ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Zatím předběžnou otázku: Zdali uherští Slováci cítí onu bratrskou spolupatřičnost k Čechům a jsou přesvědčeni o jejich soucitu a lásce?

V této věci máme několik odrůd Slováků: část lidu — neuvědomělého, část lidu uvědomělého spolu s inteligencí národní, Slováky tajné, a konečně Slováky-Maďarony.

V části lidu neuvědomělého není onen cit příslušnosti k národu českému příliš mocný, snad ho vůbec není. Toho jsou rozličné příčiny. Hlavní je maďarská výchova ve školách, kde vše směřuje k tomu, aby Slovák měl uvědomění „vlastenecké“, že jest Uher a nikoliv Slovák t. j. člen svého samostatného národa, tím méně, že náleží k národu českému. Dále si všimněme psychologie lidu! Na Hané v některých dědinách, kde se Hanácí tak od plic pochlubí: „Me sme me“ — říkají ne-Hanákům — „cizozemci“. A na některých místech otázal-li by se kdo Moravana, zdali je Čech, uslyší odpověď zápornou, a není myšlena jen zeměpisná nepříslušnost markrabství. Tak i na Slovensku. Jednak přílišné místní sebevědomí dědinské nebo krajové, jednak neuvědomělost národní je příčinou nedostatku onoho citu národní příslušnosti.

Část lidu slovenského uvědomělá spolu s národní inteligencí má cit spolupatřičnosti vyvinutý a často vřelý.

Slováci tajní, jak jim na Slovensku říkají „bojkové“ — bázlivci, mají týž cit, nemohou ho v sobě udusit, ale netroufají si přiznati se k němu.

Slováci-Maďaroni — plémě odrodilé sami nemají onoho citu a jiným jej ze srdce rvou.

Rozumí se, že Maďaři čistí, vlastně maďarská vláda nečistá (a takovou je každá) užívá všech prostředků i nejhorších, aby u Slováků cit příslušnosti k Čechům byl potlačen. Není to jen maďarisující škola — jsou to všechny ony hrozné nástroje umučení maďarské administrativy. Hlavní důvod nepříslušnosti Slováka k Čechům je na konec — žandár. Slovák uherský chce se vzdělat na školách českých — co tu nástrah od Maďarův a překážek! Slováci jdou do Prahy na slavnost — co tu vyšetřování a výslechův od Maďarů, Slovák uhostí Čecha jako bratra — co tu slídění, odsuzování i pokut od úřadu — maďarského, — Slovák dá si v Turč. sv. Martině zahrát českou nár. hymnu a dostane za to půl roku vězení.

A pak napíše takový Podhradszky:

„Slováci pokládali odjakživa Čechy jako příslušníky rasy naprosto odlišné od svojí.“

Ostatně doznání tohoto pána o výsledcích maďarského postupu v odčešťování a odslovenčení Slováků je velmi cenný doklad kulturně-národní. V onom francouzském článku píše takto:

„Ti, kdož znají sociální život národů horních Uher, vědí ze zkušenosti, že největší část mládeže slovenské, jež studovala na středních a vysokých školách, splyne se společností maďarskou, nepatrná menšina toliko trvá ná tom, že jse jmenují Slováky; a ještě řidší jsou ti, kteří vztýčí prapor národní. Ale nikdy, naprosto nikdy se nepřihází, aby Slovák se prohlašoval za Čecha, tím méně za „Čecha uherského“, neboť tento druh nikdy neexistoval v naší zemi.

Jinak je tomu s mladými Slováky, kteří využitkovávajíce školních fondů českých, konají svá studia na školách českých a moravských. Ti, když byli docela se odnaučili svému jazyku mateřskému (jako kdysi zajaté dítky křesťanské, určené od Turků k zařadění do tlupy Janičárů) stávají se horlivými propagátory jednoty československé. Neboť řemeslo národnostního štváče panslavistického je výnosnější než která jiná kariéra.“

Jak Maďaři klamou cizinu i v této otázce, vidno z jiného odstavce téhož článku v „Revue de Hongrie“:

„Vizme na př. zdali Slováci čtou obvykle, anebo alespoň často knihy psané jazykem českým. Nechme ovšem stranou národní vůdce, které povolání jejich nutí studovati všecka ostatní podřečí slovanská. Musíme na to odpověděti negativně. Jazyk a literatura česká jsou naprosto neznámy Slovákům: graeca sunt, non legunlur („Řecké je, to se nečte“). Lid nerozumí česky, ba nechce dokonce ani slyšet mluviti o spisovném jazyce slovenském, jenž je silně prodchnut živly českými.“

K tomu sdělujeme dle zjštených případů následující:

R. 1906, kdy za koaličního pronásledování u nás byl vzbuzen živější zájem o Uh. Slovensko, studující českého gymnasia kroméřížského oznámili ve „Slovenském Týždenníku“, že na Slovensku založí několik knihoven. Vědělo se na Slovensku, že to budou převážnou většinou knihy české. Na to došla studujících celá řada dopisů, z nichž aspoň některé uveřejňujeme:

1. „Drahí bratia Českého gimnázia v Kromerížu! Oznámili ste, že biste daruvali volakterej obci na Slovensku Knižnicu. Veru bizme velmi potrebovali toho vášho duševneho nápoja.

Ak bi vám dostáčalo vihovet našej žiadosti pošlite nám toho čítania nam od vás daruvaneho.

Vieme že nebudete móc vihoveť šetkim tori sa prihlása lebo vás obsipu so šetkich strán požiadanima prosbámi o Vaše čitania.

Tak drahí braťia Česki ak budete móct poslúšte národnej veci dopošlite nám toho vašeho viznačenia ak vam zásoba stači.

Srdeční pozdrav vam posielam ako m…ski Občania a nech vám to Bóh stonásobne vinahradi čo ste obetovali na národnu vec.

Tak z Boh. Bratja Česki.

Dna 6. Juni 1906 v …

S. B.“

2. Dáno v… 8. VI. 1906.

Mily bratia navedomi vám davam ten članek čo bol uverejneny ve „Slovenském Tiždeniku“ tak me srdco nadtím zahorelo že ti naši bratia Češy tak dobre s namy zmišlaju abysme aj mi došly doradu Slovanskej Spoločnosty. Tak vas prosim z velku uctu keď vám bude jak tak možno obživit z párima kniháma abich mohol zasívat semeno Narodnosty abi ráz ta naše Slovenčina dostala čo i patry. Naša obec ma 2000 obivatelu a z tich 2000 obivatelu máme len 139 hlasu pomislite si bratia že nám ide dosť ťažko ale zato sme predsa zvitazily sme sy vivolily našho narodneho Poslanca… Vrely pozdrav na všetku Českú spoločnosť a s tím poznamenavam abisme ai mi už raz zo spanku staly.

Z uctu dovideňa

moj Adres… Prešporska st.“

3. V… 8. juli 1906.

Milý bratia navedomí vám davam ten článek čo bol uverejneny odemna jak mi tu vedeme naš pospoliti život. Mame knaza aj rechtora roděních Slovákov dnes sa pridavajú k maďarom. To su… ti dvaja založili čitaci spolek bolsom zvedavi co sa bude tam čítat, šak som to hned zpozoroval. „Slovenski Tiždenik“ neslobodno ani „Ludove noviny“ ne co prínde stare maďarské deini o Slovakovi aňi rečí no počkajte vi Šovini ja budem rosivat semeno inši potajomki než oni prišli do spolku ja som robil zmužile šecko co milan Hoža kaže mužu sem prebudzal k narodu Slovenskému…

Prosba

mili braťa ked vam bude možná zopar takovich kňih darovat, bude to mat pre nas velki viznam lebo ja robim len z duševneho presvedčenia ale z učeňa ne ponevači knih nemám.

Šeckich Bratiu Slovanu Srdečne pozdravujeme a vam prejem Silneho ducha k národu Slovanskemu inše nechibi nám len chudobní sme,

Z uctou…

*

Mimo tyto ukázky na vlastní oči jsme viděli množství dopisů, které posýlají uherští Slováci i z nejodlehlejších žup na Apoštolát sv. Cyrilla a Methoděje, jehož časopis (český) pilně čtou, žádajíce buď přijetí za členy Apoštolátu nebo zásylku knih (českých).

Denis v knize „Les Slovaques“ str. 100 dobře píše:

„Maďaři vždy hleděli ospravedlniti své tyranství obviňujíce Slováky ze zločinných kompromisů s Čechy. Bylo to velké pokušení pro potlačené, kterým jejich bratři Cislajtánští nebyli s to poskytnouti účinné podpory, pokusiti se odzbrojit své protivníky tím, že přeruší každé pouto s vnějškem. Bázlivci, kterých je všude většina, propůjčovali ochotně sluchu diplomatům, kteří z důvodů více nebo méně čestných radili jejich lidu, aby dokázal svou loyalitu vyhýbaje se všemu, co by se z daleka podobalo spiknutí proti maďarské vlasti. Tyto rejdy narážely až do nynějška na instinktivní odpor dobrého smyslu národního, jenž pozoroval nebezpečí isolace tváří v tvář mocnějšímu nepříteli, bylo by však pošetilé tvrditi, že postupem času tato separatistická propaganda nebyla by vedla k nějakým výsledkům. Byla zastavena rázem nynějšími událostmi v okamžiku, kdy pod tlakem okolností vědomí národní jednoty bylo v nebezpečí setření. Oživily pocity solidarity, jež mají svůj hluboký původ ve společenství jazyka i rasy a která nikdy události historické nemohly nechat zastarati. Aniž bych chtěl říci, že děje Slovenska splývají s dějinami českými, což by bylo přehnané, jsou alespoň jejich odleskem a jakoby prodloužením. Pokaždé když svazky se uvolní mezi oběma zeměmi, Slováci upadají v jakýsi polospánek a jejch existence jest vyznačována již jen jejich utrpením.“ — —

Tak přes všechno maďarské násilenství cit bratrství slovenského-českého žije, žije.

A jsou-li Slováci přesvědčeni o tom soucitu lidskosti u Čechů — — dala by se předvésti celá kniha lyriky slovenské. Uvedeme jen jeden doklad, jenž pro nejvyšší hodnotu původcovu má také cenu nejvyšší.

Hviezdoslav pěje:

Koho mínil Hviezdoslav v první řadě? České „bratstvo, ľudskosť“ — vždyť báseň, v které tak pěje, „Ecce homo“ (Ejhle člověk) byla určena — Čechům (Slovenská čítanka).

Přistupme nyní ku hlavní otázce: zdali si přejí Slováci připojení státního k Čechům.

Což nemají Slováci svého domova, své vlasti, nemají státu — — že by hledali útulku?

Ano, mají domov, ale nejsou v něm páni, mají vlast, ale jest jim macechou, mají stát, ale jsou v něm bez práva… Máme hromaditi dokumenty, že tak jest? Dnes ví to již všechen svět…

A slovenské srdce samo jest osudem svým prokláto jako mečem sedmibolestným. Slyšte jeho stenavý tlukot!

Nikoliv z úst demagoga, nikoliv z péra novináře, nikoliv z bouření nespokojence… Slyšte básníka…, slyšte srdce pěvce slovenského.

Tak Svetozar Hurban Vajanský. I havran dovede rodině zjednat čeho třeba, i vlk svým vlčatům — jenom slovenské děti jsou bez pomoci ve svém domově.

Jiný genius národa slovenského klade obžalobné otázky:

To vše se děje Slovákovi v jeho vlasti. Jméno její jest — Magyarország.

Vedle Vajanskeho a Hviezdoslava stavím bez rozpaků i dělnického básníka (srov. Robotnické noviny č. 1. 1918).

Jak široko a hluboko se zarývá bezpráví páchané na Slovácích ve státě uherském — lze poznati též z okolnosti, že i lidová národní píseň o tom zpívá.

Když tedy slovenské děti mají se ve své vlasti jak u macechy, nedivme se, že v nich ozve se touha: „Pryč od macechy!“

Ve vlastním státě jen křivda si za stolem sedí — tož pryč z tohoto státu!

Toť přirozený pud po sebezachování.

V „Magyarországu“ čeká Slováky jenom smrt — nuže ven odtud k životu!

Když jsem loni po přání slovenské porady ve Vídní putoval Slovenskem od Prešpurka, Nitry až po Oravu a Spiš, abych poznal náladu Slováků pro československý stát (později po stopách těch šel i předrahý náš Alois Svojsík) — učinil jsem si jasný o věci obraz a doma jsem volal, jak jsem mohl: „Bijte se za Slováky! Chtějí k nám, ale hrdlo mají zadrhnuté, aby ani nepípli.“

Nebylo rozdílu mezi katolíky a evangelíky. Ale hlavně mi záleželo na authentických projevech dobrých, poctivých lidí z našeho vyznání. Vyžádal jsem si některé písemně.

Uvádíme zde jednak doslovně jednak ve výtahu čtyři a sice ze stolice zvolenské, prešpurské, spišské a liptovské.

Ze stolice zvolenské.

1. Nám Slovákom ide tu o bytie, či nebytie. Naša literatura a celý verejný život, na koľko je on ešte slovenský, žije ešte vždy z tradícií niekdajších slovenských stredných škôl. Ľud tratí súvislosť s predkami a v mestách i jejich širokom okolí, ako aj na rečovom pohraničí v širokých pásoch podlieha maďarizácii. Pri takýchto pomeroch klesáme na počte nielen v nehanebne sostavených úradných popisoch obyvateľstva, ale aj v skutočnosti. Maďari, aspoň ich vodcovia, neurobia nám dobrovoľky ani tých najmenších národných ústupkov, ba ešte aj v týchto historických časoch práve silnejšie pritískajú nás ku stene. Jedni z Maďarov uznávajú síce, že nám robia krivdu, ale súčasne otvorene vyznávajú, že kade-náhle by nám v najmenšom ustúpili, spáchali by národnú samovraždu. Istý vynikajúci a vyzkústný maďarský politik prejavil tieto dni pisateľovi týchto riadkov na otázku, ako jeho spolustranníci smýšľajú o národnostnej otázke, — takúto mienku: „Komu sa u nás nepáči, nech sa vysťahuje z tejto krajiny! Ešte to nám chybuje, aby sme za to, že niekto maďarsky nevie, odpustili mu aj dane, vojančinu! Prvá povinnosť každého občana tejto krajiny je naučiť sa po maďarsky. Náš ľud (v Dolnom Tekove) už vie na pospol maďarsky a nechce nič vedieť o Čechoch; len sa ho spýtajte, ako on o tomto smýšľa. Len tých lotrovských vodcov treba od neho odstrániť, ľud sám je cele spokojený.“ V takýchto okolnostiach nie div, že sa slovenskému ľudu tí najnadanejší, ba 97 proc. jeho študujúcej mládeže, celá měšťanská a skoro celá remeslnícka trieda odnárodňuje. Tu je kompromis už cele nemožný. Len spojením staneme sa pánmi svojich osudov, zastavíme ten nebezpečný process hromadného odnárodňovania, zachránime si reč i celistvosť nášho uzemia a staneme sa takto trojmillionovým národom a spolu členem 10 millionového národného celku.

2. Politická borba Slovákov v uh. parlamente je bezvýsledná za dosavádnych pomerov. No nové volebné zákony položenie naše ešte zhoršujú, volebná geometria so stranníckym podelením stolíc i volebných okresov (slovenské vačšiny smajorizujú sa tu nemecko-maďarskými menšinami a ukrajinami) činia naše politické snahy beznádejnými, márnymi. Slováci takto nedostanú sa v uh. parlamente nikdy k svojmu zastupiteľstvu. Trimilionový slovenský národ má dnes len dvoch poslancov v uh. snemovni. Aká tu možná odpomoc? Veď ešte aj stoličné municípiá, ba aj samé obecné zastupiteľstvá sú následkom feudálnych zákonov o virilisme pre Slovákov vo veľkej väčšine úplne nedobytné. Nesnesiteľným politickým pomerom našim jediným odpomožením by bolo zamýšľané spojenie. Národ slovenský by si po tisícročnej pol. porobe vydýchol; obdržal by už raz svoje skutočné zastupiteľstvo; jeho politické energie mohol by venovať rozkvetu svojho územia a v sdružení s svojimi súkmenovci stal by sa rozhodujúcím činiteľom europského východu.

3. Terajšia hospodárska politika maďarská smeruje k úplnej depauperizacii našich krajov. Morava a Váh neregulované zapríčiňujú nášmu nár. hospodárstvu každoročne neslýchané škody. Všetky investície z kraj. pokladnice elokujú sa temer bez výnimky mimo nášho územia. S premárkovou politikou oškoduje sa náš kraj sústavne, keďže premárka zdola nahor sa obtižuje, opačným smerom ale sa obľahčuje, k čomu k. pr.: dolina Povážska isoluje sa od Hrônskej a táto od Nitrianskej. Kvetúci niekdy priemyseľ našich krajov tendenčnou colnou politikou zničili Rakúšania, a nový uhor. priemyseľ rozvíňa sa na štátne trovy temer výlučne na neslovenských krajoch. Slov. kapitál administratívno-policajnými repressaliami znemožnené má uplatňovať sa na industriálnom poli a čo je na Slovensku priemysľu, ten je cudzí, nám neprajný, vykorisťovateľský. Naše suroviny idú za facku do ďalekej cudziny a my odkázaní sme na lichý a drahý tovar židovsko-maďarského, poť. nemeckého priemysľu. — V takýchto trudných okolnosťách jediným východišťom je spojeníe. Naše bohaté zásoby surovín nájdu v Čechách o mnoho výhodnejšieho elokovania a spotreba industriálnych článkov doma nedorábaných nájde si o mnoho lacnejších, ale nadovšetko reálnejších nákupných tržíšť. Okrem toho šírením sa tam už osvedčených odborných škôl skvitne u nás malopriemyseľ a prílivom odborne vzdelaných síl, akých majú Čechy prebytok, povstane pri našej bohatosti na prírodné sily netušený rozmach veľkopriemysľu, ktorý by bol požehnaním pre naše niektoré k agrikulture menej primerané kraje. — Šírením sa hospodárskych odborných známostí, zavedením pokusných staníc, hospodárských muzeí, zvlášte však vzorných hospodárství v Čechách už osvedčených — skvitne aj naše dosť primitívne poľné hospodárstvo. Vyvlastnenim fideikomissov ľud náš príde k svojej pôde, strasie zo seba tisícročné tútorstvo zemepanské, začne sebe, nie cudzím slúžíť. Len takto prestane stredovek Slovensku.

4. Školstvo, aké navštevuje slovenská mládež, nenie učiteľkou potrebných vedomostí, ale mučiarňou, dielňou, kde sa prevádza ten chýrny „najväčší priemyseľ Uherska“: ohlupovanie, maďarizovanie našich detí. Ako môže priemerný učiteľ v takej škole naučiť slov. deti k životu potrebným reálnym vedomosťám? Ako vplívať na vývin ich ducha? Ako ich vychovávať? — keď nad ním visí Damoklov meč; škôldozorca, slúžny a notár, ktorí dozerajúc na každý jeho krok, na každé slovíčko, len o to sa zaujímajú, či a ako vedia školské deti po maďarsky, ako deklamujú maď. veršíky a vyvreskujú maď. vlastenecké spevy. Inak nemusia vedieť deti čítať — písať, nevedia kráť, ale i po šesťročňom učení-mučení nevedia správnu vetu napísať, ale počítajú na prstoch a kabalistickými značkami. A taká je aj strednoškolská výučba (?). Žiaci musia naspamäť vedieť všetky veršíky, všetky anekdotické údaje zo života prvo-druho i treťotriednych básnikov a literátov maďarských; učia sa lživlastenectvom navymýšľané „dejiny“, shnusia si tvorivú prácu, naučia sa ľahko „po pansky“ žiť na účet druhých, a len na to chodia do školy, aby sa jednúc zavesili na krky štátu, aby ich bez vážnej práce podžentricky choval. Takejto školskej výchove (?), takej fabrikácii požitkárskej, povrchne vzdelanej, štátu na ťarchu do nekonečna rozmnožovanej lateinerskej triedy musí byť prietrž učinená. Slovenský ľud potrebuje viac škôl, lepších škôl elementárnych, kde sa v svojej vlastnej reči skutočne naučí základným vedomosťám; potrebuje zvlášť hojne odborných škôl pre výchovu pracovitej, odborne vzdelanej strednej tríedy a potrebuje aj svojskú vysokú výučbu. Trojmilionový národ nemá jednej university, jedinej strednej školy a sotva 200 elementárnych škôl so svojou náukosdielnou rečou slovenskou. Akú ohromnú a požehnanú premenu by spôsobila očakávaná premena v našich hanebných kultúrnych pomeroch! Aká úloha čaká na slovenské divadelné umenie, ktoré nám je nateraz prekážané, skoro znemožnené! Aká úloha čaká na literatúru a žurnalistiku v tej novej ére? Spojením otvoria sa nám okná k europejským hľadiskám, srúti sa čínsky múr, ktorým nás hermeticky uzatvárali od vzdelaného západu. Česká kniha so svojimi mnohými prednosťami nájde priateľského prijatia po širokých oblasťách bratského kmenu.

5. Jediné hľadisko, kde zamýšľané spojenie budí isté obavy, je náboženské. Historický vývoj, no i cudzé vlivy zapríčinily veliký antagonismus medzi českou vzdelanou triedou a katolicismom. Veľká časť českej intelligencie zanevrela proti náboženstvu otcov svojich a velikej väčšiny národa a vyčerpáva sily svoje v neblahom boji proti cirkvi a kňazstvu. Proti tomu kňazstvu, ktoré stálo v čele obrozenským snahám českým v minulosti, ktoré ešte aj dnes a to v ťažkých pomeroch — akoby medzi dvoma ohňami — žije a pôsobí v duchu národnom; proti kňazstvu, ktoré je len predsa nie prišelcom, ale dieťaťom českej matky, českej krve, odchovancom českej kultúry. Tento neblahý a národu škodlivý kultúrny boj previesť aj na Slovensko si u nás azda nikto neželá. Čo by Slováci boli bez roduverného kňazstva v minulosti, v prítomnosti a v budúcností? Máme príklad na našich úbohých susedoch-pobratimoch uh. Rusínoch. Tento nekultúrny, nekonečne ubiedený národ utratil svojské národné kňazstvo úplne a už skoro od storočia. Rusínske kňazstvo nežije, necíti s národom, zabúda reč jeho a zapovrhuje, a hrozné následky tohoto zapríčiňujú bezpríkladne žalostný kultúrny stav tohoto národa. Slovenský národ ako v minulosti nebol by obstál a nebol by sa mohol vyvinúť na dnešný svoj kultúrny stupeň bez národovcov kňazov: Hollého, Bernoláka, Fándlyho, Závodníka, Moysesa, Radlinského, Palárika, Sasinka a i., tak aj v prítomnosti nedal by sa slovenský národný život myslieť bez buditeľskej činnosti Osvalda, Hlinku, Okánika, Blahu a Jurigu — a ani v budúcnosti nezaobíde sa bez ich nohsledov. Ovšem chyba bola v tom, že sa v Čechách nerobil rozdiel medzi cudzou, natisnutou hierarchiou a medzi domorodým, vlasteneckým kňazstvom, ubíjaným svojimi biskupmi. A táto svetová katastrofa, tak verím, otvorí oči protiklerikálnym borcom predvojnových časov aj v Čechách! Národ, jeho intelligencia, dorozumie sa s roduverným kňazstvom, strasúc sa spoločných, celonárodných úbijcov; cudzáckej hierarchie a feudálne nemeckej aristokracie. A v tejto nádeji je spojenie, aj s náboženského stanoviska prijateľné, ba žiadúcne, súrne. Slovensko už od tisícročia upí pod ťažkým jarmom cudzorodej hierarchie, ktorá nenávidí, ubíja kultúrne, politicky i hmotne ľud náš, rovnak i roduverné kňazstvo. Daly by sa knihy popísať o atrocitách, aké trpelo a dodnes trpí roduverné kňazstvo od svojich cudzorodých biskupov. Slovenským národovcom byť je pre kňaza istým mučedlníctvom. Popri tom táto hierarchia zanedbáva aj čisto cirkevné úkoly svoje voči ľudu slovenskému. Nekáže po slovensky; vychováva mu kňazstvo v reči ľudu neznalé; maďarským katekismom ubíja v ľudu cit náboženský, zapovrhovaním materinskej reči veriacich (slov. deti musia sa spovedať: tótul beszéltem = shováral som po slovensky) budujú novú, pohanská vieru, maďarónsky fetišismus, náboženskú rozorvanosť v srdcách slov. dietok. — Spojením by sa to šmahom premenilo. Cudzorodá hierarchia by z dnes na zajtra stratila pôdu pod nohami a ustúpila by razom miesto novej, národnej a na oslobodené, rozputnané slov. kňazstvo čakala by nepriehľadná úloha rozvážať, vyrovnávať trosky neblahej minulosti a budovať krajšiu budúcnosť národu.

Z prešporské stolice.

1. Z národného ohľadu.

Alfa a omega maďarskej politiky pomaďarčenie celého obyvateľstva nielen Uhorska ale i Hrvatska, ba i Bosny, Dalmacie a tak utvorenie 30-millionového jednotného národa medzi Karpatmi a Adriou. Tomu cieľu má slúžiť všetko, čím maďarská vláda a spoločnosť nakládá: školy, církev, úrady, premávka (železnice), tlač, spolky, parlament, súdy (štátne fiskalatstvo), podpory a podplacanie (denunciantstvo). Za spojencov vzali Maďari Židov, ktorí im na disposiciu kladli peniaze a duchovnú prácu, hlavne žurnalistiku, vzbudzovali u nich megalomaniu, štvali ich ustavične proti národnostiam a denuncovali národných ľudí.

K tomu cieľu sotreť treba zovňajšský náter Uhorska, zničiť všetko, čo upomína cudzozemsko na to, že tu prebývajú národností, pomaďarčiť mená nielen osôb, ale i obcí a ich chotárov, osád, rjek, vrchov, slovom zemepisných mien, zameniť takými menami, ktoré sú maďarské, aspoň znejú maďarsky, ač práve nemajú žiadneho smyslu a sú pre ľud ťažko vysloviteľné. Niekedy prevedú takovú premenu geografických mien i dva razy — a potom nastane zmätok pri poštách.

Jediný prostriedok zachrániť slovenský ráz Horniakov (Slovákov) je: oddeliť Slovensko od maďarského územia.

2. Z náboženského ohľadu.

V Ružbachoch pri Podolinci (Spiš. st.) stretli sme, ja i manželka, raz asi osemročného chlapca, sirotu, ktorý u babičky býval a cez leto u jednoho gazdu kravy pásol. Opýtali sme sa ho medzi iným, či sa vie modliť. Na naše vyzvanie začal sa modliť Otče náš po maďarsky. No šlo to ťažko, museli sme mu pomáhať. Zhrozili sme sa nad tým zjavom. Jak prišiel chlapec k tomu, že nie v materinskej reči, ale sa maďarsky začal modliť? Koľko sa musely školské deti spolu s katechetom natrápiť, až sa naučily puhé prázdne slová špatne, nesrozumiteľne vyslovovať! A jaký pojem mal dotyčný kaplan o náboženskom vyučovaní útlých detí! — Či nie je vysmievanie paedagogie náboženstva?

Počul som zase, jako pripravoval istý katecheta školskú mládež k spovedi, aby sa táto nevediac maďarsky, predsa maďarsky spovedať mohla. Napísal na školskú tabuľu nielen spovednú formulu, ale aj „hriechy“, aby sa školské deti to nazpamať naučily a tak svoju spoveď v maď. reči vykonať mohly.

V kostoloch sloven. zanikly slovenské nábožné spevy, kázne. Kde pred tým celý ľud s nábožným zápaľom spolu spieval, tam zaznela s chorusa z úst rechtorových a niekoľkých školských detí maďarská pieseň. Ľud zamlkol a siahol za modliacu knihu. I modliaca kniha musela pomáhať maďarčiť. Jeden farár sostavil takú, aby sa veriaci v kostole maďarčine cvičili a tak sa maď. modliť mohli, lebo maď. modlitba je vraj Bohu milšia než slovenská. Koľko pohoršlivých výstupov udialo sa tak v katol. jak evanj. kostoloch následkom nútenia maď. bohoslužby, kdo by to vedel vypočítať, kdo oceniť veľkosť mravnej škody! Biskupi vlastenectvom dôvodňovali svoje násilné postupovanie a závodili v tom ohľade medzi sebou.

Len oddelenie slovenského územia od maďarského a sriadenie slovenskej metropolie prekazilo by húfne maďarčenie. Jeden kat. kňaz vyzval školdozorcu prešporskej stolíce, aby si dal zavolať toho žiaka, který ho pred niekoľko roky tak krásnou maďarskou rečou pozdravil bol. Bol totiž na maď. vidieku na čare. Nemálo bol školdozorca prekvapený, že ten mladík medzi tým zabudol maďarčinu. Tým zjavom pohnutý, spustil v novinách články, v ktorých odporúčal spôsoby, ktorými by sa zabezpečilo pre ďalší život to, čo sa žiak naučil z maď. reči. Presvedčil sa totiž, že práca školy príde na zmar, ak žiak zanechavší školu nepočuje ďalej maďarského slova.

3. Z kultúrneho dôvodu.

Ak význam života ľudského záleží v pravde a láske, tak niet toho v Uhorsku, lebo obsah terajšieho systému je lož a násilie, tedy nemravnoť; následok toho musí byť všeobecná hniloba, úpadok tak u potlačiteľa jako u potlačeného.

Pravda sa nesnesie, ztratil sa smysel pre rozpoznanie pravdy. Niet citu, niet hanby. Nesrozumiteľná reč vyučovacia je hrubé násilie a nesie na sobe stopy lži a klamu. Cudzinské školy vychovávají zpravidla otupelce srdcom a duchom. Školy maďarské učia slovenskú mládež sa za materskú reč haňbiť, vlastnému národu nadávať, ho nenávideť, prenasledovať. Prenasledovať svoj národ — je podmienka kariéry.

Za války tá mravná kleslosť, ten všeobecný rozvrat nadobudol sa v Uhorsku takej rozmery, jako nikde azda na svete. Pri strašnej biede chudobných stavov panuje neobmedzená ľahkomyseľnosť, hýrenie u tých, ktorí rychle, bez námahy zbohatli. Noviny doniesly z Budapešti zprávu, že predseda Jockey klubu, gróf Cekonič prehrál v hazardnej hre za jedinú noc 7 mil. korún.

Raz prišla matka, ktorá len slovensky rozprávala, do jednej prihronskej dediny navštíviť syna notára. Keď otec vyzval svojho syna, aby išiel pobozkať babičke ruku, tento s opovrhnutím zvolal: „Ja mám pobozkať tejto smradľavej Slovenke ruku?“ (Notára — otca — som videl na fare v Opatovciach (Felszapáti) pri Sv. Krížu, kde mi túto udalosť vyprávali.)

Keď pisateľ týchto riadkov upozornil dcéru svojho brata, že bude ešte slovensky vyučovať, — je učiteľkou, — urazená odpovedala, že radšie pôjde na maďarské Dolniaky za učiteľku.

Maďarizácia zpotvoruje ľudskú prirodzenosť.

Ze spišské stolice.

Keď pred samou vojnou naša akademická mládež zahájila písemnú anketu o pomeru našom ku vám, (t. j. Čechům) ja vyslovil som sa za úplné splinutie s Vami, jedine tú výstrahu pripojac, aby ste nám naše náboženské city neurážali.

Ja podstatne to isté stanovisko i teraz zaujímam. My sme jazykove za posledného pôlstoletia veľké uzemia utratili. Isté je, že nepríde-li podstatná zmena, za následujúcich 50 rokov uplne vyhynieme.

Len dva spôsoby národnej záchrany nám ostávajú: národná samospráva v terajšom rámci „macochy“, alebo spojenie s vami.

Ja tak jasne vidím, že ani samospráva v terajšom rámci macochy by nás nespasila, poneváč vzdor akejkoľvek samosprávy zvlášť pre nedostatok národného povedomia mass ľudových i chatrný zlomek našej intelligencie, ostaneme len tenkým prútikom vzdorujúcim návalu betonovej steny. A kde sú okrem toho intrigy najúlisnejších sveta intrigantov? Kto tedy a načo sa bude opierať v tej samospráve inter muros Macochy? Preto: dajte si pokoj s tou národnou samosprávou, lebo s ňou len sebe klamete. Nepozostáva tedy nič iné, ako spojenie s vami. —

Či spojenie, a či splynutie?

Ja aj v spojení vidím slabú stránku budúceho útvaru a zárodok jeho rozkladu, poneváč mám vždy na zreteli naše všenárodné, plemänné psyché: nesvornosť.

Preto som ja za splynutie s vami. Naši niektorí ľudia sú za spojenie a nie za splynutie a žiadajú v štyroch sesterských zemách budúceho útvaru ponechať istú samosprávu so snemíkami dľa vnutorných záležitostí a zvláštních potrebností zemí, a školstvo. Dávajú po istú mieru za pravdu vrahom, že vás my nepoznáme, že až vás poznáme, otvoria sa nám oči; že ste hrabiví, násilní, že nás vykoristíte, temer vydrancujete, jazyk náš za svôj zameníte atd. — — — Ja tak vidím, že všetky tie obavy časom prestanú, poneváč členovia jednotného národa sa tak smiešajú, rodinnými sväzkami poviažu, hospodárskými totožnými zaujmami popletú, že sa slejú v jednu společnú, vlastne identickú massu, ktorá majúc totožné záujmy, aj instinkt ten istý mať bude. Preto obavy priateľov nepriateľov za bezpredmetné pokládám.

Nevidím príčiny obavy v národnom, politickom, hospodárskom a kultúrnom ohľade. Naopak vidím pre nás samé výhody v každom spomenutom smere.

Jediné a najzávažnejšie nebezpečenstvo vidím v stránke náboženskej. Nebude-li múdre riešená, stane sa pätou Achillovou budúceho útvaru. Kramář nedávno povedal istému našemu pokrokovému človeku: „Pred mojím uväznením, ako človek liberálny náboženstvo som považoval za otázku riešenú (odbavenú) pre človeka moderného. No vo väzení som na to presvedčení dospel, že náboženská otázka má aj dnes a bude mať do nedohľadnej doby veľké značenie v živote národov.“ Tohoto presvedčenia nadobudol si následkom hlbokého studovania náboženskej otázky v žalári.

To je mudré a po istý stupeň uspokojivé slovo…

Náš celý národ je pobožný, bez viery kresťanskej žiť nemôže, za ňu je hotový v každom okamžení aj mučeníctvo podstúpiť. Katolíci a evanjelíci sú si v tom rovní.

Jestli tí páni majú rozum a srdce na mieste, mali by uvážiť, koľké dary národné im nesieme my veriaci, keď uvedieme náš jazyk v bohoslužbu, osamostatníme, scelíme národ a osobíme ho od dravých súsedov po stránke náboženskej a tým prispejeme dôkladne k jeho zmohutneniu. Čakáme v tom dobroprejnú ruku pomocnú.

No vidím záruku v inom, že sa nesklamem ani v náboženském ohľade. „Slovanstvo“ (Laichter, Praha 1912) je svedectvom toho, akých múdrych ľudí máte. Túto knihu treba nám dnes vnímave studovať. Nemožno je, aby takí múdri prezieraví ľudia, akí sú povodcovia tej knihy nevideli uskalia okolo náboženskej otázky v budúcom útvare.

My v dome Macochy železné jarmo nosíme…

Nechceme nič s nimi spoločného! Preč od Macochy!“

Z liptovské stolice.

Som, ako aj okolo našej organizácie sdružení bratia, za úplné samourčenie národov. Nasledovne i Slováci musíme mati toto právo.

Rozpomente sa na rok 1906 a 1907, keď som chodil a rečnil medzi Vami. Už vtedy som sa dost určite a jasne vyjadril o našom pomere.

My sme bez intelligencie a bez vodcov. My nemáme obchodu, kupectva, bohatstva, kapitálu. Máme ale veľké pramene prirodzeného bohatstva.

Naše vody, vrchy kryjú v sebe nevyužité poklady. Toto všetko čaká na Vaše ruky i kapitále.

Sme jeden kmeň, jedno náboženstvo, i patríme spolu. I keďby som nebol tejto mienky; naša mäkkosť a slabosť by hnala ta. Znáš našu duševnú biedu, menovite my katolíci sme úplne opustení. Šľachta, intelligencia, kňazstvo nás úplne ponechalo. Školstvo cirkevné nás úplne tak, alebo väčšmi maďarizuje, ako státne. Naši kňazi na malé výminky sú cele v povleku maďarisacie. Na dedine kňaz, žid, notár, slúžny sú exponentami maďarisacie. Fary čo lepšie sú úplne v rukách nepriateľských. Farár, biskup, privátný patron nehľadí na súcosť, mravnosť, prácu a vzdelanosť, ale na politické smyšlanie. Maďaron je spôsobilý na každý úrad, Slovák na žiaden. Ani len školským radou ani dekánom alebo prísediacim sv. Stolice (v diecesi) nemože byť Slovák.

Práve teraz sa sestavili cirkevné výbory dla nového práva. Nás je hodne, pracujeme všetci, sme — aspoň ľudsky súdiac — bezúhonní, škandále nám nikto na oči vyhodiť nevie, a predsa nás Parvy cele tak ako ostatní obišli preto, že nechceme s prúdom plávať.

V školách, kostele sa celou parou maďarisuje, Medvecký má spor sa svojím biskupom. Do 11. septembra mal ultimatum, že jestli neodvolá veci v Ríme udané, je suspendovaný. My sme sa stotožnili s ním.

Či pri týchto veciach nemáme žiadať oslobodenie? My musíme byť cele neodvislí od maďarského episkopátu. Jestli len nechceme utonuť nábožensky i národne.

Pomer náš k Čechom má byť bratský, nenútený, volný zo srdca a krvi pochádzajúci.

Ovšem dnes je malý počet tých, ktorí takto smýšlajú. Boja sa a strach má velké oči.

Znáš tisícročné spolubývanie, pohodlie, pod ochranou maďarisacie, odpuštenie všetkých hriechov, hlivenie, nečinnosť Slováka, až veľká nábožnosť im je veľmi pohodlná a príjemná.

Češi sú nábožensky radikálni. Soukup, Masaryk, Stránský, Kramář všetko samý strašiak pre pohodlného slovenského smaďarisovaného kňaza.

Český náboženský radikalismus by ich nutil k ostražitej práci, na ktorú sú nenaučení. U nás spolkov žiadnych. Na kazateľnici vynášajú sa klepy a nadávanie.

Česko je nábožensky nepriateľom Rímu od Husa a Bielej Hory. Všetko nešťastie pripisujú Rímu a katolicismu.

K tomu sú od prírody ohnivejší a náchylnejší k volnosti.

So spojením sa i toto musí napraviť.

My musíme Čechy nábožensky a Češi nás národne, hospodársky a kultúrne obrodiť.

Keď náš konservatívny katolicismus sa spojí s českým vyškoleným, politicky vytríbeným, docielime mnoho.

O reč sa nebojím, veď sme si skoro jedno, úplne si spolu srostieme. Či budeme slovensky hovoriť, či česky v knihách, to nás neoslabí, to nám nepoškodí. Zničiť nás môže jedine atheismus. Za to by som nechcel na seba zodpovednosť brať.

Jaké záruky dostaneme na tomto poli?

*

Predpokladajúc, že majú nejaké tie záruky ohľadom hierarchie, delím úplne náhľady Zahradníkove a verím, že tomu to i tak bude a musí byť.

Biskup má byť tak jako Jeglič z ľudu a za ľud… Potrebujeme autonomiu aspoň takú ako luteráni a kalvini…

Pod viechou „Gratia Dei et apostolicae sedis“ sa páchajú veliké nešváry a nepravosti. Potom u nás tá gratia sa scvrkne na Tiszu a nevereckého Wekerla. A biskupami sú Bendovci, Vlkovci, Párvovci, ktorí sú církvi nie na osoh.

My potrebujeme slobodu, a tejto sa v rámcoch dnešného stavu nikdy nedožijeme. Vlk baránkovi dychať nedá.

Ovšem ľud sa týchto vecí mnoho ešte nerozumie, preto aspoň v takýchto okolnosťách ľud nad touto vecou rozhodovať nevie. Chudoba, sotrvačnosť, tisícročná poroba — to vo volnom úsudku prekážá. Maďaroni všetky sily napnú, aby vysledok vypadnul v ich prospech. Nás je málo, a i tých málo je zastrašené.

*

„Preto na tvoj úsudok sa uplne ponecháme. Žehnaj Ťa Boh a pamatuj na nás.“ — —

— — — — —

Tím ukončuji malou tuto anketu slovenskou, v níž 4 zástupci velikého významu zcela otevřeně tlumočí svoje názory o připojení Slováků k československému státu.

Pamětliv jsa srdečné prosby na konci projevu z liptovské stolice, vyžádal jsem si na místě vážném, směrodatném, úsudek o oněch obavách se stanoviska náboženského. Sděluji:

„Drahí bratia Slováci!

Nebojte sa nič o Vaše náboženstvo v budúcom Vašom československom štátě; stát proti náboženstvu pokračovat neide.

Kulturného boja štátom vedeného nebude.

Českoslov. stát uzavrie konkordát s Rímom a pri tom akiste predloží sv. otcu pápežovi všetko, čo ľud slovenský si želá od svojej církve.

Církevné majetky nebudú skonfiškované, tak aby ťarcha bohoslužby padla len na ľud — ale bude previedena úprava církevnych velkostatkov (ako aj svetských) na prospech ľudu a verejných záujmov. Církve budú slobodné.

Drahí bratia Slováci! Nebojte sa československého štátu! Bojte Vy sa viac zôstat v státe uhorskom. Keď som pred krátkým časom bol u jednoho staručkého slovenského kňaza shovárať se o týchto veciach, pokúšal som ho: „Dobre, pan farár, — že maďarizacia škodí národným a politickým záujmom Slovákov, je síce pravda, ale národnosť je nie unum necessarium — jedno potrebné, — pre dušu je hlavná vec náboženstvo…“ Na to mi odpovedal pan farár: „Veď to je tá vec… maďarizacia nám hádže celú generaciu od 50 rokov diablovi do tlamy… Maďarizacia je nábožensko-mravné nešťastie slovenského ľudu.“

Teda bratia Slováci, bojte Vy sa státu maďarského, lebo je Vám na nešťastie, na znivočenie tela i duše!“ —

Náboženskou stránku věci posuzuje také Denis ve jmenovaném spisu str. 273:

„Zbývá jediné rozluštění, a vnucuje se, spojení s Čechy. Polekalo na chvíli některé katolíky nezávislé, kteří žijí ještě ve vzpomínce na války husitské. Abychom pravdu řekli, znepokojení liberálů českých bylo by mnohem oprávněnější, poněvadž katolíci moravští a slovenští spojení jsouce mohli by opravdu míti většinu na sněme pražském. Jiní obávali se panovačného ducha Čechův a báli se, že odmítnou respektovati tradice a zvláštní individualitu kraje karpatského. Nepomýšleli, že Morava je na polovici slovenská, že bude mezi Čechami a Slovenskem v případě neshody oprávněnou prostředkovatelkou a že v žádném případě Čechové, i kdyby na to pomýšleli, neměli by prostředků, aby přivedli k vítězství svou zvláštní vůli.

Kdyby Slováci nepřijali sesílení, bylo by zřejmě přepjatým říci, že jejich shroucení je blízko, ale zdálo by se málo pravděpodobným, že by byli s to pokračovati do nekonečna v boji příliš nerovném. Upadali by ponenáhlu do situace analogické s onou, v níž živoří Srbové Lužičtí, kteří vymírají bez budoucnosti. Rozmnožili by žalostnou listinu kmenů slovanských, jež byly pohlceny germánským oceánem a jichž i jména sama vymizela: etiam periere ruinae.“ —

Ze všech projevů uhersko-slovenských, které jsme před tím uvedli, jest jasno, že lidé rozumní a poctiví na Slovensku jsou pro připojení ku státu československému.

A přece Maďaři rozhlašují, že Slováci sami nechtějí do československého státu.

Na to odpovídáme:

Maďaři podvádějí svět překrucováním pravdy nebo mluvením nepravdy. To jest jim věc běžná a učí tomu již děti ve škole. V dějepise pro V. a VI. třídu obecných škol sepsaném dle pokynů úředních stojí psáno na str. 53.:

„Ale Uhor nezahynul. Béla IV. opäť založil vlasť. Čoskoro ukázal svetu, že Uhor žije a vyhnal z vlasti zlých súsedov (Tatarov), ktorí sem prišli koristiť.

Tá vlastnosť Uhrov, že sa vedeli spraviť obľúbenými, že vedeli iných k sebe pritiahnuť, robila zázraky.“

Nebo často námi jmenovaný Maďaron Podhrádsky píše na klamání ciziny:

„Národ maďarský pokládal vždy Slováky za bratry mluvící jiným jazykem a činil až dosud co mohl, aby chránil jejich zájmy hmotné i mravní.

V budoucnosti bude třeba nadržovati jim ještě více, neboť kraj obývaný Slováky tvoří co do bohatství přírodního i co do kultury rozumové nevyčerpatelný důl, jejž třeba napřed vyzkoumati, aby byl později zužitkován.

Ostatně národ, jenž bydlí v horních Uhrách, jakkoli mluví jiným nářečím než jazyk maďarský, zachoval vždy neochvějnou věrnost vlasti maďarské a jsme oprávněni doufati, že jí zůstane s touž loyálností na vždy oddán.“

Proti této francouzsky psané nepravdě uvádíme výrok Francouze Denisa (str. 128):

„Co jest alespoň podstatné a co třeba si pamatovati, jest, že pro dobu skoro 4 století Slovensko, ačkoli nepřestává býti připoutáno ke koruně Sv. Štěpánské, nepodlehlo vlivům maďarským, že žilo svou vlastní existencí, že mělo odklon k Praze, a že z Čech obdrželo podstatné základy svého myšlení!“

Dokonalým vzorem maďarského podvodnictví je na příklad článek „Az est“ dne 22. října 1918, kterým z čista jasna prohlašuje se za cíl nynějšího válčení maďarského, co jím dle pravdy nebylo.

„Kdybychom učinili to, co na nás žádají, pak by na místě Uher zbyla obrovská rána, kterou by čas nikdy nezahojil. Jedem ponížení a potupy by tato rána stále hnisala, tato nespravedlnost by nepřestala řváti k nebesům, dokud by jen jediné maďarské hrdlo bylo na světě.

Kdybychom byli největšími tyrany na světě, kdyby desetkrát tolik bylo pravdou, čím nás pomlouvají národnostní štváči, žijící v kulturní cizině, ani pak by nebylo lze provésti tuto vraždu.

Vždyť je to šílenství, holá nemožnost, toho učiniti nemůžeme. Nynější válka byla maďarskému národu válkou za svobodu proti oligarchii a rakouským tyranům. Maďarský lid bojoval, aby se zbavil jařma, a aby do svých rukou dostal řízení svých osudů a vzal je těm, kteří moci od Vídně danou utlačovali lid.“

Směšno je, když si Maďaři po r. 1867 stěžují na tyranii Rakouska. Znamenitý spisovatel publicista anglický H. W. Steed, který dlouho žil ve Vídni a zná výtečně poměry, napsal ve své knize „The Hapsburg Monarchy“: „In reality Hungary governed Austria throu the Crown. Hungary could resist the Monarch, Austria could not.“

„Ve skutečnosti Uhry vládly Rakouskem prostřednictvím koruny. Uhry dovedli vzepřít se mocnáři, Rakousko nikoliv.“

Do odrůdy klamův a podvodův maďarských náleží také prohlašování Maďarů, že Slováci se pro připojení k československému státu nevyslovují.

Což se smějí Slováci v Uhrách v této věci ozvat?

Když Slováci smějí — ozvou se za bratrství s Čechy.

Dokud nešlo o státní sjednocení, Maďaři mlčeli, když na př. J. Botto napsal ve „Slovenské čítance“:

„I jazykové (nářeční) rozdíly jsou jednotné kultuře národní na velkou újmu. Na Slovensku jsou celé velké kraje, kde v každé osadě se mluví nářečím jiným. Proto bylo zavedení spisovné řeči středoslovenské skutkem přepotřebným, požehnaným a jediným, k cíli vedoucím prostředkem vzkříšení národního vědomí a přechodním mostem ke kulturní jednotě s národem českým. O tom totiž vůbec nemožno pochybovati, že národně probuzený lid ani na okamžik nemůže váhati, chopiti se rázně všech těch prostředků, kterými možno posilniti svazky kmenové a jednoty s národem českým. Národ slovenský, chce-li žíti, musí to učiniti i z příčin hmotného sesílení a udržení se. Národ český dokázal totiž i v minulosti a dokazuje skvěle i v přítomnosti, že jest z nejsilnějších činitelů v Slovanstvu a tak užitečným a přenutným učitelem svého mladšího bratra Slováka. A věru Slovákovi třeba učiti se ještě všemu.“

„Nejnovější školské zákony Apponyiho ožebračí národ slovenský docela, jestliže se Slováci nesorganisují proti nim v literární akci a kmenové jednotě s národem českým. Proti tomu je tedy nejjistějším, prospěšným krokem utužovati kulturní jednotu s národem pokrevním, českým, ustavičně čerpati z ryzích pramenů české národní osvěty a nepřetržitě osvěžovati city kmenové příslušnosti. Zachrániti národ slovenský jak hmotně tak i duševně, jest pouze možno v kulturní jednotě s národem českým.“

Tam, kde Slováci promluvit smějí, plným hlasem se ozvou i pro státní sjednocení s Čechy.

Po známé notě Wilsonově v lednu r. 1917, Slovenská liga v Americe vydala prohlášení, které převzali všichni Slováci za své. Uveřejnilo je také „Bratstvo“, orgán pensylvanskej slovenskej rímsko- a grécko-katolickej Jednoty dne 18. ledna 1917.

Nejdůležitější oddíl zní:

„Celý obsah odpovědi je sensačný, ale pre nás Slovákov a našich bratov Čechov je zvlášte horeuvedený odsek veľavýznamný, lebo tu v úradnom dokumente po prvý raz verejne pred celým svetom, záväzným spôsobom osvedčujú velmoci čtvordohody, že ony chcú uskutečniť naše žiadosti, keď vyplnenie tých žiadostí stavajú cele určite a jasne do soznamu tých vecí, za ktoré ony bojujú, tedy, ktoré budú i podmienkami mieru.

My s bratmi Čechmi začali sme akciu za oslobodenie Česka i Slovenska a hľa tu, vo veľavážnom historickom dokumente vyslovuje sa Štvordohoda, že ona chce, aby Slovákom a Čechom bola daná úplná sloboda a volnosť sebaurčovania, že chce, aby oba naše národy zbavené boly nadpanstva Nemcov a Maďarov, že chce, aby zeme koruny Českej (Česko, Moravia i Sliezko) a Slovensko spojené boly v jeden samostatný stát!

Túto radostnú zvesť sdeľujeme národu nášmu s veľkým zadosťučinením, lebo z nej každý roduverný Slovák móže teraz už jasne vidieť, že sa neženieme za nejakými fantastickými preludami, ale že naše politické žiadosti majú solidný, reálny základ. Lebo ich uskutečnenie želajú si také politickí činitelia, ktorí sú ich aj vstave previesť, lebo majú ku tomu aj potrebnú moc.

Radostná je pre nás táto zvesť i preto, lebo z nej každá verná duša slovanská móže vidieť, že svojou peňažnou obeťou nepodporovala a nepodporuje nejaký nízky švindel, ale skutočný, veliký, nesmierný prospech celého nášho národa a že svojou obeťou prispela ku dosiahnutiu velikého, vznešeného cieľa „Slobody slovenského národa!“

Tedy bratia, hore srdcia! Neustávajme v práci a v obetiach! Hodina činov bije! Postava oslobodenia národa nášho dostáva určité obrysy, jej ladná tvár vystupuje nad našimi Tatrami, objímime a vrúcne pritisnime ju na našu hruď!

„Za slobodu a právo — za drahé statky vesele v pred!“ —

Takové projevy ve svobodné vlasti, projevy volné mají význam. S těmi se musí počítat.

Ty také odpovídají náladě, jaká ovládá poctivé Slováky od dávných let. Zde píseň slovenská, složená v největších útiscích slovenských před půl stoletím:

Vůči takovým projevům a takové vnitřní náladě Slováků je přímo frivolní, co Maďaři vylhávají:

„Co se tyká merita Wilsonovy odpovědi, musím poznamenati, že můžeme sice uznati český národ, že ale se strany našich Slováků naprosto nebylo projeveno přání připojiti se k českému státu. Vždyť v poslední době došlo bez vměšování se vlády, kerá přímo zakázala stavěti se proti projevům svobodné vůle národa, k četným slovenským projevům, které se přímo ohrazují proti připojení k Čechům.“ (Dr. Wekerle 22. X. 1918.)

Které jsou to projevy? Kdo je učinil?

Šrobarův byl jasný a byl zaň internován. Jurigův je nejasný (tak mluví rafinovaný politik) — ale Ferdiš Juriga půjde spíše s Kramářem nežli s Andrassym.

Dle zásluhy byli Maďaři zakřiknuti Národním výborem dne 19. října 1918.

„Národní výbor protestuje tedy před celou světovou veřejností rozhodně proti tomu, že maďarským státem bylo světu namluveno, že naši slovenští bratři nechtějí již tvořiti národní a státní celek s národem, jehož jsou neoddělitelnou větví. Slováci jsou týráni a jest jim maďarským násilím znemožňováno veřejně volně prohlásiti, co jest jejích přáním, nechtějí-li o maďarské svobodě a demokracii uvažovati v — žaláři. Pod vojenským nátlakem vynucené projevy nemohou ve světě, který má býti vybudován na základě poctivé demokracie a naprosté svobody všech, platiti za nefalšovanou vůli národa, třeba byly ověšeny pláštíkem pod zvučným jménem plebiscitů. Slovenští bratři vědí nejlépe, co znamenají svobody, které jim Maďaři slibují, protože zkusili na vlastním těle, jak maďarský národnostní zákon v maďarské státní praksi vypadá. Vědí také, že český národ miluje slovenštinu právě tak jak svou mateřštinu a že bude největší radostí českého národa, zabezpečí-li slovenským bratřím všechnu jejich rázovitost a vše, čeho k rozvoji potřebují, ježto jsou přesvědčeni, že takové bratrské sdružení ve společném státě vzájemné lásky všech jeho větví jest nejlepší zárukou nové, veliké jazykové, hospodářské a kulturní budoucnosti našeho veškerého československého národa.“ —

Po čem Maďaři volají u Slováků, brzo budou míti, totiž prohlášení, že Slováci uherští si přejí připojení ku státu československému.

A tak končíme výzvou, kterou se kdysi za pronásledování uherské koalice povzbuzovali pracovníci-mučeníci ružomberští slovy Šrobárovými:

K těm připojujeme upřímný hlas dvou slok přidaných nyní časově Kolískem: