Drakula

Deník Dra Sewarda

11. října, večer. — Jonathan Harker mě žádal, abych toto napsal, neboť, jak praví, na tento úkol sotva stačí, ale přes to si přeje, aby záznam byl úplný.

Myslím, že nikdo z nás se nedivil, že nás paní Harkerová dává k sobě volati krátce před východem slunce. V poslední době jsme vypozorovali, že při východu a západu je nejsvobodnější; kdy totiž se její bývalé pravé „já“ projevuje, aniž ho potlačuje, omezuje nebo zase mu jednání určuje nějaká převládající síla. Tento stav začíná asi půl hodiny nebo ještě dříve před východem nebo západem slunce a trvá až buď slunce povystoupí, nebo dokud poslední paprsky sluneční ozařují mráčky nad obzorem. Zprvu je to spíše jen jakýsi negativní stav, jakoby se pouto uvolnilo, potom však rychle následuje naprostá volnost. Když však ustane ona svoboda, vrátí se dřívější stav velmi záhy, jen po chvíli nuceného mlčení.

Když jsme se večer sešli, byla poněkud stísněna a jevila všechny příznaky vnitřního zápasu. Sám jsem jí to řekl, aby se co možná rychle sebrala. Za několik minut se však dovedla opanovati; potom pokynula mužovi, aby si sedl vedle ní na pohovku, kde seděla zpola opřena. My ostatní jsme si měli pošinouti židle blízko k ní. Uchopila manžela za ruku a řekla:

„Jsme zde všichni na svobodě pospolu snad dnes naposled! Vím, můj milý, vím, že chceš se mnou zůstati až do konce.“ To řekla svému muži, jehož ruku, jak jsme viděli, tiskla ve svých. „Zítra vyjdeme za svým úkolem a jen sám milý Bůh ví, co čeká každého z nás. Byli jste ke mně laskavi, že mě vezmete s sebou. Vím, že všichni tito hodní muži učiní všechno pro ubohou, slabou ženu, jejíž duše je snad ztracena, — nikoli, dosud ne, ale až za nějaký čas. Jest vám však vzpomenouti toho, že nejsem taková, jako vy. V mé krvi, v mé duši jest jed, jenž mne může zničiti, zahubiti, nedostaví-li se pomoc. Ach, milí přátelé, víte tak dobře jako já, že jde mi o duši, a ačkoli vím, že jest jen jediná cesta k mé záchraně, nesmím se jí dáti ani já, ani vy!“ Rozhlédla se po nás prosebně a utkvěla pohledem na mužovi.

„Kterou cestu myslíte?“ otázal se Van Helsing drsně. „Která je to cesta, kterou se nesmíme — a nemůžeme dáti?“

„Že zemru teď, buď vlastní rukou, nebo rukou jiného, nežli nadejde větší zlo. Vím a vy také víte, že až jednou zemru, budete moci — a také to učiníte — vysvoboditi mou duši, jako jste vysvobodili duši zesnulé Lucy. Kdyby jedině smrt nebo strach ze smrti stály v cestě, neváhala bych hned zemříti mezi svými přáteli, kteří mě mají rádi. Ale smrt není vším. Nemohu ani uvěřiti, že by bylo vůlí boží, abych nyní zemřela, kdy se kojíme nadějí, že vykonáme krušný svůj úkol. Proto, co se mne týče, vzdávám se jistoty, že dosáhnu věčného odpočinutí a půjdu s vámi do temného neznáma, kde nás mohou očekávati nejhorší věci, jež chová země i peklo!“ Všichni jsme mlčeli, neboť jsme mimoděk cítili, že je to jen úvod. Obličej každého z nás byl ponurý, Harkerův popelavě šedý. Snad uhodl lépe nežli kdokoli z nás, co musí přijíti. Pravila dále:

„Tou trochou mohu přispěti do té míchanice.“ Povšiml jsem si všedního výrazu, jehož užila při takové příležitosti a se vší vážností. „Co přidá k tomu každý z vás? Život, to vím,“ dodala spěšně, „to je statečnému muži snadno. Život váš náleží Bohu a můžete jej Bohu vrátiti; ale co dáte mně?“ zase se tázavě rozhlédla, ale tentokrát neodvážila se na muže pohlédnouti. Quincey jakoby rozuměl; přisvědčil a obličej jí zazářil. „Povím vám tedy přímo, čeho žádám, neboť nesmí býti mezi námi nejistoty: Každý z vás mi musíte slíbiti — i můj milovaný manžel, — že kdyby nadešel k tomu čas, mě zabijete.“

„Kdy nadejde ten čas?“ ozval se Quincey, avšak jen tichým, stísněným hlasem.

„Až budete přesvědčeni, že jsem se změnila tolik, že bude lépe, abych zemřela, nežli abych zůstala živa. Až tedy zemru, nesmíte váhati ani okamžik a probodnete mě kolem a uříznete mi hlavu, nebo učiňte, co za dobré uznáte, abych došla věčného klidu!“

Quincey první se po chvíli vzpamatoval. Poklekl před ní, uchopil ji za ruku a řekl slavnostně:

„Jsem jen drsný muž, který snad nebyl živ tak, jak se na muže sluší, aby byl hoden takového vyznamenání; ale přisahám vám při všem, co je mi draho a svato, že nadejde-li někdy čas, necouvnu před povinností, kterou nám ukládáte. A slibuji vám také, abyste měla celou jistotu, že to učiním, jakmile nebude pochybnosti, že vhodný čas nadešel!“

„Věrný můj příteli!“ bylo vše, co mohla pronésti v slzách; sklonila se nad ním a políbila mu ruku.

„Přisahám vám totéž, drahá paní Mino!“ řekl Van Helsing.

„Také já!“ pravil lord Godalming, a každý pořadem přiklekl a vykonal přísahu. Také já jsem tak učinil. Potom obrátil se k ní manžel slzy maje v očích a zelenavě bled, takže měl obličej málem bělejší nežli zelenavé vlasy, a tázal se:

„Mám-liž i já ti dáti tento slib, milá ženo?“

„Také ty, můj drahý,“ odpověděla s nevýslovným žalem ve hlase i v pohledu. „Nesmíš couvnouti. Jsi mi nejbližší, nejdražší a vším na světě; duše naše splynuly na celý život a na věčnost. Považ, můj drahý, že bývaly doby, kdy stateční muži usmrcovali své ženy i děti, aby jim nedali padnouti do rukou nepřítele. Ruce se jim nechvěly o to více, že jich drazí prosili, aby je zabili. Je to povinností mužovou vůči těm, které miluje, v dobách krutého protivenství. Ale, drahoušku, je-li mi souzeno zahynouti něčí rukou, nechať je to ruka tvoje, jejž jsem nejvíce milovala. Pane doktore Van Helsingu, nezapomněla jsem, že jste toho ochotně v případě zesnulé Lucy popřál tomu, kdož ji miloval,“ — tu se zarazila s uzarděním a dokončila větu — „tomu, komu největším právem přísluší zjednati jí pokoje. Kdyby k tomu mělo dojíti, myslím, že tohoto štěstí přiznáte mužovi, aby jeho ruka zbavila mne hrozné kletby, jež na mně spočívá.“

„I to vám přisahám!“ sliboval profesor zvučným hlasem. Paní Harkerová se usmála, vskutku usmála, když s povzdechem úlevy se zaklonila a řekla:

„A teď ještě slovíčko výstrahy, výstrahy, které nikdy nesmíte zapomenouti: Ten čas, přijde-li někdy vůbec, může přijíti rychle a nenadále a v tom případě nesmíte váhati ani okamžik užíti příležitosti. V té době mohla bych býti — ba, v tu chvíli docela budu spolčena s vaším nepřítelem proti vám.“

„A ještě jednu žádost,“ a tu velmi zvážněla. „Není tak nezbytně nutna, jako ostatní, ale ráda bych, abyste mi prokázali ještě jednu laskavost.“ Všichni jsme přisvědčili, ale nikdo ani nepromluvil; nebylo toho ani potřeba.

„Přečtete mi, prosím, modlitbu za umírající!“ Přerušil ji hluboký povzdech mužův. Uchopivši ho za ruku, přitiskla si ji na srdce a řekla: „Vždyť ji budete jednou stejně za mne čísti. Ať se toto hrozné dobrodružství skončí jakkoli, bude nám to všem, nebo alespoň někomu sladkou útěchou. Doufám, že ji budeš čísti ty, můj nejmilejší, neboť s tvým hlasem mi utkví navždy v paměti, děj se co děj!“

„Ale, má drahá, vždyť máš do smrti ještě daleko,“ namítal.

„Kdož ví,“ řekla, vztahujíc varovně ruku. „Jsem v této chvíli možná v hlubší smrti, nežli kdyby mě tížila hlína hrobu!“

„Ach, ženo, což musím čísti?“ tázal se, nežli začal.

„Je mi to útěchou, milý muži!“ všeho všudy odpověděla. Přichystala knihu a on začal číst.

Jak bych mohl — a jak vůbec mohl by někdo vylíčiti tento podivný výjev v celé jeho slavnostní obřadnosti, ponurosti, smutku a hrůze, ačkoli i kráse! I člověk otrlý, jenž vídá jen travestii trpké pravdy, býval by v srdci dojat, kdyby byl spatřil tuto skupinku věrných, oddaných přátel, klečících kolem této usužované, nešťastné ženy, a slyšel chvějící se něžnou vášeň ve hlase mužově, jenž vřelým bolem zhusta čísti ustával prostou, ale krásnou modlitbu za umírající. Nemohu, nemohu dále vyprávěti; nedostává se mi — slov — — a selhává — hlas!…

V neurčitém tušení měla pravdu. Jakkoli byl podivný tento výjev a později bude se nám zdáti bizarní, až si někdy vzpomeneme, jak nás mocně dojal, přece nám alespoň dodal útěchy; a ticho, jež nastalo, když paní Harkerová sklesla zase do své duševní spoutanosti, nezdálo se nám již tak zoufalým, jak jsme se obávali.

Deník Jonathana Harkera

15. října. Varna. — Vyjeli jsme z Charing Crossu ráno dne dvanáctého; toho dne v noci přijeli jsme do Paříže, kde usedli jsme na zajednaná místa v expresním východním vlaku. Jeli jsme ve dne, v noci a přibyli sem asi v pět hodin. Lord Godalming pospíšil na konsulát, aby se podíval, nedošel-li ho sem telegram, kdežto my ostatní odebrali jsme se do hotelu „Oděsa“. Cestou mohlo se přihoditi ledacos; mne však zajímalo, co se bude dále díti, o nic jiného jsem se nestaral. Dokud Carina Katerina nevpluje do přístavu, je mi na celém širokém světě všechno lhostejno. Bohu díky! Mině se vede dobře a zdá se, že se jí síly vracejí; též i nabývá lepší barvy. Také mnoho spí; cestu skoro celou přespala. Před východem a západem slunce je však velmi čila a svěží; tou dobou ji Van Helsing obyčejně hypnotisuje. Zprvu dalo mu to mnoho práce a trvalo dlouho, nežli se mu podařilo; nyní však mu podléhá téměř ihned, ze zvyku snad, takže zřídka kdy je potřeba uspávacích pohybů. Zdá se, že v takových chvilkách stačí mu prostě chtít, a hned ho myšlenky její poslouchají. Vždycky se jí táže, co vidí a slyší. Odpovídá mu zprvu:

„Nic; všude je tma.“ Po druhé říká:

„Slyším, jak vlny narážejí na loď a jak voda šplíchá. Plachty a lanoví jsou napiaty, stěžně a ráhna vrzají. Vane svěží vítr; slyším jej v záporách stěžňových a přída odhazuje šumivou pěnu.“ Je zřejmo, že Carina Katerina je dosud na moři a spěchá plnými plachtami na cestě k Varně. Lord Godalming se právě vrátil. Došly ho čtyři telegramy, po jednom denně od našeho odjezdu, a všechny měly týž obsah: Carina Katerina nebyla Lloydu odnikud hlášena. Uložil totiž před vyplutím z Londýna agentovi, aby mu co den podal o plavbě telegrafickou zprávu. Měl telegrafovati i když zpráva nedošla, pro jistotu, aby loď neopomenul sledovati.

Povečeřeli jsme a šli jsme záhy spát. Zítra navštívíme vice-konsula a vyžádáme si, pokud možno, dovolení, abychom směli ihned vstoupiti na palubu, jakmile loď připluje. Van Helsing povídá, že bude nejlépe, stane-li se to mezi východem a západem slunce. Byť i hrabě měl podobu netopýra, při nejlepší vůli nemůže přes pohybující se vodu a musí zůstati na lodi. Poněvadž však, aby nevzbudil podezření, nesmí se ukázati v lidské podobě, musí zůstati v bedně. Podaří-li se nám totiž dostati se na palubu po východu slunce, dostaneme ho do své moci; budeme moci bednu otevříti a učiniti jej neškodným, dříve nežli se probudí, jako jsme učinili ubohé Lucy. Že si našeho soucitu nezaslouží, nestojí ani za řeč. Máme za to, že s úředníky a námořníky nebudeme míti mnoho potíží. Bohudík, v této zemi lze zpropitným poříditi všechno a peněz máme dost. Jest si nám jen zajistiti, aby loď nevplula do přístavu mezi západem a východem slunce, aniž bychom o tom byli zpraveni; ale zpráv se nám dostane. Sáček s penězi nám věc tu zařídí, trvám!

16. října. — Minina výpověď je pořád stejna: šumící vlny a šplíchající voda, tma a příznivý vítr. Zřejmě jsme přišli včas a až uslyšíme o Carině Katerině, budeme připraveni. Jelikož musí projeti Dardanely, zcela jistě dostaneme odtud zprávy.

17. října. — Myslím, že je všechno co nejlépe připraveno, abychom za přistání hraběte dobře přivítali. Godalming vyprávěl vlastníkovi lodi, že se domnívá, že naloděna bedna obsahuje věci ukradené jeho příteli, od něhož dostalo se mu podmínečného dovolení, že smí bednu na vlastní odpovědnost otevříti. Vlastník lodi dal mu list svědčící kapitánovi, aby svolil k tomu, abychom na palubě vykonali, co za dobré uznáme, a dopisu s podobným oprávněním dostalo se též jeho agentu ve Varně. Navštívili jsme agenta, jenž byl celý unesen Godalmingovou laskavostí; všichni byli jsme spokojeni jeho slibem, že učiní, seč bude, aby vyhověl našemu přání. Již jsme se uradili, co učiníme, až bednu otevřeme. Bude-li hrabě v ní, Van Helsing a Seward mu ihned uříznou hlavu a srdce probodnou kůlem. Morris, Godalming a já měli jsme zabrániti každému zákroku proti tomu, bude-li potřeba, i se zbraní v ruce. Profesor povídá, že učiníme-li tak s tělem hraběte, hned se rozpadne v prach. V tom případě nebude proti nám důkazu, kdybychom se snad ocitli v podezření z vraždy. Ale ani kdyby toho nebylo, stojíme i padáme svým vytčeným úkolem a jednou snad tento zápis zachrání nás před provazem. Co se mne týče, chopím se věci po náležité rozvaze, až k ní dojde. Neopomeneme vykonati ničeho, co nás přivede ku provedení našeho úmyslu. S několika úředníky jsme vyjednali, že jakmile bude Carina Katerina v dohledu, podají nám zprávu zvláštním poslem.

24. října. — Celý týden čekání. Co den dojde Godalminga telegram, jehož obsah je stále týž: „Dosud nehlášeno.“ Mininy ranní a večerní odpovědi z hypnosy byly také beze změny stejny: šumící vlny, šplíchající voda a vrzající stěžně.

Telegram z 28. října: Rufus Smith, Lloyd, Londýn, lordu Godalmingovi, k ruce vice-konsula Jejího královského veličenstva ve Varně

„Carina Katerina hlášena, že dnes ráno proplula Dardanely.“

Deník Dra Sewarda

24. října. — Jak postrádám svého fonografu! Psáti deník perem je mi obtížno; ale Van Helsing tvrdí, že jej psáti musím. Byli jsme včera silně rozčileni, když lorda Godalminga došel telegram z Lloydu. Teď vím, co pocítí vojín v bitvě, když slyší signál k útoku. Paní Harkerová, jediná z naší družiny, nejevila známky rozčilení. Ostatně není divu, že nebyla rozčilena, neboť jsme jí zprávu utajili a snažili jsme se, abychom nedali na sobě znáti rozčilení v její přítomnosti. Kdysi byla by si toho povšimla, tím jsem jist, byť jsme jakkoli chtěli věc utajiti; ale za poslední tři neděle se v tom ohledu velice změnila. Zmocňuje se jí netečnost a ačkoli se zdá silna a zdráva a nabývá zase červené barvy, Van Helsing a já nejsme jí spokojeni. Často o ní mluvíme; před ostatními jsme však neřekli ani slova. Chudáku Harkerovi by srdce drásalo, jistě však rozrušilo mu nervy, kdyby věděl, že máme v té věci podezření. Van Helsing prohlíží v hypnose, jak mi řekl, zuby její velmi bedlivě; praví, že dokud se jí nezačnou ostřiti, není se třeba obávati u ní změny. Kdyby však měla nastati tato změna, bylo by nutno zakročiti… My oba víme, kterak zakročiti, ačkoli myšlenek o tom si neprojevíme. Nikdo z nás by necouvl před tímto úkolem, byť byl sebe hrůznější. „Euthanasia“ je výborné a potěšující slovo! Jsem vděčen tomu, kdo je vymyslil.

Z Dardanel je sem 24 hodin plavby, předpokládajíc, že Carina Katerina popluje touže rychlostí jako až z Londýna. Připluje tedy zítra; poněvadž tedy naprosto nemůže připlouti dříve, půjdeme záhy na lože. O hodině vstaneme, abychom přišli včas.

25. října, v poledne. — O připlutí lodi nemáme zpráv. Sdělení paní Harkerové z hypnosy je totéž, jako obyčejně, je tedy možno, že zprávy dojdou každou chvilku. My muži prožíváme zimničné rozechvění, až na Harkera, který je kliden. Ruce má studené jako led a před hodinou stihl jsem jej, an brousí velký nůž „Gurka“, jejž nosí stále u sebe. Hraběti kyne špatná čáka, ucítí-li tento zabiják v rázné, jako led studené ruce na svém hrdle!

Van Helsing a já byli jsme o paní Harkerovou poněkud znepokojeni. Kolem poledne upadla do jakési ztrnulosti, která se nám pranic nelíbila; ačkoli jsme o tom s ostatními nemluvili, byli jsme proto takřka nešťastni. Ráno byla dlouho neklidna, takže jsme zprvu byli rádi, když usnula. Když se však muž její jako mimochodem zmínil, že spí tak tvrdě, že jí nemůže probudit, vešli jsme do jejího pokoje, abychom ji sami spatřili. Dýchala pravidelně a vypadala zdráva a svěží, takže jsme usoudili, že jí bude spánek prospěšnější nežli cokoli jiného. Ubohá paní, jest jí tolik zapomenouti, že není divu, že spánek, přináší-li vskutku zapomenutí, působí na ni blahodárně.

Později. — Náš úsudek byl oprávněn, neboť když po několikahodinném osvěžujícím spánku procitla, byla svěží a čilejší nežli v posledních několika dnech. Při západu slunce obyčejně podávala hypnotickou zprávu. Ať již hrabě pluje kdekoli v Černém moři, spěje vstříc svému osudu. Doufám, že vstříc své zkáze!

26. října. — Zas uplynul den a o Carině Katerině dosud není slechu. Měla by vlastně již být zde. Že dosud někde objíždí, je zřejmo, neboť hypnotická sdělení paní Harkerové za východu slunce oznamují pořád totéž. Také je možno, že loď pro mlhu někde na čas odpočívá; některé parníky, jež připluly včera večer, hlásily husté mlhy na sever i na jih od přístavu. Nesmíme v bdělosti ustáti, neboť může být loď hlášena každou chvilku.

27. října, v poledne. — Nejvýš podivno; o lodi, na kterou čekáme, není zpráv. Paní Harkerová hlásila včera večer i dnes ráno jako obyčejně: „Šumící vlny, šplíchající voda,“ ačkoli přidala „vlny velmi slabé.“ Také telegramy z Londýna přinášejí stále totéž: „Není dalších zpráv.“ Van Helsing má hroznou starost a právě teď mi řekl, že se obává, že nám hrabě unikne. Dodal významně:

„Ta ztrnulost paní Miny se mi hned nelíbila. Duše a pamět provádějí v tranci nejpodivnější kousky.“ Chtěl jsem se ho ještě něco tázati, když vtom přišel Harker, zvedaje odmítavě ruku. Pokusíme se dnes večer při západu slunce přiměti ji k tomu, aby nám v hypnose pověděla více.

28. října: Telegram. Rufus Smith, Londýn, lordu Godalmingovi, k ruce vice-konsula Jejího král. veličenstva ve Varně

„Carina Katerina připlula dnes v hodinu ke Galaci.“

Deník Dra Sewarda

28. října. — Když došel telegram, jenž ohlašoval připlutí lodi ke Galaci, byli jsme méně zděšeni, nežli by bylo lze souditi. Pravda, nevěděli jsme, odkud, jak a kdy vyšlehne blesk; ale myslím, že jsme všichni očekávali, že se něco podivného stane. Již opozděný příjezd do Varny každého z nás přesvědčil, že nepůjde vše domnělým chodem. Nicméně však byli jsme překvapeni. Mám za to, že příroda staví na tak nadějném podkladě, že proti naší vůli dává nám tušiti věci tak, jak se musejí udáti a nikoli tak, jak bychom soudili, že se udají. Transcendentalismus jest andělům vůdčí hvězdou, kdežto lidem pouhou bludičkou. Podivno, jak různě každý z nás na věc nazíral! Van Helsing lomil rukama nad hlavou, jakoby čelil Všemohoucímu; nepromluvil však ani slova a za chvilenku stál zase s klidnou tváří. Lord Godalming zbledl jako stěna a usedl těžce oddychuje. Já byl jsem zaražen a hleděl jsem tázavě s druha na druha. Quincey utáhl si rychlým pohybem pás, čemuž jsem dobře rozuměl: za našich dávných potulek znamenalo to „vpřed!“ Paní Harkerová příšerně zbledla, takže jizva na čele jí téměř hořela; sepiala pokorně ruce a vzhlížela jako v modlitbě. Harker se usmíval, vskutku usmíval, temným, trpkým úsměvem člověka, jenž pozbyl naděje. Ale zároveň pohyby jeho usvědčovaly obličej ze lži, neboť ruka jeho mimovolně sahala po rukojeti zabijáku, na níž i spočinula.

„Kdy odjíždí nejbližší vlak do Galace?“ otázal se Van Helsing nás všech.

„V 6.30 ráno!“ Všichni jsme se podivili, neboť odpověď tu dala paní Harkerová.

„Jak to, probůh, víte?“ otázal se Art.

„Zapomínáte, nebo snad ani nevíte, ač Jonathan a Dr. Van Helsing vědí, — že znalost vlaků je mým koníčkem. Doma v Exeteru jsem stále sledovala jízdní řády, abych mohla mužovi vypomoci. Časem zdálo se mi tak prospěšným, že ještě teď ráda studuji jízdní řády. Věděla jsem, že chceme-li se dostati na hrad Drakula, jest nám jeti přes Galac nebo přes Bukurešť; proto jsem se podrobně seznámila s dobou odjezdu. Bohužel, nebylo se valně čemu učiti, poněvadž, jak pravím, jediný vlak odjíždí ráno.“

„Znamenitá žena!“ šeptal si profesor.

„Nedostali bychom zvláštní vlak?“ tázal se lord Godalming. Van Helsing potřásl hlavou: „Obávám se, že nikoli. Tato země je docela jinaká nežli naše; byť bychom si zjednali i zvláštní vlak, sotva bychom asi dojeli dříve nežli vlakem pravidelným. Nad to jest nám ještě cosi připraviti. Musíme uvažovat. Potom se zorganisujeme. Vy, příteli Arture, jděte na nádraží a obstarejte lístky a zařiďte vše, abychom mohli ráno vyjeti. Vy, příteli Jonathane, jděte k lodnímu agentu a opatřte poručný list agentu galackému, aby dovolil nám prohlédnouti loď jako zde. Quincey Morrise, vy dojdete k vicekonsulovi a vyžádáte si od něho doporučení jeho galackému kolegovi, aby nám co možná urovnal cestu, abychom nemařili času, jakmile budeme za Dunajem. John zůstane s paní Minou a se mnou a uradíme se o čemsi. Může vás něco zdržet; a nezáleží na tom, zajde-li zatím slunce, neboť jsem zde já a dám si paní Minou podati hypnotické zprávy.“

„A já,“ řekla paní Harkerová vesele a skoro jako za dob, kdy náležela sama sobě, a to bylo hezky dávno, „vynasnažím se vám každým směrem prospěti, za vás mysliti i psáti, jak jsem činila dosud. Cosi se ode mne podivně odpoutává a cítím se volnější, jak jsem již dávno nebyla!“ Tři mladší muži vyhlíželi v té chvíli šťastnější, neboť se domnívali, že si dovedou příznivě vysvětliti, co těmi slovy myslí. Van Helsing a já jsme se na sebe obrátili a setkali jsme se vzájemně s vážným, zarmouceným pohledem. Neřekli jsme však v tu chvíli ničeho.

Když všichni tři muži vyšli, aby každý vykonal přidělený sobě úkol, Van Helsing požádal paní Harkerovou, aby vyhledala opisy deníků a našla oddíl o pobytu Harkerově na hradě. Odešla pro něj; když se za ní dveře zavřely, řekl mi:

„Myslíme si oba totéž; mluvte!“

„Stala se nějaká změna. Z této možnosti je mi zle, neboť by nás mohla zavést.“

„Máte pravdu. Víte, proč jsem jí požádal o rukopis?“

„Nevím,“ odpověděl jsem; „snad abyste mohl se mnou promluvit mezi čtyřma očima?“

„S části máte pravdu, příteli Johne, ale jen z části. Chci vám něco říci. A také, příteli, přejímám veliké, strašné risiko; ale myslím, že je to správno. Ve chvilce, kdy nám paní Mina řekla tato slova, jež nás oba překvapila, něco mi napadlo. V tranci předevčírem poslal ji hrabě svého ducha, aby četl její myšlenky, nebo spíše, vzal jej k sobě do bedny na lodi na šumící vodě. Dověděl se, že jsme zde; neboť ona otevřenýma očima a ušima více uvidí a uslyší nežli on ve své bedně-rakvi. Teď usiluje uprchnouti nám. Tou dobou jí nepotřebuje. — Je si vědom tak veliké převahy; ví, že jí může zavolat. Zatím ji uvolnil, propustil ji totiž ze své moci, což může libovolně učiniti, aby k němu nemohla. Ach, doufám, že naše mužské mozky, jež tak dlouho působí jako mozky vyspělých lidí a bezpochyby milosti boží, předčí jeho dětský mozek, jenž ležel v hrobě po staletí, nedostihl mozku našeho a vytváří jen díla sobecká a tedy bezvýznamná. Tuto již přichází paní Mina; ani slova o její tranci! Neví o tom; byla by tím zdrcena a přivedena v zoufalství právě teď, kdy chceme v ní živiti naději; kdy potřebujeme jejího mohutného rozumu, který je vyškolen jako rozum mužský, ač je to jen rozum slabé ženy. Ale jest obdařena ještě jinou schopností, kterou ji hrabě obmyslil a které jí nemůže zcela odníti, ač by to rád učinil. Pst! nechte mne domluvit a zvíte. Příteli Johne, jsem v hrozných nesnázích. Bojím se, jak jsem se dosud nikdy nestrachoval. Můžeme se spolehnouti jen na pomoc boží. Tiše! již přichází!“

Již jsem si myslil, že profesor zase podlehne hysterickému záchvatu, jako když zemřela Lucy, ale s velikým úsilím se ovládl a byl v dokonalé duševní rovnováze, když paní Harkerová přicupala do pokoje šťastna a vesela; v práci zapomínajíc veškerých útrap. Vešedši podala Van Helsingovi balík strojem popsaných listů. Hleděl na ně zasmušile, při čtení se mu však obličej vyjasnil. Potom drže listy mezi prsty a palcem, řekl:

„Příteli, vám, jenž jste již nabyl tolikerých zkušeností, i vám, drahá paní Mino, která jste dosud mlada, dávám toto naučení: nikdy se nebojte přemýšleti! Mnohdy bzučela mi hlavou jen zpola rozvitá myšlenka, bál jsem se však uvolniti jí křídla. Nyní však, po tolikerých zkušenostech, vracím se tam, odkud přišla zpola rozvitá myšlenka a seznávám, že to ani vůbec nebyla jen poloviční myšlenka, nýbrž celá, ač mladá a ne tak silná, aby mohla křidélka rozvinouti. A jak se stalo s ,ošklivým kachnětem‘ v pohádce přítele Andersena, že se totiž vzneslo na perutích takřka labutích, když nadešel čas, tak vznese se i moje zprvu nepatrná myšlenka. Hleďte, přečtu vám, co kdysi Jonathan napsal:

„Tento jiný svého rodu, jenž později znovu a znovu vodil své zástupy přes široký veletok do země Turků, vracel se zas a zase, když byl odražen, ačkoli přišel samojediný z krvavého bojiště, kde byly jeho voje potřeny; vědělť, že posléze sám vybojuje vítězství.“

„Co se tím praví? Ne mnoho? Nikoli. Dětský mozek hraběte ničeho nevidí; proto se vyjadřuje tak svobodně. Váš mužský vyspělý rozum také nevidí ničeho; rovněž můj nevidí, až teprve nyní. Nikoli! Ale přijde jiné slovo od někoho, kdo mluví bez myšlenkového podkladu a sám neví, co to znamená, co to může znamenat. Jsou totiž živly samy o sobě mrtvé, když však přírody během dají se v pohyb a vzájemně se dotknou, potom nastane srážka, zableskne se po celém okruhu nebeském, a blesk ten oslňuje, zabíjí a ničí; ale tím osvětlí se země na mnoho a mnoho mil. Není-liž tomu tak? Nuže, vyjádřím se určiteji. Abych začal tímto: Studovali jste někdy filosofii zločinu? Ano a ne. Vy, příteli Johne, ano; neboť je to studium choromyslnosti. A vy, paní Mino, nikoli; neboť jste nikdy neměla se zločinem nic společného, kromě jednou. Duch váš pracuje správně a neusuzuje a particulari ad universale. Zločin je trochu jednostranný. Tato vlastnost je tak setrvačná, ve všech zemích a za všech dob, že i policie, která neví mnoho o filosofii, poznává empiricky, že je tomu tak. Zločinec dopouští se vždy stejného zločinu, to je pravý kriminální typus, který se zdá být ke zločinu předurčen, a nechce o jiném slyšeti. Zločinec nemá vyspělého rozumu. Je chytrý, lstivý a vynalézavý; ale rozum jeho není mužsky vyspělý. Má spíše mozek dětský. Také náš zločinec je ke zločinu předurčen; také má dětský mozek a usuzuje jako dítě. Mladé ptáče, malá rybka a zvířecí mládě vůbec neučí se teoreticky, nýbrž empiricky; a když se něčemu naučili, jest jim to východiskem, aby činili tak dále. ,Dos pou sto,‘ praví Archimedes. ,Dej mi podpěru a já zvednu svět ze základů!‘ Jednou vykonati je podpěra, na jejímžto základě se dětský mozek stává mužsky vyspělým; a nežli si vytkne konati více, činí dále stále totéž, přesně jako až dosud. Má drahá, vidím, že oči vaše jsou otevřeny a že vidí záblesk na míle daleko,“ neboť paní Harkerová začala tleskat rukama a oči jí zářily. Pravil tedy dále:

„Nuže, promluvíte. Povězte nám mužům suché vědy, co spatřujete těmato zářícíma očima.“ Uchopil ji za ruku a za řeči pevně držel. Ukazováčkem a palcem tiskl jí tepnu, jak myslím, instinktivně a mimoděk.

Potom řekl:

„Hrabě je zločinec, a to typ zločince. Nordau i Lombroso by ho tak třídili; a jakožto zločinec má nedokonale vyvinutý rozum. V choulostivých případech přidržuje se zvyklostí. Jeho minulost je nám vodítkem a jediná stránka její, kterou známe — z jeho vlastních slov — praví nám, že již kdysi jednou, když byl v úzkých, jak by pan Morris řekl, vrátil se ze země, do které vpadl, do vlasti, odkudž by, neztráceje cíle svého z očí, připravil se na nový vpád. Vrátil se lépe vyzbrojen k svému dílu — a zvítězil. Tak přišel i do Londýna, aby si podrobil novou zemi. Byl odražen a když pozbyl veškeré naděje na úspěch a jeho bytí bylo v nebezpečí, uprchl přes moře do své vlasti; právě jako kdysi z Turecka prchl zpět přes Dunaj.“

„Dobře, velmi dobře! Ó, vy rozvážná paní!“ pravil Van Helsing nadšen; sklonil se a políbil jí ruku. Za chvilku řekl mi tak klidně, jako bychom byli při nemocniční konsultaci:

„Jen dvaasedmdesát; a při tom to rozčilení. Mám zase naději.“ Obraceje se k ní opět, pravil v nadějném očekávání:

„Ale jen dál! Jen dál, můžete nám pověděti ještě více, chcete-li. Nemějte strachu; John i já víme všechno. Já alespoň rozhodně ano, a řeknu vám, máte-li pravdu. Mluvte bez obav!“

„Pokusím se o to, ale promiňte mi, budu-li mluviti jen o sobě.“

„Nebojte se! Musíte býti trochu sobecká; vždyť myslíme jen na vás.“

„Dále — je právě tak zločinný jako sobecký; a jelikož intelekt jeho jest nepatrný a jeho jednání spočívá jen na sobectví, omezuje se pouze na jediný cíl. A ten sleduje úzkostlivě. Jako tenkráte prchl zpět přes Dunaj a zůstavil své voje, aby byly porubány, hledí i nyní dostati se v bezpečí, nestaraje se o jiné. A tak vlastní jeho sobectví poněkud uvolňuje moji duši z oné hrozné moci, kterou nade mnou měl od oné nešťastné noci. Cítím to! Ach, cítím! Díky Bohu za Jeho nekonečnou milost! Duše má je svobodnější, nežli kdy byla od oné hrozné hodiny; a všechno, co mě trápí, jest jen strach, že by mohl v tranci nebo ve snách využíti mých znalostí k svým účelům.“ Profesor vstal, řka:

„Využil takto vašeho ducha; tím podařilo se mu zadržeti nás zde ve Varně, kdežto loď, která jej veze, vyplula v halící ji mlze do Galace, kde bezpochyby jsou již vykonány přípravy, aby nám unikl. Ale nevyspělý jeho rozum vystačil pouze na to, a možná, že jako vždy řízením božím právě ta věc, které ten zloduch nejvýše si cenil k sobeckým svým účelům, bude mu nejzáhubnější. Lovec chytil se do vlastní smyčky, jak praví veliký žalmista. Neboť nyní, kdy myslí, že jsme nadobro ztratili jeho stopu a kdy nám unikl a na mnoho hodin nás předběhl, sobecký jeho nevyspělý mozek ukonejší ho ke spánku. Také si myslí, že přetrhnuv s námi spojení intelektuální, že nemáme o něm ani potuchy; a v tom se mýlí! Ten hrozný křest krve, který vám dal, nutkal vás k tomu, abyste k němu v myšlenkách zalétala, jak jste činila v době své volnosti při východu a západu slunce. V té době kráčíte podle mé vůle, nikoli podle jeho, a této schopnosti tak blahodárné vám i jiným, získala jste utrpením z jeho rukou. To je nyní tím cennější, že o tom sám neví, a jeho opatrnost znemožnila mu, aby se dověděl o nás, kde jsme. My však nejsme sobečtí a důvěřujeme, že v čiré této temnotě a v těchto trudných hodinách je Bůh s námi. Budeme hraběte pronásledovati a ani brvou nehneme, byť bychom měli zahynouti a státi se takovými, jako jest on. Příteli Johne, to byla požehnaná hodinka, jež dala nám o hodný kus postoupiti na naší cestě. Musíte býti zapisovatelem a všechno napsati, abyste, až se ostatní, vykonavše své úkoly vrátí, mohl jim podati vše hotovo. Potom jim bude všechno jasno, jako nám.“

A tak tedy jsem toto napsal, když jsme čekali jejich návratu a paní Harkerová přepsala vše na psacím stroji a typogram nám přinesla.