ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Siena, to je takové neobyčejně milé malé město, sedí na třech kopečkách a usmívá se, ať mu stéká po zádech vlahý déšť, nebo ať svítí slunce; má pár kousků slavných památek, ale je samo a celé líbeznou starou památkou. Samá dobrá, rozšafná cihlová gotika, jen s několika hrozinkami rané renesance; ale není to nasupená, válečná gotika ani pevnostní, tvrdá, nedobytná renesance takového paláce Strozzi; všecko je jaksi intimní, veselejší, sličnější než jinde. Vlastně jel jsem do Sieny kvůli Ducciovi di Buoninsegna,^[24] sienskému Giottovi; ale kupodivu, mírný a lahodně monumentální Giotto by vlastně zapadal lépe do Sieny než naturalističtější a střízlivější Duccio. Nejpěknější je toulat se po ulicích, jež běhají nahoru a dolů jako nějaká rozdováděná skluzavka, a koukat se na ten proužek modrého nebe mezi rudým cimbuřím starých domů a na zelené vlny toskánských kopečků kolem dokola. Vlastně toskánský kraj je tuze podobný hezké krajině v Čechách; jenže místo brambor tu roste réva, a každý kopeček je přepěkně korunován nějakým věžovitým městečkem nebo starou zámeckou tvrzí. Odtud, ze Sieny, pocházel Eneáš Silvius Piccolomini,^[25] který měl svého času co dělat s Jiříkem Poděbradským a později se stal papežem; v dómě je knihovna, kde Pinturicchio vymaloval jeho činy; blahoslavený sienský vzduch nechal ty fresky v takové svěžesti, jako by byl starý Pinturicchio teprve včera domázl poslední pestrou arabesku kolem okna. A pak je tu gotická radnice, uvnitř vyšitá freskami od hlavy až k patě, a dóm, celý zevně i uvnitř vykládaný barevnými mramory, s fasádou už tuze přezdobenou a s podlahou celou sgrafitovou, a krásné velikánské náměstí, a Fonte Gaja,^[26] a Lorenzettiho Mír,^[27] a celá spousta utěšených, přívětivých věcí; to vše a ještě víc tu mají.

Ale to nic není proti Orvietu. Orvieto je ještě menší město, a ke všemu se usadilo na desce jakéhosi skalního stolu, který vylezl docela kolmo ze země do náramné výše. Nahoru se musí buď serpentinou, což by si rozmyslel i nejbojovnější nepřítel tohoto nedobytného městečka, nebo lanovkou, na které se vám jistě bude točit hlava. Konečně je člověk nahoře, ve výši asi 1500 roků, nikoliv metrů; neboť celé Orvieto je hrozně staré, celé z neomítnutých kvádrů, celé v holých kamenných kostkách. Jedinou ozdobu si dopřáli Orvieťané, a to je dóm. Nijak mne sice neuchvacuje to dekorativní krajkářství a vyšívačství, v něž si staří Taliáni upravili gotiku; ale uvnitř jednu celou kapli vymaloval Luca Signorelli, podivný a velký malíř posedlý vidinou lidských těl. Nestačil mu ani poslední soud s celým splavem skvostně modelovaných muskulatur; ještě ovroubil celou kapli medailony, z nichž každý je jako ilustrace k Dantovu Peklu, a všechno ovázal arabeskami, jež jsou zase girlandami z lidských těl v nejpodivuhodnějších polohách a zvratech. Je to, jako by se vůbec nemohl nasytit lidského těla v pohybu; opilý a přitom podivně jasný, vášnivě rozmáchlý a zase až násilně přesný: je to malíř, pro kterého stojí za to odpoutat se od běžných italských cest a vystoupit na skálu Orvieta. Nádavkem se vám ještě dostane dvou velkých kaplí doslovně vystlaných freskami dobrého quattrocenta.^[28]

Kdyby věděli moji známí, jakou radost jsem udělal orvietským klukům, když jsem jim rozdal české poštovní známky, byli by mně jistě víc psali. Hned mne ti kluci obklopili a chtěli na mně francoboli esteri;^[29] dal jsem jim, co jsem měl, a tu vydechli s nadšenou radostí: „Cecoslovacchia!“ Když jsem svého času sbíral známky, byl bych s takovým výdechem radosti přijal známku z Afganistanu nebo z Bolívie; pro orvietské kluky je naše vlast něčím hodně exotickým. A když už mluvím o dalekých zemích, tož v Orvietě jsem na své cestě potkal první ženu krásy skutečně okouzlující. Byla to mladá Japonka. Nikdy jsem si nemyslil, že by mohly být Japonky tak krásné. Dívala se na Signorelliho, a já jsem se díval na Signorelliho a na ni. Pak odešla, a Signorelli zůstal. Je to ohromující malíř; ale nikdy bych nebyl věřil, že mohou být Japonky tak dokonale půvabné.