ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hlavní zásluha o proslulou majoliku slovenskou v Uhrách náleží Česko-moravským bratrům, proto neprávem připisuje se výlučně Habánům (t.j. bývalým anabaptistům na uherském Slovensku).

Že majolikovou výrobu v Uhersku zavedli Českomoravští bratři, dokazují (mimo jiné okolnosti, na něž zde ještě poukážeme) následovní fakta; 1. totožnost nejstarší majoliky slovenské sa současnou českou a moravskou, jež jsou staršího původu; 2. shoda časová ve vzniku výroby majolikové se zjevením se Českých bratří v Uhrách; 3. používání českého lva při vyobrazování řemeslnických znaků na majolikových nádobách habánských; 4. výroba habánské majoliky omezena byla pouze na pohraniční kraje severozápadních Uher.

Hrnčířské cechy tvořily se v Čechách a na Moravě nejvíce ve stol. XVI., a na Slovensku teprve v XVII. stol. a pouze artikule hrnčířského cechu v Trnavě datovány jsou r. 1567 a v Žiline r. 1582. V Čechách jíž v XVI. stol. vynikla dílna v Kutné Hoře výrobou majoliky.^[1] Na Moravě byly zajisté jíž v XVI. stol. dílny, které velmi pěkně nápodobily italskou majoliku.^[2] Na Slovensku nejstarší na nás zachovalé výrobky slovenské majoliky pocházejí z konce první polovice XVII. století.^[3] Tato ornamentika byla v motivech, komposici, úpravě, barvě i technice táž, jako na Slovensku. Průběhem času dostávaly výrobky těchto zemí v motivech svých ornamentů již ráz jiný, vznikající na půdě domácí ornamentiky, a vyrůstaly tak ve svérázný domáci typ. V museích často shledáme se s předměty keramické industrie věku XVII., o nichž těžko rozhodnouti, zda-li byly dělány v Čechách, na Moravě, či na Slovensku.

Výroba majoliky na Slovensku začíná příchodem českomoravských exulantů, členů to českobratrské jednoty. Po bělohorské bitvě r. 1621 evangelické obyvatelstvo Čech a Moravy houfně stěhovalo se do sousedních krajín, a mnozí z nich vyvolili si za svůj útulek pohraniční kraje Uherska v letech 1627 — 1628. Byli to lidé mravně zachovalí, pracovití a bylo mezi nimi mnoho dovedných řemeslníků, kteří v novém domově svém zakládali cechy rozličného řemesla. Exulanti blahodárně působily na průmysl a hospodářství. Je jistá věc, že mnohá řemesla na Slovensku títo exulanti uvedli, mnohá pak na vyšší stupeň povznesli.^[4] Ačkoliv na Slovensku obyčejné hrnčířství se svou starobylou ornamentikou od pradávna kvetlo co domáci průmysl, příchodem Českých bratrů nastala zde v keramickém průmyslu nová doba.

Okolnost ta, že v majolice v Uhrách při zobrazování řemeslníckých emblémů imitován byl dvouocasý lev, znak to země České, souvisí také s Českými bratry, kteří jej v Uhrách na své výrobky hrnčířské malovali, v čemž je pak následovali Slováci i Habané a to zajisté i bez znalosti jeho významu.

Nemýlil se tedy dr. Niederle ve své úvaze, nemáme-li původ tohoto druhu keramiky slovenské spojovati s přistěhováním protestantů se sousedních zemí v dobách, kdy tito byli tam utiskováni a pronásledováni.^[5] Také správně o tom soudil Klvaňa, pravě: „Keramika slovenská ze století XVII. a začátku XVIII. stol. blíží se tak nápadně keramice české a moravské, že dobře za to míti můžeme, kterak ráz keramiky přenesen z Čech nejspíše vystěhovalci českými, bratrskými, po válce třicetileté do Uher, a tu snad i řemeslníky českými delší dobu zachován byl.“^[6] První, který vznik majoliky slovenské od českého původu odvozoval, byl prof. J. Koula.^[7]

Habánům kteří od r. 1546 stěhovati se začali do Uher, byla výroba majoliky ještě věcí neznámou, na to pak uplynulo ještě takřka celé století, než v Uhrách se ujala. Tomuto způsobu hrnčířského umění Habáni přiučili se teprve od Českých bratří, kteří po bělohorské bitvě na Moravě, potom v Uhrách byli se osadili.

Habáni tedy nepřinesli znalost majolikové výroby s sebou do Uher, tím méně do Rakous a na Moravu, kde se r. 1525 poprvé objevili, vypuzeni byvše ze Švícar, z jižního Německa a z Nizozemí. Ve Švýcarech byl majolikový průmysl vůbec nepatrný a jen asi na dvě města (Curych, Winterthur) obmezen, pak spadá již do XVII. stol.^[8] kdy anabaptisté odtamtud již dávno byli se odstěhovali. V Německu ovšem započal v první polovici XVI. stol. avšak jen v malých rozměrech, s plastickou výzdobou v některých městech jihoněmeckých, a tak zvaná „německá majolika“ rozkvetla v druhé polovici XVII. století, nemá však s majolikou habánsko-slovenskou nic společného.^[9] Rozkvět majolikové fabrikace v Nizozemí započíná teprve od r. 1641,^[10] kdy Habáné již dávno seděli v Uhrách, a nejeví žádné podobnosti s majolikou slovenskou oné doby.

A tak tedy ze žádné původní domoviny Habánů nepřišel impuls pro výrobu majolikovou na Slovensko, aniž působil vliv těch zemí na ní. Nizozemský Delft pouze v pozdějším čase vyvolal na Slovensku modrobarevný typ, avšak ne zásluhou Habánů, nýbrž holičské továrny.

Solnohradská majolika má ovšem se slovenskou frapantní podobnost a přes Solnohrad táhli Habáné do Rakous, avšak výroba majoliky v Solnohradě datuje se teprve od r. 1737; pak zdá se býti pravděpodobné, že je to spíše výhonek vypučivší z poznání výroby slovenské. Roku označeného založil si džbánkářskou dílnu v Solnohradě Michal Moser,^[11] tedy v čase, kdy slovenská majolika byla v největším květě. Moser byl rodák z Lechersdorfu v Dolních Rakousích a podle práce jeho soudě, vyučil se umění svému někde na Moravě, nebo v Uhrách. V Solnohradě byl tedy cizincem, a jako takový měl potyčky s tamějšími hrnčíři, kteří jen obyčejný tovar kuchyňský hotovili i měl potahování s vrchností, dokud nevydobyl si povolení ku postavení peci. Byl tedy Moser v Solnohradě prvým a jediným řemeslníkem svého druhu, a nebyl Habánem; takového jména mezi nimi vůbec nebylo. Avšak jeho výrobky označovány byly jako „Weiss-Brüderisches Geschirr“, což také svědčí pro moje tvrzení.

Zevnější vlivy, jaké jeví se ve vývoji slovenské majoliky, byly, vyjímaje italsko-český na počátku a delfský ku konci, vesměs vlivy francouských fabrik fayençeových, jmenovitě Rouen, Strassburg, Monstier, Rennes, Sevres, ale tyto jsou pozdějšího data, a jak slovenští, tak i habánští džbánkáři seznamovali se s nimi indirektní cestou, přijímajíce je z výrobků holičské továrny.

Slováci jsou vysoce nadáni přírozeným smyslem pro výzdobu ornamentální, že se jím v tom oboru žádný národ v Evropě nevyrovná. Jejich vyšívané práce obdivují se na všech výstavách a všude žnou první odměny. Tento svůj talent dokázali také ve své majolice.

Habáni, jako členové sekty anabaptistické, přísně zachovávali předepsanou skromnost a jednoduchost ve všem, v šatstvě i ve svém okolí, takže ani obrazů, ani sošek, ani oltářů ve svých modlitebnicích nedopouštěli. Za takovýchto okolností musel býti u nich také všechen smysl pro krásu a umění vůbec otupován, proto nemůže nikdo u nich předpokládati uměleckého tvoření. Habáni byli pouze dovednými a pilnými řemeslníky, kteří práci svou svědomitě a důkladně prováděli. Avšak mohutná byla jejich snaha po bohatství, která jejich průmysl i obchod stále velice vzpružovala.

Habáni přiučivše se na Moravě a na Slovensku majolikové výrobě od Českých bratří v druhé polovici XVII. stol. ihned uchopili se této výnosné práce. Osvojili si techniku, a brzo věrně i zručně kopírovali českoslovanský ornament, který českobratrští a slovenští džbánkáři tvořili.

Mezi Habány ovšem byli také hned od počátku hrnčíři, dokazují to mnohé zápisky, ale majoliková technika jest od obyčejného hrnčířství mnohem dokonalejší a umělečtější. Také džbánkáři vždy se rozeznávali od prostých hrnčířů a v Modré měli také své osobité cechy.

Habánské dílny džbánkářské stály pouze ve čtyřech obcích: V Sobotišti, Dobré Vodě, Dechticích a ve Velkých Levárech. V ostatních obcích, v nichž Habáni osazení byli, jejich džbánkářství bylo nepatrné neb pochybné, nebo prováděli ho Slováci aneb vůbec žádného nebylo; tak: Košolná, Čachtice, Chtělnice, Trenčín, Bár, Sv. Jan, Farkačín, Častkovec, Brodské, Dolné Orešany, Kúty, Podola, Dubnica, Soblahov. Naproti tomu bylo v krajích těchto mnoho takových obcí, v nichž Habánů nebylo a přece tam džbánkářství a hrnčířství velice kvetlo; tak: Modra, Smolenice, Trnava, Suchá, Horné Orešany, Halmeš, Pudmerice, Kuchyňa, Častá, Vistuk, Boleráz, Frašták, Vrbové, Nové Mesto n./Váhem, Senica, Brezová, Stará Turá, Holič, Skalica, Púchov, Bánovce, Beluša, Žilina.

Košolnu lze jen na tolik zařaditi mezi habánské dílny džbánkářské, na kolik osazeno bylo více rodin habánských, a mezi nimi asi také pracoval nějaký džbánkář habánský. Zde byli již r. 1626 osazeni Habáni^[12] a měli také svůj „habánský dvůr“, avšak z místních matrikulárních zápisků vysvítá, že dvůr ten jim byl v jmenovaném roce následkem vyššího nařízení konfiskován a na jejich místo byli moravští,^[13] slezští a čeští obyvatelé osazeni, následovně i proslulé nádoby košolnanské ze XVII. a XVIII. století pocházejí snad od oněch moravsko-slezsko českých osadníků.

Proti existenci džbánkářů habánských v Chtělnici a v Čachticích nám také závažné důvody. Že ve Chtělnici r. 1620 osazeni Habáni nebyli hrnčíři dokazuje to, že cechovní artikule jsou teprve z r. 1670 a to ne v německé ale ve slovenské řeči. V Čachticích začali se Habáni osazovati také r. 1620, kdy již zde existoval hrnčířský cech se stanovami z r. 1609, a v roce tom již byl v Čachticích 10 hrnčířů, kteří nemohli býti jiné národnosti, než Slováci. Habáni pak po dvakráte z Čachtic a jednou ze Chtělnice ve větším počtu se vystěhovali a to dřív, než takové kořeny zapustili, že by si hrnčířské pece vystaviti mohli. Roku 1621 voje Gabriele Bethléna vyrabovaly Čachtice i Chtělnici, načež na vyzvání samého knížete vystěhovalo se z Čachtic a Chtělnice 183 osob do Sedmihradska;^[14] pak r. 1645 z nařízení Jiřího Rákócyho I. vystěhovali se Čachtičtí anabaptisté do Šáryšského Potoku.^[15]

V Trenčíně dle Korabinského^[16] byli Habáni, ale artikule cechu hrnčířského ze XVI. — XVIII. stol. v řeči latinsko-slovenské sestavené nepoukazují na to, že zdejší Habáni byli hrnčíři bývali.^[17]

V Holiči byli habánští hrnčíři, ale jen v tamnější cís. a král. továrně jako dělníci zaměstnáni. Domácí hrnčíři byli Slováci, kteří měli své cechovní artikule se šaštínskými z r. 1770.^[18]

V Stupavě jen na začátku XIX. stol. Habán Josef Putz, bývalý dělník v továrně holičské se osadil a založil svou džbánkářskou dílnu, v níž někdy i 20 dělníků zaměstnával.^[19] Co dřív ze Stupavy vycházelo, byla práce slovenská, jelikož Habánů v Stupavě nebylo.

V Senici osadil se velký počet exulantských rodín česko-moravských, z nichž valní část prováděla hrnčírsví, které přecházelo s otce na syna a v XVII. stol. až do počátku XIX. století zdárně kvetlo. Zde byl cech, ku kterému přináleželi hrnčíři obydleni v Sobotišti, Brezové, Myjavě a ve Skalici.^[20]

V Novém Městě nad Váhem hrnčíři měli větším dílem česká jména: Dohnal, Drezovský, Hajdušek, Hužovic, Karlačský, Količanský, Kotýska, Králik, Krátký, Krušina, Leskovský, Mescánek, Mladovský, Musil, Omasta, Pustomerský, Selecký, Růžička, Trávniček, Vojtěch, Žabka.^[21] Byli to zajisté členové Českého bratrstva, nebo je r. 1650 sám Amos Komenský navštívil cestou do Šáryšského Potoka, kam ho byl Zikmund Rákócy povolal.

Anabaptističtí hrnčíři v Sobotišti přináleželi asi do r. 1770 do hrnčířského cechu v Senici ale ani potom neměli samostatného cechu svého, ale spojení byli s jinými řemesly v Sobotišti.

V Modre, kde Habánů žádných nebylo, kvetlo hrnčířství mohutně. Stanovy cechu jsou z r. 1642.

Ve Vrbovém urbária z r. 1628 zmíňují se o 5 hrnčířích tamějších. Jejich slovensky psané artikule cechovní pocházejí z r. 1724.

Tranavští hrnčíři měli slovenské artikule z r. 1567, které pak dali r. 1635 hrnčírům ve Fraštáku a oni si nově sestavili opět jen slovenské.

V Pudmericích artikule cechu hrnčířského byly slovenské z r. 1653. Podobně slovenské artikule z r. 1653 měl cech hrnčířský v Halmeši. Totéž ve Vistuku.

Džbánkářská dílna v Kuchyni patřila rodině Mikulášů, kteří byli Slováci.

Ovšem přistěhoval se velký počet Habánů do Uher r. 1622 a r. 1628, ale přišli přímo z Moravy, kde známost výroby bílého nádobí již zkvétala. Avšak současně s nimi přibyli do Uher také z Moravy vypuzeni Česko-moravští bratří, kteří v nové domovině ve svých rozličných řemeslech dále pokračovali.

Z přednesených důvodů vidíme tedy, že zásluha o slovenskou majoliku nepatří pouze Habánům, ale větším dílem českomoravským exulantům jednoty Bratrské a pak samým Slovákům. Že v této otázce dnes omyl panuje, vysvětlí se tím, když seznáme, že za Habány považovali a považují i dnes mnozí spisovatelé českobratrské evangelíky, kteří měli ve víře i v mravech mnoho podobného s anabaptisty. Neznajíce rozdílu mezi nimi, stotožňovali je tím spíše, jelikož Českomoravští Bratří zároveň s Habány jako protestantští exulanti z Moravy do Uher se přístěhovali, pak obě sekty v témž kraji se osazovaly, častokráte i tytéž obce s anabaptisty obývali, byli jedni i druzí vesměs dovednými řemeslníky.

Na důkaz toho, kterak si spisovatelé, též i současníci pletli Habány s Českými Bratry, uvedu zde několik dokladů.

Korabinský r. 1786 psal o Habánech, že jsou to pozůstatky Moravských bratrů, kteří jíž na počátku XVII. stol do Uher přišli.

Habáni sami ve svých kronikách napsali, že když Jindřich Matěj Thun, vůdce Čechů r. 1619 jenerálem Dampiérem od Vídně byl odražen a zpět do Čech se navrátil, vtrhlo několik tisíc mužů císařského vojska do Uher. Tehda prý anabaptisté od císařských mnoho trpěti museli, jelikož byli jakožto Čeští Bratří pronásledováni.

Císař Ferdinand II. vydal r. 1622 na podnět kardinála a gubernátora Moravy Františka Dietrichsteina nařízení, aby všichni, kteří se anabaptisté aneb Čeští Bratří zovou, průběhem čtyř týdnů z Moravy se vystěhovali.

„Všichni Habáni patřili k náboženské sektě českých a moravských bratrů, kteří považují se za pozůstatky táboritů, jež po bělohorské bitvě se rozptýlili. Vznik jejich učení vede do r. 1430 ke kališníkům, pak Ochranovští XVIII. stol. považují se za dědice jejich učení.“^[22]

„Protestantští hrnčíři odcházejíce z Čech a Moravy usazovali se v severních Uhrách (,habáni‘), tam zařízovali svoje dílny a řemeslo provozovali.“^[23]

Huszka též tvrdí, že jsou „habáni moravského původu“;^[24] na jiném místě označuje je jako „česko-německé Habány“.^[25]

Také Beneš, který byl v Sobotišti duchovním správcem od r. 1842 — 1853 a o Habány velice se zajímal napsal, o nich že: v Čechách a na Moravě sú pod menom Böhmische und Mährische Brüder, t. j. Českí a Moravskí bratři a pod menom Herrenhutter známi“.^[26]

I sám Koula domnívá se, že první anabaptisté (Habáni), kteří se r. 1547 z Moravy na Slovensko vystěhovali, byli čeští a jen částečně i němečtí protestanti, kdežto byli to vesměs Němci. Avšak správně soudí, že přezviska „Habánů“ dostalo se v Uhrách Bratřím a protestantům dle prvních anabaptistů.^[27]

Z toho ze všeho je viděti, že mnozí ani dnes nedovedou tyto dvě sekty rozpoznávati ani co do jejích víry, ani co do jejích národnosti, a pletou si je mezi sebou, vlastně mají je za jedno, ale s rozličnými jmény německé a české národnosti. Kdežto ve skutečnosti byly to dvě různé sekty protestantské, pak Habáni byli ryzí Němci. Českomoravští Bratři však národnosti české.

K tomuto mylnému náhledu přispěla také okolnost, že Habáni zjevili se v Uhrách mnohem dříve (r. 1546), než Čeští Bratři, a že je také přežili téměř o celé století, jelikož tito byli r. 1647 přinuceni přijmouti víru katolickou a tedy jako sekta bratrská pouze krátký čas v Uhrách existovali. Pokud Habáni byli až r. 1763 pokatoličtěni a tedy 227 let jako anabaptistická sekta v Uhrách pode jménem Habánů existovali, avšak i napotom pod tímto jménem setrvávali a udržovali se do nedávna, jako zvláštní a osobitný typ, jelikož různila je jejich německá řeč i mravy od řeči i mravů lidu domácího, slovenského, isolovali se svými uzavřenými příbytky i svým celým majetkem komunálním, svou samosprávou i rozličnými privilegiemi. Kdežto Čeští Bratři amalgamovali se a pro svou blízkou pokrevnost rychle splynuli s obyvatelstvem domácím, se Slováky, a proto i brzo vymizeli z paměti.

Pro vývod náš je také důležité, že podle posudku znalců „habánská majolika“ nese ráz slovenský. Uvedu zde úsudky maďarských spisovatelů odborníků, pomíjeje zůmyslně české, které by se snad za přátelsky předpojaté mohly považovati.

Dénes-Diner poznává habánskou majoliku dle jejího slovanského rázu, neboť praví: „Doposud bylo ve zvyku též delftskou fayence Zvoleňské stolice připisovati Habánům, avšak s tím souhlasiti nemohu, jelikož habánská práce vykazuje vždy jistý slovanský vliv.“^[28]

Dr. Szendrey: „V květových motivech habánské majoliky je mnoho slovanké reminiscence, kterou sebou z Moravy přinesli,“^[29]

Dr. Wartha: „V Prešporské, Nitranské, Trenčanské stolici setkáváme se od konce XVII. stol. se zvláštní skupinou nádob slovenského vkusu, jejichž původci i rozšiřovatelé byly Habáni.“^[30]

Huszka: „K vůli pravdě poznamenati musím, že moravští Slováci a Češi měli místní tradice, jelikož starodávné džbány Habánů jsou více naturalistického než maďarského původu, květinami vyzdobené. Vůbec jsou imitace přirozených květů v lidovém průmyslu hornouherského Slovenska vedle stylisovaných maďarských motivů velice nápadné.“^[31]

Viděli jsme, že ačkoliv název Habán původně vztahoval se na německé anabaptisty, přešel pak také na exulanty Česko-bratrské jednoty, avšak zůstal obmezen pouze na pohraniční stolice západního Slovenska. Nebo ačkoli se anabaptisté i na jiná místa v Uhrách vystěhovali (Alvinc, Šáryšský Potok), tam názvu „Habán“ se jim nedostalo, ale označování byli jménem „Novokřesťané“ („Újkeresztények“).

Že mezi osadníky v Alvinci a v Šáryšském Potoku hrnčíři byli, dokazují to limitace sedmihradského sněmu krajinského z r. 1627 v kterých se nařizuje, že „novokřesťanští hrnčíři mají se přidržete ostatních hrnčířů“.^[32]

Michal Szerencsi, hrnčíř v Šáryšském Potoku, zaznamenal si ve svém denníku, počíjajícího roku 1809, recepty na sestavení polev a barev, mezi nimiž uvádí sedm různých způsobů polev a barev, mezi nimiž uvádí sedm různých způsobů polev, kteréž jmenuje „novokřesťanskými,“^[33] které zajisté poznal a spíše ještě vypozoroval u anabaptistů-hrnčířů tamějších, neb kdyby je měl ze západních krajů byl by je jistě jmenoval „habánskými.“

Z těchto dvou záznamů vidíme, že mezi anabaptisty v Alvinci a Šáryšském Potoku byli hrnčíři. Že v Sedmihradech také dekorativní hrnčířství existovalo, dokazuje poznámka v limitaci sedmihradského sněmu krajinského z r. 1627: „Kdo si chce dáti cifrovanou práci udelati, ať se sjedná s mistrem“. Avšak nebyla to „habánská práce“ t. j. toho druhu jako na Slovensku. Dr. Wartha síce praví, že v Sedmihradsku též produkovali na habánskou techniku upomínající nádoby hliněné, které jsou, prý pravděpodobno dílem v Sedmihradech osazených Habánů.^[34] Ale nádoby, ty jestli jsou habánský výrobek, dostaly se tam cestou obchodní ze Slovenska.^[35] Dalo by se ovšem očekávati, že anabaptisté sedmihradští pocházejíce ze západních krajů, po případě z Moravy, zavedli tam i způsob výroby habánské, čemuž se i domorodí hrnčíři tamní přiučiti mohli. Avšak tam po hrnčířských předmětech, které by na výrobu západouherských bratrů jejich poukazovaly, nikde není žádné stopy. Naopak, produkce keramická jak v Sedmihradech, tak Šáryšském Potoku je docela jiná, než habánská. Na důkaz toho uvedu zde slova dvou maďarských znalců.

„Zcela jiný ráz má sedmihradská fayence selská, ačkoliv i tam byla anabaptistická osada v Alvinci, ačkoliv i tam Němci bydleli v lidové průmyslu Sedmihrad nemožno pražádného vlivu západoevropského vyznačiti. Zde všude pouze původní práce nacházíme, jen někde možno jakýsi východní vliv pozorovati.“^[36]

„Nevěřím, že by v Sedmihradech byl býval tak vyvinutý fayenceový průmysl, jelikož stopy toho nikde se nenacházejí a to nemožno si představiti, že by tato technika v krátkém čase úplně byla se ztratila tak, že by po ní aspoň peci nebyly zůstaly, u sedmihradských hrnčířů jsem ale zavřených pecí nikde nenašel.“^[37]

V Sedmihradech tedy ani Habáni ani Sasové, kterých je tam velké množství, nedovedli zavésti onu keramickou industrii, která krásně kvetla na severozápadě Uherském, ačkoliv v Sedmihradech bylo džbánkářů dost i čtyři fayenceové továrny se nalézaly: Görgény Szent Imre, Kluž (Kolozsvár), Velký Sibiň (Nagy Szeben) a Batiz.^[38]

Totéž platí o Šáryšském Potoku, kde kvetla engobcová technika.^[39] Různých receptů polev, které si Szerencsi do svého denníka až počtem 48 označil, zajisté v praksi tento mistr málo upotřebil, ale zaznamenal si je na památku tak, jak se o nich byl od Habánů dověděl, nebo zaznamenal si také způsob pálení takových nádob. Proto tento denník nemůže sloužiti za doklad, jako by v Šáryšském Potoku habánská majolika byla se vyráběla. Také dr. Wartha, který denník tento uveřejnil,^[40] na něj se nikde neodvoláva. Mezi fayenceovými továrnami vypočítává sice také Šáryšský Potok,^[41] avšak taková nikde jinde ani před tím, ani potom se neuvádí.

Že u Habánů do příchodu Českých Bratří majolikářství se neujalo, příčina toho může ležeti ovšem také v tom, že Habáni byli ihned od počátku svého osazování v Uhrách s místa na místo proháněni a všelijak pronásledováni, takže takový na místo vázaný průmysl, jakým je hrnčířství (pro své peci) nemohl u nich v těch dobách a za tak nepříznivých okolností, náležitě prosperovati.

Je pravda, že alvinští anabaptisté byli již r. 1621 osazeni, kdy ještě v Uhrách výroba majoliková známa nebyla a v čase přesídlení šáryšskopotockých z Čachtic r. 1645 jen v plenkách se nacházela. Avšak anabaptisté uherští a sedmihradští byli, jak mezi sebou tak i se zahraničními, ve stálém spojení písemném i skrze své deputáty ve styku osobním. A přece ani v jedné z oněch dvou osad, ač požívali přízně svých knížat a pod jich ochranou i úplného klidu, ač alvinští těšili se také mnoha, i sněmy zajištěným privilegiím, neuvedli onu techniku a výzdobu na svoje keramické výrobky, jaká kvetla u jich bratrů na severozápadě Uher, jejichž zboží hliněné bylo velice oblíbené dobře se platilo a mělo velký odbyt.

Zásluha Habánů o slovenskou majoliku je v tom, že v XVIII. stol. až do polovice XIX. stol. ve výrobě majoliky ve svých čtyrech osadách velkou činnost vyvíjeli a závodili se džbánkárnami slovenských obcí, pak opanovali trhy, na nichž i slovenskou práci zakoupenou odprodávali. Je tedy přirozeno, že zboží majolikovému prodávanému od Habánů dostalo sa názvu „habánský riad“, „habánská robota“ pak přešlo i do literatury jako „habánská majolika“. Co by z ní bylo skutečně dílem rukou habánských a česko-bratrských a co slovenských, nedá se dnes určiti a nedalo se asi ani v čase tehdejším rozeznati.