Zlatý fond > Diela > Piesne svetské ľudu slovenského v Uhorsku. 1. diel


E-mail (povinné):

Ján Kollár:
Piesne svetské ľudu slovenského v Uhorsku. 1. diel

Dielo digitalizoval(i) Tomáš Ulej, Peter Kohaut, Michal Garaj, Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Daniel Winter, Slavomír Kancian, Katarína Tínesová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (html, rtf)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 120 čitateľov

Předmluva

Národní písně a zpěvy, jsouce pouhé přirození, mají půvaby a líbeznosti, kterými se ve hlavní kráse nejdokonalejšímu uměleckému básnictví rovnají.

Montaigne.

Jedna z největších překážek v pokráčování slovanského národu ku vzdělanosti jest jeho mnohonářečnost, aneb rozličnost nářečí a dialektů, kterou asnad žádný jiný národ tak obtížen a rozkouskován není. Vyjmouce smíchané kmeny, v poledních stranách latinsko-slovanské: Valachů, Albanů a Epirotů, a v severních stranách finicko-slovanské: Staro-Prusů, Letů, Litvanů, Kurů — tedy se mezi čistými Slovany, mimo staroslovanskou cirkevní řeč, ještě aspoň sedm živých hlavních nářečí nalezá, totiž: ruské, polské, české, ilyrické, srbské, chorvatské a loužické. Každé z těchto rozpadá se opět na 2 ba i 4 podnářečí více, neb méně od sebe oddálené a zase jiné podpodnářečí se rozštěpující. Ať jiné mlčením pomineme, tedy k. p. k českému nářečí čtyři podnářečí přináležejí: samé české, moravské, slezácké a slovenské aneb slovácké. V samých Čechách Vltava jináče mluví a zpívá, jináče opět domažlické okolí; v Uhřích pak mezi Slováky téměř tolik rozličných nářečí, kolik stolic a krajů slovenských, která však vlastněji jména nářečních stínů a odrodů zasluhují nežli opravdových nářečí, nebol všickni mohou mezi sebou tak srozumitedlně mluviti, jakoby tyto dialekty všudy doma byly, ačprávě na jisté místa obzvláště privázány jsou a ne jen jednotlivá slova, ale i barvu celé řeči zjinačují. Ti, kteří Bernolaka za všeobecného mistra slovenčiny v Uhřích uznávají, přijdouce ku Hronu, Tise, Dunaji — mrzeti se musejí, vidouce an každý z těchto hrubé poličky jeho Grammatice dává, místo bol, slyšá, souďá, cvičá, mluvíce bou, slyšia, súdia, cvičia a t. d.

Tato veliká rozličnost dá se nejpřirozeněji vysvětliti z geografického položení a sousedění Slováků, dílem s příbuznými, dílem s cizími národy, podporována pak bývá ještě více nedostatkem společné literatury a novým, nešťastným podnikáním některých koutných spisovatelů, ješto by nízké šaryvary každé dědiny a osady k důstojnosti literaturské povýšiti žádali, oné krásné, proklestěné cesty nešetříce, která z tohoto ohledu již před nimi leží. Podobná nedorozumění trestají sice dostatečně sama sebe tím, že vždycky nazmar přicházejí, však i veřejného kárání hodna jsou proto, že vzdělanosť 3 — 4 miliónů lidí o 50 neb 100 roků upozditi chtějí, charakter národu nekonečně rozdrobují a oslabují a vůbec jen daremný zmatek v duchovním světe způsobují. Každý se domnívá, že on nejlépe slovensky mluví a píše, každý potom kaciřuje druhého, říkaje zatracovačně, že ten bohemizuje, onen polonizuje, tentam maďařizuje, a jen málo se takových nalézá, kteří by se pozdvihli k onomu stojišti, z něhož se veškera tato rozmanitost přehlédnouti a spojiti může. Podlé tohoto nalezáme mezi Slováky v Uhřích následující nářečí:

1. Slovensko-české jakožto knihovní řeč, které všickni protestanti a. v. ve chrámích, školách a jiných slavnějších příležitostech užívají s několika nepatrnými proměnami v přízvuku a vyslovení, o kterých níže obšírněji. Biblie, katechismy, zpěvy, modlitby, kázání v této řeči psány a čteny bývají; onatě slovenským protestantům, avšak ve mnohem bližším ohledu, to, co Rusům a Srbům staroslovanská. V některých krajích se i mluví, n. p. u moravské hranice v Skalici, Holiči, pak v některých vesnicech Malohon[t]ské a Gemerské stolice mezi potomky husitických přistěhovanců, avšak již velice přetvářená a pomíchaná.

2. Vlastně slovenské aneb, jak cizozemci chtějí, slovácké nářečí bude bezpochyby nejjistěji k nalezení v oněch, Vysokými Tatrami opravených dolinách a rovinách, kam cizí jazykové snadného přístupu neměli, a tak tedy v celé Turčanské a Liptovské a zčástky v Oravské, Trenčanské, Nitranské a Zvolenské stolici. Povaha jeho jest: množství dvoj- ba i trojzvuček ia, iu, ou, ieu, iou (lieuč, diouča), množství měkých spoluhlásek ď, ň, ť, takže se i b, k, m, v měkce vyslovuje: baba (loutka), kameň, maso, vazy.[1] I formou i materiou blíží se více k staroslovanské kyrilici nežli kterékoli jiné nářečí v Uhřích. Jeden novější, ale již velice zmoravený odrodek tohoto nářečí v Nitranské stolici počal vzdělávati Bernolak, nalezl však málo následovníků a ještě méně pochvaly u rozumnějších. Trnavští jezuiti a několik katolických kněží: Hoe, Valašík, Břestianský, Fandly a t. d. psali v tomto nářečí, nejvíce nábožné a hospodářské knižečky.

3. Polsko-slovenské nářečí, propletené mnohými polskými slovy a výrazy, panuje obzvláště v Šari[š]ské, Spišské a Oravské stolici a miluje místo slovenského d, t šeplavé dz, tz, k. p. místo iděm, buděm mluví idzem, budzem. Místo hrdý, srdce, prst, brzo říka s Polákem hardý, serce, palec, bars; ch vyslovuje jen jako h: hyba (chyba), dyhati (dýchati), hudoba (chudoba). I nemálo slov má, kterým jiní Slováci sice rozumějí, jich ale neužívají, k. p. dráha (cesta), dudek (groš), bul, buli (byl, byli), baňúr (hlubina u vodě), dýšť (déšť), doraz (hned), hvozdzík (klinec), hutoric (mluviti), dzetzko (dítě), nikeho (nikoho), soumění (svědomí), smotrici (patřiti), molha (mhla), hvizda (hvězda), umarol (umřel), valal (dědina), pulný (plný), žoltý (žlutý), zochabic (nechati) a t. d.

4. Rusko-čili rutensko-slovenské nářečí, promíchané ruštinou, jest k slyšení v blízkosti ruských osadníků v Uhřích aneb tak nazvaných Rutenů v Abaujvárské, Zemplinské a Berecké stolici. Znak jeho jsou mnohé tvrdé spoluhlásky a široké vokaly, k. p. robiti zní téměř jako robätä, puem (půjdem) maic, maiceri (mať, mateři), hoiscina (hostina), sglo, sjelico (košele), ava (hle). Lidé tohoto nářečí nazývaní bývají sotáci, které jméno, jim samým neznámé, původ svůj vzalo, jak se mnozí domnívají, od u nich často opětovaného slovíčka: cvo tak, co tak (wie so?).

5. Srbsko-slovenské nářečí na pomezích Serbie, zvláště v Bačské stolici a v mnohých jiných srbsko-slovenských městech a vesnicech, n. p. v Budíně, v Svatém Ondřeji a t. d. Tu Slováci serbizují a Srbi slovakizují svou mluvu anebo raději toliko jednotlivá slova, k. p. v slovenských ústech slyšno: kako místo ako, brdo (hora), kaže (říká), devojka, dever, drvo, mamojka, momák, nemá místo není (u nás nemá dobré vody) a t. d.

6. Německo-slovenské nářečí nejvíce v banských městech v Šťavnici, v Křemnici a v jejich okolí; nezná téměř žádných měkých spoluhlásek, takže i ď, ň, ť všudy tvrdě vyslovuje jako d, n, t; ti, co je mluvějí, jmenují se handrbulci, míchajíce, anebo do slovenského oděvu oblékajíce mnohé německé slova, k. p. fraumutra, fraucimerka, haviar, hámor (der Hammer), bochter (der Wächter), šnaider, lvon (der Lohn), černý iberok (Ueberrock), kvalt, kvis (gewis), richtik, unterhaltovat, hindrovat, fasovat, bedínovat (bedienen), fárat do šachty a mnoho jiných, které p. Palkovič pilně shromaždil a do svého slovníka jako slovenské měšťany bez rozpaků přijal, ačprávě jich žádný opravdový Slovák nikdy nepotřebuje, ba jim ani nerozumí.

7. Maďarsko-slovenské nářečí, obzvláště v dolních Uhřích se vyskytající v sousedství Maďarů, jakožto v Novohradské, Pešťanské a Békešské stolici, míchá mnohé maďarské, hned surové, hned zeslovenštěné slova, aneb ale[2] vyslovuje slovenské slova po maďarsku, k. p. garád místo grad, hrad, barnavý (brnavý), kebel (kbel), bolvan (blvon), děnglavý (tenký, tenklavý), dále: fajta (pokolení), pajta (humno), segiňátko (chuďatko z maďarského szegény), parastník (sedlák), hajov, vankuš, belčov, orság, temetov (hřbitov), vároš (město), pajtáš (druh), čikoš, gondáš, oldomáš, hintov, juház, čárda, fertál, korhel, čákov, forgó, tajtík, důl (padání dobytka),[3] tó aneb tov (jezero), serzovati, bečelovati, kivetovati, banovati, bantovati a t. d.

Vedlé těchto 7 hlavních nářečí nacházejí se ještě mnohé menší rozličnosti a přecházky jednoho nářečí ke druhému. Tří z nich hodna jsou poznamenání:

a) Hanácké nářečí okolo Prešpurku od Hanáků moravských tam přišlé a rozšírené.

b) Tak řečené trpácké nářečí v Hontě, ti kdož je mluví, trpáci slují od slovce teprv, které oni chybně trpov vyslovují, ser místo sýr, švo místo čo, drelej místo dríve, puný (plný), masvo (máslo), pvatiti (platiti) a t. d. říkají.

c) Tak řečené krekáčské nářečí v Gemerské stolici míchá vlastním způsobem v slovenské slova slabiku kre. Viz Belii Prodromus Hungariae.[4]

Z těchto nářečí sáhlo to pod 3. a 4. číslem nejhlouběji do podstaty a čistoty slovenčiny, pak to pod číslem 6, nejméně to pod 5 a 7. — Kroatové a Vandalové (v Železné stolici) jsouce osamělí a odstranění až posavad na slovenčinu nepůsobili, více to činila v Uhřích oblíbená latina, kterou se tu i obecný člověk lecijak pochvastává a svou materčinu římskými drobty schválně przní, tak, že to nic nového není i za pluhem polovic slovenských, polovic latinských slov slyšeti.

Při takovýchto okolostojičnostech snadná již bude odpověď na ony, za naších časů znovu tříbené, otázky: mají-li Slováci ve svém vlastním nářečí knihy psáti? aneb mají-li se k jiným slovanským nářečím připojiti? a jmenovitě ku kterému ze sousedních, k českému, srbskému, či polskému, an se všemi třemi rovně hraničí?

— Daremný a nesnesitedlný jest každý křik těch, kteří říkají: pišme po slovensky, my nejsme Čechové! Povězte že, milí bratří, jak po slovensky? tak jako handrbulci, či tak jako křekáči, či tak jako trpáci, či tak jako Bernolak, či tak jako nejnověji p. Čaplovič? Která stolice a které nářečíčko sobě tu přednost osobovati může? Toť by nepochybně každé z nich i chtělo i smělo, než odtud by pro vzdělanost našeho národu předce nic jiného nenásledovalo než to, čo tam při stavění věže babylonské. Každý by se rozprchl na svou stranu, napomahaje toliko rozmnožení jazyků, ne rozumu. Ale dopusťme i to, že by se v Uhřích jedno slovenské nářečí mezi spisovateli stanoviti mohlo, tedy jakoby v ouzkém svém prostranství vyrostlo, tak by zase o krátky čas uvadnouti muselo; toť by byla jen mizerná zakrnělá bylinka pod velikými stromy sousedních Slovanů, ktoré by jí svými kořeny vláhu a svými ratolestmi světlo odbíraly, tak, jako pod dubem literatury německé, literní chrastiny Holandů, Danů a Švedů zniku a zdařilosti nemají. Národní literatura tím i spěšnější i šťastnější bývá, čím širší jest její okršlek a čím volněji široko daleko na svých křídlách od břehů k břehům, od hor k horám létati může, tu zajisté i více podpor a podnětů nalézá, i charakter dostane nejednostranný, veliký, vznešený, čistolidský, z ktorého se neobrážejí papršleky vesnic, městeček, škol, cechů a besed, anobrž krajin, národů, člověčenstva. Arci to jest zisk pro umění a známosti lidského pokolení, když některý původní, jakkoli skrovný národ svou zvláštní řeč, vzdělanosť a literaturu má, nebo každý původní národ jest nová strana obličeje člověčenstva, nový ostrov na moři duchovního života, ale na jednom a témž ostrově opět ostrovy a ostrůvky dělati hračka jest dětinská, malého ducha prozrazující, jenž se ku celosti vyvýšiti nemůže. Národ slovanský jest již krom toho tak i vnitřně i zevnitřně rozrouchaný, rozdrápaný, rozervaný, rozmykaný a rozmrvený, že to zráda jest tyto mrvy ještě až na prach a neviditedlné atomy roztírati, naproti tomu podstatní zásluha tyto roztrhané částečky v jedno spojovati; tu nám oběť žádného nářečí nemusí býti těžká, kde se malou ztratou veliký prospěch koupiti může.[5][6] Dunaj valné koráby na svém hřbetě nese, kde jeho vody v jeden proud shromažděné jsou, ale kde se na roztoky dělí, tam sotva pltě přejdou po písku a výmolích bředouce. Taktě i s národní literaturou. Slováci v Uhřích ještě ani jen slovenského knihtlačitele nemají a budou-li po slovácku psáti, tedy spisovatel ten bude šťastný, který ze svých spisů sto exemplářů rozprodá, budou-li ale česko-slovensky psáti, tedy sa počet ten aspoň strojnásobní.

Srbské a polské nářečí aby Slováci přijali jen ten žádati může, kdo o žádném dostatečné známosti nemá. Slováci k Srbům a Polakům tak stojí jako větve k společnému kořenu a pni, k Čechům ale a k Moravanům tak se mají jako ratolesti k ratolestem. Že se ve Spiši polskoslovensky, v Banátě srbskoslovensky mluví, totě jen důkazem toho: že tedy Spiš od Polska a Banát od Srbska daleko býti nemusí. Tu pravdu předce jedenkaždý Slovák vyzná, že se s Čechem a Moravanem mezi všemi Slovany pod sluncem nejsnadněji smlouvati a srozuměti může.

Aby tedy naši milí Slováci žadným ani podšeptavačům, ani křiklounům v této věci ucha nepodávali, od Čechů se neodtrhovali, nýbrž na společné literatuře i dále pracovali, to mnohé poroučejí příčiny, které tu na krátce rozvineme:

1. Slováci přijali a užívají již od starodávna české přeložení Písem svatých, kterážto biblická řeč tak se již mezi nimi usadila a rozšířila, že obzvláště na některých místech pod Tatrou i do obecného a domácího života přešla a nejen ve chrámích, ale i ku psání listů, kalendářů, testamentů, při svadbách, křtěních, a t. d. vůbec potřebována bývá. Slovenští sedláci a sedláčky znají biblickou řeč lépe nežli svou vlastní dědinskou.

2. Česká literatura stojí nyní již na značném stupni dokonalosti. Slovák tedy přijde tu již takořka do hotového a nebude přinucen sobě teprv ještě jen první nejtěží cestu klestiti. Připojí-li se k Čechům, může za pět roků tam přijíti, kam by sobě samému zanechány padesát i více roků potřeboval a naposledy předce nic nezískal, než několik jináče nežli u Čechů znějících slov a zvuků. Sám Slovák ještě naskrze nic v literatuře nemá, nebo co má, to jest více československé než vlastně slovácké. Patří-li dolů, nikoho nevidí, pozdvihne-li vzhůru oko, tu je od králodvorského rukopisu, Veleslavína, Komenského až — — — všecko jeho.

3. Mimo to jaká památka XV. a XVI. století víže je s Čechy! Jak mnozí Čechové připutovavše do Uher mezi Slováky se usadili, živou češtinu s sebou donesouce, která bez oučinků nezmizela, nýbrž přisestřivši se ke slovenské řeči, tuto ve mnohých krajích a stolicech již svou pouhou přítomností obohatila, přečistila, vzdělala a stala se jakoby předchůdcem budoucí sjednocenosti obou stránek.

4. Starobylé literní zůstatky, které nyní v Čechách na světlo vycházejí, takovou podobnost mají s naší řečí, že by ucho do pokušení přišlo je raději slovenskými nežli českými jmenovati, a jsou toho nejpatrnějším důkazem, že obě tyto řeči někdy jen jedna byly. Znoj, lud, jeseň, na vysokej, stoja, stroja a jiná slova, která tam v knihách jsou, nad Dunajem ještě posavad slyšeti.

5. Jiní národové nás tu již dávno dobrým příkladem předešli. Mezi severní Amerikou a Angliou moře vprostředku leží a předce mají jednu spisovatelskou řeč. Mezi Němci kolik rozličných, sobě téměř nepodobných dialektů! Vídeňčan a Krikehájčan[7] při Křemnici, Sas a Tyrolčan — anebo naskrze v stavu nejsou sobě rozuměti, anebo jen s velikou nouzí, a předce žádnému z těchto na um nepřišlo v literatuře na své nářečí se svéhlaviti. V Švejcářích (praví p. Čokke) jsou vůbec 72 dialekty, mezi nimiž 41 německých, 21 francou[z]ských a 8 vla[š]ských, a předce mají všickni tito dialektové jen jednu literaturní řeč svého národu. Na Řeky a jejich mnohá nářečí v literatuře nechť že nikdo přenáhleně prstem neukazuje, nebo právě to jediné jest, co nám zanechali k nenásledování — staret urbs alta Priami![8]

Tímto se však to neradí, aby Slovák, v počtu Čechovi téměř rovný, na sebe samého naskrze zapoměnul a Čechům se docela daroval zničeného. Takovým holým hostům a spojencům by se věru ani sami Čechové neměli příčiny těšiti. Slovák nech něco Čechům a Čech něco Slovákům dá, má-li mezi oběma jedna literatura místo míti, totiž: česko-slovenská. My jsme posavad bratry Čechy větší pozorností poctili nežli oni nás z ohledu na řeč, a předce i Slovák ve své řeči tak mnoho krásného a znamenitého má, že by sme srdečně litovali, kdyby Čech již jednou nepřestal po germanismech se sháněti a nezačal své oči jinam obraceti. To se zajisté slovenčině dáti musí, že ona plnějšími a zvučnějšími vokály češtinu ovšem předčí, milujíc jasné a, sonorné o více nežli tato; i dlouhých, v naší prozodii tak potřebných slabik, více má Slovák nežli Čech, nebo slovenské ústa říkají k. p. dúha, slávnost, dcéra, záhrada, nádeja, smútek, posúd, márnost, líška, vráta, pílu,[9] chlúbiti, sláviti, smútiti, klíditi, púditi, trúditi, nútiti, šlápati, síce a t. d.,[10] které Čech všecky krátí. Tak i skončení slov na ař Slovák vždycky a bez výnimky dlouží, k. p. pekář, tesář, knihář, zvonář, ba i vladář, pisář, lekář, kdyby Čechové tohoto prospěchu šetřiti chtěli, tak by jejich básníři nemuseli žalovati na hojnost krátkých a nedostatek dlouhých slabik v české řeči, ano by se tímto způsobem snadno do rovnováhy uvésti mohly. Vůbec taková literatura jest šťastná a závisti hodná, které mnoho nářečí k službě stojí, nebo z každého nářečí něco dobrého vážiti a půjčiti může — kolik nářečí, tolik pokladnic, z kterých básnictví, mluvnice, slovníky užitek a dokonalost bráti mohou. I Čech byl by bezpochyby slovenské dary vdečně přijal, kdyby mu je byly našincove přinesli a předložili. Z částky se to již stalo v slovníku Palkovičově, ale slova, pouhé, holé slova ještě nejsou dosti k poznání ducha některého nářečí a národu.

A hle toto byla jedna z nejhlavnějších příčin, která nás k vydání těchto přítomných písní a zpěvů ponukla. Čechové nám již ukázali, jako jich lid zpívá,[11] Moravané se hotují, hanba by byla, aby zpěvaví Slováci nic neučinili. Písně obecného lidu zajisté nejen v lingvistickém, ale i aesthetickém a ethnologickém ohledu svou vzácnost a užitečnost mají. Ony jsou obrazy, v kterých každý národ svůj charakter nejvěrněji maluje a představuje, jsou historie vnitřního světa a života, jsou klíče od svatyně národnosti, kterými kdo otvírati nezná anebo nechce, ani co jest člověčenství, ješto se v písních pastýřských neméně jako v egyptských pyramidách zjevuje, nikdy nepozná. V čeleděch, pokoleních, kmenech, nářečích poznávame, co je národ, v národech poznávame, co je člověčenství. Hledání a sbírání takovýchto zpěvů tedy aspoň touž cenu a zásluhu má jako sbírání starobylých zůstatků s jejich mumiami, mincemi, pergamenty, urnami, hroty, meči, kopími a jinými mrtvými pamatnostmi, kterýchžto nalezení a chování každá dobře zřízena obec mnohými nakládky podporuje a napomáhá. I pro vzdělance takového, který na vyšší stupeň osvícení a cítění z prostředku svého národu vynikl, mnoho vábného má prostonárodní muza, když v ní jako v zrcadle viděti může, co by on byl, jak by byl myslel a cítil, jako svou žalost i radost, svou toužbu a lásku jevil, kdyby byl zůstal v nižším okolí života a nebyl se oddělil školským učením a cvičením od pospolité hromady národu svého. Tu se jako by z daleké cesty navrátí ku tak mnohým starodávným známým, prvním přátelům a vrstovníkům své mladosti, kterých hlasy a zvuky celé štěstí minulého dětinství kouzedlně v paměti mu obnovují. Časové ustavičně svůj obličej proměňují, oni rozličné národy sbratřují a sjednocují a právě tím i míchají a ztírají jejich zvláštní mravy a obyčeje. Nezadlouho a svitající vzdělanost i mezi vše Slovany rovnost přivede jako mezi oudy jedné rodiny a zmaže skrze to více neb méně vlastnosti jednotlivých kmenů. Z nynějšího roznárodu stane se národ, strakatá rozmanitost roztopí se ve všeobecnou jednotu, částky se již berou stotožniti s celostí, jejich rozdíly a znaky hasnou, brzo snad zblednou a zmizejí i poslední jejich šlepěje a s nimi — i písně a zpěvy přítomných národních ratolestí. Co tedy ještě zachrániti můžeme, to jsme řeči a potomkům zachrániti podlužni. Ejhle, co by sme my nedali za to, kdyby sme aspoň zlomky měli z těchto zpěvu slovanských, které se někdy ozývaly nad Baltem, Labem, Sálou — prvé nežli je krok nešťastných osudů udávil a zařítil tak, že nic jiného o nich neznáme než to, že jich ovšem veliká hojnost býti musela, podle svědectví oněch tří poslů slovanských odtamtud s citarami k chánu avarskému přišlých, kteří to vyznali, že jejich krajané neznajíce vojny, v hudbě a zpěvích život pokojně a veselé vedou.[12] Ba i milovníci básnictví a krasovědných plodů vůbec v takovýchto zbírkách začasté zdravější pastvu naleznou, nežli při mnohých parnaských vulkánech, kteří nás obzvláště v těchto časích svým praskem a třeskem téměř ohlušili, svým popelem a skálím téměř zasypali.

Co se povahy těchto zpěvů týče, nechceme je přeceniti. Koho hlava básněmi draků, ještěrů, rytířů, čarodějníků a jiných romantických potvor předpojata, ten nech je ani do rukou nebere. Charakter tento cizí jest celému básnictví slovanskému, tím více prostonárodnímu. U jiných národů býva obyčejně jedna mocnost duše, jestli ne potlačitelkyně, aspoň předběhuně všech ostatních; u Slovanů zdají se všecky rovné práva míti a stejným krokem kráčeti; u jiných jsou začasté hlava a srdce tak rozsouseděny, že čtenářovi křídla ustanou od jednoho k druhému létati, Slovan mysle cítí a cítě myslí, v chrámě Slávy políbili se tito dva geniové lidského přirození tak, že se z jejich svorného sňatku bezpochyby celé duchovní budoucnosti nový dokonalejší život narodí, ideál člověčenství a nejmožnější oupl nosti uskutečňující a představující. A toto se zdá býti i příčinou toho, proč náš národ tak zpozdile a zdlouhavě ve vzdělanosti pokračuje, on nese totiž na Olymp v jednom košíku všecky dary a hřivny spolu, které mu nebe půjčilo a ktoré jiní jen po částkách vracejí. Duch básnictví chýlí se u jiných národů hned více k dobrodružství (Spanielé),[13] hned více k náruživostem (Vlachové), hned více ku vtipnosti a zdvořilosti (Francouzi), hned více k rozčilenosti a sentimentálnosti, (Anglové), hned více k rozumování (Němci), u Slovanů zdá se básnictví býti plod, na kterém pod praporcem obrazotvornosti všecky duše moci rovný podíl mají. Divá, tmavá, potvorná, třeštivá, přepiatá, slovem jednostranná báseň v naší literatuře až posavad neslýchaná. A totě k vysvětlení z přirozených příčin.

Jiní národové totiž přivázáni jsou obyčejně jen na jedno klima, v ktorém hned city zamrznouti severním ledem, hned mozky zhořeti mohou poledním ohněm. Sám národ slovanský všecky europejské pásy obývá a v každém podnebí žije a tato okolostojičnost osvěcuje všecky kouty jeho duše a rozehrává všecky žilky a nervy jeho života. Toto viděti již i v hojnosti a povaze jeho prostonárodních zpěvů, ačprávě jen jako v prvotinách a poupatkách. Tu všecko čisté, jasné, přirozené, prosté, samorostlé a snadné, tu se písně nedělají, ale rostou jako kvítí na loukách a odtud jich i takové množství, jakovým se žádnému národu honositi nelze. Mezitím pozoruhodné jsou předce ty historické šlepěje, které se v těchto zpevích tu i tam vyskytají; nebo, vyjmouce některé ruské a polské, v muzových hájích všech ostatních Slovanů tajné jakési žalostivé a trúchlivé povětříčko zavívá, i tam, kde obsah jejich jináče radostný a veselý jest. To však případné jest, které od podstaty odděliti spravedlnost velí. Nešťastné příběhy národu, roztržitosti v náboženství, nepříznivé sousedstvo a jiné příčiny oučinkovaly násilně na původní čistotu národního života tak, že to větší div jest, že slovanská ousta ještě zpívati znají, nežli by to byl, kdyby pod takovým břemenem již naksrze byly umlkly.

*

Co se poměru a přirovnání těchto zpěvů a písní k jiným slovanským, zvláště posud na světlo vydaným tkne, o tom soud nám nepřináleží, jen to poznam[e]nání, aby je nikdo s ruskými, srbskými a vůbec vlastní historii majícími bratry nesrovnával, nechce-li křivým soudcem býti. Okršlek těchto písní nejsou bojiště, turnaje, hrady, trůny a jiné, samostatnému lidu vzácné místa; ale holé, šíre nebe, lesy, role, louky, trávníky, béliště a t. d., živel jejich není a nemůže býti udatnost, hrdinství, vlastenectví, ale nejvíce jen přirozené úkazy, hospodářství, láska, svadby. Proč to tak? o tom by se dlouhá píseň zpívati musela. — Nevymluvnou krásu propůjčují těmto písněm mírně užívaná deminutiva, kterými Slovák tak, až ke hnusení, neplýtvá jako Čech; i tato, ovšem chlouby hodná, přednost slovanské řeči ztratí svou cenu, jestli to, čo jen pepřem býti má, proměníme na vezdejší pokrm.

*

Melodie těchto zpěvů lnou vůbec k bystrotě a spěšnosti, a znatel věci neomylně se o tom přesvědčí, že vyhlášená maďarská nota, aneb tak řečený verbunk, nic jiného není než půjčka od Slováků, totiž naše obyčejná skočná, od nich zdlouhavě rozvláčená a rozvodávěná.[14] I veliká rozmanitost melodií těchto zpěvů podivení hodna jest a zdá se více zevnitřními akustickými okolostojičnostmi, nežli vnitřním obsahem říditi, nebo jiné noty v domích a na přastvách, jiné na ulicech při svadbách, jiné na loukách při seně, jiné na rolích při žni, jiné na chlumích vrchů, jiné v oubočích a oudolích slyšíme, které kdyby někdo sebral a spořádal náležitě, výbornou by sobě zásluhu získal o budoucí někdy slovansko-národní operu.

*

Pravopísebnost v těchto písněch nejvíce nesnadností měla, pro velikou rozličnost vyslovování, krácení a dloužení slabik v rozličných krajích a městečkách, kterou sme ani zmazati, ani příliš od všeobecných pravidel pravopísebnosti vzdáliti nechtěli.



[1] Ide vlastne o písmeno ä: bäbä, kämeň, mäso, väzy.

[2] Hádam zle(?)

[3] Pôv. dobytko.

[4] Citáciu (dielo Mateja Bela) ponechávame v pôvodnom zápise.

[5] Hoc esse Slaviae exitiale fatum videtur, quod unusquisque ex singulis populis ejusdem originis et linguae, tamens a reliquis et a genere primigenio prorsus sejunctum, et omnem dialectum esse linguam, falso putet. Voltiggi: Ricsoslownjk illirskoga jezika. Wien 1803.

[6] Citáciu ponechávame v pôvodnom zápise. XVI. Zdá sa, že je nešťastím Slovanov, že hoci všetky slovanské národy pochádzajú z jedného koreňa a jazyka, oddelili sa z neho v počiatočnom procese rozdielne dialekty a každý dialekt sa stal jazykom.

[7] Krikeháj — Handlová

[8] Odoláva staré mesto Priamovo.

[9] Hádam píla(?)

[10] Pôv.… nútiti a šlápati, síce a t. d. Chyba tlače, spojka a na nesprávnom mieste.

[11] Narážka na Čelakovského Slovanské národní písně (Praha 1822).

[12] Viz Stritteri Memoria popul. T. II., pag. 53.

[13] Rozumej Španělé.

[14] Hádam rozdováděná(?).




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.