Drakula

Deník Dra Sewarda

3. října. — Čas zdál se nám hrozně dlouhý, když jsme čekali návratu Godalmingova a Quincey Morrisova. Profesor hleděl nám dodat dobré mysli a bavil nás. Poznal jsem tento jeho blahodárný úmysl z pohledů, jimiž chvílemi úkosem vzhlížel k Harkerovi. Ten chuďas hrozně trpí, až je žalostno na něj se podívat. Na dnešek v noci byl ještě svěžím, šťastně vyhlížejícím mužem mladistvého obličeje, plného ráznosti, a vlasy měl tmavohnědé. Dnes je schýleným, trpícím starcem, jehož bílé vlasy jsou v dobrém souladu se vpadlýma, palčivýma očima a hořem psanými vráskami v obličeji. Jeho energie je však nedotčena; věru jest oduševněn živým žárem. To snad jest jedinou jeho spásou, neboť půjde-li vše dobře, přenese se zase šťastně z této zoufalosti a znenáhla se vrátí do skutečného denního života. Ubožák! myslil jsem, že můj vlastní zármutek je přetěžký, což však teprve jeho — — —! Profesor to dobře ví a činí vše, aby ducha jeho zaměstnával přemýšlením. Co vyprávěl, bylo za daných okolností nejvýš zajímavo. Pokud se pamatuji, povídal toto:

„Opět a opět jsem prostudoval všechny papíry, týkající se toho netvora, pokud se mi dostaly do rukou; a čím déle jsem v nich bádal, tím nutnějším se mi jeví jeho úplné vyhlazení. Všude vyskytují se známky jeho pokroku; nejen co do schopností, nýbrž i toho, že si jich je vědom. Jak jsem se dověděl z výzkumů svého přítele Arminia z Budapešti, byl Drakula za svého života podivuhodným mužem: vojínem, státníkem i alchymistou, kteréžto posléze jmenované bylo nejvyšším vrcholem vědeckého rozvoje oněch časů. Měl bystrý rozum, nadobyčejnou zkušenost a srdce, jež neznalo bázně ani svědomí. Odvážil se i do Scholomance a nebylo toho času vědy, ve které by se byl nevyznal. Nuže, v něm duševní schopnosti přežily tělesnou smrt, ačkoli by se zdálo, že pamět jeho nebyla bez mezer. V některých duševních schopnostech je pouhým děckem; avšak roste a mnohé věci, jež byly zprvu v něm nevyvinuty, nabyly mužné vyspělosti. Činí mnohé pokusy, nabývá zkušeností a dovede jich užívati. A kdybychom byli nězkřížili jeho stezek, byl by — — a také bude, nezdaří-li se náš plán — otcem a tvůrcem bytostí nového druhu, jichž cesta vede smrtí a nikoli životem.“

Harker povzdychl a řekl: „A to vše směřuje proti mé drahé! Ale jak doznává svých zkušeností? Snad nám tato znalost pomůže jej přemoci!“

„Celou dobu od svého příchodu zkoušel svoje síly pomalu, ale jistě; velký jeho dětský mozek je při práci. Na štěstí pro nás je však přes to pouhým mozkem dětským; neboť kdyby se byl odvážil hned zprvu vykonati jisté věci, byl by nám již dávno přerostl přes hlavu. Avšak domáhá se úspěchů; a člověk, jenž má před sebou staletí, může si dovoliti čekat a jíti pomalu. Heslem jeho jest asi ,festina lente‘.“

„Toho nechápu,“ pravil Harker smutně. „Ach, vysvětlete mi to podrobněji! Snad mi bolest a zármutek otupily mozek.“ Profesor položil mu jemně ruku na rameno a pravil:

„Milý mladý příteli, vám ovšem věc vysvětlím. Což nevidíte, jak tento netvor znenáhla nabývá zkušeností? Jak užil pacienta zoofaga, aby si zjednal přístupu do domu přítele Johna? Neboť upír, ačkoli později může přicházeti, kdy a jak se mu zlíbí, smí ponejprv přijíti, jen byl-li pozván některým obyvatelem domu. Ale to nejsou nejdůležitější zkušenosti. Což jsme neviděli, že zprvu dal všechny velké bedny dopraviti jinými? Myslil tedy, že jinak být nemůže. Ale jak znenáhla přibývalo soudnosti dětskému jeho rozumu, začal uvažovat, dovede-li sám bedny dopravovati. Začal si tedy pomáhat; a když viděl, že se mu vše dobře daří, zkoušel je dopravovati sám. A tak si vede dále, roznáší své hroby a nikdo mimo něj neví, kde jsou ukryty. Možná, že je chtěl uložiti hluboko pod zemí. A poněvadž jich užívá jenom v noci, nebo v době, kdy může vzíti na se jinou podobu, dobře se mu tam hodí; a nikdo ani netuší, že tam je jeho úkryt! Ale, nezoufejte, můj milý, této znalosti došel teprve nedávno! Již jsou všechny jeho skrýše až na jedinou sterilisovány; a nežli slunce zajde, i ta bude. Potom nebude míti místa, kde by se ukryl. Váhal jsem ráno, abychom si tím byli jisti. Nejde-liž nám při tom o něco více nežli jemu? Na mých hodinkách je hodina a dobře-li se vše daří, měl by již přítel Artur s Quinceyem být na zpáteční cestě. Dnešek je náš a jest nám kráčeti s jistotou, ačkoli ovšem opatrně a zvolna a dbáti všeho. Vidíte, je nás pět, až se oba nepřítomní vrátí.“

Z hovoru byli jsme vyrušeni zaklepáním na dveře u síně; podle dvojího zaklepání poznali jsme telegrafního poslíčka. Všichni jsme vyšli do síně, jako bychom si byli řekli, a Van Helsing zvedl ruku na povel, abychom byli tiše, šel k domovním dveřím a otevřel je. Posel podal mu telegram. Profesor za ním zavřel, podíval se na adresu, otevřel obálku a četl nahlas:

„Dejte pozor na D. Právě teď, ve 12.45 odešel rychle z Carfaxu a spěchal k jihu. Zdá se, že učiní pochůzku a setká se s Vámi. Mina.“

Nastalo chvilku ticho, jež přerušil Jonathan Harker:

„Nyní, bohudík, se s ním brzy sejdeme!“ Van Helsing se k němu rychle obrátil a řekl:

„Podle vůle Páně; ať s ním naloží, jak a kdy se mu zlíbí. Ještě se nebojte ani neradujte; neboť co se nám jeví pro tu chvíli žádoucným, může nám být na závadu.“

„Ničeho jiného si nepřeji,“ odpověděl vřele, „než abych tohoto netvora vyhladil s povrchu zemského. Duši bych za to dal!“

„Tiše, tiše, mladý muži!“ řekl Van Helsing. „Bůh nekramaří takto s dušemi; ďábel snad ano, ale nedostojí slovu. Ale Bůh je milosrdný a spravedlivý a ví, jak trpíme pro paní Minu a jsme jí oddáni. Jen pomyslete, že by měla dvojnásobnou starost, kdyby slyšela vaše příkrá slova. Nebojte se o nikoho z nás; všichni jsme své věci oddáni a dnes dohlédneme konce. Nadešla chvíle činu; dnes je tento upír odkázán jen na vlastnosti lidské a do západu slunce nemůže se proměnit. A bude potřebovati trochu času, nežli sem dojde; vidíte, teď jest hodina a dvacet minut a tak hned nepřijde, byť sebe víc pospíchal. Čeho je si nejvíce přáti, jest, aby sem dříve došel lord Artur s Quinceyem.“

Asi za půl hodiny po doručení telegramu paní Harkerové ozvalo se rázné zaklepání na domovní dveře. Bylo to obyčejné zaklepání, jakých slýcháme na tisíce, ale profesorovi i mně srdce prudce zabušilo. Podívali jsme se druh na druha a vyšli jsme do síně. Různé zbraně drželi jsme před sebou: duchovní v levici, světské v pravici. Van Helsing odemkl a pootevřev dveře, couvl, aby napřáhl obě ruce. Jistě se nám však zračila radost na obličeji, když jsme na schodě docela blízko u dveří spatřili lorda Godalminga a Quincey Morrise. Rychle vešli a zavřeli za sebou dveře a lord kráčeje po chodbě, řekl:

„Všechno v pořádku. Našli jsme oba domy; v každém šest beden, které jsme všechny zničili!“

„Zničili?“ otázal se profesor.

„Pro něho zničili, totiž učinili nepotřebnými.“ Mlčeli jsme chvilku; potom řekl Quincey:

„Nezbývá, nežli čekati zde. Kdyby tu však do pěti hodin nebyl, musíme odejít; nenecháme přece paní Harkerové po západu slunce samotné.“

„Bude tu co nevidět,“ pravil Van Helsing, dívaje se do zápisníku. „Nota bene, v telegramu paní Miny stojí, že odešel z Carfaxu k jihu, to znamená, že šel přes řeku, což mohl učiniti toliko, když ustal příliv, totiž před hodinou. Že šel k jihu, je pro nás důležito. Je dosud nedůvěřiv a odešel z Carfaxu nejprve tam, kde se nejméně obával našeho zasažení. Byli jste v Bermondseyi jen asi před samým jeho příchodem. Že ho tu dosud není, jest asi tím, že se stavil v Mile Endu. To mu také chvíli trvalo, neboť mu bylo nějakým způsobem překročiti řeku. Věřte mi, přátelé, nebude nám čekati dlouho. Měli bychom si připraviti útočný plán, abychom ničeho neomeškali. Pst, už je pozdě. Chopte se zbraní! Dejte pozor!“ Při tom zvedl ruku výstražně a již jsme slyšeli, že někdo strká klíč do zámku domovních dveří.

I v takovéto chvilce bylo se mi diviti, jak se projevuje závažný duch. Ve všech našich štvanicích a dobrodružstvích na různých místech světa vždycky převzal vedení Quincey Morris, kdežto Artur a já byli jsme zvykli slepě ho poslouchati. Teď se v něm mimoděk ozval starý zvyk. Zběžným pohledem po pokoji měl hned plán k útoku pohotově a nepromluviv slova, pouhým pokynem vykázal každému z nás místo. Van Helsing, Harker a já postavili jsme se za dveře, tak aby při jejich otevření mohl se profesor krýt, zatím co my dva se postavíme mezi příchozího a dveře. U okna stál vzadu Godalming a před ním Quincey, hotovi jsouce k útoku. Čekali jsme nejvýš dychtivě, takže nám vteřiny míjely hlemýždím krokem. Tiché, opatrné kroky blížily se po síni; hrabě byl zřejmě připraven na nějaké překvapení — alespoň se ho obával.

Vtom vrazil jediným skokem do světnice, dříve nežli kdo z nás mohl proti němu vztáhnouti ruku. V pohybu jeho bylo cosi ze skoku pardala, cosi nelidského, co nás hned vytrhlo z překvapení, jež nám způsobil takovýto příchod. První zakročil Harker, jenž rychle skočil přede dveře vedoucí do pokoje v průčelí domu. Když nás hrabě spatřil, hrozně zaskučel a vycenil dlouhé, ostré špičáky; zlomyslný jeho úsměv rychle však ustoupil chladnému pohrdání, jímž protivníky měří lev. Výraz tento zase se změnil, když jsme jako na pokyn všichni proti němu postoupili. Škoda, že jsme se dříve o útoku neujednali; neboť právě v tom okamžiku nevěděl jsem, co mám činit. Ani jsem nevěděl, mohou-li nám být světské zbraně něco platny. Harker to patrně chtěl zkusit, neboť vytasil velký zabiják a prudce jím bodl po hraběti. Rána zajisté byla mocna; jen ďábelsky obratný odskok hraběte zachránil. O vteřinu později byla by mu ostrá čepel projela srdcem. Takto jen její hrot prořízl mu kabát, zůstaviv širokou trhlinu, ze které vypadl svazek bankovek a trochu zlatých peněz. Hrabě tvářil se tak pekelně, že jsem se chvilku obával o Harkera, ačkoli viděl jsem, jak se hrozným nožem rozehnal ke druhé ráně. Mimovolně jsem předstoupil na jeho ochranu, zevdaje v levici křížek a svěcenou hostii. Cítil jsem, že mi paží probíhá mohutná síla a ani mne nepřekvapilo, že obluda couvala před každým naším krokem, o který jsme proti ní postoupili. Je nemožno vylíčiti výraz pohrdavé nenávisti a malomocné zlomyslnosti a ďábelského vzteku, jež zračily se hraběti ve tváři. Vosková barva jeho pleti zelenavě sežloutla jako kontrast planoucím jeho očím a červená vráska na čele jevila se na bledé kůži jako chvějící se rána. V okamžiku skrčil se mrštně Harkerovi pod paži, nežli mohl zasaditi druhou ránu; sebrav hrst peněz s podlahy přeběhl po světnici a vyskočil na okno. Padající sklo chřestilo a cinkalo, když seskočil na dlažice. V řinčení skla zaslechl jsem kovový zvuk zlata, jakoby byl při skoku ztratil několik sovereignů.

Přiběhli jsme k oknu a viděli, ze si skokem neublížil. Seběhl se schodů, hnal se po dlážděném dvoře a vrazil do dveří u stáje. Obrátil se a volal na nás:

„Myslíte, že jste na mne vyzráli vy — —; stojíte tu zbledlí řadou jako ovce před porážkou. Budete se mnou mít ještě kus perné práce, vy všichni! Myslíte, že jste mne připravili o útočiště; ale mám jich víc. Má pomsta teprve začala! Rozložil jsem ji na staletí a čas je na mé straně. Vaše ženy, jež máte rádi, jsou moje již nyní; a budete mými i vy všichni, — mými tvory, poslouchajícími mých rozkazů, mými šakaly, až budu chtít jíst. Pá!“ S pohrdavým úšklebkem vklouzl za dveře a zahradil je rezivou závorou za sebou. První z nás promluvil profesor, když jsme seznali, že je nemožno za hrabětem vniknouti do stáje, a odešli jsme do síně.

„Naučili jsme se zase něčemu, ano mnohému. Přese všechna výhružná slova se nás bojí; bojí se času, bojí se i nedostatku. Není-li tomu tak, proč tolik spěchá? Způsob jeho řeči jej prozrazuje, — nebo mne klame sluch. Proč jen si bral ještě peníze? Jděte rychle za ním! Jste lovci divé zvěře a vyznáte se v tom. Co se mne týče, ujišťuji vás, že tu nenajde ničeho, čeho by mohl potřebovati, vrátí-li se.“ Při tom zastrčil zbylé peníze do kapsy, sebral kupní smlouvy na hromádku, jak vyšly z rukou Harkerových, a vhodil je s ostatními věcmi do otevřeného krbu, rozžehl sirku a zapálil je.

Godalming a Morris vyběhli na dvůr a Harker se spustil s okna, aby se dal za hrabětem. Ten však zavřel dveře stáje na závoru a když je konečně vypáčili, nenašli po něm ani stopy. Van Helsing a já jsme prohledali zadní část domu, avšak zadní uličky byly jako po vymření a nikdo ho neviděl prchati.

Bylo pozdě odpoledne a slunce bylo nad západem. Bylo nám se doznati, že jsme hru prohráli; s těžkým srdcem dali jsme profesorovi za pravdu, když řekl:

„Vraťme se k paní Mině! Ubohá drahá paní Mina! Všechno, seč jsme právě byli, jsme vykonali; doma jí budeme moci alespoň ochrániti. Ale nemusíme si zoufati. Zbývá jen ještě jedna bedna a vynasnažíme se jí najíti; až se to stane, bude všechno dobře.“ Viděl jsem, že mluvil proto s takovou důvěrou, aby upokojil Harkera. Ten, chuďas, byl celý shroucen; chvílemi vydral se mu z nitra povzdech, jehož nedovedl potlačiti, — — myslilť na ženu.

Se stísněným srdcem vrátili jsme se domů, kde nás již paní Harkerová očekávala; jevila přívětivost, která činila čest její statečnosti a nezištnosti. Když se nám podívala do očí, zbledla na smrt; na chvílenku zavřela oči, jakoby se v duchu modlila. Potom řekla vlídně:

„Nemohu se vám všem ani dosti naděkovati. Ó, miláčku můj!“ zvolala a objavši manželovu šedivou hlavu, políbila ji. „Polož si semhle utrápenou hlavu a odpočiň si! Vždyť bude zase dobře, můj milý! Bůh nás vezme ve svoji ochranu, uzná-li za dobré.“ Ubohý muž jen vzdychal. V zármutku jeho nedostávalo se mu slov.

Jakž takž jsme povečeřeli a mohu říci, že jsme se trochu posilnili. Snad nás jídlo, jako každého hladového, rozehřálo; vždyť nikdo z nás od rána ničeho nejedl, — nebo na nás působilo blahodárně vědomí sounáležitosti; alespoň nám nebylo tak úzko a zítřek nezdál se nám tak beznadějný. Věrni jsouce slibu svému, vyprávěli jsme paní Harkerové všechno, co se stalo, a ačkoli zbledla, když slyšela, jaké nebezpečí hrozilo mužovi, a zase zčervenala, když byla řeč o naší oddanosti k ní, naslouchala statečně a klidně. Když jsme dospěli k tomu, jak se Harker vrhl udatně na hraběte, přivinula se mu k rameni a tiskla je k sobě, jakoby muže chtěla uchrániti příštího nebezpečí. Nepromluvila však ani slova, dokud naše vypravování nebylo u konce až do přítomné chvíle. Potom nespouštějíc se ruky mužovy, vstala a promluvila. Ó, kéž bych mohl vylíčiti tento výjev! Jak stála tu milá, dobrá a šlechetná ta žena v celé zářivé své kráse mládí a oduševnělosti: Červenou skvrnu majíc na čele, jíž si byla vědoma a na kterou jsme pohlíželi skřípějíce zuby při pomyšlení, kdy a jak vznikla. S milou něhou vůči naší ponuré nenávisti. Se svou nežnou věrou vůči našim obavám a pochybám. A přece jsme věděli, že pokud ze symbolů je zjevno, při vší dobrotě, čistotě a víře byla Bohem znamenána.

„Jonathane,“ pravila a slovo to znělo jí na rtech jako hudba, tak láskyplně a něžně, — „milý Jonathane a vy všichni, moji věrní, praví přátelé, prosím vás, abyste v této hrozné době neztráceli čehosi s mysli. Vím, že musíte zápasiti, ano že musíte zničiti netvora, právě jako jste zahubili nepravou Lucy, abyste skutečné Lucy získali život věčný; ale nesmí to býti dílem nenávisti. Ubohé duši, která způsobila všechny ty útrapy, je při tom nejhůře. Jen považte, jaká bude její radost, až také její horší součást bude zničena, aby se lepší její části dostalo duševní nesmrtelnosti. Musíte k němu být milosrdni, byť soucit tento nezadržel vašich rukou od toho, abyste ho zničili.“

Za její řeči pozoroval jsem, jak obličej muže jejího temní a se mračí. Mimovolně sevřel ruku ženinu pevněji, až jí klouby zbělely. Ani sebou netrhla bolestí, kterou jistě jí bylo trpěti, nýbrž pohlédla na něj pohledem ještě prosebnějším. Po tomto pohledu vyskočil a téměř vytrhl ruku svou z její, řka:

„Bůh mi jej sešli do rukou, abych podle dávné tužby zničil jeho tělesný život, po čemž všichni dychtíme. Kdybych však mimo to mohl duši jeho poslat navždy do horoucího pekla, rád bych to učinil!“

„Tiše, tiše, ve jménu Páně! Nemluv takto, Jonathane, drahý můj muži! Či chceš, abych zahynula strachem a hrůzou? Jen uvaž, můj drahý, že jsem celý dnešní dlouhý den přemýšlela o tom, — že snad… jednou… také já budu potřebovati takovéto útrpnosti; a že snad někdo podobně jako ty — a ze stejného důvodu nenáviděti mne — mohl by mi odepříti soucitu! Ó, muži, drahý muži! Zajisté bych tě ráda ušetřila této myšlenky, kdybych se tomu mohla vyhnouti; ale prosím Boha, aby ti nevykládal ve zlé prudká ta slova, nýbrž cenil je jen jako pláč zdrceného srdce milujícího, těžce zarmouceného muže. Ó, Bože, nechať tyto bílé vlasy jsou Ti důkazem, čeho vytrpěl ten, který jakživ nikomu neublížil a na nějž osud složil tolik zármutku.“

Nám mužům vstouply slzy do očí. Nemohli jsme se jim ubrániti a také jsme jich netajili. Také plakala, když viděla, že její laskavost je překonala. Muž její poklekl k ní, ovinul jí paže kolem těla a sklonil hlavu na její klín. Van Helsing nám pokynul a vykradli jsme se tiše z pokoje, zůstavivše obě milující se duše samotny před Bohem.

Nežli se odebrali na lože, zabezpečil profesor pokoj proti upírovi a ujistil paní Harkerovou, že může klidně spáti. Snažila se oddati této důvěře již zřejmě k vůli mužovi a tvářila se klidnou. Bylo to krušné vítězství; ale myslím a jsem pevně přesvědčen, že nezůstane bez odměny. Van Helsing dal každému k ruce zvonek, aby mohl zazvoniti, kdyby bylo potřeba. Když ulehli, Quincey, Godalming a já jsme se dohodli, že se za noc vystřídáme, bdíce nad bezpečností těžce zkoušené paní. Nejprve bděl Quincey, ostatní měli jsme ulehnouti co nejdříve. Godalming již vešel, neboť měl bdíti pořadem druhý. Nyní, když jsem úkolu svému již dostál, odeberu se také na lože.

Deník Jonathana Harkera

3. — 4. října, před samou půlnocí. — Myslil jsem, že včerejšímu dni nebude konce. Po spaní jsem přímo dychtil, neboť jsem měl jakési neurčité tušení, že až se probudím, spatřím nějakou změnu a že tato změna musí býti k lepšímu. Nežli jsme se rozešli, radili jsme se o tom, co učinit nejprve, ale nemohli jsme dospěti k nijakému výsledku. Věděli jsme všeho všudy, že zbývá jen jediná bedna hlíny a že jen hrabě sám ví, kde jest. Napadne-li mu, aby se v ní ukryl, může nás zklamati na mnoho let; a co se může zatím státi! Toto pomyšlení je příliš hrozno a nechci toho ani vzpomenouti. Vím však, že je-li na světě žena bez vady, že jest jí má těžce zkoušená manželka. Miluji ji tisíceronásob za její něžný soucit, projevený dnešní noci, soucit, vzhledem k němuž má bývalá nenávist vůči tomu netvoru jeví se ještě odpornější. Zajisté Bůh nedopustí, aby svět byl ochuzen o tuto šlechetnou bytost. V tom je má pevná důvěra. Všichni ženeme se k úskalí a víra jest jedinou naší kotvou. Bohudík, Mina spí a ničeho se jí nezdá. Bojím se, že kdyby podkladem jejích snů byly všechny ty hrozné vzpomínky, byly by její sny rovněž děsny. Zdá se mi, že při západu slunce byla velice spokojena. Neboť na nějakou chvíli zračil se jí ve tváři tak milý klid, jako jaro po březnových vánicích. Tehdy jsem myslil, že se jí odráží v obličeji červeň zapadajícího slunce, teď mám však za to, že příčina toho je hlubší. Nechce se mi spat, ačkoli jsem tuze, na smrt unaven. Musím však usnouti; vždyť jest mi pamatovati na zítřek a nebudu míti klidu, dokud…

Později. — Spal jsem asi, neboť mě probudila Mina, jež sedíc v posteli, udivena se rozhlížela. Dobře jsem ji viděl, neboť v pokoji nebylo zhasnuto; položila mi ruku výstražně na ústa a šeptala mi do ucha:

„Pst! Někdo je na chodbě!“ Vstal jsem tiše, přešel po pokoji a zlehka otevřel dveře.

Před nimi ležel rozložen na žíněnce pan Morris, naprosto však nespal. Pohrozil prstem, abych byl tiše a řekl:

„Pst! Jen si jděte lehnout! Všechno je v pořádku. Jeden z nás střídavě je tu po celou noc. Učinili jsme všechna opatření.“

Jeho pohled a gesta nedovolovaly námitek; vrátil jsem se tedy k Mině a pověděl jí o tom. Povzdychla a zákmit úsměvu přeletěl jí po bledém, tuze bledém obličeji, když mne objala a řekla tiše:

„Ó, jak děkuji Bohu za tyto statečné muže!“ S povzdechem sklesla vzad, aby spala dále. Píši to, protože se mi nechce spát, ačkoli se musím nutit do spaní.“

4. října, ráno. — Již po druhé za noc mě Mina vzbudila. Tentokrát jsme oba dobře spali, neboť šero nastávajícího jitra rýsovalo ostré obdélníky oken a plynový plamen spíše byl pouhou bílou skvrnou, místo aby šířil jas. Pravila mi spěšně:

„Jdi a zavolej profesora. Chci mu něco ihned říci.“

„Copak?“ otázal jsem se.

„Napadlo mi cosi. Myšlenka dostavila se jistě v noci a dozrála, ani nevím, jak. Musí mě hypnotisovat, nežli se rozední; potom budu moci mluvit. Jdi hned, miláčku, není času nazbyt.“ Šel jsem tedy za dveře. Dr. Seward ležel dosud na žíněnce a když mě viděl, vyskočil.

„Stalo se něco?“ tázal se udiven.

„Nikoli,“ odpověděl jsem; „ale Mina by ráda ihned mluvila s doktorem Van Helsingem.“

„Dojdu pro něj,“ řekl a spěchal do profesorova pokoje.

Za dvě nebo tři minuty byl Van Helsing u dveří ve spodcích a županu a vyptával se tam pana Morrise, lorda Godalminga a doktora Sewarda. Když viděl, že se Mina usmívá, ustoupil ustrašený výraz jeho obličeje také radostnému úsměvu; mnul si ruce a řekl:

„Ó, má drahá paní Mino, jaká to změna! Vizte, příteli Jonathane, dnes máme zase paní Minu takovou, jaká bývala!“ Obrátiv se k ní, tázal se úslužně: „A co mohu pro vás učinit? Neboť v tuto hodinu mne nadarmo nevoláte.“

„Ráda bych, abyste mne hypnotisoval!“ odpověděla. „A to ještě nežli se rozední, neboť cítím, že budu moci mluvit, docela svobodně mluvit. Ale rychle, není času nazbyt!“ Mlčky jí pokynul, aby si v posteli sedla.

Zahleděl se na ni upřeně a začal jí přetírat čelo, potom od vrchu hlavy dolů střídavě oběma rukama. Mina dívala se mu ztrnule do očí několik minut a mně srdce bušilo jako kladivo, neboť jsem cítil, že krise je nedaleko. Znenáhla zavřela oči a seděla docela ztrnule; jen mírný pohyb prsou jevil, že je živa. Profesor učinil ještě několik tahů a ustal; viděl jsem, že na čele vyvstaly mu husté krůpěje potu. Mina otevřela oči, ale ani jakoby to nebyla ona. Oči upírala do dálky a hlas její, jaksi smutně ospalý, byl mi zcela nový. Profesor zvedl ruku, aby povelel ticho, a pokynul, abych přivedl ostatní. Vešli po špičkách, tiše za sebou zavřeli a postavili se do noh postele hledíce na ni. Mina jakoby jich neviděla. Ticho přerušil hlas Van Helsingův; tázal se tichým, hlubokým hlasem, aby nevadil chodu jejích myšlenek:

„Kde jste?“ Odpověď byla neurčita.

„Nevím. Spánek nemá místa, jež by mohl nazývati svým.“ Několik minut bylo ticho. Mina seděla ztrnule a profesor hleděl na ni upřeně; my ostatní jsme tajili dech. V pokoji se rozsvěcovalo; nespouštěje s ní očí, pokynul mi, abych zvedl záclonu. Učinil jsem to a do pokoje padalo denní světlo. Odkudsi mihl se vzhůru rudý paprsek a jakoby se červenavé světlo šířilo pokojem. Vtom se zase profesor otázal:

„Kde jste teď?“ Ozvala se snivá, ale srozumitelná odpověď; zdálo se nám, jakoby chtěla něco vysvětlovat. Mluvila obvyklým svým hlasem, jakým čítala stenografické zápisky.

„Nevím. Je mi všechno cizí!“

„Co vidíte?“

„Nejsem s to viděti ničeho; všechno je temno.“

„Co slyšíte?“ V profesorovu hlasu bylo lze postřehnouti napětí.

„Šplouchání vody. Bublá a tvoří malé vlnky. Slyším ji venku.“

„Jste tedy na lodi?“ Podívali jsme se druh na druha, jakobychom si chtěli druh druhu vyčísti myšlenky. Báli jsme se mysliti. Hned ozvala se odpověď:

„Ach, ano!“

„Co jiného slyšíte?“

„Muži dupají pobíhajíce nahoře. Rachotí řetěz a skřípavě otáčí se vratidlo. Plachty jsou rozvinuty.“

„Co děláte?“

„Ležím tiše, — ach, tak tiše. Je to jako smrt!“ Hlas přešel v hluboký dech jako ze spaní a otevřela zase oči.

Zatím vyšlo slunce a všichni stáli jsme v plném denním světle. Dr. Van Helsing položil ruce paní Mině na ramena a tiskl ji mírně na podušky. Ležela chvilku jako spící děcko, potom procitla s dlouhým povzdechem a udivena se rozhlížela. „Mluvila jsem ze spaní?“ otázala se pouze. Zdálo se, jakoby věděla, co se s ní dělo, mlčela však, ačkoli by se snad byla ráda zeptala, co řekla. Profesor opakoval celou rozmluvu a řekl:

„Nesmíme zmařiti ani okamžik; snad ještě není tuze pozdě!“ Pan Morris a lord Godalming spěchali ke dveřím, ale zadržel je klidný hlas profesorův:

„Počkejte, přátelé! Ať je to kterákoli loď, za její řeči zvedla kotvu. Ve vašem velkém přístavu londýnském té chvíle zvedlo však kotvu mnoho lodí. Kterou z nich chcete hledati? Děkujme Bohu, že zase máme stopu, ačkoli nevíme, kam nás povede. Byli jsme trochu slepi; slepi jak vůbec lidé bývají, neboť kdybychom byli pohlédli zpět, byli bychom viděli, co jsme mohli předvídati, kdybychom bývali s to! Bohužel! Ale byla to spletitá věta, co? Teď víme, co hrabě zamýšlel, když se shýbl pro peníze, ačkoli Jonathanův tak ostrý nůž hrozil nebezpečím, jehož i on se obával. Chtěl uprchnouti. Slyšíte, pomýšlel na útěk! Viděl, že pouze s jedinou zbylou bednou hlíny a proti smečce lidí, kteří ho pronásledují jako psi lišku, není mu Londýn vhodným místem. Dal dopraviti tuto poslední bednu hlíny na palubu lodi a opouští tuto zemi. Zamýšlí uniknouti, avšak marně; půjdeme za ním. Zvoláme „Tally Ho!“ jako přítel Artur, když oblékne červený frak! Náš starý lišák je lstiv, velice lstiv a jest nám ho pronásledovati také lstivě. Ale i já jsem lstiv a myslím, že ho brzy překonám. Zatím si můžeme klidně odpočinouti, neboť mezi námi a jím jsou vody, jichž překročit se mu nechce a ani nemůže, kdyby i chtěl, leč by loď přistála ke břehu, a to jen mezi přílivem a odlivem neboli za mrtvé vody. Hle, slunce právě vyšlo a celý den až do západu je náš. Vykoupáme se, oblečeme a posnídáme, čehož je nám všem zapotřebí; a můžeme pojísti pohodlně, jelikož ho již není v naší zemi.“ Mina pohlédla naň prosebně a otázala se:

„Ale proč ho máme dále pronásledovati, když od nás odešel?“ Uchopil ji za ruku, pohladil ji a odpověděl:

„Netažte se mne teď! Po snídaní vám odpovím na všechny otázky.“ Více neřekl a rozešli jsme se obléci.

Po snídani opětovala paní Mina svoji otázku, Hleděl na ni chvilku vážně a potom řekl starostlivě:

„Protože, drahá paní Mino, musíme ho spíše kdy jindy stihnouti, byť jsme ho pronásledovali až ke branám pekelným!“ Zbledla a otázala se tiše:

„Proč?“

„Poněvadž,“ odpověděl povzneseným hlasem, „může žíti staletí a vy jste jen žena smrtelná. Čas je nám teď vším — od té chvíle, kdy vtiskl vám na hrdlo ono znamení.“

Ještě včas jsem ji zachytil, když se kácela do mdlob.