh ví, že vám nechci působit nových útrap; ale potřebujeme věděti všechno. Neboť nyní více nežli kdy jindy jest nám jednati rychle a rázně a s nejvetší vážností. Blízek je den, kdy musí vše skončiti, chce-li tomu osud; popřáno jest nám teď ještě žíti a učiti se.“

Ubohá paní se chvěla a viděl jsem její přímo nervosní rozčilení, když se ještě těsněji vinula k muži a skláněla hlavu níž a níže na jeho prsa. Potom ji však hrdě vznesla a podala ruku Van Helsingovi; uchopil ji, pohladil a uctivě políbil a pevně držel. Druhou ruku tiskl její manžel, jehož druhé rámě ji ochranlivě objímalo kolem těla. Po malé pomlčce, kdy zřejmě pořádala si myšlenky, začala:

„Vypila jsem uspavací nápoj, který jste mi laskavě připravil, ale dlouhou dobu nejevil účinku. Myslím, že jsem byla po něm ještě čilejší, a tisíceré ponuré myšlenky vířily mi hlavou — všechny souvisely se smrtí a upíry, s krví, utrpením a bolem.“ Muž její mimoděk zasténal; obrátila se k němu a řekla něžně: „Neboj se, můj drahý! Musíš být odvážliv a silen a pomáhat mi snášeti souzenou mi hrůzu. Kdybys věděl, co mi dá práce, abych jen o strašné této věci mohla mluvit, chápal bys, jak tuze mi je třeba tvé pomoci. Nuže tedy, viděla jsem, že musím léku dopomoci k účinnosti svou vlastní vůlí, má-li mi přinésti blahodárný spánek, a nutila jsem se usnouti. Spánek se zajisté dostavil brzy, neboť se již na nic jiného nepamatuji. Když přišel Jonathan, nijak mě nevyrušil, neboť když jsem procitla, ležel mi po boku. V pokoji byla táž bílá mlha, které jsem si již dříve všimla. Nevím však, víte-li o tom; najdete o tom zmínku v mém deníku, jejž vám potom ukáži. Cítila jsem neurčitý jakýsi strach, jemuž podlehla jsem již dříve, a týž nepříjemný pocit, jakoby byl někdo jiný přítomen. Chtěla jsem vzbudit Jonathana; spal však tak tvrdě, že se mohlo zdáti, jakoby byl vypil uspávací prostředek on a ne já. Zkusila jsem opět probuditi jej, ale nepodařilo se mi. To mi dodalo strachu a s hrůzou jsem se rozhlédla kolem. Srdce mi usedalo, když jsem vedle postele spatřila, jakoby byl z mlhy vykročil, nebo spíše, jakoby mlha nabyla jeho postavy — vysokého, štíhlého muže, jenž byl celý černě oděn. Poznala jsem ho ihned z vylíčení ostatních. Žlutavě bílý obličej, vysoký, orlí nos, jenž v dopadajícím na něj světle klenul se nad obličejem jako bílý pruh; otevřené rudé rty a mezi nimi ostré, bílé zuby; a rudé oči, o nichž se mi zdálo, že jsem je viděla při západu slunce v oknech Mariánského kostela ve Whitby. Poznala jsem i červenou vrásku na čele, kterou mu způsobil můj Jonathan. Na chvilku mi srdce ustalo bít a byla bych ráda vykřikla, ale byla jsem jako ztrnulá. Tu promluvil ostrým, pronikavým šeptem, ukazuje na Jonathana:

,Mlč! Hlesneš-li, popadnu tohoto a rozrazím mu lebku před tvýma očima!‘ Byla jsem zděšena a ohromena, že jsem nevěděla, co si počít ani promluvit. S pohrdavým úšklebkem položil mi ruku na rameno a pevně mě drže, obnažil mi druhou rukou hrdlo řka: ,Především malé občerstvení za odměnu mé námahy. Můžeš být klidna; není ponejprv ani po druhé, že si hasím žízeň z tvých žil!‘ Byla jsem omámena a podivno, nemohla jsem mu odporovati. Myslím, že to náleží k jeho kouzlu, dotkne-li se své oběti. A — ó Bože, Bože, ustrň se nade mnou! — nasadil mi horké rty na hrdlo.“ Muž její zase zasténal. Stiskla mu silněji ruku a hleděla na něj útrpně, jakoby bylo ublíženo jemu, a pokračovala:

„Cítila jsem, že mi ubývá sil a že jsem zpola bez sebe. Jak dlouho trvala tato hrůza, nevím; ale jistě uplynula dlouhá chvíle, nežli odtrhl ošklivá, hrozná, zkrvácená ústa. Viděla jsem, jak mu od nich prýští čerstvá krev!“ Zdálo se, že ji tato vzpomínka na chvilku přemáhá: sklesla a byla by upadla, kdyby jí byla mužova paže nezadržela. S velikým úsilím se sebrala a pravila dále:

„Potom řekl mi s úsměškem: ,Tedy také ty jsi snovala proti mně výplody svého mozečku! Chtělas těm mužům pomáhat uštvati mě a rušiti mé plány! Teď víš a oni také z části vědí a zanedlouho všichni zvědí, co znamená křížiti mé stezky. Měli by si raději uchovat svých sil doma, místo aby si zahrávali se mnou a čelili mně, jenž velel jsem národům, za ně jsem bojoval a přemýšlel na sta let dříve, nežli jste se zrodili, a podkopával jejich úklady. A ty, kterou mají nejradši, jsi nyní má, maso z mého masa, krev z krve mé; jsi se mnou spříbuzněna, jsi na čas mým znamenitým vinným lisem a budeš později mou družkou a společnicí. Ale odsloužím se ti za to, že jsi jim přispěla. Budeš potrestána za to, co jsi učinila. Pomáhala jsi jim přemoci mě; od nynějška přijdeš ke mně na zavolání. Řeknu-li ti v duchu: — Přijď! —, půjdeš přes hory a doly, moře i souš, abys vyhověla mému povelu; a proto ještě toto!‘ Při tom prudce rozhalil si košili a dlouhými, ostrými nehty otevřel si žílu na prsou. Když začala tryskat krev, sevřel mi obě ruce jednou rukou a druhou mě uchopil za šíji a tiskl mi ústa na ránu, takže jsem se buď musela udusiti, nebo — polknouti trochu — ó Bože, Bože! Co jsem učinila? Čím jsem si zasloužila toho osudu, — já, která jsem se snažila po všechny dny života svého kráčeti po cestách pokory a spravedlnosti! Bože, buď mi milostiv! Shlédni na ubohou duši v nebezpečí horším smrtelné záhuby a smiluj se nad témi, kteří mě mají rádi!“ Potom začala si třít prudce rty, jakoby je chtěla očistiti od poskvrny.

Za jejího líčení hrůzné příhody začaly se ukazovat na východní obloze červánky a šero přešlo v úsvit. Harker byl kliden a mlčel; avšak obličej jeho postupem vypravování nabýval zvláštní šedé barvy tím zřetelnější, čím jasněji se rozednívalo. A když první rudý paprsek nastávajícího dne vpadl do pokoje, barva jeho obličeje temněji se odrážela od zbělených vlasů.

Domluvili jsme se, že jeden z nás bude stále na zavolání u nešťastných manželů, dokud se zase nesejdeme a neujednáme, co dále činit.

Jedním jsem si však jist: dnes nezasvitne slunce po celou dobu své denní dráhy nad domem nešťastnějším, nežli je tento.