Drakula

Výstřižek z časopisu „The Dailygraph“ z 8. srpna

Vlepeno do deníku Miny Murrayové

Od našeho dopisovatele.

Whitby

Zažili jsme zde bouři z největších a nejnáhlejších, s příznaky jak podivnými, tak i jedinečnými. Povětrnost byla poněkud dusná, ale nikterak neobvyklá v měsíci srpnu. V sobotu večer bylo krásně jako jindy a přemnoho nedělních výletníků zavítalo na Mulgrave Woods, Robin Hood’s Bay; Rig Mill, Runswick, Staithes a různá jiná výletní místa v okolí Whitby. Parníky Emma a Scarborough projížděly sem tam podél pobřeží a spousty výletníků nasedaly i vystupovaly. Den byl neobyčejně krásný až do odpoledne, kdy několik povídavých výletníků, kteří rádi docházejí na hřbitov na Východním ostrohu, aby se pokochali nádherným rozhledem k severu a západu, pojednou zpozorovalo mrak bouřlivák vysoko na severozápadní obloze. Vítr vál mírně od severozápadu a v mluvě meteorologů pojmenovali bychom jej „Číslo 2.: lehký van.“ Službu konající strážce pobřežní ihned jej hlásil a starý rybář, jenž přes půl století sledoval povětrnostní jevy s Východního ostrohu, co nejurčitěji předpovídal prudkou bouři. Nastávající západ slunce byl tak nádherný, tak velkolepý ve spoustě sytě zbarvených mraků, že byl tu celý dav shromážděn na hřbitově na skále, aby té nádheře podivoval. Nežli slunce zapadlo za černé obrysy Kettlenessu, jež se ostře odrážely proti západní obloze, byla spodina poseta tisícerými obláčky všech barev: ohnivě červené, nachové, růžové, zelené, fialové a všech odstínů zlaté; tu a tam mezi nimi úzké, zdánlivě úplně černé pruhy všech tvarů, rýsující se jako obrovské silhuety. Malíři nedali si ujíti této příležitosti a není pochyby, že několik obrazů „Před velikou bouří“ bude zdobiti výstavy R. A. i R. I. příštího května. Nejeden kapitán rozhodne se, aby jeho „cobble“ nebo „mule“, jak se tak říká velkým člunům, vyčkal v přístavu, dokud bouře nemine. K večeru vítr ustal nadobro a o půlnoci nastalo mrtvé ticho; všudy spočívalo dusné vedro a tísnivé napětí, jež zmocňuje se citlivých osob. Na moři bylo viděti jen málo světel, neboť i pobřežní parníky, jež se obyčejně „drží“ při samém břehu, trochu povážlivě se pouštěly na moře, a rybářských člunů bylo vidět jen několik. Jediné plavidlo, jež stálo za zmínku, byl cizí skuner, jež všechny plachty maje rozvinuty, zdánlivě plul k západu. Šílená odvážnost nebo nemotornost důstojníků byla vděčným předmětem hovoru vzhledem na blížící se bouři, dokud loď byla v dohledu; ano dány i signály, aby svinula několik plachet vůči hrozícímu nebezpečí. Nežli nadešla čirá noc, byla viděti, jak s plachtami mdle svěšenými půvabně se houpá na zvlněné hladině:

Krátce před desátou hodinou stal se klid přímo trapným a ticho bylo tak hluboké, že bylo zřetelně slyšeti bečení ovce a štěkot psa ve městě, a hudební sbor na přístavišti byl hybným francouzským valčíkem přímo v nesouladu s naprostou harmonií ticha v přírodě. Brzy po půlnoci rozlehl se od moře podivný zvuk a vysoko ve vzduchu vznikl zvláštní slabý, dutý hukot.

Potom z čista jasna propukla bouře rychlostí, jež touto dobou zdála se neuvěřitelna; ano i dodatečně je nemožno vylíčiti, jak se celý vzhled přírody rázem změnil. Vlny zvedaly se s rostoucí zuřivostí, každá převyšujíc předchozí, takže za pouhých několik minut dříve jako zrcadlo rovná hladina proměnila se ve řvoucí, vše hltající obludu. Bíle lemované vlny šíleně bily do plochých písčin a draly se vzhůru po příkrém úskalí; jiné přenášely se přes přístavní hráze a pěna jejich dostřikovala až nad hlavy majáků, jež zvedaly se na obou koncích přístavu ve Whitby. Vítr burácel jako hrom a vál takovou prudkostí, že se i silní muži sotva udrželi na nohou, a s pronikavým hvizdem dral se železným mřížovím. Bylo nutno vykliditi obě přístavní hráze plné diváků, sice by snad nehod této noci ještě bylo přibylo. Aby potíží a nebezpečí bylo ještě více, hnaly se k pevnině spousty mořské mlhy, — bílé, vlhké mraky, jež plynuly jako strašidla: tak mokrá, ponurá a studená, že nebylo potřebí mnoha fantasie, aby si člověk představil, že duchové utonulých v moři dotýkají se žijících svých bratří sliznatýma mrtvýma rukama; a mnohý zachvěl se, když tyto cáry mořské mlhy se připlížily. Chvílemi se mlhy rozstoupily a do dálky bylo viděti moře v záři blesků, jež se teď hustě a hojně křížily, provázeny jsouce tak strašným rachotem hromu, že zdálo se, jakoby se chvěla nad námi celá obloha duněním těžkých kroků bouře.

Některé z těchto výjevů byly nezměrně velkolepy a nejvýš zájímavy; moře kupíc se v hory každou vlnou tryskalo pod oblaky spousty bílé pěny, kterou vichr tříštil a dokola vířil; tu a tam rybářský člun s roztrhanou plachtou šíleným chvatem hledal útočiště před bouří; zde onde míhala se bílá křídla bouří zmítaných mořských ptáků. Na vrcholu Východního útesu byl nový reflektor připraven k činnosti, dosud vsak nebyl vyzkoušen. Důstojníci tímto úkolem pověření dali k tomu rozkaz a v mezerách honících se mlh rozlévalo se světlo po rozbouřeném moři. Několikrát jeho úkon potkal se s dobrým výsledkem, kdy rybářský člun, až po okraj do vody se nořící, pospíšil do přístavu veden jsa v ochranu zvoucím světlem, aniž mu hrozilo nebezpečí, že se roztříští o přístavní hráz. Když se všechny čluny dostaly v bezpečí, rozlehl se radostný pokřik v zástupu lidí na břehu, pokřik, jenž na chvilku zdál se přehlušiti bouři, aby hned potom v hukotu jejím se rozplynul.

Již dávno objevil reflektor značně daleko skuner v plných plachtách, bezpochyby touž loď, kterou bylo viděti z večera. Vítr se zatím obrátil k východu a diváků na skále zmocnilo se rozechvění, když seznali hrozné nebezpečí, ve kterém se právě ocitl. Mezi ním a přístavem táhl se plochý skalní útes, o nějž se časem již mnohá dobrá loď roztříštila; podle toho, s které strany teď vítr vanul, zdálo se naprosto nemožno, že šťastně dostihne vjezdu do přístavu. Byla právě hodina největšího přílivu, ale vlny byly tak vysoky, že v korytovitých jejích prohlubních bylo téměř viděti pobřežní písek a skuner hnal se plnými plachtami tak rychle, že podle slov starého kteréhos plavce „žene se jistě někam, byť snad do jícnu samého pekla.“ Potom se přivalila jiná mlha, mohutnější a hustší nežli dosud — hustý chumáč, jenž kladl se na všechno jako šedý rubáš a lidem na břehu zbýval k postřehu jenom sluch, neboť řev bouře, rachot hromu a jek mohutných vln ozýval se tmou hlasitěji nežli kdy dosud. Paprsky reflektoru byly zaměřeny na vjezd do přístavu přes východní hráz, kde na břehu stojícími lidmi s utajeným dechem čekal se náraz. Vtom se vítr obrátil k severovýchodu a cáry mlh rozplývaly se pod prudkým jeho závanem: a potom, mirabile dictu, mezi přístavními hrázemi, přeskakuje s vlny na vlnu, jako střemhlav řítil se cizí skuner, z plných plachet větrem hnán, do bezpečného přístavu. Reflektor za ním — a hrůza pojala každého, kdo výjevu přihlížel: ke kormidlu přivázána byla mrtvola se svěšenou hlavou, jež kymácela se sem tam při každém pohybu lodi. Na palubě nebylo nikoho jiného viděti. Hrůza přejela všem po zádech, když si každý pomyslil, že jako zázrakem do přístavu vplula loď, řízena jsouc rukou pouhé mrtvoly! Nadto se událo všechno rychleji, nežli lze napsati tato slova. Skuner se však nezastavil, nýbrž přeletěl přístavem a vjel na hromadu písku a štěrku, již spláchla mnohá bouře a mnohý příliv do jihovýchodního kouta přístavu, narážející na východní ostroh, známý zde jménem Tate Hill Pier.

Ovšem udál se značný náraz, když loď najela na písčinu. Každé ráhno, každé lano a každé stěhlo bylo napiato a několik jich s rachotem se zřítilo. Nejpodivnější však bylo, že jakmile udál se náraz, vyskočil na palubu z vnitra velký pes, jako když ho vystřelí, hnal se na přídu a skočil na písek. Zaměřil přímo na strmý útes, kde nad pěšinou tak příkře spadá hřbitov k východnímu přístavišti, že několik náhrobních kamenů, v místním nářečí nazvaných „thruff-steans“ nebo „through-stones“ přečnívá přes zřícený okraj skály a zmizel ve tmě, jež zdála se oproti ostrému světlu ohniska reflektoru tím černější.

Tou dobou nebylo nikoho na Tate Hill Pieru, jelikož všichni, kdož byli zcela blízko, buď již byli v posteli, nebo byli venku na návrších. Byl tedy dozorce, jenž konal službu na východní straně přístavu, první, kdo seběhl k malé hrázi a vystoupil na palubu vraku. Lidé, reflektorem otáčející, prozkoumavše vjezd do přístavu, aniž čeho pozorovali, zaměřili světlem na opuštěnou loď a pevně jím tam utkvěli. Pobřežní strážce vyšplhal se na ni a když přišel ke kormidlu, sklonil se, aby je pozoroval; rázem však odskočil, jako by se něčeho zděsil. Zdálo se, že se tím všeobecná zvědavost podnítila, a přemnozí diváci dali se na útěk. Je hezký kus cesty od západní skály po zdvihacím mostě k Tate Hill Pieru; váš zpravodaj však je dobrý běžec a předběhl celý zástup. Když jsem došel na místo, zastal jsem již na přístavišti hlouček lidí, jimž pobřežní strážce a policejní strážník bránili vstoupiti na palubu. Laskavostí prvního lodníka bylo mi jakožto vašemu dopisovateli dovoleno vstoupiti na loď a byl jsem z několika těch, kteří viděli zblízka mrtvého námořníka ke kormidlu přivázaného.

Nebylo divu, že se pobřežní strážník ulekl, ano zděsil, neboť zřídka kdy naskytne se takováto podívaná. Námořník ten byl proste přivázán za ruce, jež měl skříženy, ke špici kola. Mezi dlaněmi a dřevem tkvěl křížek; růženec, u něhož křížek visel, ovinut byl kolem kloubů mrtvoly a špice kola a všechno svázáno bylo provazy. Ubožák asi nějaký čas seděl, ale kymácení lodi a nárazy plachet tak kormidlem zmítaly a mrtvolu zároveň sem tam popotahovaly, že se provazy, jimiž byla přivázána, prořezávaly masem až na kosti. Stav věci byl přesně zjištěn a lékař, doktor J. M. Caffyn, bytem na náměstí East Elliot, čís. 33, jenž dostavil se hned za mnou, po prohlídce konstatoval, že muž ten byl alespoň již dva dni mrtev. V kapse měl láhev pečlivě zazátkovanou, avšak prázdnou až na sviteček papíru, který, jak se potom zjistilo, byl dodatkem k plavboměru. Pobřežní strážník prohlásil, že si muž asi sám ruce přivázal a utáhl zuby konce provazu. Okolnost, že pobřežní strážce byl první na palubě, později usnadní úřední řízení lodního soudu; pobřežní strážce totiž nesmí si činit nároků na odměnu za záchranu lodi, což je právem každé soukromé osoby, která první vystoupí na vrak. Přes to však ozvali se již právní jazykové: mladý právník hlasitě ujišťoval, že právo vlastníka lodi nezvratně propadlo, jelikož v tomto případě nastupuje v platnost zákon o mrtvé ruce; vždyť prý držadlo kormidla, tohoto odznaku lodního, vedla ruka mrtvoly. Netřeba podotýkati, že byl mrtvý kormidelník ve vší úctě odnesen s místa, kde konal svoji stráž poctivě až i ve smrti — nezdolnost tak vznešená jako ona mladého Casabianky — a uložen do kostnice až do příchodu soudní komise.

Prudká bouře již minula a její běsnění začalo se tišit, hloučky lidí se rozcházely k domovu a obloha nad yorkshirskými lesy se zardívala. Pro příští vaše číslo pošlu včas další podrobnosti o opuštěné lodi, jež tak tajuplným způsobem dosáhla přístavu.

Whitby.

9. srpna. — Okolnosti provázející podivný vjezd vraku za bouře této noci jsou ještě podivnější nežli věc sama. Ukázalo se, že skuner je ruská loď z Varny a jmenuje se Demeter. Zatížen byl skoro výhradně stříbrným pískem a náklad jeho byl jen nepatrný: tolik a tolik velkých dřevěných beden naplněných hlinou. Tento náklad svědčil jistému jednateli ve Whitby, panu S. F. Billingtonovi, The Crescent, čís. 7., jenž dnes ráno vstoupil na palubu a ujal se zboží, jež bylo na něj adresováno. Ruský konsul převzal podle najímací smlouvy loď a vyplatil všechny přístavní a jiné poplatky. Dnes se tu nemluví než o prapodivné této události; úředníci obchodního soudu co nejúzkostlivěji dbali, aby se všechno vykonalo podle stávajících předpisů. Ačkoli celá věc byla důkladně zašmodrchána, provedli vše tak bedlivě, aby nebylo příčiny k reklamacím. Značné pozornosti dostalo se i psu, jenž vyskočil na pevninu, když loď přistála, a nejeden člen S. P. C. A., společnosti na ochranu zvířat, jež ve Whitby je velmi svědomita, dožadoval se, aby pes byl vyhledán. Nastalo však všeobecné rozladění, když nebylo možno psa dostati; zdálo se, že ve městě nadobro zmizel. Možná, že byl poplašen a zaběhl někam do bažiny, kde se dosud ve strachu skrývá. Někteří s hrůzou hledí vstříc možnému nebezpečí zvláště jim hrozícímu, neboť je to prý zřejmě zlá bestie. Dnes časně z rána našli velkého psa, plnokrevného hafana, náležejícího zdejšímu jednomu uhlířovi zcela blízko Tate Hill Pieru, an leží mrtev na silnici naproti jejich dvoru. Pral se patrně s divokým odpůrcem, neboť měl hrdlo prokousnuto, břicho roztržené a vnitřnosti vyhřezlé, jako by od drápů divé šelmy nějaké.

Později. — Laskavostí inspektora obchodního soudu bylo mi dovoleno nahlédnouti do nákladní knihy lodi Demeter, jež byla v pořádku až na tři poslední dny; neobsahovala však ničeho zvláště zajímavého, leda jak ubývalo mužstva lodního. Největší zájem však budil papír v láhvi nalezený, jenž byl dnes při líčení čten; nikdy nedostalo se mi do ruky podivnější zprávy. Jelikož není příčiny čeho tajiti, smím jí užíti a posílám vám tedy opis, v němž vypuštěny jsou pouze technické podrobnosti o plavbě a nákladu. Skoro se zdá, jako by kapitána přepadla jakási šílenost, nežli se vydal na širé moře, kteréžto šílenosti cestou přibývalo. Ovšem dlužno bráti moji zprávu cum grano, poněvadž psal jsem podle diktátu úředníka ruského konsulátu, jenž mi vše překládal, a bylo málo času.

Náklad „Demetry“

Z Varny do Whitby

Psáno 18. července; sběhly se tak podivné věci, že budu všechno bedlivě zaznamenávati od nynějška až do přistání lodi.

Dne 6. července dokončili jsme náklad stříbrného písku a beden hlíny. V poledne rozvinuli jsme plachty. Svěží východní vítr. Posádka pět mužů: dva kormidelníci, kuchař a já (kapitán).

Dne 11. července za úsvitu vjezd do Bosporu. Prohlídka tureckými celními úředníky. Bakšiš. Všechno v pořádku. Odjezd ve 4 hod. odpolene.

Dne 12. července Dardanely. Další celní úředníci; vlajková loď strážního loďstva. Zase bakšiš. Důkladná prohlídka, avšak rychlá. Chceme brzy vyjeti. Za soumraku vjezd do Archipelagu.

Dne 13. obepluli jsme mys Matapan. Posádka je čímsi znepokojena. Zdá se, že je rozhořčena, nikdo však nechce mluvit.

Dne 14. července. Zdá se, že posádka je ustrašena. Samí statní hoši, kteří se se mnou již plavili. Kormidelník nemohl ze sebe vypravit, co se stalo. Říkali jen, že se něco děje a křižovali se. Kormidelník pozbyl s jedním trpělivosti a sbil jej. Čekal jsem hádku, ale je ticho.

Dne 16. července ráno hlásil kormidelník, že chybí jeden muž z posádky, jménem Petrovskij. Nedovedl jsem si věc vysvětliti. V 8 hodin večer přejal dozor na palubě; byl vystřídán Abramovem, ale neulehl na lože. Mužstvo je ještě stísněnější. Všichni říkají, že očekávají něco zvláštního, ale nechtějí říci více, než jenom, že je cosi na palubě. Kormidelník je na ně velmi netrpěliv; obával jsem se vzpoury.

Dne 17. července. — Včera přišel jeden z posádky, Olgaren, ke mně do kajuty a velice rozrušen svěřil mi, že má za to, že na palubě lodi je cizí muž. Povídal, že za hlídky ukryl se do palubní budky, poněvadž byl liják, a tu spatřil vysokého, štíhlého muže, jenž nepodobal se nikomu z posádky; stoupal po schodech, přešel po palubě a zmizel. Šel za ním opatrně, ale když přisel na můstek, nespatřil nikoho, ač všechny spusty byly zavřeny. Pověrečnou hrůzou div nezšílel, takže jsem se obával, že nastane panika. Abych tomu předešel, dám dnes bedlivě prohledati celou loď od přídy až na záď.

Později ve dne svolal jsem celou posádku a řekl všem, jelikož se zřejmě domnívají, že je na lodi někdo cizí, že prohledáme celou loď. První kormidelník se zlobil a řekl, že je to nesmysl; přistupovati na takové hlouposti znamená mužstvo demoralisovati, pokusí prý se vyhnati z nich strach sochorem. Poručil jsem mu chopit se kormidla, kdežto ostatní hluboce se sklánějíce a se svítilnami rukou dali se do důkladné prohlídky; prozkoumali jsme každý koutek. Jelikož byly tu jen velké dřevěné bedny, nezbylo nikde nejnepatrnějšího zákoutí, kde by se byl mohl člověk skrýti. Lidé si oddechli, když bylo po prohlídce, a šli zase s chutí po práci. První kormidelník se mračil, ale neříkal ničeho.

Dne 22. července. — Poslední tři dni nepohoda a proto kde kdo je v plachtách; na strachy není kdy. Lidé, zdá se, zapomněli svých obav. Kormidelník se zase uklidnil a všechno jde řádně svým chodem. Pochválil jsem mužstvo za dobré výkony při nepohodě. Minuli jsme Gibraltar a dále úžinou na širé moře. Všechno v pořádku.

Dne 24. července. — Na lodi spočívá jakási kletba. Již jest o muže méně a když jsme vjeli do Biscayského zálivu za hrozné nepohody, pozbyli jsme na dnešek zase jednoho muže, — zmizel. Jako onen první, přišel s hlídky a již ho nikdo nespatřil. Všichni ve sběsilém strachu; vyslali žadatele, aby směli být na stráži po dvou, poněvadž se jeden sám bojí. Kormidelník zuří. Bojím se, že se něco strhne, že se buď on, buď mužstvo dopustí násilí.

Dne 28. července. — Čtyři dni v pekle; jsme vrženi do jakéhos víru a vítr přešel v bouři. Není pro nás spánku. Všichni znaveni. Ani nevím, jak zaříditi stráž, na kterou se nikomu nechce. Druhý kormidelník se nabídl dobrovolně, že bude loď řídit a zároveň bdíti, aby si ostatní mohli na několik hodin sdřímnouti. Vítr ustává; moře sic dosud rozčeřeno, cítím však, že se uklidňuje a loď pluje jistěji.

Dne 29. července. — Zase tragedie. Ustanovil jsem na dnešek jen ojedinělé strážce, poněvadž je posádka příliš unavena, abych mohl stráž zdvojiti. Když přišla ranní hlídka na palubu, našla jen samotného kormidelníka. Dala se do křiku a všichni se sběhli na palubu. Všechno jsme prohledali, ničeho však nenašli. Jsme teď bez druhého plavčíka a mužstvo je zděšeno. Shodli jsme se s plavčíkem, že od nynějška se bude vycházet jen se zbraní a dbáti každé nepatrné okolnosti.

Dne 30. července. — Poslední noc. Těšíme se, že se blížíme Anglii. Pohoda pěkná, plachty rozvinuty. Unaven jsem odešel a tvrdě usnul; probudil mě plavčík a řekl, že se postrádá hlídka i kormidelník. Jedině já, plavčík a dva muži zbýváme k obsluze lodi.

Dne 1. srpna. — Dva dni mlhy a nikde ani plachty vidět. Doufal jsem, že až budu v Anglickém průlivu, budu moci dát signál o pomoc a někam vplouti. Nemaje sil ke svinutí plachet, musím plouti po vetru. Nemohu jich stáhnouti, poněvadž by jich neměl kdo rozvinouti. Zdá se nám, jako bychom byli hnáni ke hrozné nějaké nehodě. Plavčík je teď skleslejší nežli kdo jiný. Zdá se, že pevná jeho povaha zápasí uvnitř s ním samým. Prostí plavci jsou povýšeni nad strach; pracují statečně a trpělivě. Jsou to Rus a Rumun.

Dne 2. srpna, půlnoc. — Probudil jsem se z několikaminutového spánku výkřikem asi před mými dveřmi. V mlze nespatřil jsem ničeho. Vyběhl jsem na palubu a srazil jsem se s plavčíkem. Povídá mi, že také slyšel výkřik a přiběhl, hlídky však nenašel. Zase jeden ubyl. Pomoz nám Pán Bůh! Plavčík praví, že jsme jistě již projeli úžinou Doverskou, neboť ve chvilce, když ustoupila mlha a právě ozval se výkřik, spatřil North Foreland. Je-li tomu tak, jsme teď v širém moři Severním a jen sám Pán Bůh může nás vésti v mlze, která jako by šla s námi; ale Bůh jako by nás opustil.

Dne 3. srpna. — O půlnoci jsem šel vystřídat muže u kormidla, ale když jsem přišel na místo, nezastal jsem nikoho. Vítr byl mírnější a poněvadž jsme pluli po větru, loď nekolísala. Nemohl jsem nechati jí bez řízení a volal jsem tedy plavčíka. Za několik vteřin přiběhl na palubu ve flanelových šatech. Oči měl divě vytřeštěny, takže se obávám, že se minul rozumem. Přišel až zcela ke mně a šeptal mi s hrůzou do ucha, jako by se bál, aby ho nikdo neslyšel: „Je to zde; teď to vím. Viděl jsem to dnes na stráži; velké jako muž, vysoké a hubené, strašidelně bledé. Bylo to na můstku a rozhlíželo se. Připlížil jsem se za to a bodl nožem; ale nůž projel tím jako pouhým vzduchem.“ Když takto mluvil, uchopil nůž a divoce se jím rozháněl. Potom pravil dále: „Ale je to zde a najdu to. Je to pod palubou, a snad v některé bedně. Otevru bednu za bednou a podívám se. Pobudete zatím u kormidla.“ A s výstražným pohledem, prst maje na rtech, sešel dolů. Zatím narážel prudký vítr, takže jsem nemohl odejíti od kormidla. Spatřil jsem, že se vrací s krabicí nástrojů a svítilnou a sestupuje po předních schodech. Je zmaten, šílen k zuřivosti a marně bych se pokoušel zastaviti ho. Velkých beden poškodit nemůže; jsou deklarovány za „hlínu“, a co je trochu zpřevrací, nemůže jim být na škodu. Stojím tu tedy, hledím na kormidlo a zapisuji tyto poznámky. Až za vzrůstajícího větru nebudu moci nikam do přístavu, přetnu plachetní lana a dám signál o pomoc…

Teď bude brzy po všem. Právě když jsem se začal oddávati naději, že plavčík vyjde uklidněn, neboť jsem jej slyšel bušit do čehosi v podpalubí, a práce mu svědčí, — vydral se lodní spustí náhlý, strašlivý výkřik, při němž stydla krev, a na palubu přihnal se, jako když ho vystřelí, zuřivý šílenec s očima vytřeštěnýma a obličejem hrůzou zkřiveným. „Zachraňte mě! zachraňte mě!“ volal a zíral kolem do mlhové clony. Hrůza jeho změnila se v zoufalství a mdlým hlasem řekl: „Raději pojďte se mnou, pane kapitáne, nežli bude pozdě. Je zde on. Teď znám to tajemství. Moře mě před ním uchrání, jiného mi nezbývá!“ Nežli jsem mohl promluviti slovo nebo se pohnouti, abych ho zadržel, vyskočil na zábradlí a bez váhání vrhl se do moře. Myslím, že teď také znám to tajemství. Tento šílenec tedy zahubil muže za mužem a teď se odebral za nimi sám. Bůh mi buď milostiv! Jak zodpovím všechny tyto hrůzy, až dospěji do přístavu? Zdali jen dospěji do přístavu! Dojde-li k tomu někdy vůbec?

Dne 4. srpna. — Pořád mlha, kterou slunce nemůže proniknouti. Vím, že právě teď slunce vychází, vždyť jsem námořník, ale východu nepozoruji. Nemohl jsem sejíti dolů, nesměl jsem se odloučiti od kormidla; stál jsem tu tedy celou noc a v temnu nočním spatřil jsem to — jej! Bůh mi odpusť, ale plavčík dobře učinil, že skočil přes palubu. Raději zemříti jako muž; zemříti jako plavec v modrých vlnách; proti tomu nikdo nemůže nic namítati. Ale jsem kapitán a nesmím opustiti své lodi. Chci se střetnouti s tímto nepřítelem nebo obludou; přiváži si tedy ruce ke kormidlu, až mi začne ubývat sil a něčím si je převinu, čeho se on — to strašidlo — neodváží dotknouti. A potom přijď si vítr příznivý nebo nepohoda, zachráním svoji duši i svou čest jako kapitán. Slábnu a nadchází noc. Až se mi zas podívá tváří v tvář, nebudu mít času k činu… Ztroskotáme-li, snad najdou tuto láhev, a kdo ji najde, snad porozumí; a ne-li,… dobře, potom všichni lidé zvědí, že jsem zůstal věren své povinnosti. Bůh a Blahoslavená Panno i vy svatí, pomozte ubohé bloudící duši, jež snaží se konati svoji povinnost…

*

Zajisté toto líčení odpovídá pravdě. Netřeba připojovati dalších důkazů; ať již se dopustil tento muž oněch vražd sám nebo ne, nikdo teď říci nemůže. Zdejší lidé mají vesměs za to, že kapitán je prostě hrdina a že se mu musí dostati slavného pohřbu. Jest již ustanoveno, aby jeho mrtvolu doprovodila řada člunů kus proti Esku a potom se vrátila s ní k Tate Hill Pieru, odkud se půjde po schodech k opatství; má býti totiž pohřbena na hřbitově na ostrohu. Nad sto vlastníků člunů již prohlásilo, že doprovodí kapitána ke hrobu.

Po velkém psu není dosud ani stopy; škoda, — za nynějších okolností by veřejnost měla nejraději, kdyby byl chován na městské útraty. Zítra půjdu na pohřeb a tím se zase skončí jeden z „tajů moře“.

Deník Miny Murrayové

Dne 8. srpna. — Lucy byla celou noc neklidna a já sama jsem nemohla spáti. Byla hrozná bouře a když pronikavě hvízdala v komíně, až mnou mráz probíhal. Opřela-li se prudkým nárazem, bylo mi, jakoby se ozývala v dáli rana z děla. Divím se, že Lucy neprocitla; avšak dvakrát vstala a ustrojila se. Na štěstí jsem se včas probudila a podařilo se mi svléci ji a uložiti do postele, aniž procitla. Podivná věc, toto náměsíčnictví; neboť zmařila-li se její vůle fysicky tak neb onak, její úmysl zmizí a ona vede si přesně obvyklým způsobem.

Časně ráno jsme obě vstaly a sešly ke přístavu, podívat se, nestalo-li se něco v noci. Venku bylo jen velmi málo lidí a ačkoli slunce svítilo a vzduch byl jasný a svěží, veliké, hrozivé vlny, jež zdály se temny, poněvadž je vroubila sněhobílá pěna, draly se úzkým přístavním ústím jako zápasící muž, jenž si razí cestu davem. Skoro jsem byla ráda, že Jonathan nebyl této noci na moři, nýbrž na pevnině. Ale ach! jestli jen na pevnině nebo na moři? Kde vlastně jest a jak se mu vede? Hrozně se o něj bojím. Kdybych alespoň věděla, co si počít, a lze-li vůbec něco dělat!

Dne 10. srpna. — Dnešní pohřeb ubohého kapitána byl velice dojemný. Zdálo se, že se sjely všechny čluny do přístavu; kapitáni nesli rakev celou cestu od Tate Hill Pieru až na hřbitov. Lucy šla se mnou záhy na naše oblíbené místečko, zatím co celý průvod člunů plul po řece proti vodě až k viaduktu a zase se vracel. Měly jsme pěkný rozhled a viděly jsme průvod skoro celou jeho cestu.

Ubožáka uložili k věčnému odpočinku zcela blízko naší lavičky, takže jsme si na ni vystouply, když k nám přišli a všechno jsme dobře pozorovali. Chuďas Lucy zdála se tuze vzrušena. Byla nepokojna a nesvá po celou tu dobu a nemohu než míti za to, že na ni škodlivě působily její noční sny. V jedné věci je tuze divna: nechce se mi doznati, proč se znepokojuje; má-li k tomu příčinu, snad si jí není ani vědoma. Dodalo jí také, že ubohého starého pana Swalesa našli dnes ráno na naší lavičce mrtvého se zlomeným vazem. Patrně, jak lékař pravil, asi leknutím spadl s lavičky, neboť v obličeji bylo mu zříti takový běs a hrůzu, že jak lidé tvrdili, šel z něho strach. Ubohý, dobrý stařec! Snad spatřil Smrt strhanýma očima umírajícího! Lucy je tak nežna a citliva, že vnímá všechny dojmy hlouběji nežli ostatní lidé. Právě teď byla velice vzrušena maličkostí, které jsem si ani nevšímla, ačkoli mám sama zvířata ráda. Jeden z mužů, kteří sem často docházejí, podívat se za čluny, měl s sebou psa. Pes se od něho nikdy nehnul. Oba jsou klidní dobráci a nikdy neviděla jsem muže se zlobit, ani jsem neslyšela psa štěkat. Při pohřebním obřadu nechtěl pes přistoupit k svému pánu, jenž stál s námi na lavičce, nýbrž zůstal několik kroků opodál, vrčel a štěkal. Pán jeho promlouval k němu laskavě, potom přísně a posléze hněvivě; pes však přijíti nechtěl ani štěkat nepřestal. Přímo zuřil, oči mu plály, všechna srst se ježila jako kočce, když se štíří se psem. Konečně se muž také rozzlobil, seskočil, popadl psa a spráskal jej; potom uchopil jej za srst na zádech a zpola přitáhl, zpola přistrkal jej na náhrobek, na kterém byla naše lavička upevněna. V tom okamžiku, jakmile se ubohý tvor dotkl náhrobku, zcela utichl a začal se chvět. Nepokusil se o útěk, nýbrž schoulil se, na celém těle se třásl a svíjel; strach jej tak žalostně zřídil, že jsem se pokusila, ovšem marně, jej uklidnit. Lucy byla také plna útrpnosti, neodvážila se však psa dotknouti, nýbrž hleděla na něj na smrt zděšena. Bojím se, že je to příliš přecitlivělá povaha, jíž nelze bez pohromy kráčeti životem. Bude se jí o tom zdáti celou noc, tím jsem si jista. Celý ten sběh událostí, loď řízená rukou umrlcovou do přístavu, mrtvola přivázaná ke kormidlu s křížkem a růžencem v rukou, dojemný pohřeb, zuřivý a hned zas ustrašený pes — to vše bude podkladem jejích snů.

Mám za to, že bude pro ni nejlépe, ulehne-li tělesně unavena; podniknu s ní tedy dlouhou vycházku k útesům na Robin Hood’s Bay a zpět. Snad potom nebude náchylna k náměsíční pochůzce.