ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

POZNÁMKY:

Karel Čapek: Bajky a podpovídky

K vydání připravil, ediční poznámku napsal a vysvětlivky sestavil dr. Miroslav Halík.

Doslov napsal Ivan Klíma.

Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1961 jako svou 1772. publikaci.

Vydání 2., v Československém spisovateli 1.

Odpovědná redaktorka Marie Vodičková

Stran 196

Čapkovy bajky a podpovídky

Dočetli jste knihu, kterou už nesezdala autorova ruka; vše, co v ní naleznete, spojuje jen velmi volná formální podoba. Méně nežli povídka, méně nežli fejeton, méně nežli glosa, tedy: podpovídka, bajka, aforismus. Ale forma pochopitelně nic neříká o významu knihy.

Tato knížka drobných útržků a často jen anekdotických příběhů řekne pozornému čtenáři téměř všechno o svém tvůrci, mnoho o době, v níž tvořil, především o změnách, které tuto dobu charakterizovaly.

O bajkách

Čapkova bajka (v podstatě obvykle jen aforismus) je útvarem dosti osobitým.

V klasické bajce vystupuje zlidštěné zvíře (věc) a svými vlastnostmi, jež připomínají vlastnosti lidské, člověka varuje či poučuje. „Nemocného osla navštívil vlk,“ vypráví Ezop. „Sahal mu po těle a strejcovsky se ptal, kde ho bolí.

Tedy, kdekoli se mě tedy dotkneš, zaúpěl osel, tedy cítím, tedy tu největší bolest.“ A Ezop moudře uzavírá: „Nikdy neměj přítele za ovci, nýbrž vždy za vlka.“ (Překlad J. Koláře.)

I Čapkova bajka vychází z typických vlastností zvířete či věci, ale neztotožňuje je s vlastnostmi lidí, naopak osamostatňuje je. Dává pronášet pravdy nikoliv v měřítku našeho lidského světa, ale v měřítku a z hlediska světa zvířecího (věcného).

Stonožka

„Jen to, jen to bych chtěla vědět… jsou-li na jiných planetách také stonožky.“

Snad nejjasněji je patrný tento postup v největší čapkovské „bajce“, ve hře Ze života hmyzu.

Vzpomeňme na kuklu-jepici, která přichází na svět se slovy:

„Celý svět bobtnal, aby mne zrodil,
a pukal bolestí. Slyšte, ó slyšte,
ohromné poselství nesu; zvěstuji
nesmírné věci; ticho, ticho,
já veliká přináším slova. — (Padá mrtva)“

nebo na mravenčího diktátora:

„Naše vítězství! Veliký Bože mravenců, dal jsi zvítězit právu. Jmenuji tě plukovníkem… Jen na ně! Na ně! Útočit! Hnát je! Všechno pobít. Vláda nad světem rozhodnuta!“

V této chvíli se nad mravencem sklání autor a ústy tuláka promlouvá: „Vláda nad světem? Ubohý mravenče, ty jmenuješ světem ten kousek hlíny a trávy, co tu znáš? Tu mizernou, špinavou píď země? Zašlápnout celé tvé mraveniště i s tebou, a ani koruna stromu nad vámi nezašumí, ty blázne!“

V obou dialozích je zřejmý rozpor mezi subjektivní vážností, s níž jsou slova pronášena, a mezi jejich objektivní platností z hlediska lidského.

V bajkách je tomu podobně, i když absurdnost tvrzení nikdo nezjišťuje, přesněji, když ji musí zjišťovat sám čtenář. Ale i v tomto případě je to stejný rozpor mezi subjektivní vážností a objektivní absurdností, který teprve vyjevuje nejen humoristický či satirický účinek bajky, ale i její morální poslání.

I morální poslání Čapkových bajek je zcela odlišné od poslání klasické bajky. Zatímco klasická bajka proklamuje určitou pravdu, Čapek ji často relativizuje. (To plší: je tré tříd tvorstva: plchové, zvířata a rostliny, jakkoliv je i absurdním nápadem a dadaistickou hříčkou, míří především proti suverenitě lidských soudů, proti jednoznačnosti našich dělení a kritérií.) Čapek si hraje s nápadem zesměšňovat a relativizovat vážnost našich lidských soudů, výroků a vzletnosti nejparadoxnějšími hlasateli, jakými mohou být výkal, veš, jepice nebo moucha.

Dalo by se říci, že kdyby nebylo Čapkova relativismu, nebylo by ani čapkovské bajky, stejně jako by nebylo Čapkova apokryfu.

Znamenala-li pro většinu Čapkova díla jeho pragmatistická filosofie a s ní relativismus (připouštějící, že ve skutečnosti je místo pro mnoho pravd) myšlenkové obmezení a stálé umělecké nebezpečí, byla v bajkách spíše jen inspirátorkou pohledu. Naopak každá z bajek, jak jsme již řekli, přímo předpokládá zcela určité a jednoznačné hledisko lidské, dovolává se platných morálních norem. Kdyby jich nebylo, kdyby s nimi Čapek zcela najisto nepočítal, ztratila by většina z jeho aforistickýcb nápadů smysl.

Snad nikde nerozbil Čapek krunýř svých názorů tak jako právě v těchto svých drobných aforistických bajkách.

Proč?

Celé Čapkovo dílo je svědectvím neustálého souboje pohledu bystrého životního pozorovatele a strnulých filosofických a neetických postulátů pragmatismu. Ve svých větších dílech se Čapek snažil oboje smiřovat. Jeho aforismy však vznikaly příliš spontánně jako reakce na politické dění, jsou pochopitelně také příliš kusé, než aby mohly vyjádřit více nežli tuto spontánní reakci. A tak Čapek, který v souladu se svou filosofií chtěl přiznat kus lidské a subjektivní poctivosti a pravdy i Diktátorovi v Bílé nemoci i Kornelovi v Matce, náhle zesměšňuje relativistické conquistadorovo: „Ty víš, dobrotivý Bože, že nelidskost je mi cizí. Ale Aztékové ovšem nejsou lidé“ (není náhodou, že tento aforismus vzniká několik týdnů po Hitlerově nástupu a po prvních pogromech), anebo Attilovo: „Já také chci mír, ale hunský“ (opět jistě ne náhodou napsané dvanáct dní po míru italsko-habešském).

Je bezesporu, že v tak příležitostném útvaru, jakým jsou Čapkovy aforismy a bajky, nalezneme hodnoty značně nestejnorodé, především časté variace na stejný či aspoň velmi obdobný motiv. Ostatně ani tento zjev nebyl v Čapkově tvorbě tak náhodný. Jak je obdivuhodná šíře Čapkových věcných zájmů, jeho vzdělání i motivů, o něž opíral svůj děj, tak poměrně úzký byl okruh problémů, které ho stále znovu vzrušovaly. Tak jako v celém Čapkově díle, nalezneme i v aforismech několik stěžejních myšlenkových uzlů, tak jako v celém Čapkově díle tyto myšlenkové body dostávají stále konkrétnější a tím i naléhavější tvar.

Jedním z takových problémů, který Čapka po celý život vzrušoval, byla otázka vztahu jedince a masy. Čapek nenáviděl nemyslící dav, dav, v němž jedinec ztrácí odpovědnost za své činy a je podroben vůli vůdce či diktátora. Touto otázkou se Čapek zabýval ve svých robotech, nalezl pro ni podobenství v mravencích ve své hmyzí říši a daleko hrůznější podobenství ve svých fiktivních Mlocích.

Své odpovědi přikládal nesmírný význam. Nikdo z nás neztrácí zodpovědnost za své činy. Za nikoho nepřebírá odpovědnost anonymní „my“. Fašismus, opravuje Ortegu y Gasseta, není „vzpoura davů, nýbrž hromadné selhání jedinců… ti, kdo mohou a musí jít za poznáním, běhají za davy…“ Čapek věřil, že apelem na zodpovědnost jednotlivcovu lze zabránit nejen fašismu, ale předejít i válce. Proto tolik opovržlivé ironie proti mravenčí výmluvě: „Já neválčím. To válčí mraveniště“, i proti logice lidských ovcí, která praví: „Ať mě zabijou, jen když mě vedou“.

Celá tato sbírka pak mluví především o tom, jak velmi Čapkovi záleželo na tom, zachránit člověka před válkou. Čapek ovšem nikdy neanalyzoval podmínky, které umožňují vznik imperialistické války, pro něho byla válka především zlem ohrožujícím člověka, přesto však skvělý postřeh mu umožnil řadu konkrétních zjištění, která jeho bajky zbavují pacifismu a staví je na stranu napadených, na stranu demokracie, odhalují sarkasticky všechnu demagogii a vzletné fráze, kterými fašističtí útočníci zahalují své výboje.

Čapkovy protiválečné aforismy, psané přímo na okraj zpráv z bojišť v Habeši, ve Španělsku, stejně jako hořké glosy inspirované Mnichovem, patří k nejsilnějším, nejjednoznačnějším a nejpůsobivějším stránkám jeho díla. Z nich mizí jakákoliv filosofická spekulace; jako by Čapek cítil, že tváří v tvář takové skutečnosti by jeho filosofické koncepce mohly jen těžko obstát.

I když vnější tvářnost čapkovské bajky je zachována, obsah se změnil, abstraktní moralita ustupuje prosté metaforičnosti, za níž každý mohl snadno vytušit pravé tváře.

Čapkovy bajky právě pro svou bezprostřednost a otevřenost mohou říci velmi mnoho o charakteru svého tvůrce, Čapek byl velmi často kritikou představován jako slabý, ustrašený člověk, sklíčený svou nemocí a svými úzkostmi i politickými zábranami. A právě tento člověk se dokázal s celou hořkostí zklamaného obrátit proti těm, kterým do včerejška věřil, o něž opíral svoji politickou víru. „Není to tak zlé, neprodali nás, vydali nás zadarmo.“ Dovedl se bít za svou víru v člověka ve dnech, které byly pro něho nejtěžší a kdy jej opouštěli jeden po druhém všichni, které považoval za své přátele, kdy umlkli mnozí z těch, od nichž se nejvíc čekalo.

Poznámky vydavatelovy

Bajky a podpovídky, vycházející nyní v druhém vydání, jsou posmrtnou knihou Karla Čapka, k jejímuž uskutečnění dal podnět sám autor hrstkou časopiseckých výstřižků a rukopisů, uložených pod uvedeným názvem v jeho listinné pozůstalosti. Bylo to pouhé torzo plánované sbírky, jež mohla být teprve po úplném zjištění Čapkovy publicistické tvorby doplněna vydavatelem tak, aby obsáhla i ostatní autorovy práce, odpovídající tematickému rozsahu daného názvu. V knihu byly takto v intencích počátečních spisovatelových příprav sloučeny všechny drobné slovesné skladby z jeho dvou oblastí novinářských žánrů, většinou si blízkých dobou vzniku i snahou po nejúspornějším obsahovém a tvarovém výrazu.

V obou slovesných druzích Karel Čapek hledal a nalézal nové formy novinářské beletrie a publicistického projevu. Podpovídky, zhušťující dějový příběh na nejužší prostor a následující v časové posloupnosti bezprostředně za Povídkami z jedné kapsy a Povídkami z druhé kapsy, souvisí těsně s Čapkovými teoriemi a úvahami o novinářské povídce pro nejširší a nejrozmanitější čtenářské vrstvy. Mají zřetelné rysy experimentujícího hledání nové podoby fejetonu, jak k němu Karel Čapek soustředil svou pozornost koncem dvacátých let a po celé další desetiletí. Z tohoto období pocházejí také všechny fejetony s charakterisujícím podnázvem „podpovídky“, převzaté v chronologickém sledu svého prvního uveřejnění do naší knihy. Kromě jediné podpovídky Spolek věřitelů barona Biháryho, vydané v jarním Almanachu Kmene r. 1937, byly všechny ostatní poprvé publikovány pod čarou Lidových novin. V pozůstalosti spisovatelově byl konečně ještě nalezen r. 1946 nedokončený rukopis další podpovídky Zástupce pojišťovny, uložený dnes v Muzeu Bratří Čapků v Malých Svatoňovicích a otištěný s nesprávnými edičními údaji v různých vydáních soukromých tisků, které pod názvem O fantasii aneb k jednomu čtenáři shrnuly texty několika Čapkových rukopisných a teprve po jeho smrti objevených prací.

Složitějším obsahovým i formálním vývojem prošly Čapkovy bajky, uveřejňované v Lidových novinách od roku 1925 nejdříve v nepravidelných a potom stále kratších intervalech, za nichž přecházely víc a více z tradičních forem k epigramatickému a aforistickému výrazu. Mimo tyto časopisecky již uveřejněné bajky byly v knižní vydání zařazeny bajky nové a dosud netištěné. Jeden soubor jejich rukopisného záznamu byl nalezen na rubu dopisu básníka Jaroslava Seiferta, jímž žádal Karla Čapka o příspěvek pro Májový list 1935, vydaný potom Ústředním dělnickým knihkupectvím a nakladatelstvím v Praze. Z jedenadvaceti bajek tohoto záznamu bylo dvanáct uveřejněno v Májovém listu, ostatní jsou včleněny jako XIII. část bajkového cyklu v tuto knihu s označením Rukopis z roku 1935. Druhý a před knižním vydáním nepublikovaný soubor Bajek (XIV) pochází z jediné rukopisné stránky osmerkového formátu, vložené Karlem Čapkem v přípravný materiál chystané knihy. Je bez data, ale pravděpodobnost vzniku v r. 1936 naznačuje vnější podobnost s jiným dochovaným rukopisem bajek, přetištěným v uvedeném roce.

Už r. 1936 vybral Karel Čapek ze své novinářské žně 72 bajek, k nimž připojil ještě jednu další (Kámen) z rukopisu na Seifertově dopisu a vydal téhož roku v soukromém tisku Bajky v šedesáti výtiscích. Bajky tu roztřídil v šest tematických skupin a některé z nich stylisticky přepracoval a textově značně pozměnil. Na rozdíl od autorova systematického učlenění (bajky o literatuře, o různých věcech, politice, dějinách, válce a bajky z let budoucích) ponechali jsme v souborném knižním vydání bajek jejich jednotlivé cykly v původních celcích prvního časopiseckého uveřejnění. K tomuto rozhodnutí přimělo nás především uvážení, že chronologické uspořádání bude zároveň budoucím čtenářům výmluvným ukazatelem historického pozadí vzniku bajek, s jehož atmosférou jsou neodlučitelně spojeny a z jehož vzrušených politických dějů postupně vyrůstaly.

Druhé vydání Bajek a podpovídek rozšiřujeme o čtyři práce či zlomky, nalezené v Čapkových písemnostech v prosinci roku 1950 a nezařazené dosud v žádný z knižních souborů jeho prací. Z opisů byly poprvé publikovány v zmíněných soukromých tiscích O fantasii aneb k jednomu čtenáři. Z rukopisu byla titulní povídka uveřejněna podepsaným vydavatelem v Hostu do domu 1955, č. 1, str. 16 — 17 s vysvětlujícím komentářem a odtud byla častěji přetiskována v různých časopisech. Tituly dvou zlomků Šaty dělají člověka a Když zlobí zuby nepocházejí od autora, byly k jejich textu připojeny až v Plickově zkušebním tisku, ale pro jejich vžitost ponecháváme je také v našem vydání. I tyto rukopisy nejsou autorem datovány, takže odhad doby vzniku jednotlivých prací může být jen pravděpodobný. Za nejstarší můžeme pokládat satiru o Josefu Egyptském, přibližující se protifreudovským zaměřením k některým Povídkám z jedné kapsy, pocházejícím z konce dvacátých let. Ostatní tři k sobě náležející beletristické zlomky nevzdalují se svým vznikem od Obyčejného života (z r. 1934), s nímž sdílejí i pluralistický pohled na svět a lidský život. Zlomky samy nasvědčují, že jsou (odloženým či nedokončeným?) torzem zamýšleného obsažnějšího pásma krátkých filosofických dialogů, spojených ústřední postavou ševce, který zapřádá a rozpřádá s náhodnými chodci a při náhodných setkáních hovory a úvahy o rozmanitých věcech a jevech. Čapkův záměr podobného díla prozrazuje i jeho zápisník, v němž si zaznamenával letmé nápady, náměty a plány budoucích novinářských prací i knih. Mezi množstvím názvů a dokonce na dvou různých místech zápisníku je uvedeno jako vedoucí heslo celého řetězu podnázvů latinské slovo Sutor (čes.: švec), za nímž v prvním záznamu následují tato hesla: Ethika (pud po nesmrtelnosti, summum bonum — summa vita), sociologii (práci), noetika, psychologie, estetika, logika, spiritismus, nesmrtelnost, vlastenectví, socialism. U hesla Sutor Čapek ještě připsal: švec, krejčí, farář, nepochybně to tři účastníky disputací o tématech určených dalšími hesly. Na druhém místě zápisníku najdeme však podstatnou obměnu původního obsahu filosofického cyklu a pod souborným názvem Sutor čteme podnázvy: O kopytech, O štěňatech, O lidském já, O ženách, O básnících, O nesmrtelnosti, O dějinách, O nerovnosti, O úřadu starostenském, O stavění, O askesi, O vykání. Poznámka na následující stránce — „o mnohosti já“, „ztrátě já“ a „o bolesti“ — zdá se nám už blízká námětům tří nalezených reflexivních zlomků o lidském já i jeho mnohosti a o lidské bolesti, úlomků nedokončeného díla. V této fragmentární podobě připojujeme je k Čapkově posmrtné knize, jíž jsou časově i formálně z jeho knižních souborů menších beletristických prací nejbližší.

*

Předlohou k tomuto vydání byly uvedené rukopisy a časopisecké otisky, při nichž jsme, pokud byly zachovány v původním přípravném materiálu, přihlíželi k autorovým dodatečným rukopisným opravám a změnám. Z uveřejněných bajek v soukromém stejnojmenném tisku z r. 1936 převzali jsme přepracované verze v znění poslední Čapkovy redakční úpravy. Při přípravě textu jsme se řídili současnými edičními zásadami, zachovávajíce kompozici skladeb, autorův jazyk i jeho osobitou interpunkci. V pravopisné úpravě byly provedeny ojedinělé změny v psaní předpon s- a z-, příslovečných spřežek a přejatých slov podle dnešní pravopisné normy; v případě dublet ponechávali jsme zásadně autorův způsob psaní podle textu zvolené předlohy.

Miroslav Halík