Drakula

Dopis slečny Miny Murrayové slečně Lucy Westernové

9. května.

Nejdražší Lucy!

Promiň, že jsem Ti tak dávno nepsala, ale práce mě prostě drtila. Život školní asistentky je mnohdy unavující. Toužila jsem, abych byla u Tebe a u moře, kde bychom si volně popovídaly a stavěly své vzdušné zámky. V poslední době jsem velmi mnoho pracovala, poněvadž jsem chtěla býti Jonathanovi v jeho studiích pomocna, a učila jsem se pilně těsnopisu. Až budeme svoji, budu mu moci prospěti; budu-li uměti s dostatek stenografovati, budu zaznamenávati jeho diktáty a opisovati je potom na stroji, v čemž jsem se také důkladně vycvičila. Psáváme si oba někdy těsnopisem a on píše si těsnopisem deník o svých cestách v cizině. Až budu u Tebe, založím si také takový deník. Nemyslím takový zápisník na dvě stránky týdně a v neděli zvláštní koutek, nýbrž řádný deník, do kterého bych psala, kdykoli by mi bylo libo. Předpokládám, že nebude obsahovati nic zajímavého pro někoho jiného, ale na to nepočítám. Ukázala bych jej někdy Jonathanovi, bude-li v něm něco sdělení hodného; ale bude mi především cvičebným sešitem. Vynasnažím se vésti jej tak jako novinářsky: zaznamenávati intervievy, líčení a rozmluvy. Slyšela jsem, že při troše cviku lze si připomenouti všechno, co se sběhne nebo co člověk za den uslyší. Ostatně, uvidíme. Zasvětím tě podrobně do svých malých plánů, až budeme pospolu. Právě jsem dostala několik spěšných řádek od Jonathana ze Sedmihradska. Dobře se mu vede a odjede asi za týden. Toužím po tom, abych o něm zvěděla každou maličkost. Je to jistě velmi pěkné viděti cizí kraje. Ráda bych, abychom — totiž Jonathan a já — procestovali je spolu. Odbíjí desátá. S Bohem!

Tobě vždy oddaná Mina.

Piš mi všechno dopodrobna. Už jsi mi dávno nepsala. Doslechla jsem jakési povídačky, zvláště o štíhlém, hezkém, kudrnatém muži???

Dopis Lucy Westernové slečně Murrayové

17, Chatham Street, ve středu

Nejdražší Mino!

Jest mi Tě pokárati, že mi velice křivdíš, nazývajíc mě nedbalou dopisovatelkou. Vždyť jsem Ti již psala dvakrát od té doby, kdy jsme se rozloučily, a Tvůj poslední dopis byl také teprve druhý. Ostatně, nemám Ti čeho říci. Zde není nic nového, co by tě zajímalo. Ve městě je teď zábavno a chodíme často do obrazáren, na procházky a vyjíždíváme si do parku. Co se týče onoho štíhlého kudrnáče, myslíš snad toho, který se mnou byl na poslední veselici? Zřejmě Ti někdo cosi napovídal. Je to pan Holmwood. Docházívá k nám často a s maminkou jsou velmi za dobře; mají si spolu pořád co povídat. Setkali jsme se kdysi s pánem, který by byl něco pro Tebe, kdybys již nebyla zadána Jonathanovi. Je to znamenitá partie: hezký, zámožný a z dobré rodiny. Je lékařem, a to důkladným. Považ! Je mu devětadvacet a již řídí rozsáhlý ústav pro choromyslné. Pan Holmwood mi jej představil a on slíbil, že nás navštíví, a také často k nám již dochází. Myslím, že je z nejráznějších mužů, jaké jsem kdy spatřila, při tom však velice klidný. Zdá se, že jej nic nedovede přivésti z míry. Mohu si představit, jak podivuhodný vliv má na své nemocné. Má zvláštní zvyk dívati se někomu přímo do obličeje, jakoby chtěl vyčísti člověku myšlenku. Zkouší to také často se mnou, ale lichotím si, že jsem mu tvrdým oříškem. Vím to od svého zrcadla. Čítáváš někdy ve své tváři? Já ano, a mohu Te ubezpečit, že není to špatné studium a dá více práce, nežli bys řekla, ačli sama toho nezkusilas. Doktor říká, že jsem mu psychologickou záhadou, a jsem tak neskromná, že mu věřím. Nedovedu, jak sama víš, rozehřáti v sobě zájem pro obleky, takže nejsem s to popsati novou modu. Oblékati se podle mody je mi nudou. Zas už hovořím nadluh, ale nevadí. Artur to říká denně. — Tak, a teď víš všechno. Mino, svěřovaly jsme si každé tajemství již jako děti; spávaly jsme spolu, jídaly spolu, smály se i plakávaly spolu; a teď, kdy jsem již cosi napověděla, ráda bych řekla více. Ó, Mino, dovedeš-li uhodnouti? Mám jej ráda! Červenám se, toto píšíc, neboť ačkoli se domnívám, že mě miluje, dosud mi toho slovem neřekl. Ach, Mino, mám jej ráda! Miluji, miluji ho! A je mi tak blaze! Přála bych si, má drahá, poseděti s Tebou polosvlečena u ohně, jak jsme sedávaly, a vypověděla bych Ti všechno, co cítím. Nevím, jak jsem se Ti tak mohla rozepsati. Jest mi však přestati, neboť se obávám, aby mi slzy na dopis neskanuly; ale nerada bych skončila, jelikož bych tak ráda Ti všechno vypsala. Piš mi ihned a vypověz mi, co vše o tom soudíš. Mino, musím již ustati. Dobrou noc! Modli se za mne, Mino, a za mé štěstí! Luci.

Douška. — Není třeba Ti připomínati, že dopis tento je důvěrný. Ještě jednou: Dobrou noc!

Dopis Lucy Westernové Mině Murrayové

24. května.

Nejdražší Mino!

Dekuji, děkuji a ještě jednou děkuji Ti za milý Tvůj dopis. Bylo mi blaze, že jsem Ti mohla všechno vypověděti a dosáhla Tvých sympatií.

Má drahá, neprší, nýbrž lije se. Jak vhodná jsou stará pořekadla! Tady me máš: v září mi bude dvacet a dodnes neměla jsem ctitele, alespoň ne s vážným úmyslem, ale dnes dostala jsem tři nabídky k sňatku! Jen si považ! Tři za jediný den! Není-liž to přes příliš! Je mi líto, opravdu velice líto obou ostatních mládenců. Ach, Mino, jsem přešťastna, že ani nevím, co se se mnou děje. Tři nabídky k sňatku! Avšak, probůh, neříkej toho žádnému děvčeti; mají všelijaké nápady a každá myslí, že jest ukřivděna a odstrčena, když se zase vrátí domů a nedostane alespoň šest nabídek hned prvního dne. Jak ješitny jsou některé dívky! Ty i já, drahá Mino, jež jsme zadány a budeme brzy starými vdanými ženami, jsme povzneseny nad všechnu ješitnost. A teď Ti povím něco o všech třech, ale zachovej vše v tajnosti, má drahá, a to před každým, vyjímajíc ovšem Jonathana. Povíš mu to arciť, jako já bych na Tvém místě řekla jistě Arturovi. Žena se svěří muži svému se vším, nemyslíš, drahoušku? Chci tedy být upřímna. Muži mají rádi, když ženy, zvláště jejich ženy, jsou tak upřímny jako oni sami — vlastně by měli býti. Nuže tedy, má milá: Uchazeč číslo první přišel právě před svačinou. Již jsem se Ti o něm zmínila; je to dr. John Seward z ústavu pro choromyslné, s přísnou bradou a dobráckým čelem. Zevně byl velmi chladný, uvnitř však téměř nervosně rozechvělý. Všechno zřejmě nastudoval do nejmenších podrobností, a dobře si zapamatoval; konečně přece jen si sedl na svůj hedvábný cilindr, čehož muži zpravidla nečiní, jsou-li chladné krve, a potom, když se snažil zdáti se klidným, hrál si kopíčkem tak rozpačitě, že div jsem se nedala do pláče. Mluvil se mnou, Mino, velice vážně. Povídal, jak mě má rád, ačkoli mě tak málo zná, a jak krásně plynul by jeho život, kdybych mu v něm kráčela po boku a tím jej zpříjemnila. Řekl mi, jak by byl nešťasten, kdybych ho nevyslyšela, ale když slyšel mé štkaní, vyčítal si hrubost a že nechce zármutek můj ještě zveličovati. Potom se zarazil a tázal se, neměla-li bych jej ráda alespoň po čase. A když jsem zavrtěla hlavou, ruce se mu chvěly a váhavě zeptal se, náležím-li snad již jinému. Pronesl to velmi pěkně, řka, že nechce si vynucovati moji důvěru, nýbrž rád by věděl jistotu, neboť muž smí prý doufati, dokud dívčí srdce není zadáno. A tu jsem uznala za svoji povinnost říci mu, že již mám někoho. Řekla jsem mu jen tolik; hned vstal, podíval se na mne velmi vážně a lítostivě, bera obě moje ruce do svých, a řekl, že doufá, že budu šťastna a kdybych někdy potřebovala přítele, že mám považovati jej za nejlepšího. Ach, drahá Mino, nemohu se ubrániti pláči; promineš zajisté, že dopis je slzami rozmazán. Vyslechnouti vyznání je velice pěkné, ale není právě příjemno vidět odcházeti ubožáka se zlomeným srdcem, o němž víš, že Tě miluje upřímně, a věděti, ať již řekne cokoli, že jsi navždy škrtnuta z jeho života. Má drahá, musím teď ustati; cítím se tak ubohou, ačkoli jsem tolik šťastna!

Večer.

Artur právě odešel a já jsem zase v lepší náladě nežli když jsem přestala psáti; mohu Ti tedy dále vypisovati, co se toho dne sběhlo. Nuž tedy, má drahá: uchazeč číslo druhé přišel po svačině. Je to hezký chlapík, Američan z Texasu, a vypadá tak mladě a svěže, že se zdá téměř nemožno, že pobyl již na tolika místech a prožil tolikerá dobrodružství. Je mi líto ubohé Desdemony, v jejíž sluch valil se také takový vodopád slov, a k tomu ještě od černocha. Myslím, že my ženy jsme tak zbabělé, domníváme-li se, že nás může muž uchrániti nebezpečí, a proto se za něj provdáváme. Vím teď, co bych učinila být mužem, jenž si přeje, aby se do něho děvče zamilovalo. Ale nikoli; vždyť mi své příhody vyprávěl pan Morris, kdežto Artur mi nikdy ze svého života ničeho nevyprávěl. — ale přece — —.

Drahoušku můj, trochu předbíhám. Pan Quincey P. Morris zastal mě samotnu. Zdá se, že páni vždycky stihnou dívky samotny. On však nikoli; kdežto Artur chtěl již po dvakrát zavdati k tomu příležitost — a já jsem mu pomáhala, jak jsem jen mohla — a neostýchám se k tomu teď doznati. Jest mi předeslati, že p. Morris nemluví vždycky hantýrkou, to jest nikdy ne s cizími nebo před nimi, neboť je věru dobře vychován a má vybrané způsoby, — ale vypozoroval, že ho ráda slýchám mluvit drsně po americku a přede mnou, nebyl-li nikdo při tom, kdo by se nad jeho řečí pozastavoval, mluvívá prapodivné věci. Bojím se, má milá, že to činí úmyslně, neboť je to vždy na místě, ať mluví o čemkoli. Ale to je právě vlastnost amerického slangu: „co na srdci, to na jazyku“. Sama nevím, budu-li někdy mluviti drsně; nevím ani, má-li to Artur rád, poněvadž jsem ho tak nikdy mluvit neslyšela. Pan Morris tedy sedl si vedle mne a hleděl tak vlídně a blaženě, jak nejlépe dovedl, ale mohla jsem dobře viděti, jak je rozčilen. Vzal mě za ruku a řekl velmi něžně:

„Slečno Lucy, vím, že nejsem hoden rozvázati tkanice vašich střevíčků, ale myslím, že chcete-li čekati muže řádného, jest se vám připojiti k oněm sedmi pannám s lampičkami. Nechtěla byste se se mnou spřáhnout a kráčet se mnou párem na dlouhé cestě života?“

No a hleděl tak dobrácky a vesele, že mi ani zpola nebylo tak zatěžko odmítnouti jej, jak jsem učinila dru Sewardovi. Řekla jsem tedy co nejlhostejněji, že se nedovedu spřahovat a zapřáhnout se do nějakého chomoutu teprv ne! Odpověděl, že mluvil jen obrazně a že doufá, že mu nezazlím, mluvil-li takto v tak vážném a pro něho důležitém okamžiku. Hleděl opravdu velmi vážně, když takto mluvil, a já nemohla jsem jinak nežli také zvážněti. Vím, Mino, že si v duchu řekneš, že hrozně flirtuji, — ačkoli nemohu se téměř ubrániti jásotu, že byl dnes již číslem druhým. A potom, dušičko, nežli jsem mohla pronésti slovíčko, spustil na mne pravý vodopád milostných slov, klada mi k nohám srdce i duši. Tvářil se při tom tak vážně, že již nikdy neuvěřím, že muž, který si někdy zažertuje, je vždycky žertovný a nikdy nedovede býti vážný. Myslím, že postřehl cosi v mém obličeji, co ho spletlo, neboť rázem ustal a řekl s mužnou rozhodností, pro kterou samu již jsem jej mohla míti ráda, kdybych nebyla již zadána:

„Lucy, jste počestná dívka, vím to. Nebyl bych takto s vámi mluvil, kdybych nevěděl, že jste čista a poctiva až do nejzazších hlubin duše. Povězte mi jako druh druhu, máte-li již někoho ráda? A je-li tomu tak, nebudu vás již obtěžovati ani dost málo; ale dovolíte-li, budu vám věrným přítelem.“

Drahá Mino, proč jsou muži tak tuze šlechetni, když my ženy jich ani nejsme hodny? Vždyť jsem si skoro tropila žerty z toho dobrosrdečného, upřímného pána! Zase jsem propukla v pláč — bojím se, má drahá, že toto psaní je příliš vodnaté — ale je mi opravdu smutno. Proč si děvče nemůže vzít tři muže onebo tolik, kolik se jich o ně uchází, aby vyhnulo se všem těmto nepříjemnostem? Ale to je kacířství a nesmím ho ani vyslovit. S radostí doznávám, že byť i skrze slzy hleděla jsem do dobráckých očí páně Morrisových, řekla jsem mu přímo:

„Ano, miluji již jednoho, ačkoli mi teprve dnes řekl, že mě také miluje.“ — Dobře, že jsem s ním mluvila tak upřímně, neboť jakoby jakýsi záblesk přeletěl mu po tváři, vztáhl ke mně obě ruce a uchopil do nich ruce moje — myslím, že jsem mu je sama podala — a řekl od srdce:

„Jste hodné děvče. Je lépe ucházeti se o vás pozdě, nežli s kterýmkoli jiným včas kráčeti světem. Neplačte, má drahá. Je-li to pro mne, jsem trochu tvrdým ořechem a snesu již pevně ten úder. Nezná-li ten druhý svého štěstí, ať si je záhy zajistí, nebo bude mu se mnou co činit. Milé dítě, vaše poctivost a zmužilost učinily mě vaším přítelem, a přítel je vzácnějši nežli milenec; trochu nezištnější. Má drahá, mezi tímto a oním světem je pro mne pout ještě tuze daleká. Dala byste mi políbení? Zbaví mne teď i někdy jindy ponurých myšlenek. Můžete a smíte, chcete-li, neboť ten druhý — jistě dobrák a hezký hoch, sice byste ho neměla ráda — se ještě nevyslovil.“

Tím vším si mě získal, Mino, neboť bylo to od něho hezké a šlechetné vzhledem k soupeři, ne-li? A byl tak smuten! Sklonila jsem se tedy k němu a políbila jsem ho. Vstal, drže mne dosud za ruce, a hledě mi do očí — myslím, že jsem se tuze zardívala — řekl:

„Děťátko, držím vás za ruce a vy jste mne políbila; neučiní-li nás toto obé přáteli, nic jiného toho nedokáže. Děkuji vám za vaši milou upřímnost vůči mně, a teď s Bohem!“

Potřásal mi rukou, vzal klobouk a zpřímen kráčel z pokoje, aniž se ohlédl, bez jediné slzy, záchvěvu, bez váhání; a já bečím jako děcko. Ach, proč musí právě takový muž býti nešťasten, když jest ještě spousta děvčat, jež by líbala místo, na kterém postála jeho noha? Vím, že kdybych nebyla zadána — jenže nepřeji si býti nezadána… Má milá, rozrušilo mě to a cítím, že nejsem s to vylíčiti Tobě své štěstí teď, když jsem Ti o něm napověděla; o čísle třetím rozepíši se, až se zas uklidním.

Vždycky Tvá upřímná Lucy.

Douška. — Ach, teď o čísle třetím; či nemám Ti snad ani psáti o čísle třetím? Ostatně, všechno bylo tak zmateno; myslím, že za okamžik po příchodu svém do světnice objal mě oběma rukama a dal mi hubičku. Jsem velmi, velmi šťastná a ani nevím, jak jsem si toho zasloužila. Vynasnažím se, abych nebyla nevděčna k Bohu za všechnu Jeho dobrotu, že seslal mi takového milence, takového manžela a přítele. Žij blaze!

Deník Dra Sewarda

Zachyceno fonografem

25. května. — Dnes mi nijak nechutná. Nemohu jísti, nemohu se uklidnit; za to tedy k deníku! Od včerejšího rozčarování cítím jakousi prázdnotu; nic na světě nejeví se mi býti tak důležito, abych se tím zabýval…

Jelikož vím, že jediným lékem proti takovýmto věcem jest práce, sešel jsem ke svým nemocným. Vybral jsem si jednoho, jejž studuji s největším zájmem. Je to tak odlišný podivín, že jsem si umínil proniknouti jej. Zdá se mi, že jsem tomu dnes blíže nežli kdy jindy a že přicházím tajemství jeho na kloub.

Vyptával jsem se ho podrobněji nežli obyčejně, abych ovládl záhadu jeho přeludů. Je v tom, jak teď vidím, trochu krutosti. Byl bych jej rád přivedl na pokraj šílenství, čemuž se u nemocných vyhýbám jako pekelnému jícnu.

A za kterých okolností bych se nevyhnul pekelné propasti? Vždyť Omnia Romae venalia sunt — všechny cesty vedou do Říma. I peklo je na prodej! Verb. sap. Je-li něco za těmito představami, stojí za to, aby bylo přesně sledováno; raději s tím začnu hned a proto — —

R. M. Renfield, 59 let. — Letora sanguinická; veliká tělesná síla; vznětlivost až chorobná; období šílenství končí utkvělou myšlenkou, jíž nemohu vystihnouti. Předpokládám, že sanguinická jeho letora sama i s rušivými zevními vlivy končí duševním vysílením; bezpochyby muž nebezpečný, snad nebezpečný, pozbývá-li jasného rozumu. U normálních lidí jest opatrnost právě tak bezpečnou zbraní proti nepříteli jako proti sobě samým. Co o této věci soudím, je dosud to, že je-li na vrcholu jasné mysli, jsou odstředivé jeho síly v rovnováze se soustředivými; soustředí-li se jeho mysl na povinnosti nebo z jiné příčiny, jsou v převaze síly odstředivé a jen záchvat nebo řada záchvatů může je vyrovnati.

Dopis Quincey P. Morrise panu Arturu Holmwoodovi

25. května.

Milý Arte!

U ohně v ležení na preriích vypravovávali jsme si dlouhé povídačky, obvazovali rány, když jsme se pokoušeli přistáti na Marquesách, nebo si připíjeli na pobřeží Titicacy. Lze ještě vyprávěti jiné historky a hojiti jiné rány a píti na jiné blaho. Což abychom tak učinili zítra večer u mého ohně? Neváhám Tě pozvati, jelikož vím, že kterási dáma je zadána na jisté diné a že jsi tedy volný. Bude tu ještě někdo jiný: náš starý kamarád z Koreje, Jack Seward. Přijde jistě a spolu s ním smísíme své slzy nad pohárem vína a připijeme z plna srdce nejšťastnějšímu muži pod sluncem, jenž získal nejšlechetnějšího srdce, jež Bůh stvořil a vyhrál cenu nejlepší. Slibujeme Ti upřímné přijetí a láskyplné uvítání a přípitek na zdraví tak poctivý, jako Tvá pravice. Přisaháme Ti, že dovedeme Tě domů, kdybys se snad na počest jistých krásných očí vpil příliš hluboko do sklenice. Tedy přijď!

Jako jindy vždycky Tvůj

Quincey P. Morris.

Telegram Artura Holmwooda P. Morrisovi

26. května.

Počítej na mne v každém případe! Přinesu novinky, při kterých vám bude znít v uších.

Art.