Drakula

Deník Dra Sewarda

29. října. — Toto je psáno ve vlaku z Varny do Galace. Včera večer sešli jsme se chvíli před západem slunce. Každý z nás provedl svůj úkol, jak nejlépe mohl; co se týče přemýšlení, pilnosti a využití příležitosti, jsme připraveni na všechny případy i na práci, která nás v Galaci čeká. Když nadešla obvyklá chvíle, paní Harkerová se připravila k hypnotisování. Teprve po dlouhé chvíli a větším úsilí nežli obyčejně podařilo se Van Helsingovi, že upadla v tranci. Zpravidla rozhovořila se již na pouhý pokyn; tentokráte však bylo se profesorovi tázati, a to dosti rázně, nežli jsme něčemu vyrozuměli; posléze dostavila se odpověď:

„Nemohu spatřiti ničeho; stojíme tiše. Neslyším šumotu vln, nýbrž jen neustálé mírné nárazy na lano. Slyším lidské hlasy volati blízko i daleko a krouživé a vrzavé pohyby vesel ve vidlicích. Kdesi byla vypálena rána z děla; v dáli duní ozvěna. Nade mnou dupou nohy a vytahují se lana a řetězy. Co je to? Vidím záblesk světla; pociťuji svěží vánek proti sobě.“

Zamlčela se. Vstala jako na něčí popud s pohovky, na které ležela, a zvedla obě ruce dlaněmi vzhůru, jakoby zdvihala břemeno. Van Helsing a já pohlédli jsme na sebe s porozuměním. Quincey vypoulil oči a zadíval se na ni upřeně, kdežto ruka Harkerova sevřela mimoděk rukojeť zabijáku. Nastala dlouhá pomlčka. Všichni jsme věděli, že čas, kdy mohla mluviti, minul; cítili jsme však, že by bylo marno něco říci. Vtom vstala, otevřela oči a řekla:

„Nepřál by si některý z pánů číšky čaje? Jste všichni zajisté tuze unavení!“ Chtěli jsme jí učinit radost a dali jsme si tedy říci. Vyběhla, aby připravila čaj; když odešla, řekl Van Helsing:

„Vidíte, přátelé. Je blízek zemi; vyšel ze své bedny s hlínou. Jest se mu však odebrati na břeh. V noci může ležeti někde ukryt; nebude-li však na pobřeží vynesen, nebo dotkne-li se ho loď, nemůže země dosíci. V tom případě, bude-li to v noci, může na se vzíti jinou podobu a vyskočiti nebo přeletěti na břeh, jak to učinil ve Whitby. Rozední-li se však, nežli přistane na pobřeží, nemůže uniknouti, leč by byl vynesen. A bude-li vynesen, přijdou celní úředníci na to, co je v bedně obsaženo. A tak, konec konců, nedostane-li se na břeh v noci nebo nežli se rozední, přijde o den. Přijdeme tedy včas, neboť neunikne-li v noci, za dne ho dopadneme a v bedně bude nám vydán na milost a nemilost. Neodváží se ukázati se v pravé podobě, bdící a viditelný, aniž by nebyl přistižen.“

Více nebylo lze říci, čekali jsme tedy trpělivě úsvitu, kdy se nám bylo nadíti zpráv paní Harkerové.

Časně ráno naslouchali jsme s utajeným dechem, co nám v tranci odpoví. Trvalo déle nežli obyčejně, nežli se dostavil hypnotický stav; a když nadešel, zbylo nám do východu slunce tak málo času, že jsme začali pochybovat. Zdálo se, že Van Helsing vložil do svého úkolu celou duši; posléze jsouc poslušna jeho vůle, odpověděla:

„Všechno je tmavo. Slyším splíchat vodu ve stejné výši se mnou a jakési vrzání jako dřeva o dřevo.“ Zamlčela se — a vystupovalo rudé slunce. Jest nám čekati do večera.

A tak ujíždíme ke Galaci v nejdychtivějším očekávání. Musíme tam doraziti mezi druhou a třetí hodinou ranní; ale již teď v Bukurešti máme tříhodinné zpozdění; je nám tedy nemožno přibýti dříve nežli po východu slunce. Do té doby zvíme dva hypnotické výroky paní Harkerové; snad jeden z nich nebo oba budou nám moci objasniti, co se dále má státi.

Je po západu slunce. Na štěstí nám nic nepřekáží. Kdybychom byli na některé stanici, neměli bychom zajištěný potřebný klid a samotu. Paní Harkerová podlehla hypnotickému vlivu ještě méně nežli dnes ráno. Obávám se, že ubývá jí schopnosti vyčísti myšlenky haběte Drakuly právě tehdy, když toho potřebujeme nejvíce. Je mi, jakoby popřávala uzdu své obrazivosti. Dosud se v tranci omezovala na nejprostší skutečnosti. Půjde-li to tak dále, naposledy se ješte dáme zavést. Bylo by radost pomysliti, že moci hraběte nad ní ubývá, čím více si je vědoma duchové samostatnosti; ale bojím se, že tomu přece není tak. Když promluvila, byla její slova učiněnou hádankou:

„Něco vychází; ovívá mě to jako chladný vítr. Z dálky slyším směsici lidských hlasů, jakoby lidé hovořili různými jazyky; prudce dopadající vodopády a vytí vlků.“ Zmlkla a zachvěla se, třesouc se po několik vteřin víc a více, až posléze ztrnula jako raněna mrtvicí. Nepromluvila již, ani na profesorovy naléhavé otázky. Když z trance procitla, mrazilo ji, byla unavena a mdla, duch její však byl zcela jasný. Nemohla se na nic upamatovati, tázala se však, co řekla. Když jsme jí pověděli, zamyslila se hluboce a dlouho mlčela.

30. října, 7 hodin ráno. — Jsme blízko Galace a možná, že později nebudu mít kdy psáti. Dnes očekávali jsme všichni východu slunce s úzkostí. Znaje čím dál větší potíže s hypnotisováním, Van Helsing přikročil k němu dříve nežli obyčejně. Bez výsledku však; teprve minutu před samým východem podlehla mocnému vlivu. Profesor nemařil času a ihned se tázal; odpověděla rovněž tak hned:

„Všechno je temno. Slyším šuměti vodu ve stejné výši s ušima a vrzati dřevo o dřevo. Daleko kdesi bučí dobytek. Vtom ozývá se jiný zvuk, docela zvláštní, jako — —“ umlkla a bledla čím dál tím více.

„Jen dál! Dál! Mluvte, poroučím vám!“ řekl Van Helsing úzkostlivě. Zároveň zračila se mu v očích zoufalost, neboť vycházející slunce červeně ozářilo obličej paní Harkerové. Otevřela oči a všichni jsme se podivili, když lahodně a zdánlivě nejvýš lhostejně řekla:

„Ach, pane profesore, proč ode mne žádáte toho, o čem víte, že toho nedovedu? Na nic se nepamatuji.“ Vidouc nám údiv ve tvářích, pravila, hledíc starostlivě s druha na druha:

„Co jsem řekla? Co jsem dělala? Nevím ničeho, než jen že jsem zde ležela v polospánku a slyšela, jak voláte: ,Jen dál, mluvte, poroučím vám!‘ Bylo smešno slyšet váš rozkaz, jako bych byla malé dítě!“

„Ó, paní Mino!“ pravil smutně, „je to důkazem, je-li potřeba důkazů, jak vás mám rád a vás si vážím, zdá-li se vám podivným slovo k vašemu prospěchu přísněji vyslovené než obyčejně, protože má poroučeti té, jíž poslouchati je mi chloubou!“

Ozývá se píšťala; jsme v Galaci. Hoříme bedlivostí a horlivostí.

Deník Miny Harkerové

30. října. — Pan Morris zavedl mě do hotelu, ve kterém jsme si objednali pokoje telegraficky; jedině on byl nejspíše postradatelný, poněvadž nezná žádného cizího jazyka. Úlohy byly rozděleny jako ve Varně, až na to, že k vicekonsulovi šel lord Godalming, jehož hodnost měla nám býti vůči vysokému úředníku zárukou, že naše záležitost bude co nejvíce uspíšena. Jonathan a oba lékaři odešli k lodnímu agentu, aby zvěděli podrobnosti o příjezdu Cariny Kateriny.

Později. — Lord Godalming se vrátil. Konsula není doma a vicekonsul je nemocen; bylo tedy nutno tuto choulostivou a důležitou věc vložiti do rukou sekretářových. Byl velmi úslužný a sliboval, že učiní seč bude.

Deník Jonathana Harkera

30. října. — V devět hodin Dr. Van Helsing, Dr. Seward a já ohlásili jsme se pánům Mackensie et Steinkoff, zástupcům londýnské firmy Hapgood. Došel jich z Londýna telegram, odpověď to na telegrafickou žádost lorda Godalminga, aby nám co možná nejvíce vyšli vstříc. Byli více než laskavi a zdvořili a dovedli nás ihned na palubu Cariny Kateriny, jež kotvila v řečištním přístavu. Tam jsme mluvili s kapitánem Donelsonem, jenž líčil nám svoji cestu. Pravil, že jakživ nekonal plavby tak příznivé.

„Člověče!“ pravil, „měli jsme plno strachu, neboť jsme čekali, že se nám něco přihodí, že ztroskotáme nebo zažijeme jiné nehody. Není maličkost plout z Londýna do Černého moře po větru, že by člověk řekl, že sám ďábel duje do plachet, jen aby si provedl svou. A při tom nebylo vidět ničeho. Když jsme se přiblížili některé lodi, přístavu nebo mysu, padla na nás mlha a putovala s námi; a když se zvedla a rozhlédli jsme se, nespatřili jsme ničeho. Propluli jsme Gibraltarem, aniž jsme dali signálu; a když jsme přišli do Dardanel, a čekali na dovolení projezdu, stále jsme se drželi dále než na doslech. Zprvu jsem hodlal svinouti plachty a potulovat se, dokud se mlha nezvedne; potom jsem si však pomyslil, že záleží-li ďáblu na tom, aby nás co nejdříve dostal do Černého moře, udělá to, ať se nám to líbí nebo ne. Kdybychom cestu urychlili, důvěra vlastníků lodi k nám by jenom stoupla a našim obchodním záležitostem by to také nebylo na škodu; a starý pán, v jehož prospěchu je zrychlená plavba, byl by jistě uznalý, že jsme ho nepoškodili.“ Tato směsice prostoty a chytrosti, pověry a obchodnické vypočítavosti pobouřila Van Helsinga, takže řekl:

„Příteli, ten ďábel je mnohem chytřejší, nežli by člověk myslil a ví velmi dobře, koho si měl vybrat!“ Tato poklona lodníkovi zalichotila; povídal dále:

„Když jsme projeli Bosporem, začalo mužstvo reptat; někteří z nich, Rumuni, přišli a prosili mě, aby směli shoditi přes palubu velkou bednu, kterou před samým odplutím z Londýna dal naložit podivně vyhlížející stařec. Viděl jsem, jak po něm úkosem zahlížejí a když ho spatřili, vztahují proti němu dva prsty, aby se prý uchránili obhlídnutí. Člověče, tahle pověra cizinců je opravdu směšna! Poslal jsem je hned po práci; ale když brzy potom zahalila nás mlha, cítil jsem divnou nevolnost, ač neříkám, že to nějak souviselo s tou bednou. No, a pluli jsme dál a když mlha neustávala po pět dní, dal jsem se hnát větrem; neboť chtěl-li nás ďábel někam zahnat, dobrá, dopřál jsem mu toho potěšení. Měli jsme arciť pěknou pohodu a hlubokou vodu po celý ten čas; a předevčírem, když se ranní slunce vyhouplo z mlhy, stáli jsme právě na řece naproti Galaci. Rumuni zuřili a chtěli po dobrém i po zlém, abych bednu dal vhodit do vody. Musel jsem se proti nim rozehnat sochorem a když poslední z nich drže se za hlavu odcházel s paluby, přesvědčil jsem je, že — ať s uhrančivým pohledem nebo neuhrančivým, je majetek, svěřený mi zákazníky, v mých rukou lépe uschován nežli na dně řeky Dunaje. Považte, bednu už vytáhli na palubu a jen ji hodit do vody; a že byla znamenána ,Galac via Varna‘, myslil jsem, že ji složíme hned v přístavu, nebo že se jí zbavíme jinak. Nestarali jsme se toho dne o deklarace lodní a zůstali jsme v noci zakotvení. Ráno, hodinu před východem slunce, přišel na palubu muž s příkazem daným mu z Londýna, aby převzal bednu adresovanou hraběti Drakulovi. Zajisté byla ta věc dobře připravena. Měl papíry v pořádku a byl jsem rád, že se zbavím toho zatraceného haraburdí, neboť mně samému začínalo už být nevolno. Kdyby byl měl na lodi nějaký náklad sám ďábel, myslím, že by mi nemohlo být hůř!“

„Jak se jmenoval muž, který bednu převzal?“ tázal se Dr. Van Helsing s tajenou dychtivostí.

„To vám řeknu hned!“ odpověděl a sestoupiv do své kabiny, přinesl stvrzenku podepsanou „Immanuel Hildesheim“. Adresa jeho: Burgenstrasse, 16. To bylo všechno, co kapitán věděl; poděkovali jsme mu tedy a poroučeli se.

Hildesheima zastali jsme v jeho kanceláři: žida takřka jevištního typu z Adelphi-Theatru, s nosem přímo ovčím a ve fezu. Se svými výklady dělal drahotu a také jsme mu je zaplatili; smlouvaje trochu, pověděl nám, co věděl. Bylo to prostinké, ale důležito. Došel ho dopis pana de Ville z Londýna, jímž mu bylo uloženo, aby — možno-li před slunce východem, aby se předešlo celní prohlídce, převzal bednu, kterou do Galace přiveze Carina Katerina. Tu měl předati jakémus Petrovu Skinskymu, jenž byl ve spojení se Slováky, kteří obchodovali po řece až ku přístavu. Za výkon jeho bylo mu zaplaceno anglickou bankovkou, kterou mu správně a ochotně vyměnili za zlato v Podunajské mezinárodní bance. Když k němu Skinsky přišel, vzal jej na loď a bednu mu předal, aby ušetřil poplatku za doručení. To bylo všechno, čeho jsme se dověděli.

Potom jsme se jali vypátrat Skinskyho, ale nenašli jsme ho. Jeden jeho soused, který mu asi nebyl tuze nakloněn, povídal, že odešel předevčírem, ale že neví kam. To potvrdil i jeho domácí pán, jemuž po poslu odevzdal klíč a dlužný nájem v anglických penězích. To se stalo včera v noci mezi desátou a jedenáctou hodinou. Zase jsme se ocitli v mrtvém bodě.

Zatím co jsme ještě vyjednávali, přiběhl kdosi a téměř bezduch zvěstoval, že Skinskyho mrtvolu našli za hřbitovní zdí kostela sv. Petra; hrdlo měl roztržené jako divokým zvířetem. Lidé, se kterými jsme mluvili, odběhli, aby se podívali na tu hrůzu, a ženy ječely: „To udělal některý Slovák!“ Vytratili jsme se rychle, abychom snad nebyli zataženi do této záležitosti.

Když jsme přišli domů, nemohli jsme dospěti ke kloudnému rozhodnutí. Byli jsme všichni přesvědčeni, že byla bedna po vodě někam dopravena, bylo naší věcí vypátrati, kam se poděla. S těžkým srdcem jsme se vrátili do hotelu k paní Mině.

Když jsme se sešli, první naší vecí bylo zasvětiti Minu zase do naší důvěry. Jelikož je věc záhadna, bude to snad nejlépe, ač trochu odvážno. Prvním krokem bylo, že jsem byl zbaven vůči ní slibu mlčeti.

Deník Miny Harkerové

30. října, večer. — Byli tak unaveni a zemdleni, a duševně zmalátněli, že nebylo možno něco podniknouti, dokud si trochu neodpočinuli. Požádala jsem tedy všech, aby si na půl hodiny ulehli, zatím co napíši vše do deníku až do této chvilky. Jsem tuze vděčna muži, jenž vynašel cestovní psací stroj, a panu Morrisovi, který mi takový stroj opatřil. Bylo by velmi nepohodlno psáti tuto práci perem.

Stalo se. Ubohý, milý, drahý Jonathane, co jsi asi vytrpěl a co ještě trpíš! — Leží na pohovce, zdá se téměř, že ani nedýchá a celé jeho tělo jeví velikou skleslost. Brvy má staženy; obličej je bolestí zkřiven. Chudák, snad přemýšlí, že má obličej samou drobnou vrásku jako při namáhavém soustřeďování myšlenek. Ó, kéž bych mu jen mohla pomoci!… Učiním, seč budu.

Prosila jsem doktora Van Helsinga, aby mi dal všechny papíry, kterých jsem dosud neviděla… Zatím co všichni odpočívají, všechny bedlivě prohlédnu a snad dospěji k nějakému závěru. Budu hledět následovati příkladu profesorova a uvažovati o nastávajících událostech bez předsudku…

Doufám, že Prozřetelnost mi dá učiniti nějaký objev. Přinesu mapy a podívám se do nich…

Jsem si více než jista, že mám pravdu. Můj nový úsudek je hotov. Svolám naši družinu a přečtu jim věc. Mohou ji posoudit; je dobře býti přesným a škoda každé minuty.

Memorandum Miny Harkerové

(Vepsáno do deníku.)

Podklad vyšetřování. — Úkolem hraběte Drakuly jest vrátiti se do vlasti.

a) Musí ho někdo přinésti. To je zřejmo; neboť kdyby měl moc sám se pohybovati podle svého přání, vrátil by se buď jako člověk, buď jako vlk, netopýr, nebo v jiné podobě. Rozhodně se bojí, aby nebyl objeven nebo vyrušován ze své bezmocnosti, kdy jest upoután mezi východem a západem slunce na svou dřevěnou bednu.

b) Jak se ho můžeme zmocniti? — Zde jest se nám uchýliti k nepřímému závěru: Na cestě, na dráze, po vodě?

1. Na cestě. — Samá nekonečná nesnáz, zvláště při průchodu městem.

x) Tam jsou lidé, a lidé jsou zvědavi a rádi pátrají. Pokyn, podezření, touha zvěděti, co je v bedně, mohly by ho zahubiti.

y) Jsou nebo mohly by se vyskytnouti dozorčí a celní stanice s úředníky.

z) Mohli by ho pronásledovati jeho protivníci. Toho se nejvíce bojí; a aby se neprozradil, vzdal se, pokud mu je možno, i své oběti — mne!

2. Na dráze. — Tu bedny neprohlíží nikdo. Mohlo by se přihoditi nějaké zpozdění; a opozdění mohlo by mu být osudno, jelikož mu jsou nepřátelé na stopě. Mohl by ovšem uprchnouti v noci; ale co by se s ním stalo, kdyby se ocitl v neznámé krajině, kde by neměl útulku, kam by se mohl skrýti? Do toho se mu nechce; nehodlá se vydati v nebezpečí.

3. Po vodě. — To je nejspolehlivější cesta, jednak však možno se ocitnouti v největším nebezpečí. Na vodě je bezmocný, vyjímajíc v době noční; a i tehdy může přivolati jen mlhu, bouři, sníh nebo své vlky. Kdyby se loďka ztroskotala, živé vody by ho neúprosně pohltily a bylo by po něm nadobro veta. Mohl by loď hnáti ku břehu; kdyby to však bylo v nehostinné zemi, kde by se nemohl volně pohybovati, bylo by postavení jeho rovněž zoufalé.

Ze zápisků víme, že je na vodě; jde tedy o to, abychom zjistili, na které vodě.

Především musíme přesně věděti, co dosud učinil; možná, že z toho budeme moci usouditi, co zamýšlí.

Předně. — Musíme rozlišovati mezi tím, co považoval v Londýně za nejdůležitější část svého úkolu, ačkoli měl na spěch, a tím, co z toho podařilo se mu uskutečniti.

Po druhé. Jest nám přihlédnouti k tomu, pokud lze zjistiti ze známých událostí, co učinil zde.

Co se týče první věci, zřejmě zamýšlel dostati se do Galace a poslal nákladní list do Varny, aby nás zavedl a abychom byli alespoň v nejistotě, kterak ušel z Anglie. Přímým a jediným účelem jeho tedy bylo uniknouti. Důkazem toho je dopis, jímž se Immanuelu Hildesheimovi ukládá, aby deklaroval a přejal bednu před východem slunce. Jsou tu také instrukce Petrovu Skinskymu. Ty můžeme jen tušiti, ale jistě byl tu ještě jeden dopis nebo vzkaz, jelikož Skinsky se odebral k Hildesheimovi.

Jak víme, potud se mu plán zdařil. Carina Katerina doplula tak neobyčejně záhy, že tím vzniklo v kapitánovi Donelsonovi podezření; avšak jeho chytrost spojená s pověrčivostí byly hraběti na prospěch, takže plul při příznivém větru i mlhou a slepě přistál v Galaci. Že hrabě provedl všechna opatření velice obezřele, bylo prokázáno. Hildesheim bednu převzal, odklidil a dodal Skinskymu. Skinsky ji přejal — a tu jsme ztratili stopu. Víme pouze, že bedna pluje kdesi na vodě. Hlídkám a celnicím se šťastně vyhnula.

A teď přijdeme k tomu, co se asi s hrabětem dělo po přistání — na zemi, v Galaci.

Bedna byla předána Skinskymu před východem slunce. Po východu mohl se hrabě ukázati ve vlastní podobě. A teď se tážeme, proč vůbec byl Skinsky k výkonu tomu přibrán? V deníku mužově je zmínka o tom, že Skinsky měl styky se Slováky, kteří obchodují po řece až ku přístavu; a poznámka mužova, že vražda je dílem Slovákovým, jeví všeobecnou nevraživost vůči tomuto kmenu. Hrabě chtěl býti samoten.

Soudím takto: V Londýně rozhodl se hrabě, že se vrátí na svůj hrad po vodě, jakožto cestě nejbezpečnější a nejméně nápadné. Z hradu ho odvezli Sziganové a bezpochyby předali náklad Slovákům, kteří dovezli bedny do Varny, odkud byly naloděny do Londýna. Takto znal hrabě osoby, které mu mohly prokázati službu. Když byla bedna na suché zemi mezi východem a západem slunce, vyšel z ní, setkal se se Skinskym a nařídil mu, jak má zaříditi dopravu bedny po některé řece proti vodě. Když se to stalo a věděl, že všechno je v chodu, zahladil svoji stopu, jak se domníval, tím, že zavraždil svého agenta.

Prohlédla jsem mapu a seznala, že Slovákům nejdostupnější řeka je buď Prut nebo Seret. Četla jsem v zápiscích, že v tranci slyšela jsem bučet krávy, šplichat vodu ve stejné výši s ušima a vrzati dřevo. Hrabě tehdy asi plul v bedně na otevřeném člunu, jenž byl asi poháněn vesly nebo tyčemi, poněvadž jsou nablízku písčiny, a bral se proti proudu. Kdyby byl plul po proudu, nebylo by slyšet tolik hluku.

Zcela jistě nemohla to být jiná řeka nežli Seret nebo Prut; přes to však budeme pátrati dále. Z obou těch řek je Prut splavnější, zato Seret se u Fundu spojuje s Bistricí, která obtéká Borgský průsmyk. Oklika, kterou řeka tvoří, je tak blízko hradu Drakulova, že ho lze snadno dosíci po vodě.

Deník Miny Harkerové

(Pokračování.)

Když jsem dočetla, Jonathan vzal mě do náruči a políbil mě. Ostatní mi stiskli obě ruce a Dr. Van Helsing řekl:

„Drahá naše paní Mina zase je naší vůdkyní. Oči její upíraly se tam, kde my jsme byli slepi. Teď jsme zase na stopě a tentokrát s úspěchem. Náš nepřítel je nejvýš bezmocen; a dostihneme-li ho za dne, na vodě, bude úkol náš splněn. Je proti nám časově ve výhodě, ale nemůže jí využíti, poněvadž nesmí z bedny, nechce-li vzbuditi podezření u těch, kdo bednu vezou. Kdyby totiž vzbudil podezření, vhodili by jej prostě do vody, kde by zahynul. To ví a nechce toho dopustiti. Nuže, pánové, k válečné radě! Ihned musíme si stanoviti plán, dle něhož bude každému z nás jednati!“

„Najmu parní člun a budu ho pronásledovati,“ pravil lord Godalming.

„A já koně a pustím se za ním podél břehu,“ řekl pan Morris.

„Dobře!“ chválil profesor, „oba učiníte dobře. Nikdo však nesmí jíti samoten. Sílu jest nám překonati silou, bude-li potřeba. Slovák je silen a hrub a má pevné paže.“ Všichni muži se usmívali, neboť na sobě nosili celý arsenál zbraní. Pan Morris dodal:

„Přinesl jsem s sebou několik winchestrovek; dobře se jimi zachází i v tlačenici a možná, že se hodí proti vlkům. Hrabě, pamatujete-li se, učinil ještě jiná opatření; vzal i jiným některé věci na obranu, čehož paní Harkerová dobře nezaslechla a nevystihla. Musíme být na všechno připraveni.“ Dr. Seward řekl:

„Myslím, že bude nejlépe, abych šel s Quinceyem. Zvykli jsme si na loveckých výpravách a jsme oba dobře ozbrojeni a dovedeme čeliti každému, kdo se nám postaví do cesty. Ty také nesmíš zůstati samoten, Arte! Možná, ze bude potřeba se Slováky zápasiti a tu by nepatrný nezdar — ani se nedomnívám, že by měli ručnice — mohl zhatit všechny naše plány. Tentokrát se nesmíme spoléhati na náhodu; neustaneme, dokud hlavy hraběte neoddělíme od trupu a nebudeme jisti, že se již nikdy nevtělí.“ Při těchto slovech hleděl na Jonathana a Jonathan na mne. Viděla jsem, že chudák sám prožívá duševní muka. Byl by ovšem rád zůstal u mne; ale byl by nejraději plul na člunu, aby mohl zničiti toho… toho… toho… upíra. (Proč jen váhám napsati to slovo?) Chvíli mlčel a zatím pravil Dr. Van Helsing:

„Příteli Jonathane, to je vaší věcí z těchto dvou důvodů: Předně, protože jste mlád a statný a dovedete bojovati v souboji, k čemuž je potřeba veškeré energie, dále, že je vaším právem zničiti toho, jenž způsobil tolik hoře vám a vaší paní. Nebojte se o pani Minu; budu o ni pečovati co nejbedlivěji. Jsem již stár. Nohy moje nejsou tak rychly, abych mohl běhati jako kdysi; a nejsem zvyklý jeti koňmo tak dlouho, abych mohl protivníka pronásledovati, jak bude potřeba, ani zacházeti vražednou zbraní. Mohu vám však prospěti jinak. A bude-li nutno, mohu tak dobře zemříti, jako kdokoli mladší. A dovolte, abych řekl, co zamýšlím: Zatím co vy, milý lorde Godalmingu, a přítel Jonathan poplujete malým, rychlým parním člunem proti vodě po řece a John s Quinceyem střežiti budou pobřeží, kde je možno přistáti, povedu paní Minu přímo do srdce nepřátelské země. Kdežto starý lišák je poután na svou bednu, pluje po proudící vodě, odkud nemůže uniknouti na pevninu — neboť nemůže zvednouti víka z obavy, aby ho slováčtí jeho průvodci nezahubili, — půjdeme po stopě Jonathanově z Bistrice přes průsmyk Borgo a dáme se cestou ke hradu Drakulově. Jistě mi tu prospěje a cestu nám ukáže hypnotická síla paní Miny, jinak by mi bylo všechno temno a neznámo, po prvním východu slunce, až budeme blízko záhadného toho místa. Musí se státi ještě mnoho jiného a musí být posvěceno leckteré místo, abychom mohli vybrati to zmijí hnízdo.“ Tu ho Jonathan dychtivě přerušil:

„Chcete říci, pane profesore, že paní Minu, která beztak je dost nešťastna a dábelským tím znamením označena, povedete přímo do klepet té smrtící pasti? Za nic na světě! Pro Boha, to nesmíte!“ Nemohl téměř ani na chvilku promluvit; potom pravil dále:

„Víte, jaké je to místo? Viděl jste tu hroznou jámu pekelné infamie, kde již pouhý měsíční svit plodí strašidelné postavy a každé chmírko prachu, jež krouží ve větru, je zárodkem šeredné obludy? Pocítil jste rtů upírových na svém hrdle?“ Obrátil se ke mně a když oči jeho utkvěly mi na čele, vztáhl ruce a zvolal: „Ó, Bože, co jsme spáchali, že jest nám prožíti tyto hrůzy!“ a klesl na pohovku přemožen žalem. Jasný, lahodný hlas slov profesorových, jenž jakoby se chvěl ve vzduchu, nás uklidnil:

„Příteli, což nechápete, že chci paní Miny zachrániti před tím hrůzným místem, na které sám vkročím? Bůh uchovej, abych ji vedl v ta místa! Musí se tam státi něco, něco hrozného, čeho nesmí spatřiti její oči. My muži, všichni kromě Jonathana, viděli jsme na vlastní oči, co se musí státi, nežli bude toto hnízdo vyčištěno. Uvažte, že jsme v hrozném postavení. Podaří-li se tentokráte hraběti nám uniknouti — a je silný, obratný a zchytralý, — může potom v rakvi vyspávati třeba celé století; a zatím naše vzácná paní — při tom uchopil mě za ruku — „přijde k němu jako jeho družka a bude takovou, jakou jste viděl vy, Jonathane! Povídal jste nám o jejich dychtivých rtech a slyšel jste jejich smyslný smích, když popadly v peřinkách zavinuté děcko, které jim hrabě hodil. Chvějete se; a přece by se něco podobného mohlo státi. Promiňte, že vám působím těžký zármutek, ale je to nutno. Příteli, není-liž to šeredný kousek, za který snad položím i život svůj? Zbude-li někdo na místě, aby jim byl druhem, budu to já.“

„Čiňte, co vám je libo,“ řekl Jonathan s povzdechem, jenž zachvěl celým jeho tělem, „jsme všichni v rukou božích!“

Později. — Ó, jak mi bylo blaze, když jsem viděla, jak se všichni tito hodní muži přičiňují. Jak by ženy neměly rády muže, jsou-li tak vážni, věrni, statečni! A také jest mi pomysliti na to, jakou moc mají peníze! Co mohou dokázati, je-li jich vhodně užito, a co zla způsobiti v rukou lidí zlých! Jsem povděčna tomu, že je lord Godalming bohat, a že on i pan Morris, který také má mnoho peněz, tak velkodušně jich vynakládají. Vždyť nebýti toho, naše malá výprava nemohla by se vydati ani tak záhy, ani tak dobře vším opatřena, jak bude za hodinu. Není tomu ani tři hodiny, kdy byla každému přidělena nějaká úloha, a již mají lord Godalming a Jonathan pěkný parní člun v plné pářě, na každou chvilku připravený k vyplutí. Dr. Seward a pan Morris mají půl tuctu dobrých koní dobře vystrojených. Nakoupili jsme různých map a cestovních předmětů, které by nám mohly přijíti vhod. Profesor Van Helsing a já vyjedeme nočním vlakem v 11.40 do Veresti, kde si opatříme vůz, jenž nás doveze do Borgského průsmyku. Máme s sebou hezký troch hotových peněz, poněvadž chceme si koně i vůz koupiti. Hodláme si kočovati sami, neboť nemáme nikoho, na koho bychom se mohli spolehnouti ve své věci. Profesor zná několik cizích jazyků, což se nám dobře hodí. Všichni jsme opatřeni zbraněmi, ano i mně dali revolver velkého kalibru; Jonathan by totiž neměl pokoje, kdybych nebyla tak ozbrojena jako všichni ostatní. Bohužel, nemohu u sebe míti zbraně té, kterou jsou všichni ostatní opatřeni, o čemž svědčí jizva na mém čele. Milý profesor Helsing těší mě řka, ze jsem s dostatek vyzbrojena proti vlkům. — Z hodiny na hodinu je chladněji a občas přeletí krajem chumelenice jako předzvěst zimy.

Později. — Sebrala jsem veškeru svoji odvahu, abych mohla se rozloučiti s milovaným mužem. Kdož ví, sejdeme-li se kdy! Jen odvahu, Mino! Profesor na mne pohlíží bystrým zrakem; jeho pohled je mi pobídkou. Teď nesmějí téci slzy, — leč bychom po vůli boží brzy prolévali slzy radosti.

Deník Jonathana Harkera

30. října, v noci. — Píši při svitu ze dvířek parního kotle našeho člunu; Lord Godalming právě přikládá. Vyzná se v této práci; vždyť měl po kolik let vlastní parní člun na Temži a druhý v Norfolk Broads. Vzhledem k našemu záměru uznávali jsme, že paní Mina správně soudila, že dal-li se hrabě k svému hradu po vodě, mohl prchati jedině po Seretu a potom po jeho přítoku Bistrici. Považovali jsme pás asi na 47. rovnoběžce severní šířky za vhodné místo, kudy bylo možno dobře přejíti mezi řekou a Karpaty. Nebáli jsme se plouti poměrně rychle po řece ani v noci; byloť vody dost a písčiny jsou daleko od sebe, takže naše plavba byla i za tmy dosti snadna. Lord Godalming mě vybízel, abych si šel na chvíli pospat, protože zatím stačí, bude-li bdíti jeden z nás. Ale nemohu spáti; jak bych mohl, kdy hrozí mé drahé ženě strašné nebezpečí a kdy blíží se tak ohavnému místu…

Jedinou útěchou jest mi, že jsme v rukou božích. Bez této víry bylo by lépe zemříti nežli žíti a zbaviti se tak všech útrap. Pan Morris a Dr. Seward vydali se na dalekou cestu ještě nežli jsme vypluli. Chtějí se držeti pravého břehu, dosti daleko po návrších, odkud lze přehlédnouti dlouhé pásy řeky a vyhnouti se oklikám. Pro první část cesty najali dva muže, aby jeli za nimi na záložních koních; jsou tedy jen čtyři, aby nebudili pozornost. Až oba muže propustí, což bude brzy, bude jim samým na koně dozírati. Možná, že bude potřeba, abychom se spojili; stane-li se tak, pojedeme všichni koňmo. Jedno sedlo je zařízeno tak, že se pro paní Minu může snadno upraviti v damské, bude-li potřeba.

Vrhli jsme se do pěkného dobrodružství! Řítíme se za noční tmy chladným vzduchem ze řeky vystupujícím a proti nám vanoucím. A kolem sebe slyšíme tajemné zvuky noci. Zdá se, že se ženeme do neznáma a neznámými cestami; do světa tmy a hrůzy. Godalming zavřel dvířka kotle…

31. října. — Ženeme se pořád dál. Rozednilo se a Godalming spí. Jsem na stráži. Jitro je citelně studeno; kotel mile hřeje, ačkoli máme těžké kožichy. Právě jsme předhonili několik otevřených člunů, ale žádný z nich nemá na palubě bedny nebo takového nákladu, jakého hledáme. Plavci se polekali, kdykoli jsme na ne obrátili světlo svých elektrických svítilen; padli na kolena a modlili se.

1. listopadu, večer. — Za celý den nic nového; nenašli jsme ničeho takového, čeho hledáme. Vpluli jsme nyní do Bistrice a zklamali-li jsme se ve svém předpokladu, je všechna naděje naše ta tam. Prohledali jsme každý člun, ať velký, ať malý. Dnes ráno měla nás posádka jednoho člunu za vládní loď a podle toho se k nám zdvořile chovala. Viděli jsme, že si tím můžeme práci značně ulehčiti; ve Fundu, kde se Bistrica vlévá do Seretu, jsme si tedy opatřili rumunskou vlajku, které jsme dali nápadně vláti. U všech lodí, které jsme potom prohledávali, setkal se tento úskok se zdarem; všude vyšlo se nám co nejochotněji vstříc a nikdo nečinil nám námitek, ať jsme žádali nebo dělali, co chtěli. Několik Slováků nám řeklo, že je předjel velký člun, plující více než obyčejnou rychlostí, který měl dvojnásobnou posádku na palubě. To bylo však, nežli přišli do Fundu, takže nemohli nám říci, zahnul-li člun do Bistrice, či plul-li dále po Seretu. Ve Fundu jsme nemohli o takovém člunu ničeho vyzvěděti, takže nejspíš proplul v noci. Jsem velmi ospalý. Je to snad ze zimy a příroda si ráda potrpí na chvilku odpočinku. Godalming naléhá na to, aby byl nejprve na stráži on. Bůh mu žehnej za všechnu dobrotu, prokázanou drahé Mině a mně.

2. listopadu, ráno. — Je jasný den. Dobrý ten kamarád mě nechtěl vzbudit. Povídá, že prý by to bývalo hříchem, neboť spal jsem tuze klidně, jako bych zapomněl na všechny trampoty. Vyčítám si, že jsem veliký sobec, jelikož jsem tak dlouho spal a nechal ho bdíti celou noc, ale dobře učinil. Jsem teď ráno, jako bych se byl znovu narodil; když takto sedím a střehu jeho spánku, konám všechno, co je nezbytno: dohlížím na stroj, řídím kormidlo a udržuji stráž. Jest mi, jako by se mi vracela síla a energie. Rád bych věděl, kde je teď Mina a Van Helsing. Ve středu v poledne musejí doraziti do Veresti. Vyžadovalo také nějakého času, aby si mohli opatřit vůz a koně. Odjeli-li hned a pospíšili, mohou brzy být v Borgském průsmyku. Bůh je veď a ochraňuj! Bojím se pomyslit na to, co se může stát. Kéž bychom mohli plouti rychleji! Ale nemůžeme. Stroj rachotí a pracuje krajní silou. Také bych rád věděl, jak postupuje Dr. Seward s panem Morrisem. Téměř nesčetné bystřiny stékají s hor do této řeky, ale poněvadž žádná z nich není tuze široká, — byť v podjaří, kdy taje sníh, divoce zuřívaly — teď asi nejsou jezdcům valně na překážku. Doufám, že je spatříme dříve nežli doplujeme do Strasby; neboť nedohoníme-li zatím hraběte, bude potřeba uraditi se, co se má dále díti.

Deník Dra Sewarda

2. listopadu. — Tři dni na cestě. Nic nového; a není ani kdy toho napsat, kdyby i bylo, poněvadž je každá chvilka drahá. Dopřáváme si odpočinku jen k vůli koním; nám je při tom znamenitě. Na mysli tanou nám dobrodružství posledních několika dnů. Musíme si pospíšit; nedáme si pokoje, dokud neuvidíme člunu.

3. listopadu. — Ve Fundu jsme slyšeli, že parní člun plul proti Bistrici. Kéž by nebyla taková zima! Zdá se, že bude padat sníh; napadne-li ho mnoho, bude nám na překážku. Museli bychom si opatřit sáně a jet dále „po rusku“.

4. listopadu. — Dnes jsme slyšeli, že člun se trochu porouchal, pluje nadměrnou rychlostí proti proudu. Čluny Slováků pluly bez nehody, protože se dávaly táhnouti vlečnými lany a prospívala jim též znalost místa. Teprve před několika hodinami jich několik proplulo. Ale Godalming jest odborník a jistě dovede poruchu sám opravit, aby mohli v plavbě pokračovati. Konečně se asi dobře dostali přes peřeje za pomoci místních obyvatelů a dali se zase na další honbu. Obávám se, aby nehoda neměla dalších následků; místní lid povídá, že když se člun dostal zase na klidnou vodu, každou chvilku se zastavil, pokud ho bylo viděti. Musíme si ještě více pospíšit, možná, že bude brzy potřeba naší pomoci.

Deník Miny Harkerové

31. října. — V poledne přijeli jsme do Veresti. Profesor praví, že ráno, když se rozednívalo, téměř vůbec nemohl mě hypnotisovat a že jsem všeho všudy mohla říci jen: „Tma a ticho.“ Právě odešel, aby zaopatřil vůz a koně. Řekl, že si později na cestě koupíme ještě jedny koně, abychom je mohli vystřídat. Máme před sebou ještě přes 70 mil. Kraj je pěkný a zajímavý; kéž bychom jen cestovali za jiných okolností, jak milo bylo by všechno si prohlédnouti! Kdyby jel Jonathan pouze se mnou, jaká by to byla radost! Zastavili bychom se tu a tam, všímali si lidu, seznali jeho život a naplnili ducha vzpomínkami na všechnu tu barvitost a malebnou divokost krásného kraje a vyšňořeného lidu! Ale takto! Bohužel!

Později. — Dr. Van Helsing se vrátil. Koupil vůz a koně; něco si sníme a za hodinu vyjedeme. Hospodská chystá nám velký koš potravin na vůz; myslím, že by stačil celé četě vojáků! Profesor mi dodává odvahy a našeptává, že bude jistě trvat týden, nežli dostaneme zase něco kloudného k snědku. Také ještě jiných věcí nakoupil a poslal domů celou soupravu kožichů a přikrývek a jiných teplodržných šatů. Nebojím se, že zmrzneme!

*

Brzy vyjedeme. S hrůzou pomýšlím na to, co se nám může přihodit. Ale vždyť jsme v rukou božích. On sám ví, co se stane a vzývám Jej z hloubi smutné své, týrané duše, aby chránil milovaného mého muže. Ať se stane cokoli, Jonathan může být ujištěn, že jsem jej milovala a ctila více nežli dovedu vypověděti, a že vždycky má poslední a jediná myšlenka bude platit jen jemu!