Drakula

Deník Jonathana Harkera

3. října. — Musím něco dělat, sice se zblázním; píši tedy tento deník. Je teď šest hodin a za půl hodiny se sejdeme v pracovně a něčeho pojíme; neboť Dr. Van Helsing i Dr. Seward současně tvrdí, že nejíme-li řádně, nemůžeme svést ničeho kloudného. A dnes, Bůh ví, jest nám podati největší výkon. Tak nebo tak musím psáti, abych nemusel myslit. Jest nám zmoci všechno, věci veliké i malé. A nemohlo se nám dostati, Mině ani mně, horšího naučení, nežli dnes. Ale nesmíme pozbýti důvěry a naděje. Chuďas Mina mi právě povídala, a slzy řinuly se jí při tom po lících, jak se naše věrnost osvědčila v utrpení a zármutku, a že jest nám vytrvati a Bůh nám pomůže až do konce. Do konce! Bože můj, jakého konce?… K dílu! K dílu!

Když se Dr. Van Helsing a Dr. Seward vrátili od prohlídky mrtvoly ubohého Renfielda, radili jsme se horlivě, co dělat. Nejprve vyprávěl Dr. Seward, že když vešel s doktorem Van Helsingem do světničky, našli Renfielda ležícího na zemi. Obličej měl rozbitý, vmáčknutý a měl zlomený kříž.

Dr. Seward se tázal dozorce, jenž měl hlídku na chodbě, slyšel-li něco. Ten řekl, že si na chvíli sedl a doznal, že trochu klímal, když vtom uslyšel tiché hlasy ve světničce a že Renfield několikrát zvolal: „Bože! Bože! Bože!“ Potom bylo slyšet nějaký pád a když tam vešel, spatřil chorého, an leží na podlaze tváří dolů, právě, jak jej viděli lékaři. Van Helsing se zeptal, slyšel-li „hlasy“ či jen „hlas“; dozorce odpověděl, že toho říci nemůže; že se mu zprvu zdálo, jakoby mluvili dva, ale když vešel do světničky, nikoho jiného tam nebylo. Mohl by prý přísahat, bude-li třeba, že slovo „Bůh“ volal pacient. Dr. Seward řekl nám, když jsme byli sami, že nechce pátrati po bližších okolnostech; bude prý nutno dbáti soudního vyšetřování, jež nikdy pravdy nezjistí, poněvadž by jí nikdo neuvěřil. Jak věci stály, myslil, že na základě dozorcovy výpovědi může na úmrtní list napsati, že smrt způsobena byla pádem s postele. Bude-li soudní ohledavač mrtvol přáti si vyšetřování, bude toto jen formální a povede k témuž výsledku.

Když jsme potom začali o věci uvažovat a jak nejprve zakročit, shodli jsme se na tom, abychom do všeho zasvětili paní Minu a nezatajovali jí ničeho, byť to bylo jakkoli bolestno. Byla s tím srozuměna a bylo dojemno, jak statně si vede, ač je tak zarmoucena a v tak veliké stísněnosti a beznadějnosti. „Nesmí se nic zatajovati,“ pravila. „Běda! zkusili jsme již příliš mnoho. A ostatně na celém šírém světě nemůže býti nic trapnějšího, co by mi způsobilo větší zármutek, nežli co jsem dosud vytrpěla — a čím nyní trpím. Děj se, co děj, musím nabýti nové naděje a nové odvahy!“ Van Helsing hledě na ni za hovoru, pravil náhle, avšak klidně:

„Ale, drahá paní Mino, nebojíte se? Ne o sebe samu, nýbrž o své milé, po tom všem, co se stalo?“ Tvář její zvážněla, oči však leskly se oddaností mučenice, když odpovídala:

„Ach, nikoli! Vím dobře, co mám činit!“

„Co hodláte činit?“ otázal se vlídně, kdežto my ostatní jsme poslouchali mlčky a každý z nás vykládal si svým vlastním způsobem temný smysl jejích slov. Odpověď její byla prostinká a klidna, jakoby prostě zjišťovala skutečnost: „Shledám-li na sobě — a budu se pozorovati bedlivě — příznak nějaký, že ublížím někomu ze svých milých, zemru!“

„Snad se nechcete sama připravit o život?“ otázal se drsně.

„Chtěla bych, neušetří-li mne některý z mých přátel, jenž mě miluje, této trýzně a zoufalého kroku!“ Pohleděla na něj významně. Dosud seděl; nyní však vstal, přistoupil až k ní, položil jí ruku na hlavu a řekl slavnostně:

„Milé dítě, zde je člověk, jenž by se toho odvážil, kdyby to bylo k vašemu dobru. Co se mne týče, dovedl bych za to odpověděti před Bohem, abych vám připravil takovou lehkou smrt, bylo-li by toho potřeba ve vhodný okamžik. Nuže, buďte jista mou oddaností! Avšak, milé dítě,“ — na chvilku se jaksi zarazil a z prsou vydral se mu povzdech; přemohl jej však a pravil dále:

„Zde jsou však někteří, kteří se rádi postaví mezi vás a smrt. Nesmíte zemříti. Nesmíte zemříti ničí rukou, tím méně některého z nás. Dokud ten, jenž otrávil váš mladý život, nebude vskutku mrtev, nesmíte zemříti; neboť pokud zůstane ne-mrtvým, byla byste po smrtí takovou, jakým jest on. Nikoli, nesmíte zemříti! Musíte přilnouti k životu a šetřiti se, ačkoli by se vám smrt zdála nevýslovným dobrodiním. Jest vám nyní bojovati proti smrti, ať již přijde v bolesti nebo v zármutku, za dne nebo v noci, v bezpečí nebo v záhubě. Pro vaši nesmrtelnou duši volám k vám, abyste neumírala; nepomýšlejte na smrt, dokud nebude ono veliké nebezpečí zažehnáno.“ Ubohá paní zbledla jako mrtvola a chvěla se hrůzou, jako se zmítá vodou písek, když nadchází příliv. Všichni jsme mlčeli; nevěděli jsme si rady ani pomoci. Posléze se uklidnila a podávajíc mu ruku, pravila laskavě, ale ach! tak smutně:

„Slibuji vám, drahý příteli, že ponechá-li mne Bůh naživu, budu si vážiti života, dokud se Mu nezlíbí sníti se mne tuto hrůzu.“ Byla tak dobra a laskava, že jsme všichni cítili v srdci nadšení ku práci pro ni a slibovali si vytrvati; potom zavedli jsme rozhovor o tom, co nejprve počíti. Řekl jsem jí, aby uložila všechny papíry do bezpečí, jakož i všechny listiny, zápisky a fonografy, jež by nám mohly prospěti; aby dále sbírala zprávy, jak činila dosud. Byla tím potěšena, ač smím-li užíti slova „potěšena“ za tak ponuré nálady, že jí zase bylo svěřeno toto zaměstnání.

Jako obyčejně, Van Helsing již předem uvážil každou okolnost a byl připraven přesně stanoviti naši práci.

„Je snad dobře,“ pravil, „že jsme se po příchodu z Carfaxu na schůzce ujednali, že neučiníme ničeho s bednami hlíny, které tam stály. Kdybychom něco byli učinili, byl by hrabě uhodl náš úmysl a bezpochyby předem podnikl kroky, aby zkřížil náš záměr s ostatními bednami; teď však neví, co zamýšlíme. Ba více; s veškerou pravděpodobností lze říci, že neví, že jsme s to sterilisovati jeho skrýše, takže jich nebude moci užíti jako dosud. Již jsme zvěděli tolik o jejich umístění, že po prohlídce domu v Picadilly budeme moci vypátrati i stopy posledních. Dnešek je tedy náš a v něm spočívá naše naděje. Totéž slunce, jež ráno vyšlo nad naší strastí, svítí nám ke zdaru díla. Nežli zajde, musí ten netvor zůstati v podobě, kterou má nyní. Je poután na svoji pozemskou schránku. Nemůže se rozplynouti a učiniti se neviditelným, ani uniknouti štěrbinami, děrami nebo trhlinami. Bude-li chtít projíti dveřmi, musí je otevříti, jako každý jiný smrtelník. Dnes tedy jest nám vypátrati všechny jeho skrýše a sterilisovati je. Jestliže se nám nezdařilo dosud chytit a zničiti ho, veženeme jej do pasti, buď kde buď, a brzy najisto zahubíme.“

Tu jsem vstal, neboť jsem se nemohl uklidniti při pomyšlení, že míjejí naprázdno minuty a vteřiny pro život a štěstí Minino tak drahé, zatím co my hovoříme nadarmo, místo abychom jednali. Ale Van Helsing zvedl výstražně ruku. „Nikoli, příteli Jonathane,“ řekl; „zvolna-li jedeš, dále dojedeš, jak praví vaše přísloví. Všichni budeme jednati, a to jednati osudně rychle, až nadejde čas. Jen uvažte, že klíč k této záhadě spočívá snad v domě v Picadilly. Hrabě koupil několik domů. Má tam jejich kupní smlouvy, klíče a jiné věci. Má asi papír, na kterém si zapisuje, a účetní knihy. Chová jistě někde různé věci, které mu náleží; proč by jich nemohl míti ve středu města, na tomto místě uvnitř tak tichém, kam může vcházeti a odtud vycházeti v průčelí i zadem kteroukoli hodinu, a kde si ho v ohromném pouličním ruchu nevšimne živá duše? Půjdeme tam a dům prohledáme a seznáme-li, co jest uvnitř, učiníme to, čemu Artur po lovecku říká ,ucpat díry‘ a přepadneme toho starého lišáka, není-liž pravda?“

„Pojďme tedy ihned,“ zvolal jsem, „maříme mnoho cenného, drahocenného času!“ Profesor se ani nehnul, nýbrž řekl klidně:

„A jak se dostaneme do domu v Picadilly?“

„Jakkoliv!“ zvolal jsem. „Vloupáme se tam, bude-li potřeba.“

„A což policie? Nebude-li tam hned a co nám řekne?“

Durdil jsem se; ale věděl jsem, že prodlévá-li, má k tomu jistě dobré důvody. Řekl jsem tedy, jak nejklidněji jsem dovedl:

„Nečekejte déle, nežli je nutně třeba; víte zajisté, jakých muk zakouším.“

„Ano, mladý příteli, vím to; a věru nepřeji si zvyšovati vaše útrapy. Jen však uvažte, co můžeme dělat, dokud je celý svět na nohou? Potom ovšem přijde naše chvíle. Přemýšlel jsem a přemýšlel a zdá se mi, že nejprostší způsob je nejlepší. Nuže, chceme se dostati do domu, ale nemáme klíče; je tomu tak?“ Přisvědčil jsem.

„A teď si představte, že byste byl vy skutečným vlastníkem domu a nemohl byste se do něho dostati; a představte si, že byste nemyslil na vloupání; co byste učinil?“

„Poslal bych pro obratného zámečníka a uložil mu, aby za mne zámek otevřel.“

„A co by učinila policie; zakročila by či nikoli?“

„Ó, ne! Zajisté ne; vždyť by věděla, že zámečníka zavolal sám majetník.“

„Potom však,“ tu se na mne ostře podíval, „je pochybna svědomitost zámečníkova a důvěřivost policie, má-li zámečník zlý nebo dobrý úmysl a svědomí. Náš policejní strážník musí být jistě muž čiperný a horlivý — ano, velice čilý; musí umět čísti v obličeji, vmísí-li se do naší záležitosti. Ne, ne, příteli Jonathane, můžete dát zámečníkem otevřít sta prázdných domů v tomhle vašem Londýně nebo v každém jiném městě na světě. A učiníte-li to v době, kdy se takové věci zpravidla přiházejí, nikdo proti tomu nezakročí. Četl jsem o jednom pánovi, který měl pěkný dům zde v Londýně. Když odejel kdysi na několik letních měsíců do Švýcar a dům uzamkl, přišel zloděj, prolomil zadní okno a vlezl dovnitř. Potom otevřel okenice v průčelí a vycházel i vcházel hlavními dveřmi před očima policie. Dále uspořádal dražbu v domě, oznámiv ji velkými návěštími. Jednoho dne prodal dražiteli celé zařízení bytu svého bližního. Konečně vyhledal stavitele a prodal mu i dům, vyhradiv si, že dům bude do toho a toho dne sbořen. A vaše policie i úřady mu ještě pomáhaly. A když se pravý vlastník vrátil z letního pobytu švýcarského, našel na místě, kde stával jeho dům, prázdné místo. To všechno stalo se en regle, a my při své práci vykonáme také všechno en regle. Nevyjdeme si tak záhy, kdy policejní strážníci nemají dosud valně nač myslit a věc byla by jim nápadna, nýbrž půjdeme až po desáté hodině, když je všude plno lidí a kdy bychom výkon ten prováděli jako skuteční vlastníci domu.“

Bylo mi zajisté uznati, jak správně usuzuje; také s obličeje paní Miny ustoupil výraz hrozného zoufalství a ukázal se na něm zákmit naděje vzbuzené dobrou radou. Van Helsing pokračoval:

„Až budeme v domě, budeme si již věděti rady. V každém případě mohou tam nekteří z nás pobýti, zatím co ostatní vyhledají místa, kde jsou asi bedny uloženy — Bermondsey a Mile End.“

Lord Godalming povstal. „Možná, že tu budu moci něčím prospěti,“ pravil. „Zatelegrafuji svým lidem, aby poslali koně a vozy tam, kde jich budeme potřebovati.“

„Podívej se, kamaráde,“ řekl Morris, „je to znamenitý nápad, mít připraveno všechno pro případ, že toho budeme narychlo potřebovati; ale nemyslíš, že elegantní vůz se šlechtickým znakem a výzdobou vzbudí v postranní uličce Walworthu nebo Mile Endu více pozornosti, nežli našemu úkolu je záhodno? Zdá se mi vhodnějším najmouti drožky, bude-li potřeba jeti na jih nebo na východ; a ty necháme čekati někde poblíž místa, kam se odebereme.“

„Přítel Quincey má pravdu!“ pravil profesor. „Jeho hlava jest, jak se u vás říká, ve stejné výši s obzorem. Podnikáme choulostivou věc a přáli bychom si, aby nám přihlíželo co nejméně lidí.“

Mina jevila pro všechno vzrůstající zájem, takže toto zaměstnání dalo jí zapomenouti na nějaký čas oné hrůzné události, které zažila v noci. Byla tuze bleda, téměř strašidelně bleda a tak slaba, že jí rty téměř visely, jevíce poněkud vyčnívající zuby. Nezmínil jsem se jí však o tom, abych jí zbytečně nezarmoutil, ale krev mi stydla v žílách, když jsem si vzpomněl, co se stalo se zvěčnělou Lucy, když jí hrabě vyssál krev. Dosud nebylo zřejmo, že zuby její jsou ostřejší; ale nebylo do toho daleko a měli jsme se čeho obávati.

Když jsme pojednávali o pořadí a rozdělení sil, kdy a kdo co vykoná, vyskytly se nové pochybnosti. Konečně jsme se shodli v tom, abychom dříve nežli odejdeme do Picadilly, zničili nejbližší úkryt hraběte. Kdyby to záhy zpozoroval, byli bychom přece jen ještě ve výhodě při tomto díle zhouby; a kdyby se vyskytl v ryze hmotné postavě a nejslabším svém stavu, popřál by nám tím nových výhod.

Co se týče rozdělení sil, navrhoval profesor, abychom po své návštěvě v Carfaxu všichni vešli do domu v Picadilly; aby oba lékaři se mnou zůstali tam, zatím co lord Godalming a Quincey vyhledají úkryt ve Walworthu a Mile Endu. Je možno, ačkoli pravdě nepodobno, soudil profesor, že se hrabě za dne ukáže v Picadilly; tu bychom se možná srazili s ním tam. Každým způsobem bylo by nám zakročiti proti němu celou silou. S tímto záměrem jsem nemohl zplna souhlasiti, alespoň měl-li jsem s nimi jiti, neboť jsem řekl, že hodlám zůstati u Miny a chrániti jí. Myslil jsem, že zůstane při tom; Mina však nechtěla o mých námitkách ani slyšet. Pravila, že mohou se vyskytnouti události, které budou vyžadovati mých právnických vědomostí. Nebo že mezi papíry hraběte může býti na závadu překážka, kterou bych dovedl odstraniti jedině já na základě svého pobytu v Transsylvanii. Ostatně prý bude potřeba veškeré naší síly, máme-li se střetnouti s nadpřirozenou mocí hraběte. Musel jsem povoliti, neboť Mina stála pevně na svém; řekla, že jest její poslední nadějí, abychom všichni pracovali společně. „Co se mne týče,“ pravila, „nemám strachu. Je zle, že hůř být nemůže; a ať se stane cokoli, spočívá při tom pro mne vždy trochu naděje a úlevy. Jdi, milý muži! Bůh může, chce-li, chrániti mě samotné a nepotřebuje k tomu tvé přítomnosti.“ Vstal jsem tedy a zvolal: „Pojďme tedy ve jménu Páně ihned, ať nemaříme času. Hrabě může zatím přijíti do Picadilly dříve nežli myslíme.“

„Nikoli!“ řekl Van Helsing a učinil odmítavý pohyb rukou.

„Proč ne?“ otázal jsem se.

„Což zapomínáte,“ odpověděl, usmívaje se, „že v noci na dnešek důkladně hodoval a dnes si dlouho pospí?“

Zapomněl! Zapomenu kdy, — mohu zapomenout? Může vůbec někdo zapomenout onoho hrozného výjevu? Mině bylo nesnadno zachovati rozvahu; potom ji však přece bol přemohl: zakryla si obličej rukama a štkajíc, celá se chvěla. Van Helsing nechtěl vyvolati v ní hrozné vzpomínky. Když zpozoroval, co před ní řekl, zhrozil se své bezmyšlenkovosti a hleděl jí uklidniti. „Ach, paní Mino!“ zvolal, „drahá, předrahá paní! Bohužel, zarmoutil jsem vás já, jenž si vás tolik vážím; jest vám toho však zapomenouti. Tyto hloupé rty a hloupá moje hlava si toho nezasluhují; ale zapomenete toho, že ano?“ Při těch slovech se hluboce uklonil; chopila se jeho ruky a hledíc na něj v slzách, řekla tiše:

„Ne, nezapomenu; je dobře, že toho budu pamětliva. Při tom vzpomínám i všeho milého, čeho se mi od vás dostalo. Nyní jest vám všem brzy odejíti; snídaně je hotova a jest nám všem dobře pojísti, abychom měli dosti síly.“

Byla to zvláštní snídaně. Snažili jsme se býti v dobré náladě a dodati si odvahy a Mina byla nejveselejší a nejspokojenější ze všech. Po snídani Van Helsing vstal a řekl:

„Nyní, milí přátelé, přikročíme k hroznému tomu podniku. Jsme všichni vyzbrojeni, jako jsme byli oné noci, kdy jsme ponejprv vyhledali úkryt svého nepřítele; zdali jste vyzbrojeni k spirituálnímu, jakož i fysickému jeho útoku?“ Přisvědčili jsme všichni. „Dobře tedy. A teď jste, paní Mino, v každém směru do slunce západu zcela bezpečna; a zatím se vrátíme, jest-li — — —. Ale vrátíme se! Nežli však odejdeme, ukažte, jste-li vyzbrojena proti tělesnému útoku. Když jste sešla dolů, sám jsem upravil váš pokoj, rozloživ tam věci, o nichž víme, že mu brání vejíti. A dovolte, abych vás samu zabezpečil. Dotknu se vám čela tímto úlomkem svaté hostie ve jménu Otce, Syna i — —“

Vyrazila hrozný výkřik, při němž nám krev v žílách tuhla. Jakmile se jí dotkl čela hostií, sežehla ji a vypálila místo až do masa jako kouskem do běla rozžhaveného železa. Jakmile nervy mé drahé ženy doznaly pocitu bolesti, hned si jej uvědomil její mozek. Bolest ji překonala, že hrozný výkřik šel jí z hloubi shrouceného srdce. Myšlenka její ihned přešla ve slova, nežli dozněl její výkřik; dostavila se reakce, takže sklesla na kolena zděšením. Shrnuvši si krásné vlasy přes obličej, jako se starověký malomocný zastíral pláštěm, zvolala plačíc:

„Nečista! Nečista! I Všemohoucí štítí se mého poskvrněného masa! Toto znamení hanby jest mi nésti až do soudného dne.“ Všichni mlčeli. Vrhl jsem se vedle ní v bezradném žalu na kolena a sevřel ji v objetí. Chvilku bilo zarmoucené srdce na srdci, zatím co naši přátelé odvraceli mlčky slzami zvlhlé zraky. Potom přistoupil k nám Van Helsing a řekl vážně, tak vážně, že mi bylo, jakoby promluvil nadšením planoucí věštec, zírající v dálku:

„Je možno, že ponesete toto znamení, dokud na vás neshlédne sám Bůh, což jistě v soudný den učiní, aby sňal všechno utrpení se země a Svých dítek, jimž ji za obydlí vykázal. A, drahá naše paní Mino, kéž by nám, kteří vás milujeme, bylo dopřáno spatřiti, jak toto znamení, kterým vás Bůh poznamenal, zmizí vám s čela a zůstaví je čistým, jako jest vaše srdce, o čemž jsme přesvědčeni. Neboť ono tak jistě, jako žijeme, zmizí, až se Bohu zlíbí sníti s vás toto břímě, jež nás všechny tak velice tíží. Do té doby poneseme svůj kříž, jako jeho Syn učinil, poslušen jsa vůle Otcovy. Možno, že jsme vyvoleným nástrojem Jeho božské milosti a že vystupujeme na jeho povel právě jako ten zloduch svými šlehy a hanbou, slzami a krví, pochybami a strachem a vším, co liší Boha od člověka.“

V jeho slovech spočívala naděje a napomenutí; byla nám všem útěchou. Mina i já jsme to vycítili oba mimoděk jsme uchopili ruku starcovu, sklonili se nad ní a políbili ji. Potom jsme mlčky poklekli všichni a držíce se za ruce, přísahali druh druhu věrnost. My muži slibovali jsme, že sejmeme závoj smutku s hlav těch, které každý svým způsobem jsme měli rádi; a modlili jsme se o pomoc a vedení v hrozném úkolu, jenž nám nastával.

Brzy nadešel čas k odchodu. Rozloučil jsem se tedy s Minou, kteréhožto „s Bohem!“ nezapomeneme oba do nejdelší smrti, a vyšli jsme.

Jedno je mi zřejmo: ukáže-li se, že Mina musí konečně být upírem, nepůjde do neznámé, hrozné té země samotna. Myslím, že je tomu s upíry jako za dávných dob; jakož jejich ohavná těla mohou odpočívati jenom ve svěcené půdě, tak může jen nejsvětější láska uváděti nové příslušníky do jejich řad.

Vešli jsme do Carfaxu bez překážky a našli všechno tak, jako při své první návštěvě. Ani nebylo možno uvěřit, že v tomto prosaickém okolí zanedbanosti, prachu a zhouby mohla by spočívati příčina takových obav, jakých jsme doznali. Kdybychom se nebyli tak pevně rozhodli a nevštípili si do mysli hrozných těch vzpomínek, sotva bychom byli dále mohli plniti svůj úkol. V domě nenašli jsme listin, ani stopy nějakého upotřebení; ve staré kapli stály velké bedny, právě tak, jak jsme je viděli posledně. Dr. Van Helsing řekl nám slavnostně, když jsme před nimi stanuli:

„A teď, přátelé, vykonati jest nám svoji povinnost. Musíme sterilisovati tuto hlínu, jemu posvátnou vzpomínkami, kterou si přivezl z daleké země k nekalému účelu. Vybral si tuto hlínu, poněvadž mu byla svata. Porazíme jej vlastními jeho zbraněmi a učiníme ji ještě posvátnější. Byla zasvěcena k užitku člověka, nyní zasvětíme ji Bohu.“ Při tom vyndal z kufříku šroubovák a dláto a brzy bylo sňato víko první bedny. Hlína páchla stuchlinou a hnilobou; ale nevšímali jsme si toho a upírali všechnu pozornost na profesora. Vyndal z krabičky kousek svěcené hostie a položil jej uctivě na hlínu; potom přiložil víko a začal je připevňovat, při čemž jsme mu pomáhali.

Rovněž učinili jsme se všemi ostatními velkými bednami; když jsme odcházeli, zůstavili jsme je zdánlivě, jak byly při našem příchodu, v každé však bylo kousek hostie.

Když jsme za sebou zavřeli dveře, pravil profesor povýšeným hlasem:

„Dosud se všechno zdařilo. Podaří-li se nám tak učiniti se všemi ostatními bednami, snad při západu zazáří slunce na čelo paní Miny tak bílé, jako slonovina a čisté bez poskvrny!“

Když jsme cestou k nádraží přecházeli přes louku, abychom stihli vlak, bylo odtamtud dobře viděti průčelí ústavu. Podíval jsem se dobře a v okně svého pokoje spatřil jsem Minu. Pokynul jsem jí rukou a přisvědčil na znamení, že jsme šťastně dokončili zatím vytčený si úkol. V odpověď přikývla, aby ukázala, že mi porozuměla. Potom viděl jsem, jak mi dává rukou s Bohem. S těžkým srdcem dorazili jsme na nádraží a právě stihli vlak, jenž přisoptil, když jsme došli na peron.

Toto zapsal jsem ve vlaku.

Picadilly, ve 12.30. — Před samým příchodem do ulice Fenchurch Street řekl mi lord Godalming:

„Quincey a já opatříme zámečníka. Vy raději s námi nechoďte; mohly by vám proto třeba vzejíti nepříjemnosti. Nám nebude po případě tuze zazlíváno, že jsme se vloupali do prázdného domu. Vy však jako právník a člen advokátní komory mohl byste slyšeti výtku, že jste se toho měl vystříhati.“ Namítal jsem, že si z toho pranic nedělám, jaké odium na sebe uvalím a kterých nepříjemností si přivodím; on však stál dále na svém: „Kromě toho vzbudíme menší pozornost, nebude-li nás tolik. Můj titul bude doporučením zámečníkovi a každému policejnímu strážníkovi, který by snad zakročil. Jděte raději s Jackem a profesorem a počkejte někde v Green Parku, odkud budete dobře na dům viděti. Až uvidíte, že jsou dveře otevřeny a zámečník odešel, přijďte tam. Podíváme se po vás a vpustíme vás.“

„Rada je správna!“ řekl Van Helsing a neměli jsme již nic proti tomu. Godalming a Morris vskočili do drožky a my vsedli jsme do jiné. Na rohu ulice Arlington Street jsme vystoupili a táhli jsme do Green Parku. Srdce mi prudce bušilo, když jsem spatřil dům, k němuž směřovaly naše tužby; vypínal se mlčelivě a zasmušile ve své opuštěnosti nad ostatní své veselejší a vlídnější sousedy. Usedli jsme na lavičku, odkud bylo dobře vidět, a zapálili jsme si doutník, abychom co možná nejméně budili pozornost.

Minuty jakoby ubíhaly na olověných nohou, když jsme očekávali příchodu ostatních.

Konečně drožka přijela. Pohodlně z ní vystoupili lord Godalming a Morris; s kozlíku seskočil ramenatý řemeslník s lýceným košíkem s nástroji. Morris zaplatil drožkáři, jenž posmekl a odejel. Druzí dva stoupali po schodech a lord Godalming ukazoval zámečníkovi, co má dělat. Ten si pomalu svlekl kabát, pověsil si jej na tyč zábradlí a volal cosi strážníkovi, který právě kráčel kolem. Strážník přikývl na souhlas a zámečník poklekl a postavil koš vedle sebe. Chvíli v něm hledav, vyndal řadu nástrojů, které rozložil si v jistém pořádku. Potom vstal, podíval se do klíčové dírky, foukl do ní a obrátiv se k zaměstnavatelům, cosi prohodil. Lord Godalming se usmál a muž shýbl se pro svazek klíčů; vybrav jeden, zkoušel jej do zámku, maje za to, že se hodí. Otočiv jím několikrát nadarmo, zkusil druhý a třetí. Vtom se dveře mírným jeho vzporem otevřely a on s oběma pány vešel do síně. Seděli jsme tiše; můj doutník planul přímo zuřivě, kdežto Van Helsingův již uhasl. Čekali jsme trpělivě, potom viděli jsme, jak řemeslník vyšel a odnesl koš dovnitř. Pootevřel dveře, přidržel je kolenem a vyhledal vhodný klíč do zámku. Konečně podal jej lordu Godalmingovi, jenž vyňal peněženku a cosi mu podal. Zámečník posmekl, oblekl si kabát, vzal koš a odešel; celé té práce ani dost málo si nepovšimla živá duše.

Když odešel zámečník kus cesty, přešli jsme my tři přes silnici, a zaklepali na dveře. Quincey Morris nám ihned otevřel; vedle něho stál lord Godalming, zapaluje si doutník.

„Páchne tu prašeredně,“ pravil, když jsme vešli. Vskutku bylo cítit ošklivý zápach, jako ve staré kapli v Carfaxu, a z dřívější zkušenosti nám bylo zřejmo, že tu hrabě pobýval dosti často. Jali jsme se prohledávat dům, ale drželi jsme se pohromadě, kdybychom snad byli napadeni. Vždyť jsme věděli, že jest nám činiti se silným, úskočným nepřítelem, ale nevěděli jsme, je-li hrabě v domě. V jídelně, jež ležela na druhém konci chodby, našli jsme osm beden hlíny. Hledali jsme jich devět a bylo jich tu osm! Naše dílo skončeno nebylo a nemohlo být, dokud jsme nenašli chybící bedny. Nejprv otevřeli jsme okenice okna, jež vedlo na malý, dlážděný dvorek; naproti byla prázdná zeď jakési stáje, jež vypadala jako průčelí malého domečku. Nebylo v ní oken, takže se nám nebylo obávati, že budeme pozorováni. Nemařili jsme času a hned jsme prohlíželi bedny. Otevřeli jsme přinesenými nástroji bednu za bednou a učinili s nimi tak jako s bednami ve staré kapli. Bylo nám zřejmo, že hraběte není v domě a začali jsme tedy prohlížet některé jeho věci.

Po bedlivé prohlídce ostatních místností od sklepa až na půdu dospěli jsme přesvědčení, že věci, jichž hrabě užíval, nejsou nikde jinde nežli v jídelně; propátrali jsme ji tedy co nejzevrubněji. Ležely tu v úmyslném nepořádku na velkém jídelním stole. Byl to velký svazek listin o vlastnictví domu v Picadilly, kupní smlouva domu v Mile Endu a Bermondseyi, dopisní papír, obálky, pera a inkoust. Všechno bylo přikryto tenkým obalným papírem na ochranu před prachem. Byl tam také kartáč na šaty, na vlasy, hřeben, džbán a umyvadlo; v něm špinavá voda, začervenalá jako od krve. Posléze našli jsme svazek klíčů různých tvarů a velikostí, bezpochyby od ostatních domů. Když jsme poslední tento nález důkladně prozkoumali, zaznamenali si lord Godalming a Quincey Morris přesně různé adresy domů ve východní a jižní části města, vzali s sebou velký svazek klíčů a vydali se na cestu, aby učinili nepotřebnými bedny v těchto místech. Nám ostatním nezbývá nežli trpělivě čekati, až se oba vrátí — nebo až se vrátí hrabě.