Italské listy

Na mou čest, nevynechal jsem žádnou slavnou památku ani oblouk, neodpustil jsem si žádné muzeum, ani termy, ani mauzoleum, ale budu vám povídat o místech skromnějších; mám už takovou poutnickou mánii, a když už tedy se mi chtělo sedět a na nic se nekoukat, sedělo se mi lépe u Svatého Vavřince, co je ten maličký vodotrysk, než ve stínu Kolosea, kde splašený guida^[63] vykládá nepromokavým Angličankám, kudy tam tekla ta voda a kde tu pouštěli ty historické lvy.

Už jsem jednou psal o Santa Prassede a Santa Pudenziana; vzpomínám na vás ještě jednou, zlaté mozaiky, neboť našel jsem ještě krásnější a světější v San Cosma e Damiano, kam nechodí nikdo, kde nebyl nikdo než varhany, na nichž preludovaly neviditelné ruce; mezi dvanácti ovečkami třináctá, toť Kristus; ovečka na knize se sedmi pečetěmi, toť on, a ještě jednou on ve slávě nebeské; neboť tehdy snad ještě nedělali kříže s mrtvým a strašným Kristem. Svatí pak jsou hubení, něžných rukou a hrozně velkých, vážných očí; svatý Petr a Pavel je vedou ke Kristu, jenž je přijímá s pohledem stejně velkým a smutným. Nevím ani, co bych vám řekl o Santa Maria in Trastevere, neboť jsem se v Trastevere zakoukal na místní lid; je to taková římská Malá Strana, svět malých lidí, malých náměstíček a malých dětí; lidé sedí vážně před vraty a o kolena se jim otírají románské ovečky se sladkýma očima. Santa Agnese fuori je hrozně daleko; má katakomby a mozaiky a antické sloupy, ale ze všeho nejhezčí je sám vnitřní prostor a stěny se sloupy, emporami^[64] a okny docela nahoře, což je překrásné a moudré členění. A pak je tam rotunda. Santa Constanza s přepěknými mozaikami na bílé půdě, kde andělíčkové trhají, odvážejí a šlapou modré hrozny; má to ještě plnou římskou tradici, ale je to tak nějak dětské, naivně zpřísnělé, jako ty první křesťanské skulptury, kde také skoro jen oči mluví o nové lidské víře.

Ale je-li vaše duše smutná a zamyšlená, je-li den plný zlatého žáru, je-li vám už vše jedno a chcete-li se odevzdat hodině nebo osudu, jděte do San Lorenzo fuori. Ne proto, že je tam pěkný a dokonce hned dvojnásobný kostel, slepený z nejspanilejších řeckých říms a sloupů, ale že tam je klášterní ambit, maličký románský ambitek se zahrádkou a vodotryskem. Stařičký kýčař tam pozorně akvareluje ubohou kresbičku, nějaký fráter se dloubá prstem v hlíně a mluví sám k sobě jako ten vodotrysk, a to je vše. Stěny jsou polepeny deskami z katakomb; nějaký úlomek reliéfu, dětsky nakreslená ryba či beránek, a hlavně spousta náhrobních nápisů. URSUS VIXIT AN XXXXI. Nějaký Ursus žil jedenačtyřicet let; a ty, ty žiješ teprve třiatřicet. IRENE IN PACE.^[65] LAVRITIO CONG BENE MERENTI UXOR. To manželka dala vytesat zasloužilému Lauritiovi. Bene merens, toť celá chvála; byl hodný a zasloužilý; je-li pak třeba žádat na člověku víc? I ty buď bene merens. CHERENNIUS VETERANUS. Tento patrně žil velmi dlouho a zemřel osamělý; neboť nikdo mu nepřipsal věnování. Jinde stojí jen „děti a propuštěnci“. Hle, konec antické nádhery; místo césarů a bohů přicházejí tito bene merentes, tito pekaři, hokynáři a řezníci, a odkazují věčnosti svá jména neobratně vyrytá na kamenných deskách. Lauritius nebyl ani césarem, ani hrdinou, ani konzulem; byl jenom bene merens; toliko křesťanská prostota zachovala jeho zasloužilé a skromné jméno pro věky věkův. Vidíte, právě v tom vidím spíš smysl křesťanství než v pohanské velikosti Svatopetrského chrámu. A proto je tak dobře člověku býti v červených ambitech u San Lorenzo.