Drakula

Deník Jonathana Harkera

(Pokračování.)

Dne 5. května. — Jistě jsem spal, neboť kdybych býval bděl, byl bych si zajisté všiml, že se blížím k tak podivnému místu. Ve tmě zdálo se nádvoří značně velkým; jelikož několikero tmavých cest vedlo z něho pod mohutné klenby, zdálo se asi větším nežli vskutku bylo. Dodnes jsem ho neviděl za denního světla.

Když se bryčka zastavila, vozka seskočil a podal mi ruku, aby mi pomohl ven. Zase bylo mi si povšimnouti ohromné jeho síly. Ruka jeho byla takřka ocelovým svěrákem, jenž by byl moji rozdrtil, kdyby byl chtěl. Potom vyndal mé kufříky a postavil je na zem vedle mne; stál jsem u samých velkých dveří, starých a pobitých silnými hřeby a zasazených do veřejí z masivního kamene. I při chatrném osvětlení pozoroval jsem, že kámen byl zhruba tesán, že však na výzdobě jeho tuze hlodal čas i povětrnost. Když jsem tak stál, vyskočil vozka zase na kozlík a trhl otěžemi; koně poskočili a zmizeli s bryčkou pod tmavým výklenkem.

Stál jsem mlčky na svém místě, nevěda, co si počít. Po zvonku nebo klepátku nebylo ani sledu; těmito neútulnými zdmi a temnými okenními výklenky stěží by hlas můj pronikl. Doba čekání zdála se mi nekonečnou a cítil jsem, že mě přepadají pochyby a strach. Kam jsem se jen dostal a mezi jaké lidi? Do kterého šklebícího se dobrodružství jsem se pustil? Byl to obyčejný případ v životě advokátního písaře, vyslaného, aby uzavřel smlouvu o koupi londýnského pozemku s cizincem? Advokátní písař! To Mina nerada slyší. Kdežto advokát — a právě před odjezdem z Londýna jsem se dověděl, že jsem při zkoušce se zdarem obstál a jsem novopečeným advokátem, — to je něco jiného! Začal jsem si protírat oči a štípat se, abych viděl, vskutku-li bdím. Všechno zdálo se mi hrozným snem; čekal jsem, že se náhle probudím a spatřím se doma za šera oknem do pokoje vpadajícího, jak se mi časem stávalo, když jsem se někdy přepracoval. Ale cítil jsem palčivost ve svalech a ve zraku nebylo klamu. Vskutku jsem nespal a byl jsem někde v Karpatech. Nezbývalo mi, nežli trpělivě čekati ranního úsvitu.

Když jsem dospěl k tomuto závěru, uslyšel jsem těžký krok, blížící se za vraty a spatřil jsem štěrbinami světlo. Zachrastil řetěz a vrzly těžké, odsunované závory. Skřípávě otočil se klíč, jehož se zřejmě málokdy užívalo, a brána se otevřela.

Uvnitř stál vysoký, dosti již starý muž, hladce oholený s dlouhými, bílými kníry, od hlavy k patě černě oděný; po jiné barvě nebylo na něm ani poskvrnky. V ruce držel starobylou stříbrnou lampu, v níž hořel plamen beze skla nebo jakéhokoli stinítka, vrhaje dlouhé, mihotavé stíny v průvanu otevřených dveří. Starý ten muž zval mě zdvořilým pokynem pravice a řekl výbornou angličinou, avšak nezvyklým přízvukem:

„Buďte vítán do mého domu! Vstupte svobodně a dobrovolně!“ Nehnul se, aby mi vykročil vstříc, nýbrž stál jako socha, jakoby jeho pohyb na uvítanou proměnil jej v kámen. V okamžiku však, když jsem překročil práh, rychle ke mne přistoupil, podal mi ruku a stiskl mi moji tak silně, že jsem sebou trhl; k tomu byla tak studena, jako led, — spíše jako ruka mrtvoly, nežli žijícího člověka. Potom řekl zase:

„Vítám vás! Vstupte svobodně! Jděte bezpečně a odcházeje zanechte tu trochu toho štěstí, jež přinášíte!“ Silný ruky stisk byl tolik podoben stisknutí vozkovu, jehož obličeje jsem neviděl, avšak na okamžik jsem se domníval, že to byla táž osoba, se kterou teď mluvím, že jsem se tázal, abych se tím ujistil:

„Hrabě Drakula?“

Uklonil se zdvořile a odpověděl:

„Jsem Drakula a vítám vás, pane Harkere, do svého domu. Pojďte; noční vzduch je chladný a jistě potřebujete jídla a odpočinku.“ Když toto povídal, postavil lampu na konsolu na stěně a přistoupiv, chopil se mých zavazadel: odnášel je dříve nežli jsem tomu mohl zabránit. Proti mé námitce ozval se rázně:

„Nikoli, pane, jste mým hostem. Jest již pozdě a služebnictva nemám právě k ruce. Dovolte, abych se tedy sám postaral o vaše pohodlí.“ Odporoval ještě a nesl mi kufříky průjezdem a potom nahoru po schodech a dále dlouhou chodbou, na jejíž kamenné podlaze naše kroky temně duněly. Na konci chodby otevřel těžké dveře; s radostí spatřil jsem hojně osvětlenou světnici, ve které bylo prostřeno k večeři a v mohutném krbu plápolala právě naložená hranice dříví vesele praskajíc.

Hrabě se zastavil, složil má zavazadla a zavřel dveře; přešel po světnici a otevřel jiné dveře, jež vedly do malého, osmibokého pokojíku, kde hořela prostá lampa a jak se zdálo, nebylo vůbec oken. Prošel tudy a otevřel ještě jiné dveře a vyzval mě, abych vešel. Jevil se mi vítaný pohled: osvětlená a vyhřátá ložnice také s plápolajícím dřívím v krbu, jež bylo nedávno přiloženo, neboť konce polen byly dosud neohořelé. Hrabě sám přinesl má zavazadla a nežli zavřel dveře, obrátil se a řekl:

„Potřebujete asi po cestě se umýt a převléci. Myslím, že najdete všechno, čeho si budete přáti. Až budete hotov, přijděte do druhé komnaty, kde budete mít večeři připravenu.“

Světlo, teplo, jakož i vlídné uvítání se strany hraběte rozptýlily všechny mé obavy a pochybnosti. Když jsem zase přišel do obvyklé své nálady, pocítil jsem, že je mi hladem až mdlo; upravil jsem si oděv a vešel do vedlejší komnaty.

Večeře byla již na stole. Hostitel, jenž stál po straně velkého ohniště, opíraje se o jeho kamennou římsu, zval mě lahodným pokynem ke stolu řka:

„Posaďte se, prosím, a pojezte, čeho vám libo! Prominete zajisté, že nejím s vámi: jedl jsem již a nevečeřím tak pozdě.“

Podal jsem mu zapečetěný dopis, jejž mi pan Hawkins kázal doručiti. Otevřel jej a vážně četl; potom podal mi jej roztomile se usmívaje, abych si jej přečetl. Z jednoho jeho místa měl jsem zvláštní potěšení:

„Je mi velice líto, že prudký záchvat pakostnice, kteroužto nemocí trpím trvale, naprosto mi nedovoluje cestovati a přijíti k vám; jsem však rád, že mohu k vám poslati řádného zástupce, jenž požívá neomezené mé důvěry. Je to mladý muž plný energie, zvláště nadaný a spolehlivý. Jako mlčelivý důvěrník vyrostl v mých službách v muže. Za svého pobytu jest vám ve všem k ruce a bude ve všem dbáti jakýchkoli vašich pokynů.“

Hrabě sám přistoupil ke stolu, sundal poklop hluboké mísy a přede mnou objevilo se výborné smažené kuře. To s trochou sýra, salátu a lahvi starého tokajského, jehož jsem vypil dvě sklenice, bylo mou večeří. Zatím, co jsem jedl, vyptával se hrabě na mnohé věci o mé cestě a já vyprávěl jsem mu všechno, čeho jsem zažil.

Když jsem povečeřel, přisunul jsem ku přání hostitelovu židli k ohni, a začal jsem kouřit doutník, jejž mi nabídl, omlouvaje se, že sám nekouří. Měl jsem teď příležitost trochu jej pozorovati; jest mi doznati, že má velice výraznou fysiognomii.

Obličej jeho připomínal silně, ano velice silně, ptáka dravce úzkým, zahnutým nosem s podivně utvářenými nozdrami; dále čelem vysoko klenutým a vlasy na skráních řídkými, jinde však značné hustými. Brvy měl též velmi husté a nad nosem srostlé; tuhé jejich vlásky byly podivně zkadeřeny. Ústa, pokud jsem je mohl pozorovati pod silnými kníry, byla přísná, ano spíše krutá, se zvláště ostrými, bílými zuby, jež přečnívaly přese rty, jejichž nápadná červeň jevila neobyčejnou životní sílu u muže v jeho letech. Konečně uši měl bledé, zašpičatělé; bradu širokou a pevnou, tváře odhodlané, ačkoli jemné. Celkem byl nezvykle bled.

Také jsem při světle krbu pozoroval hřbet jeho rukou, složených na kolenou; zdály se mi tuze bílými a jemnými. Když jsem je však viděl zcela zblízka, všiml jsem si, že jsou tuze hruby — široky a s prsty hranatými. Podivno, ale i na dlaních měly chloupky. Nehty jeho byly dlouhy a jemny, seříznuty do ostrých hrotů. Když se ke mně hrabě naklonil a ruce jeho se mě dotkly, nedovedl jsem potlačiti hrůzu. Snad páchl mu dech, ale pocítil jsem hrozný odpor, jemuž nedovedl jsem se ubrániti, ať jsem činil cokoli. Hrabě to bezpochyby zpozoroval, neboť se odklonil; s pichlavým úsměvem, při němž mu zuby ještě více vyčnívaly, usedl zase ke krbu na své místo. Oba jsme mlčeli chvíli. Když jsem se podíval do okna, spatřil jsem první známky ranního úsvitu. Nade vším spočívalo zvláštní ticho; když jsem však naslouchal, postřehl jsem jakoby zdola hluboko v údolí vytí mnoha vlků. Oči se hraběti zaleskly a řekl:

„Poslyšte ty děti noci. Jakou provozují hudbu!“ Vida však údiv na mé tváři, dodal:

„Ach, pane, vy měšťáci nechápete citů lovcových.“ Potom vstal řka:

„Jste asi unaven. Máte postel připravenu a ráno si pospíte, jak dlouho vám libo. Do odpoledne budu mimo dům; spěte tedy blaze a nechť se vám něco pěkného zdá!“ Se zdvořilou úklonou otevřel mi dveře do osmirohého pokoje a já vešel jsem do své ložnice…

Obklopuje mě celé moře tísně. Pochybuji… bojím se; myslím na podivné věci, jichž nechci doznati vlastní duši. Bůh mě zachovej, byť i jen k vůli těm, kteří mi jsou drazí!

Dne 7. května. — Zas je záhy ráno, aspoň jsem si za posledních 24 hodin odpočinul a pohověl. Spal jsem dlouho do dne a procitl jsem po libosti. Když jsem se oblekl, odešel jsem do pokoje, kde jsem večeřel a našel jsem prostřenu studenou snídani; aby káva nevystydla, stála v konvici na krbu. Na stole byl lístek, na němž bylo napsáno:

„Jest mi nějaký čas prodlíti mimo dům. Nečekejte mne. — D.“

Přisedl jsem a dobře jsem pojedl. Po snídani rozhlížel jsem se po nějakém zvonku, abych mohl dát služebnictvu poklidit; nenalezl jsem ho však. To bylo ovšem podivno v domě, jenž jevil neobyčejné důkazy bohatství mě obklopujícího. Příbor je ze zlata a tak nádherně proveden, že má zajisté ohromnou cenu. Záclony a povlaky křesel a pohovky jakož i nebesa postele jsou z nejdražších a nejpěknějších látek a jistě měly báječnou cenu, když byly pořízeny, neboť jsou tomu již staletí; přes to však jsou v nejlepším pořádku. Viděl jsem takové v Hamptom Courtu, ale věci ty byly potrhány a od molů prožrány. V žádném pokoji není však zrcadla. Ano, na mém stolku není ani toaletního zrcátka, takže bylo mi vyndati z kufříku příruční zrcadélko, abych se mohl oholit a učesat. Nikde nespatřil jsem posluhy, ani nepostřehl nijakého zvuku poblíž zámku kromě vytí vlčího. Za nějakou chvíli, když jsem byl dojedl — nevím, mám-li říci snídani nebo diner, neboť bylo mezi pátou a šestou hodinou, ohlížel jsem se po nějaké četbě, jelikož nechtělo se mi chodit po zámku, dokud se mi nedostane od hraběte dovolení k tomu. V pokoji nebylo ničeho: knih ani novin ba ani psacího načiní; otevřel jsem tedy jiné dveře z tohoto pokoje a octl jsem se v jakési knihovně. Chtěl jsem také otevříti dveře protější, ale byly zamčeny.

K veliké své radosti našel jsem v knihovně přemnoho anglických knih, celé plné příhrady, a též vázané ročníky časopisů a novin. Na stole uprostřed pokoje byly rozloženy anglické listy, nebylo však žádného z doby nejnovější. Byla tu díla nejrozmanitější: dějepisná, zeměpisná, politická, národohospodářská, botanická, geologická i právnická a všechna týkala se Anglie a anglického života, zvyků a obyčejů. Byl tu i londýnský adresář, „červená“ a „modrá“ kniha, Whitakerův almanach, armádní a námořnické seznamy a — což zvláště rozveselilo srdce mé — spatřil jsem i výkaz právníků.

Když jsem si tak prohlížel knihy, otevřely se dveře a hrabě vešel. Pozdravil mě upřímně a projevil zájem o to, že jsem se asi dobře vyspal. Potom řekl:

„Těší mě, že si zde víte rady, neboť jsem jist, že tu najdete mnoho zajímavého. Tito druhové,“ — při tom položil ruku na knihu — „stali se mi dobrými přáteli a již před několika lety, dříve nežli jsem se rozhodl odjeti do Londýna, poskytli mi mnohou, mnohou hodinku zábavnou. Jimi seznal jsem velikou vaši Anglii; a znáti ji znamená milovati ji. Toužím po tom, abych se procházel rušnými ulicemi ohromného vašeho Londýna, abych se octl uprostřed toho hluku a shonu lidského, abych účasten byl toho života, osudu i umírání a všeho, co Londýn činí Londýnem. Ale Bohužel, znám váš jazyk dosud jen z knih. Vy, příteli, řeknete arciť, že jím dovedu mluvit.“

„Ale, pane hrabě!“ řekl jsem, „znáte a mluvíte anglicky dokonale!“ Uklonil se vážně.

„Děkuji vám, příteli, za příliš lichotivý úsudek, přes to však se mi zdá, že ušel jsem jen malý kousek cesty, kterou jest mi kráčeti. Pravda, znám mluvnici i slovíčka, ale nedovedu jimi ještě mluviti.“

„Věru,“ opakoval jsem, „mluvíte výborně.“

„Ne tak,“ odpověděl. „Dobře vím, že kdybych se pohyboval a mluvil ve vašem Londýně, hned by každý ve mně poznal cizince. To mi nestačí. Zde jsem šlechticem, bojarem; lid mě zná a já jsem jeho pánem. Být však cizincem v cizí zemi je něco jiného; lidé člověka neznají — a neznati někoho znamená nestarati se o něj. Rád bych se podobal ostatním, aby se nikdo nade mnou nepozastavoval, vidí-li mne, a neustával v řeči, slyší-li má slova říkaje si: „Aha, cizinec!“ Byl jsem tak dlouho pánem, že chci pánem zůstati, nebo chci alespoň, aby nikdo nebyl pánem mým. Nepřicházíte ke mně toliko jako jednatel mého přítele Petra Hawkinse z Exetru, abyste mi podal zprávy o mé nové nemovitosti v Londýně. Pobudete zde, trvám, nějaký čas se mnou, abych se hovorem s vámi naučil anglickému přízvuku; a rád bych, abyste mi řekl, dopustím-li se chyby, byť i nejmenší chybičky ve výslovnosti. Lituji, že jest mi prodlévati dnes tak dlouho mimo dům; ale vím, že mi prominete, jelikož spočívá v mých rukou mnoho důležitých záležitostí.“

Řekl jsem mu ovšem, že učiním, seč budu, a tázal jsem se, smím-li vkročit do tohoto pokoje, kdykoli se mi zlíbí. Odpověděl: „Ano, zajisté,“ a dodal:

„Smíte chodit po zámku, kamkoli vám je libo, vyjímajíc dveří, jež jsou zamčeny, kamž ostatně se vám ani nezachce. Má zajisté svou příčinu, že je všemu tak, a kdybyste viděl mýma očima a věděl, co já vím, snad byste mne ještě lépe pochopil.“ Řekl jsem, že jsem tím jist a hrabě pokračoval:

„Jsme v Transsylvanii; a Transsylvanie není Anglií. Naše cesty nejsou vašimi a mnohé bude se vám zdáti podivno. Ba, docela již z toho, co jste zažil, můžete soudit, že se tu dějí asi divné věci.“

To vedlo k dlouhému rozhovoru; a jelikož bylo zjevno, že rád mluvil již jen proto, aby hovořil, vyptával jsem se na mnohé, co se mi již přihodilo a co jsem pozoroval. Někdy se věci vyhnul nebo zavedl řeč jinam, jakoby nerozuměl; celkem však odpověděl na všechno, nač jsem se tázal, a to přímo, bez obalu. Byl jsem čím dál tím smělejší, a tázal jsem se na podivné věci z minulé noci; jako na př. proč odešel vozka za modrými plamínky. Vysvětlil mi tedy, že se všeobecně věří, ze v jistou noc roku — vskutku bylo to právě poslední noci, kdy všichni zlí duchové provozují prý svobodně své rejdy — lze viděti modrý plamínek nad každým místem, kde byl ukryt poklad.“

„Že jsou takové poklady ukryty v krajině, kterou jste minulé noci přijel,“ pravil, „o tom není nejmenší pochyby; vždyť na této půdě bojovali po staletí Valaši, Sasové a Turci. Ano, sotva je tu stopy půdy, jež by nebyla prosáklá krví lidskou — vlastenců i vetřelců. Kdysi byly zlé časy, kdy Rakušané a Uhři zapadali sem v davech a domácí naši lidé stavěli se proti nim, muži i ženy, starci i děti, číhajíce na ně ve skalách nad průsmyky, aby zhoubu působili vetřelcům umělými lavinammi. Když pak zvítězil vetřelec, mnoho nepopadl, neboť co lidé měli, skryli do družné půdy.“

„Ale čím to,“ tázal jsem se, „že zůstaly tak dlouho neodkryty, když je tu tak bezpečné znamení a stačí jen, aby lidé trochu hledali?“ Hrabě se usmál a když se mu horní ret poodhrnul nad dáseň, podivně vynikly dlouhé, ostré jeho psí zuby; pravil:

„Protože naši sedláci jsou v nitru svém zbabělí a hloupí! Tyto plamínky zjevují se jen jediné noci; a v tu noc nikdo ve zdejším kraji nevyjde ze dveří, nutně-li nemusí. Ano, milý pane, i kdyby chtěl se toho odvážit, nevěděl-by, co si počít. Vždyť i ten sedlák, o kterém pravíte, že si poznamenal místo, kde byl plamen, za dne by nenašel učiněné stopy. A troufám si odpřisáhnout, že ani vy byste nenašel těchto míst!“

„Máte pravdu,“ řekl jsem. „Vím jen to, že jenom mrtví by nám mohli ukázati, kde leží skrytý poklad.“ Potom jsme mluvili o jiných věcech.

Řekl posléze: „Vypravujte mi o Londýně a o domě, jejž jste pro mne získal.“ Omluviv se na okamžik, odešel jsem do svého pokoje pro papíry z kufříku. Když jsem je urovnával, slyšel jsem cinkot porculánu a stříbra ve vedlejší místnosti; a když jsem jí procházel, všiml jsem si, že jest uklizeno se stolu a rozsvícena lampa, neboť se již silně stmívalo. Také v knižnici byly lampy rozžaty a hrabě ležel na pohovce a četl tu a tam v Bradshawově Průvodci po Anglii. Když jsem vešel, odklidil knihy a papíry se stolu; zahloubal jsem se s ním do plánů a rozmanitých zpráv a čísel. Zajímal se o všechno a vyptával se na tisíceré věci o pozemku a jeho okolí. Měl všechno přesně předem prostudováno, co se týče sousedství, neboť věděl vlastně konec konců mnohem více nežli já. Když jsem se o tom zmínil, odpověděl:

„Ovšem, milý příteli, ale není-liž to nutno? Odejdu-li tam, budu sám a sám a můj přítel Harker Jonathan — promiňte, jak je v naší řeči obvyklo, uvádím příjmení před jménem — přítel Jonathan Harker nebude mi po poku, aby mi radil a pomáhal. Bude v Exeteru, na míle daleko, pracuje bezpochyby na soudních listinách s jiným mým přítelem, Petrem Hawkinsem. Tak!“

Probírali jsme podrobně koupi statku v Purfleetu. Když jsem s ním sdělil jednotlivé okolnosti a vyžádal si jeho podpisu na potřebné papíry, napsal ještě dopis k onomu, jenž byl již k odeslání panu Hawkinsovi připraven, a otázal se mne, jak jsem vlastně připadl na tak vhodné místo. Přečetl jsem mu poznámky toho času zapisované, které tuto podávám:

„V Purfleetu, v postranní ulici, přišel jsem na pozemek, jaký právě byl hledán; polosmytá tabulka hlásala, že toto místo je naprodej. Jest ohrazeno starobylou, vysokou zdí z mohutných kamenů a nebylo na něm ničeho spravováno celou řadu let. Zamčená vrata jsou z těžkého, starého dubového dřeva a železa a celá zrezivělá.

Pozemek se jmenuje Carfax, bezpochyby zkomolenina starého Quatre face, poněvadž strany čtvercového domu jsou obráceny ke čtyřem úhlům světovým. Celková plocha má asi dvacet akrů výměry a jak již řečeno, jest ohrazena mohutnou zdí. Je tam mnoho stromů, jež dodávají všemu ponurého vzhledu, a hluboký, temný rybník nebo jezírko, zřejmě napájené podzemními prameny, jelikož voda jeho je čistá a odtéká do ladně se vinoucího potoka. Dům je velmi rozsáhlý a jeví slohy různých dob, řekl bych, stopy středověku, neboť jedna část má tuze silné stěny a jen málo oken vysoko umístěných a silně zamřížovaných. Vypadá jako součást nějakého vězení a souvisí se starou kaplí nebo kostelíkem. Nemohl jsem vejíti dovnitř, protože jsem neměl klíče ode dveří z domu do něho vedoucích, ale kodakem učinil jsem si snímky se všech stran. Dům jest k němu přistavěn, ale tak nehospodárně, že dle mého odhadu spojení zaujímá velkou plochu. Poblíž jest jen několik domů; jeden z nich je velmi rozsáhlý, byl teprve nedávno vystavěn a je soukromým ústavem pro choromyslné. S pozemku ho však není viděti.“

Když jsem dočetl, řekl hrabě:

„Těší mne, že je tak starý a velký. Sám jsem ze starobylé rodiny a kdybych měl žíti v novém domě, bylo by to má smrt. Domu nelze upravit k obývání za den; a potom, den plyne za dnem a máte hnedle celé století. Jsem také rád, že je tam stará kaplička. My transsylvanští šlechtici bychom neradi, aby naše kosti odpočívaly mezi ostatky obyčejných smrtelníků. Já nevyhledávám veselí a radovánek, ani jasného výsluní a třpytné vody, jež blaží lidi mladé a veselé. Nejsem již mlád a srdce mé mnohaletým zármutkem nad ztrátou milých zesnulých není naladěno k veselosti. Kromě toho jsou hradby mého zámku pobořeny; je tu mnoho stínu a vítr hvízdá mrazivě rozpadávajícími se střílnami a výklenky. Mám rád tmu a stíny a chci být se svými myšlenkami samoten.“

Chvílemi jeho slova neshodovala se jaksi s jeho pohledem, ačkoli snad jen pouhý pohrdavý úsměv dodával mu zlomyslného vzezření.

Této chvíle s omluvou odešel, požádav mne, abych své listiny složil. Zatím jal jsem se prohlížet několik knih rozložených kolem. Mezi nimi byl atlas, otevřený právě při mapě Anglie, které bylo asi zhusta užíváno. Když jsem ji prohlížel, spatřil jsem na některých místech poznamenané malé kroužky; povšimnuv si jich bedlivěji, viděl jsem jeden u Londýna na východní jeho straně, zřejmě, kde se rozkládal příští jeho statek, druhé dva u Exeteru a Whitby na pobřeží yorkshirském.

Trvalo skoro hodinu, nežli se hrabě vrátil. „Aj!“ zvolal, „dosud nad knihami? Dobře! Ale nesmíte v nich pořád ležet. Pojďte, myslím, že máte již večeři připravenu.“ Vzal mě za ruku a vešli jsme do vedlejšího pokoje, kde měl jsem již výbornou večeři na stole. Hrabě se zase omluvil, že již večeřel, když byl mimo dům. Usedl však jako minulé noci a hovořil, když jsem jedl. Po večeři jsem si zakouřil a hrabě zůstal se mnou; a vyptával se po kolik hodin na všechno možné. Pozoroval jsem, že jest již velmi pozdě, neříkal jsem však ničeho, neboť jsem považoval za svoji povinnost vyhověti veškerým přáním hostitelovým. Nebyl jsem ospalý, jelikož mne dlouhý včerejší spánek posilnil; přece však nemohl jsem se ubrániti onomu mražení, jež nás přepadává na úsvitě, což podobá se asi pocitu při změně přílivu a odlivu. Vždyť se říká, že lidé na smrt nemocní umírají obyčejně přede dnem nebo když se střídá odliv. Každý, kdo při tomto střídání bděl na kterémkoli stanovišti a zakusil této změny atmosféry, zajisté mi uvěří. Vtom zaslechli jsme, jak kohout zakokrhal, a pronikavý ten zvuk dral se čistým ranním vzduchem až nepříjemně ostře. Hrabě Drakula vyskočil a řekl:

„Jakže, zas už jitro? Jaká nešetrnost ode mne, že jsem vás tak dlouho zdržel. Musíte rozhovor o mé milé nové vlasti anglické učiniti méně zajímavým, abych nezapomněl, jak u nás čas ubíhá,“ a se zdvořilou úklonou rychle odešel.

Odebral jsem se do svého pokoje a zdvihl záclony; ale nebylo mnoho viděti. Okno mé vedlo na dvůr a mohl jsem spatřiti jen teplou šeď probouzejícího se dne. Spustil jsem tedy zase záclony a píši zápisky o dnešním dnu.

Dne 8. května. — Již jsem se obával, zapisuje do tohoto deníku, že budu psáti tuze rozvlačně; teď jsem však rád, že jsem hned od začátku podal vše podrobně, neboť je zde všechno kolem i uvnitř tak podivno, že jest mi už nevolno. Přál bych si, abych byl již odtud, nebo vlastně, abych sem vůbec byl nevkročil. Možná, že na mne působí tento noční život; kéž by však bylo jenom to! Kdyby tu aspoň byl někdo, s kým bych si pohovořil, ještě bych vše snesl, ale není tu nikoho. Mohu mluvit jenom s hrabětem a ten —! Obávam se, že jsem jedinou živou duší zde. Budu však pohlížeti na všechno co možná střízlivě; prospěje mi to a udrží čilým. Obrazotvornost však nesmí mnou zmítati. Bude-li střečkovat, jsem ztracen. Povím ihned, co a jak, nebo čeho jest se mi nadíti.

Spal jsem jen několik hodin, když jsem ulehl; cítě však, že již nebudu déle spáti, vstal jsem. Pověsil jsem zrcátko k holení a začal jsem se právě holit. Vtom pocítil jsem ruku na rameně a uslyšel hlas hraběte Drakuly, jenž mi dával „Dobré jitro!“ Ulekl jsem se, neboť mi bylo divno, že jsem ho dříve nespatřil; kdyžtě odrážel se v zrcátku celý pokoj za mnou. Jak jsem sebou trhl, lehce jsem se řízl; v tom okamžiku jsem si toho valně nevšiml. Odpověděv hraběti na pozdrav, obrátil jsem se zase k zrcátku, abych se přesvědčil, zdali jsem se neklamal. Tentokrát nemohlo býti pochyby, jelikož stál hrabě hned za mnou a mohl jsem jej tedy viděti za zády. Ale v zrcátku se jeho obraz neodrážel! Celý pokoj vzadu bylo v něm viděti, ale po mužské postavě kromě mé v něm nebylo ani potuchy. To bylo na pováženou a vlastně vrcholem všeho podivného, čeho jsem tu zažil; začal jsem ještě zřetelněji pociťovat nevolnost, jež mne vždy přepadala, byl-li mi hrabě na blízku. Zároveň jsem zpozoroval, že škrábnutí břitvou trochu krvácelo a že krev mi prýští po bradě. Odložil jsem břitvu a obrátil se, abych se podíval po nějaké náplasti proti krvácení. Když hrabě spatřil můj obličej, zaplály mu oči jakýmsi demonickým žárem; rychle sáhl mi po krku. Ucouvl jsem a při tom ruka jeho dotkla se korálku růžence, na němž visel křížek. To působilo ve hraběti okamžitou změnu; zuřivost jeho vyprchla tak rychle, že bych málem ani nevěřil, že tomu tak vůbec bylo.

„Dejte pozor!“ řekl, „pozor, abyste se neřízl. Je to nebezpečnější v tomto kraji, nežli byste myslil.“ Potom uchopil zrcátko a dodal: „A tato proklatá věc je nehodou vinna. Je to špatná hračka lidské ješitnosti. Pryč s tím!“ a otevřev těžké okno jediným trhnutím hrozné ruky, vyhodil zrcátko, jež se hluboko dole na kamenné dlažbě dvora roztříštilo na tisíc kousků. Potom beze slova odešel. Je mi to velmi nepříjemno, neboť nevím teď, jak se oholím; budu se shlížet leda v krytu hodinek nebo ve dně misky na mýdlo, která je na štěstí kovová.

Když jsem vešel do jídelny, byla snídaně již přichystána, hraběte však nikde nebylo. Jedl jsem tedy sám. Podivno, že jsem nikdy dosud nespatřil hraběte jíst ani pít. Jistě veliký podivín! Po snídani jsem si vyšel po zámku na prohlídku. Vystoupil jsem po schodech a nasel jsem pokojík obrácený k jihu. Rozhled byl nádherný na všechny strany. Zámek je na samém okraji hrozného srázu. Kámen oknem vržený dopadl by tisíc stop hluboko, aniž by oč narazil! Kam oko dohlédne, všude moře zelených vrcholků stromů, jen tu a tam s mezerami, kde zeje hluboká rokle.

Nehodlám však líčiti přírodních krás; pokochav se pohledem, pátral jsem dále: dveře, dveře, všude samé dveře, všechny však zamčeny a závorami opatřeny. Nikudy nemožno uniknouti, leda jen okny ve zdivu zámku.

Pravým vězením je tento zámek a já vězněm!