E-mail (povinné):

Stiahnite si Slávy dceru ako e-knihu

iPadiTunes E-knihaMartinus

Ján Kollár:
Slávy dcera

Dielo digitalizoval(i) Martin Odler.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 914 čitateľov

Zpěv V. Acheron

533


Cherub jeden na křídla mne schytna
nesol i tam v říši Merota,
kam je ona zrádců holota
za nebesa dána za blankytná;

klíčem strašným brány toho Sitna
otevřel nám vrátný Milota,
tu plač hrozný, dým a mrákota,
draků zběř a hadů nenasytná:

Ohnivé tu moře spolu slito,
valíc celé hory plamenů
na nešťastné zatracence tyto;

každý z nich má žalář přehluboký
zděný z ještěrů a z kamenů,
na němž stojí vina a muk roky.

534


Kudy jsme šli, bylo rozšířené
ode nebe k peklu prostranství,
prázné bez ladu a bez panství,
vzduchem jen a mrakem napelněné;

tu jsem onny duše odcizené
v smutném uviděla vyhnanství,
které buď lest aneb tyranství
vzali z loktů Slávy matky ctěné:

Kobylek a netopýřů šatí
postava je. dokud vnukové
a v nich krev se k Slávě nenavrátí;

Poturčenci jsou zde, Zmadařenci,
Valachové, řečtí Slavové,
Zněmčilci a všickni zpankhartěnci.

535


Dříve než se těžcí rukou vůdce
záporové pekla rozsmekli,
ukázal nám ještě předpeklí,
kde i on sám v smutné bydlí budce;

tu sic žádný zlostník ani škůdce,
hnilci jen a měkci oteklí,
že se nos i oči ulekli
vředů jejich smradem čpících prudce:

V nenávisti ne, než ani v péči
Slávu neměli ti ospalci,
daremníci, slabci, zahaleči;

snad čas jejich pídimužnost zobří,
ale posud, jako nedbalci,
pro nebe zlí, pro peklo jsou dobří.

536


A vás jaká, Miloto, sem z Dědic
do předpekelného pitvora
vina svalila, či oukora?
říkám na něj lítostivě hledíc;

„Ach, mne do těch očistcových Bědic
pomsta svedla, onna potvora,
kterou útrob mojich komora
dlouho kula, ukryti ji vědíc;

Němcomil král můj se se mnou svadil,
dal mne bratra, statku zbaviti,
zač já Němcům jej i vlast jsem zradil.“

Pro osoby, dím já, jednotlivé
na celé se vlasti pomstiti
jest i ovšem dílo trestanlivé.

537


Při prahu hned přišlo mnohé ptáčky
v kleci železné nám shlednouti,
mezi nimi zvláště kohouti,
vrány, čajky, kvíčaly a kačky;

takový pak vedli škřek a rvačky,
jak by svět měl v rumy padnouti,
a když začnu nad tím ternouti,
zřím, že to jen mluvnické jsou hračky:

Zobákem ti zastávali jota,
druzí pazourami ypsilon,
jer a glagol kváká třetí rota:

Milý Bože! tím se národ mate,
myslím, totě nový Babylon,
věru, slušně v očistci tom lkáte!

538


Klec tu stínil strom a jeho čnící
haluze i šíří listové,
kde hnízd pelno, v nich též ptákové
do vlastního hnízda nečistící;

šlechticové maďarizující
slovenští, zvlášť tvoji zemkové,
Košut, Vachot; potom Čechové,
Šuselka a Šejnoh klamající:

Z Paříže ten nevzájemník polský,
Tavianský Rus. mystik v Lusanně,
Jozipovič, hrabě Turopolský;

a víc ještě sov i dudků čpících,
tak neb jinak, doma, postranne,
smrad a nečest Slávě působících.

539


Ku veliké peci, v které plamen
plapolá, teď krok můj dokvapí,
jako v rudní hutě roztápí
veliký se v ní a tverdý kamen;

rozpustiv se pak co zlatý pramen
teče a se potom přechlapí
v muže, jehož více netrápí
očistec, kam na čas jen byl zmámen:

Petrovičem aneb Černým Ďurkem
jmenován byl někdy serbinský
junák ten a vítěz nade Turkem;

ale že měl surovosti kousek,
tu se nevzdělanec herdinský
přepuzoval ze škvarků a trusek.

540


V očistci tom chuchle ceduleček
co sněh po povětří létali,
takže i mé ruce zlapali
několik z nich, svitých do koleček;

rozvinu je, a ai, obsažeček
jejich mužové ti skládali,
co svá vlastní jména vundali
z marné pýchy cizých do obleček:

V jedněch čítám Szvorény místo Svoren,
Pelzel místo Kožich, Rubini
místo Červen, Radix místo Koren;

v jiných Liška přešlo na Vulpius,
Sladič v Dolci a Rak v Cancrini,
Černobýl pak na Artemisius.

541


Pane, bližšíť košile než kabát!
tak má usta nyní mluvili
chlubcovi, jenž nosil košili
na kabátě a byl z počtu hrabat;

přišli ďasi, tu on křičet a bát!
Vyzlékše jej v ruskou vložili
vřelou koupel, věchtem čistili,
pak šli lůžko v led a sněh mu dlabat:

Demidov to, jeden z ruských pánků
byl, co přes rok chudým v Paříži
osemdesát tisíc rozdal franků;

svojim chudým bral a cizým dával,
o, by dřív byl vlastní ve chyži,
v sousedově potom vymetával!

542


Hořičku též, jméno Anny měla,
uzřela jsem jako homolku
a tu natrefila na holku,
jenž se tváří krasolícnou skvěla;

ale v žíni celou obcházela
horu kolenačky v okolku.
„Kajícnice! já vás za Polku
třímám.“ - Arci, já sem Petronella!

Jeden Němec, Bůh mu na nebesích
odpusť, vlasti mne i čistoty
zbaviv, nechal v Hornoslezkých lesích;

rok jsem tam co pustevnice žila,
rok pak po smerti zde trampoty
za mou slabost jsem si naložila.

543


Sotvy dvadcet kroků, nový jímal
úkaz zvědavost mou v teneto,
an pluk Běsů velké řešeto,
v kterém lidé byli, v rukách třímal;

opálaje nimi jak by hřímal,
pokud zerno bylo proseto,
polozjevené mé, co je to?
Otázky hned vůdce můj si všímal:

Toť jsou, pravil, slavští makaronci,
by se čistěji svou mluviti
učili řeč, k tomu zde jsou konci;

lid všech slavských nárečivých cechů,
najvíce však jest tu spatřiti
zněmčilých a němčujících Čechů.

544


Chachacha, o jemine! dím k zemi
hledíc, samých nosů hromadu
spatřivši a ďáblů armádu
měrajících tu je měřicemi;

a pak v kádi putnami je třemi
nosících co hrozny, od smradu
aby tuto se a neřádu
vykvasili: Co to, povězte mi?

Milota dí: „To jsou nosálkové,
co se k Slávě pyšně chovali,
sobělibci, Němci, sadílkové!“

Čtyři z nosů těch jsme poznali:
Hacquetu co patřil, Meinertovi,
Bisingerovi a Ludenovi.

545


K nosovtipcům těmto čert se tlačil
ještě s jedním strašným nosákem,
jenž nos tak měl dlouhý, hakmakem
po zemi že černé se mu vláčil;

jazyk jeho také Němce značil,
podle vlasti pak byl Spišákem,
jménem Glatz, on zrádně v nějakém
bezejmenném spisu Slávu mračil:

Tudíž do ruk ostré nože vzali
sahani a jako ze špalku
velké kusy z nosu uřezali;

křičícímu dím já: I proč kvílíš,
uštipečný pane nosálku,
neníť dobře moudrým býti příliš!

546


Než ne nosních jen, i jazykových
kop se mnoho tuto hemžilo,
více než jich z pávů strávilo
na hodech se v Římě Lukullových.

Ježibab dvé je, co práčky, v nových
parostrojech ze špin mydlilo,
jeden se mi spatřit trefilo,
který přišel z ust sem vévodových:

Když byl v lázních, slovenské mu děvy
květy stlali, pěli ve slohu
pospolitém v poli krásné zpěvy;

tázán, jak ta pocta líbí se mu:
„Já ten národ vystát nemohu!“
řeknul švábsky ke komonstvu svému.

547


U prostředku očistce trůn, ale
prázný stojí už a zrouchaný,
velkým umělectvím tesaný
ve vysoké mramorové skále;

nechal však tu nejen místo znale
teplé, očistěnec káraný,
než i lístek rukou napsaný
Matiáše uherského krále:

Byl sic česky, z Uher od Lubiny
Zdeňkovi psán, ale na polský
národ a řeč hnusné kydal špiny;

proto, ač už vyplynul čas jeho
původci, list a žert pacholský
v něm se posud čistí z kalu svého.

548


Halljuk! éljen! pozor na orací!
zněli z jedné čárdy hlasové
Hetumogerů, kde vnukové
stoličnou svou měli kongregaci;

Helmeczy se dále k slovu vrací:
„Ona víc než všickní Němcové,
Mongol, Tataři a Turkové
škodila nám její lyrou hrací;

ona - tato Slávy dcera“ – hromně
třeštil novinář ten beťarský,
a tu šípím, že řeč byla o mně;

by mu tento čemer maďarský
přestal, velím as' tři za lyžice
podati mu ostré čemeřice.

549


V písarně té očistcové říše
spatřuje se stolík stojící,
na něm ruka péro deržící
sama leží a list komus' píše;

její pán přej pije slasti číše
ve Walhale Teutům patřící,
tento rozdvoj tak byl dráždící
pro mne, že tam přiblížím se tiše:

Anglickému králi Ethbaldovi
znělo psaní, ruka slušela
Bonifaci čili Wunfridovi;

křestivši ta ruka Němců témě,
na Vinedy naše házela
rouhání co na najhorší plémě.

550


Na tom stole vidím též i knihu
velikou a tlustou ležeti,
káži k pomoci mně přispěti,
nebo těžká byla ku podvihu;

otevřeliť mi ji v okamihu,
a když do ní začnu hleděti,
jména těch tu psána viděti,
co už čistí vyšli z toho švihu;

Počet roků, trest i vina spolu
při každém se pilně značili
v očistcovém tomto Protokolu;

nesnilo by se ti věru jistě,
co už za lidé své čistili
hříchy proti Slávě v tomto místě.

551


Aspoň dva-tři z nich ti předce zjevím,
poslední - tu chyba ve jméně –
Wichin, Wichnik, Wiching zmateně
psal je ďábel ramenem snad levým;

ani či Slav byl či Němec, nevím,
to však stojí o něm zkráceně
proti Metodovi šáleně,
že se vztekal serdcem dlouhohněvým:

Když řeč slavskou tento po biskupství
v chrámích ustanovil Nitranském,
ten mu činil překážku a troupství;

latinskou řeč vtíral, naší bera
ve světě květ i čest křesťanském,
proto vyšel odtudto jen včera.

552


I dvou českých knížat jména stáli
v této knize psaná leskavě,
totiž oněch, kteří v Sázavě
slavský jazyk pronásledovali;

a že jemu cizozemci smáli
nenávistně se a žehravě,
proto tenže jazyk nepravě
na vyhnanství z půdy slavské hnali:

Za nevděčnost tuto k matce dětí,
ryči, z němčiny a latiny
vařenou, zde jedli za století;

připojili jako přívěskové
ke stolu se této hostiny
salcburští též arcibiskupové.

553


Nyní celé dlouhé společenství
Vlachů vidím tuto zapsáno,
dostala bych, kdyby čítáno
každé jméno bylo, nechutenství;

byliť to, co měli učastenství,
když sněm ve Saloně deržáno
na tom článku, kterým kázáno
vytevříti Slavy z duchovenství:

A že toho do osobování
nekřesťanského jen zbloudili
z tupé pýchy kněží ti a páni;

aby jináč zacházeli s právy
lidskými, tu dlouho ostřili
na brusech jim rozumy a hlavy.

554


Jakýs' vepřík přivázaný k dubu
z Lipska od lip a škol lipšťanských
přišlý, na žaludech germanských
i zde válí se a pase hubu;

jest on toho míšeného snubu
syn mých Lužičanů krajanských,
co v pers vlastních matek slavianských
zatínají ostrost svého zubu:

Rouhači ty, Polska! Wuttke – Vůdka,
pověz: Nepadá-li z lípy med
sladčejí než žalud do žalúdka?

K útěše mé však, ten, co má dozor,
dí, že bude tu jen sedem let
tento sorbský Nabuchodonozor.

555


Před samými dveřmi pekla mají
v rukách ještě tu dva satané
jednu Maďarku, ač protkané
hedvábím jí šaty odívají;

hrozili, že do pekla ji dají,
jestli nyní její krajané,
v maďaromanii přehnané,
Chorvatů řeč ve cti nenechají:

Bylatě to Lepa, chorvatského
posledního krále vdovice,
Ladislava sestra uherského;

v panování měvši neobratnost,
ušla domů přese hranice,
Chorvatům pak vzala samostatnost.

556


Celé peklo trojnásobná hradba
hadohnízdých skalin obdává,
výsostí se hoře vrovnává
té, co zove Čertova se Svadba;

kdož ven chtějí, perunská je klatba
z verchu v propast zase shřímává,
kde je hrozná strážců vítává
nad outěkem rozhněvaných mlatba:

Čtyři řeky, pervá Acheronská
najvětší neb jináč Bolnice,
ohnitoká druhá Flegetonská,

třetí Styx neb Smraducha ta mutná,
čtvertá Kocyt čili Kvílnice,
protékají místa tato smutná.

557


Nad vratami pekla železnými
průčelí se černé zdvihuje,
kde se nápis tento spatřuje
literami rytý glagolskými:

„Tuto Hanba s nášlapníky svými
otroky a sluhy trůnuje,
tu plač, hrůza, bolest věkuje
s pokutami za hřích pekelnými:

Sem se kliďte v oheň tento živý,
zrádci vlasti, řeči, národu,
Bůh buď vaším dušem milostivý;

obývejte místa tato bledá,
ciťte žalosti i nehodu,
přeběda vám třikrát, běda! běda!“

558


U vchodu hned strach mne počal tříbit,
pervý pohled mne už netěšil,
nebo hřebem kýsi potměšil
za jazyk byl k pekla bráně přibit;

já jsem chtěla svobodu mu slíbit,
ale běs se na mne zaměšil,
řka; ten ošemetník prohřešil
těžko se, trest nemůže jej chybit.

Cedulečku pak měl na své tylo
přivěšenou tento páchatel,
olůvkem kde toto psáno bylo:

„Libušina soudu zaslatel,
potud zde mu býti usouzeno,
pokud svoje nevyjeví jméno.“

559


Jdouce sem-tam po pekelné cestě
mezi zpropadlinou stovírnou,
spatřím nápis nade mučírnou:
„Tento zradil na Kosovu testě,

za to bude dotud v tomto trestě
bolest skřipců nésti nesmírnou,
dokud chvěje s mocí obšírnou
ocas koňský v Carigradě městě.“

Kdo by to byl, myslíc, jemuž muka
taková se tuto udílí,
žádám zočit toho hromotluka;

a vtom dvéře verzavé mi ruka
žalářního trochu odchýlí:
Koho uzřím? Brankoviče Vuka.

560


Nedaleko odtud rozprostírá
smrad a hrůzu druhá šatlava,
v icteré nalezla jsem Braclava,
anť mu pouto obě nohy svírá;

jeho zradou padla někdy šírá,
Arnulfovým mečem, Morava,
která měla býti deržava
všeslavenská, veliká a čírá:

Víc než národ šetřil cizozemce,
proto krev mu serdce nevěrnou
hnusné plémě lačných žížal chlemce;

pět má strážných pekelník ten ďasů,
aniž známo, či kdy mizernou
jeho trýzeň skončí kolo časů.

561


Hnedky při něm slyším litých pranic
břinkot mezi třemi bratřími,
ani hrozně meči ostrými
roubali se spolu strany hranic;

přijde Beljal, chtivý vražd a žranic,
přijde Asmodeus se svými,
ihned lučištěm a kopími
onny svárce obrátili na nic:

V hněvu svatém běžím: O, vy blázni,
nevaďte se, buďte bratrové
svorní a pak všem ste vrahům k bázni!

Ale dobrou neslyšíce radu
Svatoplukovi ti synové,
začali zas nový boj a vádu.

562


Vedle těchto dvadcet ďáblů tělo
jakési sem a tam vláčili,
hned je lámali, hned čtvertili,
hnedky zlatem kremili, jenž vřelo;

potom večer, když už zcepenělo,
na dub vysoký je svěsili,
kde mu krukavcové ranili
přes celou noc nohy, dřík i čelo:

Ráno opět ďábli čerstvou rukou
všecky oudy jako semenec
v moždíři, by srostali, se tlukou;

a tu oživ řeve šibenec:
„Tugumír jsem, kníže od Pomorska,
zlořečený zrádce Braniborska.“

563


Teď mne vůdce pekla povědomý
k mužům dvěma vede stezkami,
jenž jsou rukami i nohami
uvázáni mezi čtyřmi stromy;

na břicha pak stoh jim kostilomý
kamenů se klade verstvami,
takže pod nim řevou tlamami,
jak by strašné rachotili hromy:

Jest tu Nebyl, jenž se zpronevěřil
Justinianovi Druhému,
když mu proti Arabům boj svěřil;

jiný byl sám tento císař řecký,
za kořist že moři krutému
nevinné dal proto Slavy všecky.

564


„Běžte, cesar! běžte, cesar!“ hlasným
jakýs' kuřiplach tu křikotem
volal, utíkaje klopotem,
a já k němu hněvem neužasným:

Myšibojce, kýž tě zemitřasným
v outěku hrom srazí rachotem,
Slávě povinen si životem,
„Stupai i bei“ radše s čelem jasným!

Tudíž ďasů pět se za ním skákat
jalo, jenž ho za to na věky
mají bíti, nedajíc mu plakat;

Bulgar byl ten strachoš zbabinělý
z vojska Jana krále, nad Řeky
když jest Basil císařoval smělý.

565


V bok mne verchu jednoho tu zvala
bahnitá a ouzká cestička
do jeskyně, jako Vělička
křivé, tmavé jako Běžiskala;

mrákotu však její pronikala
dymokourná vprostřed smolnička,
takže vinník, sloup i metlička
jasně se mi v očích ukázala:

Přislav to jest, ouskok ten a zrádce,
jejžto proti otci Niklotu
štval i proti vlasti Dánů vládce;

proto jej i s Waldemarem čerti
tak zde trápějí, že životu
půl, a půl zas náležejí smerti.

566


Před tunelem tímto ďábel vtasil
špalek co stůl proti divanu,
na němž zloboh, rovný tyranu,
surové své oudy rozmaňasil;

pak hned utrejch z mísy hodokvasil,
hnedky z hrence lokal tofanu,
já se obrátím a odstanu,
dokud žráč ten s křeči nezápasil:

Byl jest podle jména svého Lazar,
Serbín, Jiřího syn Despoty,
bratrobijec, travič ten a kazár;

v Rudníku ním jeho vlastní mátě
Helena, vzor ženské dobroty,
otrávena jedem ve šalátě.

567


Opodál mi věci v oči padli
velmi strašlivé a bolavé,
nebo koruny se řeřavé
na hlavy třem mužům tuto kladli;

trůn, kde byli, celý se sedadly
okrývali hřeby pichlavé,
každý pak měl v ruce kyptavé
místo berly hada se žihadly:

Ze všeho se dalo znáti toho,
že ti nešťastníci museli
proti Slávě proviniti mnoho;

na krytině trůnu papírové
tyto písmeny se viděli:
Ejhle, carobažní Lžidmitrové.

568


Kostlivec se kouty hledající
z počátku hned byl k nám přimotal,
nemluvil nic, aniž lalotal,
kůže, masa co smert nemající;

všudy, kam já na něj nedbající
šla jsem, zticha za mnou klepotal,
za ním pak se Posměch řehotal,
až se k němu s rozžatou dám svící;

Kdo jsi, řeknu, bázlivče? - tu tmomil
ten jak bočan třepal retoma,
takže všecky zuby v nich si zlomil;

a vtom křičel Posměch: Tento švandra
vyhnízdil to lživé diploma
od Velkého Slavům Alexandra.

569


Vlevo blučí vysoká jak věže
z papírů a knížek hranice,
tři ji hadovlasé vzteklice
podpalují, Lucifer sám střeže;

na ní kýsi stonek křikem leže
pelní všecky pekla ulice,
neb jej tuto dračic vidlice
bodou, tam zas vlastní postel řeže:

Plač mně samé při tom oči zkalil,
a jsouc, kdo to? znáti dychtiva,
a proč hněv ten boží na se svalil?

Slyším; „Ach! já ten jsem, co se chválil,
že knih českých někdy za živa
šedesáte tisíc v ohni spálil.“

570


Vůkol ohně toho v obloukovém
okresu jak vůkol Molocha
vidno nejednoho zlobocha,
křepčícího v tanci lopatkovém;

ale cele ve způsobu novém,
totiž tak, že nohy, punčocha
vzhůru stojí jako rozsocha
dlouhovětvá v lese nějakovém:

Ruky pak jim slouží místo nohou,
hlava, jako vlaským kejklířům,
k zemi visí s obtížností mnohou;

opak psal i jména kýsi škůdce
těmto Lojolovým rytířům,
Niamromal jest jim plesovůdce.

571


Co pak v tomto auto da fé budou
za knihy as'? Zde mi vejde v um,
asnad Escobari Amorum?
Či co vraždě králů chvály hudou?

Dej sem jednu, oslovím tu chudou
vzteklici, hned jejích vidlic chlum
z hranice vzal „Index librorum“!
Já pak vzbouřím tou se nad obludou:

„Preč s ní, preč s ní odtudto“, jsem řekla,
„neníť hodná ani samého,
omarská ta zhovadilost, pekla!“

Pročež chmatši spis ten hodím, co sil
mám jej do povětří prázného,
by svou hanbu celým světem nosil.

572


Spojeny pak plesy těch a skočky
pekelníků jsou i s muzikou,
neb jim vůkol chvílí všelikou
vyjí psi a miaukají kočky;

jak by hroznou, nažravše se čočky,
sužované byli kolikou,
aneb jak by holí velikou
mastil štěnci paškertnému bočky:

Mají totiž v tlustých přiklopené
ocasy a chvosty rozštěpích,
jenž jsou v zemi co kůl vetlučené;

aby pak i vůně nechyběla,
tchorů, dudků smradných, nelepých,
stáda sem ta hudba shromážděla.

573


Vpravo opět lešení se dvíhá,
opona je černá zaclání,
za kterou se slyší praskání,
nímžto mreskač sám své tělo švihá;

diváků se množství k němu sbíhá
a křik strojí, smích i rouhání,
řkoucí: Ten zde činí pokání
za zločinstva nelidská a plihá:

Slavy pro řeč v slavské někdy zemi,
ač on sám byl Slavem rozeným,
dvanácti dal tepat palicemi;

strach mne mrazem projal studeným,
jménem jeho nechci špinit péra,
kdo chce, můž je čísti u Schwartnera.

574


Ve hluboké, tmavé, těsné jámě,
která podobnost má s cisternou,
postavu teď sice nádhernou,
ale v bídném stavu, uhlídáme;

nebo když můj vůdce do ní rámě
vecpá se svítící lucernou,
bez kůže jej a tu jezernou
díru pelnou ježků nalézáme:

Pekloslav ten v losu tomto těžkém
rovný jest té koze odřené
do půl boků, vadící se s ježkem;

jeť on Chorvat, Škerlec, Maďaroman,
řeči své a vlasti milené
jámu kopav, sám v ní padnul co man.

575


Nyní nápis „České řeči škola“
čítám, ihned v tužbě horoucí
všedši do ní spatřím před soudci
falešného státi apoštola;

jméno někdy Václava měl Pohla,
a že nešel cestou za vůdci,
jeho žák a císař budoucí
Jozef zlehčil češtinu s ním zhola:

Čtyřidcet let už v tom sněmu dleli
soudcové ti, jaké trestání
dáti škůdci tomuto by měli;

radu já dám přijatou zde rázem,
aby odsouzen byl k čítání
Pražských Novin vydávaných Házem.

576


O, bych rýmy nyní měla dosti
nepříjemné, smutné, chroptivé,
jenž by malovali strašlivé
tyto, na něž pravě hledím, hosti!

Jejichž tlamy chrumkajíce kosti
žerou při hostině třeštivé
a krev z lebočíše ošklivé
jako vodu pijí bez mírnosti:

Kdo ste? ptám se, oni nic, jen jedli,
než můj vůdce: To jsou Slavové,
kteří vojnu proti Slavům vedli;

z Pomoří, z Čech jsou ti kanibali,
z Polska, Chorvati i Rusové,
co své vlastní bratry mordovali.

577


Vprostřed pekla moře ječí vřelé,
pelné smoly, bahna, plápolů,
z něhož zmatek divých hlaholů
vydávají Slavů škertitelé;

hejna Obrů zde a nízkočelé
pokolení tápá Mongolů,
jen jim hlavy a kus chocholů
ční ven z. lázně, tělo v ní jest celé:

Vedle břehu Belzebub tu kráčí,
který v zlořečícím okřiku
žerdkou hlavy do jezera vmáčí;

zatrolený, řka, ty Slavokatu,
skrý se, Medvěde, Lve, Ptáčníku,
Karle, Cháne, Arpade a Batu!

578


Obrátím se, a ai, právě jestě
satan křivorohý na pleci
novou kořist nese ve vřeci,
ní tu o zem, až se střásla, pleště;

mektá se ten bídník, hrozně vřeště,
vida, kam ho mají zavléci,
a když blíže ptám se o věci,
slyším, že ten Slavovrah je z Peště:

Nechtěl, prej, to padouch tento míti,
aby naši milí Slováci
mohli Boha vlastní řečí ctíti:

řečí samým Bohem sobe danou,
proto on a všickni mudráci
jemu rovní v propasti té planou.

579


I víc z onné roty tuto tápá,
která tebe, spolu s tvojími,
deset let už pikly zlostnými
pro národ a řeč tvou tře i šlapá;

každý z nich zde obě líce drápá
sobě sám si nehty ostrými
a krev šrámů pysky vlastními
líže jako šelma harpidlapá:

Co ti koli na cti, jmění, zdraví
odebrala tato holota.
s bolestí to strašnou tuto dáví;

jména však té zběři loupežnické
nechať raděj hustá mrákota
kryje této noci erebické.

580


Výspa z moře tohoto se výší,
vůdce náš ji Goplem nazývá,
ona milionmi oplývá
najhnusnějších potkanů a myší;

králů zlých a královen jest říši,
tyranstvo v ní slavské přebývá,
a když oko mé se podívá,
pravě kvík a upění se slyší:

Roje se těch žrut n holochvostů
za knížaty dvěma sypali,
zhubenělé hladem dlouhých postů;

do věže ty Krušvičany vženou,
a tu zhryzli je a zežrali,
byl to polský Popel se svou ženou.

581


Dostřelilo by se asi kuší
odtud do ostrovu druhého,
k synům Epikura chlipného,
kteří tělem zabíjeli duši;

z nichž dva zvláště zpomenouti sluší,
jmenovitě Jana Hrozného,
někdejšího cara ruského,
jehož nestud obrazil by uši:

Pak Sas August množí tento spolek
příjmím Druhý, který v Pilnicech
celý serail deržel z krásných Polek;

místo trávy tenké jehly nosí
všecken tento ostrov, na špicech
jejich pak ti tancují tu bosí.

582


Třetí ostrov, Helena mu jméno,
ve vodách těch stojí peklových,
na něm palác z křenců ledových,
jak tam nade Něvou, vystaveno;

v ledovně té tak je přestudeno,
že jen jeden z kluků ďáblových
bydlí v prostorách těch mrazových,
zamerzlý však od pat po temeno:

Chtěl, než Slávu podmaniti mocen
nebyl necamour ten francouzský,
ač jest slavskou kreví celý zbrocen;

svalíc v moře ho jak v Moskvě, škvařte
i tu, volám já, pluk na ruský,
totě Napoleon Bonaparte.

583


Čtvertá výspa název nosí čacký
Timurka, zde roste ohava,
jejíž všecko ničí otrava,
Bochonupas totiž aziatský:

co to, myslím sobě, za hovadský
tyran přestromen tu? Neslava
jeví jeho puch i postava,
i ten celý ostrov nesarmatský:

Aha! drak Tamerlan jest věru,
ve Pruse co zajal Milevu
Serbku, krásnou Lazarovu dceru;

a pak nutil, aby při veselém
stole, sloužila mu k nálevu
vína s poloobnaženým tělem.

584


Pátý ostrov stojí ku pochlebě
očím pelný tráv a procházek,
ale jeden smutný obrázek
zvěstuje v něm přísnou pomstu nebe;

denně ďábel chodí sem a šklebě
hubu s křikem vad i předházek,
na stříberné míse provázek
nosí komus' k zardousení sebe:

Ismael to Damašský jest baše,
pod Rákocim co se bouřícím
s Tatary vdral ve Slovensko vaše;

popleniv pak všecko, starců, dětí,
po Dunaji s plačem kvílícím
mnohotisíc vlekol do zajetí.

585


Neviděvši tam, kde zpomenutý
škvar byl Slavoborců, Gerona,
ptám se s podivením Plutona,
kde jest vrah ten šibalský a krutý?

Tam, dí jménem jeho k hněvu hnutý,
dle třech soudců našich zákona
visí on, jak někdy Junona,
mezi dvěma pekly rozepnutý;

pode slavským totiž německé se
peklo, řetězemi třidceti
přivázané, kolébá a třese;

patnáct hlavu, patnáct nohy víže
Geronovy, a jej viděti
v prostředku dvou nesti pekel tíže.

586


Z druhé strany moře, psů a chertů
havěť veliká se hemžila,
mopsů, pudlů, bělků spatřila
byvolům jsem rovných, beze žertů;

jejich vzteklost najlítějších čertů
ukrutenstvo ještě předčila,
Franků kmen pak hryzla, mučila,
v jehož středku stín byl Dagobertů:

Franků těch, jenž slavským matkám brali
ode persů dítky nevinné
a svým psům je, kati, házívali;

tak svou platnost onen zákon mívá
i zde při té zběři zločinné:
Čím kdo hřeší, tím i trestán bývá.

587


Nad pomořím dvoukřídlými vraty
jde se do pekelné zbrojnice,
tu jsou skladem všaké ručnice,
meče, hroty, koule, štíty, mlaty;

mezi nimi i kord, při němž zňatý
plamenem mých očí zřenice,
vůdce náš jej kopnul s lavice
na zem, odtud do Styxu mé paty:

Jménem ďAnthes-Heckeren byl značen,
v souboji že prohnal Puškina
básníře, jest hozen do těch mračen;

Puškine! dím v roztoužení horce,
Sláva na tobě blesk, ruština
utratila nové doby tvorce! –

588


Kde Styx plyne hnojotoký, slunkem
neosvícený a nehřitý,
leží hřeby k zemi přibitý
muž, an švedským trestán bývá trunkem;

totiž jeden ďábel na břeh člunkem
vyváží mok onen bahnitý,
nálevkou pak druhý ohbitý
satan jej mu v ústa leje žblunkem:

A když zpuchnul břich a kluk ten křičel,
třetí běs mu po nem tancoval,
až smrad hrozný horem-dolem syčel;

jest to Gottfried, slyším od raráška,
dánský král, co lestně zmordoval
nám dva krále, Godljuba a Dražka.

589


Věterný mlýn, jehož dlouhý pytel
z přeostrých se břitev spojuje,
as' půl honu odtud lomcuje
s klepotem, co křivdy nové mstitel;

strachomorné když můj soucestitel
mučidla mi jeho maluje,
Daso, hle, se přeseň pytluje
obodritských knížat zavražditel:

Byltě Holsat, německá ta psina,
Sventipolka zabil v Lubece,
v Altenburku Zvinka, jeho syna;

a tou vraždou nenadálou zhladil
celý rod nám, který dalece
Slávy strom by nad Baltem byl sadil.

590


Na rovině jedné města celá
jsou jak Sodomy a Gomory,
s domy, s věžemi a se dvory,
s verchnostmi i s lidem skamenělá;

jeden z čertů chodě frašky dělá
s purkmistry tu a práv doktory,
anť krev novou, mozky, bachory
v těla jejich leje tverdočelá:

Druhý věsí jim, ne bez posměchů,
na nos listy ty a zápisy,
nimiž Vendy vytvírali z cechů;

a když sem-tam chtivým okem slídím
u makovic věží nápisy:
Hamburg. Lubek, Luneburg, Barth vidím.

591


V pátém z těch měst musel přes ulice
kardel ševců běhat pračata,
už jim kůže byla rozťata,
takže hřebtem tekla soukrevice;

Nebíte, hej! volám na biřice,
litováním byvši podjata,
A vy, ptám se, kdo ste, chuďata?
„My sme šustri z banské ze Štyavnyce!“

Černobog mně na to: Tak jim třeba!
nebo Slavům přáti nechtěli
Michlové ti práva ani chleba;

zde se krotí jejich náruživost,
aby někdy ještě uměli
k bližním lásku mít a snášelivost.

592


V městě šestém vidíme zlé bůžky,
kterak Handerburče chvatnuli
a pak jedni školskou ferulí
dávali mu v konce perstů hrušky;

druzí opět lomcovali ušky,
že mu obě téméř vymknuli,
„Nu bós bili gajdy?“ papulí
křičel, každé slovo na dva dušky;

byl to Quadík zlostný z Krikeháje,
rozoký hled, vole, čepici
červenou a Hans Schwarz jméno maje;

slavské řeči vždy se posmívával,
do školy když v Kremnici
v pacholectví ty si chodívával.

593


V sedmém městě jako ryk se volů
rozléhal plač, řev a stonání,
horníci tu byli do bání
metáni a do hlubokých dolů;

z Dobšiné že jsou, to po hlaholů
tušila jsem jejich tahání,
proto dala jsem se v poznání
příčiny hned pokut těch a bolů:

Sapramente jim i jejich mravům!
dí běs, tito Němci z potupy
„Bindisch Kirpel“ přezdívali Slavům;

při odchodu našem z této půdy
myslím sobě těmi nad hňupy:
Co je Němec, to je Němec všudy!

594


V městě osmém, když mne provozoval
Milota náš jednou uličkou,
slyším, ano hlasně švihličkou
jeden Němec cosi švandříkoval;

A co? Zhroz se! Zkázu prorokoval
slovenčině v dobu kratičkou,
při čemž radost cítil sladičkou
tak, že jako blázen poskakoval:

Původem byl z tatranského města
Levoče, jak tu jsme slyšeli,
kudy vedla Kucharského cesta;

proto šedše ke stromu s tím brachem,
přivázali tu a stříleli
ďáblové mu do ust spišským hrachem.

595


Právě vhod, dím, slyšíc průvodníkem
zpomínané město Levoče,
kde pak jest to Uhrů otroče,
Jitřenky co bylo žalobníkem?

„Na zemi slul kluk ten Kramárčíkem,
než pak, ze Slovenska vykroče,
zde se přemaďarčil v Satóče,
zač i velkým stal se úředníkem:

Pět má služeb: ulic zametače,
žlabočistce, kochů škrabáka,
obšivkáře, hader prodavače;

dva si k boku přizval tovaryše,
Pulského, dle rodu Poláka,
Henzelmanna z poněmčilé Spiše.“

596


Bohadle! co tomuto se děje?
Takliž Demokrit i v Tartaře?
An co hledím jemu do tváře,
veždy se jen směje, směje, směje;

arci chladný smích ten hrůzu věje,
takže nevím, zdali lékaře
potřebuje, či-li hudbaře,
veselostí plesati snad chtěje;

„Němec jménem, Slovák rodem, Maďar
serdcem, Gemerčan Thais, kněžský syn
jest ten Slávů posměvač a smradař:

Řehtá se tu ve bdění i spání,
neb co mister úšklebků a špin
odsouzen jest k věčitému smáni.“

597


„Povězte pak, milá panno, zdali
ještě daleko jest do Prahy?“
Tak se mne tu střetlé průtahy
mnohých vozů s těžkým zbožím ptali;

v ojech se a v jarmech nalezali
místo hovad lidské zápřahy,
nebyli však slavské povahy,
Švédům se a Sasům podobali:

A když já se divím, do slavského
jak a proč li pekla patřejí?
zní hlas honce jejich hněvivého:

Obloupili Prahu lotři tito,
tudy zpátkem vesti musejí
knihy, malby, klénoty a žíto.

598


Tu stál kýsi zastobohovanec,
zrost co věž mu dala příroda,
zdál se hrabě aneb vojvoda
z krajů těch, kde bydlí Pomořanec;

chudší však než jeho vychovanec
v Bezdězích, král Čechů národa,
ošklubaný jako Pivoda,
straky, vrány vedli za ním tanec:

Chtě jim utect, Ottem nazvaný tu
tento stosáhový Korydon,
svrávoral se příčkem do Kocytu;

tím se v řece zastavené steklo
tolik vody jako Váh i Don,
takže téměř vytopila peklo.

599


Hory dvě se nyní spolu spikli,
ve svých střevách celou společnost
lidí pochovajíc na věčnost,
kteří hynouc jenom „běda!“ zkřikli;

tu hned v mysli otázky mi znikli,
je-li přelud to, či skutečnost?
A pak pro jakou as' nevděčnost
trest ten nesou, pro vlast, pro jazyk-li?

Milota vtom: Neníť toto cesta,
jenž by oči naše klamala,
toť jest rada Holomouce města;

ta, co jako hlava na Moravě
Žerotínu psaní poslala
v řeči Němců, na potupu Slávě.

600


Po ulicech pekla, po paloucích
hlůza všelijakých hošíků,
drábú, sbirů, sluhů, strážníků
bloudí sem-tam v oddělených plucích;

hřebla v rukách místo mečů skvoucích,
kozly mají místo koníků,
Kdo pak vy ste? ptám se setníků,
tu z nich jeden v zarmoucených zvucích:

Uhrovčík jsem já, o, Slávy dcero!
Surovec ten, Ilčík, Hrajnoha,
zbojníků nás v bandě dvanáctero;

moravský tam Deblín, český Tista,
slezský Viliš - ach, my od Boha
sterčeni jsme slušně v tato místa.

601


Mezi nimi chlapík utěšený
v košilce se točí zelené,
nohavice maje červené,
čižmy žluté, klobouk opštrosený;

zlatý pás a paloš operlený,
pištolky dvě k boku připněné,
za nim v dudy foukal kožené
starý Kejdoš v hudbě vycvičený:

Muž ten jedle, buky přeskakoval,
neb ten soud mu věčnost vydala,
bez přestání aby hajduchoval;

Slováka hned, na něm Jánošíka
dle tvých rozprávek jsem poznala,
zdvořilého v Tatrách nákeřníka.

602


Zahleděla jsem se na lomozy
a křik těchto kluků v peklisku,
vtom pak uzřím právě nablízku,
že sem došli z Kocourkova vozy;

přivezli je černosersté kozy
a tak utíkali po písku,
že snad polovic v tom nátisku
vpravo, vlevo přišlo na výhozy;

I ti, kteří došli a chtěli
zmaďařiti zdejší Slováky,
choleru zde dostali a mřeli;

proto ihned Rarach nezahálel,
ale, po tuctech brav na háky,
v bahnotoký Acheron je válel.

603


Jako mlatci rovnou časoměrou
cepů v humně bijí na snopy,
když klas aneb hlavu konopy,
aby zerno vypadalo, derou;

tak jsem, ani v černé vyhni perou
kladivy, tu zřela Kyklopy,
až jim čelem tekou oukropy
a tvář jiskry pryskající žerou:

Dvě pak těla na nákově kuli,
pokaždé je v uhlí bukové
zahrabavše, měchem oheň duli;

v jednu hmotu skouti tyto vrahy
chtíce, nebo byli bratrové,
sviňohlaví Tuman, Kuman z Prahy.

604


Před tou vyhni Ďas, ten podkasalec,
s rasem do země sloup vkopali,
potom sedem Rusů nutkali
knutem běhat vůkol něho cvalec;

při čemž, hrůza! střeva o ten válec
jako šnúrky se jim snovali,
sluli nešťastní ti šibali:
Putša, Leško, Jelovic a Talec;

potom Torčín, Horasjer a kníže
Svjatopolk: Já, ač jen bezděčně,
ptám se, pročpak nesou tyto kříže?

„Svaté muže, Borisa a Gljeba,
krutě ztrýznili jsou, zpátečně
klín tu klínem vybíjeti třeba.“

605


Zde se zrak můj nenadále chmuřil
před divadlem ještě vzdáleným,
takže mdlobou se a studeným
strachem celý vnitřek ve mně bouřil;

an čert proti Maďarovi zůřil
trestem od Maďarů půjčeným,
totiž tělem na kůl vsterčeným,
při čemž tento ještě dohán kouřil:

Tam se, kdo to? vůdci řekla jsem, ber!
Inu, totě hloupý nálezce
maďarského hesla: „Tót nem ember“:

Tedy jdi a řekni šerhu jeho,
ať víc blázna toho netresce,
by měl důkaz člověčenství mého.

606


Čekáš, proč ti los až po tu chvíli
toho maďarského vojáka,
který Hlubockého Slováka
zavraždil, mé péro neudílí?

Slyš! dvě děla rozstavil as' míli
vtip zde pekelného mudráka,
z nichž se tělo toho sprostáka
ustavičně semotamo střílí:

Maďarských pak pluky knihočmýrů
s buzigány v ruce tlustými
konají tu službu kanonírů;

oni obě děla místo svíce
podpalují spisy svojími,
strašně při tom teremtetujíce.

607


Při té práci javše slovenského
čižmára, jej vkydli v koryto,
řezíc oudy, hlavu, jelito
do kotliska kladli měděného;

guljáš-húš si uvařili z jeho
těla kusů jako kopyto,
s paprikou pak všecko snědli to
a šli zase k práci díla svého:

Chválila se v pekle tato žrutná
chasa, že jí maso Slováků
mezi všemi v Uhřích najlép chutná;

Kovalčík sloul, z Oravy se zrútil,
z Bobrova, sem švec ten do mraků,
že dům, dítky k maďarčině nutil.

608


Vůkol sem-tam stojí u obruby
pekla malí, tmaví domkové,
s kleštěmi tu lezou ďáblové,
terhajíce jazyky a zuby;

nápis pak jest: „Tito měli huby
proti Slávě zlé a surové,
byli uterhači, sokové,
hánci, proto přišli do záhuby!“

Jména někde slavské, ale chromé,
Pölitz, Rotek dvéře hyzdili,
potom Ludwig, Neumann, Kreil a Crome;

Sichar tu, tam Detrich Stade zase,
avšak najvíce mne divili,
de Pradt a Trenk v této hnusné chase.

609


„Čakajte ma! čakalalalajte!
Ja som Slovák, Turčan z Michala,
už pou jazyka mi odrala
rota ďáblov, prosbu za mňa dajte!“

Tak tu kýsi zajíkavec, hajte,
řeknu k vůdcům toho Kříkala,
a sem veďte: Kto ste? zeptala
jsem se, mluvte, aniž vinu tajte!

„Ja som Thúrócz.“ Dosti! Darmotlachu,
vy ste o jakémsi koňovi
bílém našel v dějopisech prachu;

ha pfuj! avšak jde můj s vámi sluha,
ať se nechá, bájek strůjcovi,
jazyka vám polovička druhá.

610


Najvyšší ten domek tu jest sroubek,
v nějž pán pekla blázny zatvořil,
tak můj vůdce ke mně hovořil,
odstíraje od obloku roubek;

vniter divně jakýs' bělohoubek
posunkoval se a titvořil,
takže dům ten byl by rozbořil,
kdyby strážce neměl v ruce doubek:

Zdaleka už poznala jsem sama,
že to ošust ten, co zněmčiti
cely svět chtěl v ráji od Adama;

z Düsseldorfu počal nade Rénem
proti slavské řeči šáliti
on a slul P. F. J. Müller jménem.

611


Tu jsem také kohos' uviděla,
an nás minul rychlým oběhem,
po celém ho pekle ožehem
jedna stará baba naháněla;

tam ho přes verch, přes jámy tu mlela,
onde pichala ho pod břehem,
při tom s velkým hlasu rozlehem
všudy za ním takto hrozně klela:

Z tisíc vozů jasných, okovaných,
bodej tři sta bohů prabohů
peruntalo v tebe rozhněvaných!

Co to, myslím sobě, za Němčisko?
Tu zřím viset nápis u rohů:
Lhář a hánce Slavů, Gebhardisko.

612


Toho ta tam, jiná jiného sem
proti němu skalou nahání
tak, že sobě v prudkém potkání
čelo čelem a nos bouchli nosem;

prask tu oba! jako za Kolosem
slyšet bylo jejích padání,
na hromadě ležíc, trestání
od pekelnic rovných brali losem:

Tento druhý, ač byl skrytý v skalách,
předce podle houně rumunské
zdál sa troup a hrubián Murgu, Valach;

ten, co v knize proti Tekelimu
svoje fákaniny chrapounské
na náš národ metal v tuto zimu.

613


Při těch domech jestě novináře
jakéhos', Uhl jménem, dostáno,
ihned za kštici jej taháno
do pekelné k soudu kanceláře;

ortel vyřčen, aby toho lháře
věčně českým trestem trestáno,
totiž z oken na zem metáno,
a to nohy vzhůru, dolů tváře:

Kolohnát ten tudíž z vysokosti
musel kotromelce dělati,
takže všecky praštěli v něm kosti;

časopis on nectný v řeči Němce
začal proti Čechům čarbati
s názvem: Bohemia pro Bohemce.

614


V poslední dům když mne ještě nuká
Milota, ai, nové zjevení,
tu král na talíři pečeni
krájel a žral: To hod, dím, ne muka!

Ale když mé blíže oko kuká,
blud můj v bledý strach se promění
neb ta upečená v plameni
lahůdka jest jeho vlastní ruka:

To Švéd Sigmund, jenž když polskou dostal
berlu, syna, svého nástupce
Vladislava, proto prutem chlostal;

že chtěl řeč, kroj i zvyk milovati
Poláků a býti zástupce
lidu, nad nímž žádal panovati.

615


Byvše potom z domů oněch venku,
šli jsme po poušti a pasece,
a ai, hora z písku při řece
vysoká i dlouhá nad myšlénku;

hýl ji jeden celou po kaménku
odnáší až pět mil dalece,
totě pták, můj vůdce odvece,
z Vídně, co jest soudil českou Lenku:

Má pak tento ve trestanců zboru
tupič řeči naší zůstati,
pokud celou nepřenese horu;

kteráž práce celé biliony
roků jemu může tervati,
proto smutné chrochtá kakofony.

616


Vzhůru na chlum toho vysokého
verchu, stezkou kyprou, vinutou,
opět Vídenčana s pokutou
německou jít vidno trestaného;

nese totiž psa on prašivého
na svém hřbetě hlavou nahnutou,
pode houžvou k herdlu připnutou
skerze Jira, kata Táborského:

Dryáčník ten v Cestopisu smilnost
mladých Rakušanů mravností
zval a slavský stud mu sluje vilnost;

jméno Schultes zní tím za doktorem,
z Vídně vyobcován v tichosti,
v Landshutě byl léků profesorem.

617


Z temena zas toho Čimborasa
sud se hurtem dolů šutruje,
v němžto zabedněnec bubnuje
tělem, usty bruče jako basa;

když až dolů přišel, ruka ďasa
zas jej zpátkem vzhůru valkuje,
a že dychtivost mou vzbuzuje,
doptávám se blíže na chuďasa:

Všestranně když ode mně byl zkoumán,
vyšlo, že to onen domnělý
notář Belův, Anonym a Kuman;

Maďarům se chtěje radochlubným
lísat trubiroh ten zatmělý,
hanobil náš národ pérem zhoubným.

618


Pod tou horou noví, přemizerní
pohledové! Totiž v růžovém,
ale ostnitém a šípkovém
kři se holé tělo stoje černí;

důkazové byli hodnověrní,
že to básníř jest tu domovem.
Jak se máte v bydle takovém?
dím já, a on: Jako nahý v terní!

Eufem slul a byl ten zpropadenec
řeckým veršotepccm neznaným,
o němž to psal Šarlatorozenec:

Že, když císař Roman syna svého
ženil, posměch vtipem neslaným
z obličeje strojil slavianského.

619


Druhou vidím tu též řeckorouchou
muže podobu, hned ve chválu
běží, hned zas kráčí pomalu,
nesa vlastní hlavu pod pazuchou;

hlavu velkou, divou, tigrouchou,
asnad z křemene, ne z košťálu,
nebo když ji házel o skálu,
ohlas celou zněl tou pouští hluchou:

Basilius císař jeho jméno,
Slavobulgarů ním zajatých
patnáct tisíc hrozně oslepeno;

každému pak stu dán jednooký
vůdce, jenž jim v cestách skalnatých
z Carigradu řídil domů kroky.

620


Prošedši už téméř celou jámu
pekla s pozorným já rozmyslem,
tepruv nyní tímto pod číslem
Vlacha vidím, mistra hry a klamu;

na pranýři ke kolmému trámu
jako pominulý se smyslem
přivázán jest tuhým povříslem,
ruce v huslech, na čele má plamu:

Tři on, když jest po Europě slídil,
slavská města, totiž Varšavu,
Petrohrad a Duchcov český, šidil;

Casanova slul ten všeckoznatel,
dělal divy, zlato, otravu,
byl kněz, voják, taškář, spisovatel.

621


V této poušti samá jako vdova
bez manžela, dětí, souseda,
stojí svadlá už a škaredá
vedle cesty olše Durinkova;

dva jsou strážci její, totiž sova
na stromě se sem-tam ohlédá,
pode stromem uzří medvěda
ležeti zas bázeň poutníkova:

Hne-li hlavou vrah ten, tať jej kluje,
hne-li nohou, tento ukousne,
takže trojí bídu okušuje;

ale vyznám, že jsem nešla k němu,
nebo zblízka patřit na hnusné
divadlo to nelze oku mému.

622


Kopec tu stál jako praslavianský,
jenž byl mohylou zván, hrobovec,
nevypsal by žádný veršovec
strašný na něm hrad a žalář manský:

Vystaven jsa pro čin nekřesťanský
duchovníků sluje Popovec,
právě veden byl doň surovec
Richter, v Sorně pastor luteranský:

Ihned nohy do klády mu dáno
tak, že krev z nich téměř stříkala,
pak mu jakous' knihu v oči cpáno:

Tvá-li moudrost tento v Magazině
loužickém jed zlostný kaňhala
proti Vendům? – a on znal se k vině.

623


Zde též věže jako obelisky
byli z lidí živých staveny,
čněli nad oblaky temeny,
nižší verstvy nesli vyšších tisky;

velikými potom sochořisky
bývají zas dolů říceny,
v kterémž pádu sem-tam rozchvěny
jejich hlavy, nohy, ruky, pysky:

Záleží pak vysoký ten trupel
z pouhých poněmčilých Krainců,
na něž vlastní krajan takto upěl:


Že prej téměř za odpuštění je
musí prositi, kdo z našinců
u nich lásku k slavské řeči čije.

624


Že tam dále poušť tu sněh už kryje,
zpátkem šli jsme levé po straně,
a hle, zavadíme o sáně,
ve kterých psů dvanáctero vyje;

neb je sedě pohání a bije
básníř v attilovském dolmáně,
jejž ti k pokutě a ku haně
do pekelné vezou Siberie:

A to až tam v půlnoční ten západ
k bratrům řeči jeho Laponům,
soboly a lišky v zimě lapat;

v Pešti, když hru „Vyskoč Janči“ skoval
proti všechněm krásy zákonům,
tlučhuba ten Slavům ubližoval.

625


Na poverchu cest a u chodníků
toho strašlivého orkusu
roste množství merzkých do hnusu
tráv a bylin, bodláků a kříků;

rody kopřiv, hub a pryskýřníků,
bolehlavu, blenu, čertkusu,
lilku, chrastavce a zádusu,
hadolistů, všivců, krevavníků:

Nevědouci zmačkám patou mnohé,
než ai, cedíce krev křičeli:
Ouveh, ouveh, ach, my přeubohé!

Já se zleknu a můj tlumač začne:
Nebojte se, co ste potřeli,
křižáků jest plémě slavotlačné.

626


Na těch trávách nečisté a vilné
šelmy pásli se a hovada,
býků, oslů, veprů hromada,
medvědů a vluků tlupy silné;

opice tu, onde sajhy smilné,
tam zas nosorožců osada,
od bůvola, slona do hada,
ode mezka k lišce klamu pilné:

Pastýři dva lid ten zpotvořilý
hlídají tu v larvě levhartů,
Troskavec a Kuneš zhovadilý;

jsou pak stáda oněch necudníků
sekty adamitů, pikhartů,
jamníků a jiných rozkolníků.

627


A ten tu co, Miloto! jest za dům,
jakových v něm lidí osádky,
staven velikými nákladky,
rovně panským palácům a hradům;

předce však si proti jeho smradům
nos já krýti musím ve šátky? –
„S odpuštěním! to jsou Benátky
z Prahy, těmto v kořist dané čadům:

Čertoslavský pak co bez svobody
v nich jsou, byli děvky pafické,
a teď šijí pro peklo tu mody.“

Nechci slyšet dále, věc to stydká,
dím, a na štěstí i básnické
míry mé se tuto končí nitka.

628


Před peleší papírek tou lítá
po zemi jak lehká šupina,
právě kde nás vede pěšina,
skulí a nám pod nohy se vplítá;

a že noha má ním opomítá,
vůdce zdvihna jej a rozvina
„Báseň od Štěpničky, Lidčina
stížnost v chrámu Hymenovu“ čítá:

To můj krajan, ei, to bude hezké!
Milota dí, och! já hněvivě,
to je škandal slovesnosti české!

Stydno Muzám do hampejsů chodit,
proto na fidibus při pivě
ďáblům necud ten mu velím hodit.

629


Jedno se však předce divné zdálo
zraku očí mojich zřetelných,
to, že v těchto mukách pekelných
žen jsem slavských našla dosti málo;

ne jak serdce mé by stranu bralo
pleti mé jen z hnutí citelných,
nebo lhání v duších beztělných
není možno by sa nalezalo:

Jen pět padlo bělohlav mi v oči:
pervá z Prahy, metla křesťanů
Drahomíra, co sem přišla v koči;

Špinka bydlo, ruky houžva víže
na zádech té matky pohanů,
jazykem pak skerze sklo med líže.

630


Před tou Špinkou hned jest v neumělém
slohu vytesaná terlice,
jakéž mají mnohé vesnice
před svým soudcem neb i před kostelem;

zavřena v ní stojí, k zemi čelem,
v dírách kerk i obě ručice,
polská šlechtična a čertice
Włodkowa, už v rouchu osumělém:

Ta, co zbojství tropila i krádež
v hradě Berwaldě a loupící
zbrojně vedla k Oswiecimu mládež;

muž pak její, též kůl toho plotu,
líbá, pod pantoflem ležící,
manželce své patu zde a botu.

631


Třetí dvojím obtížená hříchem
snáší tuto bol a příkoří
kněžna, vdaná někdy v Pomoří
za Krukem a potom za Jindřichem;

ta když věrnost lehké ženy smíchem
svazku manželského rozboří,
muže starého si umoří
ve spiknutí mladším se ženichem:

Na pokutu pro tu těžkou vinu
musela své krásné změniti
Slavina zde jméno v Neslavinu;

pak svých persou mlékem za tisíce
let dva plecovisné kojiti
hady má ta pěkná nešťastnice.

632


„A ty taká! - a ty taká!“ klené
jedna druhou, tu dvě sestričky
serbské dávali si poličky
hokyně co pražské rozzlobené;

tureckým je trestem polapené
káral ďábel, vecpav hlavičky
v obročnice jim neb kapsičky
popelem a prachem napelněné:

Starší Mara, Vuka Brankoviče,
mladší Vukosava manželkou
Miloše jest byla Obiliče;

obě dcery Lazarovy hříšným
svárem odemkli k nám převelkou
moslemínům bránu hloupopyšným.

633


Z cizoženštin na národu našem
prohřešilých vidno zvláště tu
Maďarkyni, strašnou Alžbětu
Bátorku, sem slanou Radamášem;

která tři sta ve slovenském vašem
kraji kvůli svému skeletu
umořila děvčat ve květu,
oddána všem byvši prostopašem:

Aby krásnou tigerka ta byla,
v kervi Slovenek se nitranských
teplolité koupala a myla;

zač tu živá zazděna jest kovy
ve sloup, jak ten pater v Turčanských
Divákách, co pohřeb činil psovi.

634


Sotvy tyto ženky zrak náš minul,
netervalo opět na dlouze,
vidím pohřížená ve hrůze
samovraha, an svým mečem hynul;

padal, stával, v krevi vlastní plynul,
nohou na pazderném motouze
přivázaný k hrubé pavůze,
aby přeč se nějak nevyšinul:

Od kých dostal vy ste semo stran se,
strašný, cizozemský panáčku?
„Madmoiselle! pardon, je suis François!“

To vy, monsieur Guovirer, v tom pekle,
v Krechově co svedol Rusnáčku
Dobroslavku. dceru popa, vztekle! –

635


Za ním pelná trámů, valců, klínů
guillotina zrak můj zarazí,
po níž karavána prochází
Sanscullotů se a Jakobínů;

Cože, medle, k trestům slavských stínů
tyto světoborce uvází?
Aha! nyní sama překazí
pamět má řeč mojich čeledínů;

Tiť sem z Remsu přišli v počtu valném,
evangelium kde zloupili
staroslavské v chrámě kathedralném;

nad nímž hlavy ku Francouzů správě
korunované zde činili
přísahu svou dlouho ke cti Slávě.

636


Ještě více jsem se zadivila,
musevši zde mnohé viděti
serdce po pekle se kouleti,
ano, hlava jeho v nebi byla;

a když jsem se důvod přičinila
rozdělení toho zvěděti,
jme se jeden z běsů křičeti
tak, že jsem se téměř zapýřila:

Slavistů těch jsou to zůstalosti,
kteří byli sice učení,
bez lásky však a bez národnosti;

k Slávě měli ne co milencové
k milence se, než co studení
k mertvole se mají pitevcové.

637


Když pak oko moje záměř mělo
z bludiště se toho vymásti,
přijdu k jeskyni a propasti,
z nichž jak Stentor dvoje echo znělo:

Kolikráte koli zahučelo,
grunt se pekla musel zatřásti,
tím víc tedy zmatek uklásti
ve smysel těch slov mé ucho chtělo:

I co slyším? Z jedné díry heslo
ku severu v hloupé honose
„Polska stoi nerządem“ se neslo;

ze druhého doupěte pak letí
k jihu přísloví to, že „Kto se
neosveti, taj se neposveti“.

638


V Slavopekle tomto pelno draků,
černokněžníků, sov, tasanů,
mátoh, světlonošů, bolvanů,
tříbků, zmoků, běsů, vukolaků;

pikulíků, mořen, rosomáků,
přišichvostů, oblud, šklubanů,
potom vydřiduchů, katanů,
ozembuchů, fiflen, ušklebáků:

Klevety pak a lží křivohubé,
bole stonohé a nemoce,
potvory těž jsou zde kolozubé;

onen škřípí, řeve ta jak saně,
toto slintá, kvičí, škřehoce,
takže nelze dlouho hledět na ně.

639


Hostinu jim strojí Zoufanlivost
v kuchyni, jenž sluje Vzteklotou,
kuchařky jsou Bída se Psotou,
stolem hlad a misou neduživost;

jídlo jed a lyžice jsou lživost,
nůž a vidly jsou strach s hryzotou,
nápoj žluč a sliny, hnusotou
nazývá se chut a mravy divost:

Tvářeškrabný svár je ponukačem,
jídlonošů ouřad zrádcové,
hudců, zpěvců mají hromy s pláčem;

rukolom jest jejich zbroj a branba,
berla pomsta, trůn jsou hříchové,
na němž králka, opak Slávy, Hanba.

640


Posléze nás v koutě pekla čekal
Cerber ještě s hlavou člověčí,
měl být Chorvat podle nářečí,
ačkoli už hlasem cuzým štěkal;

vůkol sebe zubem vepře sekal,
avšak serdce měl jen zaječí,
i nám k němu jdoucím zlořečí,
že sám Pluto břechů těch se lekal:

Štípali pak z jedné mouchy, švábi,
bzdochy, seršně toho psohlavce,
z druhé strany štíři, červi, žáby;

Bůh tě naprav, bídný Dugoniči!
řeknu a pak volám na správce,
by už zamknul peklo svými klíči.

641


Odpusť, že tak nedokonale jsem
muky tyto vpletla ve znělky,
a jen zlomky, částky, necelky
tobě psala, i to s velkým děsem:

Neráda dlím v pekle, s bídou, s běsem,
tu by museli být Španělky,
jenž, jak bojů s býky přátelky,
dívají se na bolesti s plesem:

Můj duch posud často omdlévával,
ale anděl ambrou v kalichu
po každé mu posilnění dával;

vstoupila jsem do pekla jen k cíli
tomu, aby naši bez hříchu,
cuzinci pak bez výmluvy byli.

642


Když jsme vyšli - ještě přede branou
vidím klečet starce slepého,
vlasů bílých, roucha černého,
potokem mu selzy k nohám kanou;

bil se v persy, kořil s opykanou
vinou skutku svého bludného,
žel mi bylo jeho tklivého
losu, i jdu k němu na zeptanou:

„Padam do nog, ja sem Polak Gliński.“
Gliński? - hotujte se k odjezdu,
dnes se končí byt váš nehostinský;

ihned jsem ho k dceře jeho vzala
odtudto a vedla na hvězdu,
která co voz pro nás tu už stála.

643


V cestě odsud potkala nás rota
s věternými mlýny válčící
panslavismu: Paget jezdící
s Rozinantem v rouchu Don Quijota;

na pravici, stělesněná zlota,
v nos si tabák perstem cpající
baba, miss Pardoe slující,
Dulcinea toho Brito-Škota;

za nimi pak chudých na oslicích
Sancho-Pansův celý pluk se hnal
o ty obry kopí lámajících;

jeden z Augšpurku se býti zdál –
„Šťastnou cestu ode země v peklo“,
naše družstvo rytířům těm řeklo.

644


Tak, hle, známost krátkou, ale jistou
o těch světech jsem ti podala,
nediv se, že více poslala
z nebe jsem ti nežli z pekla listů;

ach, a mám-li vyznat pravdu čistou,
najvíc i z těch, jež jsem opsala,
v peklo jen zlost Němců veštvala,
těchto věčných Slávy antikristů:

Nebo to se musí dáti Slávě,
že lid její Bohu náchylný,
tichý, dobrý, při moudré je správě;

a když vtip můj rovné s rovným slípá,
tak se mi zdá býti rozdílný
Němec a Slav jako dub a lípa.

645


O, vy bratři, o, vy sestry sladké,
co ste živi jestě na zemi,
prosím, volných uší přejte mi,
ať vám přidám naučení krátké;

varujte se onné cesty hladké,
kterou ďábel protkal sítěmi,
aby na ní zrádce s dušemi
lapat mohel do sve pasti vratké:

Poďte sem, hle, příklad sobě bráti,
i k těm dobrým, i k těm šibalům,
učte se svůj národ milovati:

Hučte, Tatry, hlas ten k Horám Černým,
hučte, Krakonoše, k Uralům:
Peklo zrádcům, nebe Slavům věrným!

« predcházajúca kapitola    |    



Ján Kollár

— slovenský básnik, zberateľ ľudovej slovesnosti, jazykovedec, estetik a historik, predstaviteľ slovenského preromantizmu Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.




Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2017 Petit Press, a.s.