Jak se dělají noviny

Kdybyste přišli do redakce denního listu v odpoledních hodinách, není vyloučeno, že byste tam našli několik osamělých mužů; jeden něco letargicky vyklepává na stroji, druhý čte noviny s nohama na stole a třetí dává najevo, že je to vůbec otrava. Zatím slečny od telefonu a typistky pilně pletou svetry a polohlasem si povídají, ale o čem, to bych vám nemohl říci. Celkem je tu asi tak živo jako na venkovském nádraží dvě hodiny před odjezdem vlaku. Kolem šesté hodiny se vynoří ze sazárny pan metér a chmurně se ptá, kde jsou rukopisy, že prý nemá co sázet. A noční redaktor mu řekne, že žádné rukopisy nejsou, že nemá na zítřek ani úvodník, ani fejeton, ani zahraniční politiku, zkrátka nic; a že ještě přijde parlament, jedna velká řeč, jedna vražda na Žižkově a jedna schůze výkonného výboru. Nato pan metér prohlásí, že to potom nestačí vysadit a co si ti páni myslí, a podobně. A noční redaktor krčí rameny a podotýká něco v tom smyslu, že takhle zítra nevyjdeme a že by s tím už nejraději praštil a takové věci.

S pozdějším večerem nabývá redakční život na objemu a čilosti. Jeden rubrikant za druhým se řítí do noční redakce a mává ve dveřích rukopisem; prý dnes toho má trochu víc a ještě něco prý musí napsat. Potom přijde sluha s Četkou a posel z parlamentu s první půlkou dnešního zasedání; trousí se kulturní referenti s články o včerejší premiéře nebo čem; v šest hodin padesát minut dojde truchlivá zvěst, že právě zemřel vynikající činitel ten a ten, i shání se v archívu nekrolog, ale není tam. V sedm hodin vzkáže nahoru pan metér, aby mu už neposílali žádné rukopisy, že to už stejně nestačí vysázet. V sedm třicet přijde s novým článkem zahraniční politik, hospodář, sociální referent, senátní zpravodaj a šporťák, a že prý to jsou krajně důležité aktuality a že by to byla katastrofa, kdybychom to zítra neměli. Zatím noční redaktor požívá svou večeři a upozorňuje rubrikanty, aby si nehonili tričko, že už se to stejně do listu nedostane. V osm hodin ještě není úvodník. V osm deset se znova vynoří pan metér a táže se, co si ti páni myslí; že dnes dostal z administrace sedm sloupců inzerátů, tak ať už mu nikdo nedává žádný rukopis, že to nemůže vysadit, že už má vysazeno o pět sloupců víc, než se do listu vejde, a podobně. V osm hodin třicet ještě nedošel konec parlamentu; zato vypukne slibný požár někde na Maninách. A teprve kolem deváté hodiny začínají chodit takzvané sólokapry a první vydání jiných žurnálů; i nastává horečná chvíle listování, co ty jiné noviny mají a co nemají. Potom se redakce začne prázdnit a tichnout; do vůně po uzeninách se mísí zápach vlhkých obtahů a tiskařské černě; to pan metér přináší do redakce první zlomené archy. Noční redaktor řekne „uf“ a vyhlíží melancholicky oknem do mrtvých ulic. Blíží se uzávěrka listu; a teď už, i kdyby došla zpráva o konci světa, do zítřejšího čísla se nedostane, to má marné. Konec. Hergot, myslí si noční redaktor, byl to zase den!

A zatímco se toto děje v redakci, sedí sazeči u svých linotypů a čile sázejí. Takový linotyp je docela hezká věcička; klepe se na tom jako na psacím stroji, jedna mosazná matrička se řadí sama k druhé, až je z toho řádek; do toho se

stříkne tekoucí olovo, a je z toho olověná destička s ulitou řádkou sazby. Ty destičky se pak svážou provázkem, a je to sloupcová sazba; ta se otiskne na vlhký papír, a tomu se říká kartáčový otisk nebo sloupcový obtah (též nohavice), který jde nejdřív ke korektorovi.

Páni korektoři sedí obyčejně v neuvěřitelně malých a tmavých dírkách, mají na nose niklové brejličky a pěstují ze záliby jazykový purismus; mimoto hledají ve špatně čitelných kartáčových otiscích tiskové chyby a většinu jich opravdu najdou. Někdy se stane, že sazeč u linotypu sám postřehne, že udělal chybu; v takovém případě už nedosadí řádek podle rukopisu, nýbrž ťuká naslepo do kláves linotypu, aby libovolně doplnil řádek, který se potom při korektuře vymýtí. Ale někdy se přihodí, že dotyčný řádek v sazbě zůstane, a potom se třeba čtenář dočte:

a tak dále. Vypadá to trochu jako jazyk waleský, a málokterý čtenář dočte takový řádek až do konce. Při každé opravě se musí nově vysadit celý řádek; ten chybný se pak vyhodí a na jeho místo se zastrčí ten opravený. Ale někdy sazeč místo chybného řádku vyndá sousední správný a vsune tam ten opravený; pak se třeba čtenář dočte, že

a tak dále. Tomu všemu se říká tiskařský šotek, a každá redakce by vám mohla povídat kroniky o tom, co občas provádí; za to pyká tím, že se tu a tam na něho svede i leckterá redakční bota; i octne se pak v novinách oprava, že „zkomolením textu byl porušen smysl našeho včerejšího článku“ a tak dále. Jinak bývá redakční šotek užitečný tím, že obveseluje čtenáře; naproti tomu pisatelé článků postižených tiskovou chybou nesou jeho zásahy nelibě a mají pocit, že tím je zvrtnut a pokažen celý článek a že vůbec ve vesmíru nevládne nic než chaos, zlomyslnost a šlamastika. Ve skutečnosti to není se světem tak zlé; mohu z vlastní zkušenosti říci, že už ode mne vyšlo několik článků, ve kterých nebyla tisková chyba; ale jak se to mohlo stát, to nevím.

Když jsou všechny články vysázeny ve sloupcích, přikročí pan metér k lámání čísla, to jest, umísťuje sloupce na stránku; někdy se mu přitom řádky rozsypou a přehodí, a pak mají čtenáři novin příležitost cvičit svůj důvtip a hledat, kam který řádek náleží. Když je zlomena celá stránka, ováže se špagátem a jde se s ní do stereotypie, kde se otiskne do takové papírové masy; ta se pak ohne do půloblouku a znovu odlije do kovu, a teprve tyto kovové odlitky stran „jdou do stroje“ neboli do rotačky, kde se montují čtyři a čtyři na válec, kterým se to tiskne na papír. Nemohu vám dobře popsat, čemu je rotačka podobná; ale kdyby stála někde na břehu řeky Zambezi, uznávaly by ji tamní kmeny nepochybně za boha a přinášely by jí krvavé oběti; taková je to nádherná mašina. Zkrátka uprostřed běží nekonečný pas papíru, a na druhém konci se sypou ven hotové a složené noviny, ale bez kávy a rohlíka; ty už si musí laskavý čtenář k svým ranním, novinám pořídit jinde.