Drakula

Dopis. Mina Harkerová slečně Lucy Westernrové

Budapešt 24. srpna.

Nejmilejší Lucy!

Vím, že bys ráda zvěděla, co se událo od té doby, kdy jsme odjely ze stanice Whitby. Nuže, má drahá, přijela jsem šťastně do Hullu a vsedla na loď do Hamburku plující, odkudž jsem jela vlakem sem. Mám za to, že jsem sotva cestou myslila na něco jiného, nežli že jedu k Jonathanovi, a poněvadž mi bude celé noci jej ošetřovati, učiním nejlépe, když si co možná hezky pospím… Zastala jsem svého milence, ach! tak hubeného, bledého a sesláblého. Všechna rozhodnost vyprchala z milých jeho očí, a klidná důstojnost v jeho tváři, o které jsem Ti často povídala, je ta tam. Je chuďas pouhou lidskou zříceninou a nepamatuje se na nic, co se s ním dělo před nějakým časem. Ostatně chce ve mně vzbuditi tuto víru a já se nikdy neotáži. Utrpěl hrozný otřes nervů a bojím se, že by se rušivě dotklo jeho mozku, kdyby se pokusil vzpomínati toho. Sestra Agata, dobrá to bytost a rozená ošetřovatelka, řekla mi, že blouznil o hrozných věcech, dokud nebyl ještě při smyslech. Prosila jsem ji, aby mi vyprávěla, co se stalo; ale jen se pokřižovala a řekla, že o tom nikdy nepromluví; blouznění nemocných je prý posvátným tajemstvím, a ošetřovatelka, jež musí vyslechnouti je z povolání, má je respektovati. Je to milá, dobrá duše; nazejtří, když viděla, že se rmoutím, vrátila se k oné věci a znovu ubezpečujíc, že se nezmíní o tom, o čem blouznil můj ubohý milenec, řekla: „Mohu vám říci jen tolik, má drahá, že nebylo to nic, zač by se mu bylo styděti; a vy jako jeho nastávající žena, nemáte proč se znepokojovati. Nezapomněl na vás, ani čím vám je zavázán. Strachoval se vážných, hrozných věcí, jichž by nesnesl žádný smrtelník.“ Myslím, že ta drahá duše se domnívá, že mohu žárliti na jinou dívku, která se mému milenci zalíbila. Ó, té myšlenky, že bych já žárlila na Jonathana! A přece, má drahá, přiznám se Ti, že zachvěla jsem se radostí, když jsem seznala, že žádná jiná ženská bytost nebyla vinna jeho utrpením.

Sedím právě u jeho lože a mohu se mu dívati do tváře, když spí. Právě se probouzí…

Když se probudil, chtěl na mně svůj kabát, hodlaje si vzíti něco z kapsy; požádala jsem sestru Agatu a ta přinesla mi jeho věci. Viděla jsem, že mezi nimi byl zápisník a chtěla jsem ho právě požádati, aby mi dovolil do něho nahlédnouti, neboť jsem věděla, že v něm najdu klíč k jeho onemocnění, — ale myslím, že mi viděl přání toto na očích: poslal mě k oknu, řka, že chce býti na chvilku samoten. Potom mě zase přivolal a když jsem se vrátila, měl ruku nad zápisníkem a řekl mi slavnostně:

„Vilemino!“ Věděla jsem, že chce mluviti nejvýš vážně, jelikož mě tímto jménem neoslovil od té doby, kdy požádal o moji ruku. — „Znáš, drahoušku, mé názory o důvěře mezi mužem a ženou: nemá mezi nimi býti tajemství, hry na schovávanou. Utrpěl jsem veliký otřes nervů a když se pokusím pomysliti si, co to všecko bylo, cítím, že mi jde hlava kolem a nevím, bylo-li všechno skutečností nebo snem šílence. Víš, že jsem měl zánět mozku a tu člověk málem šílí. V tom spočívá tajemství a nehodlám ho ani proniknouti. Naším sňatkem chci začíti nový život.“ Rozhodli jsme se totiž, má drahá, že se vezmeme, jakmile se učiní zadost formalitám. „Nuže, Vilemino, chceš se mnou sdíleti moji nevědomost? Zde je ta knížka. Vezmi ji a uchovej; čti ji, chceš-li, ale nikdy se o ničem nezmiňuj! Ovšem, leč by na mne dolehla nějaká svatá povinnost vybaviti si ony trpké chvíle prosněné nebo probděné, ve zdraví nebo v šílenství zažité, jež jsem tuto vylíčil.“ Sklesl unaven zpět a já položila jsem mu zápisník pod podušku a políbila ho. Poprosila jsem sestry Agaty, aby požádala superiora, aby nás odpoledne oddal a čekala jsem, s jakou přijde…

Vrátila se a řekla mi, že poslali pro kaplana anglikánské misie. Měli jsme býti za hodinu oddáni, nebo alespoň, až Jonathan procitne…

Lucy, ten okamžik rychle nadešel. Cítím se velmi, velmi šťastna. Jonathan se probudil asi za hodinu a vše bylo připraveno; posadil se v posteli, podepřen jsa poduškami. Odpověděl své „chci“ pevně a jadrně. Já jsem stěží mohla promluviti; srdce mé tolik překypovalo, že i tato slova div mne nezadusila. Drahé sestry řádové byly tak laskavy! Dej Bůh, abych jich nikdy, nikdy nezapomněla, ani hluboké, oddané vděčnosti, kterou jsem jim zavázána. Jest mi však vylíčiti mé manželství.

Když kaplan a sestry zůstavili me samotnu s mým mužem, — ach, Lucy, ponejprv píši slova „s mým manželem“, vyňala jsem zápisník zpod podušky, zabalila jej do bílého papíru a převázala kouskem bledě modré stužky, kterou jsem měla kolem krku, zapečetila jsem uzlík a pečetítkem byl mi můj snubní prsten. Potom jsem jej políbila a ukázala mužovi a řekla jsem, že takto zápisník nechám jakožto vnější viditelné znamení naší vzájemné důvěry po celý život; že ho nikdy nechci otevříti; leč jen k vůli němu samotnému v případě nějaké závažné povinnosti. Potom uchopil mě za ruku a — ach, Lucy, ponejprv chopil se ruky své ženy — a řekl, že je tak nejkrásněji na celém božím světe a že by pro to chtěl znovu prožíti celou svoji minulost, kdyby bylo potřeba. Chudáček, byl by rád vylíčil část své minulosti; ale vždyť si ještě není vědom času; ale já nejsem žádostiva zvěděti, plete-li si nejen měsíce, ale i leta.

Nuže, má drahá, co jsem měla říci? Jedině to, že jsem nejšťastnější ženou na světě, a že mu nemohu dáti ničeho jiného nežli sama sebe, svůj život a svoji důvěru a tím svoji lásku a oddanost po všechny dny života. A, moje milá, když mě k sobě přivinul slabýma rukama a políbil, bylo mi to slavnostním slibem mezi námi…

Drahá Lucy, víš, proč Ti to všechno povídám? Nejen, že je to všechno milo mně, ale protože i tys mi byla a jsi velice mila. Bylo mi potěšením býti Tobě přítelkyní a vůdkyní, když jsi vyšla ze školní síně, aby ses připravila pro život velkosvětský. Ráda bych Tě teď viděla očima šťastné ženy, k čemuž vede mě má povinnost; abys v manželském svém žití také byla tak šťastna jako já. Drahoušku, prosím Všemohoucího Boha, aby Ti život byl vším, co Ti sliboval: dlouhým výslunným dnem bez drsných větrů, bez opomenutí povinnosti a bez nedůvěry. Nemohu Ti přáti života bez utrpení, neboť toho nikdy býti nemůže; přeji Ti však, abys vždycky byla tak šťastna, jako já jsem nyní. S Bohem, má milá! Psaní toto ihned odešlu a doufám, že mi snad brzy odepíšeš. Jest mi přestati, neboť Jonathan procitl; musím ošetřovati svého manžela!

Vždy Tě milující Mina Harkerová.

Dopis. Lucy Westernrová slečně Harkerové.

Nejdražší Mino!

Oceány lásky a miliony polibků! A abys byla se svým manželem brzy ve svém vlastním domově! Přeji Vám, abyste mohli přijíti tak záhy, abyste se u nás zde stavili; silný zdejší vzduch by brzy Jonathana pozdravil jako záhy zotavil mne. Mám chut k jídlu jako kormorán, jsem plna chuti k životu a dobře spím. Jistě ráda uslyšíš, že jsem náměsíčnictví docela zanechala. Myslím, že jsem nevyšla z postele celý týden, totiž v noci, když ulehnu. Artur říká, že tloustnu. Mimochodem připomínám, že jsem zapomněla, že Artur je zde. Chodíme po procházkách, vyjíždíme si i koňmo, veslujeme, hrajeme tennis a rybaříme spolu a já jej miluji více nežli kdy dosud. Také on mi řekl, že mě více ještě miluje; ale pochybuji, neboť kdysi tvrdil, že mne více již milovati nemůže. Ale to je nesmysl. Však už je tu a volá mě. Tedy pro dnešek dost.

Přijmi pozdrav milující Tebe Lucy.

P. S. — Maminka se Ti vřele poroučí. Zdá se, že jest jí lépe, ubohé.

P. P. S. Naše svatba bude 28. září.

Deník Dra Sewarda

20. září — Případ Renfieldův je čím dál tím zajímavější. Teď se tak dalece uklidnil, že alespoň v jeho zuřivosti jeví se přestávky. První týden po začátku záchvatů neustále dopouštěl se násilností. Potom jedné noci, právě když vycházel měsíc, se utišil a šeptal si: „Teď mohu čekat, teď mohu čekat.“ Dozorce mi to přišel vyřídit a sběhl jsem tedy dolů, abych se na chovance podíval. Byl dosud ve svěrací kazajce a v polštářové světničce; vytřeštěný výraz však zmizel mu s obličeje a oči jeho zase měly v sobě cosi ze své staré žadonivosti, řekl bych „šplhavě ponížené“. Byl jsem spokojen nynějším jeho stavem a nařídil jsem, aby ho uvolnili. Dozorci váhali, posléze však provedli můj rozkaz bez námitek. Podivno, náš chovanec byl v tak dobrém rozmaru, že pozoroval jejich nespokojenost, neboť přistoupiv ke mně, šeptal mi, dívaje se po ostatních úkosem:

„Oni si myslí, že bych vám mohl ublížiti! Hlouposti! Já a vám ublížit! Blázni!“

Byl to arci lichotivý pocit, že tento ubohý šílenec rozlišoval mne v chorém svém mozku od ostatních; přes to však nedovedu sledovati jeho myšlenky. Domnívám se, že mám s ním něco společného, co jej vede k tomu, aby byl při mně; nebo snad ode mne slibuje si něco podivuhodného, že je mu potřeba mého souhlasu? Později to vypátrám. Dnešního večera nechce mluvit. Nedovede ho k tomu přiměti ani slib, že dostane koťátko, ba docela dorostlou kočku. Říká pouze: „Nemám záliby v kočkách. Teď jest mi pomýšleti na něco jiného a mohu čekat, mohu čekat.“

Za chvíli jsem od něho odešel. Dozorce mi povídá, že byl kliden až do úsvitu; potom byl zprvu ve špatném rozmaru, později začal zuřit, až na něj přišly záchvaty, které ho vyčerpaly téměř k mdlobám.

Po tři noci týž úkaz: zuřil celý den, potom byl kliden od východu měsíce do východu slunce. Rád bych té věci přišel na kloub. Skoro se zdá, že na něj má něco vliv, jenž se dostavuje a zase mizí. Šťastný nápad! Této noci svedeme hru zdravého rozumu proti rozumu chorému. Předešle chovanec uprchl bez naší pomoci, tentokrát prchne naším přičiněním. Poskytneme mu příležitosti k útěku a přichystáme lidi, kteří půjdou za ním, bude-li potřeba…

23. srpna. — „Vždy přihází se, čeho nečekáme.“ Jak dobře znal život Disraeli! Když náš ptáček našel klec otevřenu, vylétnouti nechtěl, takže všechny naše výpočty selhaly. Každým způsobem však seznali jsme toto: že údobí klidu trvají značně dlouhou dobu. Příště budeme mu moci uvolniti pouta na několik hodin denně. Nařídil jsem nočnímu dozorci, aby ho pouze zavíral do polštářované cely hodinu před západem slunce, dokud jest ještě kliden. Tělo ubožákovo dozná zajisté úlevy, byť duch jeho nedovedl jí oceniti. Slyšte! Zase něco neočekávaného! Volají mne; nemocný podruhé uprchl.

Později. — Zase noční příhoda. Renfield vyčíhal, až dozorce vešel do světnice. Potom vyrazil za ním a utíkal po chodbě dolů. Vzkázal jsem hlídačům, aby běželi za ním. Zase přeskočil na pozemek opuštěného domu, kde jsme ho našli na témže místě, an se tiskne ke dveřím staré kaple. Když mě spatřil, rozzuřil se, a kdyby ho byli hlídači včas nepopadli, byl by mě snad zabil. Když jsme ho zadrželi, stalo se něco podivného. Náhle zdvojnásobil své úsilí, potom se však rázem ztišil. Mimovolně jsem se ohlédl, nespatřil jsem však ničeho. Potom všiml jsem si pohledu nemocného a sledoval jsem jeho směr, nezpozoroval jsem však nic jiného, nežli že zírá za velkým netopýrem, jenž ve měsíčním svitu strašidelně tiše odlétal k západu. Netopýři obyčejně poletují klikatě kolem a třepotají se, tento však letěl přímě, jako by sledoval určitý cíl nebo měl zvláštní nějaký úmysl. Chovanec náš se uklidňoval každým okamžikem a potom řekl:

„Nepotřebujete mne poutat; půjdu klidně!“ Bez nehody vrátili jsme se domů. Cítím, že v jeho klidu je cosi zlověstného a nezapomenu této noci…

Deník Lucy Westernrové

Hillingham, 24. srpna. — Jest mi napodobiti Minu a činiti si zápisky. Potom si pohovoříme, až se shledáme. Ráda bych, aby už to bylo! Aby byla zas u mne, neboť se cítím tuze nešťastna. Na dnešek bylo mi, jakobych snila, že jsem opět ve Whitby. Snad je to jen změna vzduchu, nebo radost, že jsem zase doma. Všechno je mi temno a hrůzno a na nic se nepamatuji; jsem však plna nejasné úzkosti, je mi velmi slabo a jsem unavena. Když přišel Artur na svačinu, tuze se zasmušil, spatřiv mne, a já jsem se nemohla vzchopit, abych se tvářila vesele. Ráda bych spala dnešní noci v matčině ložnici. Vezmu si nějakou záminku a zkusím to.

25. srpna. — Zase špatná noc. Maminka nehodlala vyhověti mému přání. Není jí samotné asi dobře a bezpochyby nechce mi činiti starosti. Hleděla jsem, abych neusnula a nějakou chvíli se mi dařilo; ale když odbíjela dvanáctá, bylo mi, jako bych se probírala z dřímoty, usnula jsem tedy přece. Něco škrabalo a třepotalo se na okně, ale nevšímala jsem si toho a protože se již na nic nepamatuji, myslím, že jsem opět usnula. A zas ty ošklivé sny. Kéž bych si je alespoň pamatovala! Dnes ráno bylo mi hrozně slabo. Tváře mam na smrt bledé a bolí mě na krku. Nemám asi plíce v pořádku, protože nemohu dobře vdechovat. Budu hledět tvářiti se vesele, až Artur přijde, sic jinak, jak vím, bude nešťasten, takto-li mně uvidí.

Dopis. Artur Holmwood Dru Sewardovi

Hotel Albemarl, 31. srpna.

Milý Jacku!

Prosím Tě, prokaž mi laskavost. Lucy je nemocna; vlastně nemá nějaké zvláštní bolesti, ale vypadá špatně a jest jí co den hůř. Tázal jsem se jí, proč asi; neodvažuji se ptáti její matky, abych ubohé paní nepolekal, poněvadž za dnešního jejího stavu zdravotního mohlo by jí to být osudno. Paní Westernrová se mi svěřila, že osud její je zpečetěn — srdeční vada —, o čemž chuďas Lucy ovšem neví. Jsem jist, že cosi tíží ducha milé této dívky. Jsem rozrušen, vzpomenu-li na to; podívám-li se na ni, jest mi jí líto. Řekl jsem jí, že Tě požádám, abys ji prohlédl; ačkoli se s počátku vzpouzela, — však vím, proč, starý příteli — posléze svolila. Bude to pro Tebe krušný úkol, vím, starý brachu, ale je to pro ni a neváhám Tě tedy prositi, rovněž jako Ty nesmíš váhat. Přijdeš zítra na svačinu do Hillinghamu ve dvě hodiny, abys nevzbudil pozornost paní Westernrové, a po svačině si již Lucy najde příležitost, abyste spolu osaměli. Přijdu na čaj a můžeme odejíti spolu; jsem pln úzkosti a rád bych se s Tebou poradil co možná hned, jak ji prohlédneš. Doufám, že mi vyhovíš. Artur.

Telegram. Arthur Holmwood Dru Sewardovi

1. září.

Jsem volán k otci, jemuž se přitížilo. Píši. Podej podrobnou zprávu noční poštou do Ringu. Telegrafuj, bude-li potřeba.

Dopis Dra Sewarda Arturu Holmwoodovi.

2. září.

Milý starý brachu!

Vzhledem ke zdraví slečny Westernrové spěchám, abych Ti ihned oznámil, že podle mého úsudku není tu poruchy funkcí, ani nemoci nějaké, kterou bych znal. Zároveň nikterak mne vzezření její neuspokojuje; je žalostně přepadlá od té doby, kdy jsem ji posledně viděl. Ovšem nesmíš zapomenouti, že jsem neměl plné volnosti prohlédnouti ji tak, jak bych si byl přál; naše blízké přátelství klade nám v cestu překážky, jichž ani lékařská věda a právo nedovedou překonati. Raději Ti podrobně vylíčím, co jsem shledal, ponechávaje Ti na vůli vyvoditi si vlastní úsudek. Řeknu tedy, co jsem učinil a radím učiniti.

Shledal jsem slečnu Westrnrovou ve zdánlivě veselé náladě. Matka její byla u ní a za malou chvilenku bylo mi zřejmo, že dcera činí vše, jen aby matce nedala ničeho znáti a nezpůsobila jí starosti. Nepochybuji, že cítí, ačkoli ani toho sama neví, že je tu potřeba opatrnosti. Svačili jsme sami a poněvadž jsme se přičinili rozveseliti se, podařilo se nám jako v odměnu za naši námahu, že se mezi námi rozhostilo nelíčené veselí. Potom paní Westernrová odešla, aby si ulehla, a já jsem s Lucy osaměl. Šli jsme do jejího pokoje, a dokud jsme nevstoupili, potrvala její veselost, poněvadž služebnictvo přicházelo a odcházelo. Jakmile se však dveře zavřely, spadla jí maska s tváře; sklesla na židli s hlubokým povzdechem a oběma rukama přikryla si obličej. Když jsem viděl, že její veselá mysl je ta tam, hleděl jsem této okolnosti využíti, abych stanovil diagnosu. Řekla mi velmi něžně:

„Ani vám nemohu říci, jak velice je mi proti mysli mluvit o sobě.“ Namítl jsem, že nám lékařům je důvěra nemocného svatou, a ty že o ni máš hrozně obavy. Podrobila se tedy ihned mému přání a promluvila: „Povězte Arturovi všechno, co za dobré uznáte. Nejde o mne, nýbrž o něj!“ Mohu tedy mluvit docela upřímně.

Snadno jsem mohl pozorovati, že je poněkud chudokrevna, nemohl jsem však najíti obvyklých příznaků chudokrevnosti; náhodou mohl jsem i zkoumati jakost její krve, neboť při otvírání zalehlého okna rozbila tabuli a střepinou skla pořezala se do ruky. Byla to maličkost, ale dobře se mi hodila; vzal jsem si několik kapek krve a analysoval jsem ji. Jakost krve byla zcela normální a sama o sobě svědčila o dobrém zdraví. Též jiná fysiologická pozorování mě naprosto upokojila, že se netřeba ničeho obávati; jelikož se nic neděje bez příčiny, dospěl jsem k názoru, že jde asi o stav duševní. Stěžuje si totiž na občasné potíže při dýchání a že mívá těžké, letargické spaní se znepokojujícími sny, na které se naprosto nedovede upamatovati. Povídá, že jako dítě byla náměsíčná a když přišla do Whitby, tento její zvyk se jí vrátil. Jednou v noci přišla ve spaní až k východnímu ostrohu, kde ji našla slečna Murayová; tvrdí mi však, že náměsíčnictví již tuze dávno nepodlehla. Mám jisté obavy a proto jsem učinil, co nejlepšího jsem jen mohl: psal jsem dávnému svému příteli a učitelovi, profesoru Van Helsingovi do Amsterodamu, který se vyzná v záhadných nemocech jako nikdo jiný na celém světě. Požádal jsem ho, aby sem přijel, a poněvadž jsi mi řekl, že všechno bude na Tvůj vrub, řekl jsem mu, kdo jsi, a o Tvém poměru k slečně Westernové. To, milý příteli, stalo se na Tvé přání a jsem hrd i šťasten, že jsem mohl něco pro vás učinit. Vím, že Van Helsing z osobní náklonnosti učiní pro mne všechno. Ať tedy přijede za tou neb onou záminkou, jest se nám podrobiti jeho pokynům. Je to zdánlivě tvrdohlavec, ale jen proto, že lépe ví, co činit, nežli kdo jiný. K tomu filosof a metafysik, z nejpokročilejších vědců dneška; myslím, že je muž naprosto přímý. To a železné nervy, ledově chladná letora, nepoddajná rozhodnost, sebeovládání i snášelivost, jež nejsou jen pouhými ctnostmi, nýbrž pravým požehnáním, dále nejlaskavější a nejvěrnější srdce, jaké kdy bilo, — jest mu výzbrojí pro šlechetné dílo, jež koná pro lidstvo, — dílo slovem i činem, neboť jeho rozhled je tak rozsáhlý jako jeho všeobsáhlá láska k člověčenstvu. Povídám Ti všechno to, abys věděl, proč k němu chovám tak velikou důvěru. Poprosil jsem ho, aby přišel ihned. Zítra se zase podívám k slečně Westernrové. Setká se se mnou v některém obchodě, abych nepolekal její matky tím, že tak záhy opět došlo k mé návštěvě.

Navždy Tvůj John Seward.

Dopis. Abraham Van Helsing MUDr., PhDr., LIT. Dr. atd. atd. Dru Sewardovi.

2. září.

Milý příteli!

Jakmile došel mne Váš dopis, ihned jsem se vypravil na cestu. Na štěstí mohu odjeti právě hned, aniž bych poškodil někoho z těch, kdo se mému léčení svěřili. Nebýt toho, bylo by zle pro tu, jež se mi svěřuje, ač ku příteli přicházím na zavolání a pomáhám těm, které miluje. Vyřiďte svému příteli, že tenkráte, kdy tak rychle nakazil jste se z mé rány jedem snětivosti s onoho nože, jejž upustil jiný Váš přítel, příliš nervosní, tak jste si mě zavázal, že příchod můj děkovati má více tomu, že za něj prosíte, nežli by toho dokázal celý jeho majetek. Tím větším potěšením jest mi, že mohu pomoci Vašemu příteli; přijdu tedy k vám. Objednejte mi byt v hotelu Great Eastern, abych byl po ruce, a zařiďte věc tak, abych s mladou dámou mohl mluviti brzy z rána, neboť je možno, že bude se mi vrátit ještě večer. Bude-li však potřeba, přijedu zase za tři dni a pobudu déle, bude-li nutno. Zatím s Bohem, příteli Johne!

Van Helsing.

Dopis. Dr. Seward panu Arturu Holmwoodovi

3. září.

Milý Arte!

Van Helsing přijel a již zase odejel. Přišel se mnou do Hillinghamu, kde Lucy důvtipně se postarala, aby matka posvačila mimo dům, takže s ní mohl osaměti. Van Helsing prohledal nemocnou velice bedlivě. Podal mi o tom zprávu a mám s Tebou vše sděliti, neboť jsem ovšem nemohl být po celý čas přítomen. Obávám se, že má veliké starosti; povídá, že bude uvažovati. Když jsem mu řekl o našem přátelství, a jak v této věci spoléháš na mne, pravil: „Musíte mu říci všechno, co o věci soudíte. Povězte mu, co soudím já, chcete-li a dovedete-li uhodnouti. Nikoli, nežertuji. Nejsou to žádné žerty, jdeť o život a smrt a možná o více.“ Tázal jsem se, co tím chce říci, neboť se tvářil velmi vážně. Bylo to, když jsme se vrátili z města a pil před odjezdem do Amsterdamu číši čaje. Nechtěl mi říci ničeho bližšího. Nesmíš míti za zlé, Arte, poněvadž zdrželivost svědčí o tom, že celý jeho mozek pracuje v jejím prospěchu. Buď jist, že bude mluviti zcela zřetelně, až přijde čas. Řekl jsem mu tedy, že Ti podám zprávu o jeho návštěvě, právě jako bych měl napsati zvláštní článek do časopisu The Daily Telegraph. Jakoby si toho ani nevšímal, podotkl, že v Londýně není již tolik špíny jako bývalo, když tu studoval. Dostanu jeho zprávu zítra, bude-li mu možno. Buď jak buď, bude mi psáti.

Nuže tedy o prohlídce. Lucy byla mnohem veselejší nežli onoho dne, kdy jsem ji ponejprv spatřil, a zajisté lépe vyhlížela. Pozbyla poněkud ustrašeného vzezření, jež mě tolik vzrušilo, a také její dech byl normální. Byla velmi roztomila k profesorovi — a snažila se mu věc usnadniti; přes to však jsem pozoroval, že ubohé děvče bojuje v nitru těžký zápas. Myslím, že to Van Helsing také viděl, neboť postřehl jsem rychlý jeho pohled z pod hustých brv, jejž ode dávna znám. Potom začal hovořit o všem, jen ne o nás a nemocech, a to s tak neobyčejnou oduševnělostí, že bylo zřejmo, jak líčená veselost ubohé Lucy přechází v opravdovou. Potom jako mimochodem zavedl obratně hovor o tom, proč přišel a řekl roztomile:

„Milá slečinko, velice mě těší, že vás poznávám, protože jste velmi oblíbena. Ba nad to, má drahá, i u těch, jichž nevidím. Bylo mi řečeno, že jste ve velmi stísněné náladě a smrtelně bleda. Na to pravím: ,Bah!‘“ Luskl prsty a pokračoval: „Ale my dva jim ukážeme, že jsou na omylu. Jak může tuhle ten,“ — a ukázal na mne týmž pohledem a pohybem ruky jako kdysi ve své třídě a později při kterési příležitosti, jež mi nikdy nevyjde z paměti — „věděti něco o mladých dámách? Zabývá se jen svými ženskými blázny, aby je vrátil štěstí a těm, kteří je milují. Má ovšem mnoho práce, ale jakým zadostiučiněním jest, můžeme-li rozsévati takové štěstí! Ale děvčátka! Nemá ženy ani dcery a mladí nemluví s mladými tak jako my staří, kteří jsme poznali tak mnohý zármutek a jeho příčiny. Tedy, má drahá, pošleme jej odtud, aby si zakouřil v zahradě cigaretu, a my si zatím pohovoříme.“ Pochopil jsem tento pokyn a vytratil se; brzy přistoupil profesor k oknu a zavolal mě. Vyhlížel vážně a řekl: „Vyšetřil jsem ji bedlivě, ale neshledal jsem poruchy funkcí. Souhlasím s vámi, že tu byla veliká ztráta krve; byla tu krev, teď jí však není. Tělesné její ústrojí nikterak není anaemické. Požádal jsem jí, aby mi poslala svoji služku, které dám několik otázek, abych ničeho neopomenul. Vím dobře, co asi řekne. A přece je tu nějaká příčina. Všechno má svoji příčinu. Jest mi odejeti domů a uvažovati. Vy mi budete co den telegrafovati; bude-li potřeba, přijdu opět. Tato nemoc — neboť není-li nám dobře, je to zajisté nemoc — mě zajímá, a mladá, drahá ta bytost zajímá mě rovněž. Získala si mé přízně a pro ni, ne-li k vůli vám a pro záhadný případ sám, přijdu zase.“

Řeknu ještě, že nepromluvila již ani slova, ani když jsme spolu osaměli. A teď Arte, víš všechno, co vím já.- Budu ji bedlivě střežiti. Doufám, že ubohému Tvému otci daří se lépe. Je Ti asi hrozně trapno, milý brachu, uprostřed dvou bytostí, jež jsou Ti obě tak drahé. Vím, jak lpíš na svém otci ze synovské povinnosti, a dobře činíš; ale bude-li třeba, vzkáži Ti, abys přišel ihned k Lucy; neměj tedy přílišných obav, jelikož budu Ti podávati zprávy.

Deník Dra Sewarda

4. září. — Chovanec zoofagus neustále budí náš zájem. Měl jen jediný záchvat, a to včera v dobu neobvyklou. Právě před samým polednem začal být nepokojen. Dozorce znal tyto příznaky a hned volal o pomoc. Na štěstí přiběhli lidé právě včas, neboť když odbíjela dvanáctá, tak se rozzuřil, že ho měli ze všech sil co držet. Asi za pět minut však začal se uklidňovat a posléze upadl do jakési trudnomyslnosti, ve které zůstal do teďka. Dozorce praví, že výkřiky za záchvatu zuřivosti budily přímo hrůzu. Měl jsem plné ruce práce, když jsem přišel, neboť bylo mi ošetřiti několik jiných chovanců, kteří se ho vyděsili. Chápu ovšem tento účinek; vždyť řev rozrušoval i mne, ačkoli bydlím opodál. V ústavě jsou právě po oběde a můj ošetřovanec sedí v koutku jako zařezán, s vytřeštěným, potrhaným vzezřením, jež spíše něco napovídá nežli přímo ukazuje. Naprosto ničeho nechápu.

Později. — S mým chovancem zase změna. V pět hodin jsem se na něj díval a zastal jej zdánlivě tak šťastna a spokojena, jako jindy býval. Chytal mouchy a jedl je, zaznamenávaje si výsledky lovu vroubky nehtem na veřejích dveří mezi rámem a výplní. Když mě spatřil, šel mi naproti a omlouval se ze špatného chování; prosil mne velmi pokorně a lichotivě, aby směl být doveden do své světničky a dostal zase svůj zápisník. Považoval jsem za vhodno uvésti jej do lepšího rozmaru; je tedy zase ve svém starém pokoji, okna jsou otevřena. Svoji dávku cukru do čaje rozložil na okenním pražci a přilákal jím mnoho much. Už jich nejí, nýbrž dává je do krabičky jako kdysi a pátrá po všech koutech světnice po pavoucích. Zkoušel jsem příměti jej k hovoru o posledních několika dnech, neboť nitka k jeho myšlenkám byla by mi nemálo prospěla; nerozhovořil se však. Chvilku se díval velmi zasmušile, potom řekl dutým hlasem, spíše jakoby k sobě mluvil nežli se mnou:

„Všechno to tam! všechno to tam! Nechal mě na holičkách. Marna teď všechna naděje, leč bych to učinil sám!“ Potom se ke mně rázně obrátil a řekl: „Pane doktore, chcete mi prokázati laskavost opatřiti mi trochu více cukru? Myslím, že by mi to prospělo.“

„A což mouchy?“ tázal jsem se.

„Ach, ano! Mouchy jej mají rády a já mám rád mouchy; proto bych právě rád nějaký měl.“ A potom se najdou lidé, kteří tak málo vědí, že mohou tvrdit, že šílenci nemluví logicky. Slíbil jsem mu dvojitou dávku a učinil jsem jej, myslím, nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Přál bych si vniknouti do jeho ducha.

O půlnoci. — Opět se s ním udála změna. Byl jsem u slečny Westernrové, které se daří mnohem lépe, a právě jsem se vracel; stoje u vrat, pozoroval jsem západ slunce, když jsem zase zaslechl jeho řev. Jelikož jeho světnička je na této straně domu, mohl jsem jej lépe slyšeti nežli ráno. Nerad jsem se odtrhl od pohledu na zamželou krásu západu nad Londýnem, s jejími strašidelnými světly a inkoustově černými stíny a všemi těmi rozkošnými odstíny, které se jeví jen nad nečistým vzduchem a nad kalnou vodou, abych vešel do ztrnule ponuré, chladné budovy s jejím světem páchnoucí bídy, kdy zoufalému mému nitru zdálo se vše ještě opuštěnější. Přišel jsem k němu právě, když slunce zapadalo a jeho oknem zahlédl jsem mizící rudou kouli. Čím níže slunce klesalo, tím víc ustával jeho záchvat; a když zaniklo docela, vysmál se jako bezduchá hmota držícím jej rukám a sklesl na podlahu. Je ku podivu, jak rychle se šílenci po takových záchvatech zotavují: za několik minut zcela klidně vstal a rozhlížel se kolem. Pokynul jsem dozorcům, aby ho nedrželi, neboť jsem dychtivě přihlížel, co bude dělat. Šel rovnou cestou k oknu a smetl kousíčky cukru; potom uchopil krabičku na mouchy, vyprázdnil ji a zahodil; posléze zavřel okno a posadil se — nohu přes nohu — na postel. Tím vším byl jsem překvapen a otázal jsem se: „Nebudete již chytati much?“

„Nikoli,“ odpověděl; „mám již toho vraždění dost!“ Zajisté ku podivu zajímavé studium duševní choroby. Přál bych si nahlédnouti do jeho duše a vypátrati příčinu náhlých záchvatů. Počkejme; ukáže se nám asi nitka, zjistíme-li, proč se dnes dostavily záchvaty v pravé poledne a při západu slunce. Což by snad sluneční periody měly špatný vliv na některé bytosti, právě jako je mají fáze měsíční? Uvidíme.

Telegram. Seward, Londýn, Van Helsingovi, Amsterdam.

4. září. — Nemocné dnes ještě lépe.

Telegram. Seward, Londýn, Van Helsingovi, Amsterdam.

5. září. — Nemocné znamenitě se daří. Chut k jídlu dobrá; spánek pravidelný; nálada veselá; barva se vrací.

Telegram. Seward, Londýn, Van Helsingovi, Amsterdam.

6. září. Hrozná změna k horšímu. Přijďte ihned; nezmařte ani hodiny. Holmwoodovi budu telegrafovati, až s vámi promluvím.