Drakula

Fonografický deník Dra Sewarda

Mluvil Van Helsing.

Toto Jonathanu Harkerovi:

Zůstanete u paní Miny. My půjdeme za hrabětem — mohu-li tak říci, neboť můžeme jíti za ním, až zjistíme jeho stopu. Vy však zůstaňte zde a pečujte o paní pro dnešek. To je vaše první a nejsvětější povinnost. Dnešního dne hrabě přijíti nemůže. Chci vám pověděti něco, co ostatní již vědí, poněvadž jsem jim věc vyprávěl. Náš nepřítel odešel; odejel na svůj zámek v Transsylvanii. Vím to tak jistě, jako by to napsala ohnivá ruka na stěnu. Připravoval se asi nějak na tento odjezd a tuto poslední bednu hlíny měl někde připravenu k nalodění. Proto vzal s sebou peníze; proto ke konci ten spěch, abychom se ho nezmocnili před západem slunce. To bylo poslední jeho nadějí, leč by se mu podařilo skrývati se v hrobce zesnulé Lucy, která, jak se domníval, byla mu otevřena. Ale na to nebylo času. Je chytrý, velmi chytrý! Ví, že jeho hra zde jest u konce, a rozhodl se, že se vrátí domů. Nachází loď, která pluje tudy, odkud přišel, a vstupuje do ní. Teď vyjdeme pátrat, která je to loď a kam pluje; až to zjistíme, přijdeme domů a povíme vám všechno. To vám a ubohé paní Mině dodá nové naděje. Neboť, uvážíte-li vše, naději ještě máme: není dosud všechno ztraceno. Tento netvor, jejž pronásledujeme, může se Londýna straniti sto let; my však můžeme se ho zmocniti za jediný den, známe-li jeho záměry. I on má své meze, ač je s to ještě velice nám škoditi a netrpí tolik jako my. My však jsme silni ve svém úmyslu; a všichni společně jsme ještě silnější. Srdce vzhůru, milý muži paní Miny! Zápas právě začal a konečně zvítězíme my — jakože jest Bůh nad hvězdami a chrání dítek svých. Buďte tedy dobré mysli, nežli se vrátíme.

Van Helsing.

Deník Jonathana Harkera

4. října. — Když jsem dal fonografu přednésti Van Helsingův vzkaz, ubohá žena se zřejmě rozjařila. Již pouhá jistota, že hrabě odešel ze země, dodala jí útěchy a útěcha jest jí posilněním. Co se mne týče, nyní, když nejsme tváří v tvář hroznému nebezpečí, zdá se mi téměř nemožno v ně uvěřiti. I mé hrozné zkušenosti na zámku Drakulově připadají mi dávno zapomenutým snem. Zde za slunečního jasu v čistém podzimním vzduchu…

Bohužel! Jak mohu být tak nevěřícím! Uprostřed mých myšlenek padl pohled můj na červenou jizvu na bílém čele mé drahé ženy. Dokud ta nezmizí, nelze nevěřiti. A ani později pouhá vzpomínka na ni nedá zaniknouti mé víře. Mina i já bojíme se zahálky a proto zas a zase zabýváme se všemi svými deníky. Ačkoli však jeví se nám skutečnost čím dále tím pravdivější, mizí naše útrapy a strach víc a více. Na všem spočívá pevná účelnost, a to jest nám útěchou. Mina říká, že jsme snad vyvolenými nástroji božské dobroty a prozřetelnosti. Možná! Budu hledět smýšleti rovněž tak. Nikdy jsme spolu nepromluvili o budoucnosti. Lépe jest počkati, až se vrátí profesor a všichni ostatní z výzkumné cesty.

Den míjí rychleji, nežli bych si byl pomyslil, že by mohl plynouti. Teď jsou tři hodiny.

Deník Miny Harkerové

5. října, v 5 hodin večer. — Naše zpravodajská schůze. Přítomni: Profesor Van Helsing, lord Godalming, Dr. Seward, pan Quincey Morris, Jonathan Harker, Mina Harkerová.

Dr. Van Helsing líčí, které kroky byly učiněny toho dne, aby vypátrána byla loď, kterou mohl hrabě Drakula odplouti:

„Když jsem seznal, že se chce vrátit do Transsylvanie, věděl jsem s jistotou, že zamíří k ústí Dunaje nebo k jinému místu na Černém moři; vždyť odtamtud přijel. Před námi zela čirá prázdnota. Omne ignotum pro magnifico. S těžkým srdcem vydali jsme se pátrat, které lodi odjely v noci k Černému moři. Byl na plachetní lodi, neboť paní Mina řekla, že byly rozvinuty plachty. Jelikož plachetní lodi jako méně důležity neuvádějí se v seznamu Timesů, šli jsme na podnět lorda Godalminga k Lloydu, kde je vyložen seznam odpluvších lodí, byť byly i menší. Tam jsme našli, že s odlivem jediná jen loď černomořská odplula. Je to Carina Katerina, která z přístaviště Doolittle’s Wharf pluje do Varny; odtamtud měla se staviti ještě na několika místech a plouti potom proti Dunaji. ,Tak!‘ zvolal jsem, ,to je loď, na které je hrabě.‘ Šli jsme tedy na Doolittle’s Wharf a tam zastali jsme jediného muže v malé úřadovně s dřevěnými stěnami, tak malé, že písař zdál se větší nežli úřadovna. Toho jsme se otázali na odjezd Cariny Kateriny. Klel až hrůza, měl červené tváře a silný hlas, ale přes to bylo to dobré chlapisko; když mu Quincey podal cosi ze své kapsy, co zacinkalo, popadl to dychtivě a vložil do hranaté peněženky, kterou vylovil z hloubi své kapsy a byl potom ještě laskavější a úslužnější. Vyšel s námi a dotazoval se mnoha lidí, kteří tu zrudlí a zpoceni pracovali. Také oni byli ochotnější, když viděli, že budou moci ukojiti žízeň. Také hromovali jen což, takže jsem jim ani dobře nerozuměl, ačkoli jsem vystihl, co asi chtějí říci; přes to však pověděli nám všechno, co jsme chtěli zvěděti.

Vypravovali nám mezi jiným, že včera pozdě odpoledne, asi v pět hodin přichvátal tam nějaký muž. Velký, hubený a bledý muž s klenutým nosem, pěkně bílými zuby a s očima, které přímo hořely. Byl prý celý černě oděn, jen měl slaměný klobouk, který se k úboru valně nehodil. Peníze přímo vyhazoval, jen aby se brzy doptal, která loď jede do Černého moře a kam. Kdosi dovedl ho do kanceláře a potom k lodi, kamž však nechtěl vstoupiti, nýbrž zastavil se na konci můstku a žádal, aby kapitán přišel k němu. Kapitán vyšel, a když mu řekli, že mu bude dobře zaplaceno, ačkoli zprvu hrozně klel, sešel k němu přece. Potom hubený muž odešel a kdosi mu řekl, kde by najal koně a vůz. Šel tam a brzy se vrátil a sám řídil vůz, na němž byla naložena velká bedna; složil ji sám, ač bylo potřeba potom několika lidí, aby ji naložilo na loď. Dlouho mluvil s kapitánem, jak a kde má být bedna uložena; ale kapitánovi to nebylo po chuti. Klel v několika jazycích a řekl mu, že, chce-li si poroučet, ať přijde a postará se o to sám. Ale cizinec řekl ,nikoli‘; nemůže prý přijíti, neboť má mnoho práce. Nato mu řekl kapitán, aby si raději pospíšil, že — k sakru — loď brzy vypluje — ke všem čertům, — nežli — zatraceně — pomine odliv. Tomu se čahoun smál a slíbil, že jistě přijde, když si toho pan kapitán přeje; ale prý by se tuze divil, kdyby opravdu tak brzy vypluli. Kapitán zase polygloticky klel, až se hory zelenaly, hubený muž se uklonil, poděkoval a slíbil, že užije jeho laskavosti a přijde na palubu dříve, než loď odpluje. Posléze kapitán ještě zarudlejší a více jazyky se zaříkal, že nepotřebuje na palubě žádného — proklatého — Francouze — z horoucích pekel. Cizinec se ještě zeptal, je-li nablízku krám, kde by mohl koupit modely lodí a odešel.

Nikdo nevěděl, kam šel, a také se o něj ,zatraceně a po čertech málo‘ starali, neboť jim bylo pomýšlet na jiné ,proklaté‘ věci. Brzy totiž bylo zřejmo, že Carina Katerina nemůže vyplouti, jak bylo stanoveno. Od řeky plazila se řídká pára, která víc a více houstla, až jako hustá mlha zahalila loď a všechno kolem. Kapitán zase klel v několika jazycích, — ve mnoha jazycích; samý hrom, čert a ďábel, peklo atd., ale nic nepomáhalo. Voda stoupala výš a výše, takže se obával, že zamešká odliv. Nikterak nebyl v příjemné náladě, když právě za nejvyššího přílivu po můstku přišel hubený muž a tázal se, kde jest naložena jeho bedna. Kapitán mu odpověděl, že může táhnout i se svou bednou ke všem čertům do horoucích pekel. Ale vyzáblý muž se pranic neurazil; s plavčíkem sešel se podívat po bedně, vrátil se a stál chvilku v mlze na palubě. Potom někam zmizel, ale nikdo si toho nevšímal. Brzy začala se mlha rozplývat a bylo zase jasno. — Moji žízniví přátelé s květnatou mluvou smáli se, když líčili, jak kapitán ve svých nadávkách překročil dnes všechnu míru; nejšťavnatějšími nadávkami zvláště prv zuřil, když zvěděl dotazy u jiných námořníků, kteří v tu hodinu pluli po vodě i proti, že jen málokterý z nich spatřil mlhu vůbec, nanejvýš jen kolem přístaviště. Loď přece jen za odlivu odplula a byla ráno již bezpochyby při ústí řeky. Když nám bylo toto řečeno, byla jistě již na širém moři.

A teď, vážená paní Mino, můžeme si na chvíli odpočinouti, neboť náš protivník je na moři, kde jest mu mlha k službám, a ubírá se k ústí Dunaje. Plachetní lodí trvá plavba dlouho, byť plula co nejrychleji, pojedeme-li po pevnině, předhoníme jej a setkáme se s ním. Kojíme se nadějí, že ho stihneme v jeho bedně mezi východem a západem slunce, kdy se nemůže bránit a můžeme s ním naložiti, jak bude nutno. Máme před sebou řadu dní, kdy si můžeme připraviti plán. Víme dobře, kam jde, neboť jsme byli u vlastníka lodi, který nám ukázal faktury, nákladní a jiné listy lodní. Hledaná bedna bude složena ve Varně a tam předána agentovi, jakémusi Risticovi, jemuž jest se vykázati pověřujícím listem. Potud sahá účast našeho obchodního přítele. Zeptá-li se, zdali se nepřihodilo něco zlého, — může totiž telegrafovati a dotázati se ve Varně, — řekneme ,nic‘; neboť co se má státi, není věcí policie ani zákazníka. Budeme jednati sami a jak za dobré uznáme.“

Když Van Helsing domluvil, otázala jsem se, ví-li určitě, zdali hrabě zůstal na palubě lodi. Odpověděl: „Máme toho nejlepší důkaz: sama jste jej podala dnes ráno v hypnotické tranci.“ Tázala jsem se, je-li opravdu nezbytno, aby hraběte pronásledovali. Bála jsem se, aby ode mne Jonathan neodešel; vždyť vím, ze by jistě také šel, kdyby šli ostatní. Odpovídal zprvu klidně, potom se vzrůstajícím rozechvěním. V další řeči jevil podrážděnost a prudkost, až posléze jsme všichni pozorovali vedoucí jeho postavení a převahu nad ostatními muži, kterou se ode dávna vyznamenával.

„Ano, je toho potřeba, — je potřeba, nutná potřeba! Především pro vás a potom pro celé lidstvo. Tento netvor natropil již mnoho zla v úzkém okruhu, kde se zdržuje, a to za krátkou dobu, kdy byl nevědomým tvorem, jemuž bylo teprve tápati v temnu nezkušenosti. To všechno jsem již ostatním řekl; vy, milá paní, seznáte věc z fonografu přítele Johna nebo ze zápisků páně manželových. Pověděl jsem jim, že rozhodnutí hraběte, odejíti z řídce zalidněné země do jiné, kde se lidmi hemží jako v poli klasy, bylo dílem staletí. Kdyby se byl pokusil jiný ne-mrtvý o to, co on učinil, byla by mu všechna staletí minulá i budoucí, nemohla přispěti ku pomoci. U tohoto všechny tajemné, hluboké a mocné síly přírodní spolupůsobily podivuhodným způsobem. Již země, kde tento ne-mrtvý žil celá staletí, je plna geologických a chemických divů. Jsou tam jeskyně a trhliny, jež sahají kdo ví jak daleko. Byly tam sopky, jejichžto některé jícny dosud chrlí vodu podivuhodných vlastností, nebo plyny, které usmrcují nebo léčí. Bezpochyby jeví se v těchto kombinacích tajemných sil nějaký magnetický nebo elektrický účinek na tělesný život; a též v něm působí již ode dávna takovéto velikolepé vlastnosti. V krušných válečných dobách byl veleben pro železné nervy, vyspělý mozek a udatné srdce. V něm dosáhly některé životní principy podivným způsobem svého vyvrcholení a rovněž jako sílí, vzrůstá a prospívá jeho tělo, tak roste i jeho mozek. Nemluvím ani o ďábelské síle, kterou jest obdařen; té jest ustoupiti symbolickým mohutnostem, vzniklým z dobra. Teď tedy víme, čeho jest se od něho nadíti. Nakazil vás, — promiňte však, drahá paní, že vám to musím říci; ale že to pravím, je k vašemu dobru. Otrávil vás tak, že ani když ničeho nepodnikne, bude vám žíti dosavadním vaším životem, ale až přijde smrt, která je každému člověku Bohem souzena, máte býti takovou, jako on. To se však nesmí státi! Přisahali jsme si, že se to státi nesmí. Jsme takto vykonavateli božské vůle: svět a lidé, za které Jeho Syn zemřel, nesmějí býti předány netvorům, jejichž pouhé bytí Ho zneucťuje. Dopřál nám vysvoboditi již jednu duši a my se ubíráme jako dávní Křižáci, abychom jich vysvobodili více. Jako oni, potáhneme k východu; a jako oni, padneme-li, zahyneme jen pro dobrou věc.“ Zamlčel se a potom řekl:

„Ale nezmoudří-liž hrabě tímto nezdarem? Když byl z Anglie vypuzen, nebude se jí vyhýbati jako tygr vesnici, ze které byl na lovu vyštván?“

„Aha!“ zvolal, „přirovnání s tygrem je dobré a chci ho blíže užíti. Vy ,lidojedi‘, jak v Indii říkají tygrům, kteří jednou ochutnali krve lidské, nedbáte již o jinou kořist, potulujete se neustále, toužíce jen, aby se vám krve dostalo. Také ten, jehož jsme ze své osady zahnali, je takový tygr-lidojed, jenž nepřestane se plížit za obětí. Neustoupí, ale drží se opodál. Dokud byl vskutku živ, přešel turecké hranice a napadal nepřítele na jeho vlastní půdě; byl odražen, ale zdaliž proto ustal? Nikoli! Vracel se opět a opět. Všimněme si jeho neústupnosti a vytrvalosti! Svým dětským mozkem zosnoval si úmysl jíti do velkého města. Co činí? Vyhledává si to, které na celém světě jest mu nejslibnější. Potom se po zralé úvaze chystá k svému úkolu. Trpělivě zkoumá svoji sílu a schopnosti. Učí se novým jazykům. Poznává nový spoločenský život, vývoj a řád, politiku, zákonodárství, peněžnictví, vědu, jakož i zvyky a obyčeje národa nové země, jenž se tam vytvořil, když on již žil. Záblesk naděje, kterou se kojí, dráždí jen jeho chut a osměluje jeho touhu. No, a tím se bystří i jeho rozum, neboť to všechno mu dokazuje, jak správny byly hned zprvu jeho předpoklady. To všechno dokázal sám; sám přišel z rozpadlé hrobky v zapomenuté země. Oč dokáže více, otevře-li se mu širší myšlenkový svět! On, jenž se vysmívá smrti, jak víme; on, jemuž se dobře daří uprostřed nakažlivých nemocí, jež dovedou sklátiti celé národy! Ó, kdyby dobrá bytost vyšla z rukou božích a ne takový ďábel, jaká spousta dobra byla by způsobena na tom našem starém světě! Ale slíbili jsme si, že zbavíme svět tohoto netvora. Své nástroje přichystáme si v ústraní a plány potají; neboť v tomto osvíceném věku, kdy lidé nevěří ani tomu, co vidí, bylo by mu pochybování moudrých největší posilou. Bylo by zároveň jeho štítem a zbraní, kterou by zničil nás, své nepřátele, kteří rádi vydávají v záhubu i vlastní duše, aby zachránili tu, kterou milují, pro blaho lidstva a pro čest a slávu boží.“

Po společně úradě bylo rozhodnuto nepodnikati dnešní noci již ničeho; měli jsme se na tu věc vyspat a domysliti se každý vlastních závěrů. Zítra při snídani se zase sejdeme a sdělivše si své názory, rozhodneme o konečném kroku.

— — — — — — —

Cítím, že této noci snesl se na mne podivuhodný pokoj a mír. Jest mi, jako by ode mne prchlo cosi rušivého. Snad…

Ani jsem této úvahy nedomyslila, nemohla domysliti, neboť jsem spatřila své znamení na čele a připomněla si, že jsem nečista.

Deník Dra Sewarda

5. října. — Všichni jsme záhy vstali a myslím, že každého z nás spánek velice osvěžil. Když jsme se sešli ke snídani, převládala všeobecná veselejší nálada, nežli jaké bychom si byli nadáli dožíti.

Je věru ku podivu, co pružnosti spočívá v lidské povaze. Odejměme si nějaké tíživé působení jakýmkoli způsobem — třeba smrtí — a hned se smrštíme k základním zásadám naděje a radosti. Když jsme seděli kolem stolu, několikrát mi napadlo, není-li vše, co se za minulých dnů událo, pouhý sen. Jenom pohled na červenou jizvu na čele paní Harkerové vracel mě skutečnosti. Ještě nyní, kdy uvažuji o celé věci, zdá se mi téměř nemožno, že původce všech těch útrap dosud existuje. Sama paní Harkerová jakoby chvílemi svého utrpení zapomínala; jen tu a tam, když jí něco věc připomenulo, pomyslila na hroznou vrásku. Za půl hodiny sejdeme se zde v mé pracovně, abychom se rozhodli, co dále podniknouti. Vidím pouze jedinou bezprostřední nesnáz, kterou poznávám spíše instinktem nežli přemýšlením: všichni budeme mluviti otevřeně; přes to však se obávám, že jazyk paní Harkerové bude nějakým tajemným způsobem vázán. Vím, že sama si tvoří vlastní úsudky, a ze všeho, co jsem o věci slyšel, soudím, že jsou jasny a vhodny. Ale možná, že jich nevysloví, nebo nebude moci vysloviti. Zmínil jsem se o tom Van Helsingovi a řekl mi, že si o věci promluvíme, až budeme sami. Skoro se obávám, že začíná již působit onen hrozný jed, který se jí dostal do krve. Hrabě zajisté měl zvláštní důvod k tomu, že jí dal „krvavý křest upíra“, jak řekl Van Helsing. Nuže, možná, že je to jed vydestilovaný z látek zcela neškodných. V naší době, kdy je nám existence ptomainů záhadou, neměli bychom se diviti ničemu! Jedno však vím: že neklame-li mě tušení, co se týče mlčení paní Harkerové, chová v sobě zamýšlené dílo hroznou potíž, ano, neznámé nebezpečí. Táž síla, která jí velí mlčeti, může ji nutiti k hovoru. Neodvažuji se o tom přemýšleti dále; mohl bych snad v myšlenkách šlechetné té ženě křivditi!

Van Helsing přišel do mé pracovny trochu dříve nežli ostatní. Uvedu řeč na slíbené thema.

Později. — Když se profesor usadil, hovořili jsme o tom, jak se věci mají. Viděl jsem na něm, že má cosi za lubem, o čem by rád mluvil, ale jaksi váhá vpadnouti do živého. Po několikerých okolcích náhle začal:

„Příteli Johne, jest nám o čemsi promluviti mezi čtyřma očima, alespoň zprvu je věc důvěrna. Později zasvětíme do ní i ostatní.“ Zarazil se a když jsem chvilku čekal, pravil:

„Paní Mina, naše dobrá paní Mina, je teď zcela jinaká.“ Mráz přeběhl mi po zádech, když jsem viděl, ze se nejhorší má domněnka potvrzuje. Van Helsing pravil dále:

„Po smutné zkušenosti se slečnou Lucy jest nám teď býti na pozoru, nežli bude příliš pozdě. Úkol náš je nyní vskutku nesnadnější, nežli kdy jindy a tato nová potíž činí, že každá hodina má pro nás velikou cenu. Vidím, že se jí v obličeji zračí příznaky upíra. Jsou dosud velmi, velmi nezřetelny; ale pozorujeme-li bez předsudků, musíme je viděti. Má zuby poněkud ostřejší a pohled tvrdší. Ale to ještě není všechno; je teď často mnohem zamlklejší, jako kdysi slečna Lucy. Ta také nemluvila mnoho; nebyla tuze sdílna ani ve spaní, když si přála, aby se později něco zvědělo. Nyní se obávám tohoto: Je-li možno, že je s to v hypnose říci, co hrabě vidí a slyší, je neméně pravděpodobno, že ten, který ji dříve hypnotisoval, jenž upíjel jí krve a dal jí píti krve své, dovede jí přinutit, aby mu svěřila, co ví od nás?“ Přisvědčil jsem a on pokračoval:

„Měli bychom tomu tedy zabrániti; nesmíme ji zasvěcovati do toho, co zamýšlíme, a nebude potom moci říci, čeho neví. Je to krušný úkol! Tak trapný, že mě při tom srdce bolí; ale musí to být. Až se dnes sejdeme, řeknu jí, že z důvodu, jenž jí zatím musí být utajen, nemůže se našich porad súčastniti a že budeme o vše dbáti.“ Utřel si čelo, na němž vyvstaly velké kapky potu při vzpomínce na trýzeň, kterou způsobí již jednou tím těžce zarmoucené její duši. Věděl jsem, že mu bude jakousi útěchou, řeknu-li mu, že jsem dospěl k témuž závěru; každým způsobem zbavím ho alespoň mučících pochyb. Řekl jsem mu to a dosáhl tím, čeho jsem očekával.

Co nevidět budeme míti hlavní shromáždění. Van Helsing odešel, aby se připravil na schůzku, zvláště na nejtrapnější její část. Myslím, že je nejlépe, je-li člověk před takovým úkolem zcela samoten.

Později. — Před samým začátkem schůze doznali jsme, Van Helsing a já, velikého ulehčení. Paní Harkerová vzkázala mužovi, aby nám vyřídil, že se nemůže dostaviti; má prý za to, že budeme moci svobodněji jednati, nebude-li nám svou přítomností překážeti. Hned jsme se na sebe s profesorem významně podívali a oběma se nám značně ulevilo. Co se mne týče, myslil jsem, že uvědomila-li si paní Harkerová sama nebezpečí jí hrozící, nebude-li se nás straniti, ušetří nás mnohých nesnází a nebezpečí. Za těchto předpokladů jsme se dohodli, otázku i odpověď majíce na očích a prst na rtech, že pomlčíme o svém podezření, dokud si nebudeme moci sami nerušeni o tom pohovořiti. Hned jsme přikročili k plánu své výpravy. Van Helsing nám stručně oznámil, co se stalo nejposléze:

„Carina Katerina vyplula z Temže včera ráno. Dejme, že popluje největší rychlostí; bude tedy potřebovati do Varny tří neděl. Tuto cestu můžeme však vykonati po souši za tři dni. Počítejme, že bude plavba trvati o dva dni méně; vždyť si může hrabě povětrnost svým účelům přizpůsobiti. Počítejme den a noc na náhodné zpozdění; i potom nám čtrnáct dní úplně stačí. Pro jistotu tedy musíme nejpozději vyjeti dne sedmnáctého. Tu budeme ve Varně nejméně o den dříve před připlutím lodi a budeme moci zaříditi potřebné přípravy. Každým způsobem půjdeme ozbrojeni — ozbrojeni proti zlu duševnímu i tělesnému.“

K tomu dodal Quincey Morris:

„Pomýšlel jsem na to, že je hrabě ze země vlků a že je možno, že přibude před námi. Navrhuji, abychom ke své výzbroji přibrali ještě ručnice winchestrovky. Mám pevnou důvěru ve Winchester, hrozí-li kolem nebezpečí. Pamatuješ, Arte, jak jsme u Tobolsku měli za sebou smečku vlků? Co bychom byli za to dali, kdyby býval každý z nás měl takovou opakovačku!“

„Dobře!“ schvaloval Van Helsing. „Opatříme si winchestrovky. Quinceyova hlava je vždy na úrovni, zvláště jde-li o lov, ačkoli moje metafora je loveckému umění k větší hanbě, nežli je škoda, kterou mohou vlci člověku způsobiti. Zatím nejsme doma nic platni a myslím, jelikož Varny neznáme, že bychom mohli vyjeti dříve. Budeme dlouho čekati tady jako tam. V noci a zítra se můžeme připravit a bude-li všechno v pořádku, můžeme se my čtyři vydati na cestu.“

„My čtyři?“ řekl Harker tázavě, hledě s muže na muže.

„Zajisté!“ odpověděl profesor spěšně, „vám jest zůstati doma a pečovati o ženušku!“ Harker chvilku mlčel a potom řekl drsně:

„O té věci si promluvíme zítra. Rád bych se poradil s Minou.“

Myslil jsem, že je teď na čase, aby Van Helsing Harkera varoval, aby jí našeho plánu neprozrazoval; ale profesor toho nedbal. Podíval jsem se na něj významně a zakašlal jsem. Za odpověď přiložil prst na rty a odvrátil se.

Deník Jonathana Harkera

5. října, odpoledne. — Nějakou chvíli po úradě dnes ráno konané, nemohl jsem ani přemýšlet. Nová fáze naší věci uvedla ducha mého do tak podivné nálady, že jsem nebyl schopen positivní myšlenky. Že se Mina zdráhala účastniti se porad, přivedla mě v údiv; a poněvadž jsem nemohl po důvodu k tomu pátrati, bylo mi jen se dohadovati. Jsem nyní rozluštění té záhady tak dalek, jako kdy jindy. Také nechápu způsobu, jak ostatní tuto zprávu přijali; kdykoli jsme poslední dobou o této věci mluvili, shodovali jsme se v tom, že si nesmíme vzájemně ničeho tajiti. Mina právě spí klidně a sladce jako děcko. Rty má pootevřeny a obličej září jí blahem. Díky Bohu, že dosud má takové chvilky.

Později. — Jak je všechno podivno! Seděl jsem u Miny, střeže šťastného jejího spánku, a sám byl jsem blízek štěstí, jakého jsem snad dosud nikdy nepoznal. Když se sklánělo k večeru a na zemi snášely se dlouhé stíny od zapadajícího slunce, zdálo se mi ticho pokoje ještě slavnostnějším. Vtom otevřela Mina oči a něžně na mne hledíc, pravila:

„Jonathane, musíš mi něco slíbiti na čestné slovo. Slíbíš to pouze mně, ale Bůh budiž svědkem; nesmíš zrušiti slova, bychť se před tebou na kolenou plazila a žadonila o to v hořkých slzách. Rychle, musíš mi to hned slíbiti.“

„Mino,“ řekl jsem, „takového slibu nemohu dáti ihned. Nemám k tomu práva.“

„Ale, miláčku,“ řekla s takovým rozněžněním, že se jí oči třpytily jako hvězdy, „vždyť si toho přeji já a ne k vůli sobě. Můžeš se zeptati doktora Van Helsinga, nemám-li pravdu; nedá-li mi za pravdu, učiň jak chceš. A nejen to, budete-li souhlasit později všichni, že se má státi jinak, zbavím tě tvého slibu.“

„Slibuji!“ řekl jsem a na okamžik zazářilo jí štěstí ve tváři; pro mne však nebylo jejího štěstí, dokud jsem viděl vrásku na jejím čele. Pravila dále:

„Slib mi, že přede mnou nepromluvíte o tom, co chcete podniknouti proti hraběti. Ani slovem, ani znamením, ani pokynem; tak dlouho ne, dokud jsem znamenána tímto.“ Při tom ukázala významně na jizvu na čele. Viděl jsem, že mluví vážně a řekl jsem s nadšením:

„Slibuji!“ a jakmile jsem to řekl, bylo mi, jakoby se mezi námi dvěma zavřely dveře.

Později, půlnoc. — Mina byla celý večer čila a vesela. Tak velice, že se nám všem zdálo, jakoby nám její veselost dodávala odvahy. I mně samému bylo, jakoby se příkrov, jenž nás tížil, poněkud odkryl. Brzy jsme se rozešli. Mina spí teď jako děcko; podivno, že může spát i v nejhlubším zármutku. Díky Bohu za to, neboť tu alespoň zapomíná svých trampot. Snad působí na mne i její příklad, jakož nás vzpružovala dnešního večera její veselost. Zkusím to. Ó, co bych dal za bezsenný spánek!

6. října, ráno. — Nové překvapení. Mina mě časně vzbudila, asi v týž čas, jako včera, a chtěla, abych přivedl doktora Van Helsinga. Myslil jsem, že zase bude chtít, aby ji hypnotisoval, a na nic se nevyptávaje, šel jsem pro profesora. Patrně čekal na zavolání, neboť seděl již ve svém pokoji oblečen. Dveře jeho byly dokořán otevřeny, takže mohl slyšeti, jak se naše dveře otevřely. Ihned přišel a zeptal se Miny, mají-li přijíti také ostatní.

„Nikoli,“ odpověděla klidně, „není potřeba. Můžete jim to říci právě tak dobře sám. Musím se vydati na cestu s vámi.“

Van Helsing ustrnul jako já. Okamžik mlčev, tázal se:

„A proč pak?“

„Musíte mě vzíti s sebou. Jsem bezpečnější u vás a vy budete bezpečnější o mne.“

„Ale jak to, drahá paní? Víte, že vaše bezpečnost je naší nejpřednější povinností. Jdeme vstříc nebezpečí, jemuž jste nebo byla byste vydána více nežli kdokoli z nás vzhledem… vzhledem k okolnostem a tomu…, co se událo.“ Zamlčel se v rozpacích.

Odpovídajíc zvedla prst a ukázala si na čelo:

„Vím. A právě proto musím jít. Mohu o tom mluviti teď, nežli slunce vyjde; potom nebudu moci. Vím, že povelí-li mi hrabě, musím jíti. Vím, že poručí-li mi přijíti potají, jest mi ho následovati a užíti každé lsti — i vůči Jonathanovi.“

Bůh viděl pohled, jejž na mne upřela pri těchto slovech, a je-li vskutku nějaký Anděl, jenž zaznamenává naše činy, je tento pohled zapsán na věčné časy. Jen jsem jí stiskl ruku. Nemohl jsem promluviti slova; byl jsem tak dojat, že jsem si nemohl uleviti ani slzami. Pravila dále:

„Vy muži jste statečni a silni, jste také silni počtem a můžete tedy čeliti mnohému, co by podlomilo odolnost toho, kdo čelí zlu samoten. Mimo to mohu vám prospěti, jelikož mě můžete hypnotisovati a dověděti se toho, čeho sama nevím.“ Van Helsing řekl velice vážně:

„Paní Mino, jste velmi prozírava, jako vždy. Půjdete s námi a vykonáme společně to, za čím se odebereme.“ Když domluvila, bylo mi nápadno dlouhé její mlčení a pohlédl jsem na ni. Zvrátila se na podušky a spala; neprobudila se ani, když jsem zvedl záclonu a sluneční jas padal do pokoje. Van Helsing mi pokynul, abych šel tiše s ním. Odešli jsme do jeho pokoje a za minutu přišel také lord Godalming, Dr. Seward a pan Morris. Profesor sdělil s nimi, co řekla paní Mina a pravil dále:

„Zítra odjedeme do Varny. Jest nám počítati s novým činitelem: s paní Minou. Ale duše její je věrna. Jest jí trýzní vyprávěti nám tolik, co řekla; ale je to nejsprávnější a budeme vždy včas varováni. Jest nám využíti všeho a ve Varně musíme býti připraveni, jakmile loď přistane.“

„A co vlastně uděláme?“ tázal se pan Morris stručně. Profesor chvilku otálel, načež odpověděl:

„Především půjdeme na palubu lodi; až zjistíme bednu, položíme na ni větvičku plané růže. Tím ho upoutáme, neboť nebude moci vyjíti; tak alespoň tvrdí pověra. A na pověru jest se nám především spolehnouti; bylať za starodávna předchůdkyní lidské víry a je dosud hluboce v člověku zakořeněna. Až se nám naskytne vhodná příležitost, po které toužíme, a nikoho nebude nablízku, bednu otevřeme a — všechno dobře dopadne.“

„Nebudu dlouho čekat na vaši příležitost,“ pravil Morris. „Až bednu uvidím, otevru ji a netvora zničím, byť přihlíželo tisíc lidí, kteří by mě za chvilku vykarabáčovali!“ Mimoděk sáhl jsem mu na ruku a pocítil jsem, že byla tvrda jako kus oceli. Myslím, že porozuměl mému pohledu; doufám, že ano.

„Dobrý hochu,“ řekl Dr. Van Helsing. „Statečný hochu. Quincey je pravý muž, Bůh mu žehnej! Milý mladý muži, věřte mi, nikdo z nás necouvne a strachem otáleti nebude. Pravím jen, co hodláme učiniti, co musíme učiniti. Co však vskutku učiníme, nelze dnes přesně říci. Může se přihoditi všelicos; možností je tu tolik, že jich této chvíle nelze ani vyjmenovati. Budeme všichni pro každý případ vyzbrojeni a až nadejde chvíle činu, ráznost a síla nás neopustí. Dnes uspořádejme své věci. Dokončeme vše, co se týká jiných, nám drahých, kteří závisí od nás; neboť nikdo z nás nedovede říci, co, kde a jak skončí. Co se mne týče, mé záležitosti jsou uspořádány a jelikož nemám ničeho na práci, půjdu vykonat přípravy na cestu. Opatřím lístky a čeho bude potřeba.“

Nebylo již o čem hovořit a rozešli jsme se. Uspořádám teď veškeré své pozemské záležitosti a přichystám se na všechno, ať přijde cokoli…

Později. — Všechno je vykonáno; poslední vůle je sepsána a všechno dopodrobna opatřeno. Přežije-li mě Mina, je mou universální dědičkou. Nestane-li se tak, budou děditi ostatní, kteří se k nám tak dobře zachovali.

Slunce pomalu zapadá. Minin neklid mě na to upozorňuje. Jsem jist, že je cosi v jejím duchu, co se projeví přesně o západu slunce. Tyto chvíle působí rozčilení nám všem, neboť každý východ a západ otvírá nám nová nebezpečí, nové útrapy, které však podle vůle boží povedou k dobrému konci. Zapisuji si tyto věci do deníku, neboť jich teď milovaná ženuška zvěděti nesmí; je-li jí však souzeno spatřiti zase tyto stránky, budou alespoň úplny.

Volá mě.