Zlatý fond > Diela > Slováci do státu československého


E-mail (povinné):

Alois Kolísek:
Slováci do státu československého

Dielo digitalizoval(i) Michal Garaj, Viera Studeničová, Tibor Várnagy, Kristína Várnagyová.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 21 čitateľov

I. Proč Češi do svého státu chtějí Uherské Slovensko?

Protože jim tak velí: hlas krve bratrské, hlas soucitu lidského, hlas moudrosti státotvorné.

Svět netopil se ještě v krvi válečné, vzorec „sebeurčení národů“ nebyl vymyšlen, Wilsona jsme neznali — a v srdcích našich háral cit lásky ku Slovensku…

Pod Tatrami — tam bratr náš! Slovák — toť krev naše!

Básník zpíval ten cit z duše prorocké, učenci živili oheň lásky té umem ducha, pracovníci za pevnotu sjednocenosti československé věnovali srdce své bratřím na Uh. Slovensku.

Dávno, dávno před osudovými diplomatickými notami rakousko-německo-turecko-amerikánskými zapěl náš Svatopluk Čech v „Jitřních písních“ prorocký přímo zpěv:

Od Šumavy až v Tatry [1]

Nad Tatrou křídla rozpial nám duch věští orlím vzletem, jenž stavěl svorné lásky chrám všem velké Slávy dětem. Aj, za ním předně my a vy, již od Boha jsme svoji, syn Vltavy i Moravy i Váhu v jednom voji. Nechť, synu Tater, dějů proud nás mutnou vlnou dvojí, nic neroztrhá tisíc pout, jež od věků nás pojí. Jsme jeden národ, jedna řeč, táž větev slávské lípy, ni chytrá léč, ni krutý meč nás ve dvě nerezštípí. Nuž, paže k paži, k boku bok, ať zví to šírá země, že bratři jsme, že shledá sok v nás jednosvorné plémě. Ó, vězte, lepší vzejde čas pro českoslávské bratry, kdy zahřmí zas vše v jeden hlas od Šumavy až v Tatry.

A neměli jsme ani snové předtuchy o vládě československého státu v Paříži, když pořadatel „Slovenské čítanky“ shromažďoval nás kolem sebe ku práci srdečnou výzvou:

„Na Slovensku bydlí lid nám nejbližší, hlaholí mluva sesterská, naše.

Nikdo nemá práva zříkati se tří milionů bratří, každý má povinnost milovati je, zastávati se jich, pomáhati jim i v svébytnosti jejich.

Bráti jim jazyk nesmí ani Maďar, ale ani Čech; podmínky příslušnosti stanovila příroda, a nemůže jich změniti nikdo ani Slovák.

Dolnoněmecké nářečí neodloučilo kmeny jím mluvící od velikého celku německého; proto ani nářečí slovenské nesmí a nemůže býti důvodem chladnosti a nevšímavosti k Slovákům — v tom už jednou by mělo býti u nás jasno!“

A bylo jasno — Čechům, docela jasno.

V čiré tmě za to zůstávali — Maďaři a zůstali až do poslední chvíle, když už československé voje v cizině daly svým způsobem důraz oněm slovům básníkovým: „Od Boha jsme svoji, syn Vltavy i Moravy i Váhu v jednom voji.“

Ještě v roce 1918 vyskytl se maďarský najatec, který si troufal cizinu oklamat, sám zůstávaje úmyslně v nekajícnosti až do konce.

Maďaři vydávají časopis „Revue de Hongrie“ psaný francouzsky proto, aby aspoň v cizině rozšířili názory, kteréž u nás jsou nemožný buď pro svou nevědomost nebo nemravnost.

V květnovém čísle tohoto časopisu byl úvodní článek: „Les Slovaques sont-ils de race tcheque?“ (Zdali Slováci jsou plemene českého?) Nezáleží na tom, kdo článek psal — byla kdysi oslice a prorokovala (viz 4 knihu Mojžíšovu!), v našem případě „Georges de Podhrádszky“ napsal francouzský článek jménem Maďarův, ale neprorokoval.

Hned v úvodě, kde zdůvodňuje, proč svůj článek píše, Maďaron takto cizinu poučuje:

„Noviny dohodové oznámily nedávno zprávu o zřízení československé legie. Sdružení dvou národů tak různého původu a charakteru označuje jasně pramen této sensační zprávy. Štváči čeští vynasnažili se skutečně povždy prohlašovati Slováky za jakousi odrůdu plemene česko-moravského, ale neprávem…“

V článku samém prohlašuje:

„Jest illusorním počínáním chtít dokázati vědecky, že Čechové a Slováci jsou téhož kmene. Ku přijetí této these najdou se jen jistí duchové, přesycení panslavístickými předsudky a ochotní pak přijmouti se zavřenýma očima každé tvrzení, jež lichotí jejich manii. Nenávist ke jménu maďarskému vytvořila tuto náladu u šovinistů českých a nepřekvapuje, že v takovýchto kruzích přijali horlivě blud tento přes samozřejmosti a oslepující výmluvnost fakt, jež dokazují, že není nic společného mezi oběma řečenými národy.“

„Georges de Podhrádszky“ nadává — nemá pravdu a chce se rvát. Ale s takovým člověkem nepůjdeme „za pasy“.

Profesor Dr. M. Haberlandt, ředitel Karlova musea pro rakouskou lidovědu vydal nedávno spis „Die nationale Kultur der österreichischen Völkerstämme“ (Národní vzdělanost rakouských kmenů). Tam na dvou místech mluví o spolupatřičnosti Čechův a Slováků jako o věci samozřejmé. Na př.: „Obklopen jsa obyvatelstvem mluvícím německy, maďarsky a polsko-rusínsky má československý národní kmen v sile 8,475.000 duší v obou státech celistvé monarchie svoje souvislá sídla; jejich větší, daleko lidnatější a mnohem výše kultivovaná (vzdělaná) kolonie usazena jest v Rakousku“ (str, 46.)

Na jiném místě vysvětluje rozdíly povahové jednotlivých kmenův, odrůd národa československého.

Čechům v Čechách bylo probojovati mohutné dějinné osudy, jejich soukmenovci na Moravě a ještě více v severních Uhrách žili více ve stínu primitivní, venkovské životosprávy.

„Obyvatelé českomoravské vysočiny Horáci (se Zahoráky) liší se nápadně od obyvatelstva Hané a střední Moravy — od Hanáků. Od těch se velmi různí co do nářečí, soustavy tělesné, bydliště a zaměstnání obyvatelé moravského jihovýchodu Slováci, jejíchž hlavní síla rozkládá se široko v severovýchodních Uhrách, v životních poměrech ještě primitivnějších.“ (str. 47.) Tak Dr. Haberlandt — německý odborník. Či „štváč český“, „pansláv“, „slovenský šovinista“?

Georges de Podhrádszky volá také autoritu.

„Dr. Czambel, opíraje se o značný počet dokladů jazykových, částečně i historických, které sebral, tvrdí, že Slováci jsou původu jihoslovanského. Ačkoli tuto domněnku lze ještě popírati za nynějšího stavu našich vědomostí, četný materiál sebraný Czambelem podal alespoň nezvratným způsobem to, co můžeme nazývati protidůkazem, totiž že ve příčině jazyka, mluvnice a znaků ethnologických není nic společného mezi Čechy a Slováky“.

Když Czambel — tož Czambel. Podívejme se, co píše na str. 143. svého díla „Slovenská řeč“:

„Ve východnej slovenčine poskakuje značný počet českých slov a výrazov. Kto nepozná vierovyznaňské poměry východoslovenského územia užšieho, ľahko sa môže mýliť posudzujúc jazykové pomery tamojšíe. Že luteráni vo svojich kostoloch českého jazyka užívajú, to vie každý, že sa jazyk rimsko-katolických kazateľnic, hoc by bol akokoľvek znešvárený, na českom jazyku zakládá, aj to môže vedet každý, ale málokto vie, že i kalvíni, hoc majú vo svojich knižkách svoj vlastný jazyk, opierajú sa o češtinu.

Keď srovnáme otčenáše cirkvi luteranskej, katolickej a kalvinskej, presvedčime sa, menovite z poriadku slov, ale aj inak, že je základom všetkých otčenáš český.

Této otčenáše sú výmluvným dôkazom, že na priestore vychodnoslovenského územia užšieho nielen u luteránov bola reč česká v užitku, ale opierali sa o ňu aj v cirkvách katolických a kalvinských. Z toho následuje, že v poslednom poltisícročí česká kultura nevlívala len na západnych a stredových Slovákov, ale aj na východných, pravda menšou mierou.

Ani katolíci ani kalvíni nemajú preloženého svätého písma do svojho nárečia. Vypomahajú si českými vydaniami, keď im príjde citovať. Videl som na vela plebaniách bibliu českú.“

A poněvadž Monsieur Georges de Podhrádszky uznal za vhodné obohatiti svými kotrmelci literaturu francouzskou, povíme, co opravdový francouzský učenec světového jména o tomto, předměte píše — Denis ve svém díle „Les Slovaques“ (Slováci) vydaném v Paříži 1917).

Dle vývodů Denisových (str. 125) jazyk český byl tak blízký slovenskému, že protestanti jej přijali bez obtíží za jazyk liturgický a přijali z Čech svou bibli, své žaltáře a modlitební knihy. Reformace, jež zavrhuje každého prostředníka mezi člověkem a stvořitelem a uznává za jediný zákon pořádek, jejž indívíduelní svědomí čerpá z Evangelia, přikládala nutně velkou cenu vyučování lidovému. Četné školy se založily. Některé byly pravými malými universitami; jejich profesoři studovali v cizině a měli vyšší vzdělání; měly tiskárny, jimž děkujeme za první knihy československé. Poněvadž zájem se soustřeďoval na otázky náboženské, jediná díla slovenská, která máme z té doby, jsou sbírky modliteb, katechismy, kázání a zpěvy — velice zajímavé pro nás. Veškera tato náboženská literatura byla česká a inspirována z velké části z děl českých bratří. Slavná Bible kralická, kterou vydala Jednota a žaltáře jejích obcí zůstaly po mnohá století jedinou stravou intelektuelní i morální Slovákům anebo aspoň energičtější a osvícenější části jejich.

To není jedna z nejmenších služeb, kterou Jednota prokázala Čechám; ona uvázala mezi Slovany království svatováclavského a svatoštěpánského pouta, která neměla se nikdy úplně rozvázati.

Na str. 99. Denis takto píše:

„Ve skutečnosti slovenčina a čeština nejsou 2 jazyky různé, ale 2 větve téhož jazyka, jež podléhaly různým vlivům; prošly týmž vývodem organickým, ale nejsou ani jedna ani druhá v témž stadiu. V jistých bodech, vývoj slovenčiny je pokročilejší než češtiny; v jiných je za ní pozadu; v těchto vnějších rozdílech filolog poznává bez námahy skutečnou totožnost obou větví vzešlých z téhož kmene a živených touž mízou.“

Za jednu upřímnost musíme pana Podhradszkého pochváliti — totiž za doznání, že nedovede udati znaků, jimiž se Slovák liší od Čecha a pak že Maďaři o poznání Slováků se nestarají.

„Byli bychom skutečně na rozpacích s okamžitou odpovědí na tuto otázku: Které jsou výlučně znaky, jež vlastně liší naše Slováky od jejich plemenných bratří, od národů tvořících velkou rodinu slovanskou? Musíme tu poznamenati dosti zvláštní fakt, že totiž, bydlíce od doby dynastie Arpádovců pod jednou střechou se Slováky, byli jsme tak málo zvědaví studovati je z blízka.“

Dodáváme: Jako Maďaři sami se nestarali o prostudování a poznání Slováků, tak se starali, aby jich nepoznali ani jiní, na příklad Němci.

Zde doklad.

Eugen Diederichs nakladatel v Jeně počal vydávati „Schriften zum Verständnis der Völker“ — (Spisy ku dorozumění národů). O dobrých úmyslech tohoto podniku mluví Dr. K Nötzel v úvodě ku knize o Hrvatech a Slovincích. Jak důtklivě připomíná, nesmí se nikdy se zřetele pustit, že Rakousko-Uhersko není německý útvar státní a že v zájmu monarchie samé i lidstva všeho, pokud se státního života týče, je nutno národům Rakouska-Uherska dáti možnost, aby se národnostně dokonale vyžili (zu vollkommenem nationalen Sichausleben). K tomu je potřebí poznati plemenné individuality těchto národů, zvláště pěti národů slovanských monarchie. Naprostou podmínkou jest uznati oprávněnost slovanské kultury vedle germánské. „Was uns fehlt, ist einstweilen noch die Kenntnis der slavischen Völkerindividualitäten“ — co nám schází, je prozatím ještě znalost slovanských individualit národních — doznává nepokrytě, ale snaží se zanedbanost tuto napraviti ohlašuje vydání naznačených knížek, z nich první: Kroaten und Slovenen (Hrvati a Slovinci) napsali Andrej Milčinovič a Dr. Jan Krek.

Prostřednictvím mnichovské spisovatelky Holmy Oertlové, která se zajímá o Slovensko, bylo jednáno o vydání podobné knížky o uherských Slovácích. A kdo to překazil? Madaři. Kterak! Vizme obsah dopisu:

„Eugen Diederichs Verlag in Jena, den 1. XII. 1916.

Herrn Professor Kolísek, Göding, Oesterreich.

Sehr geehrter Herr Professor!

Ich schrieb schon an Frau Hauptmann Oertel, die Sie als Mitarbeiter für einen slovakischen Band vorschlug, dass ich darüber erst nach dem Krieg verhandeln möchte. Denn auf Veranlassung der ungarischen Regierung wurde mir der Band „Kroaten und Slovenen“ vervoten, Ihr ergebener

Eugen Diederichs.“

Velectěný pane profesore!

Psal jsem již na pí hejtmanovou Oertlovou, která Vás navrhla za spolupracovníka slovenského svazku, že o tom mohu jednati až po válce. Neboť na zakročení uherské vlády byl mi svazek „Kroaten und Slovenen“ zakázán. —

Na štěstí jsou tyto způsoby maďarské v cizině známy, a cizina nečekala, až co maďarská vláda dovolí o Slovácích říci. Denis vděčně připomíná veliké dílo Scota Viatora.

„Snad tomu není v Anglii právě tak, díky p. Setonu Watsonovi, jenž posvětil svůj život studiu Slováků uherských. Jeho kniha — Národnostní problémy v Uhrách — Londýn 1908 — založená na přímých pozorováních a na dlouhých a svědomitých studiích, je dílo prvého řádu. Není to jeho vinou, je-li kniha jeho závažnou obžalobou pro Maďary; neměl proti nim z prvu žádného předsudku a až do jeho závěrů vidíme, že nevybavil se úplně ze svých dřívějších sympatií. Tím důkaznějším jest jen jeho svědectví. Nepřináší žádného fakta, které by byl nezjistil a nikdo neodvážil se popírati jeho svědectví. Pro dobu bezprostředně současnou, podává skoro nevyčerpatelný důl zpráv. Nalezne se tam, doufám, i důkaz mého tvrzení, že není již možným žádný pokus opětného smíření mezi vnucenou oligarchií, jež má moc v Uhrách a mezi poddanými, které snaží se assimilovati všemi prostředky. Nezlomí-lí se pouta, která poutají Slováky ke království Sv. Štěpána, jsou tito odsouzeni státi se kořistí Maďarů.

Zdůrazňujeme zde, že Scotus Viator nepodnikal svých prací za Uh. Slovensko jako „politický emisar“ (pomluva to od Maďarů) na rozbíjení Rakouska. Vždyť v knize své „The future of Austria-Hungary“ napsal jasně:

„I have intentionally refrined from discussing the attitude of France or Great Britain. Both countries have as obvious interest in the maintenance of Austria-Hungary as a Great Power.“

„Úmyslně jsem se zdržel rozpravy o poměru Francie nebo Vel. Britanie. Obě země mají zřejmý zájem na zachování Rakousko-Uherska jako velmoci.“

To napsal ovšem 23. dubna 1907 — kdy se domníval, že na velmocenském postavení Rakousko-Uherska záleží také pánům — z Rakousko-Uherska. Ale těm šlo o jiné věci a tak přišly opravdu věci jiné, až tuze jiné…

Pan Podhrádszky přistupuje k řešení svého úkolu:

„Přes nedostatečnost materiálu, jenž, abychom pravdu řekli, nebyl nikdy shledáván soustavně, jest možno sebrati dosti velký počet dokladů průkazných. V jejich světle budeme moci s dostatečnou jistotou stanoviti následující závěr: Slováci nepřináležejí naprosto ke skupině české, tvoří národnostní typ odlišný, neodvisíý, sui generis. Jest zjištěno, že národ slovenský je silně promíšen různými živly; ale co jest jisto, jest, že není původu českého, poněvadž jeho základní kmen naprosto se liší od tohoto typu. Pokud se týče svazků příbuzenských, jež pojí Slováky s jinými čeleděmi slovanskými, a zvl. s Čechy, pokládáme, z nedostatku přesvědčivých důkazů, tuto otázku za nerozhodnutou, zůstává ponechána příštímu bádání.“

Nuže všimněme si toho „velkého počtu dokladů průkazných!“ Pan Podhradský volá na pomoc Karla Salvu s Kálalem, protože vydali slovník československý, z podobných důvodů Zátureckého, dále Bartoše, Kretze, Matiegku, L. Kubu, Černíka, Tillea, Vít. Houdka, Niederle, Chotka, Socháňa, Klvaňu, Havelkovou.

Budete povážlivě kroutit hlavou, kterak tito nejlepší znatelé folkloru, národopisu našich kmenů československých mají býti důkazem pro umínenost maďarskou. Podáme příklad. Podhradský píše na př. o Vlastě Havelkové: „Také ona tvrdí, že co do umění lidového jest velmi značný rozdíl mezi Hanáky a moravskými Slováky.“

Jak z toho má vyplynout důkaz, že Slováci nemají nic společného s Čechy — toť hodně „maďarské“. Podle theorie maďarského „odborníka“ jsou Hanáci — národ, Horáci národ, Pražané národ, Čechové národ. To bude států — dle sebeurčení národův!

Celý článek Podhradského i s vyvrcholením, které hned sdělíme, dělá dojem „maďarských“ vtipův.

Podhradský uznává nedostatečnost materiálu, stěžuje si, že síly jediného člověka jsou nedostatečny na tak nesnadný úkol (t. j. důkaz, že Slováci nepatří k Čechům), prohlašuje, že otázka původu Slováků je daleka svého objasnění, pokládá „z nedostatku přesvědčivých důkazů tuto otázku za nerozhodnutou: zůstává ponechána příštímu bádání“ — a přece odvolává se na „oslepující výmluvnost fakt, jež dokazují, že není nic společného mezi oběma řečenými národy“ a vyvrcholuje svůj podvod takto:

„Není pochybnosti, jak odpověděti na otázku:

Jsou-li Slováci skutečně větví českého národa?

Odpovídáme kategoricky: Ne.

Není ani snadno dokazovati kladným způsobem a přesně původ národa slovenského a jeho příbuznost s jinými skupinami rodiny slovanské. Ale je naprosto jisto, že Čechové nejsou s to, aby uvedli jakýkoli vážný důvod na podporu svého tvrzení, že třídí Slováky jako odrudu národa českého. Všecko úsilí podati důkaz této these zůstalo marným až podnes. Autor nad jiné kompetentní v této látce Bonkaló uvádí:

„Češi začali hlásati nauku o jednotě československé mezi naším lidem slovenským. Aby je odvrátili od věrnosti, kterou jsou povinni své mateřské vlasti, pokusili se šířiti mezi nimi evangelium Čechie irredenty. Ale toto apoštolování zůstalo bez výsledku; podařilo se jim obrátiti na víru jenom několik prostých a naivních snílků, neznajících naprosto skutečného života, a několik dobrodruhů získaných za peníze, jímž národnostní agitace česká stala se chlebíčkem. Celkem vzato, hnutí jednoty československé postrádá naprosto základu a nemá naději do budoucnosti.“

Ani Podhradsky ani Bonkálo nezasluhují, aby se s nimi již mluvilo, ale používáme této příležitosti, abychom ztlumočili, co Denis (str. 92 — 94) o věci praví:

„Avšak ani malé Karpaty, ani Morava, která tvoří na západě příkop bašty, netvoří v pravdě hradbu a ještě méně na severu hřbet bílých Karpat nebo Moravských Bezkyd. Představují-li několik vážnějších vrchů, jako Javořina, se svojí výškou prostřední nebránily nikdy pronikání obyvatelstva. Geografie uzavírala Slovensko k jihu, odkud přicházely vpády barbarské a ve všech dobách venkované hledali útočiště ve svých horách; na počátku středověku proti Avarům a Maďarům; ve 13. stol. proti Mongolům, ve 14. stol, proti Turkům. Naproti tomu otevírala se země k západu, odkud pricházela cívilisace. A takto, ač byli obyčejně připoutáni politicky k Uhrám, Slováci žili ve skutečnosti zejména životem Čechů. Ze západu přijali svá první knížata a prvotiny svého života politického. Husité jim přinesli reformaci a v 19. stol. renesance česká a slovenská splynuly tak těsně, že nelze říci, které z obou skupin přísluší z toho čest. Kolár, pěvec slovanské vzájemností, jehož plamenné sonety probudily u tolika mladých srdcí lásku k vlastí přemožené a plemeni pronásledovanému; Šafařík, jenž uprostřed nerovného zápasu povzbuzoval mysli vztyčuje nad hlavou bojovníků mapu nesmírného území obsazeného Slovanstvem, byli-li naturalisovánými Čechy svými službami i svojí slávou, nebyli o to méně Slováky svým rodem a zachovali vždy zvláštní něžnost srdce pro svoji původní vlast. Palacký pocházející z Hodslavic, byl jíž tím více než z polovice Slovákem, vyrostl v Prešpurku a byl to Slovák Jiří Palkovič, jenž zasvětil jej v kult jazyka jeho předků.

Slováci nejen že dali české renesanci současné některé ze svých nejslavnějších representantů, naznačili její cestu a vtiskli jí ráz. Naučili ji vyšinouti se nad nízké zájmy království Sv. Václavského a hledati vítězství své věci jen v povznesení celého Slovanstva. Není-li pravděpodobně v Evropě země, kde by vlastenectví bylo žhavějším a širším, než v Čechách, bdělejším a chápavějším, ochotnějším k obětem a méně nahnilým egoismem a úzkoprsostí, chvějnějším a velkodušnějším, zásluha toho částečně patří Slovákům, kteří blížíce se zároveň Jihoslovanům, Polákům i Rusům, tvoří tak jakoby srdce Slavie a zdá se, že jsou vyvoleni osudem, aby tvořili pouto mezi odloučenými bratry.

Od polovice 19. stol. nedůvěra náboženská, neopatrnost některých vůdců a zvláště politické převraty, jež po r. 1867 vydaly Slováky panství Maďarskému, učinily jejich vztahy s Prahou méně praviditelnými a neurčitějšími. Ale přes to ona zůstávala metropolí a k její universitě směřovali všichni mladí lidé, kteří unikli zajetí. Asi od 10 let pak, zvláště tou měrou, jak útisk Budapešti stával se nelítostnějším a vystěhovalectví do Ameriky činilo ostřejším pocit otroctví a méně těžkou bídu hospodářskou, sblížení Slovenska a Čech stávalo se intimnějším. Poslední předsudky, jež tu a tam žily ještě v myslích bázlivých nebo obmezených, byly odneseny válkou nynější a krvavými exekucemi nařízenými vládou rakousko-uherskou. Sjednocení bylo tím snadnější, že mezi vlastními Čechami a Slovenskem tvoří Morava přirozené pouto. Vstoupíme-li z horních Uher do Valašska a Slovenska moravského, jež tvoří na východě nejzazší hranici historického království Svatováclavského, jsme překvapeni rozdílem, jenž dělí obě země. Na západě Karpat krajina stává se rovinatou, mírnou, údolí jsou méně provalena a širší, vrchy méně příkré a ne tak srázně sříznuté; vesnice jsou četnější a bohatší, klíma lahodnější; kultury průmyslové střídají se s lukami a poli obilnými. — Ale po obou svazích hor obyvatelé poutají se k společnému původu. Přes zdánlivé změny, jež stanovil zeměpis a vývoj sociální, staré příbuzenství lidu obývajícího na západě a východě Karpat, prozařuje na první pohled a když Slováci reklamují Moravu jako annexi svého území, etnografie a dějepis poskytují jim nezvratné dokumenty. Morava byla až posud odsouzena k roli poněkud podružnější, poněvadž vůle vlády tam udržovala umělou převahu (uprostřed krajiny podstatně slovanské) živlu německého roztroušeného ve městech. Jakmile nebudou již chráněny protekcí Vídně, tyto cizí državy se roztaví v kadlubu národním. Brno stane se pak přirozeným magnetem mezi oběma poly státu československého a jeho universita styčným bodem, kde se spečetí národní jednota.“ — —

Vedle hlasu bratrské krve je to hlas soucitu lidského, jenž volá Slováky k Čechům.

V druhé částí tohoto článku poznáme dle malých ukázek velikost utrpení slovenského v Uhrách.

To vše je Čechům známo… Hlas krve bratra volá k Bohu ze země — uherské… Nikoliv sentimetalitou, nýbrž vřelým soucitem plní se naše srdce…

Z duše nás tisíců, ba milionů ozývá se stesk básníkův (Adolf Heyduk „Slovensku“}:

„Proč, Bože mocný, přes tisíc už let ten dobrý lid má zlobou býti klet? Proč trnitou jsi vykázal mu dráhu, proč krví svou má barvit vlny Váhu? Proč zmítat má v slz ustavičném ronu, na krásných březích Kysuce a Hronu? Proč žít a trpěti má bez ustání, jak drobná ptač od orlů na Kriváni. Proč pod prostými krovy rodných chat žít nemůže, proč má jen umírat? Proč nelítostně po tak dlouhé časy růst necháváš jich polím drobné klasy a velké hojné jejich tyrateli, jenž jako otrokům jim pyšně velí, a jejichž dětem jazyk z hrdla trhá a krví jejich duší hříšně mrhá? Proč dáváš rváti jejich sadů sněti a odcizovat jejich krásné děti?“

My chápeme ten žal bratra slovenského:

„Zda nemá plakati tu Slovač drahá, když vlastní zemí bloudí jako cizí a zří, jak všecko, svým co měla, mizí, jak tygři půdu její spárem ryjí a z krve její živí se a tyjí.“

Proto voláme k bratru svému na Slovensku:

„Kdy hrdě velet budeš pekla káni, kdy běsnost zavoláš k odpovídání, kdy rozsoudíš už nad vším zlem jež páše a vrahům řekneš: Dost! Ta zem je naše?“

Nezůstáváme však jen při vzlykotu nad bolem naší Slovače, soucit náš jde dále nežli ku konejšení: „Neplač!“ slzy naše zavlažují setbu práce za Slovensko.

„Slovák nesmí nám zůstati nadále vzdáleným, cizím. Ta sirota ubohá musí opět míti místo v naší rodině československé, místo rovnoprávné, srdečné, aby ráda se k ní hlásila, k ní uchylovala v strastech i bolestech svých a čerpala zde útěchu a posilu. Ruku v ruce v bratrském objetí mají vystupovati Čech a Slovák, pojiti se družně k práci velké, vážné, rozmyslné pro dobro a pokrok svého lidu i celku, pro čest svého jména. Ne plané slovaření, nýbrž svaté přesvědčení vnitřní musí nás vésti ku vzájemné dohodě, pří společné práci.

Hmotné i kulturní povznesení lidu slovenského jest úkolem budoucnosti, velikým, vysokým, společným.“ (Slov. čítanka.)

Hlas krve bratrské i soucitu lidského ozýval se nám v duši dávno, dávno… ve válce zvuk jeho zmohutněl… v dunění blížící se bouře… v rachot hromu, jenž letí světem veškerým…

Přidružuje se konečně klidný hlas moudrosti státotvorné.

Cítili jsme se bratry se Slováky, sjednocovali jsme se s nimi, žalnili jsme s nimi, utěšovali jsme je, pomáhali jsme jim — — ale byl mezi námi ostnatý drát — dualistická čára státní.

Našli se dovední šuhaji-hrdinové, kteří si umínili překážku tu odstranit a zjednati Slovákům volný přístup k Čechům. Má zmizet nástraha na toliké zkrvavení našich bratří. Nebude zákeřné linie cizostátních hranic. Budeme jeden stát. Češí volají Slováky do svého, vlastního, samostatného státu.

A tu se ozývá onen hlas moudrosti státotvorné. Dobrý znatel věcí zachycuje hlas ten takto:

Ve vývoji sociálním představují Čechy a uherské Slovensko dvě krajnosti jednoho organicky souvislého celku. Z počátků stejného rozvrstvení kmenového vlila se v Čechách záhy jednota národně-politická, již padají v obět kmenové individuality už v 10. a 11. století. Na Slovensku, kde větev naše octla se v úzkém státoprávním svazku s korunou svatoštěpánskou, scházelo národní jednotící síly. Státní autorita, jež v Čechách jednotila, na Slovensku zachovala zvláštní kmenovou individualitu po celý středověk. Ještě století 14. s Matoušem Čákem Trenčínským, oligarchou, „pánem Váhu a Tater“, zachovává ostatky někdejšího třídění feudálního — jehož stopy v řádech politických státu uherského trvají do nejnovější doby. Různorodost vývoje politického a sociálního z těchto dob způsobila differenciaci duchovní. V Čechách, vsunutých do evolucí západních, po stopě překotného vývoje sociálního a politického, víří život duchovní záhy se všemi prvky radikalismu a kriticismu, jenž vrcholí v Matěji z Janova a v husitismu, Slovensko přijímá vlivy západně české, vlnou trvalé emigrace z Moravy a částečně z Čech, ale není jejich domovem. Konservatism sociální, v němž setrvávají Uhry a s ním také Slovensko, plodí setrvačnost v konservativním názoru světovém až do věku devatenáctého. Patrný tento odstín v povaze národní — zde chvat, tam klid — žil po všecky doby také ve vědomí aneb alespoň v cítění slovenské inteligence v době československé rozluky před 70 lety. Duchovní původce naší rozluky, Slovák Ľudevít Štúr, nabyl v radikalismu českém a v konservatismu slovenském podstatný důvod za svou teorii o zvláštní individualitě naší slovenské větve. Ve svém díle „O potřebě psáti ve slovenském nářečí“ obrací hrot své jizlivé polemiky proti modernismu v literatuře české, v níž shledává anacionální dekadenci, racionalism a materialism. Omyl jeho byl ovšem v hodnocení různých literárních a uměleckých proudů, vnikajících do duchovního života národu každého, tím spíše k nám, již jsme — jejich vlivům vystaveni již svou zeměpisnou polohou. Že povaha národa našeho ve své ryzosti, od níž

se odmyslí vliv cizí, jest v podstatě tatáž, jako třeba v Uhrách, tomu nasvědčují mravní složky povahy našeho lidu pod Šumavou a pod Tatrami, identické do nejjemnějších podrobností. Co bylo osudnou chybou slovenské generace Štúrovy, bylo by dnes hříchem proti národopisně zdůvodněné naší jednotě. Teprv v souhrnu se zachovalou naší větví na Slovensku jest národ českoslovanský skutečně plným kulturním celkem. Duchovní krise naše, jejich neurovnalosti a prudké výbuchy naleznou své vysvětlení teprve v té skutečností, že od mnoha staletí nejsme všichni pohromadě, že v rámci naší národněpolitícké organisace nežije a nepůsobí národ celý, ale pouze jeho — třeba větší — zlomek, jemuž schází ve struktuře duševní zrovna to, co v bojích o duševní naši konsolidaci teprv může zjednat žádoucí rovnováhu. Dnes pohybujeme se my v Čechách a na Moravě na pokročilých metách vývoje kapitalistického. Společnost naše vykazuje všechny výhody, ale také všecky vady a nedostatky své rychlé evoluce. Vady sociální a ethické. Ne pouze naše řeč a frazeologie hledá dychtivě ryzích pramenů, svěží obnovy. Potřebuje je — a to v míře svrchované, také naše duševní kultura. Co nalezl Úprka na Slovensku moravském, čím on obohatil naše zřídla umělecká, to je pouze bledý pokyn, co vyzvedne naše idea kulturní z nevyčerpaných ještě pramenů duše lidové na Slovensku uherském, jejíž nesmírné hlubiny pouze tušíme. Jakživy nenaleznou velkolepé formy našeho duševního života svého obsahu zplna a zcela, nevrátíme-li sobě, co jsme utratili, nejhojnější studnice duše českoslovanské pod Tatrami a na Pováží. Nemít Slovenska dnes aneb pozítřku, bude nám tolik, jak petrifikovat českou duchovní krisi, zahodit bohatství, jež jediné mohou zásobit nás tak, abychom zůstali Čechoslovany ne pouze jazykem, ale také duchem, ve smyslu našich, skutečně našich tradicí. Bez Slovenska uherského nebudeme národem, chtějícím a mohoucím vyplnit své kulturní úkoly.

„Snaživé usilování Maďarů… chtěli bychom pozdravit s radostí, bude-li ono vzpruhou duchovní činnosti a nepřekročí-li hranice rozumu… V ohroženém položení našich bratrů v severních Uhrách tkví pro nás trvalá výzva… poskytovati jim horlivou pomoc, aby jejich práva nebyla přehlížena a aby nevznikl takový stav, jehož nespravedlnost musila by dříve aneb později veřejný mír vážně ohrozit.“ — Takové bylo Confiteor hr. Lva Thuna, jenž ve své knížce z r. 1842 (Über den gegenwärtigen Zustand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung. O přítomném stavu české literatury a její význam) složil prvé základy konservativní české politiky oné doby. Před 76 lety, když národ český teprv začínal pohlížet na svou politickou situaci, nevzdal se hrabě Thun naší slovenské větve bez výhrad. „Nepřekročí-li — Maďaři — meze zdravého rozumu“ bylo jeho výhradou. „Vznikne-li takový stav, jehož nespravedlnost by vážně ohrozila veřejný mír“ — to byl pro hr. Thuna casus revindicationis.

Maďaři překročili meze zdravého rozumu již r. 1868, když cestou zákonodárnou sice, ale přece jen politickým násilím jediného druhu škrtli naši slovenskou větev z řady národních individualit a stěsnali a utopili ji, státně politicky i juridicky, do tenat „uherského politického národa“. Že od té doby ne pouze politické, ale také národopisné vyhlazení naší větve jest jediným reelním cílem politiky uherského státu, o tom nemluví pouze podloudná i brutální vládní prakse, nýbrž zcela zjevně každý maďarský státník. Průběhem své ústavní éry stát uherský provedl právnicky bezúhonný průkaz, že není ani ochoten ani schopen dostát svému úkolu ke svým národům a splnit vůči nim i vůči Evropě toho státněpolitického kulturního poslání, jež jest přirozeným úkolem každého národnostního státu. Ale tím, že ani národnostní zákon (čl. 44., 1868) po celou dobu své platnosti prováděn není, ztrácí uherský stát nejdůležitější svůj zákonní podklad. Dnes však nejsou zviklány pouze státoprávní základy uherského státu. Obava, pouze jako „non putarem“ vyjádřená hr. Thunem, splnila se v míře jakživ netušené. Že nevyřešené národnostní problémy Uher působily na válečnou politiku v Rumunsku a v Srbsku, to dnes lze pouze konstatovat; že tytéž problémy stojí dnes v cestě kombinacím mírovým, že jsou dnes osudnou přítěží našeho mocnářství v politice mezinárodní, o tom již skutečně zbytečná by byla diskuse. Otázkou je, nemá-li ve směru tomto zcela určitě vymezených úkolů politika národa českého. Buďto má češství v říši a ve společnosti kulturních národů své poslání anebo ne. Nemáme-li ho, pak ztrácíme politický význam, uvnitř i na venek a redukujeme se na nezletilý nárůdek provinciální, jenž nechce aneb nedovede být subjektem, ale pouze objektem. Má-li však naše národní existence v kultuře a v civilisaci národů nějaký smysl, pak jest nejnaléhavějším našim úkolem zjistit, nedotýká-li se nás některá oněch otázek uherských, jež dopomohly ke světové válce a jež zcela určitě a očividně překážejí možnostem mírovým. — Třetí část uherských Nemaďarů, to jsou příslušníci našeho národa. Byli jimi politicky a jsou stále a nepřerušeně národopisně a kulturně. Zdaliž může národ český pohlížet na očividnou překážku mírové konsolidace, jedná-li se ve směru tomto o jeho organickou část? Není-li přímo naší elementární povinností, ne pouze k sobě, nýbrž k těm mravním zájmům, jež nechceme hodit v obět válce, abychom také se své strany učinili vše, nač stačí náš intelekt a naše mravní síla, abychom poukázali na směrnice, jimiž se národněpolitická přestavba třeba jen na území naší říše ubírati musí, má-lí být světová krise jednou přece zažehnána? Zdaliž bychom nebyli spoluvinníky na zkomolení národnostních otázek Habsburského mocnářství, kdybychom neřekli, co víme, kdybychom chabě a podloudně mlčeli, když mužné slovo naše v rozbystření nastolených problémů má váhu rozhodující? Otázka slovenská, tudíž důležitá část příčin morbi hungarici, jest otázkou naší. To je naše právo, jehož bychom se mohli zříci, ale to je také naše povinnost, od níž se tváří v tvář civilisovanému světu odvrátit nemůžeme. Uherský stát dospěl ke stavu, o němž hr. Thun vyslovil obavu, že by „dříve nebo později vážně musil ohroziti veřejný mír“. Zdaliž jsou úkoly národa českého dnes menší než byly v době Thunově? Uherský stát stal se svou státní kulturou ohrožovatelem civilisace a míru. Ohledně naší národní sféry v Uhrách je tudíž naší povinností, převzíti nesplněné tyto úkoly neschopného státu uherského a postavit je pod garanci znovu rodícího se státu našeho. Podmínky revindicace, již si takřka vyhradil hr. Thun, splněny jsou ve větším rozsahu než je mohl tušiti on sám. Odvrátit se od politické linie umírněného hr. Thuna znamenalo by pro českou politiku věku dvacátého sebezmrzačení, za něž nepřevezme odpovědnost žádný Čech.

Že hospodářsky byl by stát českomoravský bez Slovenska pouze státem zlomkovým, že průmyslových podmínek Slovenska, jež otevírají perspektivy nedohledné, ke své hospodářské a finanční existenci nevyhnutelně potřebuje, otázku tuto řešili odborníci už dávno a neodvolatelně. Bez vlastního Dunaje a vlastní paroplavby zůstával by český stát vasalem sousedů, již vodními cestami disponují. Nás export a tudíž náš průmysl, naše polní hospodářství a tím celá naše obchodní bilance závislými by byly — bez Slovenska — na dobré vůli našich sousedů aneb na kompensacích, jichž mladý stát prostě nesnese. Zeměpisně je zrovna dnešní uhersko-moravská hraníce páteří našeho národního území. Bez doliny moravské a povážské, bez uhersko-slovenského systému řek, bez čáry Ostrava-Prešpurk a bez Komárna byl by český stát také zeměpisně bezmocným zlomkem.

Ale v jakém by se český stát octl prostředí, kdyby sousedem naším u Moravy byl stát maďarský? Přerušena by nám byla jediná cesta územního souvisu se Slovenskem a opakovaly by se dějiny českého státu václavského. Hráze maďarská nedělila by nás pouze od Slovanů. Maďarský stát, dvakrát tak velký a mocný jako my hnal by český národ opět do kulturní a hospodářské sféry německé. Nemohl-li obstát bez odvislosti Němcům sv. Václav a Měškův polský stát, jak by třeba tyto dva celky mohly vzdorovat pozvolnému podmaňování berlínskému, s jeho dnešní expansivitou a — s přirozeným spojencem v Pešti? Začátkem naší státnosti bez Slovenska bylo by vasalství; budoucností jeho pak by byl — zánik. Bezcennými, jakými jsme byli, stali bychom se opět pro říši i pro jakékoliv politické konfigurace. Děláme politiku ne ode dneška k zítřku, ale sub specie aeternitatis (pro časy věčné). Co naše pokolení zmešká, to nenahradí se národu našemu nikdy víc. Buď si pohnutkou polovičaté nějaké politiky chabost a oportunism anebo neorientovanost a ne vyspělost, na věky bude lpět na nás odpovědnost za vše, co k zajištění budoucnosti našeho národa bylo by nyní opomenuto. — — —

Podle vývodů Denisových (str. 275) úpadek a zotročení Slováků bylo by na druhé straně pro Čechy nenapravitelnou pohromou; od nynějška skoro úplně isolováni, seslabeni konečným vítězstvím Maďarů, kteří popuzovali proti ním Němce, byli by bezmocní zabrániti úplnému přetvoření monarchie dualistické v jediný stát čistě germánský.

Otázka slovenská má tedy důležitost evropskou a spása kmenů slovenských je jednou z podmínek svobody světa; jejich spojení s Čechy umožní jedině ustaviti stát dosti mocný, aby vzdoroval choutkám pangermánským.

Slováci naleznou v království Sv. václavském místo, které jim přísluší a slunce svobody rozpráší brzy škodlivé miasmy, které rozšířila korrupce maďarská. Přinesou království českému své mládí a nadšení, které bude mírniti opatrnost poněkud bojácná jejích starších bratří; dostanou od něho methodu a vědu, dají mu nadšení svých 20 let. Praha je obdivuhodné město, ovzduší stalo se tam poněkud těžkým a zakouřeným od té doby co předměstí přecpala se továrnami; bude užitečnou jejím politikům, aby šli čas od času nadýchat se vzduchu karpatského. Naleznou tam melodie, jež ukolébávaly jejich dětství. Tak asi Denis.

Doplňkem těchto vývodů, proč Češi žádají Slováky do svého státu, uvedeme některé dokumenty nynějších velkých dnů dějinných.

Ve státoprávním prohlášení z 30. května 1917 čeští poslanci na říšské radě ve Vídni slíbili sobě, Slovákům a všemu světu: „Opírajíce se proto v této dějinné chvílí o přirozená práva národů na své sebeurčení a svobodný vývoj, posílené nad to u nás nepadatelnými právy historickými a státními akty plně uznanými, budeme se v čele svého lidu domáhati sloučení všech větvi českoslovanského národa v demokratický český stát, při čemž nelze opomenout i větve československé stejně žijící v souvislostí s historickou vlastí českou!

Předseda „Českého svazu“ Fr. Staněk byl v Luhačovicích redaktorem maďarským takto osloven:

„Spatřujeme v českých nárocích na uherské Slovensko politiku imperialistickou. Češi chtějí pro sebe a pro svůj průmysl a obchod, pro svůj kapitál získati zázemí, kolonie na Slovensku. A aby toho dosáhli, volají po právu sebeurčení národního. Mám však za to, že státy možno budovati spíš na podkladě historické tradice a na podkladě zeměpisné nutnosti…“

Staněk odpověděl:

„Chtějí-li Maďaři lépe seznati naše nároky na uherské Slovensko — a platí to zejména pro jejich učence, politiky a také žurnalistiku — pak především musí se lépe obeznámiti s česko-siovenskou národní kulturou; naším lidovým a historickým vývojem, naší hospodářskou mocí a demokratickým a národním smýšlením. Maďaři musí věděti, že Slovácko nezačíná u Prešpurka, ale už u Brna a Olomouce… O nějaké imperialistické politice nemůže býti řeči. Zeměpisné a historické tradice mluví pro naši politickou orientaci…“

(Dle „Venkova“ 3. září 1913.)

České duchovenstvo 3. září 1918 shromážděné v Praze prohlásilo:

„V uskutečnění samostatného československého státu vidíme jeden ze skutků dějinné spravedlnosti Boží.“

Jako kladivem doráží zvuk těchto slov. Před Boží soud voláni jsou tu hlavně Maďaři za svoje ukrutnosti páchané na Slovácích. A volal-li kdysi Jan Kozina-Sladký: „Lomikare, do roka, do dne volám tě na Boží soud“ — zdá se jako by zazníval hlas Slovákův:

„Maďare — volám tě na Boží soud!“

Čeští občanští členové panské sněmovny v prohlášení ze dne 17. října praví:

„Nuž dnes, když přijetím Wilsonových základů mírových berlínská politika moci nad právem leží v ssutinách, bylo by vzhledem ku blížící se hodině účtování vpravdě cynickým výsměchem na světovou mravnost z rozvalin se rodící, kdyby peštským pomahačům berlínské mocenské politiky mělo se zdařiti účtování i jim hrozícímu uniknouti a hegemonii svou na dále nerušeně prováděti.

Vůči Slovákům jest novodobý uherský stát organisovanou velkovýrobou analfabetů a renegátů; kromě Poláků poznaňských není ve světě národa, který by více než oni byl utiskován; takže reklamuje-li národ český jejích osvobození, činí tak nejen z povelu pokrevenství, nýbrž staví se tím i do služeb vznešených ideí, v jejichž znamení nové řády vespolných styků národních blíží se uskutečnění.“

Končíme část tuto vřelou výzvou básníkovou (Ad. Heyduk) s obměnou jeho Slavie na Čechii:

Ó vzněť už, země má, svou duše vatru a hlasně zavolej: Stůj bratr k bratru, stav k Slovanu se člověk k člověku, jak v lůně tvém dřív bylo od věků! Ó matko Slávo, kdy že zavoláš: Pojď, Slováče, vždyť drahý syn jsi náš, pojď, s dětmi druhými se v jedno sluč, a v půdě otců znova rosti, puč, květ vydej už a sladký práce plod, pojď, v jeden kmen se sluč a v jeden rod a v srdce jediné, jež srdečně buší a v jednu myšlenku a v jednu duši, vždyť matce Slávě po tobě se stýská a volá Tě: „Hle, na Tatrách se blýská!“



[1] Pro zpěv (1 hlas) s průvodem piana zhudebnil Roman Nejedlý.




Alois Kolísek

— kňaz, československý politik a poslanec Revolučného národného zhromaždenia s výraznými väzbami na Slovensko Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.