ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Chcete-li poznati slovenskou píseň lidovou v její původnosti? V jejím přirozeném půvabu?

Pak musíte na Slovensko!

Před několika lety po vyčerpaném pořadu slavností turčansko-martinských sešlo se nás večer ještě několik „u mamky Ivankovej“. Na ten večer — či noc? — nezapomenu nikdy! A proč?

Protože jsem tu vlastně poprvé slyšel pravou slovenskou píseň. Zpíval jeden, zpívalo jich víc, jednohlasně, dvojhlasně, s muzikou (hráli cigáni), bez muziky… Tak to vše hřálo u srdce… a nebylo to snad rozjaření vínem, bylo to teplo krásy. Co všechno nepřecházelo z písní těch do duší našich! Vrcholu dostoupilo nadšení, když s cymbálem a houslemi byly zpívány písničky, které starý redaktor Ambro Pietor žádával od hudebníků pod názvem „tie tri“. „Nebanovala bych…“^[1] byla mezi nimi. To zpívala slovenská intelligence písně lidové.

Když r. 1909 Scotus Viator přivedl s sebou na uměleckou výstavu do Hodonína několik Angličanů, Slováci z Uh. Skalice a nejbližšího Slovenska, netroufajíce si doma, přišli do Hodonína svým cizozemským přátelům zazpívat. Mme Rose (od Morning Postu) a Mr. Steed (od Timesu) nemohou na písně ty zapomenouti.

To zpívala intelligence i lid.

Nejvzácnějším požitkem jest však slovenská píseň lidová ve zpěvu lidu samého a to, když sobě zpívá, nikoliv jiným. Toť také nejlepší pramen lidové písně slovenské. To jest „zdroj vody živé“, prýštící se nezkalenou čistotou, zdroj, který nevysýchá — díky tvůrčí síle našeho Bohem nadaného lidu slovenského. Kdo chce osvěžiti duši svou nejpůvodnější, přemilou lahodou zdroje tohoto, musí na Slovensko, musí, musí mezi lid slovenský.

Rozumí se, že lid takto nebude zpívati na povel, podle přání a potřeby cizincovy, „na objednanou“, — lid zpívá nejryzeji podle své touhy, vnitřní potřeby své, podle svého srdce…; musí tedy příchozí trpělivě vyčkávati ony příležitosti, při nichž duše slovenská se rozehřeje…; vyčká-li, přinese mu trpělivost jistě růže nejvonnější.

Bloudili jsme kdysi s přítelem po trenčanských hájích téměř dva týdny, zastihli jsme často bystré šohaje při bujarém zpěvu; ale jakmile nás zahledli, hned umlkli, a ne a ne zpívati dále. Našli jsme děvčata u čačského kostela na trávníku. Předčítala si píseň o sv. Antonínu u Škarnicla tištěnou a skládala si na ni rozkošný nápěv dvojhlasný. Zpozorovala nás a — umlkla. Posléz jednou večeřejíce u milého hostitele faráře J. G. v D. zaslechli jsme z venku vícehlasý zpěv. „Tuná zvykly dievčence,“ — vyprávěl nám dříve jeden přítel — „v sobotu večer vysadnuť před dom a dvoj- trojhlasne spievajú na viacerých miestach dediny.“ Skutečně. V tichu teplého večera přelívaly se vlnky ladného zpěvu se strany na stranu a mísily se v čarovnou hudbu doliny, kterou v ozvěně seslabenou, jaksi zduševnělou odrážel les. Sedli jsme si do trávy, pod domem, kde děvčata zpívala, a zaníceně jsme poslouchali. Trenčínský zpěv jako většinou zpěv slovenský rodí se v přírodě a je stvořen pro přírodu. Zpěvákovi jest koncertní dvoranou hvězdnatá obloha; jeho posluchačem jest les anebo milý mu tvor, kterého si živě představuje.

Přijdete-li na svých potulkách Slovenskem až do Detvy, podaří se vám snad zakusiti jiného požitku lidové písně a hudby. Uslyšíte fujaru. Pěkně vypisuje to Lichard. Fujara jest téměř nezbytná pastýři ovec. Fujarou krátí si čas, odhání trudné myšlenky, rozkoší — třebas nevědomě — naplňuje nejen sebe, nýbrž i všechen dálný kraj okouzluje úchvatně zvuky melancholickými, srdce pronikajícími. Fujarou obhání svoje stádo, ba i ty ovečky jsou krotší, drží se lépe pohromadě, i pes je ostražitější při něžných tónech fujary. O valašku podepřený notuje si podivuhodné písně svoje po celé hodiny a tehdy jej nepozorovaně poslechnouti jest pro cizince nevýslovná slast a rozkoš. Anebo když v neděli večer ubírají se Detvou dva tři šohaji, když druh pěkným barytonem doprovází rozmarné trilky fujary — člověk by snil o věčných symfoniích nadhvězdných sborův, o budoucí slávě — —, kdyby ho neovanul od Polany drsný severák krušných osudů slovenského lidu…

Písně fujarové jsou typické pro detvanský lid. Vyjadřují sice žal, též i jiné city srdce plasticky, tklivě, dojímavě, ale ne jako písně některých národů s divokou zoufalostí, nýbrž v každém zvuku nacházíme vedle žalu také jiskerku naděje a útěchy, která mírní krutost bolu.

Není zpěvavějšího lidu nad lid slovenský a tu zase nad Detvana. Ať jde na pole, nebo ke studni pro vodu, ať sedí pod přeslicí, všude si pozpěvuje. Nejraději si vyzpěvuje v poli při žatvě, ale hlavně při sbírání sena, kterouž práci Detvané vykonávají ve — svátečních šatech. Písňový podklad se tu nevyčerpá. Když se něco mimořádného v okolí přihodí, už to děvčata sklepou do veršův a za týden už zpívají píseň po všem kraji. I koho chtějí vychváliti nebo v posměch uvésti, složí o něm písničku. Takové písňové „novinky“ objevují se, ale také zanikají neočekávaně rychle a často. (Viz „Detva“ od Karola Medveckého.)

Kdo delší dobu nebo častěji na Slovensku prodlí, jistě nabude příležitosti slyšeti píseň lidovou ve všech nejrozmanitějších odrůdách, obeznámiti se snadno s bohatým a neobyčejně básnickým obratem slovním, potěšiti se význačnou, rázovitou, půvabnou její hudbou. O rozmanitosti jednotlivých druhů písně slovenské, která lid doprovází od mládí do stáří a za všech životních okolností, velmi sličně píše Boh. Tablic v knize „Poezye“ (r. 1806): „Hned v první mladosti dítky Slováků, sotva ještě lalotati vědouce, již sobě brzy sami, brzy pak v společnosti jiných dítek prozpěvují… Když dítky vyspěly, tedy se tato náklonnost k zpěvům aneb aspoň v nich oblíbení ještě jasněji zjevuje. Mládenci a panny naše nemají téměř milejšího nad zpěvy zaměstnání. Buď že cestu někam konají aneb pracují na poli aneb ve vinicích, buď že žnou aneb předou, aneb jakoukoli jinou prací se zanášejí, vždycky mysl svou zpěvy vyrážejí. Což pak v květě mladosti Slovákům a Slovenkám milé bylo, to i v sešlém věku, když hlavy jejich ozdobnými šedinami zbělaly, nemilé jim nebývá. V své starosti ještě nejen zpívající mládež rádi slyší, ale i sami někdy ku př. o svatbách, aneb při jiných radostných příležitostech rádi sobě zazpívají, nýbrž i poskočí… I nejveselejší jejich zpěvy něco melancholického do sebe mají…“

Není celé Slovensko stejně zpěvné. Čím více na východ, tím původnější, rázovitější je melodie, tím hlubší, jímavější je slovo lidové písně. V západních, Moravě a jiným částem Rakouska s této strany přilehlých krajích Slovenska, jeví se i v písni lidové již vliv politického života, národního uvědomování. Ve III. svazku sbírky „Slovenské spevy“ je píseň „Od Holiča“, v níž lid zpívá mimo jiné:

Jako všude, tak i na Slovensku jeví se vliv nové kultury a změněných sociálních poměrův — úbytkem zpěvu lidového u lidu i intelligence, jenž není sice tak veliký a rychlý jako na př. v Čechách, ale přece je patrný. Přes to však Slovensko ještě dlouho a dlouho zůstane zpěvavým, a proto z duše voláme: Jděte za písní slovenskou, jděte na Slovensko!

Každému není ovšem dopřáno splniti tuto touhu po Slovensku. Ale i těm, kdož na Slovensko posud nemohou, možno těšiti se z písně slovenské. Nemohou-li přijíti oni k ní, může ona přijíti k nim. Jak to? V těch četných sbírkách slovenské písně lidové, jak je pořídili Šafařík, Kollár, Mišík, Medvecký, Kuba, částečně Čelakovský, Sušil, Bartoš, Černík a j., hlavně však jak ji rozšiřují „Priatelia slovenských spevov“ svojí velikou sbírkou (s nápěvy!) „Slovenské spevy“^[2] v Turčanském Sv. Martině (knihtlačiarský účast. spolok).

Chválíme-li tak velice slovenskou píseň lidovou a prohlašujeme-li, že je to „najkrajší spev na tom božom svete“, činíme tak nejen z vlastního dojmu a požitku, nýbrž i z oněch odborných studií, rozborův a statí, jež o významu aesthetickém — slovesném i hudebním — jakož i ethicko-sociálním písně slovenské napsali: Tablic, Štúr, Bella, Kadavý, Vajanský, Lichard, Novák (Jozef), Ludm. Markovičova, Schneider-Trnavský, Pypin a Spasovič, Bartoš, Janáček, Hlavinka, Houdek, Vorel, William Ritter, Branberger a j.

A poněvadž písně slovenské jsou skutečně „perly roztúžených srdiec medzi Dunajom a Tatrami…, šuchot krídel do výšky duchovních svetov vzletujúcích orlíkov“, jak se v úvodě I. svazku „Slovenských spevů“ praví, nedivíme se, že tak mnohé nejen slovenské, ale i moravské, české a jiné srdce si písně ty k srdci „přitulilo“ zvláště z umělcův a spisovatelů, kteří rozličným způsobem slovenskou píseň lidovou zpracovali.

Zpracováním lidové písně slovenské myslím předně jakoukoliv hudební úpravu původního znění lidové písně, jako jest klavírní doprovod, harmonisace pro vícehlasý zpěv, úprava pro cymbál, klavír, harmonium, housle a p., dále využitkování motivu nebo rázu písně slovenské pro samostatnou skladbu umělou.

Poukáži nyní jmenovitě na zpracovatele napřed slovenské, pak na české a seřadím je pořádkem abecedním.

A) Zpracovatelé slovenští jsou:

Babka Jur. Upravil některé písně lidové v pěkném dílku: „Fialôčky. Sbierka jedno-, dvoj-, troj- a štvorohlasných veselých i vážných piesní. Pre ev. školy zvláště a priateľov spevu vôbec“. Liptovská Sielnica, 1909. Nákl. vlastným. Cena poštou 1 K 10 h. Babka jest učitelem na ev. škole a „správca chóru“. Podnikl tu pokus, zavésti národní píseň do škol. Ale obává se, že knížka nebude schválena a že přinesl nadarmo hmotnou obět, vydav knížku nákladem vlastním. Píše v soukromém listě, že doufá také najíti odbyt u bratří Čechů. Kéž ho nesklame naděje ta! Knížka jest pečlivě složena, byla od časopisů pochválena a zaslouží toho tyto „Fialôčky“ plnou měrou, aby naše pěvecké spolky a přátelé slovenské písně si ji opatřili.

Bella Jan Levoslav (= Leopold) rodem ze Sv. Mikuláše v sev. Uhrách (nar. 1843) jest znám jako skladatel církevní i světský. V hudbě byl samoukem a teprve na gymnasiu levočském, kam poslal jej biskup spišský Lad. Zábojský (jeden z předchůdců Párvy-ho), ujal se ho hudbymilovný professor Leop. Dvořák. V semináři v Báňské Bystřici složil jako 16-letý mladík instrumentální mši, která v biskupském chrámě tamním provedena byla s velkým úspěchem. Z jeho sborů jmenuji zvláště: „Modlitbu sv. Cyrilla“ a „Matke Slave“. Harmonisoval slovenské písně národní, složil koncertní variace pro klavír na píseň „Pri Prešporku“. V letech šedesátých min. století vyšel malý sešit jeho skladeb. Jako kněz katolický byl také ředitelem kůru posledně v B. Bystřici, r. 1881 vystoupil z církve, odešel do Sedmihrad, v Sibini se oženil a žije tam posud jako ředitel sboru církve evangelické. O jeho činnosti skladatelské z tohoto období není žádných zpráv.

Bulla Blažej a Lihovecký Miloš vydali sešit slovenských písní: „Sbierka slovenských štvorospevov pre mužské a miešané sbory“. Náklad převzal knihtlačiarsko-učastinarský spolok v Turčanském Sv. Martině. 1901. Cena 60 haléřů. Sbírka tato vedle 2 sborů příležitostných a dvou pro mužský sbor: harmonisované národní hymny „Hej Slováci“ a „Bratislava“ obsahuje 18 písní lidových rozličného obsahu ve slohu snadném. Ve sbírce mužských čtverozpěvů „Vlastimil“ vydávané Rom. Nejedlým v seš. 32. (r. 1896) Bulla uveřejnil dvě serie harmonisovaných písní slovenských: č. 160. „Veniec ze slovenských piesni“ a č. 161. „Slovenské zvuky“. Pěkné sborky. Bulla má mnoho skladeb v rukopise, Turč. martinský „Spevokol“ má jich hojně ve svém archivu.

Fajnor Štefan. Narodil se 16. února 1844 v Brezové v nitranské stolici. Byl advokátem v Senici na Slovensku. Zemřel r. 1909 ve Vídni po operaci. Byl statečným a duchaplným obhájcem i vůbec vynikajícím pracovníkem národním. Hudbu pěstoval vášnivě již od malička. Když jako právník na cestě Mor. Lieskovou (v trenčanské stolici), kde právě bylo uprázdněno místo učitelské, odbavil nedělní služby boží, lid byl jeho hudbou a zpěvem tak dojat, že ho v konventě hned potom konaném jednomyslně zvolili za učitele a varhaníka. Nepřijal toho však. Když mu bylo 18 let, složil mimo jiné první sbírku harmonisovaných slovenských písní lidových a národních. — U českých i slovenských milovníků slovenské písně těšil se pověsti výtečného odborníka. V časopise „Naše Slovensko“ (r. 1910 na str. 194.) píše se o něm, že pojal ducha slovenské písně jako nikdo před ním. Aby slovenské písni otevřel cestu do ostatního světa slovanského, přednášel r. 1879 v Umělecké Besedě v Praze před sborem znalců o ní — opravdu objevitelsky.

Širším kruhům českým představil Fajnora Ludvík Kuba uveřejniv ve svém „Slovanstvu“ jednak stručný nástin jeho činnosti, jednak nejlepší ukázky z Fajnorovy rukopisné sbírky harmonisovaných písní, na př. „Horela lipka, horela“ nebo „Mať moja, mať moja“. Ale již Rudolf Pokorný k prvým dvěma číslům Československé knihovny vydal hudební přílohy, obsahující celkem 4 písně z Heydukovy sbírky „Cymbal a husle“, jež Fajnor v hudbu uvedl, při čemž, jak Kuba poznamenává, výtečně postiženým duchem písní slovenských podal zároveň doklad neobyčejné jich znalosti. V této knihovně měla vyjíti i rozprava Fajnorova o nápěvech slovenských, ale nedošlo ani na třetí svazek, ani na žádoucí práci Fajnorovu.

V poslední době obíral se Fajnor větší skladbou na text Čechových „Písní otroka“, která je v rukopise nedokončena. Rukopisů zůstalo po něm velké množství, které jsou nyní u syna dr. Vladimíra Fajnora, pravotára ve Zvoleni, ale mnohé roznesly ruce povolané i nepovolané.

Lidová píseň slovenská toho vyžaduje, aby hudební i literární pozůstalost Fajnorova z tohoto oboru byla vydána tiskem.

Figuss Viliam vydal „Slovenské ľudové piesně“ v Praze, nákladem V. Kotrby. — Autor jest učitelem na Slovensku. Sbírka tato obsahuje 25 písní hlavně z okolí Slatiny ve stolici zvolenské — s klavírním doprovodem. Některé písně jsou zvlášť pěkně propracovány, na př. ballada „Čie že to ovečky“ — šest sloh, pro každou doprovod jiný. Poloha hlasu zpěvního je vhodna pro většinu zpěváků, klavírní part někdy ne příliš obtížný, někdy zcela snadný. Schneider-Trnavský píše o sbírce této (Slov. pohľady 1908 č. 3.): „Sbierka tvori krásny, vkusne vystaveny sošit, ktorý svojím obsahom potěší nejednoho milovníka národnej piesně.“

Francisci Miloslav mimo jiné vydal sbírku písní slovenských, vybraných ze „Slovenských spevů“ a upravených pro pouhý klavír o názvu: Trávnice. 100 slovenských národních piesní. Na klavír pristrojil Miloslav Francisci. Nákladem knihtlačiarského účastinárského spolku v Turčianskom Sv. Martine, 1908. I. a II. sešit po 3 K. Druhé vydání. „Trávnice“ se nazývají děvčata, která chodí do hor aneb do polí na trávu. Cestou zpívají písně volného tempa, při čemž poslední slabiku na konci slohy nebo věty značně prodlužují. Podle nich i písně tyto nazývají se trávnice.

Zpracování Francisci-ho jest zajímavo a bohato myšlenkami. Cantus firmus původní melodie jest zachován. Uplatněno jest napodobení národního nástroje — cymbálu. V seznamu udáno, pod kterým názvem a v kterém sešitě hlavní sbírky „Slov. spevy“ lze najíti původní tóninu a text písně. Vedle cymbálových tremol proplétají se písněmi četné kadence.

Füredy Vladislav vydal: „Národní nápěvy ku zpěvankám vydaným od Jana Kollára, do not pro klavír uspořádané pořádkem v obou dílech zachovaným.“ V Pešti, svazek 1. (tištěno ve Vídni). R. 1837. Obsaženo je tu 25 písní v úpravě primitivní.

Kadavý Jan (nar. 1810, zemř. 1883) byl na Slováka přepěstěný Čech, z Jestřabí v Čechách. Jako mladík z touhy viděti Jana Kollára, přišel do Pešti a byl tam evang. učitelem. V bouřích r. 1848 byl od povstalých Maďarů uvězněn, pak vypověděn a zdržoval se v Praze. R. 1851 vrátil se do Uher. Působil v Něm. Lupči, v Ružomberku a pak jako správce školy v Turč. Sv. Martině. Účastnil se pilně slovenského ruchu literárního. S láskou pěstoval slovenskou píseň. R. 1873 vydal knížku „Malý spevák“, upravil mnoho písní lidových pro pěvecký sbor; vrcholu své činnosti dostoupil sborníkem „Slovenské spevy“, jimiž chtěl melodicky doplniti „Zpěvanky“ Kollárovy. Sborník ten vydává se i po smrti jeho dále.

Lichard Milan, nyní redaktor „Slovenského Týždenníku“ v Pešti, jeden z nejlepších žijících znatelů slovenské písně lidové, vydal: Šesť vencov zo slovenských národných piesní složených v antických stupniciach. Pre miešaný sbor usporiadal M. L. Nákladem vlastným. Cena 1 koruna. Turčianský sv. Martin. (V komisti J. Gašparika knihkupce.)

Milan Lichard jest nejhorlivějším propagátorem myšlenky, že při harmonisaci má býti lidové písni slovenské ponechán její původní, téměř církevní, chorální ráz. Tuto zásadu svoji také provedl v uvedených Šesti věncích, kdež u každé písně udává její starou stupnici. Lichard má mnoho skladeb v rukopise a napsal řadu článkův a pojednání o slovenské písni lidové, mimo jiné též do knihy Scota Viatora „Racial problems in Hungary“.

Rupeldt Karol, ev. učitel, správce škol a ředitel pěveckého spolku „Tatran“ v Lipt. Sv. Mikuláši († 1910), sestavil a vydal: „Spevníček dvojhlasných slovenských piesní“. Ružomberok. Nákl. Karla Salvu. 1897. Cena 60 hal. Zpěvníček ten, jenž jest novým vydáním starší sbírky „Venček slovenských národ. piesní“ (1. vyd. 1874, 2. vyd. 1884 v Turč. Sv. Martině), autor věnoval „Bratom učitelóm a slovenskej mládeži“ poznamenává však, že Spevníček tento je také „pre každého, kto spievať vie, chce a môže“. Jest to prostá knížečka obsahující 60 písní, upravených — až na jednu — dvojhlasné. Některé jsou vyňaty z „Malého speváka“ J. Kadavého, některé jsou od Rupeldta samého složeny, ostatní jsou písně národní a lidové. Zde je v notách i píseň znárodnělá „Spievaj že si, spievaj“, Pod Kriváňom, Drotarská a j.

R. 1910 vyšla sbírka: „Kytky slovenských piesní“. Sešit I. Pre miašeny a mužský sbor. Harmonisoval Karol Rupeldt. Nákladom knihtl.-účast. spolku. Turčianský sv. Martin. Cena 1 K.

Zpracování písní lidových jest tu podobné jako u Licharda nebo Bully, výběr písní je zdařilý. K. Rupeldt uplatňoval také v redakčním sboru „Slovenských spevov“ zdárně znalost svoji.

Schneider-Trnavský Mikuláš jest hudebníkem z povolání. Narodil se r. 1881 v Trnavě na Slovensku. Studoval na pražské konservatoři, kterouž r. 1905 s pěkným prospěchem absolvoval, vzdělán jsa hlavně dokonale v komposici. Při výstupní zkoušce v Rudolfinu debutoval velmi zdařilou sonátou houslovou a písněmi. Po rozličných pokusech jiných uchytil se jako ředitel kůru ve svém rodném městě Trnavě. Jest to hudebník výborný, skladatel nadějný, snad nejlepší ze všech slovenských. Jeho posud největší dílo jest: „Sbierka národných slovenských piesní“. Nákladom slovenského spolku „Detvana“. Praha 1905. Vyšlo již 2. vydání.

Velmi cenný jest slovenský jeho úvod, v němž mluví o harmonisaci lidových písní a podává důležité poznámky, pokyny a vysvětlivky k jednotlivým číslům své sbírky. Píše na př.: „Ku harmonisácii ľudovej piesne, ktorá je pôvodne komponována pre jedon hlas, treba odvahy, tým viac, keď uvážíme, že mnohé piesne slovenské harmonisáciu nesnesou. — No, náš zmodernisovaný sluch neuspokojí sa s púhým zaspievaním týchto piesní, naše ucho už túži za sprievodom, a hudobník, ktorý pieseň slovenskú počúva, je nadšený a čuje pri nej zaznievať zajímavé harmonie — nenazdajky ju harmonisuje. — Mýlil by sa ten, kto by myslel, že cieľom mojím bolo, keď som sa práce chytil, harmonisovať piesne tito; ja som ku každej piesni prikomponoval len odpovedajúci, charakteristický sprievod. Opatril som každú malým úvodom, aby som tým upozornil poslucháča na obsah piesní a kde som za potrebné držal, pripísal som malú dohru a tak pieseň vložil do hudobného rámca.“

Podobně zpracoval a vydal Trnavský Tři slovenské písně lidové v edici „České hudby“ v Kutné Hoře, mezi nimi starobylou, z dob pohanských prý pocházející píseň „Horela lipka, horela“, jejíž úpravu zajímavo srovnati s úpravou Fajnorovou (u Lud. Kuby).

Posledním dílem Schn.-Trnavského v tomto oboru jest: „Sbierka slovenských ľudových piesní pro stredný hlas a klavírový sprievod“. Nakladatelem je Knihtlač. účast. spolok v Turč. sv. Martině. Cena 5 K.

Sbírka obsahuje 30 písní. Bulla píše o ní co nejpochvalněji v „Nár. novinách“, Lichard ve „Slovenském denníku“, kdež chválí se zvláště Trnavského porozumění pro starobylý ráz tonin v lidové písni slovenské.

Jiným význačným dílem Trnavského jest: „Pôvodné slovenské piesne“. Myjava. Vydali: Pavel Kulišek a Milan P. Sloboda. 1907. V komisi Mojmíra Urbánka v Praze. Jest to deset původních skladeb na básnická slova Svetozara Hurbana, Vajanského, Hviezdosľava, Jesenského, Podjavorinské a — písní lidových. Z posledních jsou dvě: „Ďaleko, široko…“ a „Hej, už som všetko prepil!“, jak skladatel sám praví: „Nový nápev na staré slová“, t. j. na texty lidových písní hudba samostatně skládaná, ovšem v duchu hudby lidové, což zvláště v poslední písni Trnavského (Hej, už som…) je význačno.

V rukopise Trnavský má plno skladeb: Písně, sbory, Slovenské tance a zvláště symfonickou báseň „Janošík“. Zpěvně-hudební materiál janošíkovsko-zbojnický jest bohatý. Nedivíme se, že dva skladatelé chystají operu „Janošík“ — Trnavský a Vít. Novák.

William Ritter zmiňuje se v článku v „Nár. novinách“ o Trnavském takto: „V Praze jsem se sešel s několika mladými hudebníky slovenskými. Jeden z nich, Mikuláš Schneider, má mnoho talentu. Ale konstatoval jsem, že nechápou svého poslání…“ Tímto posláním Ritter mínil vědomí slovenských skladatelů, že svým slovenským uměním hudebním mají dobýti světa. Trnavský je si plně vědom tohoto cíle, ale bídné poměry kulturní na Slovensku překážejí mu věnovati se těmto slovenským ideálům uměleckým plně a dle vůle i nadání. V jednom dopise stěžuje si Trnavský trpce na svoji neutěšenou situaci, přiznává, že i při velkém nadání je nutno ještě mnoho studovati, neboť: „Slovákom byť a skladatelom — neznamená ešte byť slovenským skladatelom. No dúfám v Pánaboha, že mi k tomu pomôže“. Umělecké „Credo“ Trnavského jest nejvýš ideální a zcela dle přání nejen Ritterova, nýbrž i všech přátel Slováků a umění slovanského. K tomu však nutno dbáti i druhého „Creda“ jeho: „Čo hodlám robiť v budúcnosti? Čo hodlám robiť? Hodlám si vydelať tolik grošu, abych sa mohol mojim veciam, svojmu studiu v najvätšom klidu s telom a dušou venovať.“ Tento hlas měl by vzbudit — mecenáše! Nesmí se věc tak důležitá zanedbati, aby jediný nadějný skladatel slovenský byl nucen pro potřebný kus chleba sloužiti buď Maďarům, nebo Němcům, jako bylo nebezpečí pro Trnavského, kdy po pobytu v Berlíně měl skládati operetty na německé texty…

Szuchany M.: Písně světské lidu slovanského v Uhřích, do musických not pro klavír složené. V Pešti 1830. Dvanáct písní slovenských.

Šaško Vladimír G. narodil se v Brezovej (nitranská stolice), kdež otec jeho byl učitelem. Již jako chlapec šestiletý hrál na varhany (bez pedálu). Byl dán na vzdělání školní do Ústí n./Orl. v Čechách, Uh. Hradiště, B. Bystřice, Šoproně a Prešpurka. Hudbu vášnivě miloval, ale otec — ač sám výborný hudebník — nechtěl z něho míti „muzikanta“. Složil sice zkoušku varhanicko-učitelskou, ale nebyl v tom povolání spokojen. Odešel do Pešti na konservátoř. Pak odjel do Ameriky, navštěvoval řádně „Chicago Musical College“ a stal se učitelem hudby. R. 1908 vrátil se do vlasti. Ve věku 11-12 roků odvážil se harmonisovati slovenské písně lidové. Jako zralý hudebník složil: Slovenská rhapsodie I. Des-moll (na thema „Ja som bača“), Slovenská rhapsodie II. Es-moll (na thema „Anička, dušička“), Variace na píseň „Elena, Elena“, 35 slovenských písní pro klavír solo, pro zpěv s průvodem klavíru písně: „Nebanovala bych“ a „Prindi ty šuhalko“ — věnované pí. Mudrochové v Chicagu, rozličné písně lidové, upravené pro čtverozpěv, mimo to čtverozpěvy původní na slova A. Sládkoviče a j. Škoda jen, že žádná z uvedených skladeb Šaškových nevyšla posud tiskem. I zde se hledá — mecenáš.

Posléz od neznámého autora uvádí dr. Č. Zíbrt ve své „Sbírce pramenů“ na str. 48. Slovenské národnie piesne. V Praze 1880. Texty a nápěvy, upravené pro mužské hlasy, k těmto písním: Nitra; Sobota, neděle; Zalúbenec; Odsúdený; Rozchod.

Zmínky zasluhují tu ještě: Krčméry, Laciak, Rizner a zvláště Meličko, člen redakce „Slov. spevov“.

B) Čeští vzdělavatelé.

Eduard Bartoníček vydal: 1. „Směs ze slovenských písní“. V Praze, nákl. Fr. A. Urbánka. Cena 3 K. 2. Slovenské spevy. Druhá směs slovenských národních písní. Nákl. skladatelovým v Mor. Ostravě. Cena 4 K. Věnováno Spevokolu v Turč. Sv. Martině.

Obě skladby jsou pro smíšený sbor s průvodem klavíru, první obsahuje 8, druhá 12 lidových písní. Bl. Bulla píše skladateli: „Vystíhli ste se zvláštným jemným citom vlastný ton a spôsob harmonisacie našej piesne neumelkujúc, ale solidne, lapidarne ako pieseň sama, harmonisujúc, poskládali ste utešenú vonnú kytku a podali ste ju nám, za co Vám srdečnú vďaku vyslovujem, prajúc si úprimne, byste nám takýchto skvostov ešte mnoho poskytnúť a hudobný svet s tymito pokladami ľudovej poesie oboznamovat ráčili.“

Karel Bendl složil na slova Ad. Heyduka dvě řady „Cigánských melodií“ pro 1 hlas s průvodem klavíru. První serie — s českým a německým textem vyšla u F. A. Urbánka v Praze, druhá s textem českým a anglickým v Londýně Novello Ewer a Co. V některých z těchto zpěvů jsou stopy lidové písně slovenské. Upravil pro sbor píseň „Nitra“.

Antonín Dvořák vděčí velice mnoho lidové písni slovenské a ona jemu.

Prvního světového úspěchu uměleckého Dvořák dosáhl svými „Moravskými dvojzpěvy“ (13 duett pro soprán a alt s průvodem klavíru, II. vydání: N. Simrock, Berlín), a ty pomohly mu k další slávě. Některá čísla jsou původu slovenského, na př. „Hraj, muziko, hraj“ (od Cáhnova).

Později vyšly: Čtyři písně ve slohu prostonárodním — pro jeden hlas s průvodem piana. N. Simrock. Berlín. Text je nezměněný z lidové písně, hudba je Dvořákova. Vedle české „Ach není, není tu“ jsou zde 3 písně slovenské: „Dobru noc“, „Žalo dievča, žalo trávu“ a „Ej mám ja koňa faku“, o nichž těžko říci, která je krásnější.

V národním tónu slovenském Dvořák složil také některé sbory na př. „Travička zelená“, „Milenka travička“ (Ty velické zvony smutně vyzváňajú, všeci sa čudujú, co to znamenajú? — Text od hranic moravsko-uherských).

Jos. R. Foerster v opeře „Eva“ snažil se na některých místech dáti své skladbě slovenské zbarvení melodicky a rythmicky. Sám určitě prohlašuje, že konal potřebná k tomu studia; V III. jednání užil slovenského lidového textu „Vodu, vodu“, v I. jednání užil nápěvu taneční písně z Velké, který dává hráti rohu lesnímu, zatím co pro vyšší hlasy napsal k němu svoji vlastní melodii. Celkem však není „slovenskost“ Evy tak patrna.

Leoš Janáček věnoval se více zpracování lidové písně moravsko-slovenské nežli uhersko-slovenské, ale jeho mistrovské dílo, opera „Její pastorkyňa“, jest velevýznamné pro slovenskou hudbu vůbec ve slohu národním. Schneider-Trnavský — tedy uherský Slovák — praví o téže opeře: „Leoš Janáček ukázal nám slovenským skladatelom cestu, po ktorej máme chodiť, a spôsob, ktorým sa má národný slovenský element v skladbe klassickej uplatniť. To hle je dílo, ktoré vzniklo a povstalo z tej iniciativy, že Janáček v tejto jeho opere nie len spôsob spevu slovenského chcel demonstrovať, ale spôsob reči ľudovej slovenskej, a tu vytvoril nový, specielne slovenský spôsob recitativu… Toto je ten pravý spôsob a najlepšie využitkování národnej piesne slovenskej.“ Janáčkovy klavírní doprovody Lidových písní jsou zcela původní a vystižně rázovity.

Pavel Křížkovský (nar. 1820, zemř. 1885), kněz augustiniánský na Starém Brně, přítel výtečného sběratele lidových písní moravských Fr. Sušila, skladatel — byl u nás vůbec první, který pojal myšlenku hudbu umělou zbudovati na podkladě hudebně-zpěvního umění lidového a sám myšlenku tu svými skladbami prováděl.

Význam Křížkovského hlavně spočívá v tom, že je zakladatelem národní hudby české na podkladě lidové písně. Smetana sám to doznal výrokem často opakovaným: „Teprve, když jsem slyšel sbory Křížkovského, seznal jsem, co je česká hudba… Křížkovský zplodil Smetanu a Smetana Dvořáka.“ (Moravská čítanka str. 221.) A právě nejvýznačnější a nejlepší sbory jeho „Rozchodná“, „Dívča, dívča“, „Odvedeného prosba“, a „Utonulá“ spočívají na písních — slovenských, z nichž některé jsou z hranic moravsko-uherských, některé i ze středu Slovenska samého, na př. „Dievča“. Tato píseň pod názvem „Dievča, dievča“ jest ve Slovenských spevoch a její původ je tam označen: Liptovská stolice. Rovněž ve „Spevoch“ jest uveřejněna druhá notace (dvojhlasně) a to právě podle zpracování Křížkovského.

Také ono původní zpracování písně pro 1 hlas s umělým, ale rázovitým průvodem klavírním, jemuž se podivujeme na př. u Nováka nebo Trnavského, jal se prováděti Křížkovský, jak svědčí na př. jeho slovenská píseň „Letěl, letěl roj“.

Ludvík Kuba vydal „Slovanstvo ve svých zpěvech“. Třetí díl této sbírky jsou „Písně slovenské“. Je tu 143 písní lidových i znárodnělých. Zpracování jest velmi rozmanité: pro 1 hlas s klavírem, pro dvojzpěvy, trojzpěvy, pro smíšený nebo mužský sbor, pro piano solo, někdy táž píseň jest upravena dvěma způsoby v rozličných toninách — při každé formě však zachován celý původní nápěv.

František Musil (nar. 1852, zemř. 1908) mimo drobné doprovody k lidovým písním složil: „Dvacet mužských sborů na základě slovenských národních motivů“. V Brně, 1902. Nákladem Tiskárny benediktinské. S českým a německým textem. Je to práce umělecky poctivá, některé sbory jsou nádherny. Texty jsou vzaty beze změny z lidových písní slovenských, z hudby pak motivy, které jsou výborně propracovány, tak, aby jednak ráz umění lidového slovenského nebyl setřen, jednak aby skladba měla svůj umělecký styl i kvalitu. Sám autor praví: „Chtěl jsem svými slovenskými sbory dokázati, že je možno malovati, dramatisovati a illustrovati jednoduchými prostředky obyčejné práce thematické…“ Sbory Musilovy jsou velmi vděčny: jsou milé i umělecky cenné.

Vítězslav Novák svým zpracováním písně slovenské zasluhoval by zvláštní kapitoly, aby celý relief jeho umění slovenského náležitě vystoupil. Zde nelze než stručně podati nejdůležitější data a fakta.

Novákovo slovenské Credo umělecké jest asi toto: Píseň slovenskou slyšel poprvé na Moravě od Slovákův uherských, kteří tu byli po práci polní. Na Slovensku uherském byl několikrát a to ve stolicích: trenčanské, turčanské, oravské, liptovské, zvoleňské a nitranské. Nešlo mu tak o sbírání lidových písní — ačkoli mnohou posud netištěnou našel a zaznamenal — jako spíše o způsob zpěvu a seznámeni s lidovou hudbou. Zajímaly ho gajdy, fujara a cymbál. Studiem slovenské písně lidové chtěl stanoviti poměr její k písním jiných slovanských kmenů a potom, když vnikl do jejích zvláštností, snažil se umělecky dále tvořiti. Byly to nejprve skladby písní a sborových ballad na lidové texty, pak komorní a orchestrální skladby; z posledních: V Tatrách, Slovácká suita, Klavírní quintett, 1. smyčcový quartett a rozličné klavírní skladby, které se hlásí ku svému slovenskému původu. V jiných dílech jsou „slovakismy“ více méně zakryty — dle programu toho neb onoho díla. Novák přeje si nyní složiti ještě slovenskou operu, což posud vždy ztroskotalo — nevhodným, nemožným librettem. — Pokud se týče jeho doprovodů slovenských písní, snažil se především podati kolorit. Z písní těch má zaznívati hra venkovských hudců nebo cymbálu — ovšem v uměleckém zpracování.

Milan Lichard — Slovák — stěžuje si na slovenskou hudbu Novákovu, že prý nedbá starobylého rázu slovenských písní lidových, církevních tonin, že moderností a raffinovaností hudební stírá pel s písní slovenských. M. Schneider-Trnavský — Slovák — píše: „Vítězslav Novák je kapacitou specielne uhersko-slovenskej piesni, jenž genialným spusobom uplatnuje svoj (akklimatizatiou sice usvojený, ale predsa pravý a zdravý) slovenský element. (Slovenská suita.) V jeho 25 slovenských piesní, ale nie v každej.“

Z jeho skladeb tu uvádím:

Slovenské spevy pro jeden hlas s průvodem klavíru. 15 písní. Tato sbírka vyšla nejprve jako příloha ku zmíněné již knize „Slovensko“ vydané Uměleckou Besedou v Praze. Nyní vyšly tyto Slovenské spevy ve II. nezměněném vydání rovněž nákladem Umělecké Besedy jako sešit I. Hned po nich vyšel sešit II. týmž nákladem, obsahující některé přímo skvostné písně. (Cena sešitu 2 K.)

25 slovenských písní pro 1 hlas s průvodem piana. V Praze. Nákladem Mojmíra Urbánka. Cena 2 K 50 h. — O této sbírce viz referát v „Daliboru“ r. 1903.

„Písničky na slova moravské poesie lidové“. (Mezi nimi také texty slovenské.) V Praze. 1. sešit u J. Otty, 4 sešity u F. A. Urbánka. Po 2 K.

Ranoša. Neščasná vojna. Vražedný milý. Ballady pro smíšený sbor s klavírem nebo orchestrem. Nákladem Mojmíra Urbánka.

Slovácká suita. Pro piano na 2 ruce nebo orchestr. Pět vět: V kostele. Mezi dětmi. Zamilovaní. U muziky. V noci. — Nákladem Mojmíra Urbánka. Cena 3 K 50 h. (Viz Dalibor 1906.)

V poslední své velké skladbě „Bouře“ (pro sbor, soli, klavír, orchestr), poprvé provozované s bouřlivým úspěchem o jubileu Filharmonické Besedy v Brně 17. dubna 1910, jednu část Novák založil na thematě (poněkud změněném) slovenské písně: „Láska, Bože, Láska, kde ťa ľudia beru?“

Novák miluje slovenskou píseň lidovou, proto jí vědomě jistě nikdy neublíží.

V. J. Novotný: Slovácké písně. Nákladem V. Kotrby v Praze. Je to sbírka 25 písní slovenských pro 1 hlas s průvodem piana, ku propagaci slovenské písně lidové velmi užitečná, se stanoviska čistě uměleckého ne tak cenná, jako na př. sbírka Novákova nebo Trnavského, protože Novotný, ač ve slovním úvodě svém poukazuje na melodické klenoty své sbírky, nedovedl vždy klenot ten (= nápěv písně lidové) zařaditi do vhodné a rovnocenné obruby doprovodové. Někde se mu to podařilo. Novotný zůstal příliš českým při slovenské, svérázné písni.

Polášek-Piťo. V Ružomberku nákl. K. Salvy vyšly: „Trávnice. Ako ich hrával slavný hudobník Jozef Piťo, harmonisoval jeho syn Šandor a v klavírny sloh upravil J. N. Polášek, správca hudeb. školy a hud. skladateľ vo Val. Meziříčí“. Motto tohoto vydání zní:

Jozef Piťo byl slavný cigánský primáš, který slovenské písně dovedl překrásně houslemi tlumočiti. Svetozar Hurban Vajanský v novelle „Husla“ věnuje mu nadšenou a vřelou vzpomínku při hře hrdiny novelly té Žáka: „Hja, páni moji, ja som počal ,Nebanovala bych‘ a trávnice od Piťu, od neho samého… Vy, mláďatká, ani pochopu nemáte o tom, čo je slovenská pieseň na husliach. ,Na husli,‘ hovorieval starý Piťo… ,Podaj mi moju huslu,‘ riekol, a rákoš cigáňov skočil, aby mu podali ,huslu‘. Oni ho všetci milovali a obdivovali. Nikdy som neviděl bezzištnejšieho obdivovania. Korili sa mu: sekundář prestal ťahať, zbledol, zadíval sa na majstra a veľké slzy mal v očiach.“

Ludevít Procházka (nar. 1837, zem. 1888) vydával sborník: Kytice slovanská, sbírka národních zpěvů všeslovanských pro smíšené hlasy. Jako II. sešit vyšla v této hud. úpravě směs písní lidových „Z luhů slovenských“. Nakladatel Em. Starý v Praze. Cena 1 K 80 hal.

Jak vroucí láskou Procházka lnul k písni lidové, o tom svědčí, co psal J. L. Bellovi: „Jsem ode dávna horlivý ctitel národních písní slovanských, neboť jsem rovněž toho přesvědčení, že jen na jich základě lze domoci se hudby slovanské, — jaké to poklady dosud neznámé… jak bohati jsme proti jiným národům! My čerpati můžeme z tolikerých pramenů, vybíhajících vesměs z jedné velké duše, které, Bůh dá! jednou v mohutný proud vzrostou, jenž zaplaví veškerý svět.“

Stanislav Suda — slepý skladatel, složil operu na slovenčící text Karla Želenského „U božích muk“, jejíž děj se odehrává na Slovensku. Podle doznání autorova necitoval nikde slovenské písně lidové, ale snažil se přece pracovati v duchu těchto písní — co do rytmu a melodie. Pomohlo mu studium slovenské písně a tanec „Odzemek“ pokládá sám za nejpůvodnější kousek partitury, protože se nejvíce blíží lidové písni slovenské.

Zcela stručně upozorňujeme na zpracovatele písně slovenské ve sbírkách jiných písní nebo i menší měrou ve skladbách původních: Brotan (Valašská poesie), Doskočil (Moravské), Holain (Moravské), Hopp (symf. báseň Šumena, na slova Sv. H. Vajanského, rukop.), Hrazdira (Z luhů moravských), Javůrek (Nár. písně 1875), Kolář-Vávra (Národní písně), Kovařovič (Kto za pravdu hori), Kožušníček (Slovácké trojzpěvy — morav.), Lisický (čtverozpěv „Majorán“), Luňáček (4 slov. písně u R. Nejedlého), Malát (Zpěvník), Moučka (Zpěvník), Nejedlý Rom. (rozličné edice), Nešvera (v opeře Radhošt „Já jsem bača velmi starý“), Pazdírek (Album), Pivoda (Aj čo by bola, Proč jsi k nám neprišeu), Pokorný (23 slovenských a slováckých písní, muž. čtverozpěv), Sedlák (Zpěvník kapesní, „Naše zpěvy“), Svoboda (Věnec lípový), Suk (sbor „Mať moja“ a v některých skladbách), Vorel (v nádherné sbírce „Naše zpěvy“, Brno), Zelinka (Na nivách slováckých).

Podotýkáme také, že píseň slovenská je často zpracována v rozličných učebnicích čili Školách (na klavír, housle, harmonium).^[3]

C) Cizí vzdělavatelé.

K tomuto odstavci upozorňujeme zvlášť na vzpomenutý již článek Villiama Rittera v „Našem Slovensku“ (1910 seš. 5 — 6), jenž upozorňuje na ducha starých písní slovenských ve skladbách světových skladatelů. Je v tom něco fantasie, něco pravdy. Celou pravdu však díme, že slovenské písně lidové využitkovali na př. Brahms a Liszt, — snad ani nevědouce, že je to píseň slovenská… Maďaři jsou již zvykli vše, co v Uhrách je pěkného, vydávati za — maďarské.

Že maďarští skladatelé (Dohnanyi) a zvláště cigáni někdy pěkně a někdy „všelijak“ zpracují slovenské písně, je známo. Před nedávném byl zápas cikánských kapel o cenu v Budapešti. Vítězství dobyl primas — Banda Marczi a zač? Za „maďarské písně lidové“. V pravdě však byly to staré slovenské písně lidové z Liptova.

Slavný virtuos klavírní Paderewski složil operu „Manru“, jejíž děj se odehrává v tatranské dědině. Vliv sloven. písní na hudbu jeho je patrný.

A což moderní král operett — Lehár?! Zvláště v „Dráteníčku“ slovačil a tím zvítězil…

Z cizího literárního zpracování zasluhuje zmínky francouzský román „Fillet Slovaque“ (Děvče slovenské) Williama Rittera, v němž často se opakuje motiv slovenské „Bože môj, otče môj“. Jedno takové místo zní:

„A jako příval znova objeví se pí. Wielandová, rozpálená, utírajíc se zástěrou:

Nuže, uličnice, statně k dílu, pro lásku Boží! Říká se, že mladé Slovenky umějí tak pěkně zpívati, zpívej tedy trochu, způsobí-li ti to potěšení a dodá-li ti to trochu živosti.

A znova ztratí se do kuchyně, zanechávajíc maličkou zaraženu…

Ach, ovšem, zpívat! Má ji za opilou tato ženština? Zdali slyšel kdo zpívat někdy, byť Slováka před cizincem, leda že by byl opilý. Ó cudnosti jejich ducha národního a jeho výrazu! Zpívati! Zpívati! A vzlykot ji dusí. Ach, ona ví dobře, kterou píseň by zpívala, kdyby její srdce nebylo jako za živa zazděno! Ó, toho smutného nápěvu, jehož slova bez ustání stoupají na její rty od té doby, co je zde… nejsrdcelomnější z žalob slovenských proti osudu: Bože môj, otče môj, však je ten svet zmotaný…! — —“

Se zpracováním souvisí také rozšíření lidové písně slovenské.

To děje se předně překlady písní buď v cizojazyčných pojednáních a sbírkách nebo ve skladbách vydaných nejen s textem původním, nýbrž i přeloženým.

Překlad polský: Brodziňski Kazimír, Wójcicki K. W. (Bližší viz Dr. Č. Zíbrt „Prameny“ str. 52, 67).

Ruský: N. Berga (Zíbrt, str. 83).

Francouzský: Millien Achille (Zíb., str. 114).

Vlašský: Turati Pietro (Zíbrt, str. 100).

Dánský: Berggreen A. P. (Zíbrt, str. 93).

Anglický: William Alfred M. (Zíbrt, str. 115), Taloj (Zíbrt, str. 74), „Morav. dvojzpěvy“ Dvořákovy, Čtyři písně ve slohu prostonár. od Dvořáka — anglický překlad pořídila: Mrs. John P. Morgan (of New York).

Německý: Josef Wenzig (Zíbrt, str. 64, 96, 99), Dr. Ed. Albert (Zíbrt, str. 118), Karel Eichler 20 písní slov. ve sborech Musilových, O. Malybrok-Stieler (Čtyři písně ve slohu prostonárodním od Dvořáka), Mor. Dvojzpěvy (překladatel neudán).^[4]

Další způsob rozšíření je produkce, přednes písně slovenské a skladeb příbuzných zpěvem nebo hrou.

A tu mezi šiřiteli jednak v samých Uhrách, jednak po ostatním světě dlužno jmenovati — cigány — muzikanty, kteří vědomky i nevědomky slovenské písně mezi svými notami hrají.

V Čechách a zvláště na Moravě je slovenská píseň velmi oblíbena a rozšiřuje se koncerty i menšími hudebními a zpěvními podniky a zábavami. R. 1908 pořádal pisatel tohoto článku přednášky o slovenské písni (v Brně, Kroměříži, Prostějově, Král. Poli), při nichž vedle jeho zpěvu s velkým úspěchem hrála slovenské písně na cymbál Hanička Ivankova z Turč. Sv. Martina, známá také svojí hrou v Plzni, Táboře, v Praze (zde zatím v užším kruhu společnosti studentů slovenských). V Praze právě mezi studenty slovenskými poznal píseň slovenskou francouzský skladatel L. Charpentier a dříve také francouzský sochař Rodin, který i na Mor. Slovensku samém byv r. 1902 u příležitosti slovenské výstavy umělecké v Hodoníně hostem Jožky Úprky ve Hrozn. Lhotě těšil se zpěvu a hudbě Slováků moravských i uherských, přivedených sem Drem. P. Blahem. Slovenská píseň líbila se Rodinovi tak velice, že když r. 1908 Pěvecké sdružení učitelů moravských koncertovalo v Paříži, Rodin si je pozval do svého atelieru, aby jemu a jeho přátelům pařížským zazpívali slovenské písně.

V užším kruhu uměleckém byla slovenská píseň v Paříži již dříve slyšena a sice zpěvem býv. dramatické umělkyně Nár. divadla pražského pí. Velsové-Slavíkové.

Velkých zásluh o rozšíření písně slovenské v cizině získal si český koncertní pěvec Boža Umirov. Jím byla zpívána píseň ta v Londýně a dříve ještě v Americe, kdež téměř ve všech velkých městech Spojených států koncertoval. R. 1908 podnikl uměleckou cestu společně s naším Schneidrem-Trnavským, na níž zpíval jeho skladby. Oba umělci dávali nejprve několik koncertů v Berlíně, zvláště ve dvoraně „Kaiserhof“, u rak.-uherského vyslance, u millionáře Gumpela. Berlínský „Localanzeiger“ psal o prvním koncertě, že slovenské písně byly „zajímavým ziskem večera“ (vedle Straussa Rich. a Schuberta!). Těmto koncertům byla přítomna většinou aristokracie rodu, ducha a peněz: princové, knížata, umělci, spisovatelé, millionáři atd. Všem se písně slovenské velice líbily. Spisovatelka Ossip Schubinová pravila Schneidru-Trnavskému: „Vy jste onen, na nějž jsem tak dlouho čekala. Vaše hudba jest právě ta, po níž jsem vždy tak toužila.“

V Paříži koncertovali naši umělci v sále Berliozově a v několika salonech. Úspěch slovenské písně byl i zde bouřlivý, jednotlivá čísla musila být opakována, umělci těšili se srdečným sympatiím.

R. 1909 Scotus Viator hostil pisatele tohoto článku na svém zámku Aytonu ve Skotsku. V jeho salonech sešla se několikrát vybraná společnost, před kterou na přání hostitelovo zpíval slovenské písně. Byli pak zváni na okolní zámky. Mrs. Macduffová (Bonhard u Perthu), která pochází z rodu německého básníka a spisovatele J. G. Herdera, dáma vkusu neobyčejně vytříbeného, dala přednost slovenským písním lidovým před italskými. Podobný úspěch měly písně slovenské v Londýně v salonech advokáta Mr. Armstronga, jehož švakr Mr. Joung (úředník v ministerstvu vyučování) je přítelem Scota Viatora.

V lednu 1910 koncertovala v New-Yorku slovenská koncertní a operní pěvkyně Anica Fabryová, měla na programu celý oddíl slovenských písní ve zpracování Lichardově, Trnavského a Francisciho, k nimž musila několik přidati. „Slovenský denník“ americký píše: „Slečinka Fábry upútala celé obecenstvo a po každej jej piesni prítomní rozčuleno tlapkali. Speváčka má príjemný soprano a tak čistý je jej hlas, že keď spieva, elektrisuje poslucháča.“

Že američtí Slováci vůbec rozšiřují v cizím světě svoje písně, rozumí se samo sebou. Je to nejkrásnější, nejideálnější výbava jejich ze staré vlasti. V písni té si zastesknou, písní tou se potěší, písní tou vzpomínají na sladkou svoji domovinu, na drahé Slovensko…

*

A tak loučím se s tebou, písni slovenská, milá, šumná! S básníkem si však prozpěvuji:

Kéž se uskuteční naděje, jimiž touží Andrej Sládkovič: