Drakula

Deník Miny Harkerové

1. listopadu. — Celý den jsme putovali a to velice rychle. Koně asi cítili, že se s nimi laskavě zachází, neboť uháněli s větrem o závod. Často jsme je vystřídali s trvale stejným zdarem, takže jsme právem předvídali, že včas dorazíme. Dr. Van Helsing je málomluvný; říká sedlákům, že by rád byl co nejdříve v Bistrici a platí jim dobře, aby rychle koně přepřahali. Zatím pojíme trochu teplé polévky nebo se napijeme kávy neb čaje a hned zase jedeme. Je to roztomilá krajina, plna všelikých krás, a lid je statný, silný a prostý a zdá se, že má hojně dobrých vlastností. Ale je velmi, velmi pověrčiv. V prvním domě, ve kterém jsme se zastavili, žena, jež nás obsluhovala, se pokřižovala, když spatřila mé znamení na čele, a vztáhla proti mně dva prsty, aby se uchránila obhlídnutí. Myslím, že ze strachu nám dvojnásob česnekovali všechna jídla; a já nemohu česneku ani cítit. Od té doby hledím, abych nesňala klobouku ani závoje a vyhnula se jejich podezřívání. Cestujeme rychle a poněvadž nemáme vozky, jenž by roztrušoval pověsti a doměnky, vyhýbáme se různým mrzutostem; ale trvám, že strach z uhrančivých očí je nám celou cestu v patách. Profesor jest neúnavný; za celý den si neodpočinul, ačkoli mne nechal hezky si pospat. Při západu slunce mě hypnotisoval a praví, že odpovídám jako obyčejně: „Tma, šplíchající voda a vrzání dřeva.“ Je tedy náš nepřítel dosud na řece. Stýská se mi po Jonathanovi, ale nebojím se o něj ani o sebe. Píši toto zatím, co čekáme v selském domě, až nám přepřáhnou koně. Dr. Van Helsing spí. Vyhlíží, chudák, velmi znaven, sestárlý a sešedivělý, ale kolem úst pohrává mu výraz vítěze; i ve spánku jeví nepoddajnou rozhodnost. Až šťastně vyjedeme, přemluvím ho, aby si odpočinul a budu řídit koně sama. Řeknu mu, že máme před sebou ještě několik dní a že nesmí býti shroucen, až nejvíce budeme potřebovati jeho síly… Všechno je připraveno; za chvilenku vyjedeme.

2. listopadu, ráno. — Kočování mi jde dobře a střídáme se několikrát za noc; teď nadchází den — jasný, ale studený. Ve vzduchu leží podivná tíha; pravím tíha, protože mi lepší slovo nenapadá. Chci tím říci, že oba cítíme jakousi tíseň. Je veliká zima a teplé kožichy jsou nám tuze vhod. Za úsvitu mě Van Helsing hypnotisoval; praví, že jsem odpovídala: „Tma, hrčící voda a vrzající dřeva.“ Řeka je tedy jinaká, čím výše proti vodě. Doufám, že se můj miláček nevydá v nebezpečí, alespoň ne více nežli bude potřeba; ale vždyť jsme v rukou božích.

2. listopadu, v noci. — Celý den jsme jeli. Krajina je divější, čím dále jedeme, a mohutné výběžky Karpat, jež se nám od Veresti zdály tak daleko a nízko při obzoru, kupí se kolem nás a věží před námi. Oba jsme v dobrém rozmaru; myslím, že se navzájem hledíme povyraziti a tím se rozveselujeme sami. Dr. Van Helsing praví, že k ránu dorazíme do průsmyku Borgo. Domů je tu teď velice pořídku a profesor povídá, že si musíme ponechati posléze zapřažené koně a dojeti jimi, jelikož jich nebudeme moci vystřídati. Přikoupil ještě dva, takže teď máme primitivní čtyřspřeží. Milí tahouni jsou zvířata dobrácká a trpělivá a nedají nám mnoho práce. Nejsme obtěžováni jinými cestujícími a mohu tedy říditi koně já. Průsmyku dosáhneme až ve dne; není ani potřeba, abychom tam dojeli dříve. Můžeme si tedy učinit pohodlí a dopřáti si střídavě delšího odpočinku. Ach, co nám přinese zítřek? Jedeme vyhledat místa, kde můj ubohý milovaný muž tolik vytrpěl. Kéž nám Bůh ukáže správnou cestu a poskytne své ochrany mužovi i těm, kdo jsou nám drazí a jimž hrozí nebezpečí smrti! Co se mne týče, nejsem hodna, aby na mne shlédl. Bohužel! Jsem nečista Jeho očím a budu, dokud v milosti Své neshlédne na mne a nesejme se mne znamení, jež vzbudilo Jeho hněv.

Memorandum Abrahama Van Helsinga

4. listopadu. — Toto píši dávnému, věrnému příteli MUDru. Johnu Sewardovi z Purfleetu, Londýn, kdybych ho snad již nespatřil. Bude to vysvětlením. Je jitro a píši u ohně, jejž jsem celou noc udržoval, při čemž mi paní Mina pomáhala. Je zima; taková zima, že šedé, těžké mraky visí plny sněhu, který, spadne-li, přikryje všechno bílým rubášem na celou zimu, poněvadž je půda na to umrzlá na kost. Paní Mina jest jaksi rozrušena; byla zádumčiva celý den a sama sobě nepodobna. Spí, spí a spí! Ona, jež obyčejně je tak čila, v pravém slova smyslu nedělala ničeho po celý den; ano, pozbyla i chuti k jídlu. Ani nezapisuje do deníku, ona, která bedlivě užívala k tomu každé zastávky! Cosi mi našeptává, že není všechno v pořádku. Dnes večer je však zase živější. Dlouhý její, celodenní spánek ji osvěžil a posilnil, neboť je teď mila a vesela, jako kdy jindy. Před samým západem slunce pokusil jsem se ji hypnotisovati, bohužel však marně; vlivu mého na ni ubývalo den ze dne a dnes večer nebylo ho vůbec. Nuže, nechať se stane podle vůle boží, děj se co děj, a ta ať nás vede kamkoli!

A teď ke stránce historické; poněvadž totiž nečiní stenografických zápisků, musím je po starosvětsku a těžkopádně obstarávati já, aby žádný náš den nezůstal bez záznamů.

Do Borgského průsmyku přijeli jsme včera ráno, brzy po východu slunce. Když jsem zpozoroval známky nadcházejícího úsvitu, učinil jsem přípravy k hypnotisování. Zastavili jsme koně a sestoupili s vozu, abychom nebyli vyrušováni. Z kožichů upravil jsem lůžko a paní Mina ulehnuvši upadla do hypnotického spánku, ovšem pozvolněji a kratšího nežli obyčejně. Jako dosud, táž odpověď: „Tma a vířící voda.“ Potom procitla čila a záříc veselím. Dali jsme se na cestu a brzy dostihli průsmyku. V tu dobu a na tom místě rozohňovala se horlivostí; začala se v ní projevovat jakási nová schopnost, neboť ukazujíc na cestu, pravila:

„Musíme jeti tamhle tudy.“

„Jak to víte?“ otázal jsem se.

„Vím to zcela jistě,“ odpověděla a za chvilku dodala: „Což nejel tudy můj Jonathan a nepopsal svoji cestu?“

Zprvu zdálo se mi to podivným, brzy jsem si však všiml, že tu odbočuje jen jedina cesta. Jest jen málo uježděna a zřetelně se liší od silnice z Bukoviny do Bistrice vedoucí, která je širší, tvrdší a jest jí více užíváno.

Dali jsme se tedy tou cestou; viděli jsme dříve sice ještě jiné cesty a ne vždy byli jsme jisti, že jsou to vůbec cesty, neboť byly zanedbány a sněhovým popraškem zapadány, — ale koně si sami věděli rady. Popustím jim uzdu a běží sami. Znenáhla poznali jsme všechny ty věci, které Jonathan vylíčil ve svém znamenitém deníku. A jedeme dále hodinu za hodinou. Zprvu radil jsem paní Mině, aby se vyspala; pokusila se o to a podařilo se jí. Spala celou tu dobu; posléze však pojal jsem nedůvěru a pokoušel se ji vzbuditi. Ale spala dál a nemohl jsem jí probudit, ač jsem o to usiloval. Nechtěl jsem být příkrý, abych jí neublížil; vždyť vím, že mnoho vytrpěla a že pouze chvilkový spánek jest jí vším. Myslím, že sám klímám, neboť rázem cítím se vinen, jakobych se byl něčeho dopustil. Sedím zpříma na voze s opratěmi v rukou a koníci klusají pravidelným krokem: cvak, cvak, stále stejně. Obrátím se a vidím, že paní Mina spí dosud. Do západu slunce již není daleko a po sněhu ukládá se sluneční svit širou, žlutavou záplavou, takže vrhá dlouhé stíny až tam, kde začínají se příkře vypínat hory. Jedeme ke kopci a pořád jen ke kopci; a všude samá divoká skála, jako bychom byly na konci světa.

Potom jsem probudil paní Minu. Tentokrát procitla bez velikých potíží a hned jsem se pokusil ji hypnotisovati. Dlouho jsem se o to přičiňoval až jsem pojednou zpozoroval, že se nám setmělo; rozhlédl jsem se a viděl, že již slunce zašlo. Paní Mina se smála, obrátím se a podívám na ni. Je zase docela čila a vyhlíží, jak jsem jí neviděl od té noci v Carfaxu, když jsme ponejprv vkročili do domu hraběte Drakuly. Žasnu a ani mi to není vhod; ale je vesela, nežna a o mne starostliva, že zapomínám na všechen strach. Rozžehnu oheň, neboť jsme si vezli zásobu dříví s sebou, a ona chystá jídlo, zatím co odpřahám koně a uvázav je v úkrytu stranou, je krmím. Když se vrátím k ohni, pokrm je hotov. Předkládám jí, ale směje se a povídá mi, že již pojedla, — protože měla takový hlad, že nemohla déle čekati. To se mi nelíbí a mám vážné obavy; ale bojím se jí znepokojit a mlčím o tom tedy. Předkládá mi a jím sám; potom se halíme do kožichů a uleháme k ohni; vybízím ji, aby si pospala, zatím co budu bdíti. Ale hned jsem zapomněl své hlídky. Když jsem se však rázem probudil a připomněl si, že mám být na stráži, viděl jsem, ana klidně leží a hledí na mne veselým zrakem. To se několikrát opakovalo, takže jsem se dobře prospal, nežli se rozednilo. Když jsem vstal, pokusil jsem se ji hypnotisovat; ale, bohužel, ačkoli poslušně zavřela oči, nepodařilo se mi ji uspati. Slunce stoupalo výš a výše; konečně dostavil se spánek, ale tak tvrdý, že jí nemohu probudit. Musím ji zdvihnout a naložit ji do vozu spící, když jsem byl zapřáhl koně a všechno připravil k odjezdu. Paní Mina spí a spí; ve spánku vyhlíží zdravěji a svěžeji než jindy. A to se mi právě nelíbí. Tolik se toho bojím, bojím, bojím! — Vůbec se všeho bojím — i myšlení; ale jest mi se již vydati na cestu. Jde o život a o smrt, vlastně o víc, a nesmíme couvnouti.

5. listopadu, ráno. Dovolte, abych podal přesnou zprávu o všem, neboť ačkoli vy i já viděli jsme spolu ledacos podivného, mohlo by vám především napadnouti, že já, Van Helsing, jsem se zbláznil, — že rozličné hrůzy a dlouhá námaha nervů mě posléze připravily o rozum.

Celý včerejšek jsme cestovali, pořád dál a dále do hor; míjeli jsme krajinu čím dál tím divočejší a pustší. Všude velké, zející propasti a samý vodopád, a příroda jakoby tu slavila karneval. Paní Mina neustále jen spí a spí; a že jsem měl hlad a připravil něco k jídlu, budil jsem ji, aby trochu pojedla, ale ani tehdy neprocitla. Začal jsem se obávat, aby snad toto osudné místo nemělo na ni nějaký škodlivý vliv; vždyť se jí křtu upíra již dostalo. „Dobře!“ řekl jsem si, „když už bude spáti celý den, také se vyspím, abych mohl bdít alespoň v noci.“ Když pak jsme jeli po kostrbaté silnici, neboť to byla opravdu silnice, ač starodávná a nedokonalá, sklonil jsem hlavu a usnul. Zase jsem procitl s pocitem viny a ztráty času a zastal paní Minu dosud spící a slunce již dávno zašlo. Ale všechno bylo úplně změněno; zakaboněné hory jakoby byly poodstoupily do dálky a byli jsme blízko temene příkře stoupajícího kopce, na jehož vrcholu byl takový hrad, jaký Jonathan popsal ve svém deníku. Jásal i strachoval jsem se zároveň, neboť nyní byl již konec blízek, ať k dobrému, ať ke zlému.

Vzbudil jsem paní Minu a opět jsem se pokusil ji hypnotisovat; bohužel však marně, jako vůbec v posledním čase. Potom, nežli se docela setmělo, neboť ještě po západu slunce od růžových červánků a bílého sněhu bylo dlouho šero, vypřáhl jsem koně a krmil je na místě pokud možno chráněném.

Zanítil jsem ohníček, u něhož se přikrývkami obložena pohodlně usadila paní Mina, jež zatím procitla a byla ještě roztomilejší. Zase jsem uchystal jídlo: ale nechtěla jísti, vymlouvajíc se, že se jí nechce. Nenutil jsem jí, neboť jsem věděl, že by to bylo marno. Sám jsem však jedl; byloť mi potřeba, abych zůstal při síle. Potom obávaje se toho, co se může státi, narýsoval jsem ochranný kruh kolem místa, kde seděla paní Mina. V kruhu roztrousil jsem drobounké částečky hostií co možná hustě, aby místo bylo dobře chráněno. Celou tu dobu seděla tiše jako mrtva. Bledla a bledla, že sníh kolem nebyl bělejší, a nepromluvila ani slova. Když jsem přistoupil až k ní, přitiskla se ke mně a pozoroval jsem, jak se ubohá ta duše chvěje od hlavy až k patě, takže mi jí bylo tuze líto. Když se poněkud uklidnila, řekl jsem jí:

„Nechcete přistoupit blíž k ohni?“ Byl bych totiž rád věděl, dokáže-li to. Vstala poslušně, ale když udělala krok, zastavila se a zůstala jako přikována.

„Proč nepřijdete blíže?“ tázal jsem se. Zatřásla hlavou a vrátivši se, usedla na své místo. Zahleděla se na mne široce otevřenýma očima, jakoby byla procitla z hlubokého spánku, a řekla prostě:

„Nemohu!“ a zamlčela se. Zaradoval jsem se, věda, že nemůže-li ona, nemůže také nikdo z těch, kterých jsme se báli… Ačkoli tělu jejímu hrozí nebezpečí, duše její je zachráněna!

Vtom začali koně řičet a trhat uzdou; přistoupil jsem k nim a upokojil je. Když ucítili, jak jsem je pohladil, tiše řehtali jako by radostí a lízali mi ruce a na chvíli se upokojili. Bylo mi k nim zajíti několikrát za noc až do nejstudenější hodiny, kdy je v celé přírodě hluboké ticho, a pokaždé je příchod můj uklidnil. V této chladné hodině dohasínal oheň a chystal jsem se, že rozžehnu nový, neboť začal šlehajícími pruhy padat sníh a s ním snášela se chladná mlha. Ale i ve tmě pozoroval jsem zvláštní jas, jaký bývá viděti nad sněhem; zdálo se mi, jako by sněhové vločky a cáry mlhy nabývaly ženských postav ve vlajících šatech. Všechno leželo v mrtvém, ponurém tichu, jen koně řičeli a dupali, jako by se děsili něčeho hrozného. Zmocnil se mne strach — děsný strach; ale potom vrátilo se mi vědomí bezpečnosti, když jsem si pomyslil, že stojím v ochranném kruhu. Také jsem uvážil, že mé dojmy vznikly působením noci a hrůzy, jakož i neustálého neklidu a strašné úzkosti. Bylo mi, jako by mě strašilo všechno to, čeho Jonathan zažil; sněhové vločky a mlha tančily a vířily, až se mi zdálo, že rozeznávám stínové postavy strašidelných žen, které ho políbily. A koně se krčili k sobě víc a více a zděšeně řičeli jako lidé ve smrtelné úzkosti. Ale neplašili se divoce, že by se snad mohli utrhnouti. Bál jsem se o paní Minu, když tyto příšerné postavy se blížily a kolem nás tančily. Podíval jsem se na ni, ale seděla klidně a usmívala se na mne. Když jsem chtěl popojít k ohni, abych přiložil, zadržela mě a šeptala tiše, jako by ze sna:

„Ne, ne! Nechoďte ven! Zde jste bezpečen!“ Obrátil jsem se k ní a hledě jí do očí, řekl jsem:

„A což vy? O vás se právě bojím!“ Usmála se tichým, snivým smíchem a řekla:

„Bojíte se o mne? Proč se bojíte o mne? Nikdo na celém světě nemůže před nimi být jistší nežli já.“ A když jsem si hleděl vyložit, co těmi slovy chce říci, náhlý závan větru vysoko vzdul plamen, takže jsem spatřil červené znamení na jejím čele. Potom jsem, bohužel, teprve pochopil. A kdybych byl hned nechápal, byl bych si to musel uvědomiti, neboť kroužící postavy z mlhy a sněhu se blížily, ale držely se vně posvěceného kruhu. Potom se začaly ztělesňovat, až — neodňal-li mi Bůh dobrý rozum, neboť viděl jsem je na vlastní oči — přede mnou stály ve skutečném těle lidském tytéž tři postavy, které viděl Jonathan v pokoji, když ho chtěly líbati na hrdle. Poznal jsem ty kypré tvary, jasné, kruté oči, bílé zuby, svěží barvu a smyslné rty. Usmívaly se na paní Minu, a když se jejich smích rozléhal v tichu nočním, vztahovaly ruce a ukazovaly na ni, volajíce tímže sladkým zvukem, o němž Jonathan pravil, že měl v sobě něhu vodních hodin:

„Pojď, sestřičko! Pojď k nám! Pojď! Pojď!“ S úzkostí obrátil jsem se k ubohé paní Mině, a srdce mi vzplálo jako plamen, neboť hrůza v jejích něžných očích, odpor a ošklivost byly mi důkazem, že lze ještě plně doufati. Díky Bohu, ještě nenáleží mezi ně. Uchopil jsem nedaleko ležící kus dřeva a drže před sebou kousek Hostie, kráčel jsem k ohni. Couvaly přede mnou a smály se hlubokým, hrůzným smíchem. Přiložil jsem a nebál se; vědělť jsem, jaké kouzlo nás chrání. Nemohly se ke mně přiblížiti, dokud jsem byl takto vyzbrojen, ani paní Mině, dokud dlela v kruhu, jehož nemohla právě tak opustiti, jako ony vniknouti do něho. Koně přestali řičet a tiše leželi na zemi; sníh na ně lehce padal, až se bělali. Viděl jsem, že dobrá ta zvířata se již nebojí.

A tak jsme zůstali, dokud červeň úsvitu neprodírala se sněhovým šerem. Byl jsem zoufalý a celý ustrašen a naplněn bolestí i hrůzou; ale když nádherné slunce začalo vystupovat nad obzor, proudil mnou nový život. S prvními červánky začaly strašidelné ty postavy splývat s chumelícím se sněhem a mlhou, jako obláčky z průhledných stínů vznášely se směrem k zámku a zmizely.

Ze zvyku obrátil jsem se na úsvitě k paní Mině a chtěl ji hypnotisovati; ležela však v hlubokém spánku, jenž ji náhle přepadl, a z něhož jsem jí nemohl probudit. Pokusil jsem se ji hypnotisovat ve spánku, ale vůbec na nic nereagovala a zatím se rozednilo. Bojím se dosud hnouti se s místa. Rozžehl jsem zas oheň a podíval se ke koním: je po všech. Dnes tu mám mnoho práce; počkám, až slunce vystoupí vysoko. Jest mi se podívati na některá místa, kde mi sluneční světlo, byť mlhou a chumelicí, zjedná bezpečnost.

Posilním se ještě snídaní a potom půjdu po hrozné své práci. Paní Mina dosud spí a — bohudík — spánek její je klidný…

Deník Jonathana Harkera

4. listopadu, večer. — Nehoda na parním člunu byla nám hrozna. Nebýt jí, byli bychom člun dávno předhonili; a nyní byla by již má drahá Mina volna. Bojím se na ni pomysliti, ana teď dlí tam za lesy nedaleko toho hrozného místa. Opatřili jsme si koně a jedeme po stopě. Píši toto, zatím co Godalming všechno připravuje. Zbraně své máme. Sziganové ať se mají napozoru, chtějí-li se s námi potýkati. Ó, kéž by alespoň Morris a Seward byli u nás! Jest nám jen doufati! Kdybych se již nedostal ke psaní, buď s Bohem, Mino! Bůh ti žehnej a tebe ochraňuj!

Deník Dra Sewarda

5. listopadu. — Když se rozednívalo, spatřili jsme tlupu Sziganů před sebou, ani ujíždějí se žebřiňákem od řeky. Obklopovali jej jako roj a hnali se jako posedlí. Lehce popadává sníh a ve vzduchu visí jakýsi podivný neklid. Možná, že to působí jen naše předrážděné nervy, ale spočívá na nás zvláštní tíha. V dálce slyším výti vlky; sníh je pudí s hor do kraje a jsou nám nebezpečím všem a se všech stran. Koně jsou přichystáni a brzy odjedeme. Někomu jedeme na smrt. Bůh sám ví, kdo, nebo kde, nebo co nebo kdy, nebo jak to bude…

Memorandum Dra Van Helsinga

5. listopadu, odpoledne. — Jsem alespoň zdráv. Děkuji Bohu za tuto milost, ačkoli jsem byl těžce zkoušen. Když jsem odcházel od paní Miny, která dosud spala v zasvěceném kruhu, dal jsem se k zámku. Kovářské kladivo, které jsem si vzal na vůz ve Veresti, dobře mi prospělo; ačkoli byly všechny dveře otevřeny, zpřerážel jsem zrezivělé závěsy, aby se nějakou zlomyslností nebo náhodou nemohly zavříti a já vešed dovnitř nebyl v pasti. Jonathanova trpká zkušenost dobře mi posloužila. Vzpomněl jsem si na jeho deník a dle popisu dal jsem se cestou ke staré kapli. Vzduch byl tíživý; páchl takřka sirným kouřem, takže jsem chvílemi myslil, že se vrátím. Buď mi temně hučelo v uších, nebo jsem vskutku slyšel zdálky vlky výti. Potom vzpomněl jsem si na paní Minu a zakusil jsem o ni hroznou starost. Byl jsem jako v kleštích tohoto dilemmatu: Nebyl bych se odvážil přivésti ji v tato místa, a nechal jsem ji zajištěnu proti upírovi v zasvěceném kruhu; a teď jest ohrožena vlky! Ujasnil jsem si, že práce má je zde, a co se vlků týče, ať se děje podle vůle boží! Každým způsobem šlo více než o smrt a spásu. Volil jsem v duchu za ni. Kdyby na mně záleželo, snadno bych si vybral: lépe bylo by odpočívati ve vlčím žaludku nežli v hrobce upírově! Rozhodl jsem se tedy přistoupiti k dílu.

Věděl jsem, že tu lze najíti alespoň tři hroby — obsazené hroby. Hledal jsem, hledal a našel jeden. Ležela v něm jedna v upířím spánku, plna života a smyslné krásy, že jsem se zachvěl při pomyšlení, že jsem přišel vraždit. Ach, mám za to, že za starých časů, došlo-li k takové věci a některý muž odhodlal se vykonati takovýto úkol, jako je můj, pozbyl buď odvahy nebo mu nervy selhaly. Váhal a váhal, až ho omámila pouhá krása a půvab smyslné ne-mrtvé; zůstal tedy až do západu slunce, kdy končí spánek upíra. Tu otvírají se krásné oči sličné ženy a hledí láskyplně a chlípná ústa nabízejí se k polibkům — a člověk je slabý tvor… A zas o jednu obět upírství více; zase jeden, jenž rozmnožil hrůzné řady ne-mrtvých!

Zajisté mě okouzlila pouhá přítomnost takovéto bytosti, ležící v rakvi stářím sešlé a staletým prachem pokryté, ačkoli tu byl hrozný zápach, jako v brlohu hraběte. Ano, byl jsem rozčilen, — já, Van Helsing, se všemi svými úmysly a důvody k nenávisti. Naplňovala mě touha trochu otáleti, jež jakoby ochrnovala mé síly a tížila mi duši. Možná, že to byla jen potřeba přirozeného spánku, možná také, že podivná tíha ovzduší, jež mě přemáhaly. Jisto jest, že jsem upadl ve spaní, jakýsi spánek s otevřenýma očima, jako člověk, jenž se oddává sladkému kouzlu; tu projel tichým, sněžným vzduchem hluboký, táhlý výkřik, plný úzkosti a zoufalství, jenž mě probudil jako zvuk polnice. Bylť to hlas paní Miny, jenž ke mně dolehl.

Vtom jsem se zase vzpamatoval k hroznému svému úkolu; když jsem sňal víko jiné rakve, našel jsem druhou sestřičku, tmavovlasou. Neodvážil jsem se podívati se jí do obličeje, jako té první, abych nepodlehl opět onomu kouzlu. Hledal jsem dále a ve velké, vysoko postavené rakvi, jak se obzvláště milé osoby ukládají, našel jsem třetí spanilou sestřičku, kterou jsem videl, jako kdysi Jonathan, vytvářeti se z atomů mlhy. Pohled na ni byl tak milý, tak svůdně krásný, tak nejvýš hřejivý, že vrozeným pudem mužskosti, jenž nutí každého z nás milovati a chrániti ženskou bytost, zatočila se mi rozčilená hlava. Ale bohudík, srdcervoucí výkřik drahé paní Miny dosud mi zněl v uších; a nežli jsem mohl podlehnouti kouzlu, vzpružil jsem se k provedení krutého svého úkolu. Zatím prohledal jsem všechny hroby ve staré kapli, pokud jsem mohl posouditi, a že se nám v noci ukázaly jen tři přízraky ne-mrtvych, měl jsem za jisto, že tam není více činných ne-mrtvých. Byl tam ještě jeden hrob, okázalejší ostatních; byl také větší a nádherněji provedený. Na něm bylo jen jediné slovo

DRAKULA.

To tedy bylo sídlo krále upírů, jemuž bylo tolik jiných poddáno. Že byl prázden, dokazovalo výmluvně, co jsem již věděl. Nežli jsem se jal ony tři ženy vrátit hrozným svým úkonem přirozené smrti, položil jsem do hrobu Drakulova kousek hostie a tím jej z něho navždy vykázal.

Potom začal jsem ukrutné své dílo, jehož jsem se sám obával. Kdyby bývala jen jediná, bylo by mi to poměrně snáze. Ale tři! Ještě dvakrát učinit to, co jsem s hrůzou stěží vykonal jednou; a bylo-li to hrozno u milé slečny Lucy, jakž by nebylo s těmito, které přežily staletí a kterým s lety přibylo sil, a které, kdyby jim bylo možno, zápasily by za strašidelné sve bytí…

Ach, příteli Johne, byla to vpravdě řeznická práce! Kdyby mě bylo nepodněcovalo pomyšleni na jiné mrtvé i na živé, nad nimiž se vznášelo toto hrozné nebezpečí, byl bych býval podlehl. — Chvěl jsem se a dosud se chvěji, ač jest již po všem, a bohudík nervy mé všechno vydržely. Kdyby byl neviděl klidu v obličeji první té bytosti a radosti, která jí přeletěla po obličeji ještě před samým konečným rozhodnutím, na důkaz, že duše její byla vysvobozena, byl bych nedokončil krvavého díla. Byl bych nesnesl hrozného vrzání, když se jí kůl do těla vbodával, toho pohledu na svíjející se tělo a rty pokryté krvavou pěnou. Byl bych hrůzou prchl a zůstavil dílo nedokončeno. Ale již se stalo! A teď mohu jen litovati a oplakávati ubohých těch duší, pomyslím-li, že jsem jim připravil klidný odpočinek ve smrti, neboť toto bylo pouhá chvilka pomíjející. Vždyť, příteli, sotva nůž můj oddělil hlavu každé z nich od trupu, začala těla mizet a rozpadla se v hromádku prachu, z něhož vzešla; a smrt, která se měla dostaviti již před staletími, jakoby se teprve nyní přihlásila a hlasitě promluvila: „Zde jsem!“

Nežli jsem vyšel ze hradu, zabezpečil jsem jeho vchody, takže tam nikdy již hrabě nevstoupí jako nemrtvý.

Potom jsem zase vstoupil do kruhu, kde dosud paní Mina spala; teprve později procitla ze spánku, když mě spatřila, a plakala nade mnou soustrastí, že mi bylo tolik snésti.

„Pojďte!“ pravila. „Odejděme s tohoto hrozného místa! Pospěšme naproti mému muži, který, jak jistě vím, je na cestě k nám.“ Vyhlížela zemdlena, bleda a nemocna, ale oči její plály horlivostí. Rád jsem viděl její bledost i chorobnou slabost, neboť tanula mi na mysli kyprá svěžest oněch žen pohřížených ve spánek upírů.

A tak s plnou nadějí a důvěrou, přece však plni úzkosti, dali jsme se k východu naproti svým přátelům — a naproti němu — o kterém paní Mina věděla, že se s ním zcela jistě setkáme.

Deník Miny Harkerové

6. listopadu. — Bylo pozdě odpoledne, když jsme se s profesorem dali k východu, odkud, jak jsem věděla, přijde Jonathan. Nešli jsme rychle, ačkoli se cesta prudce svahovala, neboť bylo nám nésti těžké přikrývky a kožichy, jelikož ve mraze a sněhu jsme jich nemohli postrádati. Také jsme si nesli trochu potravin; vždyť jsme byli v místech úplně pustých, kde, pokud jsme mohli v padajícím sněhu pozorovati, nikde nebylo ani stopy po lidském obydlí. Když jsme ušli asi míli, byla jsem obtížným sestupováním unavena a usedla jsem, abych si odpočinula. Ohlédli jsme se a spatřili hrad Drakula ostře se rýsující proti obloze; byli jsme tak hluboko pod pahorkem, na němž se vypínal, že takřka zorný úhel na hřbet karpatský byl hluboko pod ním. Viděli jsme hrad v celé jeho velkoleposti, strmící tisíc stop nad sráznou roklí, která jej zdánlivě oddělovala od sousední hory. Bylo cosi divokého a nevlídného v tomto místě. Z dálky slyšeli jsme výti vlky. Byli jistě hodně daleko, ale zvuky ty, byť tlumeny byly padajícím sněhem, byly plny hrůzy. Pozorovala jsem na profesorovi, že se snaží najíti jakýsi strategický bod, kde bychom nejméně byli vydáni případnému útoku. Kostrbatá cesta vedla stále dolů; mohli jsme ji stopovati i v padajícím sněhu.

Za chvilku mě profesor volal a vystoupila jsem k němu. Objevil znamenité místo, jakousi přirozenou jeskyni ve skále, se vchodem jako branou mezi dvěma balvany. Uchopil mě za ruku a vedl mě dovnitř. „Hleďte!“ pravil, „zde budete v dobrém úkrytu; a přijdou-li vlci, přivítáme je pořadem.“ Přenesl tam kožichy a upravil mi pohodlné hnízdečko; přinesl také potraviny a nutil mě k jídlu. Ale nemohla jsem jísti; již pouhé pomyšlení na jídlo se mi hnusilo, ač bych mu byla ráda učinila po vůli, ba ani k pokusu o to jsem se neodhodlala. Hleděl velmi smutně, ale nevytýkal mi toho. Vyňav z brašny dalekohled, postavil se na skalní výstupek a jal se pátrat krajem. Vtom zvolal:

„Podívejte se, paní Mino! Hleďte, hleďte!“ Vyskočila jsem a postavila se vedle něho na skálu. Podal mi dalekohled a ukazoval. Sníh padal ještě hustěji a prudce kroužil, neboť začal vát silný vítr. Přece však chvílemi bylo v přestávkách jasněji a mohla jsem se rozhlédnouti kolem. S výšiny, kde jsme stáli, byl daleký rozhled. Hluboko v dáli za sněžnou plání viděla jsem řeku, vinoucí se jako černá páska záhyby a oklikami. Přímo před námi, a to vpravdě ne příliš daleko, takže se divím, že jsme jich dosud nezpozorovali, ujížděl hlouček mužů na koních. Uprostřed mezi sebou měli vůz, dlouhý žebřiňák, který se smýkal na nerovné cestě se strany na stranu jako když pes ohonem mává. Jelikož se proti sněhu postavy jejich ostře rýsovali, viděli jsme podle šatů, že to byli venkované nebo nějací cikáni.

Na voze byla naložena velká, čtyřhranná bedna. Srdce mi zabušilo, když jsem je spatřila; cítila jsem, že nadchází rozhodnutí. Sklánělo se k večeru a dobře jsem věděla, že se západem slunce netvor v bedně ukrytý nabude svobody a může v kterékoli podobě uniknouti našemu pronásledování. Ve strachu obrátila jsem se k profesorovi; k mému údivu ho tu však nebylo. Za chvilku spatřila jsem jej pod skalou. Kolem skály rýsoval kruh, jaký nám byl záštitou v noci na dnešek. Když dokončil, přišel ke mně a pravil:

„Zde budete alespoň před ním jista!“ Vzal ode mne dalekohled, poněvadž na chvíli ustal padat sníh, a rozhlížel se po prostranství pod námi se rozkládajícím. „Hleďte!“ řekl, „rychle přijíždějí; šlehají koně a jedou tryskem, jak nejrychleji mohou.“ Zamlčel se a potom pravil dutým hlasem dále:

„Spěchají tolik, aby dorazili před západem slunce. Přijdeme asi pozdě. Staň se podle vůle boží!“ Snesla se nová chumelice vířivého sněhu, která zahalovala celý kraj. Brzy však přešla; rozhlédl se tedy ještě jednou po rovině. Vtom vykřikl:

„Hleďte! Hleďte! Hleďte! Od jihu přijíždějí dva jezdci. Je to jistě Quincey a John. Vezměte si dalekohled! Podívejte se, nežli sníh zase všechno zahalí!“ Chopila jsem se dalekohledu a podívala se. Oba muži jsou asi Dr. Seward a pan Morris. Rozhodně jsem poznala, že žádný z nich není Jonathan. Zároveň však věděla jsem, že Jonathan není daleko. Rozhlížejíc se dále, spatřila jsem od severní strany dva jiné jezdce, kteří také přijíždějí tryskem. Jedním z nich, jak jsem určitě věděla, byl Jonathan, druhý byl bezpochyby lord Godalming. Také oni pronásledovali tlupu s vozem. Když jsem to řekla profesorovi, skákal radostí jako školák; hleděl na ně dychtivě, dokud mu nová chumelice nezakryla rozhled. Připravil si winchestrovku k výstřelu na skalisku u vchodu do naší jeskyně. „Všichni se sjedou,“ pravil. „Až nadejde chvíle, napadneme cikány se všech stran.“ Přichystala jsem si revolver k ruce, neboť za našeho hovoru vytí vlků ozývalo se hlasitěji a blíže. Když metelice na chvilku ustala, zase jsme se rozhlíželi. Podivno, že kolem nás padal sníh ve velkých vločkách, kdežto nad námi slunce čím dále tím jasněji zářilo, čím níže se sklánělo k vrcholkům hor. Pátrajíc dalekohledem vůkol, spatřila jsem tu a tam jednotlivé i po dvou a po třech, ano i větší hloučky vlků, slídících po kořisti.

Každá chvilka, kterou nám bylo čekati, zdála se nám věčností. Vítr teď prudce burácel a sníh proti nám vztekle vířil. Chvílemi nebylo vidět ani, co by rukou dosáhl; když však na čas ustaly hučící nárazy větru, zase se vyjasnilo a bylo lze se daleko rozhlédnouti. Dávno již zvykli jsme si dbáti východu a západu slunce, takže jsme zcela přesně věděli, kdy dnes zajde a věděli jsme, že to bude za chvíli.

Ani bychom byli neřekli, že netrvalo ani celou hodinu, kdy čekali jsme, až se sjedou rozličné ty hloučky blízko u nás. Vítr bouřil teď prudšími a divějšími nárazy a také byl mrazivější, poněvadž vál od severu. Zřejmě zahnal od nás sněžná mračna, neboť sníh šlehal jen chvilkami. Rozeznávali jsme zřetelně jednotlivce každého hloučku: pronásledované i pronásledovatele. Podivno, že pronásledovaní jako by si nebyli vědomi, nebo alespoň jako by nedbali, že se někdo za nimi žene; zdálo se však, že ujíždějí dvojnásobnou rychlostí, čím níže se slunce sklání k západu nad vrcholky hor.

Přijížděli blíž a blíže. Profesor a já přikrčili jsme se za skálu a připravili zbraně k výstřelu. Viděla jsem, že byl pevně odhodlán nepropustiti tlupy dále. Ovšem, neměli ani tušení, že jsme v záloze.

Vtom zavolaly dva hlasy: „Stůjte!“ Jeden z nich, rozčilením zvýšený, byl Jonathanův; druhý, páně Morrisův, zněl rozhodně a velitelsky. Cikáni asi jazyka našeho neznali, ale tón rozkazu vylučoval každou pochybnost, ať již byl vysloven v jazyku tom neb onom. Mimoděk zastavili koně a v tu chvíli přichvátal lord Godalming a Jonathan s jedné a Dr. Seward s panem Morrisem s druhé strany. Vůdce cikánů, hezký chlapík, jenž seděl na svém koni jako centaur, pokynul pronásledovatelům, aby odstoupili, a dal soudruhům znamení, aby jeli dále. Šlehli do koní, kteří se až divoce vzepiali. Čtyři muži však strhli ručnice a tím dali zřetelný rozkaz, aby zastavili. V tom okamžiku vyskočil Dr. Van Helsing a já z úkrytu za skalou a nasadili jsme zbraně proti nim. Když cikáni viděli, že jsou obklíčeni, zastavili.

Vůdce rychlým trhnutím uzdou obrátil koně a ukazuje nejprve na slunce, nyní již nad samými vrcholky hor a potom na hrad, řekl cosi, čemu jsem nerozuměla. V odpověď všichni čtyři naši muži seskočili s koní a pospíšili k vozu. Byla bych vlastně měla pocítit hrozný strach, vidouc Jonathana v takovém nebezpečí, ale bitevní horlivost působila na mne právě jako na ostatní; necítila jsem strachu, nýbrž pouze divokou, unášející touhu po činu. Vida rázné jednání našich, vůdce cikánů vydal rozkaz; jeho lidé hned se skupili v neukázněné dychtivosti kolem vozu, strkajíce se a tlačíce, aby rozkaz provedli.

Viděla jsem, jak uprostřed nich Jonathan s jedné a Quincey s druhé strany hledí si proklestiti cestu k vozu. Bylo zřejmo, že hledí se zhostiti svého úkolu ještě před západem slunce. Nic jich nedovede zadržeti. Ani namířené bambitky a blýskavé nože cikánů vpředu, ani vytí vlků v pozadí jako by nebudily jejich pozornosti. Jonathanova neohroženost a neochvějné provádění vytčeného úkolu zlomily odpor těch, kteří stáli v čele. Mimoděk ustoupili a uvolnili mu cestu. V okamžiku vyskočil na vůz a téměř s neuvěřitelnou silou uchopil bednu a shodil ji přes kola na zem. Zatím vynaložil pan Morris veškeru sílu svoji, aby pronikl kruhem Sziganů. Celou tu dobu hleděla jsem bez dechu po očku na Jonathana, však také na Morrise, jak si jimi klestí cestu, a viděla jsem kmitnouti se nože jejich proti němu. Oháněl se velkým zabijákem a myslila jsem, že se mu podařilo proniknouti jimi bez pohromy; když však přiskočil po bok Jonathanovi, který právě seskočil s vozu, viděla jsem, že si levicí sáhl na bok a že mezi prsty vytryskla mu krev. Přes to však nepovolil, a zatím co Jonathan se zoufalou silou vrhl se na bednu a velkým nožem hleděl vypáčiti víko, dobýval se do ní s druhé strany loveckým tesákem. Úsilím obou mužů začalo víko povolovat; skřípající hřebíky byly vytaženy a víko bedny odtrženo.

Zatím se cikáni, vidouce vinchestrovky proti sobě namířeny, vzdali na milost lordu Godalmingovi a Dru. Sewardovi a nekladli dalšího odporu. Slunce stálo nad samými vrcholky hor a padající stíny celé skupiny táhly se daleko po sněhu. Spatřila jsem hraběte ležícího v bedně na hlíně, která ho pádem bedny na zem z části zasypala. Byl na smrt bled, jako vosková figurina, a rudé oči plály příšerným vítězným pohledem, jejž jsem tuze dobře znala.

Jak jsem si všimla, oči jeho se upíraly na zapadající slunce a dřívější pohled plný nenávisti změnil se v pohled vítězný.

V tom okamžiku kmitl se bleskem Jonathanův velký nůž. Zděsila jsem se, když jedním rázem prořízl hraběti hrdlo. Vtom již páně Morrisův lovecký tesák nořil se mu do srdce.

Tu stal se div: před našima očima, nežli jsme téměř mohli vydechnouti, rozpadlo se celé tělo v prach a zmizelo nám s očí.

Do nejdelší smrti budu s radostí si vzpomínat, jak v posledním okamžiku kmitl se mu v obličeji úsměv blaha a míru, jakého bych se byla do toho obličeje nikdy nenadála.

Hrad Drakula stál nyní proti rudé obloze a každý kámen rozpadávající se jeho stavby odrážel se v zapadajícím slunci.

Cikáni, poznavše jaksi, že jsme byli původci neobyčejného zmizení mrtvého muže, mlčky obrátili koně a odjeli tryskem, jakoby jim šlo o život. Ti, kdož nejeli koňmo, vyskočili na žebřiňák a volali na jezdce, aby jich neopouštěli. Vlci, kteří se drželi v bezpečné dálce, rozběhli se za nimi a zůstavili nás samotny.

Pan Morris, jenž sklesl k zemi, opřen loktem přidržoval a tiskl si ruku na bok; krev mu dosud prýštila mezi prsty. Rozběhla jsem se k němu, neboť mne posvěcený kruh již nepoutal; také oba lékaři k němu přiskočili. Jonathan poklekl ke zraněnému, jenž si mu položil hlavu na prsa. S povzdechem a s velikou námahou uchopil moji ruku do své nezakrvácené. Jistě pozoroval mi ve tváři, jak jsem ustrašena, neboť se usmál a řekl:

„Jsem přešťasten, že jsem vám mohl prokázali službu! Ó, Bože!“ zvolal náhle, namáhaje se usednouti, a ukazoval na mne, „to stálo za to, aby člověk umřel! Hleďte, hleďte!“

Slunce právě zapadalo za horský hřeben a rudé jeho paprsky padaly mi do obličeje, tonoucího v růžové záři. Jako na povel padli všichni muži na kolena a se rtů plynulo jim hluboké, vážné „Amen“, když sledovali zrakem, kam jeho prst ukazuje. Umírající řekl:

„Buďtež Bohu díky; ne, nebylo všechno nadarmo! Hleďte, sníh není čistší nad její čelo! Kletba s ní je sňata!“

A za hlubokého našeho bolu s úsměvem na rtech rozloučil se s životem rytířsky statečný ten muž.

Poznámka

Je tomu již sedm let od doby našeho utrpení; ale štěstí, jehož někteří z nás tím došli, hojně vyváží, myslím, všechnu prožitou bolest. Mně i Mině je zvláštním potěšením, že narozeniny našeho synáčka připadají právě na den, kdy zemřel Quincey Morris. Vím, že matka chová tajné přání, aby v chlapci jevil se duch našeho statečného přítele. Hošík má jména po všech členech tehdejší naší družiny; říkáme mu však Quincey.

V létě tohoto roku cestovali jsme do Transsylvanie a přišli jsme na místa starobylé půdy, k nimž druží se naše živé, ale tuze truchlivé vzpomínky. Bylo téměř nemožno uvěřiti, že všechno to, co jsme viděli na vlastní oči a slyšeli na vlastní uši, je ryzí pravda. Každá stopa po těchto událostech je vyhlazena. Zámek však stál, jako kdysi, a strmí vysoko nad pustou krajinou.

Když jsme se vrátili domů, mluvili jsme o zašlých časech na něž můžeme shlédnouti zpět, aniž by nám bylo zoufati, neboť Godalming i Seward jsou šťastně ženati. Vyňal jsem papíry z bezpečnostní schránky, kde byly uloženy od té doby, kdy jsme se s výpravy tehdy šťastně vrátili. Žasli jsme, že v celé spoustě materiálu, z něhož se skládají naše zápisky, je sotva jediný autentický dokument; nic než spousta strojem psaných listů dle zápisků Mininých a Sewardových, mého deníku a Van Helsingova memoranda. Sotva můžeme po někom žádati, i kdybychom chtěli, aby je považoval za podklad tak ponuré povídky. Van Helsing, houpaje našeho hošíka na kolenou, odvodil z nich toto:

„Nepotřebujeme důkazů; nikoho nežádáme, aby nám věřil! Ale tento chlapec doví se někdy, jak statečná jest jeho šlechetná matka. Teď zná teprve její dobrotu a láskyplnou péči; později pochopí, proč ji někteří lidé tolik milovali, že pro ni podnikli tolikeré potíže.“

Jonathan Harker