Drakula

Deník Miny Murrayové

Téhož dne, v 11 hodin v noci. — Ach, jak jsem unavena! Kdyby nebylo toho, že jsem si učinila psaní deníku povinností, nebyla bych jej této noci již otevřela. Měly jsme roztomilou procházku. Lucy byla za chvíli veselé mysli, jak myslím, dík několika pěkným kravičkám, jež nám přišly vstříc na poli nedaleko majáku a očichávajíce nás, trochu nás polekaly. Mám za to, že jsme zapomněly na všechno, jenom ovšem nikoli na vlastní bezpečnost; bylo nám tedy obrátit list a dát se rychle do kroku. V Robin Hood’s Bay popíjely jsme lahodného čaje ve starodávné hospůdce s klenutými okny právě nad skalami pobřeží chaluhami porostlými. Jistě byly bychom přivedly „moderní ženy“ v úžas svojí chutí k jídlu. Muži jsou zajisté shovívavější, sláva jim! Potom šly jsme domů činíce několik, vlastně mnoho zastávek, abychom si odpočinuly, při čemž jsme měly plnou duši strachu ze zdivočilých býků. Lucy byla vskutku vysílena a chtěly jsme se proto odebrati na lože co možná brzy. Přišel však mladý pan kurát a paní Westernrová pozvala jej, aby s námi zůstal na večeři. Lucy i já měly jsme krušnou práci s nudným panákem. Myslím, že mé slovní potyčky byly vydatnější, neboť se dovedu pevně držet. Mám za to, že se biskupové musejí sejíti a uraditi o ustanovování onačejších kurátů, kteří nedají se udržeti na večeři, byť jich někdo sebe více nutil, a kteří poznají, kdy jsou děvčata unavena. Lucy usnula a tiše oddychuje. V obličeji je červenější nežli jindy a vyhlíží, ach, tak sladce! Jestliže se pan Holmwood zamiloval do ní, když ji pouze viděl v obytném pokoji, ráda bych věděla, co by řekl, kdyby ji teď spatřil. Některé „moderní ženy-spisovatelky“ vystoupí jednoho dne s požadavkem, aby bylo mužům i ženám dovoleno viděti se ve spaní, dříve nežli učiní nebo přijmou nabídnutí k sňatku. Domnívám se však, že „moderní“ ženy neomezí se na pouhé přijetí nabídky: budou se o muže ucházeti samy. A to bude něco pěkného! Je v tom něco potěšujícího. Jsem dnešního večera tolik šťastna, že drahá Lucy lépe vypadá. Opravdu věřím, že se změnila a vyvázla z onoho náměsíčnictví. Byla bych úplně šťastna, kdybych jen věděla, zda-li Jonathan… Bůh mu žehnej a jeho ochraňuj!

Dne 11. srpna, ve 3 hod. z rána. — Zase k deníku. Jelikož nemohu spáti, chci psáti. Jsem příliš rozčilena, takže neusnu. Udála se taková dobrodružná příhoda, jež nám nahnala smrtelných úzkostí. Usnula jsem, sotva jsem zavřela deník… Vtom jsem nadobro procitla a vyskočila s hrozným pocitem strachu a prázdnoty kolem sebe. V pokoji bylo tma, že jsem Luciinu postel neviděla; připlížila jsem se a hmatala po ní. Postel byla prázdna. Rozškrtla jsem sirku a seznala, že Lucy vůbec není v pokoji. Dveře byly zavřeny, nikoli vsak zamčeny, což jsem sama byla učinila. Bála jsem se probuditi její matku, jíž se poslední dobou přitížilo; oblekla jsem se tedy a chystala jsem se podívat se po přítelkyni. Když jsem vycházela z pokoje, napadlo mě, že by mi mohly šaty, jež nosila, podati jakési vysvětlení, co ve snu zamýšlela. Župan znamenal by, že chodí po domě, šaty vycházkové, že je z domova. Župan i šaty byly na svém místě. „Díky Bohu!“ řekla jsem si, „nemůže býti daleko, poněvadž jest jen v nočním obleku.“ Sběhla jsem se schodů a nahlídla do obytného pokoje. Nebylo jí tam! Podívala jsem se do ostatních otevřených místností domu a vzrůstající strach mne mrazil u srdce. Posléze jsem přišla až k domovním dveřím a zastala je otevřeny. Nebyly otevřeny dokořán, jenom jazýček zámku nezapadal. Domácí lidé měli každé noci dveře pečlivě uzamknouti; obávala jsem se tedy, že Lucy vyšla ven tak, jak byla. Nebylo kdy přemýšleti o tom, co se mohlo státi; temné, tísnivé obavy zatemňovaly mi přesnou soudnost. Popadla jsem velký, těžký šál a vyběhla ven. Hodiny odbíjely právě jednu, když jsem doběhla ke Crescentu, kdež nebylo viděti ani živé duše. Běžela jsem podél severní terasy, nespatřila jsem však bílé postavy, jakž jsem očekávala. Od kraje západního útesu nad přístavní hrází dívala jsem se přes přístav k východnímu ostrohu, doufajíc, nebo obávajíc se, ani sama nevím co, že spatřím Lucy na našem oblíbeném sedadle. Jasný úplněk zakrývaly chvílemi těžké, honící se mraky, takže se po celém kraji střídalo jejich během prchavé diorama světla a stínu. Asi dvě vteřiny nespatřila jsem ničeho, poněvadž stín mraku zahalil Mariánský kostel a celé jeho okolí. Když mrak přeletěl, zpozorovala jsem zase zříceniny opatství; a když okraj úzkého pruhu světla, ostrý jako ostří meče, nad nimi přeletěl, spatřila jsem postupně kostel i hřbitov. Ať již jsem očekávala cokoli, nebyla jsem zklamána, neboť tam, na našem oblíbeném sedátku, jevil mi stříbrný svit měsíce zpola vzad odkloněnou postavu, jako sníh bílou. Příliš rychle hnal se mrak, takže jsem neuviděla mnoho, neboť ihned téměř zahalila vše hluboká tma; zdálo se mi však, jakoby cosi temného stálo za sedadlem, kde se bělala bílá postava, a sklánělo se nad ní. Co to bylo, zdali zvíře nebo člověk, nemohla jsem rozeznati; nečekala jsem, až zase něco spatřím, nýbrž běžela jsem dolů po schodech k přístavní hrázi a po rybním tržišti k mostu, kudy vedla jediná cesta na východní útes. Město zdálo se jako mrtvo, neboť nespatřila jsem živé duše; byla jsem tomu ráda, poněvadž nepřála jsem si svědků Lucyina utrpení. Čas i vzdálenost zdály se nekonečny, kolena se mi chvěla a namáhavě jsem oddechovala, když jsem se hnala po nekonečných schodech k opatství. Jistě jsem rychle běžela, a přece se mi zdálo, jakoby nohy mé byly zatíženy olovem a klouby v celém těle byly zarezivělé. Když jsem přišla nahoru, spatřila jsem sedadlo i bílou postavu, neboť jsem byla dosti blízko, abych mohla i potmě rozeznati onen stín. Bylo nade vši pochybnost: něco dlouhého a černého sklánělo se nad bílou postavou. Zvolala jsem zděšena: „Lucy! Lucy!“

Ono „cosi“ zvedlo hlavu a s místa, kde jsem stála, spatřila jsem bílou tvář a rudě planoucí oči. Lucy neodpověděla a já pádila jsem ke hřbitovnímu vchodu. Když jsem vešla, octl se kostel mezi mnou a lavičkou, takže mi asi na minutu zmizela s očí. Když jsem ji opět spatřila, mrak odplul a měsíc tak jasně svítil, že jsem zřetelně viděla Lucy vzad se zaklánějící a s hlavou spočívající na opěradle lavice. Byla úplně sama a po nějaké živé bytosti nebylo ani stopy.

Když jsem se nad ní sklonila, viděla jsem, že dosud spí. Rty její byly otevřeny, — dýchala, nikoli jemně jako jindy, nýbrž dlouhými, těžkými tahy, jakoby zápasiti musela o to, aby mohla plíce naplniti svěžím vzduchem. Když jsem se jí skoro dotkla, zvedla ze spaní ruku a přitáhla si límec noční košile těsněji kolem hrdla. Při tom se lehce zachvěla, jakoby jí bylo chladno. Přehodila jsem přes ni teplý šál a přitáhla jí konce jeho ke krku, neboť jsem se obávala, aby se nerozstonala z nočního chladného vzduchu, jsouc odstrojena. Bála jsem se ji rázem probudit a abych měla ruce volny pro případnou pomoc, sepiala jsem jí šál na krku dlouhou jehlicí; ve strachu jsem asi byla nemotorna a snad jsem ji škrábla nebo bodla jehlicí, neboť když se jí dech znenáhla uklidňoval, několikrát si sáhla na hrdlo a zasténala. Když jsem ji důkladně zabalila, obula jsem jí své střevíce a velmi jemně jsem se pokusila ji vzbudit. Zprvu zůstala k tomu netečna; znenáhla však se probírala ze spánku, chvilkami vzdychajíc a sténajíc. Posléze, jelikož čas rychle míjel a z jiných ještě důvodů, pro které jsem ji chtěla co nejdříve domů dopraviti, silněji jsem jí zatřásla, takže konečně otevřela oči a probudila se. Spatřivši mě, nezdála se překvapena, jelikož rozumí se, nebyla si hned vědoma, kde vlastně jest. Lucy se vždycky probouzí roztomile; tak ani tentokráte nepozbyla půvabu, ačkoli se tělo její tetelilo zimou, a poněkud se zděsila toho, že procitá svlečena v noci na hřbitově. Trochu se chvěla a přivinula se ke mně; když jsem jí řekla, aby šla ihned se mnou domů, vstala mlčky, poslouchajíc jako děcko. Když jsme odcházely, hrubý štěrk píchl mě do nohy a Lucy postřehla můj sten. Zastavila se a naléhala na mne, abych si obula své střevíce; nechtěla jsem však. Za to, když jsme přišly na pěšinu za hřbitovem, kde zbyla kaluž po prudkém lijáku, umazala jsem si nohy blátem, trouc nohu o nohu, aby si mě nikdo cestou domů nevšiml, že jsem bosa, kdybychom snad někoho potkaly.

Štěstí nám přálo a přišly jsme domů, aniž jsme potkaly živé duše. Spatřily jsme jenom jediného muže, jenž asi nebyl dosti střízliv, an přichází po silnici proti nám; schovaly jsme se však ve vratech, až zašel malým vchodem na odlehlý úzký dvoreček, jakému ve Skotsku říkají „wynds“. Srdce mi celý ten čas bušilo tak hlasitě, že jsem se bála, abych neupadla. Měla jsem strach o Lucy, nejen o její zdraví, jemuž mohlo ublížiti nastuzení, nýbrž o její pověst, v případě, že by se o tomto dobrodružství někdo dověděl. Když jsme přišly domů, umyly jsme si nohy, pomodlily se spolu a já uložila jsem ji do postele. Nežli usnula, prosila mě, ano úpěnlivě žadonila, abych ani slova neříkala nikomu, ani její matce, o této náměsíční vycházce. Zprvu jsem váhala slíbiti jí to; když jsem vsak uvážila zdravotní stav její matky a že by tato zvěst jí přitížila, a když jsem pomyslila na to, že by věc byla snad — nikoli snad, nýbrž zcela jistě — nesprávně vykládána, kdyby se dostala na veřejnost, rozhodla jsem, že učiním moudřeji, pomlčím-li o ní. Mám za to, že jsem učinila dobře. Zamkla jsem dveře a klíč jsem si uvázala na zápěstí ruky; tak snad už nebude klid můj rušen. Lucy tvrdě spí zdravým spánkem; odlesk ranního úsvitu je dosud vysoko a daleko nad mořem…

Téhož dne v poledne. — Všechno jde dobře. Lucy spala, dokud jsem jí nevzbudila a zdá se, že se po celou noc ani neobrátila. Noční dobrodružství jí asi neuškodilo; naopak, prospělo jí, neboť vypadá dnes lépe nežli za posledních několika neděl. Je mi však líto, že jsem ji svou jehlicí poranila. Zajisté bylo toto zranění dosti závažno, neboť kůže na hrdle jest úplně probodena. Jistě jsem poněkud poodtáhla a probodla uvolněnou kůži, neboť jeví dva malé červené body jako po bodnutí jehlou, a na límci noční košile byla kapka krve. Když jsem se jí omlouvala a na sebe se proto mrzela, vysmála se mi a durdila se, řkouc, že toho ani nepociťuje. Na štěstí nezůstaví zranění toto ani jizvy, neboť jest jen nepatrné.

Téhož dne večer. — Ztrávily jsme šťastný den. Vzduch byl jasný, slunce vesele zářilo a vanul chladný větřík. Svačily jsme v Mulgreve Woods; paní Westernrová jela po silnici a Lucy a já šly jsme pešky po pobřežní pěšině a u vchodu jsme se sešly. Bylo mi trochu smutno, neboť jsem cítila, jak nadobro bych byla šťastna, kdyby býval se mnou Jonathan. Ale takto! musím však býti trpěliva. Večer jsme se procházely po terase a trochu naslouchaly dobré hudbě od Spohra a Mackenzie a záhy jsme se odebraly na lože. Lucy zdála se klidnější nežli dosud poslední dobou a hned usnula. Zamknu dveře a schovám klíč jako prve, ačkoli v noci nic nemilého nečekám.

Dne 12. srpna. — Byla jsem zklamána ve svém očekávání, neboť mě v noci dvakrát probudila Lucy, jež chtěla odejíti. I ve spánku zdála se trochu mrzuta, že zastala dveře zamčeny, a vrátila se na lože s jakýmsi protestem. S úsvitem jsem procitla a slyšela jsem cvrlikati ptáky před oknem. Lucy se také probudila a k mé radosti vypadala lépe nežli včerejšího jitra. Všechna její stará veselost a živost jakoby se vrátila; přišla ke mně do postele, přitulila se ke mně a vyprávěla mi o Arturovi; řekla jsem jí, jakou starost mám o Jonathana, a jala se mě tedy těšit. Nuže, podařilo se jí to trochu, neboť ačkoli pouhá sympatie nemůže na věci ničeho změnit, přece pomůže osud učiniti snesitelnějším.

Dne 13. srpna. — Zase klidný den; ulehla jsem však zase s klíčem kolem zápěstí. Opět jsem se v noci probudila a zastala Lucy sedící ve spaní v posteli a ukazující na okno. Tiše jsem vstala, odsunula záclonu stranou a podívala se oknem. Měsíc jasně svítil a v něžném jeho svitu zalitá obloha i moře, pohřížené v tajemné mlčení, byly nevýslovně krásny. V měsíční záři přede mnou třepotal se velký netopýr, vraceje se opět a opět vířivými kruhy. Asi dvakrát přiletěl zcela blízko, ale myslím, že se polekal spatřiv mě, a odletěl potom nad přístavem směrem k opatství. Když jsem odešla od okna, Lucy zase již ležela a klidně spala. Za celou noc se ani nepohnula.

Dne 14. srpna. — Na východním ostrohu, čtouc a píšíc celý den. Zdá se, ze Lucy oblíbila si právě ono místečko jako já, a nesnadno jest odvésti ji odtud, je-li čas jíti domů k svačině, na čaj nebo k obědu. Dnes odpoledne prohodila podivnou poznámku. Ubíraly jsme se domů k obědu a přišly jsme nad schody vedoucí od západní přístavní hráze; zastavily jsme se, abychom se pokochaly rozhledem jako obyčejně. Zapadající slunce hluboko na obzoru právě se nořilo za Kettleness; rudé světlo padalo na východní útes a staré opatství a koupalo všechno v nádherné růžové záplavě. Mlčely jsme chvíli a vtom Lucy prohodila jako sama k sobě:

„Zas ty jeho rudé oči! Jsou právě takové.“

Tato podivná slova, s ničím nesouvisící, mě téměř poděsila. Poobrátila jsem hlavu, abych Lucy dobře viděla, aniž by se zdálo, že na ni upírám oči, a spatřila jsem, že jest v jakémsi polospánku s podivným výrazem ve tváři, v němž jsem se ani nevyznala; neřekla jsem však ničeho, jen jsem sledovala její pohled. Zdálo se, že se dívá na naši lavičku, na níž seděla samojediná temná postava. Trochu jsem se polekala, neboť se mi na okamžik zdálo, že cizinec ten má velké oči jako hořící plameny; když jsem se podívala po druhé, přízrak se rozplynul. Rudá záře sluneční dopadala na okna Mariánského kostela za naším sedátkem a když slunce zapadlo, lom a odraz jeho dohasínajících paprsků působily, jakoby se cosi světelného pohybovalo. Upozornila jsem Lucy na zvláštní ten úkaz; rychle se vzpamatovala, ale vzhled její byl smutný: snad si vzpomněla na onu hroznou noc tam nahoře. Nikdy o tom nemluvíme; neříkala jsem tedy ničeho a šly jsme k obědu. Lucy bolela hlava, záhy tedy ulehla. Když jsem ji viděla spáti, vyšla jsem si na chvíli sama na procházku; chodila jsem podél západního útesu a byla jsem plna sladkobolné touhy vzpomínajíc na Jonathana. Když jsem se vrátila domů — zářil jasný měsíc, tak skvělý, že ačkoli průčelí našeho domu v Crescentu bylo ve stínu, bylo každou maličkost dobře viděti — pohlédla jsem na naše okno a spatřila Lucyinu hlavu z něho vykloněnou. Myslila jsem, že snad mě vyhlíží, vyndala jsem tedy kapesník a mávala jím. Nezpozorovala mne a ani se nehnula. Právě přenesla se měsíční záře kolem rohu budovy a světlo padlo na okno. Zřetelně jsem viděla, jak Lucy hlavou spočívá na okenní desce, majíc oči zavřeny. Tvrdě spala a vedle ní na okenní římse sedělo cosi jako velký pták. Bála jsem se, že se nachladí, běžela jsem tedy po schodech nahoru, ale když jsem vkročila do pokoje, odcházela právě do postele v hlubokém spánku; těžce oddychujíc, tiskla si ruku na krk, jakoby se bránila chladu.

Nevzbudila jsem jí, nýbrž teple přikryla; přesvědčila jsem se, jsou-li dveře zamčeny a okno pevně dovřeno.

Ve spánku vypadá Lucy roztomile; je však bledší nežli obvykle a má pod očima ostré bledé pruhy, kterých nevidím u ní ráda. Bojím se, že ji něco oslabilo a podráždilo. Ráda bych zvěděla, co asi.

15. srpna. — Vstala jsem později nežli jindy. Lucy byla unavena a vyčerpána a spala ještě, když nás volali. Při snídani jsme doznaly milého překvapení. Arturovu otci vede se lépe a přeje si, aby došlo k sňatku co nejdříve. Lucy oplývá tichým štěstím a její matka je vesela i zasmušila zároveň. Později pověděla mi, proč. Rmoutí se, že přijde o Lucy, svého jedináčka; těší se však, že našla tak záhy ochrance. Ubohá, dobrá paní! Svěřila se mi, že jest již nad ní vyřčen rozsudek smrti. Lucy o tom dosud ničeho neřekla a vyžádala si mého slibu, že vše zachovám v tajnosti; její lékař s ní sdělil, že jí bude zemříti za několik měsíců, jelikož jí slábne srdce. V každé době, i tedy teď, znamenalo by pro ni náhlé leknutí jistou smrt. Ach, jak moudře jsme učinili, že jsme se jí nezmínili o onom hrozném nočním dobrodružství Lucyina náměsíčnictví.

Dne 17. srpna. — Celé dva dny jsem ničeho nezaznamenala do zápisníku. Neodvážila jsem se psáti. Něco jako temný plášť zdá se zahalovati naše štěstí. O Jonathanovi nemám nejmenší zprávičky a Lucy je čím dále tím slabší, zatím co hodiny její matky jsou téměř sečteny. Jenom nechápu, proč Lucy tolik schází. Jí dobře i spí a pohybuje se na čerstvém vzduchu; ale při tom jí růžičky s tváří mizí, slábne a hubne den ze dne; v noci slyším, jak chrčí jako po vzduchu. V noci chovám klíč ode dveří stále přivázaný u zápěstí, ona však vstává a chodí po pokoji nebo sedá k otevřenému oknu. Na dnešek jsem ji zase našla z okna vychýlenu, a když jsem zkoušela ji probuditi, nemohla jsem toho dokázati; byla ve mdlobách. Když se mi podařilo přivésti ji k sobě, byla slabá jako třtina a naříkala tiše, zdlouha a namáhavě popadajíc dechu. Když jsem se jí tázala, jak se dostala k oknu, zatřásla hlavou a odvrátila se. Myslím, že její nevolnost nepochází od nešťastného bodnutí jehlicí. Podívala jsem se jí na krk, když usnula a všimla jsem si, že jemné ono zranění není dosud zahojeno. Je pořád ještě otevřeno a větší nežli dosud a okraje jeho jsou bělavé. Podobá se malým bílým kroužkům s červeným středem. Nezahojí-li do zítřka nebo pozítří, budu státi na tom, aby je lékař prohlédl.

Dopis. Samuel F. Billington a syn, advokáti ve Whitby, pánům Carter, Paterson & Co. v Londýně.

17. srpna.

Pánové!

K tomuto dopisu přikládáme nákladní list na zboží zaslané drahou Creat Northern Railway. Zásilka budiž vypravena do Carfaxu nedaleko Purfleetu ihned, jakmile zboží bude složeno na stanici King’s Cross. Dům je nyní prázdný, přikládáme však klíče, z nichž každý opatřen jest lístkem.

Račte složiti bedny, počtem 50, jak svědčí nákladní list lodní, do poněkud chatrné části domu, označené na připojeném stručném náčrtku písmenem „A“. Váš zmocněnec snadno místo ono pozná jakožto bývalou kapli budovy. Zboží odveze se vlakem v 9.30 večer a přibude v King’s Crossu ve 4.30 zítra odpoledne. Jelikož si náš zákazník přeje, aby vypraveno bylo co nejdříve, budeme vám díkem zavázáni, přichystáte-li povozy v King’s Crossu v době označené a odtud ihned zboží dále vypravíte. Aby se předešlo možnému opozdění, v případě, že byste snad se tázali, kdo bude hraditi výlohy, připojujeme poukaz na deset liber (L 10) a prosíme, byste nám přijetí tohoto peníze potvrdili. Kdyby snad výlohy byly menší nežli zaslaná suma, můžete přeplatek vrátiti; budou-li větší, pošleme nedoplatek ihned, jakmile nás o jeho výši zpravíte. Při odchodu zanechte klíče ve velké předsíni, kde si je vlastník vyzvedne při vstupu do domu, jejž si druhým klíčem otevře.

Prosíme, byste nepovažovali za porušení obchodní zdvořilosti, dožadujeme-li se největšího urychlení.

V dokonalé úctě Samuel F. Billington a syn.

Dopis. Páni Carter, Paterson & Co. Londýn, pánům Billington a syn, Whitby.

21. srpna.

Vážení pánové!

Potvrzujeme, že přijali jsme L 10 a posíláme šek na L 1 17 sh 9 d, jakožto přeplatek přiloženého účtu. Zboží odeslali jsme přesně dle Vašich pokynů a klíče zanechali v balíčku ve velké předsíni.

V úctě veškeré za fu Carter, Paterson & Co.

Deník Miny Murrayové

Dne 18. srpna. — Jsem dnes šťastna a píši sedíc na hřbitovním sedátku. Lucy je dnes mnohem lépe. Na dnešek spala dobře celou noc a ani jednou mne nerušila. Zdá se, že se jí růže na líčka již vracejí, ačkoli dosud vyhlíží churavě bleda a nemocna. Kdyby snad byla chudokrevna, nedivila bych se, ale to není. Jest veselé mysli a plna života a bodrosti. Všechna chorobná zamlklost ji opustila a sama připomněla mi, jako bych potřebovala nějaké připomínky, na onu noc, a že to bylo zde, právě na tomto sedátku, kde jsem ji zastala spící. Když mluvila, klepala podpatkem střevíců na náhrobek a pravila:

„Mé ubohé nožky tehdy nenadělaly mnoho hřmotu. Trvám, že starý pan Swales byl by mi jistě řekl, že asi proto, že bych nerada vzbudila nebožtíka Geordie.“ Jelikož byla tak sdílna, otázala jsem se, zdali se jí oné noci vůbec něco zdálo. Nežli odpověděla, ukázal se jí na čele zase onen milý, rozpačitý rys, jejž Artur — říkám Artur, jak ona jej zvykle jmenuje — má prý tak rád; a věru, nedivím se tomu. Potom pravila dále v polosnění, jakoby se rozpomínala:

„Nesnila jsem zcela; všechno zdálo se mi skutečností. Přála jsem si jen, abych byla zde na tomto místě, ani nevím, proč, neboť jsem se čehosi bála, nevím, čeho. Pamatuji se, ač jsem snad spala, že jsem běžela po silnici a potom po mostě. Právě se vymrštila ryba, když jsem tudy šla; nachýlila jsem se přes zábradlí, abych se po ní podívala a potom jsem slyšela výt mnoho psů: zdálo se, že je vyjících psů plné město, když jsem stoupala po schodech. Dále si nejasně vzpomínám čehosi táhlého, černého s červenýma očima, právě jaké jsem onehdy spatřila při západu slunce, a hned mi bylo velmi blaze, ale zároveň tuze trpce; potom se mi zdálo, že se topím v hluboké, zelené vodě, v uších mi zněla líbezná hudba jako prý lidem tonoucím a posléze všechno se ode mne vzdalovalo, duše jako by mi z těla odcházela a vznášela se ve vzduchu. Tuším, že se pamatuji, že se rázem právě pode mnou ocitl západní maják, měla jsem pocit smrtelné úzkosti jako při zemětřesení, vzpamatovala jsem se však a cítila, že mnou třeseš. Viděla jsem tě při tom dříve nežli cítila.“

Potom dala se do smíchu. Bylo mi jaksi nevolno a naslouchala jsem jí bez dechu. Nehodlala jsem obírati se tím a myslila jsem, že bude lépe, odvedu-li mysl její od tohoto thematu; přešly jsme tedy na jiný hovor a Lucy byla zase táž jako jindy. Když jsme přišly domů, byla účinkem svěžího vánku občerstvena a bledé její tváře zrůžověly. Matka její se zaradovala, když ji spatřila, a ztrávily jsme spolu velmi šťastný večer.

Dne 19. srpna. — Radost, radost, radost! Ačkoli ne samá radost. Chudák stonal; proto nemohl psáti. Nebojím se myslit si to a říci teď, když to vím. Pan Hawkins poslal mi dopis a sám připsal několik, ach tak milých slov! Zítra odjedu k Jonathanovi a budu ho ošetřovati, bude-li potřeba a přivezu si jej domů. Pan Hawkins povídá, že by bylo dobře, kdybychom se dali oddati tam. Plakala jsem nad dopisem dobré sestry, že jest až vlhký, jak jej na ňadrech cítím. Jest od Jonathana a proto musí spočívati na mém srdci, neboť on dlí v srdci mém. Má cesta jest již přesně stanovena a zavazadla jsou již připravena. Vezmu si jen ještě jeden oblek na převleknutí; Lucy vezme můj kufr do Londýna a tam jej ponechá tak dlouho, dokud si pro něj nepošlu; neboť je možno, že… Nemohu psáti dále; smím to říci jen Jonathanovi, svému manželu. Dopis, jejž on viděl a jeho se dotýkal, musí mi být útěchou, dokud se nesetkáme.

Dopis. Sestra Agata z nemocnice Szent Jószif-Sz. Maria v Budapešti slečně Wilhelmíně Murrayové.

Drahá slečno!

Píši Vám na žádost pana Jonathana Harkera, jenž dosud nemá ke psaní dosti sil, ačkoli se již pozdravuje, díky Bohu, sv. Josefu a sv. Marii Panně. Je skoro šest neděl v našem ošetřování, utrpěv prudký zánět mozku. Žádá mě, abych vám vyřídila jeho poručení a oznámila, že toutéž poštou píši panu Petru Hawkinsovi v Exeteru, že jej ubezpečuje svou oddaností a omlouvá se, že se dlouho opozdil, ač úkolu svému dostál. Bude žádati, aby směl prodlíti ještě několik neděl v našem horském sanatoriu, aby se mohl vrátiti zdrav. Také si přeje, abych Vám napsala, že nemá dosti peněz s sebou, ale že si zdejší pobyt rád zaplatil, aby nezkrátil jiných, kteří by zde hledali pomoci.

Přejíc Vám všeho dobrého, ubezpečuje Vás úctou a náklonností sestra Agata.

P. S. Můj nemocný usnul a otvírám tedy dopis, abych ještě něco dodala. Vyprávěl mi mnoho o Vás a že budete brzy jeho ženou. Přeji Vám oběma všeho dobrého! Utrpěl asi hrozný otřes nervů, jak praví náš lékař, — a v tomto třeštění měl děsná vidění: o vlcích, jedu a krvi; o strašidlech a demonech, a bojím se říci, o čem ještě. Ošetřujte jej laskavě a pečlivě, aby ho nic takového nerozčililo ani po čase; stopy nemoci, které podlehl, tak snadno nepominou. Byli bychom již dávno psali, ale nevěděli jsme komu, neznajíce jeho přátel; neměl totiž u sebe ničeho, co by nás bylo mohlo uvésti na nějakou stopu. Přijel vlakem od Sibíně a přednosta stanice vyprávěl vlakvedoucímu, že přiběhl na nádraží a volal o lístek domů. Poněvadž z jeho prudkého vystupování bylo viděti, že jest Angličan, dali mu lístek na konečnou stanici trati a dojel tedy až sem.

Buďte ujištěna, že je zde o něj dobře postaráno. Svojí dobrotou a vybraným chováním získal si zde srdce všech. Je mu opravdu lépe a ani dost málo nepochybuji, že za několik neděl se zcela uzdraví. Ale pro jistotu buďte velice opatrna. Vyprošuji Vám od Pána Boha na přímluvu sv. Josefa a Marie Panny mnoho, mnoho a mnoho šťastných let.

Deník Dra Sewarda

19. srpna. — Podivná a náhlá změna s Renfieldem na dnešek. K osmé hodině začal jeviti rozčilení a čenichal po všem jako pes na stopě. Dozorce byl jeho chováním udiven a poněvadž věděl, jak se o nemocného zajímám, chtěl jej přimět k hovoru. Renfield bývá k dozorci uctiv, mnohdy až ponížený; této noci však, jak mi muž ten řekl, byl příliš pánovit. Nedal se vůbec ani do řeči. Řekl všeho všudy:

„Nerad bych s vámi mluvil: kdo ví, kdo jste? Mistr je nablízku.“

Dozorce myslí, že je to náhlá náboženská šílenost, jež se ho zmocnila. Je-li tomu tak, jest nám pozorovati jeho záchvaty, neboť silný muž s vražednou a zároveň náboženskou manií může býti nebezpečen. Tato kombinace je z nejhroznějších. O deváté byl jsem sám u něho. Choval se ke mně právě tak jako k dozorci; ve svém velikášství nerozlišoval asi mezi mnou a zřízencem. Šílenost jeho je náboženská a brzy se bude domnívat, že je Pánem Bohem. Pro všemohoucí bytost je rozdíl mezi člověkem a člověkem maličkostí. Jak se tito šílenci dávají unášeti! Pravý Bůh nedá ani vrabci se střechy spadnouti; ale Bůh stvořený lidskou ješitností nezná rozdílů mezi orlem a vrabcem. Ó, kdyby jen lidé věděli!

Asi po půl hodině rozčilení Renfieldovo víc a více vzrůstalo. Nechtěl jsem na sobě ukázati, že ho hlídám, přes to však jsem jej bedlivě pozoroval. Vtom kmitl se mu v očích onen poťouchlý záblesk, jejž pozorujeme vždycky u šílence, když napadne mu utkvělá jeho myšlenka; a zároveň ono zvláštní držení hlavy a šíje, jež dozorci tak dobře znají. Uklidnil se docela, odstoupil a usedl na pelest postele s hlubokou oddaností a zíral ztrnulým zrakem do prázdna. Byl bych rád vyzkoumal, je-li jeho apatie skutečna nebo líčena; snažil jsem se tedy zapřísti rozhovor o jeho koníčku, kteréžto thema nikdy neminulo se účinkem. Zprvu neodpověděl, posléze však řekl:

„Aby to kat vzal! Ani za mák se o to nestarám.“

„Cože?“ tázal jsem se. „Snad mi nebudete chtít napovídat, že se nestaráte o pavouky?“ Pavouci jsou teď jeho koníčkem a zápisník je pln sloupců drobných čísel. Na to odpověděl záhadně:

„Nevěstě se oči zalesknou, očekává-li ženicha; když se však ženich přiblížil, nevidí ničeho, poněvadž má oči plny slz.“

Nechtěl se určitěji vyjádřit; zůstal svéhlavě sedět na pelesti postele po celou dobu, kdy jsem byl u něho.

Jsem unaven dnes večer a hluboce zamyšlen. Myslím jedině na Lucy a co se s ní asi děje. Neusnu-li záhy, užiji chloralu, tohoto moderního Morphea — C2HCl3OH2O! Musím dát pozor, aby se mi nestal nezbytným zvykem. Nikoli, dnes ho chci užívat! Myslil jsem na Lucy a nechci tím zneuctít vzpomínku na ni. Bude-li to muset být, bude dnešní noc bezsenná…

Později. — Rád jsem učinil toto rozhodnutí; a ještě radši jsem, že jsem mu dostál. Ležel jsem neklidně a slyšel jsem zvonek zaznít jen dvakrát, když přišel ponocný, jejž poslal dozorce hlásit, že Renfield uprchl. Oblekl jsem se a ihned pospíšil dolů; můj nemocný je příliš nebezpečný člověk, abychom jej nechali se potulovat. Jeho velikášské myšlenky mohly by se státi nebezpečny i jiným. Dozorce mě čekal. Povídal, že jej viděl ani ne před desíti minutami zdánlivě spícího na lůžku, když nahlížel pozorovacím okýnkem ve dveřích. Pozornost jeho upoutalo prudké otevření okna. Běžel zpátky a zahlédl již jen nohy ošetřovancovy mizeti oknem a hned pro mne poslal. Uprchlík byl pouze v nočním oděvu a nemohl býti tuze daleko. Dozorce se vyslovil, že bude lépe pozorovati, kudy půjde a jíti potom za ním, nežli vyjde-li se z domovních vrat a tím pustí se s očí. Je to nemotora a nemohl tak snadno prchnouti oknem. Já jsem štíhlý a jeho pomocí dostal jsem se, nohama napřed, ven a poněvadž okno jest jen několik stop nad zemí, seskočil jsem bez pohromy. Dozorce mi řekl, že chovanec náš šel vlevo a dále běžel přímou čarou; pádil jsem tedy co nejrychleji naznačeným směrem. Když jsem přeběhl stromořadím, spatřil jsem bílou postavu, ana přelézá vysokou zeď, jež dělí náš pozemek od parcely sousedního domu.

Hned jsem se rychle vrátil a řekl dozorci, aby rychle obstaral tři nebo čtyři muže, kteří by šli se mnou na pozemek carfaxský v případě, že by se náš chovanec bránil. Sám popadl jsem žebřík, vystoupil jsem na zeď a seskočil na druhou stranu. Zahlédl jsem Renfielda, an zahýbá za roh domu, a běžel jsem tedy za ním. Na druhé straně budovy viděl jsem, jak se tiskne na staré, železem kované dveře kaple. S někým asi mluvil, ale bál jsem se přistoupiti tak blízko, abych slyšel, co povídá; byl bych jej poplašil a byl by utekl. Chytit letící roj včel je maličkostí proti sledování nahého šílence, jenž hodlá uprchnouti! Za několik minut jsem však zpozoroval, že si nevšímá ničeho kolem sebe; odvážil jsem se tedy přistoupiti k němu blíže, tím spíše, že moji lidé přelezli již přes zeď a byli mi nablízku. Slyšel jsem, jak povídá:

„Jsem zde k rozkazu Vašemu, Mistře. Jsem Vaším otrokem a Vy odměníte mě, neboť zůstanu věren. Dávno již jsem Vás zbožňoval z dáli. Teď jste blízko, čekám Vašich rozkazů a nepřejdete mimo mne, pravda-li, drahý Mistře, až budete rozdíleti věci dobré?“

Je to sobecký starý žebrák. I když se domnívá, že je vtěleným Bohem, myslí jen na svůj prospěch. Jeho utkvělé myšlenky jsou zajisté podivnou kombinací. Když jsme ho popadli, bránil se jako tygr. Má ohromnou sílu a rovná se spíše divoké šelmě nežli člověku. Nikdy dosud neviděl jsem šílence tak krajně rozvztekleného; a doufám, že již nikdy nespatřím. Dobře, že jsme včas poznali jeho sílu a nebezpečnost. S takovouto silou a odvahou byl by mohl natropit mnoho zlého, nežli jsme se ho zmocnili. Teď je každým způsobem neškoden. Ani Jack Sheppard by se nevysmekl ze svěrací kazajky, kterou jsme mu nasadili, a v cele s vycpanými stěnami jsme jej spoutali řetězem. Řev jeho je chvílemi hrozný, ale hned potom nastalé ticho budí hrůzu smrtelnou, neboť každým pohybem a obratem jeví chut vraždit.

Právě teď ponejprv pronesl souvislá slova:

„Uklidním se, Mistře. Přichází to, přichází, přichází!“

To mi bylo hned hlášeno. Byl jsem příliš rozčilen, abych mohl spáti, ale tento deník mě uklidnil a doufám, že této noci si trochu pospím.