ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

^[98]

Když jsem si teď sám přečetl své italské listy, naplnil mne náramný smutek a stud; vidím, že jsem neřekl skoro nic a nadto jsem zapomněl mluvit o většině věcí zajímavých a znamenitých. Já, bídný hříšník, jsem se nezmínil dejme tomu o Lionardově Večeři v Miláně; ale hned vedle ní je ambit a za ním kapitulní síň či co, a tam nějaký fráter pomaloval kanovnická křesla biblickými krajinkami; jsou prý neumělé, a asi právě proto velmi krásné; jsou mezi nimi hotové japonérie docela bizarní a něžné. Co se Vinciho týče, jděte se podívat do Ambrosiany; je to duch znepokojivě dokonalý; ale u jeho školy, takhle u jistého Salaina, mne až vyděsilo já nevím co vlhce milostného a zvrhle sladkého ve výraze. Jsou výrazy, na které nezapomenete; u Botticelliho je to vždy zaražený a tesklivý výraz rýmy, neboť jeho andělské bytosti žijí v rajském chladu; u Andrey del Sarto měkký a hluboký stín v podobočí, z něhož vyzírají oči palčivě a zastřeně žádostivé; u malířů umbrických unylá a kadeřavá měkkost, hotový nebeský salon de beauté, do něhož pak Raffael nalil hustší římské krve. Tedy Raffael, ano: je to kníže malířské, božský šťastlivec, miláček Múz, všecko, co chcete; musíte vidět v Římě Farnesinu^[99] a Stanze,^[100] abyste žasli, jak mu to jde od ruky. Ale je to právě kníže; nemůžete se mu jaksi přiblížit, líbí se vám, jak panuje ve své slávě, ale potýkat se jdete s Michelangelem, jenž není ani trochu božský, ale je nadlidský; je tak nadlidský, že je z toho až chmurný a strašný, a nikdy vám nepožehná. Požehná vám Giotto, svatý malíř, a Fra Angelico vám udělá na čelo křížek; tito dva jsou nejzbožnější mezi magistry, když už nemluvím o těch starších. Avšak stejně krásné jsou ctnosti tohoto světa: skvostná inteligence Mantegnova především, a Signorelli, Signorelli! Bože, učiň, abych byl přesný a silný jako on. Avšak zavru-li oči, vidím Masaccia a nikoho jiného; říkám vám, že jsem se dosud nesetkal s duchem rozvážnějším a počestnějším, než je tento veliký.

Ach, nemohu už mluvit o všech těch skromných i podivuhodných, jasných i temných mistrech, jimž jsem se podivoval; ale je ve Florencii Hugo van der Goes,^[101] spanilost Severu, a v Neapoli dva strašliví, plamenní Theotocopulové,^[102] a tato sláva cizích zemí nebudiž zamlčena v blaženém sadu italských Múz.

Třikrát buď pochváleno jméno Donatellovo! Sličná hořkosti chlapecky útlých forem, přírodo prožehnutá bolestí jako bleskem vše osvětlujícím, vášnivosti duchovní a nepokojná! není sochaře, jenž by nás protkl obrazy niternějšími. Michelozzo, Maiano, Rossellino, Verrocchio, Mino da Fiesole a vy ostatní, kam se poděla jemná a věcná spanilost kvetoucí ve vašem věku? Parádníci vlašského baroku, co jste učinili z přísné, čisté kázně Brunelleschovy,^[103] Albertiho a Bramantovy? Nikdy mi nebude úplně jasno, proč se v Itálii umění zvrhlo v barok, virtuozitu, eklektismus a spuštění, v Carracciho,^[104] Quido Reniho,^[105] Berniniho,^[106] barokáře, štukatéry, frizéry a naturalisty, v ohavnosti církevní a světské a naposledy v kýč, neschopnost a nudu. Nevím vskutku, co všechno se o tom povídá; potloukal jsem se galériemi stejně neodborně jako ulicemi a našel jsem své krásné, jako by mne potkávalo dobrodružství. A když si nyní, dodatečně a s truchlými už mezerami, srovnávám v hlavě, co se mi nejvíc líbilo a co ne, zdá se mi, že přece mne něco vedlo, něco, co spojuje starokřesťanství s Giottem, archaickou antiku s plastikou třeba románskou, Etrusky s křesťanskými primitivy a ranou renesanci se zálibami mé hříšné duše. Je to… je to… něco zrovna lidového, domapečeného a primitivně svěžího; a za druhé vážná intenzita ducha, jenž soustředěně hledá věcnou a zákonitou formu pro nové představy. Buď naivní, nebo buď přísný; jako neřesti, hada a jedu jedovatého se střež rutiny, skvělosti a rozkošnického smilstva umění příliš dovedného. Buď prostý, nebo buď posedlý dokonalostí formy; je však třetí cesta, kteráž je snad ze všech nejprvnější, a to je být osobností, jež každou částečkou díla podává o sobě svědectví praniterné a jedinečné. A to je vše. Alláh jest velik. Veliké jest umění.

Italské umění v tom, co má nejlepšího, dává dvojí příklad: pořád začínat; a mnoho se učit. Začínat od začátku, hledat, experimentovat, vynalézat a obnovovat, zkoušet a řešit, měřit možnosti a odvažovat se; a naopak zase učit se náramně na jiných i na sobě, potlačit neřestnou osobitost a lajdáctví originality a nestoudný nárok být sám sebou, to jsou umělecké ctnosti tohoto zázračného rozkvětu.

A tím už zavírám italskou pouť. Šel jsem tam, nestaraje se proč a za čím; proto jsem spokojen i s tím málem, co jsem si přinesl. Snad jsem si udělal ostudu mnohým svým tvrzením; často jsem nevěděl, jak to říci, a často jsem mnoho zapomněl. Psal jsem to v noci, nedbaje únavy a blech, a nikdy jsem neopomenul podívat se oknem, kde je sever. Neboť u nás, lidi, u nás je také krásně: roviny a kopce, lesy a voda a všechno možné; a třeba tam někdy bude i nesmírná hojnost obrazů a soch a divů divoucích, neboť umění jest veliké, amen.