Drakula

Deník Jonathana Harkera

(Pokračování.)

Procitl jsem ve své posteli. Nezdálo-li se mi to všechno, jistě mě sám hrabě přenesl. Pokoušel jsem se, abych si věc vysvětlil, nemohl jsem však dojíti nepopěrného výsledku. Věru, měl jsem několik nepatrných důkazů, na př., že šaty mé byly složeny a položeny vedle postele jinak, nežli jak já je skládám. Hodinky mé nebyly nataženy, kdežto já úzkostlivě dbám, abych je natáhl, nežli ulehnu; a několik jiných podrobností. Ale všechno to není ještě důkazem, neboť může svědčiti jen o tom, že duch můj nebyl v obvyklé míře a že pro to neb ono přivedlo jej cosi z rovnováhy. Jest mi tedy čekati přímého důkazu. Přece však se jednomu těším: přenes-li mě sem hrabě a svlekl me, měl při tom naspěch, neboť se mi nedotkl kapes. Jsem jist, že o tomto deníku nezvěděl. Byl by mi jej vzal a zničil. Když se tak rozhlížím po pokoji, jenž mi byl pln hrůzy, vidím, že mi je teď jakýmsi asylem, neboť nic mi není děsnějšího nad ony tři příšerné ženské bytosti, jež čekaly — a čekají —, aby mi mohly ssáti krev.

18. května. — Byl jsem dole, abych se zas podíval na onen pokoj za denního světla, neboť musím zvěděti pravdu. Když jsem přišel ke dveřím na konci síně u schodů, seznal jsem, že jsou zamčeny. Opřel jsem se o ne tak silně, že se až dřevo odštěpovalo. Viděl jsem, že závorka zámku není vysunuta, ale že dveře jsou opřeny uvnitř. Obávám se, že to nebyl sen a podle toho jest mi jednati.

19. května. — Činím se, jen což. Minulé noci žádal mě hrabě co nejzdvořileji, abych napsal tři dopisy: v jednom měl jsem oznámiti, že je práce má zde skoro u konce a že se za několik dní vydám na cestu; v druhém, že již nazejtří po odeslání dopisu odjíždím, a v třetím, že jsem vyjel ze zámku a dospěl do Bystrice. Chtěl jsem odporovati, ale cítil jsem, že jak se věci mají, bylo by šílenstvím bojovati proti hraběti zjevně, pokud jsem v jeho naprosté moci; a odmítnouti bylo by tolik, jako vzbuditi jeho podezření a přivoditi si jeho hněv. Ví, že znám o něm příliš mnoho, a nesmím tedy vyváznouti živ, poněvadž bych mu byl nebezpečen; nezbývá mi, nežli čekati dále. Snad se mi naskytne příležitost k útěku. V očích jsem mu zahlédl cosi jako nahromaděný vztek, jenž vzplanul, když zaháněl ode mne onu sličnou dívku. Vysvětloval mi, že je zde nepatrné a nespolehlivé poštovní spojení a že moji přátelé spíše dopisy mé dostanou, budu-li psáti ihned; a ubezpečoval mě co nejvýmluvněji, že dá zadržeti můj poslední dopis v Bystrici na tak dlouho, oč se můj odjezd zdrží; kdybych mu tedy odporoval, jen bych v něm zbytečně budil podezření. Dělal jsem proto, jako bych s ním úplně souhlasil, a tázal jsem se, kterým datem mám dopisy znamenati. Počítal chvilku a potom řekl:

„První 12. června, druhý 19. června a třetí 29. června.“

Vím teď, jak dlouho ještě budu živ. Bůh mi buď milostiv!

28. května. — Jest ještě možno uniknouti nebo alespoň poslati domů několik slov. Do zámku přišla tlupa Sziganů a utábořila se na dvoře. Tito Sziganové jsou cikáni; mám o nich několik poznámek ve své knize. Jsou zvláštností tohoto koutku světa, ačkoli jsou příbuzní těm, kteří se toulají po celém světe. Tisíce jich kočuje po Uhrách a Transsylvanii, kde jsou skoro úplně mimo všechen zákon a nemají práv. Dávají se tedy zpravidla pod ochranu některého velmože neboli bojara a nazývají se jeho jménem. Jsou neohroženi a nemají náboženství mimo pověru a mluví vlastním cikánským nářečím rumunštiny.

Napíši domů několik dopisů a pokusím se přiměti je, aby je dali na poštu. Mluvil jsem s nimi již oknem a navázal s nimi známost. Smekali, ukláněli se a dávali mi znamení; jimž jsem o nic více nerozuměl nežli jejich jazyku…

Dopisy jsem tedy napsal. Mině těsnopisem a pana Hawkinse jsem prostě žádal, aby se s ní domluvil. Jí jsem vylíčil, v čem jsem, aniž jsem se však zmínil o hrůzách, kterých se snad jenom domýšlím. Poděsil bych ji na smrt, kdybych jí své srdce otevřel. Kdyby dopisy nebyly vypraveny, alespoň hrabě nezví mého tajemství a čeho všeho jsem se již dopátral…

Dopisy jsem odeslal; podstrčil jsem je se zlaťákem cikánům okenní mříží a posuňky dal jim na srozuměnou, aby je dodali na poštu. Muž, který je ode mne přejal, přitiskl je na srdce, uklonil se a vložil si je do čepice. Více jsem učiniti nemohl. Vplížil jsem se do čítárny a začal číst. Jelikož hrabě nepřišel, píši zde…

Přišel hrabě. Usedl vedle mne a řekl nejlahodnějším hlasem, otvíraje dva dopisy:

„Sziganové mi tuto něco dali, co si musím prohlédnouti, byť i nevím, odkud pochází. Podívejte se!“ — Jistě do dopisu nahlédl. — „Jeden jest od vás a svědčí mému příteli Petru Hawkinsovi; druhý“ — tu, jak otvíral obálku, podíval se na podivné písmo, zamračil se a v očích mu zlověstně zablesklo — „druhý je ničemná věc, zneužití mého přátelství a pohostinství! Není podepsán. Dobře! Nezáleží nám tedy na něm.“ A přidržel klidně dopis i obálku k plameni lampy, až úplně shořely. Potom pravil dále:

„Dopis Hawkinsovi, ten zajisté odešlu, neboť jest od vás. Vaše listy jsou mi posvátny. Promiňte, příteli, že jsem nedopatřením porušil pečeť. Chcete jej zase vložiti do obálky?“ Odevzdal mi dopis a podal čistou obálku. Nemohl jsem jinak, nežli napsati adresu znovu a mlčky mu jej dáti. Když vyšel z pokoje, uslyšel jsem, jak se tiše otočil klíč v zámku. Za chvilku přistoupil jsem ke dveřím a zkoušel je otevříti; byly zamčeny.

Asi za dvě hodiny vrátil se hrabě klidně do pokoje; příchod jeho mě probudil, neboť jsem na pohovce usnul. Byl velice zdvořilý a roztomilý, jako kdy jindy; když viděl, že jsem spal, pravil:

„Jste tedy unaven, milý příteli? Ulehněte na lože! Tam máte nejjistější odpočinek. Nebudu dnes večer míti potěšení s vámi si pohovořit, jelikož mám mnoho práce, jen jděte spat, prosím!“ Odešel jsem tedy do svého pokoje a ulehl na postel a podivno: spal jsem beze snů. I zoufalství má svůj klid.

31. května. — Když jsem dnes ráno procitl, chtěl jsem si vzíti z kufříku několik papírů a obálek a schovati si je do kapsy, abych mohl napsati a odeslati několik dopisů, udá-li se k tomu příležitost; ale zase překvapení, zase rána!

Nikde ani kousku papíru a s nimi i všechny mé zápisky, jízdní řády a můj úvěrní list ty tam; vskutku všechno, co mi mohlo býti k užitku, kdyby se mi snad podařilo uprchnouti. Seděl jsem a hloubal chvilku, potom mi však napadlo, abych se podíval po tobolce a příruční brašně a hledal v šatně, kde jsem měl rozvěšeny šaty.

Oblek, ve kterém jsem přijel, byl ten tam a s ním i svrchník a přikrývka; nikde nenašel jsem po nich ani stopy. To zavánělo zase novou ničemností…

17. června. — Když jsem dnes ráno seděl na pelesti postele a lámal si hlavu, zaslechl jsem venku práskati bičem a dusot i hrabání koňských nohou na kamenité cestě k nádvoří zámku vedoucí. Vesele přiskočil jsem k oknu a spatřil, any na dvůr vjíždějí dva veliké žebřiňáky, z nichž každý táhlo osm těžkých koní; na každém podsedním koni seděl Slovák v širokém klobouku a se širokým, mosaznými hřebíčky pobitým pásem, ve špinavém ovčím kožiše a vysokých botách. V ruce měl každý dlouhou čakanu. Vyběhl jsem ke dveřím, chtěje seběhnouti a pokusiti se o to, abych se k nim dostal hlavním průjezdem, jelikož jsem se domníval, že jest jim brána otevřena. Zase zklamání: dveře moje byly zvenčí zamčeny!

Běžel jsem tedy k oknu a volal na ně. Vzhlíželi ke mně hloupě a ukazovali si na mne; vtom však vyšel „hetman“ Sziganů a vida, že ukazují k mému oknu, řekl cosi a všichni se dali do smíchu. Od té chvíle žádné moje úsilí, úpěnlivý nářek, ani smrtelná zaklínání nebyly s to dosíci, aby se na mne některý jen podíval. Nápadně se odvraceli. Na žebřiňácích naloženy byly velké čtyřhranné bedny s rukojetmi ze silných provazů; zřejmě byly prázdny, soudíc dle toho, jak snadno je Slováci skládali, a že při hrubých nárazech duněly. Když je všechny složili a narovnali na vysokou hromadu v koutě nádvoří, dostali Slováci od Sziganů trochu peněz; poprskali peníze z pověry proti neštěstí a vsedli netečně na koně. Brzy potom zanikalo práskání bičem v dálce.

24. června, přede dnem. — Této noci záhy ode mne hrabě odešel a zamkl se v svém pokoji. Jakmile jsem osaměl, spěchal jsem po schodech vzhůru a vyhlížel jsem oknem na jižní stranu. Chtěl jsem slíditi po hraběti, neboť se něco chystalo. Sziganové hostí v zámku a vykonávají nějakou práci. Vím to, neboť chvílemi slyším z dálky tlumené zvuky motyk a rýčů; ale děj se co děj, jistě se zamýšlí nějaké hrozné darebáctví.

Nepobyl jsem u okna ani půl hodiny — když jsem spatřil, jak kdosi vylézá z okna hraběcího pokoje. Odvrátil jsem se a pozoroval bedlivě; viděl jsem, ano se vyšplhává celé mužské tělo. Bylo mi novou ranou, když jsem spatřil, že muž ten má na sobě mé cestovní šaty a přes ramena přehozen má hrozný onen raneček, jejž odnesly tajemné ženské postavy. Nemohlo býti pochyby o tom, proč tento výlet činí, ale v mých šatech! Takovýto je tedy nový jeho darebácký plán: chce, aby se řeklo, že mě lidé viděli a aby myslili a mohli dokázati, že viděli mne, jak sám v městečkách a vesničkách odevzdávám dopisy na poštu, a aby každou ničemnost, které se snad dopustí, okolní lidé připisovali mně.

Zuřím, pomyslím-li si, že se všechno to smí beztrestně díti, zatím co já zde zavřen jsem jako skutečný vězeň, avšak beze vší ochrany zákona, která i zločinci poskytuje práva a útěchy.

Chtěl jsem čekati, až se hrabě vrátí, a seděl jsem tedy dlouhou dobu na stráži u okna. Vtom jsem postřehl, že se ve svitu měsíčním míhají jakési drobné skvrny. Byly jako nejjemnější zrnka prachu a vířily kolem tvoříce mlhavé pruhy. Pozoroval jsem je s jistým klidem, ano poddával jsem se jakési rozkoši. Opřel jsem se o pažení okna, aby se mi pohodlněji stálo a mohl dokonaleji přihlížeti této vzdušné hře.

Něco mne však přece znepokojilo: bylo to tiché, žalostné vytí psů kdesi hluboko dole v údolí, kam jsem nemohl dohlédnouti. Zdálo se mi, že doléhá čím dál hlasitěji v sluch a že splývající kotouče prachu nabývají nových tvarů a jakoby v měsíčním světle tančily. Cítil jsem, že se bráním hlasu rozumu; ano, celá moje duše vzpírala se tomu a má zpola probuzená vnímavost bránila mi dbáti tohoto hlasu. Byl jsem prostě hypnotisován! Rychleji a rychleji tančil prach; měsíční paprsky jakoby se chvěly, zaplavujíce mě celým mořem světla. Víc a více hromadí se postavy, až nabývají podoby ponurých přízraků. Vtom jsem se zděsil, procitl, a jsa při plném vědomí, utekl jsem s výkřikem s místa. Přízraky, jež znenáhla z měsíčního svitu zhmotněly, byly ony tři strašidelné ženské postavy, jimž jsem propadl. Prchal jsem a pocítil jsem trochu klidu teprv ve svém pokoji, kde měsíc nesvítil a kde dosud útulně zářila lampa.

Za několik hodin uslyšel jsem cosi hrozného z hraběcího pokoje, jakési pronikavé úpění, jež bylo brzy potlačeno; potom bylo ticho, hrozné mrtvé ticho, jež mě děsilo. S tlukoucím srdcem zkoušel jsem otevříti dveře; byl jsem však zamčen ve svém vězení a co jsem si měl počít! Usedl jsem a křičel.

Když jsem tak seděl, zaslechl jsem ze dvora ženský nářek. Přiskočil jsem k oknu, prudce otevřel a mřížemi vyhlídl. Byla to vskutku žena; vlasy měla rozcuchány, ruce tiskla si na srdce, které jakoby rychlým během chtělo se jí rozskočiti. Byla opřena v koutku u průjezdu. Když spatřila oknem moji tvář, vyskočila a volala výhružně:

„Netvore, dej mi mé dítě!“

Vrhla se na kolena, zvedala ke mně ruce a úpěla táž slova hlasem, jenž mi srdce rozdíral. Potom rvala si vlasy, bila se v prsa a dala se strhnouti k prudkým projevům nesnesitelného bolu. Posléze poskočila a — neviděl jsem jí sice — bušila holýma rukama na vrata.

Odněkud shora, s veliké výšky, bezpochyby s věže, uslyšel jsem hraběte, an volá cosi tvrdým, kovovým hlasem. Zdálo se, jakoby mu z dálky odpovídalo vytí vlků. Nežli uplynulo několik minut, smečka jich vrazila širokým vchodem na nádvoří prudce jako voda jez protrhnuvší.

Žena již nevykřikla a vlci jenom poštěkávali. Za chvilku plížili se s místa jen jednotlivě, olizujíce si pysky.

Nemohl jsem jí politovati, neboť jsem věděl, co se stalo s jejím dítětem; bylo jí tedy lépe mrtvé.

Co si počnu? Co mohu dělat? Jak mohu uniknouti z této hrozné změti nočního života, přízraků a děsu?

25. června ráno. — Nikdo neví, kdo sám v noci nezažil něco hrozného, jak milo jest oku i srdci jitro. Když slunce vystoupilo tak vysoko, že osvítilo vrchol vysoké věže proti mému oknu, bylo mi, jakoby tam byla si usedla holubice z archy Noemovy. Strach se mne spadl jako mlžný závoj, jenž se teplem dne rozplynul. Musím cosi podniknouti, dokud mi den dodává odvahy. Této noci odešel poštou jeden můj dopis, první z oné záhadné řady předem datovaných dopisů, jež měly zastříti stopu po mé bytosti na této zemi.

Ale nebudu na to myslit. K činu!

Pokaždé bylo to jen v noci, kdy jsem byl obtěžován a ohrožován, nebo že jsem byl v nebezpečí a strachu. Dosud jsem hraběte za dne neviděl. Což snad spí, zatím co jiní bdí, že může býti vzhůru, když oni spí? Kéž bych jen mohl do jeho pokoje! Ale to nikterak nelze. Dveře jsou vždy zamčeny; nemohu se tam dostati.

Ano, je přece nějaká cesta pro toho, kdo se jí odváží. Kudy se tam dostane on, proč by se tam nemohl dostati někdo jiný? Sám jsem jej viděl, jak šplhá z okna. Proč bych to nemohl udělati také a vniknouti tam oknem? Zdar je sice pochybný, ale mé postavení jest ještě zoufalejší. Odvážím se toho. V nejhorším hrozí mi smrt; ale smrt člověka je něco více nežli smrt telete: vždyť mi otvírá bránu do obávaného záhrobí. Bůh mi pomáhej v mém předsevzetí! S Bohem, Mino, přehmátnu-li se; s Bohem, věrný příteli a druhý můj otče; s Bohem všichni a ještě jednou zvláště ty, Mino!

Téhož dne, později. — Odvážil jsem se toho a Bůh mi pomáhal, takže vrátil jsem se šťastně do svého pokoje. Vylíčím všechno po pořádku. Jakmile jsem se odhodlal, šel jsem přímo k oknu na jižní stranu a hned jsem vstoupil na úzkou římsu kamennou, která při této straně běží kolem celé budovy. Kameny jsou velké a hrubě tesány a maltu mezi nimi již všude zub času vyhlodal. Zul jsem se a vydal jsem se na osudnou cestu. Zprvu díval jsem se chvíli do závratné hloubky, aby mne snad náhodný pohled nepřipravil o rozvahu, ale potom jsem od ní oči odvrátil. Dobře jsem věděl, kudy a jak daleko je k hraběcímu oknu; zaměřil jsem k němu, používaje všech naskytujících se mi výhod. Závrati jsem nepocítil; myslím, že byl jsem příliš rozčilen — čas, ve kterém jsem dospěl k oknu a postavil se na něm a zachytil rámu, zdál se mi směšně krátký. Pořád ještě byl jsem rozechvěn, když jsem se sehnul a nohama napřed vnikl dovnitř. Ohlížel jsem se po hraběti a k svému překvapení a potěše zjistil jsem, že je pokoj prázden! Byl chudě jen opatřen podivnými věcmi, jichž, jak se zdálo, nebylo nikdy užíváno; nábytek byl téhož slohu jako v jižních pokojích a byl pokryt prachem. Rozhlížel jsem se po klíči, ale v zámku ho nebylo a nikde jsem ho nemohl najíti. Jediné, co jsem našel, byla velká hromada peněz v jednom koutě, — zlatých mincí všeho druhu: římských, anglických, rakouských, uherských, řeckých i tureckých, pokrytých vrstvou prachu, jakoby již dávno na zemi ležely. Žádná z těch, kterých jsem si všiml, nebyla mladší pod 300 let. Byly tu také řetízky a šperky drahými kameny vykládané, ale všechno staré a zakalené.

V jednom koutě pokoje byly těžké dveře. Zkoušel jsem je otevříti, neboť když nemohl jsem nalézti klíče od pokoje ani od venkovské brány, po kterém jsem především pátral, bylo mi dále prohledávati, neměla-li všechna moje námaha býti marna. Byly otevřeny a směřovaly dlážděnou chodbou k točitým schodům, jež vedly příkře dolů. Sestupoval jsem po nich, opatrně hmataje před sebe, neboť schodiště bylo tmavé; světlo pronikalo jen tu a tam střílnami v silném zdivu. Dole byla tmavá, tunelovitá chodba, ze které vycházel odporný, mrtvolný puch a zápach staré, právě rozkopané hlíny. Čím dále jsem kráčel chodbou, tím byl silnější a těžší. Posléze narazil jsem na otevřené, těžké dveře a ocitl se ve staré, polosřícené kapli, které zřejmě bylo užíváno za pohřebiště. Střecha byla pobořena a na dvou místech byly schody vedoucí do sklepení, ale půda byla překopána a země naložena do velkých dřevěných beden, zajisté do těch, které přivezli Slováci. To mne však nezajímalo a hledal jsem dále nějaké východiště, nebylo ho tu však. Prohledával jsem každou píď půdy, abych nepřehlédl ničeho. Sešel jsem i do sklepení, do kterého prosvítalo slabé pološero, ačkoli se pobyt tam příčil mé duši. Vešel jsem do dvou, aniž jsem viděl čeho jiného mimo úlomky starých rakví a hromad prachu; ve třetím však učinil jsem objev.

Tam v jedné z velkých beden, jichž bylo tam celkem asi padesát, na hromadě nově vykopané hlíny — ležel hrabě! Byl buď mrtev anebo spal, ani nemohu říci, neboť oči měl otevřeny a vytřeštěny, avšak bez onoho sklenitého vzhledu jako u mrtvoly, a líce jeho jevily teplo života, ačkoli byly bledy; rty měl červené, jako kdy jindy. Po nějakém pohybu však nebylo ani stopy, po tepně, dechu a tlukotu srdce ani potuchy. Sklonil jsem se nad ním a hleděl zjistiti nějakou známku života, avšak marně. Nemohl tu asi ležeti dlouho, neboť zápach hlíny byl by vyvětral za několik hodin. Vedle bedny stálo její víko, v němž bylo proraženo tu a tam několik otvorů. Myslil jsem, že má klíče u sebe, ale když jsem jej chtěl prohledati, spatřil jsem ty hrozné oči a v nich, ačkoli byly mrtvě tupy, tak nenávistný pohled, byť si mé přítomnosti nebyly vědomy, že jsem utekl s místa. Odešed z hřaběcího pokoje oknem, šplhal jsem zase po hradní zdi. Když jsem se dostal do svého pokoje, vrhl jsem se těžce oddychuje na lože a pokoušel jsem se přemýšleti…

29. června. — Dnes je datum posledního mého dopisu a hrabě zajisté učinil kroky, aby se myslilo, že jsem jej sám odevzdal, neboť jsem jej opět viděl, an se bere obvyklým způsobem tímž oknem ze zámku v mých šatech. Když se tak šplhal po zdi jako ještěrka, přál jsem si, abych měl ručnici nebo jinou vražednou zbraň, abych jej mohl zahubit; bojím se však, že jakákoli zbraň v lidských rukou byla by proti němu bez účinku. Neosměluji se vyčkati jeho návratu, neboť jsem neměl chuti spatřiti ony tři sudičky. Vrátil jsem se do knihovny a četl, dokud jsem neusnul.

Probudil mne příchodem svým hrabě, jenž zahlížel jak možno nejzuřivěji a řekl:

„Zítra, příteli, jest nám odcestovati. Vrátíte se do své krásné Anglie a já k své práci, jež může skončit tím, že se třeba již nikdy neuvidíme. Váš poslední dopis byl odeslán; zítra mne tu nebude, ale všechno bude připraveno k vašemu odjezdu. Ráno přijdou Sziganové, kteří tu mají cosi na práci a také přijdou Slováci. Až odejdou, přijede pro vás můj povoz a odveze vás do Borgského průsmyku, kde můžete vyčkati dostavníku z Bukoviny do Bystrice. Ale doufám, že vás tu na hradě Drakula ještě uvidím.“ Neměl jsem k němu důvěry a chtěl jsem se o jeho upřímnosti přesvědčiti. Upřímnosti! Je to zneužití tohoto slova, píše-li se ve spojení s takovou obludou; otázal jsem se tedy přímo:

„Proč nemohu odejeti této noci?“

„Poněvadž, milý pane, nemám doma kočího ani koní.“

„Ale rád bych šel třeba pěšky. Nejraději bych šel ihned.“ Usmál se líbezně a uctivě, ale úsměvem tak ďábelským, že jsem poznal, že při této laskavosti má cosi za lubem. Pravil:

„A což vaše věci?“

„Nemám starosti o své věci. Pošlu si pro ně někdy jindy.“

Hrabě vstal a řekl s tak milou zdvořilostí, že jsem si až oči mnul, abych se přesvědčil, není-li jen pouhým snem.

„Vy Angličané se vyjadřujete zvláštním způsobem, jehož jsem si obzvláště povšiml, protože i my bojarové mluvíme v témže duchu: „Hosta uctívej, odcházejícího nezdržuj!“ Pojďte se mnou, milý mladý příteli! Ani okamžiku neprodlíte již v mém příbytku proti své vůli, ačkoli je mi líto, že odcházíte, a to tak náhle. Pojďte!“ Se škrobenou vážností, lampu drže v ruce, bral se přede mnou po schodech dolů a síní. Vtom se zastavil.

„Poslyšte!“

Zcela blízko ozvalo se vlčí zavytí. Připadalo mi takřka, jako by se hluk zvedal při pokynu jeho ruky, tak jako velký orkestr spouští na znamení taktovky kapelníkovy. Za malou chvilenku ubíral se vznešeně dále ke bráně, odsunul mohutné závory, vyhákl těžké řetězy a pomalu otvíral.

K největšímu svému úžasu viděl jsem, že vrata nebyla zamčena. Přihlédl jsem nedůvěřivě, ale nikde jsem nezpozoroval nějakého klíče.

Jakmile se dveře otvíraly, vzrůstalo vytí vlků hlasitěji a divočeji; červené jejich čelisti se zuby pěnou pokrytými i pařáty s ostrými drápy draly se do otevřených dveří. Seznal jsem, že jakýkoli zápas v této chvíli s hrabětem byl by marný. Proti takovýmto spojencům, jakým on velí, nemohl jsem poříditi ničeho. Dveře se ještě dále otevřely a stanula v nich jen samotná postava hraběcí. Vtom mi napadlo, že nadešel poslední můj okamžik; že mám býti předhozen vlkům, a to na vlastní svůj podnět. Bylo mnoho ďábelské zlomyslnosti v tomto nápadu, což nebylo u hraběte nic divného; konečně jsem zvolal:

„Zavřete dveře; počkám do rána!“ a zakryl jsem si obličej rukama, abych utajil slzy trpkého zklamání. Jediným pohybem mohutné paže přirazil hrabě dveře, velké závory zapadly a rachot jejich rozlehl se síní.

Vrátili jsme se mlčky do knihovny a za chvilku odešel jsem do svého pokoje. Na odchodu postřehl jsem, jak mi hrabě Drakula posílá políbení ruky; s vítězoslavným rudým zákmitem v očích a s úsměvem, na nějž by Jidáš v pekle mohl býti hrd.

Když jsem přišel do svého pokoje a chystal se ulehnouti, zdálo se mi, že slyším jakýsi šepot za dveřmi. Přistoupil jsem k nim tiše a naslouchal. Neklamal-li mě sluch, slyšel jsem hlas hraběcí:

„Zpátky, zpátky na místo! Čas váš ještě nenadešel. Počkejte ještě! Mějte strpení! Dnešní noc je má, zítřejší je vaše!“

Ozval se tichý, mlaskavý smích; rozhorlen otevřel jsem prudce dveře a spatřil ony tři hrozné ženské postavy, any si olizují rty. Když jsem se jim ukázal, všechny tři daly se do smíchu a odběhly.

Vrátil jsem se do pokoje a sklesl na kolena. Je tedy konec můj tak blízko? Zítra! Zítra! Pane, buď milostiv mně a těm, kteří mě mají rádi!

30. června, ráno. — Toto jsou snad poslední slova, která kdy zapisují do tohoto deníku. Spal jsem skoro až do úsvitu a když jsem procitl, vrhl jsem se na kolena, neboť jsem chtěl, aby mne smrt našla připravena, dostaví-li se.

Posléze ucítil jsem podivnou změnu ve vzduchu a viděl, že se rozednívá. Potom ozvalo se dobře známé kuropění a věděl jsem již, že jsem v bezpečí. S veselým srdcem otevřel jsem okno a seběhl do velké síně. Viděl jsem, že dveře nejsou zamčeny a že mi je volno uprchnouti. Rukama dychtivostí se chvějícíma vyhákl jsem řetězy a odsunul těžké závory.

Ale dveře se ani nehnuly. Zmocnila se mě zoufalost. Narážel a znova narážel jsem do dveří a lomcoval jimi, že při vší své masivnosti až ve veřejích praskaly. Jistě jsou zamčeny. Mohlo se tak státi, když jsem odešel od hraběte.

Tu pojala mě divoká touha zmocniti se klíče stůj co stůj a rozhodl jsem se dostati se zase po zdi do hraběcího pokoje. Ať mě třeba zabije; vždyť se mi smrt zdá nejlepším východiskem. Neváhaje přiskočil jsem k východnímu oknu a sešplhal jsem po zdi jako kdysi do onoho pokoje. Byl prázden, ale to jsem čekal. Nikde jsem klíče nespatřil, hromada zlata byla tam však dosud. Vyšel jsem dveřmi v koutě a po točitých schodech dolů a dlouhou chodbou ke staré kapli. Věděl jsem zcela jistě, že tam najdu hledaného netvora.

Velká bedna byla na témže místě u samé zdi; víko bylo však již na ni položeno, ačkoli dosud nepřibito; hřebíky trčely již v dírkách a měly se jen doraziti. Věděl jsem, že jest mi prohledati šaty hraběti; zvedl jsem tedy víko a opřel o zeď. Spatřil jsem však něco, co naplnilo celou moji duši hrůzou. Hrabě v ní ležel, ale vypadal, jako by se mu mladá leta zpola vrátila; vlasy a vousy místo bílé měl teď šedavé jako železo. Tváře jeho byly plnější a bílá pleť jako by byla spodem červeně podložena; ústa měl červenější, nežli kdy jindy a na rtech několik kapek čerstvé krve, jež prýštila mu z koutků úst přes bradu na krk. I planoucí oči, dříve zapadlé, tkvěly v nově se utvořivším mase, neboť víčka a svaly pod nimi byly poněkud nabubřelé. Zdálo se, že celá ta hrůzná bytost je nasáklá krví. Ležel tu jako napitá pijavka, překrvením až naduřelá. Zachvěl jsem se, když jsem se nad ním sklonil, abych ho prohledal, a proti doteku se všechno ve mně vzpíralo; ale musel jsem hledati, sic bylo po mně veta: V noci nazejtří budu snad hostinou oné hrozné trojici já sám. Prohmatal jsem celé jeho tělo, ale nenašel jsem po klíči ani stopy. Na chvilku jsem ustal a podíval se na hraběte. V odulé tváři spočíval úšklebek, při němž div jsem nezšílel. To tedy byla bytost, jíž jsem měl pomoci přestěhovati se do Londýna, kde snad po celá příští staletí mezi hemžícími se miliony sytiti bude svojí krvežíznivost a utvoří nový, stále vzrůstající kruh polodemonů, které štváti bude na bezbranné. Již pouhé to pomyšlení přivádělo mě k šílenství. Přepadla mě nezkrotná touha zbaviti svět této obludy. Neměl jsem po ruce vhodné zbraně; uchopil jsem tedy lopatu, kterou dělníci nakládali hlínu do beden, vysoko jsem se rozehnal a zaměřil hranou dolů na nenáviděný obličej. Vtom však hrabě obrátil ke mně hlavu a padl na mne zplna jeho pohled s celou svojí baziliščí uhrančivostí. Hrůza jako by mě ochromila, lopata zachvěla se mi v rukou a smekla se mu po tváři, způsobivši jen hlubokou jizvu na čele. Vypadla mi z rukou přes bednu a padající násada zvrátila víko, jež zakrylo přede mnou šeredný ten zjev. Zahlédl jsem jen ještě zduřelý, zkrvavělý obličej, jenž na mne upíral tak zlostný pohled, jakým dívati se může jen ďábel v horoucím pekle.

Přemýšlel jsem a přemýšlel, co si teď počít, ale mozek měl jsem jako v ohni a čekal jsem se vzrůstající beznadějností. Když jsem tak stál, uslyšel jsem z dálky hlučný zpěv veselých výletníků, jenž blížil se a mísil s rachotem těžkých kol a práskáním bičů; přijížděli Sziganové a Slováci, o kterých hrabě mluvil. Pohled můj zatěkal plaše kolem a svezl se na bednu se zvrhlým tělem; utíkal jsem odtamtud do hraběcího pokoje, odhodlán jsa vyklouznouti z něho; jakmile by se dveře otevřely. Se zbystřeným sluchem naslouchal jsem a uslyšel zdola zaskřípati klíč ve velkém zámku a dopadnouti těžké dveře. Je tu jistě ještě nějaký jiný vchod, nebo má někdo jiný klíč od uzamčených dveří. Potom ozval se dupot mnoha kroků, jenž dozněl dutou ozvěnou v jakési chodbě. Vrátil jsem se, abych zase sběhl do sklepení, kde bych asi našel nový vchod; ale v tom okamžiku zvedl se silný průvan a dveře k točitým schodům zapadly s třeskem, při němž se s prahu zvedl kotouč prachu. Když jsem přiběhl, abych je otevřel, byly beznadějně zavřeny. Byl jsem zase vězněm a síť zhouby se kolem mne zamotala ještě těsneji.

Co toto píši, zaléhá sem z dolení chodby hluk mnoha dupajících nohou a hřmot nakládaných těžkých břemen, bezpochyby beden hlínou naplněných. Je slyšeti bušení kladiv; zatloukají asi hřebíky. Teď slyším těžké kroky na chodbě a za nimi lehký cupot nezaměstnaných.

Brána se zavírá, rachotí řetězy; v zámku skřípá klíč. Slyším, jak jej ze zámku vytahují; potom otvírají a zavírají se jiné dveře — rachotí zámek a závory.

Slyš! Na nádvoří a kamenité cestě duní těžká kola, práskají biče a v dálce doznívá zpěv Sziganů.

Jsem v zámku samoten s těmi hroznými ženami. Fuj! Mina je také ženská bytost, ale s nimi nemá ničeho společného. Jsou to ďáblice z horoucích pekel!

Nezůstanu s nimi zde; pokusím se sestoupiti po zámecké zdi ještě níže nežli dosud. Naberu si trochu zlata; snad se mi později hodí. Snad najdu nějaký východ z tohoto hrozného místa.

A potom pryč odtud! Domů nejrychlejším, nejbližším vlakem! Pryč z proklatého vězení, z této proklaté země, kde ďábel a jeho děti dosud chodí v lidské schráně!

Konečně milost boží je lepší nežli přízeň těchto oblud — a propast je hluboka a příkra. V jejím jícnu může spáti muž — jako muž. S Bohem, vy všichni! S Bohem, Mino!