E-mail (povinné):

Stiahnite si Slávy dceru ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Ján Kollár:
Slávy dcera

Dielo digitalizoval(i) Martin Odler.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 858 čitateľov

Předzpěv


Ai, zde leží zem ta, před okem mým selzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stoj noho! posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled.
Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou
v těchto krajích na tvou, Slávie, šíji chopil.
Horší nežli divé války, hromu, ohně divější,
zaslepenec na své když zlobu plémě kydá.
O, věkové dávní, jako noc vůkol mne ležící,
o, krajino, všeliké slávy i hanby obraz!
Od Labe zrádného k rovinám až Visly nevěrné,
od Dunaje k heltným Baltu celého pěnám:
krásnohlasý zmužilých Slavianů kde se někdy ozýval,
ai, oněmělť už, byv k ourazu zášti, jazyk.
A kdo se loupeže té, volající vzhůru, dopustil?
kdo zhanobil v jednom národu lidstvo celé?
Zardi se, závistná Teutonie, sousedo Slávy,
tvé vin těchto počet zpáchali někdy ruky.
Neb kreve nikde tolik nevylil černidlaže žádný
nepřítel, co vylil k záhubě Slávy Němec.
Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou,
ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok.
Nechť ruky, nechťby jazyk v okovy své vázal otrocké,
jedno to, neb nezná šetřiti práva jiných.
Ten, kdo trůny bořil, lidskou krev darmo vyléval,
po světě nešťastnou války pochodmi nosil:
Ten porobu slušnou, buď Goth, buď Skýta, zasloužil,
ne kdo divé chválil příkladem ordě pokoj.
Kde ste se octli, milé zde bydlivších národy Slávů,
národy, jenž Pomoří tam, tuto Sálu pili?
Sorbů větve tiché, Obodritské říše potomci,
kde kmenové Vilců, kde vnukové ste Ukrů?
Napravo šíře hledím, nalevo zrak bystře otáčím,
než mé darmo oko v Slávii Slávu hledá.
Rci, strome, chráme jejich rostlý, pode nímž se obětné
dávnověkým tehdáž pálili žertvy bohům:
Kde jsou národové ti, jejich kde knížata, města?
jenž pervý v severu zkřísili tomto život.
Jedni učíce chudou Europu plachty i vesla
chystati a k bohatým přes moře vésti břehům.
Kov tu jiní ze hlubin skvoucí vykopávali rudných,
více ku poctě bohům nežli ku zisku lidem.
Tam ti neourodné rolníku ukázali rádlem.
by klas neslo zlatý, brázditi lůno země.
Lípy tito, svěcený Slávě strom, vedle pokojných
cest sadili, chládek by stlali vůkol i čich.
Muž syny města učil stavěti, v nich vésti kupectví,
a mlaď svou učili tkávati plátno ženy.
Národe mistrovský, jakové pak máš za to díky?
Rozšklubaný hnusné zpotvořenosti věnec.
Jak včely med zavoníc kradné se do oule cizího
hernou stádně a pak matku i dítky bijí:
Tak tu domu vlastní podroben pán, chytře mu vlezlý
soused ovil těžký smutně o herdlo řetěz.
Kde spanilá v zelených hájech pěla písně Slavenka,
už hlaholem zpěvná ústa umlukla němým.
Kde z mramoru stáli hromného paláce Perůna,
z troskotaných sloupů teď psota chlévy dělá.
Kde k nebi své vězila staroslavná Arkona týmě,
zlomky drobí teď tam hostě cizého noha.
Rozbořené želejí zdi chrámů Retry pověstné,
kde čněli, už ryje tam hnízdo si ještěr a had.
Slávy syna k bratrům přišlého v ty kraje nezná
brat vlastní, aniže vděčně mu tiskne ruky.
Řeč ho cizá zarazí ze rtů a tváři slavenské,
zrak mu lže Slaviana, sluch klamy bolně kazí.
Neb tak přehluboko vtlačila znaky Slávy synům svým,
místo, že jich vymazat nikde nemůže ni čas.
Jak dvě řeky, spojilo když i jich vody jedno řečiště,
předce i po drahné cestě je barva dělí:
Rovně tyto zmatené násilnou národy vojnou,
až posavád loučí dvůj očividně život.
Odrodilí synové však, své sami matce začasto
bič macechy hříšné oblizujíce, lají.
Nejsou ní Slaviané životem, nejsou ani Němci,
půl toho, půl toho jen jak netopýři mají.
Tak peleší v krajinách osmanské plémě helenských,
koňský na vznešené vsterkna Olympy ocas.
Tak porušil zištný Europčan dva světy Indů,
za vzdělanost vzav jim cnost, zemi. barvu i řeč.
Národ i čest zmizeli, s jazykem bohové zde zanikli,
jen sama zůstává příroda nezměněna.
Les, řeky. města a ves, změniti své jméno slavenské
nechtěli, než tělo jen v nich, ducha Slávy není.
O, kdo přijde tyto vzbuditi hroby ze sna živého?
Kým přiveden slušný k své bude vlasti dědic?
Kdo rce to nám místo, kde cedil svou někdy za národ
krev Miliduch, kdo na něm sloup mu památky složí?
Kde hněvivý novotám, otcovskou prostotu bráně,
válčícím Slavianům Kruk po slaviansku velel.
Neb kudy vítězný máchal meč v půtce Bojislav
a v pokoji šťastnou zákony řídil obec.
Už jich více není! S rachotem surového rekovské
články jejich zhoubný láme oráče lemeš.
Stíny jejich na dvou se časů hněvajíce ničemnost,
ve mhle sivé těchto zřícenin upně vyjí.
Upně vyjí, že osud posavad se smířiti váhá
a vnuka krev lecjak tam hnije, tam se mění.
Jak muselo v tom by studené být k národu serdce,
jenž by tu selz jak nad kostmi milenky nelil.
Avšak umlkni tichá, na budoucnost patři, žalosti,
osluněným rozptyl mráčky myšlének okem.
Najvětší je neřest v neštěstí láti neřestem,
ten. kdo kojí skutkem hněv nebe, lépe činí.
Ne z mutného oka, z ruky pilné naděje kvitne,
tak jen může i zlé státi se ještě dobrým.
Cesta křivá lidi jen, člověčenstvo svésti nemůže,
a zmatenost jedněch často celosti hoví.
Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu,
co sto věků bludných hodlalo, zvertne doba.




Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2015 Petit Press, a.s.