Drakula

Deník Miny Murrayové

24. července. — Lucy přišla mi vstříc na nádraží; vypadala přívětivěji a líbezněji nežli kdy jindy, a jely jsme spolu do domu „U půlměsíce“, kde obývají několik pokojů. Je to roztomilé místečko. Říčka Esk spadá tam hlubokým údolím, jež se šíří až nedaleko přístavu. Přetíná je veliký železniční most s vysokými pilíři, mezi nimiž otvírá se krásny rozhled zdánlivě dále nežli ve skutečnosti. Údolí je pěkně zelené a tak příkře se svahuje, že stojíme-li na pláni nad ním a hledíme-li přes ně na druhou stranu, vidíme je jenom, stojíme-li na jeho okraji. Domy starého města na druhé straně všechny mají červené střechy a jakoby stály stupňovitě nad sebou, jako na obrazích představujících Norimberk. Přímo nad městem jsou zříceniny opatství Whitby, jež bylo zničeno Dány a ve kterém se odehrál výjev z „Marmionu“, v němž bylo zazděno kterési děvče. Jsou to velmi malebné zříceniny, velmi rozsáhlé, plné překrásných, romantických zákoutí; vypravuje se, že se tam v jednom okně zjevuje bílá paní. Mezi nimi a městem jest ještě jeden kostel, nyní farní, kolem něhož je velký hřbitov plný náhrobků. To je podle mého úsudku nejkrásnější místečko v celém Whitby, neboť leží přímo nad městem a skýtá plný rozhled na přístav a celý záliv, do něhož hluboko do moře zasahá ostroh nazvaný Kettleness. Spadá tak příkře nad přístavem, že se část svahu sřítila a bylo zničeno několik hrobů. Na jednom místě obzvláště vychylují se náhrobky nad písčitou pěšinou hluboko dole. Po hřbitově vedou cestičky s lavicemi po obou stranách; lidé procházejí a sedávají tu po celý den, kochajíce se nádherným rozhledem a užívajíce mořského vánku. Přijdu tam často a posedím při práci. Vpravdě sedím tu již a píši, knihu majíc na klíně, a naslouchám hovoru tří starců, kteří sedí vedle mne. Zdá se, že nedělají celý den nic jiného, nežli že sedí tu a povídají.

Pode mnou rozkládá se hřbitov a na druhé straně nad ním strmí do moře táhlá žulová stěna, na konci stranou se zahýbající; uprostřed stojí maják. Pří straně ke mně obrácené hrnou se obloukem dovnitř dlouhé vlny; na konci ostrohu je také maják. Mezi oběma přístavními hrázemi je do přístavu jen úzký vjezd, jenž se potom náhle šíří.

Zvláště pěkně je tu za přílivu; ale když ustane, rozkládají se tu holé písčiny, jimiž vine se jen potok Eskský, tu a tam se balvanu vyhýbaje. Vně přístavu s této strany táhne se asi na půl míle vysoký ostroh, nad jehož strmým jižním srázem stojí maják. Na konci je boje se zvoncem, jež se za bouře kymácí a vysílá do větru žalostný zvuk. Vypravuje se zde, že kdykoli utone loď, je slyšet zvonky daleko na širém moři. Zeptám se na to onoho starce; právě tudy přichází…

Je to podivínský stařec. Je mu asi tuze mnoho let, neboť obličej má rozbrázděný jako kůru u stromu. Vypravuje mi, že mu je téměř sto let a že byl plavcem v gronském rybářském loďstvu, když byla prohrána bitva u Waterloo. Bojím se, že je příliš skeptický, neboť když jsem se ho tázala na zvonce na moři a bílou paní v opatství, odpověděl příkře:

„Nestarám se o to, slečno. To jsou samé otřepané věci. Nemyslete, že chci říci, že toho nikdy nebylo, povídám jen, že se nic nestalo, pokud sahá má pamět. To je všechno hezké pro návštěvníky a výletníky a podobné, nikoli však pro tak něžnou slečinku jako jste vy. Tihle suchozemci z Yorku a Leedsu, kteří pořád jen pojídají smažené sledě a čajem zapíjejí a slídí, kde by lacino skoupili zboží na břeh vyvržené, ať si tomu věří. Rád bych věděl, kdo je krmí takovými lžemi; snad noviny, v nichž je pořád plno hloupých tlachů?“ Myslela jsem, že muž ten je vhodnou osobou, která by mi mohla pověděti o lecčems zajímavém; požádala jsem ho tedy, aby mi něco pověděl o lovu velryb za starých časů. Právě chystal se začít, když odbilo šest hodin; vstal tedy namáhavě a řekl:

„Musím teď odejít, slečno. Vnučka moje nemá ráda, nechám-li ji čekat, je-li čaj hotov; dlouho mi trvá, nežli sejdu po schodech a je jich tu mnoho; a krom toho, slečno, můj žaludek je zvyklý na minutu.“

Odšoural se a viděla jsem, že pospíchá, seč může, se schodů. Schody ty jsou zdejší zvláštností. Vedou z města nahoru ke kostelu, jest jich na sta — ani nevím, kolik — a vinou se pěkným obloukem, stoupajíce tak mírně, že je možno vyjeti i sjeti po nich koňmo. Myslím, že původně asi vedly k opatství. Také půjdu domů. Lucy odešla s matkou kamsi na návštěvu, ale poněvadž jen zdvořilostní, nešla jsem s nimi. Budou zatím zase doma.

1. srpna. — Přišla jsem sem nahoru s Lucy a měly jsme si mnoho zajímavého co povídat s mým starým přítelem a oběma jeho druhy, kteří vždycky přijdou s ním. Jest jim zřejmě Orakulem a myslím, že byl svého času velice ráznou osobností. Chce mít vždycky pravdu a s oběma se pře. Nemůže-li jich přesvědčiti důvody, překřičí je a potom považuje jejich mlčení za souhlas se svými názory. Lucy je roztomila v bílém tenisovém úboru; také hezky zčervenala, co je zde. Všimla jsem si, že starci přišli pokaždé a sedli si k ní, když jsme seděly. Sluší jí to mezi starci; myslím, že se do ní všichni rázem zamilovali. I můj stařec jí podlehl a neodporuje; za to se mnou by se hádal dvojnásob. Přivedla jsem ho k pověstem a hned začal kázat. Pokusím se shrnouti vše v paměti a vylíčiti:

„To všechno je nesmysl; celý ten krám; tak a nejinak tomu je. Kouzla, čáry, čarodějnice i strašidla a dábli jsou jen výmysly na strašení dětí a starých bab. Nejsou to než bubliny. To a všechny hrozby, výstrahy a strašáky vymyslili páteři, darebáci a vandráci, aby lidem nahnali husí kůže a přiměli je k něčemu, čeho by jinak neudělali. Zlobím se, když si na to vzpomenu. Vždyť nespokojí se jen tím, že ty lži tisknou v novinách a káží s kazatelen: už je ryjí i na náhrobky. Rozhlédněte se kolem, kam jen chcete; všechny ty kameny, jakkoli pyšně hlavy do výše zvedají, všechny by měly prostě se zvrátiti pod tíhou lží na nich napsaných: „Zde odpočívají ostatky“ nebo „posvěceno památce“ stojí na každém a přece ani pod polovinou z nich neleží mrtvý, a jejich „památka“ nestojí ani za šňupec tabáku, natož aby byla „svata“. Samá lež a nic než lež tak nebo tak! Bude to po čertech divná tlačenice v Soudný den, až se přikobrtají a budou se tahat o náhrobky, aby si je odnesli na důkaz, jak tady dole byli hodní; někteří z nich vyparádění, ale třesoucí se a s rukama dlouhým ležením v moři slizkýma, že jich nebudou moci ani řádně popadnout!“

Viděla jsem na samolibé jeho tvářnosti a jak se rozhlížel kolem, žádostiv jsa pochvaly soudruhů, že si dává na řeči záležet; abych ho tedy přiměla k dalšímu vypravování, dodala jsem:

„Ale, pane Swalese; nemluvíte snad vážně. Přece nejsou všechny ty náhrobky falešny?“

„Nesmysl! Je jich po čertech málo, jež nejsou falešny, leda snad ty, jež pořídili poctiví dobráci, kteří by vám nabrečeli celý rybník. To všechno je samá lež. Jen se podívejte! Přijdete sem jako cizinka a vidíte tento hřbitov.“ Přikývla jsem, neboť myslila jsem, že bude dobře projeviti souhlas, ačkoli jsem jeho nářečí ani dobře nerozuměla. Věděla jsem jen, že jest asi řeč o kostelu. Pravil dále: „A vy si myslíte, že všechny tyto kameny kryjí lidi, kteří zde zůstávali, žili a tyli, až zhasli?“ Zase jsem přisvědčila. „V tom právě je ta lež. Vždyť jsou tady hroby tak prazdné, jako starého Duna tabatěrka v pátek večer.“ Pošťouchl loktem jednoho soudruha a všichni se dali do smíchu. „Bože můj, jak by tomu mohlo být jinak? Podívejte se na tenhle, nejposlednější za lavičkou; čtěte!“ Obrátila jsem se a četla:

„Edward Spencelagh, vrchní plavčík, zavražděn piráty na pobřeží sv. Ondřeje r. 1854 v 30. svém roce.“ Když jsem se zas obrátila, pokračoval pan Swales:

„Kdo ho přivezl domů, aby ho tu pohřbil, to bych rád věděl! Zavražděn na Ondřejském pobřeží! A vy byste myslila, že tu leží! A mohl bych vám jich jmenovat celý tucet, jichž kosti odpočívají tam nahoře ve vodách gronských,“ — a ukázal k severu — „nebo kdoví kam je proud zanesl. Zde kolem vás jsou náhrobky. Můžete vlastníma mladýma očima čísti ty drobně psané lži odtud. Zde Braithwaite Lowrey — znal jsem jeho otce, jenž byl pohřešen u Lively v Gronsku v roce 1820; nebo Andrew Woodhouse, utonulý v témže moři r. 1777; nebo John Paxton, který utonul u mysu Farewell za rok po něm; nebo John Rawlinge, jehož děd se mnou plavíval, zmizel ve vlnách zálivu Finského v roce 1850. Myslíte, že všichni tito lidé zaměří na Whitby, až zazní hlásná trouba soudného dne? Proti tomu bych se ozval. Povídám vám: až se sem pohrnou, bude to shon a tlačenice, jako zápas o ledovou kru za dávných dnů, když jsme se po ledě plavili od úsvitu do soumraku a za svitu severní záře si ovazovali rány.“ To byl ovšem místní vtip, jemuž se stařec sám zasmál a oba druhové mu vesele přizvukovali.

„Ale,“ — odporovala, jsem — „jistě nemáte zcela pravdu, vycházíte-li se stanoviska, že ti ubožáci nebo vlastně jejich duše, odnesou si své náhrodky. Myslíte, že toho bude vskutku potřeba?“

„A nač byly by jinak ty kameny? Odpovězte mi na to, slečno!“

„Aby působily potěchu příbuzným, myslím.“

„Aby působily potěchu příbuzným, myslíte!“ Podíval se na mne úkosem pohrdavě. „Jak mohou být příbuzným potěchou, vědí-li, že jsou na nich napsány pouhé lži, a když ví celé město, že je vše samá lež?“ Ukázal na kámen u našich nohou, jenž položen byl jako deska, na které umístěno bylo sedadlo na samém pokraji srázu. „Přečtěte ty lži na tomto náhrobku!“ pravil. Písmeny byly obráceny vzhledem k místu, kde jsem seděla; Lucie seděla příhodněji a četla tedy:

„Posvěceno památce George Canona, jenž zemřel v důvěře ve slavné zmrtvýchvstání dne 29. července 1873 sřítiv se se skály v Kettlenessu. Tento náhrobek postavila zarmoucená matka vřele milovanému synu. Bylť jediným synem matky, a ta byla vdovou.“

„Ale, pane Swalese, nevidím v tom nic žertovného!“ Námitku svoji pronesla jsem zcela vážně a s jakousi výčitkou.

„Nevidíte nic žertovného! Ha, ha! To proto, že nevíte, že zarmoucená matka byla ďáblice, která ho neměla ráda, protože byl chromý mrzák, vlekoucí se o berlích, a kterého nenáviděla, takže se raději dopustil sebevraždy, jen aby nedostala peněz, na které jeho život pojistila. Ustřelil si hlavu starou brokovnicí, kterou stříleli vrány. Nebyla tedy jen na vrány, ale zasáhla starou sršeň. To tedy byl ten pád se skály. A co se týče naděje na slavné z mrtvých vstání, často jsem ho slýchal, že by opravdu raději dostal se do pekla, neboť matka jeho byla tak nábožná, že si jistě nebe zasloužila, a ani tam by se s ní nerad setkal. Tož tedy, není-li tento kámen,“ — při těchto slovech klepal na něj holí — „každým způsobem celým rancem lží? A netvářil by se podivně archanděl Gabriel, kdyby se Geordie přibelhal tam nahoru s náhrobkem na hrbu, aby jím prokázal svou totožnost?“

Nevěděla jsem, co bych na to řekla; Lucie obrátila však hovor jinam a pravila vstávajíc:

„Ach, proč jste nám to vypravoval? Je to mé oblíbené sedadlo, jehož se nemohu zříci; a teď vidím, že jest mi sedati na hrobě sebevraha.“

„To vám přec nemůže vadit, má milá; a jistě by těšilo ubohého Geordie, kdyby věděl, že mu sedí takové roztomilé poupě na klíně. To vás tedy nesmí mrzet. A což; já tu sedám skoro už přes dvacet let a ještě se mi nic zlého nestalo. Netrapte se tedy tím, že tam dole leží, nebo si myslete, že tu vůbec neleží! Však přijde čas, že tu mazanici nebude ani znát, nebo že náhrobky odtud zmizí a toto místo bude pusté jako strniště. Ale má chvíle už nadešla a musím odejít. Poroučím se vám, dámy!“ A odšoural se.

Seděla jsem s Lucy ještě chvíli a před námi rozkládala se taková krása, že jsme zbožně sepialy ruce; vyprávěla mi zase o Arturovi a svém nastávajícím sňatku. Bylo mi při tom trochu trpko, teskno, neboť jsem od Jonathana již celý měsíc nezvěděla ani slova.

Téhož dne. — Přišla jsem sem sama, neboť je mi velmi smutno. Nebylo pro mne dopisu. Doufám, že se Jonathanovi nic zlého nepřihodilo. Právě odbilo devět hodin. Vidím, jak po celém městě se vynořují světla; v řadách tam, kde jsou ulice, a jinde jednotlivá. Táhnou se podél Esku a zanikají v záhybu údolí. S levé strany je výhled vyříznut temnou hranou střechy starého domu při opatství. Ovce a jehňata bečí na pastvě za mnou a s dlážděné silnice dole je slyšeti dusot oslích kopyt. Hudební sbor na přístavišti vyhrává vířivý valčík a dále od pobřeží v tmavé uličce hraje armáda Spásy. Sbor sboru neslyší, ale já zde nahoře slyším i vidím oba. Ráda bych věděla, kde jest Jonathan a vzpomíná-li na mne! Chtěla bych, aby byl zde.

Deník dra Sewarda

5. června. — Případ Renfieldův je tím zajímavější, čím více chápu tohoto muže. Má několik velice silně vyvinutých vlastností: sebevědomí, zamlklost a účelnost. Rád bych věděl, nač se vztahuje tato účelnost. Zdá se, že má přesně stanovený směr, ale co sleduje, dosud nevím. Nejlepší jeho vlastností je láska k zvířatům, ačkoli mnohdy vede si tak, že si myslím, že je spíše jen perversně mučí. Má přepodivné rozmary. Teď právě jest jeho koníčkem chytati mouchy. Má jich nachytáno tolik, že jsem mu to musel zakázati. K mému podivu se nerozzuřil, jak jsem očekával, nýbrž přijal věc prostě klidně. Zamyslil se na chvilku a potom řekl: „Popřejete mi tři dny? Odklidím je všechny.“ Rozumí se, že jsem svolil; budu ho však pozorovati.

18. června. — Obrátil teď svoji pozornost k pavoukům, kterých má několik statných jedinců chyceno v krabičce. Krmí je mouchami, jichž mu značně ubylo, ačkoli polovinu stravy vynaloží, aby více much přilákal zvenčí do světnice.

1. července. — Jeho pavouci jsou právě tak velkou potíží, jako byly mouchy, a dnes jsem mu řekl, že je musí odklidit. Tvářil se velmi smutně, takže jsem řekl, aby jich alespoň polovinu odklidil. K tomu rád přivolil a dal jsem mu tutéž lhůtu, jako k vypuštění much. Vzbudil ve mně velikou ošklivost, když přiletěla bzučící tučná masařka, napitá z nějaké mršiny, a on ji chytil, na chvilku roztouženě podržel mezi ukazováčkem a palcem, a nežli jsem se dovtípil, co s ní zamýšlí, vstrčil ji do úst a snědl. Plísnil jsem jej proto, ale dokazoval mi klidně, že je velmi chutná a působí léčivě; že prý to je život, bujný život a dodá mu nových sil. To mne přivedlo na myšlenku, nebo alespoň dalo mi popud k ní: abych vypátral, jak se zbavuje pavouků. Zřejmě chová v duši hlubokou záhadu, neboť si vede zápisníček, do něhož si pořád něco znamená. Celé jeho stránky jsou popsány spoustou značek, zvláště jednotlivými čísly ve sloupcích, a součty jejich zase v jiných sloupcích, jakoby chtěl zjistiti „ohnisko“ nějaké statistiky.

8. července. — V jeho šílenství metoda a nevytříbená dosud domněnka nabývá v mé hlavě určitosti. Brzy bude z ní přesná idea a potom, ó, mimovolné rozumovaní! Budeš moci stanoviti hráz vědomí svého spolubratra. Stranil jsem se svého svěřence několik dní, abych mohl postřehnouti případnou změnu. Vše zůstalo při starém, až na to, že zanechal některých svých koníčků a měl nového. Podařilo se mu chytit vrabce, kterého již poněkud ochočil. Ochočil jej zcela prostě, neboť pavouků měl již jen málo. Zbylí jsou však dobře živeni, neboť jim dává mouchy, jež láká svým jídlem.

19. července. — Jsme na postupu. Můj přítel má teď celou vrabčí kolonii a much i pavouků mu valně ubylo. Když jsem vešel, běžel mi naproti a řekl, že by mě prosil o velkou laskavost, tuze velikou, převelikou laskavost; a když takto mluvil, lichotil se ke mně jako psík. Tázal jsem se, čeho si přeje; odpověděl s nemalým rozechvěním ve hlase i v chování:

„Koťátko, hezounké, něžné, hravé koťátko, s nímž bych si hrál a které bych cvičil a krmil, ano, krmil — a krmil!“ Nebyl jsem na tuto žádost nepřipraven, neboť všiml jsem si, jak jeho přáním přibývá na velikosti i živosti; nechtěl jsem však, aby tato rodinka ochočených vrabců zašla tímže způsobem jako mouchy a pavouci; řekl jsem tedy, že si tu věc ještě rozvážím, a otázal jsem se, nechtěl-li by raději kočku nežli kotě. Dychtivost, se kterou odpověděl, ho prozradila.

„Ach ano, raději chtěl bych kočku! Prosil jsem jen proto o koťátko, že byste mi snad kočky nedovolil. Koťátka by mi jistě nikdo neodepřel, ne-li?“ Přikývl jsem a řekl, že to asi sotva bude té chvíle možno, ale že se přičiním. Protáhl obličej a postřehl jsem výhružný rys: divoký, náhle úkosem vržený pohled, kterým div mne nezničil. Tento muž tají v sobě nevyvinutou vražednou manii. Prozkoumám nynější jeho požadavek a uvidím, co dělat; dovím se potom víc.

V 10 hodin večer. — Navštívil jsem ho zase a zastal sedícího v zamyšlení. Když jsem vešel, vrhl se přede mnou na kolena a žadonil, abych mu povolil kočku; od toho prý záleží jeho spása. Stál jsem však na svém a řekl mu, že mu jí nemohu dovolit; odstoupil tedy mlčky a okusuje si nehty, usedl do kouta, kde jsem jej zastal. Zítra časně ráno se na něj podívám.

20. července. — Navštívil jsem Renfielda velmi záhy, nežli dozorci vykonali svoji pochůzku. Zastal jsem jej už čilého a prozpěvujícího. Rozsýpal na okně ušetřený cukr a zřejmě zase začal chytat mouchy; tvářil se při tom spokojen, že se mu lov dařil. Marně rozhlížel jsem se po jeho ptácích; nevida jich, otázal jsem se, kde jsou. Odpověděl, aniž se obrátil, že všichni odletěli. Po světnici leželo několik per a na podušce byla kapka krve. Neříkal jsem ničeho; odešel jsem a nařídil dozorci, aby mi ihned ohlásil, zpozoruje-li toho dne něco nápadného.

11 hodin dopoledne. — Právě byl u mne dozorce, aby mi oznámil, že je Renfield tuze nemocen a vyvrhl chumáč peří. „Domnívám se, pane doktore,“ pravil, „že jedl své vrabce; roztrhl je prostě a jedl syrové!“

11 hod. večer. — Dal jsem Renfieldovi večer silný opiát, aby dobře spal a vzal jsem mu zápisník, abych jej prozkoumal. Domněnka, která mi poslední dobou vrtala mozkem, jest oprávněna a teorie dokázána. Můj vraždy chtivý šílenec je zvláštního druhu. Bude mi pro něj stanoviti nový třídní název; pojmenuji ho zoofagus, t. j. jedlík živoucích tvorů. Rád by pozřel tolik živých bytostí, co jen snésti možno, a vynasnažil se opatřiti si jich co nejvydatněji. Dal jednomu pavouku mnoho much a mnoho pavouků jedinému vrabci a potom žádal o kočku, jež by snědla mnoho vrabců. Co by byl učinil potom? Skoro by bylo záhodno provésti celý tento pokus. Je-li k tomu nějaký závažný důvod, musel by se provésti. Vivisekci se také pošklebovali a podívejte se na její dnešní výsledky! Proč bychom nemohli učiniti pokrok ve vědě, a to v nejobtížnějším a nejpodstatnějším oboru: v nauce o mozku? Kdybych vypátral tajemství jediného takového mozku, měl bych klíč do ducha také jen jednoho šílence; přivedl bych svůj vědecký obor na takovou výši, že by vzhledem k ní Burdon-Sandersonova fysiologie nebo Ferrierova nauka o mozku pranic neznamenaly. Kéž bych měl alespoň dostatečný podklad! Nesmím na to tuze myslit, sic bych vešel opravdu v pokušení; náležitý podklad sklonil by jazýček váhy ke mně, neboť proč bych i já nemohl míti mozek výjimečný, jemu stejnorodý?

Jak jasně ten člověk myslí! Šílenci ostatně vždycky správně soudí uvnitř svého myšlenkového okruhu. Rád bych věděl, na kolik lidských životů cení člověka nebo zdali jen na jediný. Usuzoval svůj výpočet velice přesně a dnes začal znovu. Jak málo lidí skládá účet z každého dne svého života!…

Mně zdá se, jakoby včerejškem končil se celý můj život uhasnutím nové mé naděje a že jest mi začíti vpravdě život nový. Tak tomu bude tak dlouho, dokud Veliký Účetní nesúčtuje se mnou a neuzavře mé hlavní knihy bilancí v můj prospěch nebo na můj vrub. Ó, Lucy, Lucy, nemohu se na tebe hněvat ani na svého přítele, jehož štěstí je štěstím tvým; mně nezbývá, nežli v beznaději čekati a pracovati. Ano, k dílu! k dílu!

Kdybych měl alespoň tak silný popud jako můj ubohý šílenec, — ale dobrý, nezištný podnět ku práci byl by mi štěstím.

Deník Miny Murrayové

26. července. — Mám starost a jest mi tedy úlevou trochu se zde vypovídat; je mi, jakoby mi něco našeptávalo a zároveň naslouchalo. A také je něco zvláštního v těsnopisných značkách, co je tolik od psacího písma odlišuje. Jsem nešťastna pro Lucy a pro Jonathana. Již dávno jsem o Jonathanovi neslyšela, což mi působí obavy; ale včera milý pan Hawkins, jenž je ke mně vždy velice laskav, poslal mi dopis od něho. Psala jsem mu prosíc jej, zdali o něm něco neví; odepsal mi, že ho právě došel přiložený dopis. Je to jenom řádka datovaná ze zámku Drakula, kterou oznamuje, že hodlá odcestovati domů. To neukazuje na Jonathana, nechápu toho a jsem rozladěna. A kromě toho Lucy, ačkoli jest jinak zcela zdráva, onehdy zase upadla do svého dávného náměsíčnictví. Její matka se mnou o tom mluvila a rozhodly jsme se, že budu zamykati každou noc dveře našeho pokoje. Paní Westernrová dobře ví, že náměsíční chodívají po střechách a okrajích skal, náhle se probudí a se srdcervoucím výkřikem, daleko široko se rozléhajícím, sřítí se do hloubi. Ubohá paní! Má ovšem strach o Luci; povídala mi, že její muž, Lucyin otec, měl týž obyčej: často v noci vstal, oblekl se a byl by odešel, kdyby ho byli nezadrželi. Lucy se má na podzim provdati a již si dělá plány o šatstvu a jak si zařídí domácnost. Chovám k ní vřelou účast; vždyť činím také tak, jenže Jonathan i já chceme vplouti do přístavu manželského docela prostince. Pan Holmwood — totiž Hon. Artur Holmwood, jediný syn lorda Godalminga — přijde sem co nevidět, jakmile bude moci odejíti z města, neboť otec není zcela zdráv; a myslím, že milá Lucy počítá již minuty jeho příchodu. Ráda by ho přivedla na sedátko na hřbitovním útesu a ukázala mu krásy Whitby. Skoro bych řekla, že právě to čekání ji znepokojuje; polehčí se jí, až on se vrátí.

27. července. — Od Jonathana ani slovíčka. Začínám o něj mít starost, ačkoli nevím ani, proč; ale toužím po tom, aby mi psal, byť jen jedinou řádku. Lucy je náměsíčná více než kdy jindy a co noc mě probudí chodíc po pokoji. Na štěstí je takové teplo, že se nemůže nachladit; ale již pouhá starost o ni a neustálé vyrušování ze spánku začíná působit na mne nepříznivě, takže se stávám nervosní a sama se probouzím. Díky Bohu, že se Lucy pozdravuje. Pan Holmwood byl náhle povolán do Ringu k svému otci, jenž se vážně roznemohl. Lucy trpí odkladem, že ho zase ještě nespatří, zevně není však na ní vidět ničeho; je trochu silnější a na tvářích má pěkný růžový nádech. Pozbyla již svého chudokrevného vzezření. Modlím se, aby ze všeho vyvázla.

3. srpna. — Zase minul týden a o Jonathanovi nemám zpráv; ani panu Hawkinsovi nepsal, jak jsem se od něho dověděla. Ó, doufám, že se nerozstonal. Ale byl by jistě psal. Dívám se pořád na poslední jeho dopis, ale to mě neuspokojuje. Nevypadá, jakoby byl od něho, ale písmo jest jeho. O tom není pochyby. Minulý týden Lucy nechodila tolik ve spaní, ale je podivně zamyšlena, čehož nechápu; zdá se, jakoby mě i ze spaní pozorovala. Pokouší se otevříti dveře; když vidí, že jsou zamčeny, chodí pokojem a hledá klíč.

6. srpna. — Zase tři dni a ani řádky nedostávám. Toto čekání je hrozno. Kdybych alespoň věděla; kam psát nebo jít, již by se mi ulehčilo; ale od posledního dopisu nikdo o Jonathanovi ani slovíčka nezvěděl. Nezbývá, nežli modliti se k Bohu za trpělivost. Lucy je vznětlivější nežli dosud, ale jinak zdráva. Na dnešek byla hrozivá noc a rybáři prorokovali bouři. Také si toho budu všímat a budu hledět seznat povětrnostní značky. Dnes máme pošmourný den; zatím co toto píši, je slunce ukryto za hustými mraky, vysoko nad Kettlenessem. Všechno je šedé — až na zelenou trávu, jež září v šedi jako smaragd; šedé jsou i skály; šedé mraky na dolením kraji sluncem prosvícené visí nad šedým mořem, do něhož trčí šedé písčiny jako šedé prsty. Příboj se hlučně valí pres mělčiny a písčiny a šedé mlhy táhnou od moře. Také obzor se ztrácí v šedých parách. Všechno je pusto; mraky věží se jako obrovské skály a v moři temně vře zlověstným hukotem. Temné postavy vynořují se tu a tam na pobřeží, mnohdy zpola zahalené mlhou podobajíce se „jako lidé chodícím stromům“. Rybářské čluny spěchají k domovu, zvedají se a klesají v příboji, nežli dospějí do přístavu, na bok se naklánějíce. Tu přichází pan Swales. Míří přímo ke mně a podle toho, jak smeká klobouk, vidím, že se mnou chce mluvit…

Velice mě překvapila změna, jež udála se se starcem. Když si vedle mne přisedl, řekl velice něžně:

„Rád bych vám něco řekl, slečno.“ Viděla jsem, že mu to není tak snadno, chopila jsem se tedy staré, vrásčité jeho ruky a žádala, aby mluvil ze srdce; řekl tedy, ponechávaje ruku svou v mé:

„Bojím se, má drahá, že jsem vás rozladil těmi ošklivými věcmi, jež jsem povídal o mrtvých a podobně předešlý týden; ale nemyslel jsem tím nic zlého, jen bych si přál, abyste si na to vzpomněla, až mne tu nebude. My staří lidé, již odstavení a již jednou nohou v hrobě, neradi o té věci přemýšlíme a nejsme rádi blízko rubášů; proto se chci trochu povyrazit, aby se mi poněkud polehčilo u srdce. Ale, Bůh uchovej, slečno, smrti se nebojím ani dost málo; přec bych však nerad umřel, kdyby na mně záleželo. Čas můj jest asi už blízký, neboť jsem stár a na stu letech člověk nesmí počítat už s ničím; a já do nich mám tak blízko, že si už zubatá na mne kosu brousí. Vidíte, nemohu si ani odvyknout, abych si o tom ještě nezažertoval; však i žerty přejdou, až budou otřepány. Brzy nadejde den, kdy anděl smrti dá nade mnou zazníti své troubě. Ale nermuťte se tuze, má milá!“ — viděl, že se dávám do pláče — „kdyby zazněla ještě této noci, pranic bych se nevzpouzel jejímu zavolání. Vždyť konečně život není než čekáním jiného života, nežli který žijeme, a jenom na smrt se můžeme s jistotou spolehnout. Jsem však spokojen, že smrt přijde ke mně, má drahá, a ta přichází rychle. Vždyť může přijít, zatím co se zde rozhlížíme a přemýšlíme. Možná, že je v tom větru tam daleko nad mořem, jenž přináší ztráty a ztroskotání, palčivé zoufalství a smutek do srdce. Hleďte! hleďte!“ zvolal rázem. „Něco je ve větru a ve vzduchu, co zní, vane a páchne smrtí. Smrt je ve vzduchu; cítím, jak přichází. Bože, nechť se jí pokorně poddám, až mě zavolá!“ Vztáhl oddaně ruce a smekl klobouk. Rty jeho se pohybovaly, jakoby se modlil. Mlčel několik minut, potom vstal, stiskl mi ruce, požehnal mě, dal s Bohem a odbelhal se. To všechno mne hluboce dojalo a velice rozčililo.

Byla jsem ráda, že tudy šel strážce pobřeží s dalekohledem pod paží. Zastavil se, aby se mnou promluvil jako obyčejně, ale při tom se díval neustále na kterousi cizí loď.

„V tomhle se nevyznám,“ pravil. „Podle zevnějšku je to Rus; ale zmítá sebou tuze divoce. Neví si rady ani dost málo; zdá se, že vidí nastávající bouři, avšak nemůže se rozhodnouti, má-li plouti k severu na širé moře, nebo vjeti sem do přístavu. Jen se zase podívejte! Kormidlo je řízeno prapodivně; není snad vůbec ani v ruce. Vždyť každým nárazem větru mění se směr lodi. Myslím, že ráno uslyšíme o ní více.