ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Ješťe sem byl krásný, mladý, Pustila se smrť do zvady Se mnú, ješťe zdravým, mladým: Ach, co si já včil poradím? Že mi nedá déle žíti; Nu, čože já mám činiti? Nevím, co sem ti zavinil, Abych ješťe v sveťe nežil. Co ty smýšláš, smrti, smrti, Snád já mladý mám umríti? Budem-li se mocť vymluvit? Nemám, nemám chuti s ní jít. Co bys nemel jaké chuti, Musíš se mnú predce jíti; Já sem si tak rozmyslela, Abych ťe já umorila. Musím ťe já; mládence, vzít, Musíš se mnú do hrobu jít; Nebudeš dél v sveťe žíti, A tvú mladosť užívati; Neb si mladý, samopašný, Život vedeš roztopašný; Nechceš ani slúžit Bohu, Dokud ty máš mladosť svoju; Na mne ani nepomyslíš, Že ty mladý umrít musíš; A že já mám také právo, Vzít mladého, jak starého. Smrti, smrti, čo ty smýšláš, Když mladého nahováráš? Já jsem mladý, zdravý, silný, Asnád bych já šel do jamy? Škoda by mne ješťe bylo, Aby moje ťelo hnilo. Já sem mladý, pekné tvári, Ješťe žily ve mne hrají. Ješťe krev má po mne behá, Ráda by si povolila; A ty ji chceš zastaviti, A její beh umoriti. Cože je mňe po tvé krvi, Že ti behá prez tvé žily? Byť ti ony jako hraly: To musí byt po mé vúli. Jen se pristroj, mládenčeku, Nedámť, nedámť déle veku; Nebo já mám také právo, Vzít mladého, jak starého. Já múžem vzít mladú pannu, Velmi peknú, pristrojenú; Nemúže mi poveďeti, Že nemúže se mnú jíti; Nebo múžem všechňech brati, Starých, mladých, ba i deti. To právo sem v raji vzala: Já musím byť v ňem vždy stálá. Nemúžem ho ja zmeniti, Pokud bude človek žíti; A to jest má radosť velká, Když múžem vzíť mládenčeka, Který se jen svetu smeje, A na mne si nespomene: Že sem já vždycky hotová, Duši odebrat od ťela. Zdáliž mladý má pamatať, Že ho v mladosti smrť má vzáť? On si na to více myslí: Mnohé roky múže žíti. Šanuj, smrti, moju mladosť, Však máš na zemi starých dosť, Kterí mohú rádi mríti: Nu, takových múžeš brati; Nebo mnohé roky žili, A svoju mladosť užili; Oni rádi s tebú pújdú, I tam do tmavého hrobu; A mne predce máš nechati, Bych mohl mladosť užíti; Však když i já starý budu, Ach, rád s tebú, smrti, pújdu. Budem umírat s radostí, A v hrob složím svoje kosti; Jen mne nechej, milá smrti, Bych mohl mladosť užíti. Darmo ty mne nahováráš! Appelláty více nemáš; Položím ťe do postele, Na cinteri, pri kostele. Mládenčeku, jen se polož, Mladý, silný, své kosti slož! Postelem ti mekké pérí, Mezi hroby na cinteri. Budem tvoja žena mladá, Veď ťe já mám velmi ráda! Nemáš appelláty více, Když já poraním tvé srdce. Není v sveťe žádná pomoc: Jen se polož, své kosti slož! Milý, silný mládenčeku, Podtnem ťe svú ostrú kosú! Nuž, čože již mám činiti, Když musím predce umríti? Nic neprospeje výmluva: Mladosť tu nic neprospívá. Nespomúže mi bohatství, Bych mel všeho sveta pánství: Smrti nepremúže sila, Byť by jakákoli byla. Nic si hodností neváží, Císare, krále v hrob vloží, I rímskemu Otci poví: Stroj se! Já jsem tvoja paní! Musíš tu všecko nechati, Svet opustiť, v hrob lehnúti; A když nemúž jináč býti: Nu, musím i já umríti. O Pane Kriste Ježíši! Vezmi moju mladú duši, Do tvého krásného nebe, Ať tam oslavuje tebe. Kdež nebude žádné smrti: Tam mne více nezarmútí, Kde smrť nemá žádné právo, Až tam ono konec vzalo. Amen, amen, o Ježiši, Prijmiž moju mladú duši Do toho tvého království, Do tvého večného panství. Amen.