Jak vzniká divadelní hra

Po premiéře zůstává autor v naprosté nejistotě, propadl-li na celé čáře nebo měl-li obrovský úspěch. Nu ano, byl vyvoláván; ale snad si publikum jen dělalo legraci, nebo ho litovalo či co… S úzkostí a pln podezření zkoumá autor pohledy i slova svých známých.

„To máte radost, že?“

„Já bych trochu seškrtal první akt.“

„Ale hezky vám to zahráli.“

„To vám gratuluju.“

„Snad by se mohl zkrátit třetí akt.“

„Ale měli to sehrát jinak.“

„Já bych udělal jiný konec.“

„Klára byla prostě nemožná.“

„Nejlepší byl konec.“

„Jen druhý akt se trochu táhne.“

„No, můžete být spokojen.“

„Já vám to srdečné přeju.“

Autor se potácí ve tmě nejistot: Byl to úspěch, nebo ne? A nazítří si skoupí všechny noviny, aby se dověděl aspoň z hlasů kritiky, jak to vlastně dopadlo. Nuže, dozví se z novin toto:

Že jeho kus měl jakýsi děj, ale každý kritik vypravuje nějaký jiný.

Že jeho hra 1. měla úspěch, 2. byla přijata vlažně, 3. část publika syčela, 4. úspěch byl srdečný a zasloužený.

Že režie 1. neměla co dělat, 2. činila, co mohla, 3. nebyla dosti pozorná a 4. byla pečlivá.

Že hráno bylo 1. svěže, 2. vlekle, 3. s nadšením, 4. herci neuměli role a 5. přispěli k úspěchu hry.

Že Klára byla 1. skvělá, 2. zřejmé indisponována, 3. nepochopila správně roli, 4. naplnila ji vroucím životem, 5. měla plavé vlasy, 6. měla černé vlasy. (Dokonce se i dočte, že slečna Jarolímová v roli Kláry byla znamenitá, ačkoliv podle jeho vědomí hrála Kláru paní Nová.)

Že výprava 1. byla přiléhavá a 2. nehodila se k rázu hry. Že souhra byla sice 1. dokonalá jako vždy, ale 2. velmi chatrná.

Následkem toho se autor nikdy nedozví, měl-li jeho kus úspěch; ani počet repríz nic nedokazuje, neboť podle divadelních pranostik platí, že má-li hra málo repríz, je to proto, že je nemožná a propadla; dosáhne-li velkého počtu repríz, je to proto, že je to kýč.