ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Prehistorie Slovenska se končí devátým stoletím. Nejdůležitější její epochou je období prvního přímého styku s říší římskou. V řetěze pevností a vojenských táborů, který na místech nejstarších přechodů vytvořil z Dunaje hranici, seznamovala XIIII. legie barbary s vysokou kulturou římskou. Římané měli i na pravém břehu Dunaje svoje přední hlídky, pevnůstky na Děvíně, u Stupavy, u Komárna, pak při ústí Hronu a Iplu a ve všech těch místech sebrala musea, zejm. bratislavské, komárenské i peštská, dosti památek.

Křesťanství se šíří po Slovensku od 9. století, a bylo historickým posláním říše české, k níž Nitransko také po době velkomoravské náleželo, získat pohanský lid křesťanství a západoevropské vzdělanosti. Vliv zemí českých byl silný a pravidelný, zejména po založení pražského biskupství (975), jehož diecésí bylo i Nitransko. S křesťanstvím přichází na Slovensko i románské umění, a koncem 10. stol. jistě už byla po Slovensku řada kostelíků, nejen v Nitře na hradě knížecím, ale i na hradech jiných kmenových knížat. V 11. i 12. stol. už se uvádí řada Kostelan, Kostelců a Kostolan.

Prvními křesťany byli totiž již z politických příčin knížata a shora od nich se pak šíří křesťanství na družinu a dále mezi lid. Ten se ovšem dlouho, po staletí, držel houževnatě starých pohanských zvyků a jako v Čechách i zde jen zvolna zapouštěla víra Kristova kořeny mezi obyvatelstvem řídce osídlených krajů. Ostatně těžké doby maďarských nájezdů, pád říše velkomoravské a nové státní svazky nepřinášely dostatek potřebného klidu, aby se vžila zaváděná kultura evropská. A na konci období hrozný tatarský vpád rozmetal všechny památky nejstarší kultury Slovenska.

Nejstarší kostelíky, jako první kostelíky všech skoro založení, i pozdějších, byly dřevěné. Nejvýznačnější postavení v náboženském životě Slovenska měla Nitra a tam asi r. 830 vznikl první křesťanský kostelík, dřevěný, a dlouho asi v zemi jediný. Teprve, když tam sv. Ladislav založil biskupství, postavena budova kamenná, z níž něco zbytků se nám zachovalo ve spodní stavbě nynějšího chrámu.

Za sv. Štěpána si založili opodál, na Zuberské hoře, benediktini klášter, domov sv. Zoërarda a Benedikta, prvních národních světců slovenských. Také sv. Ladislav uvedl do země benediktiny, a ti si založili klášter a kostel v Hronskem Sv. Beňadiku. I na skalce u Trenčína, kde sv. Zoërard poustevničil, vznikl 1220 benediktinský klášter a j. v.; ale ze všech těch staveb, jistě už i kamenných, nic nezbylo. Přicházejí i jiné řády. Někdy poč. 12. stol. založeno premonstrátům probošství a klášter Bzovík, ještě před vpádem Tatarů klášter a kostel v Jasově a předtím už probošství v Lelesu v Zemplíně. Všechna tato založení, nadaná rozlehlými statky, mají význam též pro hospodářskou kolonisaci. Jejími průkopníky jsou i cisterciáci, kteří koncem 12. věku povoláni z Francie a zejména počátkem 13. stol. mnoho budují; tehda vnikají z Polska do Spiše a Šariše. Toho původu je Štiavník a i Bardiov. Ale ani z těchto, namnoze rozlehlých staveb bohatých řádů nezachovalo se nám téměř nic.

Koncem 12. stol. silné proudy kolonisační vyvolaly horlivou stavební činnost, která se v následujícím století ještě stupňuje; a z té doby už zbyla řada památek, z nichž se přece dovídáme leccos o románské architektuře Slovenska.

Vliv pražského biskupství přinesl sem rotundy; zachovalo se nám jich několik, ovšem namnoze pozměněných častými přestavbami, na př. ve Skalici, v B. Štiavnici se spodní kostnicí a v Kremnici z hradních rotund, v Béni nad Hronem, a snad je takovým posledním zbytkem i kulatý karner v Bijacovcích u Spiš. Podhradí; umělecké ceny z nich nemá žádná. Cennější jsou památky klášterní. Mnišské stavby nesou obyčejně karakter zemí, z nichž řády přišly: cisterciáci z Francie, benediktinské hlavně s vlivy jižními.

Z nich nejpozoruhodnější je farní kostel v Deákovcích, v bratisl. župě. Na důležité křižovatce starých cest obchodních založili si tu sídlo benediktini. Počátkem 13. stol. byl asi postaven dnešní kostel kamenný. Třebaže byl v částech později přestavěn, je dobrým příkladem benediktinských staveb. Je to dvojkostel. Spodní je trojloď s třemi apsidami 4 páry sloupů. Vrchní kostel utrpěl přestavbou; byla to trojloď, lodi dělily dvě zídky, stojící na pilířích spodního kostela, a ve zdech po 6 půlkruhových otvorech. Také vrchní kostel uzavírají apsidy, střední s 3 okny. Na západním průčelí dvě věže vnikají do lodi, jejich vnitřní hrany sedí na prvním páru pilířů a přízemí jejich je pokračování bočních lodí. Střízlivá klášterní basiliková stavba bez ozdob, jen apsidy členěny a vyzdobeny obloučkovým vlysem románským.

Benediktinské bylo také opatství v Janošovcích nad Rimavou, z jehož kostela máme zbytky v dnešním kostele janošovském. Byl to prostý kostelík o jediné lodi s apsidou, portál vyzdobený 2 páry sloupků. Bývalé probošství ve Spiš. Kapitule rozšířilo svůj románský kostel, vystavěný na konci 12. stol. a po tatarském zpustošení znovu zřízený, do dnešní goticky vybudované katedrály. Byla to románská basilika, k jejímuž řádkovému zdivu užito vápence. Celá západní část všech tří lodí i s oběma čtvercovými věžemi se sdruženými okny na západním průčelí stojí podnes. Také zde spočívají věže vnitřními hranami na prvním páru pilířů. Jedinečný svým půdorysem je premonstrátský kostel v Béni nad Hronem. Vznikl v době, když už jinde kvetla gotika, není čistě románský, ale na Slovensku, kde čistě románských památek zbylo jen málo, je charakteristickou ukázkou výzdoby románské. Je to jednolodní stavba, o jejíž bohatosti svědčí už sedmistranné zakončení kůru. Po stranách lodi dvě kaple s apsidiolami o 5 stranách tvoří příční loď. Na západním průčelí čtvercové věže se združenými románskými okénky, obloučkovým vlysem zdobené, mezi nimi rozměrná síň s emporami po 3 stranách. Ačkoli byla přestavována, naposled 1722, je to jedna z nejvýznačnějších památek pro svou bohatou výzdobu portálu se dvěma páry sloupků i vnitř budovy, kde jsou hlavice všude plné stylisovaného a silně plastického listoví, mezi nímž se vyskytují i lidské a zvířecí postavy, ba i celá lovecká scéna.

Nejvíce zbytků románské architektury a výzdoby se nám zachovalo v malých vesnických kostelících většinou až ze 13. století. Byly obyčejně jednolodní s věží, v celé šíři západního průčelí, buď vestavěnou nebo představěnou, s uzávěrem buď rovným nebo půlkruhovým. Vyskytují se však i drobné basiliky se 3 apsidami nebo s hlavní lodí rovně ukončenou. V Nitransku nám zbylo několik takových kostelíků: v Klátově Nové Vsi u Žabokrek s rovným uzávěrem lodi, věží i portálkem, zdobeným párem sloupků, v Diviakách u Prievidze, v Radešovcích zbyla věž románská, ve Vítkovcích portál, v Dechticích na hřbitově kostelík z první půle 13. století, hřbitovní kaple v Dražovcích pod Zuberskou horou s galerií nad vchodem, v Krušovcích se 2 věžemi a pozdějšími freskami a j. V Trenčansku prosté kostelíky na hřbitově v Bánovcích a v Kamenné Porubě, v Haluzicích u Bošáce. Ve Zvolensku v Babiné dosud stojí loď s věží před západním průčelím, sanktuář si vystavěli 1771 nový, v Sásech se připíná na loď čtvercový chor s apsidou a věží vestavěnou, na kopci nad Španiou Dolinou má kostelík dosud románskou apsidu. Řada je jich čistě románská, ale na mnohých mísí se mezi románské už i prvky gotické. Taková je basilika v Dobronivé se 2 páry pilířů; chor je rovně zakončen, románsky zaklenut, boční lodi mají apsidy. Věž je tu vestavěná. V Hájnikách, oblíbeném loveckém sídle Matyášově, byl už kostel za gotiky přestavěn. V Hontě máme takové zbytky v Malém Kesově a v Sičínce; v Šiahách zbyl portál; v Iliji je jednolodní kostelík z vrcholu románského období, v jehož výzdobě najdeme i řadu zvířecích postav. Zejména pěkný je portál se zrůdami zvířecími na hlavicích krásně členěných sloupků; mezi sloupky jsou pásy seskupených kosočtverců, oblíbené v první půli 13. století, a typické románské knoflíky. V Gemeru za zmínku stojí ze 13. stol. kostelík v Šivěticích, Ochtiné, Rimavském Brezovu. V severozápadní části Slovenska jsou takové zbytky v Žilině (na Závodí). V Zemianské Ludrové u Ružomberka je farní kostelík s lodí už goticky přestavěnou, ale románské kněžiště je neporušené; je už z doby přechodní, právě jako jednolodní kostelík na návrší u Jezernice se zbytky věže na záp. průčelí. Vůbec lze povšechně říci, že románský sloh na sever nevnikl nikam; co zbylo, jsou vesměs památky pozdní. V Šariši jsou jen v Prešově zachovalé zbytky prvního kamenného kostelíka se spodním kostelem — kryptou pod zvýšeným sanktuářem; tvoří severní loď gotického rozšíření kostela sv. Mikuláše. Ve Spiši kromě zbytků v Kapitule a blízkých Bijacovcích není nic. V Abaujsku je nejpozoruhodnější kostel ve Svinici, přechodní; na jihu, při dolním Hernadu, je ovšem řada čistých románských stavbiček, ale už za státní hranicí, stejně jako krásný románský kostelík v Karči, těsně při hranicích Zemplína, nebo v slovenské dědině Bíru, při hranicích Novohradu.

Většina těch kostelíků je už z doby, kdy proniká gotika. Domácí stavitelé těch malých vesnických kostelíků jen zvolna a neradi opouštějí způsob stavby, jemuž se jednou už naučili, a lid, jako podnes konservativní, při stavbách chrámových jen těžko opouští vžité formy a výzdoby svých prvních křesťanských kostelů. Opozděnost, vysvětlitelná už samým okrajovým položením země, stupňovaná těžko přístupnými, odlehlými kraji horskými, opakuje se i později.

V těch malých zbytcích románských památek stavitelských zachovalo se nám i několik zbytků výzdoby kamenické a malířské. Upozornili jsme už na některé. Z nejlepších je románský lev ve Spiš. Kapitule, pracovaný z téhož vápence jako románské zbytky Kapituly, jenž stál asi se svým protějškem u paty jižního portálu, zbořeného při rozšíření katedrály. Z nástěnných maleb, kterými byly v době největšího rozkvětu románského slohu vyzdobovány celé prostory kostelní (nahrazovaly skrovnou výzdobu kamenickou) a namnoze i zevně, zachovalo se nám málo. Tím pozoruhodnější v Šivericích v Gemeru. Byla tam zpod obílení objevena řada fresek z různých dob. Pod cyklem pašijí někdy z konce 14. věku nalezeny starší fresky ze samého konce románského slohu ve dvou řadách; hořejší vypravuje život sv. Markéty — nad hlavami figur po zvyku 13. stol. jsou iniciály, pozadí je tmavomodré — spodní řada, Umučení Páně, je dílem téže ruky.

Ze světských staveb románských se nám nezachovalo nic. Máme jen zprávy, že už v zemi stojí hrady, Nitra dokonce už od 9. stol., Bratislava už 1042, Těkov, Komárno, Šintava, Hlohovec a pak už ve 13. stol. hrady v Pováží a po celém Slovensku; ale četné pozdější přestavby zakryly jejich románské jádro. Ani z drobného umění nemáme vlastně nic mimo několik malých krucifixů, ostatně asi cizího původu, jako v museu baňskobystrickém a Východoslovenském.

Gotika našla na Slovensku příznivou půdu. Bela IV. reorganisoval zemi, zpustošenou Tatary, a na jeho pozvání hrnou se sem ze všech stran osadníci, nejvíce Němci. Byla-li první kolonisace, v románském období, hlavně rolnická — je teď řemeslnická a hornická. Vedle církevních velmožů a řádů, kteří byli za románského období největšími hospodáři a budovateli, rozmáhá se a sílí nový stav, šlechta rodová. V ní vznikl gotice velký stavebník, jak toho dokladem nepřehledná řada skalních hradů a hrádků vybudovaných v gotice. Ale mnohem víc se účastní v tom ruchu stavebním města, nově donesená organisace osadníků, které jedno za druhým vyvstává v 13. a 14. stol. po celém Slovensku od Bratislavy, po Košice, Prešov a Bardiov, ve Spiši Levoča, Kežmarok, i řada osad kovkopů v Kremnici, B. Štiavnici, Zvolenu.

Když někdy v polovici 13. stol. navštívil Uhry Villard d’Honnecourt, francouzský stavitel katedrál, mohl si už do svého zápisníku, jenž se zachoval, zakresliti celou řadu gotických motivů, které tu viděl. Ale románské umění nedalo se hned zatlačit; ve Spišské Kapitule na př., kde portály, postavené po tatarském zpustošení, ukazují už gotiku, dostavují si ještě po 1273 jednu z věží románsky.

I na gotických novostavbách se chce románské umění uplatnit; vytvořil se sloh přechodní, jenž měl význam nejdéle u kostelů klášterních a dlouho vyznívá na stavbách vesnických kostelíků, kde se ještě ve 14. stol. najdou, hlavně ve výzdobě, četné románské vzpomínky. Nejzajímavější z nich, obloučkový vlys, vepsal se tak do obliby lidu, že jej můžeme stopovat po celou gotiku, že pak mocně oživuje v renesanci, i na stavbách monumentálních, a že je to podnes nejoblíbenější motiv, kterým si lid vyzdobuje průčelí svých vesnických zděných domků.

Z klášterních uveďme jen příkladem Lapis refugii, kde si kartuziáni na památku tatarského vpádu vystavěli klášter a kostel. Jednolodní gotický kostelík budují až do r. 1305, ale na jeho zříceninách podnes najdeme plno románských reminiscencí.

Z kolegiátních kostelů ustoupil za gotiky románský kostel biskupský v Nitře novému umění, ale ani gotická novostavba se nám nezachovala.

V Hronském Sv. Beňadiku vznikly místo románských staveb, zničených ve 14. stol., budovy gotické, ale husité je zle poškodili, takže přestavba byla nutná, a 1483 byl kostel opět vysvěcen. Po požáru r. 1881 musil býti tak důkladně obnoven, že kromě disposice je vlastně nový. Je to síň o 3 lodích, skoro 40 metrů dlouhá, se dvěma prostými věžemi na čtvercových základnách.

Ve Spišské Kapitule už románská basilika ve 14. stol. nepostačovala. Rozšířili si dóm tak, že celá západní část románské basiliky i s věžemi zůstala, zdivo zvýšeno a vyvedeno dál na východ, kde vystavěn i nový kůr. 1382 přistavěna i kaple Božího těla. Ale v 15. stol. už zase nevyhovuje a položen základ k sanktuáři podnes stojícímu, provedenému zejména 1472 — 78. Tehda byl i celý ostatní kostel přebudován a pojat plán ku přístavbě krásné kaple t. zv. Zápolské, podle bohatého zařízení z darů palatina Štěpána Zápolského a princezny těšínské Hedviky, jeho ženy. Kaple, vystavěná do 1488, je jedna z nejpěknějších památek pozdní gotiky na Slovensku. Dóm je síň o 3 lodích stejné šíře, a jeho nízká klenba působí těžkopádně. Kůr je vyvýšený, nepoměrně vysoký, s velikými až do klenby zasahajícími 3 okny v uzávěru.

V Bratislavě bylo proboštství s hradu přeneseno do městských hradeb. Jeho kostel jest jedna z nejvýznačnějších památek. Byl stavěn asi už koncem 13. stol., ale vysvěcen až 1452; ostatně bylo hned zase třeba stavět nový kůr, a staví se do konce století. Předsíň na jižní straně je poslední kapitolou stavby, z poč. 16. stol.

V Trnavě kapitulní kostel založen za Ludvíka Velikého, počátkem 15. je hotov. Jeho přestavba v 17. a 18. stol., kdy Trnava byla útočištěm arcibiskupství ostřihomského, nesmazala zcela karakter basilikové trojlodi. Tehda dostaly i obě věže na západním průčelí nynější podobu.

Probošství premonstrátů ve Zniově, založené 1252 Belou IV., vystavělo si kostel Matky Boží, jednolodní s chorem rovně zakončeným. Jesuité, kteří tu měli později sídlo, jej přestavěli, takže z gotiky zbyl jen chor a triumfální oblouk, kruchta a okna.

Jen části gotické stavby benediktinské zbyly z kostela v Pogranicích (Nitransko) a trosky z krásného klášterního kostela v Piešťanech s rozlehlou kryptou pod kněžištěm, někdy ze 14. stol.

Mnohem mohutněji zavládla gotika v městech. V nich pod ochranou výsad a hradeb rychle klíčí a rozvíjí se nový život. Brzo se zvedá všude na nejvýznačnějším a nejbezpečnějším místě, obyčejně čtyřhranném náměstí, chlouba města, kostel, projev náboženského cítění, ale i měšťanského sebevědomí a svědectví blahobytu. Tam, kde město vzniklo z vesnice, v níž byly už domky seřaděny podél silnice, bylo na hlavní ulici, jakž takž rozšířené, dost starostí s místem na velkou, důstojnou budovu kostelní; tak na př. v Košicích nebo v Prešově.

Osady kovkopů, jinak organisované, hradí si města až později; kostelíkům vyhrazovaly malá návrší stranou od nejrušnějších náměstí neb i za osadou a zajišťovaly je malou pevnůstkou, castrum, jako je podnes vidíme v B. Bystrici a j. městech kovkopů.

Od poloviny 13. stol. až do počátku dvacátých let 16. stol. vládla gotika po celé šíři Slovenska a ovládla je tak, že dala ráz celým krajům do dnešních dnů. To velké množství staveb není ovšem umělecky nijak významné, nikde tu nevzniklo středisko, třebas je tu celá řada honosných staveb, která svědčí o velkolepém hospodářském zesílení měšťanstva ve stol. 14. a hlavně 15., kdy byla provedena většina velkých staveb. Katedrála nevznikla žádná, jen náběhy k ní. Ve výzdobě jsou většinou dobré průměrné výtvory. Klenby jsou nejčastěji křížové, v pozdějších obdobích síťové a hvězdicové. Vedle jednolodních kostelíků menších měst stavějí si větší města s počátku basilikové trojlodí, v době největšího rozmachu, v 15. stol., ovládá vše síň, ve všech třech lodích stejně vysoká, a rozšířil se i jakýsi typ přechodní mezi oběma způsoby založení, kde hlavní loď sice vyčnívá nad boční, ale ne tak vysoko, aby bylo místo pro vlastní okna. Nejzajímavější jsou kostelíky dvojlodní, jichž se nám po městech a hlavně po vesnicích zachovalo velmi mnoho.

Rozkvět Prahy za Karla IV. přilákal nejen na universitu, ale i do huti sv. Víta leckterého učedníka a z těch rukou, které tesaly na stavbách pražských 14. věku, najdeme i leckteré na př. daleko až na východě na košickém dómě, nejmonumentálnější stavbě celého Slovenska. Nejvíc se stavělo pod německými vlivy. Ale byli to většinou domácí mistři, kteří zejména v 15. stol. prováděli i velké stavby. U mnoha chrámů neznáme zatím přesně dobu vzniku a při konservativním užívání forem je ji mnohdy těžko určiti.

Města nově založená si ovšem nestavěla hned velký chrám, nýbrž jen malý provisorní kostel dřevěný, jako se nám o něm zachovala zpráva v Košicích, tehdy ještě privilegované král. vesnici, z půle 13. věku. Někdy v třetí čtvrti toho století odhodlali se postaviti kostel kamenný v sousedství dřevěného, ale vystavěli kněžiště a kryptu pod ním, teprve když dosáhli městských práv. Město bylo třeba nejprv zajistit nákladnými hradbami. Vítězný oblouk prozatímně zaplnili zdivem, a tak vznikla podnes stojící kaple sv. Michala, krásná a tím vznikem nezvyklá architektura raněgotická s průčelím, jež je vlastně průřezem kostela. Košičtí se pak nadlouho spokojili malým zděným kostelíkem jednolodním se stropem jen dřevěným, jenž vznikl místo prvního kostela dřevěného. Až když byl kostelík zle poškozen požárem a město se zatím rozmohlo na bohaté obchodní středisko, pustili se brzo po r. 1378 do stavby velkého dómu. Je to mohutná trojlodní stavba basiliková s vějířovitě seskupenými kaplemi při rozlehlém choru. Na západním průčelí založeny dvě věže, ale k jejich dostavbě nikdy nedošlo: severní po 5 poschodích dostala už v renesanci helmu jako sv. Vít a jižní přes vydatné podpory i krále Matyáše se nedostala nad loď. Kněžiště zasvěceno už před r. 1437, ale stavba trvala až do začátku 16. století, třeba se v posledních desítiletích pracovalo hlavně o přístavbách a vnější výzdobě. Známe celou řadu stavitelů toho 150-letého budování (i „Wentzel Prager“ tu staví); umělecky nejzdatnější z nich byl mistr Štěpán, největší umělecká postava gotické architektury na Slovensku. Je až z pozdní gotiky, ale pravý umělec. V Košicích ho můžeme stopovati při práci od šedesátých let 15. století. Jeho košické dílo, žel, po poslední restauraci nebo vlastně novostavbě dómu z konce 19. stol. mnoho už nám o něm nepoví, ačkoli tu zbyl nedotčeně velkolepý svatostánek z roku 1463 — 4. Portály košického dómu jsou také jeho prací, i o věžích na vnější výzdobě pracoval; zejména jižní předsíň jest jeho dílem. Příklad svého umění ukázal Štěpán Košický v Bardiově r. 1464, kdež znovu zaklenul kostel sv. Jiljí, dnes už takě zrestaurovaný. Město prokázalo mu svoje uznání tím, že tam dalo vytesat v triumfálním oblouku jeho poprsí. Pro Bardiov tesal 1465 i svatostánek (pastoforium). Poznáme dále ještě některé jeho stavby. Roku 1499 není už na živu; posledním dílem byla asi jižní předsíň košického dómu z r. 1498.

Košice nejvíce připomíná kostelík v Sabinově, zvláště jeho portálek portál michalské kaple. Je to basiliková trojloď z 15. stol. V Bardiově seděli do 14. stol. cisterciáci, a když se nechtěli vzdát svého mateřského kláštera v Kopriwniczi, dal Ludvík všecky jejich statky bardiovským měšťanům. Tehda se dalo město do budování trojlodního basilikového kostela sv. Jiljí. Jediná jeho věž je vestavěna do jihozápadního rohu prostory chrámové. Ale stavbu vedl neumělec, takže hrozila v polovici 15. stol. zřícením. Přestavbu svěřili bardiovskému mistru Mikulášovi, jenž vystavěl i nový chor, ale také on stavěl špatně, takže mu klenba r. 1464 spadla. Zachráncem byl, jak už jsme řekli, košický mistr Štěpán. Jižní předsíň a kapli nad ní vystavěl pak 1482 mistr Urban a věž vyvedl do výše 1486 Jan Stemazek. Prešovští měli nejprv jednolodní kostel z přechodní gotiky s kryptou pod vyvýšeným kněžištěm. Když se v 15. století odhodlali k novostavbě, vznikla ze starého kostela a jeho sanktuaria dnešní sev. loď. Je to bohatě vypravená, ale ne dost umělecky provedená síň o třech stejně širokých lodích, rozdělených 5 páry mohutných osmibokých pilířů. V zajímavé klenbě se žebra protínají a splétají v uzly. V západním průčelí, v šířce hlavní lodi je věž o 6 poschodích s portálem v přízemí. Hlavní portál na jižní straně s předsíní a severní portál pozdněgotický jsou nejvyzdobenější částí této krásné, nerestaurované památky.

Nejvíc památek se nám zachovalo ve Spiši; celá Spiš je vlastně gotická. Na 200 chrámů a kostelíků tu je po městech a dědinách. Velké stavby pocházejí až z doby největšího rozkvětu měst, hlavně z 15. století, kdy si je postavili místo jednolodních kostelíků z doby přechodní gotiky. Takový jednolodní kostelík si postavili v Levoči už někdy koncem 13. stol. a jeho sanktuář se nám zachoval z části v sakristii dnešního kostela sv. Jakuba; je to skoro opakování prešovského. Sv. Jakub je prvním náběhem k stavbám síňovým. Stavěli jej postupně dva mistři; druhý byl zručnější a změnil v lecčems původní plán. Té změně netřeba přičítat různé rozpětí klenebních polí, zmenšující se čím blíž k sanktuáři; snad to byl zamýšlený perspektivní klam, aby se dosáhlo ještě větší hloubky kostela, 50 m dlouhého.

Velkolepý dojem té trojlodní prostory kostelní zvyšují ještě pozdější přístavby a bohaté zařízení. Kapli sv. Jiří dal přistavět měšťan košický Jiří Ulebach ke konci 14. stol. Jižní předsíň s krásnou hvězdicovou klenbou a oratoří, i varhanová galerie je z konce 15. stol., kdy zbudovány i kaple při věži. Pod vlivem svatojakubského vystavěn nedlouho později chrám Nanebevzetí Panny Marie ve Spišské Nové Vsi. Kněžiště je nové, ale tři lodi, skoro stejně vysoké, každá se 4 klenebními poli jsou v původním stavu. Novou věž na starém základě postavil koncem 19. století Em. Steindler; je pěkná, ale restaurátor pokazil mnoho z dobré výzdoby kamenické na hlavicích, svornících i podpěrách. Portál jest jeden z nejpěknějších; připomíná architektonický rámec lavabo v sakristii levočského kostela, v tympanonu je reliéf Korunování Panny Marie. Ostatní trojlodní kostely Spiše jsou vesměs až z doby největšího rozmachu měst od třetiny 15. stol., kdy se i malá města předstihují ohromnými stavbami.

Tak Spišské Vlachy si vystavěly, použivše kostelíka staršího z přechodní doby, kostel 53 m dlouhý, trojloď s hlavní lodí nepatrně jen zvýšenou. Jako tento stojí na návrší na konci městečka ve zbytku opevnění, tak i gelnický, jediný gotický zbytek v celé dolině, je na konci města na vyvýšeném hrazeném místě. Je trojlodní asi z téže doby. V táhlém dnešním kněžišti je nám snad z části zachován první kostelík kamenný. Hlavní loď po mnoha opravách zaklenuta barokově r. 1769. I kežmarský kostel má obdobný půdorys i polohu. Z valné části je z polovice 15. století s pěknými, ale přerestaurovanými portály z let 1486 a 1498. Takové kostely, stojící v městské pevnůstce na návrší nebo i za městem, najdeme nejčastěji v oblasti důlních měst: v Baňské Bystrici, Kremnici, Baňské Štiavnici a j.; v Baňské Bystrici se zachovala z původního kostela, založeného ve 13. stol. věž ve spodních patrech se sdruženými románskými okénky. Gotický kostel byl vystavěn už ve 14. a rozšířen přístavbou 6 kaplí koncem 15. věku. Tehda zvětšen i chor. Baroková přestavba z 1761 zakryla vnitřní gotickou úpravu a jen kaple zůstaly gotické — z nich nejpozoruhodnější kaple sv. Barbory byla restaurována r. 1877. Žebra krásné hvězdicové klenby se tu sbíhají na 6 poprsí králů. V Kremnici je z pozdní gotiky dvojlodní kostel s nepoměrně dlouhým chorem. Lodi dělí štíhlé, osmiboké pilíře. Věž je až z 1577. V B. Štiavnici měli na návrší trojloď síňovou z konce l5. stol., ale zakrátko ze strachu před Turky proměnili ten kostel v pevnostní budovu a spokojili se malým kostelíkem na náměstí (z 15. stol.). Podobně na opevněném návrší na obvodě města vyvstal gotický kostel v Ružomberku, jenže jej časté přestavby zbavily gotického karakteru. Rožňava má za městem na návrší kostel, který byl farním do 18. stol. Je z konce 15. stol. a kromě hlavní lodi je vystavěna jen severní. Místo jižní lodi vznikly kaple a předsíň. Portál připomíná severní košického dómu. Je už to hračka úplného rozkladu gotiky — v tom směru nejcharaktičtější památka Slovenska.

Všimněme si ještě zběžně klášterních staveb v městech. Nejsou to velkostatkářské bohaté řády románského období, ale většinou řády žebravé, které si stavějí obyčejně na samém obvodu města při hradbách svoje kláštery a kostely, obyčejně o jediné lodi s prostranným chorem; na severní straně klášterní budova, nejčastěji jednopatrová, při chorové zdi věž.

Dominikáni si vystavěli v Košicích takový kostel a klášter už ve 13. stol. na obvodě; podnes zhruba stojí i s věží, třebaže časem zle utrpěl. Dominikáni se usadili i v Gelnici a j., ale jejich kláštery zmizely.

Minoriti mají nejkrásnější památku v klášterním kostele v Levoči. Usadili se tam už počátkem 14. stol. a při hradbách městských jim postavil ke konci století druhý stavitel chrámu svatojakubského krásný kostel a klášter. Věž už dávno spadla, ale překrásné jižní průčelí a kněžiště dosud stojí; rovněž klášter s krásnou kapitulní síní (dnes přepaženou), s křížovou klenbou, nesenou osmihranným pilířem.

Karmelitáni si vystavěli těsně na konci gotiky kostel na návrší na obvodu v Prievidze.

Pavláni se rozešli po Slovensku zejména ve 14. století. Ludvík Velký jim vystavěl několik jednolodních kostelíků na př. Maria Nostra v Hontě a v Mariatále v Bratislavsku. Trebišovský jejich kostel je pečlivá stavba pozdější se zajímavou složitou klenbou.

Klarisky v Bratislavě mají jednolodní kostelík s věží pětibokou, sedící na hraně lodi, a taky v Trnavě měly malé, ale ušlechtilé sídlo.

Křižovnické kostelíky v Landeku a Dravcích jsou dvojlodní.

Do Levoče se utekli kartusiáni, když je znepokojili husité, a vystavěli si tam vedle domu i kostelík, jenž podnes trvá jako obytné stavení.

Františkáni měli od Ludvíka Velikého klášter v Trnavě, ale nic z něho nezbylo rovněž jako ze skalického; z košického kostela řádového zůstal jen chor s věží. Františkánský kostel v Hlohovci s pěkným portálem a věží na západní straně je z roku 1465; loď má novou. Nejzajímavější františkánskou stavbou je v Liptově kostel v Okoličném. Je to až někdy v posledním desítiletí 15. stol. pečlivě provedená síň trojlodní. Štíhlé osmiboké pilíře nesou krásnou síťovou a hvězdicovou klenbu. Věž je při choru. Bratislavský klášter františkánů je už od 13. stol. Loď je novější, protože původní r. 1590 spadla. Věž ze 14. stol. s počátku čtyrhranná, pak šestiboká, lehká a štíhlá, vyrůstá z výklenků baldachýnků, kružeb a chrličů a kupících se fiál až do 30 metrů; je to nejkrásnější gotická věž celého Slovenska. Ale ještě je u kostela památka z nejkrásnějšího rozkvětu gotického umění, svatojanská kaple, vzniklá v letech 1361 — 1370. Jako by sem byla přenesena pařížská Sainte-Chapelle, průhledná v konstrukci, překrásně, ušlechtile členěná, lehká a vzletná s výzdobou, jaké byla schopna zralá gotika na nejvyšším vrcholu. Štěpán, známý nám už mistr košický, znal asi dobře i věž i svatojanskou kapli františkánského kostela bratislavského; sto let později, roku 1473 buduje pro palatina Štěpána Zápolského duchem stejnou kapli při františkánském kostele ve Spišském Štvrtku. Štěpán žil v době, kdy už se gotika skláněla ke konci, kdy konstrukce je v nevážnosti a nade vším vítězí dokonalá výzdoba, ale všem těm choutkám doby se dovedl vyhnout; jeho krásná, ještě goticky k nebi spějící stavba, ušlechtilá v rozměrech, jasná svou celou architekturou, má sice přebohatou výzdobu podzdní gotiky, ale tak ušlechtile v mezích dekorace drženou a umístěnou, že konstruktivní účin stavby neruší, jen zdobí. Štěpánova stavba ve Spišském Štvrtku je dvojkaple. Spodní kaple, myšlená původně jako krypta, tvoří podstavec kapli hořejší a dodává stavbě velkolepého vzletu a lehkosti. Podobnou stavbu, jen bez spodní kaple, provedl pak 1488 — 1493 při dómě ve Spišské Kapitule, taky kapli Zápolských.

Vystavěním kostela nebyla ovšem stavební činnost měst vyčerpána. Za městem nebo aspoň na obvodu stavěny nemocnice a kaple při nich. Levoča měla kapli malomocných (zbylo nám z ní jen gotické — ciborium v pokladu levočského kostela sv. Jakuba), v Košicích se připomíná hospitale leprosorum už r. 1283 i s kostelíkem sv. Ducha. Ve Spišském Podhradí založen r. 1327 špitál, jenž potom i s kostelem při něm přešel na augustiniány. Zachovala se nám v špitálská kaple od Dolní brány v Baňské Bystrici, v B. Štiavnici, Trnavě, v Prešově, aspoň z části, v dnešní biskupské katedrále řeckokatol. na obvodě města a j.

Z dalších starostí města, jehož prvním privilegjem bylo právo opevnění, bylo opatřovati hradby a bašty, brány a celý aparát středověkých obranných prostředků. Zachovaly se nám zbytky takových opevnění, většinou za pozdějších století pozměněné, v Levoči, Bardiově, Sabinově, Košicích, Bratislavě a j. Hornické osady se spokojily většinou až do tureckých válek s malou tvrzí (castellum). Ale při všech těchto stavbách jen výjimkou pamatováno na výzdobu.

Jinak už bylo s radnicí, po kostele nejdůležitější a nejrepresentačnější budovou města a s domem měšťanským. Také radnic se nám řada z gotiky zachovala, jenže ty už více podléhaly módě pánů radních než kostely a zůstaly většinou v podobách více méně pozměněných. V Košicích stála do 18. stol. uprostřed hlavní ulice v místech dnešního divadla. Bardiovskou gotickou radnici přebudovali do dnešního stavu v letech 1509 — 12 mistr Alexius, jenž ctil renesanci, a mistr Jan z Prešova, zarputilý vvznavač gotiky. Kežmark má v dnešní, často ovšem přestavované radnici dům z poloviny 15. století; stavěl jim ji mistr Jiří ze Spišské Soboty. Také levočská radnice byla v renesanci jen pozměněna. Většinou stojí ty budovy uprostřed náměstí o samotě, jako v Bardiove, neb vedle kostela, jako vidíme nejtypičtěji v Breznu — jinde jako v Prešově, Bratislavě v řadě domů. Bratislavská je z 15., ale většinou až z konce 16. a 17. století; zvláště pěkný je gotický průjezd a portál. Omezená prostora vnitř hradeb městských určila karakter městského domu: úzké průčelí a dlouhý, úzký dvůr. V průčelní budově rozlehlá chodba — síň, z níž vedou schody do sklepa i na poschodí a kudy je i průjezd do dvora. Vedle místnost obchodní, krám nebo dílna, obyčejně se 2 okny, za ní skladiště a jiné obchodní místnosti, v poschodí byt, a to menší pokoj s jediným oknem nad chodbou — síní, vedle větší se dvěma okny, vzadu další pokoje a kuchyně. Takové uspořádání se udrželo dosud i v dřevěných stavbách městských jako v Gelnici; u zděných je vidíme veskrz. Dřevěné domky přízemní i patrové nahrazují se už od 14. st. kamennými, ale až do renesance jsou zděné stavby jen na náměstích. „Levočský“ dům košický je příkladem takové bohaté měšťanské stavby z 15. stol., žel přerestaurovaným, ale z té doby je tu také „Mikuláš“, staré městské vězení, a řada domů na Hlavné ulici, jejichž pozdně gotický původ prozradí ve dvoře kamenný portálek nebo klenba v chodbě; průčelí jsou mnohokrát pozměněna po četných požárech. Takových památek je dost i v Levoči, v Prešově, kde máme zejména pěkný portál pozdněgotický v domě č. 82 na Masarykově tř. a jiný v č. 58, v Bardiově je jich celá řada č. 12, 13, 15, l8, 19, 26, 34, vesměs na náměstí, v B. Bystrici v Dolné ul. č. 5 a j. V Trnavě, v domě, kde prý zemřel Ludvík Velký, je goticky zaklenuta místnost s hladkými, prostými svorníky, snad ze 14. století.

Jako měšťané, vzali i vesničané gotiku do svých služeb. Jen malé, nejchudší a nejodlehlejší dědiny spokojily se prvními dřevěnými kostelíky, z nichž se nám sice z té doby nezachoval žádný, ale podnes si leckterý tradičně udržel gotický vzhled jako na př. hervartovský, tuším nejstarší, až z r. 1596. V ostatních dědinách si budují všudy už brzy kostelíky kamenné, jednolodní až trojlodní.

V těch nejchudších, jednolodních, s rovným uzávěrem kněžiště a rovným dřevěným stropem je zachován nejstarší a nejrozšířenější typ vesnického kostelíka, plný románských vzpomínek. Zejména ve Spiši je jich dosud mnoho. Ve 13. století byl asi u většiny jich takový dřevěný strop, jako podnes najdeme na př. ve Výborné u Kežmarku, v Toporci, v Malduru (strop barokově vyzdobený), v Jaklovcích (s výzdobou 18. stol.) a j. Ale časté požáry, hospodářské zesílení vesnic a vzory měst přiměly mnohé dědiny ke zdokonalení toho prostého kostela. Na novostavbu nebylo dost prostředků, prostorou kostel dědině dostačoval: odhodlávají se tedy dřevěný, plochý strop lodi nahraditi klenbou. Jenže bez opěrných pilířů bylo na jedno zaklenutí rozpětí příliš veliké a na tři lodi nebylo dost místa. Tak asi vznikla ta dlouhá řada dvojlodních kostelíků po Spiši a v celém střed. Slovensku. Střední pilíř nebo řada jich drží v rovnováze klenbu obou lodí. Toto zaklenutí je až ze 14. a většinou 15. století. Je jich hodně, a bylo by jich asi mnohem více, kdyby barokní přestavby nebyly z nich zase udělaly kostelíky jednolodní. Na Maguře si kostelíky zkrátily ten vývoj; vydržely s dřevěnými stropy až do baroku a pak v 17. století přešly rovnou do barokových kleneb.

Nejzajímavější dvojlodní kostelík má Žehra, z přechodní gotiky, založený už r. 1255, s kněžištěm a věží se sdruženými okénky z té doby. Klenba je ze 14. století. Čtyři křížová pole nese šestihranný pilíř. Z doby zaklenutí lodi je i jižní předsíň. Takové dvojlodní kostelíky najdeme ve Velké, Popradě, Milbachu, Stráži, Spiš. Sobotě, Matejovcích, Sp. Belé a j.

A kostelů jednolodních, i v lodi hned při budování řádně zaklenutých, je zejména ve středu a na východě Slovenska až k nepřehlédnutí: v Michalovcích, Humenném, Sečovcích a j.; ve Velkém Šariši je raněgotický, v Moldavě má na západním průčelí pěkný portál, připomínající košický, v Ploském mají nosiči v choru podobu lidských hlav. V Pukanci v Hontě je jednolodní kostelík, ale na jižní straně je připojena loď druhá, a takové různé uspořádání, více méně náhodné, najdeme porůznu. Na západě je v Novém Mestě nad Váhom jednolodní kostelík z 15. století rozšířen o 2 boční lodi v 17. století. V Bratislavsku jsou nejzajímavější kostelíky v Modré, Pezinku a ve Sv. Juru, vesměs z pozdní doby. Také na Žitném ostrově zbyla řada gotických kostelíků, vesměs až z 15. stol., většinou z jeho konce; jsou částečně i z cihel zbudovány; z nich nejzajímavější, šomorjanský, vyvinul se na dvojlodní, k tomu si pak po stranách přistavili ještě po lodi, takže tu vznikl kostelík čtyrlodní. Leckterý z těchto kostelů, obyčejně za vesnicí, na návrší, byl opevněn; lid říká mu někde „husitský“.

Z prací ostatních výtvarných umění gotiky zachovalo se nám nejvíc v kostelích. Středověké zřízení cechovní neznalo „umělce“, mělo jen dobré řemeslníky. Dlouhá doba učení naučila je ovládati materiál a techniky řemesla, cesta na zkušenou dala jim rozhled a zkušenosti a k ostatnímu dohlíželi starší cechu a mistři, kteří dbali dobrého díla. Takové cechy měli (velmi brzy) zlatníci a prýmkaři, malíři a pozlacovači, truhláři, kameníci, zvonaři a měditepci později. Leckterý mistr z nich dovedl svoje dílo pozvednouti nad řemeslo uměleckým posvěcením.

Kameníci nám toho mnoho nezanechali. Z nejkrásnějších památek kamenických je relief sv. Trojice v portálku kaple sv. Anny při dómě bratislavském, asi ze 14. stol.; tehdy dostal i košický sv. Michal portálek s reliefem sv. Michala, vážícího duše. Zmínili jsme se už o reliefu korunování Panny Marie v tympanonu portálu ve Sp. Nové Vsi. Celou serii reliéfů máme na portálech západním a severním košického dómu. Jsou z druhé půle 15. století vesměs z dílny známého nám už mistra Štěpána; zejména severní portál s kalvarií a cyklem reliefů ze života sv. Alžběty a bohatým Posledním soudem v tympanonu je nejlepší památka toho druhu z 15. století. Mistr Štěpán je také autorem tří kamenných plastik, sv. Štěpána, Emericha a Ladislava, jimiž se chlubí Národní museum v Pešti, kam byly z košického dómu v roce 1863 odvezeny. Z bohaté kdysi výzdoby kostela v B. Bystrici zbylo několik poprsí na opěrácích a do zdi vně kostela zasazený zbytek orámování (asi výklenku pro monstranci) zdobeny dvěma andělíčky. Podobně je zdoben takový rámec odvezený do Pešti ze zříceniny v Piešťanech, jenže je dobře o sto let starší a uprostřed má postavu, asi Karla Roberta. Víc ukázek kamenické zručnosti se nám zachovalo v kamenných lavicích, bohatě zdobených, které byly vestavovány do zdi chorové, zejména kostelů kolegiátních; máme v nich předchůdce a nejstarší vzory pozdějších výrobků mistrů truhlářských. Z nejhezčích je trojsedadlové stalum v Gelnici a v Košicích u sv. Michala. V kněžišti býval vyzdobován i výklenek, kde ukládána svátost oltářní (zejména pěkný je v Ponikách, v Radvani), někdy i podobný výklenek pro lavabo jako na př. v Levoči. Od poloviny 15. století přicházejí však pro svátost do obliby svatostánky. Nejkrásnější a nejbohatší z nich je v košickém dómě dílo mistra Štěpána, mistrovská komposice, jakých i v cizině poskrovnu. Málokteré dílo vyjadřuje ducha gotiky tak jasně jako ta 16 metrů vysoká vížka, kupící se z fiál a filigránských pilířků nad skříňkou. Mistr ji začal dělat r. 1462 a Bardiovské také nadchla, protože si u Štěpána 1465 objednali rovněž takovou; je nižší a v konstrukci jednodušší, ale také velmi ušlechtilá. Zbytek takového svatostánku, asi jinam určeného, skřínka bez věžičkového vyvrcholení, zachoval se nám od Štěpána i v t.zv. hřbitovní lucerně, stojící dnes při jižní předsíní dómu košického, se znakem města a Matyáše krále; snad to měl býti dar králi, jenž se o stavbu košickou hodně zasloužil. V Sabinově, Levoči, Rožňavě (1503) v Lipt. Sv. Martině, v B. Bystrici i někdy ve vesnických kostelích jako v Lúčkách u Kremnice máme takové svatostánky dosud. Ale košickému se aspoň velikostí vyrovnal asi jen bratislavský z něhož kromě stop ve zdi zbyla jen krásně kovaná mřížka železná.

Z nástěnných maleb, jimiž vyzdobována i celá vnitřní prostora kostelní a namnoze (Sp. Vlachy, Sp. Štvrtok, Levoča) i zevně, zbylo nám dosti, ale mnoho dosud je uschováno pod obílením. Zprvu jsou to malby s vlivy románskými, ale čím dál tím více ty figurální ornamenty pozbývají ztrnulosti, malíři se už rozhlížejí nebojácně po zemi a zobrazují církevní látky promítajíce do nich současný život. O školách nějakých nelze zatím mluvit. Od pol. 14. stol. je patrný přímý vliv Čech a později se pracuje podle předloh německých. V 15. stol. je nejsilnější vliv Vratislavě. Nejstarší datovaná památka malířská z r. 1317 je zachována na sev. zdi románské části Spiš. Kapituly. Je to alegorie korunování Karla Roberta, zakladatele rodu Anjou, na uherského krále r. 1312. V košickém sv. Michalu máme malby už z poč. 14. století, ale jsou zle přemalovány; to je vůbec osud, který stihl převážnou většinu těchto památek v druhé půli 19. stol. V Žehře jsou z různých dob, nejstarší ještě ze 13. stol. Zejména je pozoruhodná Večere Páně v sanktuáři. Cyklus Kalvarie je až asi z poč. 15. stol. Onen starší malíř Večeře Páně vymaloval v triumfálním oblouku i sv. Ladislava a sv. Štěpána a nad nimi poprsí deseti proroků. Listový ornament, ještě románský, tvoří jim rámec. Takovou výzdobu triumfálního oblouku, ale mladší, vidíme i v Chrásti ve Spiši i v kostelíku čečejovském u Košic. Kostelík v Žehře je zasvěcen sv. Duchu a na klenbě kněžiště vedle jiných symbolů je i sv. Trojice zobrazen postavou s třemi stejnými hlavami — je to zpodobování, zakázané druhým sněmem lateránským z 1274. Vpředu vítězného oblouku je ještě formově románský, ale goticky už cítěný Poslední soud s Kristem v mandorle, a od téhož asi mistra je na severní stěně lodi střední cyklus ze života sv. Ladislava, asi až z poloviny 14. stol., kdy také lodi dostaly gotickou klenbu. Ostatní malby jsou pozdější, až z konce gotiky. Legenda o sv. Ladislavu zachovala se i ve Švábovcích ze 14. stol. a v mnoha jiných kostelích, zbytek i v Prešově, ve Vítkovcích našel a opravil takový cyklus malíř Josef Hanula 1905. Je to asi nejstarší typ té legendy, někdy z půle 14. stol., jedinečný.

Zlý příklad restaurování fresek je v Popradě, kde je přemalovali podle tištěné reprodukce fresky ve Velemíru od Joh. Aquilly z r. 1378, podobné v komposici. V Slatvíně byl taky kostelík vyzdoben legendou sv. Ladislava, kterou však před lety seškrabali.

I velké kostely mají větší nebo menší zbytky takové výzdoby. Nejbohatší si udržel levočský sv. Jakub. Část jich pochází z doby prvního období stavby. Nejpozoruhodnější jsou nástěnné malby v sev. lodi, jež nebyly ani nikdy obíleny, ani neutrpěly restaurací. Je to legenda o sv. Dorotě a dva paralelní cykly sedmi hříchů smrtelných a sedmi skutků milosrdenství s veršovanými vysvětlivkami. Jsou ze všech zbytků 14. stol. nejzachovalejší, nejlepší a na nich nejvíc je patrný vliv české školy malířské. V jediném Gemeru jsou nástěnné malby v Gecelovcích, Rim. Brezovém, Kijaticích, Ochtiné, Chyžném u Revúce, Kraskovu, Rimavské Báni a j. V Liptově na př. v Teplé, Smrečanech, Siači, krásné ve Sv. Maře ze 14. stol., leckde dosud pod obílením, jako: v Necpalech, Tepličce a j. I při restauraci kostela v Hronském Sv. Beňadiku byly nalezeny na sev. zdi lodi fresky sv. Jiří a přechod Židů přes Rudé moře, v B. Bystrici sv. Kryštof a Šebestián. V Turč. sv. Martině jsou apoštolové a rytíř Donč se ženou jako donátoři, v Sučanech obrovský sv. Kryštof vně kostela; svatý Kryštof je i vně bardiovské věže kostelní a také tři svatí zrodu Arpádova. Namalovali je Jan Emerici a Jan Kraus 1521. Zbytky najdeme v nitranské Porubě, ve spišském Podolinci, v zámku Oravském, ve Štítníku Volto santo, měkké silně plastické, v půltónech z poč. 16. stol. a v refektáři Červeného kláštera serii velikých fresek, z nichž nejkrásnější Kristus na Olivetu z r. 1520, duchem a ornamenty už čistě renesanční. Technikou oltářních obrazů malované Corpus Domini v tympanonu dveří kaple sv. Jiří v Levoči je až z r. 1515.

Ale jasný obraz tvorby si neuděláme, dokud nebude prozkoumáno i miniaturní malířství Slovenska. Těch několik kodexů, jež dosud známe, t. zv. Ostřihomský misál faráře Štěpána z r. 1367, mešní kniha Ladislava z r. 1374 v knihovně biskupství jagerského ukazují jasně českou školu jako četnější památky pozdější vliv severních škol malířských.

Nejvíce uměleckých památek na Slovensku zanechala gotika v křídlových oltářích. Při větších kostelích stavěly se na oltáře desky malované nebo plastiky svatých, obyčejně jako relikviáře, už odedávna. Ale na Slovensku se nám z těch relikviářů nezachoval žádný; do peštských i j. museí leckterý ze 14. stol. odtud odnesen. Ze 14. stol. a poč. 15. zachovalo se nám několik plastik: Madonek, z nichž nejstarší ukazují, jak kameníci nebyli zvyklí pracovat je ze dřeva, ve Strážce a Slatvíně ve Spiši jsou takové docela ještě kamenné Madonky, štíhlé, v duchu západním. Z tajovského kostelíka ve Zvolenu pochází Madonka ze 14. stol., teď v museu baňskobystrickém, jiná, jí podobná byla odvezena a je v museu ve Varaždíně. Také ze skupin kalvarii, které v pozdním 15. stol. zdobí pravidelně triumfální oblouk, zachovalo se nám několik znamenitých zbytků ještě ze starší doby; z nich nejlepší je krucifix ve Slatvíně a Matejovcích ve Spiši. Snad část, přibitá na predele oltáře sv. Kateřiny v Levoči, je zbytek retabula dřívějšího hlavního oltáře; právě tak jako malý oltářík sv. Jakuba, dnes posazený nad oltář sv. Kateřiny, je jistě ze starší výzdoby kostela z 1. půle 15. stol.

Ve 14. stol. malíř a kameník pracují úplně ve službách stavby kostela, v 15. stol. pracují spolu, ale našli si samostatné úkoly, zejména v budování oltářů. Nástěnné malby utuchají a všecka pozornost i obětivost donátorů se soustřeďuje na křídlové oltáře; v Levoči, Bardiově, Sp. Kapitule a j. se tvoří bratrstva oltářní. Vznikají celé velké dílny, v nichž sochař, hlavní podnikatel, seskupuje kolem sebe řadu pomocníků, i malířských, a dílny dodávají oltáře celému okolí. S počátku jen drobné, malou skříň s pohyblivými dvěma křídly na nevyvinuté predele, nahoře prostě vyzdobené řadou trojúhelníkových nástavců, obyčejně s apoštoly po pás malovanými. I skříně jsou buď celé malované, anebo řezbář staví do skříně figuru patrona ve společnosti ještě jiných světců a křídla vyzdobuje malíř: na zlatém pozadí se vzorem italských brokátů obrážejí se postavy svatých, prosté vedle sebe stojících. Ale brzy se rozmáhají i komposice ve skříni, kterou skoro výhradně opanoval řezbář, i na křídlech, kde malíř už vypravuje cyklem obrazů život světců. Také predela vyrostla a dopřává oběma místa k ukázkám jejich umění. Nad skříní, jako její vyvrcholení, kupí se čím dál tím větší spleť gotických oblouků, věžiček, sloupků, výklenků a fiál. Roste i skříň, malíři už nestačí pár křídel, a od sedmdesátých let 15. stol. vzniká celá řada těch ohromných křídlových oltářů, komponovaných do kněžiště tak, že je vyplňují v celé šířce a výšce. V Košicích postavil takový ohromný oltář cech malířů, zlatníků a pozlacovačů v letech 1477 — 1479. Ale výzdoba jeho vršku se nám nezachovala. Jen ve skříni tři nadživotní postavy Madony a obou Alžbět, biblické a uherské, predela a dvojí křídla s neméně než s 48 obrazovými tabulemi podnes hlásají uměleckou výši Košic 15. stol. Košice byly ze středisk toho umění přední, a dílny těch 18 mistrů, kteří se sem sběhli anebo tu vyrostli v druhé půli 15. a počátkem 16. stol., zásobily jistě nejen pět kostelů a řadu kaplí košických, ale i mnohé z okolních měst a dědin. Známe už celou řadu těch mistrů i jejich práce. Byl tu i Jan z Kolína v konci 15. stol.; Vavřinec Wlodarz přišel sem z Krakova; Jakub Bleselius pracoval na zač. 16. stol. hlavně pro menší kostely.

Taková střediska se vytvořila i v řadě jiných měst, zejména tam, kde se v 2. pol. 15. stol. dostavují velké kostely. V Prešově žil Mikuláš, mistr Petr, jehož dílem společně s Albertem Goderem byl hlavní oltář prešovský; z tohoto nám zbyla skříň s třemi postavami, vestavěná do dnešního barokního oltáře, a obrazy křídel na zadních opěradlech lavic. Jiná dvojice byli Jakub a Pavel, a ještě z poč. 16. stol. mistr Jan, jehož už známe z přestavby radnice bardiovské. Bardiovští první ze všech měst si objednali ohromný oltář, zaplňující v celé šíři a výšce kněžiště; r. 1460 zaň přislíbili mistru Jakubovi 100 zlatých a nedělní šaty. Oltář s mistrem Jakubem, řezbářem, pracoval mistr Mikuláš, malíř, oba z Košic. Celá práce byla hotová 1466, ale zachoval se nám z ní jen sv. Jiljí, 2 m vysoký, dnes v kapli Šerediho, a jiné dvě figury v museu bardiovském.

Na zač. 16. stol. žil v Bardiově domácí mistr Theofil Štancel, jeden z nejlepších, jehož řadu prací známe; 1508 zdobí radnici, působil pak krátce v Košicích, dlouho byl činný v Levoči, kde zejména pěkně vymaloval křídla oltáře sv. Jana ve sv. Jakubu, a zbytek svého plodného života do r. 1530 ztrávil v polských městech, kde maloval řadu oltářů. Také Joh. Köhler byl dobrým malířem v Bardiově. Známe na př. od něho obraz Janem Grünwaldem restaurovaný. Velkým střediskem byla Levoča a její dílny zásobily i župy přilehlé až daleko do Liptova, Oravy a Trenčína. Ta řada krásných památek, které se nam zachovaly v Okoličné, Smrečanech, Lipt. Sv. Andráši, Malé Paludze, v Sv. Mikuláši s ojedinělým ikonograficky oltářem svátosti oltářní s ohromnou řezanou monstrancí ve skříni, nesenou dvěma andělíky — i mariánské i mikulášské oltáře v Dúbravě, Siačích, Něm. Lupči, Kvačanech, Žilině, a j. je všecko dílem mistrů usedlých v Levoči. Jednu z dílen vedl mistr „Nicolaus de Leutsa“, jenž dělal a tak signoval na př. rozkošnou Madonu Popradskou, obraz vzniklý r. 1484. Oltáře v Janovcích a Ornutovcích jsou jeho dílem a v Levoči má v oltáři sv. Alžběty z r. 1493 svoje dílo vrcholné. Levočtí mistři zdobili oltáře nejen ve skříni řezanými plastikami světců nebo reliefními komposicemi, ale takové řezané reliefy dávali rádi i na křídla. Na spišských památkách můžeme nejlíp studovati vývoj plastiky 15. stol. až do jejího vrcholu, jejž znamená mistr Pavel, nejlepší gotický plastik-umělec celého Slovenska. V jeho dílně levočské vyrostla řada nadaných umělců na samém už přelomu gotiky a renesance.

Prvním dílem mistra Pavla v Levoči byla skupina Narození Páně, již snad na zkoušku objednala u něho rada města, chystajíc se k nové výzdobě sv. Jakuba. Je to z valné části podnes zachována řada velkolepých a velkých plastik, plná něhy a vroucnosti, renesanční duchem. Pak mu hned zadali i vytvoření hlavního oltáře v kostele sv. Jakuba. Toto největší známé dílo mistra Pavla i v rozměrech, zvedá se od 1508 v celé šíři choru do výše 18 metrů a prozrazuje svou zralostí, že Pavel je zkušený mistr, jenž už takové práce tvořil. Pavel před Levočí pracoval asi už v Baňské Bystrici, snad o velikém hlavním oltáři, který se nám nezachoval. Ale zůstal v B. Bystrici po Pavlovi krásný oltář sv. Barbory a snad on je autorem jediného Olivetu na Slovensku, kamenné bohaté skupiny ve výklenku vně jižní stěny téhož kostela, v té době vzniklého. Také v Šariši jsou stopy jeho činnosti; v Sabinově byly oltáře jistě jeho prací. Pavel byl jedním z těch, kdož pomáhali Vítu Štossovi za jeho krakovského pobytu, zejména i při výstavbě velkého oltáře se Smrtí P. Marie v mariánském kostele krakovském. Když pak Štoss r. 1496 navždy opustil Krakov a přestěhoval se do Norimberka, přišel asi Pavel přes Bardiov a Sabinov dále cestou, kterou už jsme poznali. I z pozdější doby známe mnohý oltář z jeho dílny, leckdy, když asi nebyl vázán přáním objednavatelů, už zcela renesanční, jako oltář sv. Jiří ve Spiš. Sobotě z r. 1516. V Levoči několik bočních oltářů svatojakubských je z jeho dílny, i oltář sv. Mikuláše, Petra a Pavla i P. Marie Sněžné. Pavel si vychoval řadu dobrých žáků, kteří už při řadě jeho prací pomáhali. Jméno Pavlovo se vyskytuje až do r. 1534. V Levoči známe ještě jiné mistry: 1487 — 1501 druhý ještě Pavel, 1469 — 1482 pracuje mistr Jan, 1489 — 1493 Kašpar, 1511 — 1517 Jan, ale žádný se nevyrovnal Pavlovi. Ve Zvolenu je v konci 15. stol. činný malíř Jan Valach, i v B. Bystrici měli dílny a v důlních městech bylo jich i po několika. Největší vliv koncem 15. stol. na umění Slovenska měla Vratislav, kam také nejvíc chodili ze Slovenska na učení. Kniha malířského cechu vratislavského uvádí v té době řadu „Ungerů“, asi ze sousedního Slovenska, kteří se tam učí. I jiné vlivy tu najdeme, ale ty naše práce jsou jaksi vroucnější, něžnější i měkčí než jejich. Přes to, že bylo odtud mnoho vyvezeno a také zničeno, zbylo tu dosud do set takových oltářů nebo zlomků z nich, nejvíc v Bardiově, kde si jich sv. Jiljí uchoval celý tucet; v Levoči jich zbylo devět na původním místě, v krásném kostele v Pukanci je jich dosud 6, v Košicích 4 původní a 2 sem přenesené, ve Sp. Sobotě, Sabinově, Něm. Lupči, Spiš. Kapitule, Strážce, Smrečanech, Sásovcích po několika a j. v. Jen některých význačnějších se dotkněme. V Radvani je krásná Pieta, v Levoči kromě už jmenovaných Vir dolorum, v Kežmarku oltář sv. Kříže, relief Piety ve Sp. Štvrtku, plný dramatické krásy, v Prešově z polovice 15. stol. překrásný sv. Gabriel ze skupiny Zvěstování, Relief Narození z doby Matyášovy v Hlohovci, oltář Narození Páně a sv. Kříže v Bardiově atd.

Mnoho prací, zejména některé oltáře ve Sp. Kapitule a oltář Narození v Bardiově, se někdy připisují Vítu Stossovi, ale bezdůvodně.

Látku oltářů tvoří všeobecně rozšířené středověké motivy, často podle rytin Schongauerových a j., svatí, zejména často světci z rodu arpádovského a Anjou. Sv. Cyril a Metoděj je zvláštnost, která se vyskytá málokdy, nejvíc v Liptově, na př. na dvou oltářích P. Marie a sv. Mikuláše v Dúbravě a na oltáři sv. Mikuláše v Sliačích.

S malíři v cechu bývali, někde, jako v Košicích, už od r. 1435 samostatně byli organisováni vyšivači zlatem a perlami, jejichž práce, vyšívaná roucha mešní, se zachovala nejvíc po museích domácích a cizích. Staré inventáře kostelů nám zaznamenaly, jak bohatě byly jimi kostely vyptaveny.

Kromě oltářů a kalvarií mívaly kostely i jiné plastiky, jichž se užívalo při mysteriích a velkonočních procesích. Máme zprávu, že Bardiovští měli k tomu účelu i řezaného osla na kolečkách. V ostřihomské obrazárně podnes mají takovou krásnou památku, odvezenou z klášterního kostela v Hron. Sv. Beňadiku. Je to hrob Páně v podobě baldachýnového náhrobku gotického, neobyčejně bohatě i figurálně zdobeného, z druhé půle 15. století. Je na kolečkách a býval vožen o velkonočním týdni. V kostelíku v Sebechlebech v Hontě zachovány dvě takové skupiny nosítkové: Kristus padá pod křížem a na druhých nosítkách Ecce Homo. Mísy s hlavou sv. Jana ze dřeva řezané, někdy i tepané z mědi, jako v Piargu nebo v museu v B. Bystrici, kladli 29. srpna, v den stětí sv. Jana na oltář nebo věšeli na portál; najdeme je v Janově Lehotě, v Krupiné, v Sebechlebech a j.

Ani zvonaři nedělali hanbu svému řemeslu. Křtitelnice máme dřevěné, prosté jako v Hervartově a. j., kamenné, obyčejně prostých gotických, ale často i archaických románských forem, jako v Lipianech, ve Svinici u Košic, v Hron. Sv. Beňadiku, zdobnější v Sabinově, Lomnici a j., potom od 14. stol. už i bronzové. Huťařství a s ním i litectví kvetlo tu hned s příchodem osadníků, ve 14. stol. už tu jsou takoví mistři jako je Konrád Gaal, ve Spišské Nové Vsi usedlý, jejž Ludvík Velký volá k ulití velkého zvonu do Vyšegradu. Rodina Gaalů až do poloviny 15. stol. lila zvony a křtitelnice, ale Nová Ves Spišská udržela si to řemeslo až daleko do 16. století v rozkvětu. I v Baňské Bystrici lili zvonaři, nejlíp v 15. století. Výzdobné formy dělali zlatníci, kteří měli tedy vliv i na výzdobu zvonů. Ale formy se dědily v dílnách, a tak vidíme, že zvonaři z počátku 16. stol. začínají znovu užívati starých forem a výzdob 14. století. Bardiovským, když potřebovali pro cech tkalců kotel, dělal jej r. 1427 zvonař Martin ve Sp. Nové Vsi. Většinou zvonaři dodávali hotové, doma ulité práce. Někdy lili i na místě, jako zase v Bardiově 1486, kde mistr Jan Wagner ze Sp. Nové Vsi lil velký zvon. Bardiov měl už od r. 1432 svého „metallgiessra“ nebo „kanonengiessra“ Filipa, ale ten měl plné ruce práce s litím děl, a je tu pak těch puškařů a zbrojířů v každém městě až do 17. století stále víc. V Levoči lil 1413 zvonař Jan; je to asi týž mistr, jenž se na zvonu ve Sp. Kapitule v německém nápise zvěčnil r. 1424. Formy asi s celou dílnou převzal po něm mistr Vincenc, jehož jméno známe z prací z let 1435 — 57. Zvon kežmarský má v nápise „per magistrum Paulum et Joannem de Nova Villa“. Pavel je poslední ze zvonařské rodiny Gaalů, a Jan je onen Jan Wagner, jenž lil r. 1486 v Bardiově. Byl to výborný mistr a žil do 1510. Počátkem 16. století je už patrný úpadek — nápisy mizejí, objevují se starodávné formy. To je konec zvonařství ve Sp. Nové Vsi, jejíž dědictví přejímá v renesanci řada měst na východě, zejména Prešov a v Gemeru Dobšiná.

Z velkého množství zvonů a křtitelnic po celém Slovensku všimněme si jen nejpozoruhodnějších: košická křtitelnice má prolamovanou patku romanisující; podobá se jí bardiovská. V Kisaku je zvon z 1. polovice 14. století, v Babiné z r. 1358, v Hájnikách z r. 1313. Ze 14. mají v Teplé (v Liptově) krásnou křtitelnice. Krásná je i bronzová křtitelnice v B. Bystrici z vrcholu tamějšího zvonařství; je datovaná 1475 a prací mistra Jodoka. V Nitransku měli dobrého zvonaře v mistru Pavlovi z Topolčan, od něhož je na př. zvon v Krušovcích z 1468; zvon z 1460 ve Sv. Juru v bratislavské župě je asi také jeho práce, kdežto druhý zvon z 1400 lil vídeňský mistr Johan.

Z prací měditepců je z gotiky nejzajímavější lavabo ve svatojakubském kostele v Levoči a akvamanil podolinecký; i řadu kaditelnic si z té doby dosud uchovaly odlehlé kostelíky. Zámečnických prací pozoruhodných bylo mnoho v Bardiově, kde je podnes hojně železných kovaných kandelábrů a velkonočních svícnů, krásných nástěnstěnných svícníků vesměs z konce 15. a těsného začátku 16. století; ty jsou porůznu i v jiných kostelích (ve Vrbové, v Tvarožné), ale zejména krásné je kování dveří kostelních ve Sp. Sobotě s bohatou rukojetí — asi nejstarší, také dveře do kaple sv. Jiří v Levoči a řada kovaných mřížek pastoforií jsou pozoruhodné památky. Košické museum má krásně kovanou mříž a svícen z dómu košického.

Nejvíc uměleckého snažení bylo v kruhu zlatníků. V Košicích, Prešově, Bardiově, B. Bystrici, Kremnici i Štiavnici, Levoči, Bratislavě a jinde se brzy organisují v cechy. Městské a církevní pečeti jsou nejstaršími památkami těch zlatníků. Po Štiavníku i Bardiovu, když dostal 1453 od Ladislava nový znak, dělal pečeť Mikuláš z Olomouce, zlatník. Už předtím Petr Gallikus, zlatník ze Sp. Nové Vsi, dělal r. 1330 pro Karla Roberta novou pečeť královskou, a král bohatě odměnil jeho i jeho bratra Mikuláše, taky zlatníka. Nádherné pacifikále farního kostela ve Sp. Nové Vsi, stříbrný, pozlacený a bohatě figurálně rytý a emailem zdobený relikviář je dílem tohoto Mikuláše Gallika. Takových prací s emailem máme několik. V polovině 15. století se rozšířila výzdoba stříbrnými proutky, vyplňovaná barevným emailem; nejstarší příklad této techniky máme ve vazbě nitranského evangelistáře ze 14. století. Odkud sem přišla, ukazuje jméno mistra Mikuláše. Takto vyzdobených kalichů od mistrů zejména košických, prešovských a levočských máme několik, nejkrásnější v Košicích a Spiš. Kapitule. Koncem 15. století začíná výzdoba plastickými tepanými květy a rozvilinami a litými drobnými plastikami. Monstrance té doby rostou do ohromných rozměrů. Té práce největším mistrem byl zlatník Antonín v Košicích, činný 1493 — 1520, od něhož se nám m. j. zachovalo stříbrné pacifikale z r. 1520 a veliká monstrance. Renesance u zlatníků dlouho neprorazila, třebaže rádi ukazují, že renesanci znají. A znovu i později s oblibou se vracejí ke gotickým formám. Tak se nám zachovaly gotické monstrance i z 18. stol. (na př. v Richvaldě v Šariši), a nehledíc ani k období romantismu 19. stol. a dnešku, máme na Slovensku i monstranci empirověgotickou v šarišských Kapušanech.

Gotika se stala jakoby symbolem katolicismu, proti němuž postupující renesance hlásá nový světový názor a brzo i nové křesťanství; renesance se stala na Slovensku symbolem protestantů. Ale dřív, než se obrátíme k památkám renesančním, ještě v rychlosti si všimněme gotických památek truhlářských a náhrobků; v nich se ohlašuje kromě oltářů nejdřív.

Ve středověkých kostelích nebylo lavic; jen kněží a později jiné privilegované osoby měli sedadla. Dřevěné lavice, zprvu malé se 2-3 sedátky, dělali truhláři na Slovensku od 15. stol. po vzoru kamenných gotických lavic, jak jsme je poznali vestavěné do zdí chorových. Takové napodobené kamenné lávky i se sloupky a baldachýnovou stříškou vidíme podnes v levočském sv. Jakubu. Bardiovští si už 1426 objednali stallum duplicatum od košického truhláře Mikuláše. Ve Spiši a Šariši byli truhláři nejzručnější a jejich krásná, řezaná, rytá a někdy i pálená výzdoba byla příčinou, proč toho Nár. museum peštské tolik odvezlo z Gelnice, Libice, Kežmarku, Bardiova, odkud na př. r. 1915 odvezli nejen lavice ale i krásnou skříň kostelní s celou knihovnou. Jakého zručného truhláře měl Bardiov, viděti z toho, že i biskup jagerský Ladislav r. 1458 si u něho objednal skříň. Byl to asi mistr Martin, u něhož objednána postel pro krále. Až ke konci století si pořizují cechy a rada větších měst dlouhé lavice nebo dvě řady jich, obyčejně pod varhanovou kruchtou, jako je podnes leckde najdeme, na př. v Prešově. Brzo je na pracích truhlářů patrný vliv prací italských intarsitů na dvoře Matyášově, objevují se nové techniky i vzory renesanční. Jedním z největších vyznavačů tohoto nového slohu byl mistr Gregor v Levoči, jehož prací známe několik. Renesanční formy zejména s bohatou intarsií, najdeme pak od počátku 10. století skoro veskrz.

Nejdůstojnější bylo pohřbívání v kostelích. Hrob označován kamenem s křížem a znakem. Nejstarší náhrobní kameny se nám zachovaly většinou až ze 14. století se znakem nebo monogramem zemřelého; i celé jméno je už někdy vyryto, a ten způsob je oblíben i v 15. století. Jeden z nejstarších v Chrásti (ve Spiši) má prostý plochý kříž, dole rozštěpený, v plochém rámu; v Žehře je náhrobek s křížem ještě s románskými reminiscencemi. V zámecké kapli v Štiavníku, vystavěné 1834 z trosek kláštera, na Skále útočiště je pískovcová deska s křížem, zakončeným čtyřlístkem, ze 14. stol.; máme takové desky i ve Švábovcích, Jiřího Velbacha v kapli sv. Jiří v Levoči (1392) a kromě četných kamenů měšťanů košických zejména z let 1370 — 1378 je dobrým jejich příkladem pro 15. století kámen trebišovský Jana Perényiho (až z 1485) a Martina Kostky s prostým erbem ve farním kostele trenčanském z r. 1498.

Nejoblíbenější však u zámožných rodin šlechtických je tumba, bohatě zdobená zejména na vrchní desce celou postavou zemřelého v plné zbroji, v reliefu, nejčastěji z červeného mramoru. Ale tumby zaujímaly v lodi mnoho místa, a bývaly po vymření rodu odklízeny, takže se většinou zachovala jen nejzdobnější vrchní deska, zasazená do zdi kostela. Byly asi většinou tesány už za živa a jsou to podobizny s individuálními rysy zemřelého. Čím blíže k 16. století, jsou životnější, relief vyšší a tím víc najdeme renesančních vlivů v ornamentální i j. výzdobě. I takových epitafů zachovala se řada: ve Sv. Juru z r. 1467 hraběte Jiřího ze Sv. Juru a Pezinku, biskupa Širokaje v jeho rodišti v Široké (Šariš) z r. 1487 v biskupském ornátě, v Lipianech deska Tomáše Tarcaje z 1493 se dvěma nahými andělíčky renesančními, v kapli sv. Barbory v B. Bystrici epitaf měšťanský v reliefu. Ve Sp. Kapitule jsou dvě desky z tumb palatina Emericha Zápolského a jeho mladšího bratra palatina Štěpána Zápolského. První je z r. 1487, druhá z 1499, obě z červeného mramoru, stejně skoro skupené a pracované, ale rozdíl těch krátkých dvanácti let je přece nápadný. Emerich ještě ve špičatých škorních, znaky a v pozadí koberec drží stylisovaní andílci; je tu ještě plno středověku, jen kouty vyplňují čisté renesanční květy. Štěpánův náhrobek má méně detailů a působí mohutněji i svou širší technikou. Jeho andílci už jsou renesanční děti. Ještě dál jde jim nejbližší epitaf Štefana Mariássyho v Markušovcích z 1516 a palatina Emericha Perényiho v Trebišově z r. 1519 se čtyřmi rozkošnými živými, až koketními andílky, kteří drží znaky u nohou a koberec v pozadí, a v kežmarském farním kostele náhrobek Kryštofa Varkoče z r. 1520. Od nich ode všech se liší jedinečný náhrobek arcibiskupského vikáře Jiřího Schomberga, provedený podle nápisu už za života r. 1470, v bratislavském dómě, umělecky nejcennější epitaf Slovenska, Eberem připsaný Mikuláši z Leydenu.

Renesanci připravoval půdu humanismus už po celé 15. století. Středověk se končí, a nový světový názor tvoří člověka-jednotlivce, jaksi pozemštějšího, je víc volnosti i radosti životní, mění se i míra životní a všecek způsob života. Šlechta modernisuje své tvrdé, ponuré hrady na vysokých skalách, ale ani přestavby nedostačují potřebám nového pohodlí; dolů, do údolí sestupuje a tady si buduje nová, vlídnější sídla. I měšťané si upravují dům zdobněji a radostněji. Náboženská revoluce, která hned po vystoupení Lutherově vítězně prošla Slovenskem, dává novému umění i karakter náboženský — není náhodou, že z prvních velkých budovatelů jsou i bojovníci nového učení a že tam, kde reformace zapustila kořeny nejhlouběji, zachovalo se památek nejvíce.

Pro velké, monumentální stavby půda ovšem vhodná nebyla; gotika vystavěla všude velké kostely a podnikání světských staveb stojí v cestě pohnuté doby 16. stol. První dobu karakterisují přestavby: přestavby hradů na renesanční daly nejvíc popudů a kostely v rukou nových držitelů dostávají aspoň části nejdál viditelné, věže, v nové výzdobě znamení ducha nové doby. V 17. stol. vyzrálo zdomácnělé umění ve „slovenskou renesanci“.

Z činnosti největšího podporovatele renesance v 15. stol. krále Matyáše, zbyl jen dům, v němž je dnes umístěno baňskobystrické museum, ale ten ví o renesanci málo povědět. Jinak z doby Matyášovy najdeme plno stop nového ducha umění. Predela košického hlav. oltáře na př. už ze sedmdesátých let 15. stol. vznikla pod silným vlivem těch novot jako jiné už svrchu uvedené památky oltářní a náhrobky. Tedy malíř a sochař jsou nejpohyblivější z umělců a také truhláři ve výzdobě svých lavic a skříní se brzy chlubí novými motivy renesančními.

Ze stavebních památek renesančních máme dvě z těsného počátku stol. 16., obě přestavby: radnici bardiovskou a kostelík v Lipianech; renesance se u obou uplatnila zase jen ve výzdobě. Mistr Alexius provedl Bardiovským v radnici mimo okna ještě 4 krásné portálky dveří a věžovitý arkýř, skoro až přeplněný celým vzorníkem renesančních výzdobných motivů. To mistr Jan z Prešova, jemuž byly svěřeny ostatní části výzdoby radnice, náruživý gotik, musel taky ukázat svoje umění: hlavní římsu i hrany obou štítů krásné budovy posel celou sbírkou fantastických motivů gotických. Lipianský kostelík jednolodní někdy z poč. 15. stol. si zvolil Tomáš Tarcaj za kostel a hrobku svého rodu, přistavěl kapli a r. 1493 zemřel. Už náhrobek z červeného mramoru s celou postavou toho vojevůdce krále Matyáše má renesanční náměty, zejména dva nahé andělíčky, plné nového života. Přestavbu chrámu provedl r. 1513 umělec nového umění — z jihu, Vincenc de Ragusa. Týkala sa jen drobností: vznikla nová arkádová galerie a západní a jižní portál dostaly kamenné rámy s prostou renesanční výzdobou; rovněž pastoforium a žebra got. klenby usazena na konsole s hlavami cherubů. Západní portál je ze všeho nejzdobnější. Renesanční výzdobu najdeme i na hlavním oltáři, jejž dal Mikuláš zhotovit od nejlepšího umělce místního v nedalekém Bardiově. — Tak zejména prolamovaná baldachýnová výzdoba skříně, kde se mezi listovím houpají na větvích malí andělíci, je už v čisté renesanci. Takové renesanční výzdoby dostaly hned na počátku 16. stol. i kostel v Brezovici, kde zejména jižní portál je krásný, a v Sabinově. I v B. Bystrici si stavějí brzo po požáru radnici renesanční, dosud zachovanou. Ve Spiši nejstarší památku renes. máme v pískovcovém portále z r. 1530, zdobeném delfíny a znakem i signováném: „Magister I. L. lapicida fecit hoc opus.“ Byl to asi nějaký italský kameník, jichž se zejména od poloviny 16. stol. objevuje plno všude po Slovensku, hlavně z Benátska. Staré prokurácie benátské jsou východiskem „slovenské renesance“ s cimbuřovitými výzdobami na vysoké atice, známé už z dožecího paláce: ještě v 17. stol. se tomu říká na Slovensku „na italský způsob“. Jen v Košicích na př. objevuje se 9 Vlachů; jiní pocházejí ze Spišských Vlach (Villa Latina).

V gotickém domě Jiří Szatmáryho v Košicích se dodnes zachoval krásný renesanční krb a v nádvoří celá loggie od Tadeáše de la Aqua. V B. Bystrici pracuje ital. kameník Benedikt Pratto, Donatus Czepo Luguniensis; v Bardiově zakrývají nerovnou výši přístaveb na jižní straně sv. Jiljí renesančním průčelím 1564 Ludvík a Bernhard, oba z Lugana. I Němci jezdí se učit do Itálie, jako Jan a Jiří Schleglové, kameníci přišlí do Košic z Italie.

Od té doby se renesance rychle rozmáhá na sídlech šlechtických i v městech. Všude se přebudovávají hrady, jednak pod dojmem blížícího se tureckého nebezpečí, jednak také přizpůsobené i vyšším požadavkům nové doby. To vše jest jen průprava k velkému novému stavebnímu rozmachu koncem 16. a 17. stol. V té době byl na Slovensku poměrný klid; na jihu zuřily sice turecké vojny, ale tady, v městech, plných cizinců a uprchlíků, byl čilý obchodní ruch a blahobyt. A kdyby nebylo bývalo nebezpečí tureckého, ani ty nejstarší zámky (castelly), které si počíná šlechta stavět v údolích pod opuštěnými hrady, neměly by v nárožích věže a střílny a vypadaly by daleko přívětivěji nežli na př. nejstarší takový „kaštieľ“, jejž si staví už r. 1564 mocný protestant Thurzó v Betlanovcích. Jeho vojenské vzezření marně se snaží zkrášlit bohatá výzdoba sgrafitová, podnes od r. 1568 patrná na vysokých štítových zdech, a malebné cimbuří, jakoby vzaté ze zdi hřbitovní ve Veroně. Kaštile tvoří obyčejně obdélný čtyrhran se dvorem, s baštami v nárožích, kolem s příkopy a valy. Ve Strážce si staví místo starého hradu takový zámek Jiří Horvát Stančic z Hradce, 1580 — 90, hned po návratu z Wittenberka, a tam zřídil svou slavnou školu; jeho čtyřhranné nárožní věže mají dosud skrovné zbytky sgrafitové výzdoby. Šebestián Tököly si koncem století zakládá v Kežmarku zámek, jeden z nejnádhernějších své doby, v jehož vybudování pokračovali i jeho nástupci. Podnes stojí elipsovité opevnění s výzdobou cimbuří, podobnou strážecké, se sgrafity i kaple zámecká, r. 1657 přestavěná, i brána, již opravil r. 1628 Thurzó.

Taky v Markušovcích Pavel Mariáši už v pol. 16. stol. renesančně přestavěl svůj hrad a vedle staví nový zámek s nárožními baštami; zámek v Lublově přestavěl ze starého hradu r. 1596 Stan. Lubomírský atp. Vysoká atika dostává i plastické členění řadou drobných, hustých arkatur, jako je podnes vidíme i na věži a zadním průčelí zámku ve Štiavníku z té doby, ale později přestavěného. Nejkrásnější památka takové výzdoby zachovala se nám v zámku Fričovcích v Šarisi. Stavěl jej Michal Sorger, košický mistr, v roce 1623, bohatou výzdobu sgrafitovou provedl Martin Wachsman 1630.

Jak nezapomínali na možnost obrany, pěkně podnes ukazuje zámek ve Velké Bytči, s příkopem a opevněním, vystavěný r. 1571 od Frant. Thurzó, „apostaty“, kdysi biskupa nitranského. Až v pozdějších dobách se mění u některých zámků rohové věže průčelí v arkýře a jen kdesi na zadním průčelí zůstává věž jako na zvolenském anebo ve Fridmanu, žel, už zničeném, nebo ve zbytku v Holumnici. Ale většina jich, třebas v 17. stol. vybudovaných, nevzdává se zplna opevnění, jako vidíme na zámku v Brunovcích z let 1690 — 95, ve Velkých Bošanech, v zajímavém opevnění zámku v Hájnikách, Heretníku v Šariši, v Bratislavě (v Podhradské ul.) atd.

Nejpěknější památky tohoto renesančního stavitelství zachovaly se nám ve zvonicích, které se jinde (na př. v sousedním Polsku) nevyskytují. Z nejstarších je žilinský „Burian“, prý z 1530 (ale je přestavěn). V 16. je sgrafito jedinou, ač bohatou ozdobou jejich vysokých, štítových atik; až v 17. stol. jsou plasticky členěny s bohatou výzdobou sgrafit ve výklencích arkatur. Z nejpěknějších 16. stol. je zvonice kežmarská; nejpozoruhodnější její výzdoba, krásné sgrafitové orámování oken arabeskami a j., je z r. 1591. Kampanila ve Strážce (1629) má celou loveckou scénu ve sgrafitu. Plastické členění má na př. nedávno vládní pomocí znovu zřízená zvonice v Popradě, kde jsou ve výklencích arkatur sgrafita evangelistů, světců a alegorické postavy; je z r. 1658. Podobná je v Podolíně se sgrafity pod obílením, vrbovská a ve Sp. Bělé bez sgrafitové výzdoby. Sabinovská z 1657 a matejovská byly později přestavěny stejně jako košická z r. 1629, kterou stavěl prešovský Martin Lindner. Ve Sp. Sobotě stavěli zvonici 1598 kežmarský mistr Ulrich Matern a kameník Arlot, ale barok ji pozměnil; i levočská je už zbavena renesančních výzdob, jež měla od r. 1661.

Taky věže protestantských kostelů dostávaly takovou renesanční výzdobu; z nich nejcennější je věž kostela svinického (v Šariši), ozdobená r. 1626; další jsou v Sebeši, v Červenici, Giraltovcích, Chmelové. I Spišská Kapitula, jediná z katolických chrámů, dostala skrovnou renesanční výzdobu věží. Korouhvičky renesanční má dosud věž kostela v Harhově a dům Csákyho, zv. neprávem Thurzův, v Levoči.

Doba plná starostí v 16. st. dovolovala měšťanům jen nejnutnější přestavby a i k těm je pohnuly až katastrofy, velké požáry jako v B. Bystrici 1500, Kežmarku 1521, v Levoči 1550 a 1599, Košicích 1556. Mistr Kuncz přestavěl 1542 na vyhořelé radnici kežmarské mimo „2 švábská okna“ asi všechno v renesanci, jak nám ukazuje jediný zbytek, jenž přečkal nový požár v r. 1799, pískovcový relief anděla, držícího znak města. Také levočská radnice dostala renesanční vzezření po požáru. 1551 ji přestavěli a z té doby má na západním a jižním průčelí arkády. I Bratislavští si upravili r. 1577 radnici, a radní síň, goticky sklenutou, zakryli tehda dřevěným kasetovaným stropem. I Košičtí si renesančně zřídili svou starou radnici, poškozenou požárem r. 1556. Vysoké gotické střechy domů byly největším semeništěm těch častých požárů v městech. To bylo neposlední příčinou, že se nový „italský způsob“ střech a průčelí domů už v 16. stol. rychle ujal a rozmohl. Rovná italská střecha se brzo přeměnila ve střechu žlabovou, místním poměrům vhodnější, s vysokým1 požárními zdmi mezi domy a v průčelí, často i v nádvoří zakrytou známou nám už vysokou, štítovou atikou, která tvoři zdánlivě celé druhé poschodí. Bohatá výzdoba těch průčelí sgrafitem a v 17. stol. hustou řadou zděných slepých arkatur s nasazenými přerozmanitými cimbuřovitými vlysy s řadou korouhviček zachovala se nám po městech už jen ve zbytcích. Soukromý dům mění často majetníka a podléhá jeho vkusu. Ale i toho, co zbylo, je dost, abychom dovedli ocenit svéráznost „slovenské renesance“. Působily tu zajisté i vlivy polské — celá řada měst spišských byla zastavena Polsku — tím spíše, že styky s jihem byly značně podvázány tureckým obsazením, ale na průčelích domů a zvonicích vyrostla tu svérázná architektura, jaké v Polsku není. V pokročilém 17. stol. začíná se štítová atika členit polosloupy a lisenami a v prolamovaných výklencích se objevují vázy, delfíni a j. motivy postupujícího baroku, jako to vidíme na některých domech prešovských; už i slepá okna v druhém poschodí se najdou, jako na domě Spillinbergrově v Levoči, z nichž pak brzo vzniká opravdové druhé poschodí. Celé to období „slovenské renesance“ zaniká v protireformaci.

Zachovalo se nám takových domů ještě dost po celém Slovensku na západě, na př. v Senici, v B. Bystrici aj., ale nejvíc na severovýchodě, kde reformace měla největší úspěchy; v Bardiově, Košicích, Levoči a Prešově. Zde měli v tom slohu protestanti i své slavné kolegium (z r. 1667), podnes stojí jeho budova ve zmodernisované podobě po požáru z r. 1886.

V řadě důlních měst uchovala si mnohá i renesanční loubí v průčelí (i v Bardiově jeden zbyl) a v klenutých místnostech a chodbách najdeme bohatou výzdobu štukovou. V klášteře ve Zniovu je v přízemním sále plochá taková výzdoba, datovaná 1593. Zprvu ji dělali cestující mistři italští; Bethlen Gábor je na př. povolal na začátku I7. stol., aby vyzdobili řadu jeho domů, mezi nimi i košický, kde podnes v I. poschodí strop, bohatě z pásů a růžic vyzdobený, je datován 1632; i v Sebeši je podobný. S počátku jsou to jen geometrické vzory, kruhy a vlny, růžice a spirály na př. v domech č. 95 a 106 Masarykovy tř. v Prešově, později se spřádají do celých bohatých ploch a rámců. Někde, jako na př. v Prešově v č. 111 Hlavní ul. nebo v domě notářského úřadu v Bardiově najdeme karafiátové motivy domácí. Později je štuko nejen stále plastičtější, ale je tu už plno rozvilin kytic a ovoce, oživených hlavami cherubů i celými andělíčky, na př. v Skičákově domě v Levoči, v zámecké kapli kežmarské, kde tvořila rámec freskové výzdobě: symetricky rozhozené ovoce a nahé putti (z r. 1657), v kapli ve Zborově z r. 1662. Ale to už vládne barok. Dřív si ještě všimněme některých jiných památek renesančních.

Malířství ztratilo reformací půdu; po 1530 už živoří ve výzdobě listin cechovních, šlechtických armalů, v malování erbů a hlavně pohřebních štítů a epitafů. Zachovalo se jich dost po archivech a kostelích, z epitafů malovaných nejvíc v Levoči a Bardiově, kde jich mnoho nadělali zejména dva malíři Grünwaldové od začátku 17. stol. Z první doby, ještě před příchodem reformace, máme několik oltářů v čisté renesanci; z nejlepších je oltář sv. Jiří ve Sp. Sobotě z r. 1516 od neznámého mistra z dílny Pavlovy, oltář sv. Anny v levočském sv. Jakubu a z měkkého pískovce pozoruhodný hlavní oltář kostela ve Sv. Juru v Bratislavsku, z dvacátých let 16. stol., asi práce cizích kameníků. Ostatně i domácích kameníků tu bylo dost (košičtí si tvoří cech už 1504, kežmarští 1521 levočští 1564); to nám ukazují četné kamenné epitafy často ještě s postavou mrtvého, jak ji přejali z gotiky, jen ještě plastičtější (na př. Thurzovské epitafy z r. 1625 v Levoči) a často v živé pohnuté posici do strany, jako je mohutný Šerédy v Bardiově z r. 1557. Ale jsou epitafy později nezřídka i jinak vyzdobené a členěné, celé architektury pod vlivy italskými i německé renesance, kde na kamenném reliéfu klečí před křížem mrtvý sám nebo s celou rodinou, jako je na př. epitaf Anny Erdödyové v Bratislavě nebo Balašů v Povážské Bystrici, z ital. vlivů na př. epitaf jagerského biskupa Jana z 1597 v Trnavě z bílého a červeného mramoru, nebo v Levoči Jiřího Triebla. V 17. jsou už to opravdové velké architektury portálové se štíty na pilastrech a sloupích, jako jich řadu vidíme na hrobech kardinálů a biskupů v Trnavě. Bronzových epitafů je málo; z nejlepších bratislavský Barbory Widmanové z r. 1548, kde zesnulá klečí s rodinou před Kristem z hrobu vstavším. Nejvíc je jich v německé renesanci, a ty se brzo dělají i ze dřeva s malbou místo reliefu. I jiné práce kamenické máme z té doby; fontánu bratislavskou, postavenou na památku korunovace Maxmiliána II. (dělal prý ji Andreas Luttzinger) a bohatě zdobené arkýře v Košicích, Prešově a jinde; z nich nejpěknější na náměstí v B. Bystrici, roku 1636 vytesal „Johanes Weinhardt Olasiensis“ ze Sp. Vlachů. Také křtitelnice tesali z kamene; tak krásnou v Lipt. Sv. Maře, mramorovou ve Sp. Štvrtku, ušlechtilou z červeného mramoru v Prešově, ve Strážce i j. Ovšem nejvíc jich nadělali i v této době zvonaři, kteří měli v těch neklidných dobách válek a povstání plné dílny i práce dělařské. Skoro každé větší město ma už v 16. století svého dělaře. Dobré zvony a křtitelnice vycházely hlavně z dílen prešovských, kde nejlepším zvonařem v polovici století byl Jiří Wierdt, z košických, kde počátkem 16. stol. zvonař Ulrik až daleko do jižních Uher dodával zvony, a po něm slavná zvonařská a dělařská rodina Illenfeldů hluboko do 17. stol. lila i kusy a zvony největší, jako je košický Urban. I v Dobšiné, Sp. Nové Vsi, Kreminci, Topolčanech byli zvonaři. Na západě nejvíc lil Baltazar Herold, vídeňský mistr, v Bratislavě usedlý. V Rimavici v Gemeru je zvon z 1584 s nápisem „Fusa per Bohemos“; slovenský nápis má zvon v trenč. Bobotu z r. 1585.

Také zlatnických prací se nám zachovalo hlavně po evangelických kostelích hojně; pracovány většinou i zdejšími mistry podle vzorů hlavně augšpurských a norimberských. Zejména košičtí mistři Brašaj a Kečkemeti dělali vynikající práce, které se vyrovnají i dobrým cizím. Ve výzdobě se rozmohlo užívání pestrého emailu, jemuž se říká sedmihradská práce; hlavně v Košicích a Prešově uměli zlatníci jím vyzdobovat velké poháry i drobné šperky stejně jako filigránovou prací stáčených drátků, která je v 16. a 17. stol. všudy na Slovensku mnohem rozšířenější než kdekoli jinde. Od konce 17. stol. se počíná výzdoba emailovanými malovanými medailonky. Nejdřív v B. Štiavnici, pak hlavně v Košicích a Levoči. Z nejkrásněších takovými deštičkami vyzdobených kusů je džbán, jejž daroval 1691 evangelickému kostelu v Levoči David Spilinberger. Je to práce předního z mistrů té doby, Bartoloměje Weigla z B.Štiavnice. Petr Kürmesser, měšťan košický a mistr od 1603, odešel do Lyonu a stal se pak dvorním zlatníkem Jindřicha IV.

I zámečníci bohatě zdobili zámky domy soukromé a jména z počátku 17. stol. máme řadu krásně kovaných mříží v Košicích v Urbanově věži z r. 1628 i po domech v Belé, Bardiově, B. Bystrici a j. i v kostelích jako v Prešově.

Truhláři, už v gotice zruční, přiučili se od italských intarsistů novým technikám a po 1520 už pracovali jen v renesanci. Kežmark se může pochlubit dvěma z nejlepších truhlářů-umělců, Janem a Kryštofem Langem, od nichž máme podnes zejména krásné křeslo patrona kostela kežmarského, teď v zámecké kapli tamější, s řezanými hlavami v medailonech a bohatou intarsií z roku 1544, a dvousedadlové stalum v Levoči z 1542. V druhé půli 16. stol. si protestanté málo pořizovali do kostelů, ke konci 16. a ve stol. 17. se všude zřizuje aspoň kazatelna, varhanová galerie a lavice, nejprve malé, pak vyplňující už celou prostoru kostela, a to vše, vedle epitafů, je prací truhlářů. Kromě Prešova, Košic a j. měst je to zase slavný cech kežmarský, jenž má ve svém středu tvůrce kežmarské kazatelny. Umělcem, jenž kazatelnu vytvořil, je Kryštof Kolmic, rodák z Olomouce, od něhož známe i řadu jiných vynikajících prací. R. 1619 povolal ho Bethlen na svůj dvůr, a můžeme ho sledovat až do druhé půle 17. stol. R. 1665 už nežil. R. 1630 vzniklo Buchholzovo křeslo (v bardiovském museu) a téhož roku krásně řezanými reliefy zdobené lavice ve Spiš. Kapitule; ale autora jejich neznáme, jako je neznáme u nesčetných epitafů dřevěných, které dochovány hlavně v kostelích důlních obvodů i ve Spiši a Šariši. Jsou většinou v německé renesanci a jejich řezaná výzdoba rámců se mění v přepychové práce, jakých zejména v dómě Sp. Kapituly máme celou serii v epitafech Rákóczyho, Thurzů, Csákyho. Největší, skoro 4 m vysoký, celý z plasticky řezaných válečných trofejí, s Madonou, sv. Jiřím a j. světci je Adama Erdödyho z 1668, už barokový.

Barok se šíří po Slovensku nerovnoměrně už v první půli l7. stol. Od doby, co Vignola vystavěl v Římě kostel Ježíšův, jednolodní, s kopulí a velkolepou, oslňující vnitřní výzdobou, stal se Sant Ignazio heslem nového katolicismu. Na Slovensku jeho šiřiteli byly řády v čele s jesuity, říká se mu tu všeobecně „jesuitský sloh“. S počátku se většina kostelů na barokové přestavuje a jen řády, vysoká církev, vídeňský dvůr a jeho šlechta podniká větší novostavby. Nejvíc baroku vzniklo ovšem v západním Slovensku, poblíž Vídně, a prvními budovateli jsou tu arcibiskup Petr Pázmány a palatin Mikuláš Esterházy. Pázmány s Esterházym staví v Trnavě rozsáhlou budovu university jesuitské a kostel, jehož průčelí, lemované dvěma vysokými věžemi, neprozrazuje oslňující, přepychové zařízení vnitřku. Stavěl jej Petr Spatz 1629 — 1637. Rozlehlá a vzdušná loď, k níž se pojí velké kněžiště a po stranách čtyři kaple, bývala plna štuku a zlata. Nadživotní postavy svatých, církevních otců, papežů a symbolů oživují tu velkolepou stavbu, nejlepší dílo, školu baroku na Slovensku, plné vzletu, zanícení a fantasie. Barok přináší ještě dvě novoty, které v trnavské stavbě už vidíme: ohromné oltáře, plné sloupů, říms a figur (hlavní, hýřící zlatem, se 40 figurami Starého a Nového zákona vyrůstá do tří poschodí a vyplňuje celé kněžiště) a na klenbě pozdější fresky ze života sv. Jana, k nimž bohatá výzdoba štuková tvoří jen rámec. Stejně významnou památkou je řádový dům a kostel, jejž pro jesuity v Trenčíně 1642 postavil arcibiskup Jiří Lippay a Jan Püski z Kaloče. Tříposchoďový řádový dům s bohatou štukovou výzdobou schodiště a refektáře s obrazovou a řezbářskou výzdobou, lékárnou a bohatou klenotnicí je podnes celým barokovým museem. Nitranský dóm, dobudovaný r. 1644 od biskupa Jana Teglediho, je proti těmto stavbám prostý; byl ostatně v 18. stol. přestavěn. Staví se františkánský klášter v Pruské, v Beckově, v Bratislavě kostel Milosrdných a pro košické jesuity kostel. Jesuité v 17. stol. sami nestavěli; až když se Vídeň ke konci století zbavila Turků, když padl pašalik budínský, když i poslední Rákóczy opouští bojiště a jde do vyhnanství, když s plným vítězstvím vídeňského dvora i jejich posice je všude pevná, teprve tehda stavějí a inspirují ohromné množství staveb a přestaveb „copových“ po celém Slovensku. Po městech i vesnicích stavějí i přestavují se kostely, farní budovy, kapličky, kalvárie, mariánské sloupy, v sídlech kapitul celé barokové ulice domů kanovnických. Rády si budují domy v městech i rozsáhlé kláštery a kostely, na př. premonstráti, jimž Ant. Salzjeber z Tyrolska staví velkolepý klášter a kostel v Jasově 1745 — 1765. Z roku 1734 je malá kaple k poctě sv. Jana Almužníka, kterou dal na severní stranu hlavního kostela bratislavského přistavět arcibiskup Emerich Esterházy, nejkrásnější církevní stavba celého bohatého 18. stol.; vznikla pod vlivem uměleckého díla Fischera z Erlachu.

U všech těch bohatě vypravených staveb zvyšuje dojem bohatá výzdoba malířská i sochařská, ohromné bohatě řezané a zlacené oltáře s velkolepými rušnými malířskými komposicemi. Malířská výzdoba mění kopule a valené klenby v otevřené nebe, kde se vznášejí svatí a na oblacích odehrávají nadzemské děje, všady plno štuku, zlacených figur, pravého i umělého mramoru, a když Andrea del Pozzo, tyrolský jesuita, vydal své dílo o perspektivě, rozšířila se ilusionistická, malovaná architektura rychle po Slovensku až na jeho východ. Františkánský kostel v Prešově, vystavěný hned po konci Rákóczyově podle jesuitského kostela košického, má jako tento malovanou celou architekturu rovného kněžiště s obdivuhodnou ilusí.

Němečtí luteráni, když protireformace jejich kostely odevzdala katolíkům, stavějí na obvodech měst většinou prozatímní kostely dřevěné. Vzory a často i peníze dostali z Němec a ze Švédska. Zachovalo se jich podnes několik; nejznámější je evangelický kostel v Kežmarku, vystavěný r. 1717 od Müttermanna.

Toho velkého ruchu stavebního účastní se i šlechta církevní i vídeňského dvora, nejvíc ovšem na západě, kde si staví nejen rozsáhlé zámky a venkovská sídla, ale i paláce po městech, zejména v Bratislavě, korunovačním městě, kde je nejpozoruhodnější palác primasův, vystavěný podle plánů Melchiora Hefele r. 1781 pro arcibiskupa hr. Jos. Bathyanyho, palác Esterházyho, proboštství a krásný Grassalkovičův s velkolepým schodištěm.

Barok vytvořil náš pojem šlechtického zámku a paláce. Turecké války a časté odboje poskytly dosti příležitosti k nabytí šlechtických titulů a rozsáhlých majetků a rozhlášená nádhera residencí „krále Slunce“, Louvru a Versailles, byla popudem k těm velkolepým stavbám šlechtickým od konce 17. stol. Staré hrady a zámky už nedostačovaly novým potřebám galantního dvora šlechtického, jejich pevnostní ráz je zastaralý a zbytečný.

Zejména po míru satmárském zavládla přímo horečná stavební činnost venkovských sídel šlechtických se vší bezstarostnou hravostí a přepychovým bohatstvím ve výzdobě i zařízení, štukovou a freskovou výzdobou, s dlouhými perspektivami jasných sálů a prostor, vzdušnými předsíněmi, chodbami a schodišti, uprostřed rozlehlých parků s terasami, oranžeriemi, altány a salaterénami. Jsou přísně souměrné v půdorysu obyčejně čtverce se dvěma přistavěnými křídly, někdy i v podobě podkovy. V Tovarníkách jest jeden z největších, Čeklýs, Králová v Bratislavsku, Maďarbél — samé ohromné stavby, a tak je i dále po celé 18. stol.

Půdorys podkovy má na př. zámek v Adamovcích nebo ve Gbelanech. Z nejzajímavějších památek pozdního baroku, rokoka je přestavba zámku v Markušovcích, jenž dostal 1776 přebohatou štukovou výzdobu všech průčelí od kežmarského štukatéra Jana Feika; v prospektu zahradních teras vznikl pak rozkošný zahradní pavilon podle vzoru versaillských Dardanel. Takové štukové výzdoby, přeplňující celá průčelí, najdeme z doby pozdního baroku i v městech na př. dům Klobušického v Prešově nebo t. zv. provinciální dům s řadou alegorií ve Sp. Nové Vsi. Bohaté štukové průčelí má i řecko-kat. kostel v Prešově, vystavěný r. 1754. V městech se ostatně v první půli 18. stol., době největšího rozkvětu zralého baroku, stavělo málo. Jen na západě, hlavně v Bratislavě a Trnavě, podnes nejbaroknějších městech celého Slovenska, a v Prešově, „malé Paříži“, kam se utekla bohatá polská šlechta, bylo tehda rušno. Na severu a východě Slovenska řádil v prvních letech 18. stol. mor a pak přišel zlý konec povstání Františka II. Rákóczyho. Vídeňský dvůr bere městům přivileje, ukládá těžké daně, přichází absolutismus.

Až zase v druhé polovici století začíná čilejší činnost stavební měšťanů: děkovné sloupy sv. Trojice a mariánské sloupy morové, kaplice a kalvarie. Soukromé domy se většinou jen přestavují, přizpůsobují všeobecné módě pozdního baroka, ale staví se řada župních domů jako v Prešově, Košicích, Turni, Trenčíně a j., leckde i radnice jako v Košicích 1780, Trnavě 1793 a j. Ale čím bujnější jsou fantastické formy pozdního baroka, zásadně nearchitektonické, jen dekorační, tím spíše je umění nuceno, zejména kde jde o budovy monumentálnější, volati na pomoc druhý směr umělecký, jenž souběžně postupuje po celou dobu nadvlády baroka, klidný, ve formách přísný, pravidelný klasicismus. A když pak rokoko zestárlo a okolo r. 1790 se přežilo, nastupuje „znovu objevený řecký ideál umění“ i ve vnitřní výzdobě ve výhradné panství.

I takových památek ušlechtile prostých a tichých ve své velikosti máme po Slovensku z celé doby baroka, nejvíc ovšem z těsného konce 18. a poč. 19. století. V Košicích, jež se staly od konce 18. stol. oblíbeným zimním sídlem šlechty, vzniklo nejvíc takových staveb palácových; Luženského s krásným nádvořím, Desseffwyho a Forgáčův jsou nejpozoruhodnější.

I náboženské momenty měly při té paralelitě baroku a klasicismu nemalou úlohu. Barok, projev vášnivého zanícení nového katolicismu po koncilu tridentském, je vlastně se svou patetickou architekturou, snažící se působit i ohromující, přebohatou výzdobou, týž projev, jaký se vyskytl už koncem gotiky a jejž rázem zakončila reformace.

Protestantské církve, když i jim nastala potřeba budovati kostely, nemohly se ovšem spokojiti barokním kostelem jesuitů. Hlavní principy katolické stavby, vybudování působivého nádherného stánku božího, v němž oltář má úlohu nejdůležitější, se pro jejich víru nehodily. Protestantský kostel, vlastně jen důstojné shromaždiště obce k nedělní pobožnosti, klade hlavní důraz na kázání a společné zpěvy, a jen ucho, nikoli oči, mají vésti ke zbožnosti. Proto klasicismus hověl víc vkusu i potřebě protestantské, jako barok církvi katolické; viděti to na ev. chrámech v Košicích z r. 1804, v Levoči, Sp. Nové Vsi a j.

Barok i pozdější jeho rozvinutí v rokoko přišly na Slovensko ovšem z ciziny. Zprvu vzory italské, pak Rakousy a Francie působily nejmocněji. I přední stavitelé staveb církevních a šlechtických jsou cizinci. Z nich Melchior Hefele z Tyrol (1716 — 1799) na samém konci baroku počal 1778 se stavbou primasova paláce bratislavského. Jeho imposantní, už docela klasicistická stavba, dokončena r. 1781, je z nejmonutentálnějších staveb Bratislavy. Také Ant. Salzjeber, stavitel velkolepého kláštera a kostela jasovskeho, pochází z Tyrol, i velké umění Fischera z Erlachu mocně působilo. Jesuiti si donášeli rádi hotové projekty staveb, někdy i od italských umělců, a italské stavitele najdeme i při stavbách zámků a paláců šlechtických. Známe ovšem i celou řadu stavitelů domácích, z nich daleko nejvýznačnější je Tomáš Torňoši (nar. r. 1677, měšťan v Košicích, kde i r. 1732 zemřel). Od něho vzniklo po celém východním Slovensku a daleko až za dnešní hranice množství zámků šlechtických i kostelů jako františkánský v Prešově (1720), sv. Rozálie v Košicích. Od něho je na hlavní ulici košické mariánský sloup morový z r. 1723, jehož sochu Panny Marie tesal Simon Griming.

I bratří Jan Jiří a Jakub Ressové, mnoho až do své smrti (oba † r. 1774) stavěli rovněž jako Jan Pfitzner z Košic, zejména ve Spiši, už koncem 17. stol., na př. zámek Jana Szentiványho.

Evangel. reformov. kostel košický stavěl Jan Brada a Baltazar Rainer: r. 1663 byl vysvěcen, ale brzo evangelíkům odňat, jako obě evangel. stavby kostelní v Bratislavě, v Prešově i j.

I malířská výzdoba velkých staveb barokních je většinou dílem vynikajících umělců rakouských. Malíři i sochaři jsou úplně podřízeni staviteli, jsou jeho pomocníky, kteří pomáhají svým uměním uskutečnit fantastickou vidinu stavitelovu. Ant. Fr. Maulpertsch (1724 — 1796) vyzdobuje svými mistrovskými komposicemi, dnes už jen z části zachovanými, pro hrab. Ant. Erdödyho sál a zámeckou kapli v Bohuslavicích a pracuje i v Komárně; maluje tu i jeho žák Joh. Winterhaler (1748 — 1807), Pavel Troger (1698 — 1777), v zámku v Lefantovcích najdeme dosud zbytky fresek z 1774 Jana Bergla, z Rakous pocházejícího, na zámcích Esterházů maloval Vasil Grundman (1726 — 1798), Jan Lukáš Kraker přichází po skončení výzdoby malostranského sv. Mikuláše v Praze 1762 na východ Slovenska, kde kromě velkolepé freskové výzdoby kostela a knihovny jasovskeho kláštera po léta tvoří řadu oltářních komposic pro Jasov, B. Bystrici, Kremnici, Vranov a mnoho menších kostelů. Michal ze Zbeh, jeden z domácích malířů, je ve službách Forgáčů v první půli 18. stol. Oltářní obrazy malovali na př. Fr. Ant. Palko, Frant. Schön, Jan Molnár v 18. stol.; ze 17. stol. známe oltářní obrazy Christophora Daniele Gegera, Gottfrieda zv. Bohdan, Špangovského a mn. j. Od 17. stol. malíři zaměstnávají se i portrétováním.

Jana Kupeckého, syna českého tkalce v Pezinku, narozeného 1667, vyhnaly poměry protireformační do ciziny a tam z něho vyrostl jeden z největších portretistů baroku. I jiní umělci odcházejí: Jan Spillenberger, syn košického malíře Samuele Spillenbergra, stal se dvorním malířem Leopolda I., malíř řady dobrých oltářů v Tyrolsku a nakonec rytec v Augšpurku. I válečné výjevy zobrazují malíři domácí i cizí. Jonáš Bubenka namaloval na př. pro radnici prešovskou celou serii bojů tökölyovských už v 17. stol. (od něho jsou také dřevoryty 1679 signov. levočského vydání Komenského Orbis pictus); z Lužice pocházel Jan Donát, „akad. Historienmaler“, v druhé půli 18. stol.

Ze sochařů Jan Brokoff, rodák ze Sp. Soboty, naroz. r. 1652, odešel 1675 do Čech a do Prahy, kde už zůstal až do smrti r. 1718. Je z nejlepších našich umělců baroku a m. j. jsou od něho i mnohá ze sousoší na Kamenném mostě Karlově v Praze. Zato největší sochař rakouského baroku Rafael Donner (1693 — 1741) ztrávil svoje nejplodnější léta v Bratislavě ve službách primasa Emericha Esterházyho (1728 — 1739), a zbyla tu po něm velkolepá díla z výzdoby hlavního oltáře korunovačního kostela i ve výzdobě kaple sv. Jana Almužníka, náhrobek Esterházyho, olov. reliéf Kristus v chrámě na krásné kazatelně jesuitů v Bratislavě, dvě ze soch ve schodišti paláce Grassalkoviče a j. práce. Jeho žáci vyzdobili v jeho duchu řadu kostelů na západě Slovenska až po Trenčín, kde výzdoba Illesházyovské kaple i oltář vznikl pod silným vlivem jeho umění.

Z domácích třeba jmenovati Pavla Grossa, jenž se už hrdě jmenuje sochařem a jenž rodině a svému uměmí postavil krásný památník v kostele ve Sp. Sobotě r. 1688. Gross pracoval i v Levoči, Malém Slavkově a j. po Spiši; od něho je asi také krásný epitaf Frant. Rákóczyho I. v košickém jesuitském kostele. Simon Griming je z nejlepších sochařů, kteří na slov. východě působili v 18. stol.; nejlepší z jeho plastik i prací oltářních jsou sochy ve františkánském kostele v Prešově z r. 1733. Dělal sochu sv. Růženy pro dominikánský kostel v Košicích. Zemřel 1759. O pracích druhého Košičana, nejlepšího domácího umělce 18. stol., Josefa Hartmana (nar. kolem 1700, zemřel 1764) víme ještě víc, protože se nám zachovaly celé podrobné záznamy jeho. Pracoval ve Smolníku, Švedláru, Rožňavě, Stropkově, v Košicích na př. sochu sv. Floriána, oltář sv. Josefa u dominikánů. Dobrým sochařem byl ke konci století v Košicích Jan Kraus, jenž na př. dělal kamenné plastiky na výzdobu radnice košické 1780, ale výše Hartmanovy nedostihl. Z cizích prací ještě nejpozoruhodnější je oltář Seleposényiho v nitranské katedrále od salcpurského mistra Jana Perneggra z r. 1662. s efektním reliefem Snímání s kříže a krásným Kladením do hrobu na predele.

Ze zlatníků se stal nejznámějším levočský Jan Silassy, jenž svoje přečetné práce bohatě vyzdoboval zejména drobnými email. medaillony, zručně pomalovanými biblickými výjevy a symboly. Ale i mezi zlatníky v cechu košickém, prešovském i v Trenčíně, Bratislavě, B. Bystrici i Kremnici zaslouží si leckterý pozornosti, stejně jako mezi zbrojíři, kteří se v druhé polovici 17. stol. druží v celé cechy. Někteří svoje výrobky přebohatě vyzdobují, jako zejména Elias Henkus a Bedřich Fleischmann, jehož polhaky, pistole byly hledány; bratislavský Jan Arnošt Christelli proslul výrobou vídeňské flinety. I Šlechta ma svoje zbrojíře namnoze vynikající, jako byl ve službách pálffyovských Jan Mich. Schneider z Pezinku. Všude výzdoba je plna barokových hustých ornamentů, trofejí a hrdinů válečných. Takový válečník je i na nejkrásnější barokové křtitelnici v Ilavě z r. 1650. Je jistě od bratislavského zvonařského Baltazara Herolda, jenž lil pro Ilavu i zvon; ten však při požáru 1894 vzal zkázu. Jeho zvonů je po Slovensku plno, třebaže světová válka mnohý z nich zničila. Z bratislavských zvonařů koncem 17. stol. je pozoruhodný i Kašpar Wolf, od něhož je na př. zvon v Gajarech u Malacek, nebo Borové, a Jan Adamec (zvon v Pezinku).

Známý nám už Jan Arnošt Christelli lil na př. dva zvony bratisl. františkánů nebo v Dražovcích pod Zuberskou horou a je jich z jeho dílny po Slovensku mnoho od r. 1733 až do zvonu v Zay Uhrovci, časově posledního z r. 1789. Kromě košické rodiny Illenfeldů a Jana Tom. Weninga byl na východě v 17. stol. nejlepším a nejoblíbenějším zvonař Georgius Wierdt, jehož zvony zasahují až do Liptova, Jan Zechenter v B. Štiavnici, jehož rodina už dřív mnoha kostelům zvony dodávala z Pešti a j. v.

I mezi truhláři-řezbáři v cechu vyšivačů, znovu oživlém, mezi měditepci (krásná je na př. křtitelnice Matyáše Zimmermanna, r. 1656 v Hrabušicích) a rytci vznikají práce víc než řemeslné. V Trnavě a Košicích, sídlech velkých tiskáren jesuitských pracují J. Wagner, Martin Prokeš, v Bratislavě Sebast. Zeller, Leop. Armer, vedle celé řady rytců cizích, hlavně vídeňských na oslavu církve nebo světských hrdinů.

Přepychové umění baroku je čím dál, tím výlučněji uměním aristokratických kruhů. Bohatých měšťanů je málo a obchod i řemeslný ruch měst ztratil zejména novým osazením uherské roviny i rozdělením Polska.

Osvícenská doba Josefa II. učinila konec baroku. Zrušení řádů a mnoha kostelů vzalo mu půdu a patent o zrušení nevolnictví i prostředky, a když přišly první zprávy o událostech v Paříži, rázem vítězí klasicismus. Poslední desítiletí 18. stol. a celý počátek stol. 19. ovládá architekturu klasicistický empir. Ale pak už se vrací zas architektura k starým vzorům, od gotiky až k baroku, zplošťuje v tápání a eklektismu po celé I9. stol. Monumentálních staveb, zejména světských, je málo; z nich zámek v Uhrovcích a Koháryho zámek v Jelšavě, lonayovský v Drahňově jsou nejporozuhodnější, z přestaveb i v Dolní Krupé, kde trnavský stavitel Hausman pracuje o Bruncvíkově zámku uprostřed rozsáhlého anglického parku, jejž 1818 zřídil Nebbien, a žemberovský zámek, přestavěný r. 1812. Při těch stavbách zaměstnává šlechta ráda cizí mistry, jako hrabě Stáray nebo hrabě Desseffwy, kteří své zámky v Michalovcích a Michalanech budují podle plánů vídeňského architekta Kocha.

V městech život uvadl, jen Bratislava, sídlo sněmu a bohatých jeho účastníků, a Košice, od konce 18. stol. oblíbené sídlo okolní šlechty a kulturní středisko celého východu Slovenska, udržely si čilejší ruch.

Nedostatek draze placených bytů pro účastníky sněmů, podporoval v Bratislavě i soukromou činnost stavební; Bratislava má i první velký hotel na Slovensku (1845 Zelený strom) i největší budovu spořitelny (1845). R. 1802 přestavěn dům komory na sněmovnu, jíž se pak užívá do r. 1848. Jsou peníze na lázně Ferdinandovy, Ignác Feigler buduje novou nemocnici a brzy potom sa staví sirotčinec. K divadlu, jehož si šlechtické obyvatelstvo už v druhé půli 18. stol. vyžádalo, staví se l830 i druhé. l843 — 4 přestavuje pilný Feigler za pomoci peštského architekta Hilda župní dům, i drobnější kostelíky a kaple se stavějí — ovšem v úplné závislosti na Vídni, jež vůbec karakterisuje všecko umění bratislavské.

V Košicích, od r. 1804 sídle biskupském, kromě klasicistických paláců šlechty staví Jiří Kitzling 1804 luteránům kopulovou stavbu v Mlýnské ulici a také kalvíni si v těch letech ze zrušeného opevnění městského upravují svůj kostel. Pruský stavitel Bottinger, Štefan Vogel, Josef Belák 1802 z Pešti přišlý, mají dost zaměstnání i stavbami drobných sídel šlechtických jako v Buzince, Hostovicích a j. i budováním venkovských kostelíků. Počátkem stol. 19. stavějí si je luteráni i kalvíni, řeckokatolíci už od 18. stol. leckde se nespokojují dřevěnou církví a budují si zděné, jinak uspořádané než kostelíky ostatní. I židovské synagogy zděné se už stavějí po venkově a od čtyřicátých let i v městech. Ale jinak po celém Slovensku zůstává vše po starém až skoro do konce století. Život se pozvedl teprve zavedením železnic, hlavně až v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Jen krátké období v první půli 19. století přináší zajímavé stavby romantické gotiky, jako ji kolem třicátých let vidíme na př. v B. Bystrici, Bardiově a zejména na několika pěkných památkách v Košicích. Romantická záliba šlechtických kruhů v „starožitnostech“ upravuje v druhé polovici 19. stol. řadu zámků a zřícenin na středověké hrady; nejznámější je přestavba barokních Bojnic u Prievidze na středověký hrad francouzský, již podivínský hrab. Jan Pálffy prováděl až do začátku 20. stol. Umělecké sbírky, jež sem i do jiných zámků sběratelská vášeň Jana Pálffyho svezla z ciziny — bylo mezi nimi ostatně mnoho napodobenin — roztrousily se po smrti tohoto největšího sběratele na Slovensku v posledních letech po celé republice.

Sochařství nemělo větších úkolů mimo výzdobu venkovských kostelíků, nějaký kříž nebo sochu sv. Jana Nepomuckého a náhrobky. Četné slévárny zavedly ostatně koncem let třicátých i lité náhrobky figurální, a v zámku čákyovském ve Snině najdeme celý litý vodotrysk z r. 1841 ze slévárny v Juskově Vole v Zemplíně.

Vyskytla-li se větší práce, byla obyčejně zadávána umělcům cizím. Bratislavští objednali svůj památník na sněm r. 1825 u vídeňského profesora Josefa Kliebra. Klieber pracoval i pro Kegleviče a od něho jsou čtyři velké dekorativní figury ve Velkých Topolčanech. Jiný vídeňský sochař, Joh. Schaller, pracoval pro Apponyiho a Filip Jakob Prokop Venuši pro bratislavskou zahradu bar. Balozsaye. Z jeho vídeňské dílny je i alabastrová skupina v kostele v Galantě. Ze sochařů v Pešti usedlých je nejvýznačnější Vavřinec Dunajský, rodák z Lubietové na Zvolensku od r. 1809 v Pešti, první umělec slovensky uvědomělý. Z jeho četných prací je na Slovensku na př. Magdalena z bílého mramoru v katolickém kostele v Lubietové, v evangelickém kostele oltář, rovněž i v B. Bystrici a j. Pamětní desku s reliefním poprsím z bílého mramoru a nápisem „Lorenc Dunajsky akademicky rezbar 15. jul 1784 — 5. feb. 1835“, uložený v baňskobystrickém museu, udělal Ladislav Dunajsky (1822 — 1904), jeho syn, sochař. Sochařem byl i starší syn Jindřich (1812 — 1875); oba už v Pešti narození, ale uvědomělí Slováci. Nejznámější z nich, po zásluze, Ladislav, je autorem krásného poprsí Jána Hollého na hřbitově v Dobré Vodě (v Nitransku); on dal Maďarům celou galerii podnes nejlepších poprsí Liszta, Petöfiho, Jókaie, Kazinczyho i Vörösmartyho, r. 1847 modeloval v Bratislavě arcibiskupa Lonoviče. Karel Alexy, rodák z Popradu (1823), byl v Pešti usedlý až do smrti r. 1880. Světoběžný Josef Huber je rodák z Bratislavy (1777), kde v letech 1814 — 18, jako všudy, jen přechodně působil. Z B. Bystrice pochází Josef Neuschl-Faragó, žák Casagrandeho; v Nové Báni, kde se v mládí učil, je od něho sousoší sv. Trojice z r. 1845. Od svých rodáků Viktora Tilgnera (1844 — 1896), Jana Fadrusza (1858 — 1903) objednala Bratislava výzdobu svých náměstí.

Nejlepší ze všech těch sochařů, Štěpán Ferency, naroz. 1792 v Rimavské Sobotě, cestoval mnoho po Slovensku — hledaje vhodný mramor. V tisoveckém evangel. kostelíku je z takové cesty od něho relief Krista se 12 apoštoly — v sádře. R. 1847 se vrátil z nevděčné Pešti do svého rodiště a žil tam, málo pracuje, až do své smrti 1856.

První školu měli všichni ti sochaři v dobrých dílnách řezbářských, kde ještě žila tradice zručnosti minulých dob, v dílně Rumpelmayrově v Bratislavě, Bargrově v B. Bystrici, první škole Vavřince Dunajského, ale hlavně z Jaklovcovy dílny v Rimav. Sobotě vyšlo leccos uměleckého. Jaklovec vyučil Lad. Halásze, u něho byl v učení i Mikuláš Izsó. V Prešově byla dílna Rumanova a do Košic se nastěhovalo takových mistrů se starou zručností z baroku celá řada: Ign. Čech ze Sp. Podhradí, Jan Zimáň z Brezovice a r. 1830 přeložil do Košic Josef Lieb svou známou dílnu ze Solnohradu u Prešova. V tu dobu žije tu i sochař Ignác Klimkovič z umělecké rodiny Klimkovičů.

I mezi medailéry, kteří si ve světě dobyli jména, leckterý pochází ze Slovenska, kde nebylo proň vhodné půdy; tak vídeňský Ignác Donner (1752 — 1803) je rodem z Kremnice, Frant. Stuckhart, známý zejména svými krásnými medailemi napoleonskými, je z Trnavy, v Sev. Americe proslulý Mořic Fürst se narodil 1782 v Bratislavě, z nejslavnějších Josef Daniel Boehm (1794 — 1865), rodák ze Sp. Vlach, od 1836 ředitel medail. akademie vídeňské, vychoval celou generaci medailérů. Jeho IDB bylo na leckteré minci rakouské. Z mladších medailérů maďarských Fil. Ö. Beck je rodem z Nového Mesta nad Váhom. Ale vyjmenování všech umělců, jež nepříznivé poměry v 19. stol. vyhnaly do ciziny anebo jež postupující maďarisace odlákala do Pešti, vydalo by celý slovník umělců. Jen některých malířů si v rychlosti ještě všimněme. Nejvíc jich bývalo v Bratislavě, kde zvláště za korunovace bylo hojně příležitosti k portrétům a kresbám, které se pak v laciných rytinách a od třicátých let v litografii dobře prodávaly po celé zemi. Vídeňští malíři Joh. Bapt. Höchle, Mat. Loder, Joh. Clarot, Edv. Gurk a mnozí jiní dobře žili z té „Landtagskunst“, jak se říkalo těm jejich pracím, rozšiřovaným tiskem. Ale bylo i dost portrétů šlechticů a pánů při té příležitosti. Ed. Svoboda maloval tam čtrnáctkrát v životní velikosti jen patriarchu Rajačiče a měl i plno jiných objednávek. Ender, Eybl, Etelka Rupprechtová dojížděli tam, a navázavše styky, potom hojně i do šlechtických rodin dělat miniatury a drobné akvarelové portrety. Josef Lippert, hr. Lüttgendorf a Fr. Schön se tam usadili, odtud pocházeli a často se vraceli z Vídně Edv. Spiro i K. Schwind. Z cizích Klette stal se učitelem v rodině palatinově a s nim se r. 1836 přestěhoval do Budína, Marastoni první v Bratislavě 1843 dělal daguerrotypy. Mich. Aumayer je tam od r. 1848 až do smrti. Jan Schaff, učitel kreslení na hlavní škole, původem z Čech, vydává proklamaci pro zřízení umělecké akademie uherské (r. 1804) i knihu o ornamentice architektur. V druhé půli 19. stol. odchází už většinou i odtud mládež na akademii do Pešti a maďarisuje si i jména jako Keleti Gustav a Karel (naroz. v Bratislavě 1834 a 1833) Spányik a j.

V Košicích povolává si město od josefinských dob na svou německou normální školu za učitele kreslení absolventy vídeňské akademie. Prvním je Kryštof Šíma a po něm Erazim Schrött z Čech. Schrött vyzdobuje schodiště a síň nedávno dostavěné radnice freskami, maluje oltářní obrazy i první dekorace pro divadlo, jež si město r. 1790 postavilo. Zemřel 1804. Jako většina jich ze Schmutzerovy školy vídeňské vyšel i Vojtěch Klimkovič (* 1833), jeden ze tří bratří zaujatých pro umění, z rodiny, jež vychovala onu generaci malířů, kupících se v sedmdesátých letech kolem jmén Julius Benczúr, Leopold Horowitz a Eugen Doby. Julius Benczúr (1844 — 1917) pochází ze slovenské rodiny v Nyiregyháze usazené; celé své mládí ztrávil v Košicích a i po studiích u Pilotyho často se sem vracel k své rodině a přátelům Eugenu Dobymu (1884 — 1907), znamenitému rytci pozdějšímu, a Leopoldu Horowitzovi, rodem z nedalekých Rozhanovců, později oblíbenému portretistovi vídeňskému (1837 — 1917).

Za šlechtou se do Košic táhnou i malíři portretisté. Na pozvání Kazinczyho přijel sem Jan Jakub Stunder, rodák z Kodaně. Šlechtický výdělek přilákal i Jos. Bernwallnera, Bedř. Oelenhainze, Leopolda Schnitzera z Brna, Ant. Goebela z Kladska i Karla Völka z Würzburku, miniaturistu Karla Bernhofera a j. Přišel i Jindřich Kaan, jeden z prvních židů, kteří se tu od r. 1843 směli usadit. Nejlepším z romantiků byl domácí Vincenc Vöröš, „malíř, advokát a ředitel škol“. — I v jiných městech bylo podobně.

Nejvíc dobrých umělců dala Levoča; Josef Csausik, Karel Marko, Christian Baumert, Jan Müller, S. Polnisch a Josef Lerch jsou odtud. Müller byl asi nejstarší a jeho guašové krajinky z let 1806 — 27 mají podnes mnoho obdivovatelů. Csausika (1798 — 1857) známe z mnoha dobrých portrétů i oltářních komposic na př. v Rim. Sobotě, Rožňavě, v Levoči, v Košicích a j.

Karel Marko starší (1791 — 1860) vynesl umění levočských rodáků nejvýše, ač i jeho syn byl dobrým malířem. V Levoči se narodil 1782 také Jan Rombauer, Stunderův žák. V r. 1806 se v bardiovských lázních seznámil s ruským hrabětem Ilinským, s ním odejel do Ruska, kde si dobyl slávy jako dvorní malíř cara Alexandra I., r. 1824 do Prešova, kde se usadil, přivezl si i carskou pensi i dosti peněz, z nichž bezstarostně žil až do smrti 1849, i dále pilně pracuje portrety a oltářní díla.

Přemnoho je malířů, zejména vídeňských, jež na Slovensko zejména v romantismu přivábily zříceniny hradů a divoké kraje horské i se starobylými městy, jak je vidíme na obrazech Jaschkeho, Aloise Saara, Fischera, Schlottenbecka, Pfannhausra a j., kteří vydávali z nich rytiny, akvatinty, litografie. Hr. Waldstein měl víc než 220 takových akvarelů od Tom. Endera a vídeňské výstavy byly jich plny. Tak i Moravan Eman Stöckler, později dvorní malíř ruský, vystavil ve Vídni 1844 dva oleje trenčínského hradu, akvarel Žiliny a j. Jakub Alt vystavil v Pešti mnoho krásných akvarelů 1840, i Oravu a Tatry a Košice. I lid slovenský s malebnými kroji a zvyky už začal lákat. První byl Frant. Jaschke, dvorní malíř arciv. Ludvíka, jenž s tím záměrem, jak říkal Kazinczymu, cestoval r. 1810 po Slovensku a provedl asi 30 „lidových obrazů“. Joh. Bapt. Wengler 1844 vystavoval ve Vídni řadu obrazů ze života lidu, tance a 1846 i pout a trh slovenský. Také Ant. Stadlera, v Košicích usedlého, lákají v čtyřicátých letech náměty ze života lidu (jako je jeho krásný Drvoštěp Ján v rodině Bródyho) a vedle mnohých přichází r. 1856 i Josef Manes těžit umělecky z národopisného bohatství Slovenska; a on vytěžil z něho nejvíce.

To už v době, kdy dva umělci na Slovensku hledají cesty pro slovenské umění národní: Petr Bohúň a Josef Božetěch Klemens. Bohúň, Slovák veličianský z Oravy (1822 — 1879), studoval v Praze, jako už před ním jiní Slováci, na př. Josef Vomáček z Holiče, na akademii od 1827, z Prahy si přinesl vlastenecké zanícení i myšlenku, kterou uskutečnil 1849, kdy vydal serii lidových typů z Liptova, Oravy a Spiše, ručně kolorované litografie, dýšící láskou a něhou a plné romantické poesie. I v pozdějších letech pokračoval ve zidealisovaném zobrazování svého lidu a chystal se k velké komposici Čítanie Jozefovho tolerančného patentu, kde chtěl seskupit typy lidu a krojů z celého Slovenska. Ale těžký život nedovolil Bohúňovi provésti plány z mládí; učitelování a nejvýš portrétování zabralo léta tragického života až po smrt v Bialé. Klemens se narodil v B. Bystrici, studoval v Praze, kde pracovali v „Budči“; r. 1844 se vrátil na Slovensko, byl i v Srbsku, maloval, tesal sochy, vynalézal stroje.

Z Liptova pocházel Ant. Tahi, jenž nejraději maloval lidové žánry svojí domoviny, jako jich má několik Východoslovenské museum; dojížděl sem zejména v letech šedesátých a sedmdesátých často Novopacký, dlouho usedlý s družinou císařovny Alžběty v Jedlové; i Zvěřinovy práce ze Slovenska staly se známými jako Karla Svobody a Věšínovy; jen slovenský Manes nepřicházel. Rychle vyrostlá Pešť a postupující maďarisace odváděla nadanou mládež cizímu národu; je těch maďarských umělců ze slovenských krajů přemnoho a dobrých, jako Ludvík Strobl, chlouba maďarského sochařství, Skutecký, Medňanský, až po prvního impresionistu maďarského malířství Pavla Szinyei-Merseho a předčasně zemřelého nadaného Kövaryho.^[1]

Tím větší obdiv náleží té hrstce malířů kteří se za nejtěžších poměrů svému lidu neodrodili a podle svých sil se snažili najít cestu k národnímu výtvarnému projevu slovenskému, v přední řade nejnadanějšímu Josefu Hanulovi (* 1863 v Liptovských Sliačích), nestoru slovenských malířů. On zůstal věren těm Oráčům a Přástkářům zpod Tater i za cenu těžkého živoření a uměleckého chlebíčkářství. Také Peter J. Kern, rodák z Paludzky v Liptově, vrátil se po studiích do Liptova a svou lásku k domovině přetvářel v krajinky a látky lidové. I romantik Milan Mitrovský a mystik Karel Lehotský patří k nim a jejich řadu rozmnožil Gustav Mallý, Čech Jaroslav Augusta a Slovinec Ivan Žabota.

Mladší jich, Martin Benka z Malacek, žák Kalvodův, našel už výtvarné prostředky, které mluví slovenskou řečí; u něho se také kupí vždy výš krásné a temné slovenské hory a úbočí, kam až zalezla chudá políčka, oživlá slovenským lidem, který urvává chléb svůj vezdejší těm horám; i on maluje divoké řeky Slovenska, ale oživené vory plaveného dřeva a plné tvrdé práce dřevorubců i vítězného zápasu s přírodou. Benka neudělal zcela konec slovenské selance, ale on první zanesl do slovenského umění, laskavě a měkce, složku sociální a našel si hutný a zvlněný výraz, odposlouchaný mohutným horám slovenským.

Svoboda přinesla větší možnosti, úkoly i povinnosti. Architektura slovenská má dosud jen v Jurkovičovi důstojného umělce. Mezi mladou generací, z níž 1923 Ladislav Treskoň předčasně odešel, je řada slibných talentů: malíři Alexy, Bazovský, Kováčík, Polkoráb, sochaři Koňárek, Motoška a j. K nim se připínají naděje na nové, nejkrásnější období umění na Slovensku.

Po převrate řada českých výtvarníků odešla na Slovensko čerpat z bohatých zdrojů kraje i lidu: Ant. Hudeček, Kremlička a j.; Joža Úprka se sem zcela přesídlil.