Drakula

Deník Jonathana Harkera

(Pokračování.)

Když jsem seznal, že jsem vězněm, přepadla mě jakási zuřivost. Hnal jsem se po schodech a zase se schodů, zkoušel všechny dveře a pátral u každého okna na které jsem přišel; za chvilku však nabyl jsem přesvědčení, že jsem naprosto bezmocen. Rozhlédnu-li se zpět po těchto několika hodinách, myslím, že jsem tou dobou přímo šílel, neboť choval jsem se jako krysa v pasti. Když jsem však nabyl jistoty, že mi není pomoci, usedl jsem klidně — tak klidně, jako jakživ dosud nikdy, a začal jsem uvažovat, co počíti bylo by nejlépe. Přemýšlím dosud, ale nedošel jsem ještě konečného výsledku. Jedním jsem si však přece jist: bylo by zbytečno sdíleti se s hrabětem o tom, co zamýšlím. Dobře ví, že jsem vězněm; a jelikož to činí sám a má bezpochyby k tomu své důvody, jistě by mi kladl jen překážky, kdybych se svěřil, co hodlám učinit. Pokud mohu nahlédnouti, bude nejlépe, pomlčím-li o své zkušenosti a obavách a zbystřím zrak. Vím, že buď mě strach zavádí jako malé dítě, nebo že jsem vskutku v zoufalé tísni; a je-li tomuto tak, jest mi, ano nezbytně jest mi užíti veškerého důvtipu, abych se ve všem vyznal.

Sotva jsem dospěl k tomuto závěru, uslyšel jsem, jak se dole zavírají těžké dveře; věděl jsem, že se hrabě vrací. Nepřišel hned do knihovny; kráčel jsem tedy tiše do svého pokoje a zastal jsem jej, an stele moji postel. Bylo to podivno, jen mě však utvrdilo v tom, co jsem si dávno myslil: že totiž není v domě služebnictva. Když jsem jej později skulinou ve dveřích pozoroval, jak nese do jídelny na stůl, byl jsem tím zcela jist; neboť koná-li sám tyto domácí práce, je to nezvratným důkazem, že nikoho jiného pro ně nemá. To mě poděsilo, neboť není-li nikoho jiného v zámku, sám hrabě řídil povoz, jenž mě sem přivezl. Hrůzné pomyšlení! Neboť je-li tomu tak, čím to, že dovedl pouhým pokynem ruky utišiti vlky? Proč se všichni lidé v Bystrici a spolucestující ve voze tak úzkostlivě o mne obávali? Co znamená, že mi dali křížek, česnek, plané růže a jeřabiny? Bůh žehnej oné dobré ženě, jež zavěsila mi kolem krku křížek! Je mi to útěchou a posilou, kdykoli se ho dotknu. Podivno, že věc, na kterou jsem si zvykl pohlížeti s jakýmsi pohrdáním, jakožto na něco pověrečného, přispívá mi pomocí v mé tísni a opuštěnosti. Spočívá cosi v podstatě věci samé, nebo jest jen mediem, hmatatelným prostředkem, jenž připomíná mi soucit oné dárkyně? Někdy jindy, bude-li mi možno, prozkoumám tuto věc a pokusím se dopátrati vysvětlení. Zatím jest mi, seč jen lze, zvěděti o Drakulovi všechno, abych tuto záhadnou bytost pronikl. Dnes večer ať o sobě promluví, až na to zavedu hovor. Musím dát ovšem pozor, abych nevzbudil v něm podezření.

Půlnoc. — Dlouho jsem s hrabětem rozmlouval. Dotazoval jsem se na ledacos z transsylvanských dějin, při kteréžto věci se ku podivu rozehříval. Vyprávěje o věcech i lidech, zvláště o bitvách, mluvil jakoby jich byl všech účasten. Později to vysvětloval tím, že bojar je hrd slávou a věhlasem vlastního rodu, jehož osud jest jeho osudem. Kdykoli mluvil o svém rodu, vždycky říkal „my“, a mluvil vždy ve množném čísle jako král. Rád bych podal přesně všechno, jak řekl on; pro mne bylo to nejvýš poutavo. Vypravování jakoby obsahovalo celé dějiny této země. Za řeči se víc a více rozčiloval, chodil po pokoji, hladil si dlouhé, šedé kníry, a nač položil ruce, tiskl vší silou, jakoby chtěl věc rozdrtiti. Jednu věc řekl, kterou vylíčím co možná nejpřesněji; líčí totiž svérázně dějiny jeho rodu:

„My Seklové máme právo býti hrdi, neboť v našich žilách proudí krev nejednoho hrdinného plemene, jež bojovalo jako lev za svoji nadvládu. Sem ve víru evropských kmenů plémě Ugrů až z Islandu přineslo bojovného ducha, jejž mu vštípil Thor Wodan, a kterého severští bojovníci vystupňovali ve sveřepost na březích Evropy, Asie, ano i Afriky, takže se národové domnívali, že snesly se na ně smečky vlkodlaků. Když do této země přišli, narazili zde na Huny, jejichž válečná litice táhla po zemi jako živý oheň, takže vymírající národové říkali, že jsou potomky starých čarodějnic, jež vypuzeny jsouc ze Scythie, na poušti s ďábly se páří. Blázni! Blázni! Který ďábel a která čarodějnice byla tak mocna jak Attila, jehož krev proudí v těchto žílách?“ Zvedl paže řka: „Je-li div, že jsme výbojným plemenem, že jsme hrdi? Že když Maďaři, Lombardové, Avaři, Bulhaři i Turci vrhali se v tisícihlavých tlupách na naše hranice, jsme je odrazili? Jaký div, že, když Arpád a jeho davy zaplavili uherskou zemi, narazili při hranicích na nás, kde bylo osídlení ukončeno? A když uherská záplava proudila k východu, byli vítěznými Maďary povoláni příbuzní Seklové a nám na celá staletí uloženo hájiti hranic proti Turecku; ba, nad to: strážná naše povinnost byla nesnadna, neboť, jak Turek říká, ,voda spí, ale nepřítel nespí‘. Kdo se radostněji nad nás chopil ,krvavého meče‘ čtyřmi národy podávaného, nebo kdo rychleji spěchal pod korouhev královu? Když pak přišla hrozná poroba mého národa, pohroma na Kosovu, kdy prapory valachů a Maďarů klesly před půlměsícem v prach, kdo jiný nežli můj předek, vojevoda, překročil Dunaj a porazil Turky na jejich vlastní půdě? To byl tedy Drakula! Běda, když byl padl, jeho nehodný bratr zaprodal svůj lid Turkům a přivodil mu potupné jho poroby! A nebyl-liž to zase duch Drakulův, jenž vzbudil jiného muže svého rodu, který po letech opět a opět zahnal Turky přes dunajský veletok? Který, byv poražen, neustále se vracel, ačkoli samojediný, z krvavého bojiště, kde byly jeho voje poraženy, jelikož věděl, že jen on může posléze vyjíti vítězem? Říká se, že prý pomýšlel jenom sám na sebe. Ba, čím je lid bez vůdce? Kam by dospěla válka, kdyby nebylo hlavy a srdce, které ji vedou? A potom, když jsme po bitvě u Moháče svrhli maďarské jho, byli jsme zase mezi vůdci my z krve Drakulů, neboť nesnesl toho, abychom byli nesvobodni. Ach, mladý muži, Seklové a krev srdcí jejich, Drakulové, — jejich mozek, jejich meč — mohou se honositi, že potomstvo Habsburků i Romanovů, četné jako houby, nikdy jich nedosáhnou. Ty tam jsou doby válečné. Krev je příliš drahocennou věcí v těchto dnech zneuctívajícího míru; a sláva velikých rodů jest jen pohádkou, která jde od úst k ústům.“

Bylo téměř zase již jitro, když jsme se ubírali na lože. (Pozn. Tento deník se tuze podobá arabské sbírce „Tisíc a jedna noc“, nebo spíše strašidelnému vyprávění o Hamletově otci, neboť končí pokaždé až o kuropění.)

Dne 12. května. — Začnu skutečností, pouhou ryzí skutečností, kterou mohu doložiti svými knihami a nákresy, a o níž nelze nikterak pochybovati. Nesmím ji proplésti zkušenostmi plynoucími z vlastního pozorování a vzpomínek. Když včera večer vyšel hrabě ze svého pokoje, začal se vyptávat na právnické okolnosti při uzavírání jistých obchodů. Ztrávil jsem celý dlouhý den nad knihami a jen abych ducha něčím zaměstnal, opakoval jsem si, z čeho mě zkoušeli v Lincolnově právnickém ústavu. V otázkách hraběte Drakuly lze spatřiti jemu vlastní metodu, pokusím se tedy podati všechno po pořádku; snad mi někdy, alespoň poněkud budou tyto zápisky k užitku.

Především se ptal, smí-li kdo v Anglii míti dva nebo několik právních zástupců. Řekl jsem mu, že jich může míti třeba celý tucet, je-li mu libo, ale že by nebylo záhodno vzíti si více nežli jednoho pro tutéž záležitost, jelikož může v určité době jednati jenom jeden a střídati je bylo by jistě v jeho neprospěch. Zdálo se, že úplně to chápe; tázal se tedy dále, není-li věcných potíží v tom, kdyby měl jednoho na př. pro peněžní záležitosti, a druhého pro vedení lodní dopravy; bylo-li by toho potřeba v místě daleko od působiště jeho právního přítele. Požádal jsem ho, aby se vyjádřil úplněji, abych nebyl sveden k nesprávné informaci; řekl tedy:

„Vysvětlím na příkladě. Váš i můj společný přítel p. Petr Hawkins doma ve stínu vaší nádherné katedrály v Exeteru, tedy daleko od Londýna, za laskavé vaší pomoci zakoupí pro mne nemovitost v Londýně. Dobře! Řekněte mi teď upřímně, nezdá-li se vám podivno, že jsem hledal služeb advokáta tak daleko od Londýna bydlícího, místo některého londýnského? Důvodem mi bylo, aby můj právní zástupce nebyl veden místními zájmy, nýbrž sledoval jen moje přání. A jelikož advokát v Londýně bydlící snad by dbal o sebe a své přátele, rozhodl jsem se hledati jej trochu dále, aby pracoval jedině v můj prospěch. A dejme teď, že chtěl bych po lodi dopravit své věci, řekněme, do Newcastlu, Durhamu, Harwiche nebo Doveru; vždyť udržují četné obchodní styky. Nebylo-li by lépe, abych se obrátil na někoho v těchto přístavních městech?“

Odpověděl jsem, že by to bylo ovšem výhodnější, ale že my advokáti jednáme vzájemně, druh za druha přejímáme místní právní záležitosti, takže vloži-li klient svoji věc do rukou místního advokáta, může býti bez starosti, že ji provede hladce dále.

„Avšak,“ namítal hrabě, „měl bych více svobody k řízení věcí; dáte mi asi za pravdu?“

„Zajisté,“ odpověděl jsem, „činí tak mnozí ochodníci, kteří neradi svěřují své záležitosti toliko jediné osobě.“

„Dobrá!“ přisvědčil a vyptával se potom, jak se spisují dopravní konsignace a kterým formalitám dlužno při dopravě vyhověti, jakož i které potíže se při tom vyskytují a jak je překonávati. Vysvětlil jsem mu všechno, jak jsem jen nejlépe dovedl, takže zajisté odešel ode mne u vědomí, že odevzdal svoji věc znamenitému advokátu; neboť nebylo ničeho, čeho by byl nepromyslil a předem neuvážil. Pro muže, jenž nikdy nebyl v mé vlasti a který zřejmě neměl s obchodními záležitostmi co činit, byly jeho vědomosti a důvtip přímo podivuhodny. Když nabyl potřebných poznatků o všem, o čem si přál promluviti, což jsem mu dotvrdil co nejdůkladněji z knih, jež byly po ruce, rázem vstal a řekl:

„Psal jste již našemu příteli p. Petru Hawkinsovi nebo někomu jinému?“

S jakousi trpkostí v duši odpověděl jsem, že nikoli, jelikož jsem dosud neměl příležitosti zaslati dopis někomu vůbec.

„Pište tedy nyní, mladý příteli!“ řekl, položiv mi těžkou ruku na rameno. „Pište tedy našemu příteli a třeba ještě někomu jinému; a řekněte, že byste tu rád ještě alespoň měsíc pobyl.“

„Přejete si, abych zde tak dlouho zůstal?“ otázal jsem se, neboť mě při tom pomyšlení zamrazilo.

„Přeji si toho velmi důrazně; ano, nesnesu odporu. Vyšle-li sem svého zástupce váš pán, zaměstnavatel, chcete-li, samo sebou se rozumí, že jest vám dbáti jedině mých požadavků. Nestanovil jsem lhůty, pravda-li?“

Což jiného mohl jsem učinit nežli přisvědčiti? Byl jsem tu k vůli panu Hawkinsovi a nikoli k vůli sobě a bylo mi tedy jednati pro něho, nikoli pro sebe. Ostatně, když hrabě Drakula mluvil, v očích jeho a chování bylo cosi, co mi připamatovávalo, že jsem vězněm, a že i kdybych jinak chtěl, nic jiného mi nezbývá. Hrabě viděl své vítězství v mé oddané pokloně a výrazu obličeje, neboť začal zase svým úlisným, avšak nesnesitelným způsobem:

„Prosím vás, mladý příteli, abyste v dopisech svých nezmiňoval se o ničem, leč jen o obchodních záležitostech. Vaši přátelé by se bezpochyby rádi dověděli, že se vám vede dobře a že se těšíte, abyste je zase spatřil, není-li pravda?“ V hovoru podal mi tři listy dopisního papíru a tři obálky. Všechny byly z nejtenšího zámořského papíru a když jsem se podíval na ně a zase na něj, a všiml si klidného jeho úsměvu, jevícího ostré psí zuby na spodním červeném rtu, vyrozuměl jsem tak dobře, jako by byl mluvil, abych dal pozor na to, co napíši, jelikož může si všechno přečísti. Rozhodl jsem se tedy, že napíši tentokrát jen několik obvyklých řádek, později však tajně panu Hawkinsovi i Mině zcela obšírně, a to těsnopisem, což bude hraběti hádankou, bude-li si chtít dopis přečísti. Když jsem napsal oba dopisy, posadil jsem se klidně a četl knihu, zatím co si hrabě vypisoval nějaké poznámky z několika knih ležících na stole. Potom vzal oba mé dopisy a přiložil je ke svému, uložil psací náčiní. Když se za ním dveře zavřely, sklonil jsem se nad dopisy, jež ležely obráceny na stole. Nepociťoval jsem při tom výčitek svědomí, neboť za daných okolností cítil jsem, že je mi volno jakkoli si pomoci.

Jeden dopis byl adresován Samueli F. Billingtonovi, 7, The Cressent, Whitby, druhý panu Leutnerovi ve Varně, třetí firmě Coutts et Co, Londýn, čtvrtý pánům Klopstock et Billreuth, bankéřům v Budapešti. Druhý a čtvrtý byly nezapečetěny. Právě chtěl jsem se do nich podívat, když jsem zpozoroval, že se klika dveří pohnula. Sklesl jsem na židli, maje právě jen tolik času, co bych dal psaní na místo, jak byla, a chopil se knihy, nežli hrabě vešel do pokoje s jiným ještě dopisem v ruce. Sebral dopisy se stolu, pečlivě je uzavřel a potom se ke mně obrátil řka:

„Doufám, že mi nezazlíte, ale mám dnes večer zaříditi mnoho soukromých záležitostí. Myslím, že najdete vše, čeho vám bude zapotřebí.“ Ve dveřích se ještě obrátil a za chvilenku řekl:

„Dejte si říci, milý mladý příteli, — nikoli, buďte raději zcela vážně varován před tím, abyste spal v některé jiné části zámku, hodláte-li vůbec z těchto pokojů vyjíti. Zámek je starý a má podivnou minulost; a mají tu špatné sny ti, kdo usnou neopatrně. Varuji vás! Kdyby vás přemáhal spánek teď nebo kdy jindy, nebo byť jste byl jen ospalý, pospěšte do své ložnice nebo do těchto pokojů; potom bude klid váš zajištěn. Nebudete-li dbáti opatrnosti v této věci, potom — —“ Domluvil nevlídně a mnul si ruce, jakoby si je myl. Rozuměl jsem dobře; pochyboval jsem však, může-li býti můj sen ošklivější nežli tato nepřirozená, hrozná síť ponurého tajemna, jež zdála se kolem mne zatahovati.

Později. — Potvrzuji tato posléze napsaná slova, neboť tou dobou není již pochyby: Nebudu se bát usnouti kdekoli, kde není „jeho“. Zavěsil jsem křížek v hlavách nad svou postelí; domnívám se, že můj odpočinek bude nyní spíše beze snů. A tam křížek také zůstane.

Když ode mne hrabě odešel, vrátil jsem se do svého pokoje. Za chvilku, aniž jsem slyšel jakého zvuku, vyšel jsem a stoupal po schodech kamenných, odkud jsem měl volný rozhled k jihu. V širém prostranství byl jakýsi odlesk volnosti, byť pro mne nedosažitelné, oproti těsnému zášeří zámeckého nádvoří. Když jsem se zahleděl do okolí, cítil jsem, že jsem vskutku vězněm a bylo mi, jako bych se měl nadýchati svěžího vzduchu, ačkoli byla noc. Začal jsem pociťovat účinky tohoto nočního života. Rozrušoval mi nervy. Lekám se vlastního stínu a mám všelijaké hrozné představy. Bůh ví, na tomto proklatém místě je živen hrozný můj strach! Zíral jsem do nádherné dálavy, topící se v jemné žlutavé záři měsíční, jež byla málem tak jasna jako světlo denní. Daleké kopce v ní splývaly a stíny v údolích a roklinách nabývaly sametové černi. Již tato pouhá krása jakoby mě povzbuzovala; každým vdechem ssál jsem klid a útěchu. Když jsem se vyklonil z okna, upoutal mé oči jakýsi pohyb v dolním patře pode mnou, poněkud vlevo, kde, soudíc podle polohy pokojů, jsou okna komnat hraběcích. Okno, u něhož jsem stál, bylo vysoké a hluboké se svislou kamennou hrázkou a ačkoli již zubem času poškozeno, bylo dosud dobře zachováno. Jistě však se jím nikdo již po mnoho let nedíval. Ukryl jsem se za zdivo a vyhlížel dychtivě ven.

Spatřil jsem hlavu hraběte, vychylující se z okna. Obličeje jsem neviděl, ale znal jsem muže toho již podle šíje a pohybů zad a paží. Naprosto však nemohl jsem se mýliti co do rukou, jež tolikrát měl jsem příležitost si prohlédnouti. Zprvu mě věc zajímala a trochu bavila, neboť je ku podivu, jak mnohdy leckterá maličkost vzbudí zájem člověka vězněného. Ale všechno mé cítění změnilo se v odpor a hrůzu, když jsem viděl, že se celá postava vyklonila pomalu z okna a plazila se hlavou dolů po zámecké zdi nad děsnou propastí, při čemž se plášť po obou stranách nadouval jako velká křídla. Nechtěl jsem s počátku ani svým očím věřit. Myslil jsem, že je to klam měsíčního světla, jakási stínová hra, když jsem však dále přihlížel, viděl jsem, že tu není přeludu. Pozoroval jsem, jak se prsty rukou i nohou zachycuje ve štěrbinách zdiva, z nichž zub času maltu vyhlodal, a jak využívaje každé prohlubeniny a nerovnosti, spouští se hrabě se značnou rychlostí jako kuna po zdi.

Jaký to člověk nebo jaká bytost v lidské podobě? Cítím, jak na mne dopadá hrůza těchto míst; bojím se, hrozně se bojím, ale není pro mne vyváznutí; hrozí mi se všech stran nebezpečí, na které neodvažuji se ani pomyslit…

Dne 15. května. — Zase viděl jsem hraběte, an slézá jako kuna. Pohyboval se stranou dolů asi sto stop, značně vlevo. Potom zanikl v jakési dutině nebo okně. Když již nebylo hlavy jeho viděti, vyklonil jsem se, abych lépe a více viděl, avšak marně; pro přílišnou vzdálenost neviděl jsem ničeho. Věděl jsem, že je mimo zámek a hleděl jsem užíti příležitosti, abych vypátral více, nežli jsem se odvážil dosud. Vrátil jsem se do pokoje, uchopil lampu a zkoušel všechny dveře. Všechny byly zamčeny, jak jsem se nadál a zámky byly poměrně nové; sešel jsem však po kamenných schodech do síně, do níž jsem přišel po příjezdu. Dosti snadno mohl jsem odsunouti závory a vyvěsiti řetězy; ale dveře byly zamčeny a klíče tu nebylo! Jistě je klíč v pokoji hraběcím; zkusím, jsou-li tam dveře odemčeny, takže snad budu moci klíč vzít a uniknouti. Prohlížel jsem dále důkladně veškera schodiště a chodby a pokoušel se otevříti dveře z nich vedoucí. Několik pokojíčků při síni bylo odemčeno, ale nebylo v nich vidět ničeho, kromě nábytku věkem zaprášeného a od molů rozežraného. Posléze jsem však našel dveře na konci chodby, které, ačkoli se zdály zamčeny, náporem trochu povolily. Zkusil jsem vše silněji a seznal, že vlastně nejsou uzamčeny, nýbrž že odpor vzniká tím, že se veřeje trochu snížily a těžké dveře drhly o podlahu. To byla okolnost, jež se tak hned nevyskytne; napial jsem tedy všechny síly a odsunul dveře potud, že mohl jsem jimi vejíti. Ocitl jsem se v zámeckém křídle dále vpravo nežli jsou pokoje dosud mi známé, ale o patro níže. S oken bylo viděti, že tato řada pokojů leží k jižní straně zámku; okna posledního pokoje směřovala k západu i k jihu. S obou stran byla hluboká propast. Zámek vystavěn byl na ostrohu vysoké skály, takže se tří stran byl naprosto nedostupný; mohla tu tedy býti vysoká okna, neboť sem nedonesly praky, luky ani houfnice. O světlo i pohodlí, jichž nedostává se místnostem, jež dlužno hájiti, bylo tedy postaráno. K západu bylo rozlehlé údolí a dále až daleko na obzoru vystupovaly zubaté skalní hřbety, vrchol na vrcholu; strmé skály nesly hojně jeřábů a hloží, jichž kořeny zachycovaly se ve štěrbinách a trhlinách kamene. Byla tu jistě část zámku, kterou v dávných dobách obývaly dámy, neboť nábytek byl tu pohodlnější, nežli jaký jsem dosud viděl. Okna byla bez záclon a žluté světlo měsíční, vnikající křišťálovým sklem, dovolovalo až i barvy rozeznati, tlumíc spousty prachu všude ležícího a především zahlazujícího stopy času a molů. Lampa moje jakoby ani v nádherném svitu měsíčním nesvítila, ale byl jsem rád, že ji mám, neboť v pokoji tom zelo hroznou pustotou, jež mrazila mi v srdci a rozrušovala nervy. Ostatně bylo tu lépe nežli býti samotnu v mém pokoji, jenž se mi přítomností hraběte zprotivil; když se mi nervy poněkud usadily, uhostil se v mém nitru blahodárný klid. Sedím tu u malého dubového stolku, kde snad za dávných časů nejedna spanilá dívka seděla s brkem v ruce v myšlenkách a s uzarděním skládala své klikyháky v milostný dopis beze všeho pravopisu, a stenografuji do svého deníku všechno, co se událo od posledního zápisu. Žijeme tedy vskutku ve dvacátém století? A přece, neklamou-li mne smysly, minulá století měla a mají svůj půvab, jehož nesetře ani žádná „modernost“.

Později: Ráno dne 16. května. — Aby mne Pán Bůh při dobrém rozumu zachovati ráčil! Více říci nemohu. Bezpečnost a pocit bezpečnosti jsou mi čímsi dávno minulým. Dokud zde ještě budu živ, chovám jen jediné přání: abych se nezbláznil, nepozbyl-li jsem rozumu již nyní! Jsem-li však při smyslech, jistě přivede mne k šílenství myšlenka, že ze všeho, co v proklatých těchto místech straší, není hrabě nejhroznější; u něho samého hledám ochrany, byť i jen pokud sloužím jeho účelům. Velký Bože! Milosrdný Bože! Dopřej mi klidu, neboť bez něho jest mi šílenství údělem! O některých věcech, jež mi byly záhadou, nabývám jasného názoru. Až do nynějška nechápal jsem, co Shakespeare myslil, dávaje Hamletovi promlouvati tato slova:

Teď totiž, cítě jakoby mi mozek v hlavě přeskakoval, nebo jakoby na něj dopadla ničící rána, uchyluji se o klid ke svému zápisníku. Návyk můj přesně všechno včas zaznamenati jistě dodá mi úlevy.

Tajemná výstraha, jíž mne hrabě varoval, již tehdy mě podesila; teď mě ještě více děsí, kdy pomyslím, že mě v budoucnu bude ještě přísněji střežiti, budu se báti pochybovat o tom, co znamenají jeho slova!

Když jsem dopsal v deníku a šťastně jsem jej i s perem uložil do kapsy, pocítil jsem ospalost. Vzpomněl jsem si na výstrahu hraběte, ale působilo mi radost, že jí nedbám. Přemáhalo mě spaní a s ním zároveň jakási tupost, obyčejně je provázející. Něžný svit měsíční mě uklidňoval a široký rozhled po okolí předstíral mi mile působící pocit volnosti. Nehodlal jsem vrátiti se této noci do ponurých komnat, nýbrž chtěl jsem se vyspati zde, kde kdysi dámy sedaly a zpívajíce prožívaly nečinné chvíle, zatím co jejich něžná srdce toužila po mužích daleko uprostřed válečné vřavy dlících. Přistavil jsem si velkou lenošku z kouta tak, že jsem mohl leže bezmyšlenkovitě kochati se rozkošným pohledem k jihu a západu, a nedbaje prachu zařídil jsem se ke spaní. Alespoň myslím, že jsem spal; bojím se však, že tomu nebylo tak, neboť všechno, co se dělo potom, bylo tak přirozeno, tak děsně skutečno, že nyní, kdy sedím venku na ranním slunci, nemohu ani dost málo uvěřiti, že se mi všechno jenom zdálo.

Nebyl jsem samoten. Pokoj byl naprosto nezměněn, týž, jak jsem do něho vstoupil. V jasném světle měsíčním viděl jsem vlastní stopy, jež vytiskl jsem v silné vrstvě nahromaděného prachu. Ve světle naproti mně byly tři mladé ženy, dle šatu a způsobů dámy. Zároveň však přece se mi zdálo, že sním, neboť ačkoli byl měsíc za nimi, nevrhaly na podlahu stínu. Přišly až ke mně, chvilku se na mne dívaly a potom spolu šeptaly. Dvě byly tmavovlasé, měly vysoký orlí nos jako hrabě a velké, černé, pronikavé oči, jež zdály se téměř červeny v bledě žlutavém svitu měsíčním. Třetí byla hezka, tak slična jak jen možno, měla husté, kadeřavé zlaté vlasy a oči jako světlé safíry. Obličej její byl mi poněkud povědom, jakobych jej byl někdy v nějakém nebezpečném snu viděl, ale nemohl jsem si vzpomenouti, kdy a kde. Všechny tři měly zářivé bílé zuby, jež leskly se jako perly proti jejich smyslným rtům. Měly v sobě cosi, co budilo moji nevoli, něco vábivého, což však budilo ve mně smrtelný strach. V nitru jsem cítil prudkou, palčivou touhu, aby mě těmi rudými rty políbily. Nerad to píši, vždyť se tyto řádky snad jednou dostanou Mině na oči a způsobí jí zármutek, ale je to pravda. Šeptaly tedy a potom se všechny tři smály — takovým stříbrným, melodickým smíchem, jenž byl však tvrdý a jakoby ani z něžných rtů lidských pocházeti nemohl. Bylo to jako nesnesitelný chvějící se zvuk, jejž vydávají dvě sklenice, přejíždíme-li je dovedně rukou. Sličná dívka potřásala svůdně hlavou, druhé dvě tlačily ji ke mně. Jedna pravila:

„Jen jdi! Jsi první, my půjdeme za tebou — máš právo začíti.“ Druhá dodala:

„Je mlád a statný; bude dosti polibků pro nás všechny.“ Ležel jsem tiše, dívaje se štěrbinou mezi přimhouřenými víčky zpola ve smrtelné úzkosti, zpola v blahém očekávání. Sličná dívka přistoupila a klonila se nade mnou, takže jsem až pocítil její dech. Byl sladký, v pravém slova smyslu sladký jako med a působil mi totéž rozechvění nervů jako její hlas; spočívalo v něm však cosi odporně odpuzujícího, co připomínalo zápach krve.

Bál jsem se otevřít oči, pošilhával jsem jen a viděl jsem všechno zřetelně. Dívka přiklekla, sklonila se nade mnou a zírala na mne ztrnule. Byla v tom vypočítavá smyslnost, lákavá i odporná zároveň; když prohnula šíji, olizla si rty jako zvíře, takže jsem při měsíčním svitu spatřil, jak zaleskla se vlhká slina na nachových rtech, rudém jazyku a bílých, ostrých zubech. Níž a níže, skláněla hlavu, rty její smekly se mi po ústech a bradě a zastavily se na hrdle. Na okamžik ustala a tu slyšel jsem mlaskavý zvuk jako při ssání; když olizovala si zuby a rty, ucítil jsem na krku horký její dech. Potom začala mě na krku svědit kůže a měl jsem pocit, jako když lehtající ruka se víc a více blíží. Pocítil jsem jemný, chvějící se dotek jejích rtů na přecitlivé kůži hrdla a tvrdé hroty dvou ostrých zubů, jež se mne dotkly, ale hned se zastavily. Zavřel jsem oči v mdlé slasti a čekal — — čekal se srdcem bušícím.

V tom okamžiku projel mi však jiný pocit tělem rychle jako blesk. Uvědomil jsem si, že je hrabě přítomen a že celá jeho bytost zuří jako litice. Když se mé oči bezděky otevřely, spatřil jsem, jak silná jeho ruka uchopila něžný krk sličné ženy a obrovskou silou ji odtrhla; modré její oči plály zlobou, bílé zuby skřípěly vztekem a sličné tváře zrudly vášní. A což teprve hrabě! Nikdy neviděl jsem takové zuřivosti a vzteku; učiněný to zloduch pekelný. Z očí mu sršely blesky. Planul v nich rudý oheň, jakoby za nimi šlehaly plameny pekelného ohně. Obličej měl na smrt bledý a rysy jeho byly tvrdy jako ocelové; husté obočí, jež nad nosem srůstalo, podobalo se pruhům do běla rozžhaveného kovu. Hrdým pokynem ruky odmítl od sebe ženu a kráčel ke dvěma ostatním, jakoby je chtěl zahnati, byl to týž velitelský pokyn, jímž, jak jsem videl, zapudil vlky. Hlasem, jenž byť tichým a skoro jen šeptem, takřka vzduch krájel a pokojem se rozléhal, řekl:

„Jak se může některá z vás odvážit dotknouti se ho? Jakže smíte na něj pohlednouti, když jsem vám to zakázal? Zpátky, pravím vám všem! Tento muž náleží mně! Chraňte se o něj zavaditi, sice jest se vám báti mého hněvu!“ Sličná dívka odpověděla mu s koketním smíchem:

„Nikdys nemiloval a nebudeš nikdy milovati!“ Do toho vpadly druhé dvě a pokojem rozléhal se tak truchlivý, tvrdý a duchaprázdný smích, že div jsem při něm nesešílel; jakoby ďáblové spolu žertovali. Potom se hrabě obrátil, díval se na mne chvíli upřeně a řekl šeptaje tiše:

„Ano, a přece dovedu milovat; vy samy můžete o tom povídat, podle toho, co se stalo; je-li pravda? Dobře, a teď vám slibuji, že až ho budu míti dost, budete jej moci samy líbati, jak vám bude libo. Teď jděte! Jděte! Musím jej probudit, neboť máme mnoho práce.“

„A této noci vyjdeme na prázdno?“ otázala se jedna tiše se smějíc; a ukázala na vak, jejž hodil na podlahu a který se hýbal, jakoby v něm bylo něco živého. V odpověď zavrtěl hlavou. Jedna z dívek přiskočila a otevřela jej. Neklamal-li mě sluch, ozývalo se z něho vrnění a táhlý nářek zpola zadušeného děcka. Dívky tísnili se kolem, kdežto já jsem hrůzou trnul; když jsem se však rozhlédl, byly ty tam a s nimi též i hrozný vak. Nablízku nebylo dveří a nebývaly by prošly, aniž bych jich byl nepozoroval. Zdálo se prostě, že se rozplynuly v paprscích světla měsíčního a dostaly se ven oknem, neboť jsem zahlédl stínové jejich obrysy, nežli docela zmizely.

Potom zmocnila se mne hrůza a upadl jsem v bezvědomí.