Zlatý fond > Diela > Konec starých časů

Vladislav Vančura:
Konec starých časů

<- Späť na dielo

Dielo digitalizoval(i) Bohumil Kosa, Viera Studeničová, Erik Bartoš, Dušan Kroliak, Jaroslav Geňo, Jana Jamrišková, Tibor Várnagy, Viera Marková.  Zobraziť celú bibliografiu

Stiahnite si celé dielo: (rtf, html)

Páči sa Vám toto dielo? Hlasujte zaň, tak ako už hlasovalo 8 čitateľov

Bibliografické údaje (Zlatý fond)

Meno autora: Vladislav Vančura
Názov diela: Konec starých časů
Vydavateľ digitálneho vyhotovenia: Zlatý fond denníka SME
Rok vydania: 2019

Licencia:
Tento súbor podlieha licencii 'Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 2.5 License'. Viac informácii na http://zlatyfond.sme.sk/dokument/autorske-prava/

Digitalizátori

Bohumil Kosa
Viera Studeničová
Erik Bartoš
Dušan Kroliak
Jaroslav Geňo
Jana Jamrišková
Tibor Várnagy
Viera Marková

Bibligrafické údaje (pôvodný vydavateľ)

Meno autora: Vladislav Vančura
Názov diela: Konec starých časů
Vyšlo v: Československý spisovatel
Mesto: Praha
Rok vydania: 1975
Počet strán: 288

Editori pôvodného vydania:

Marie Havránková [odpovědná redaktorka]
Ivan Toman [technický redaktor]
POZNÁMKY:

Vladislav Vančura: Konec starých časů

Slunovrat, edice české klasické prózy a poezie

Velká řada Svazek 38

Medailón o autorovi napsal dr. Zdeněk Pešat

Vydal Československý spisovatel

Praha

1975

Odpovědná redaktorka Marie Havránková

Technický redaktor Ivan Toman

Stran 288. Vydání šesté, v ČS třetí

Román Konec starých časů, vydaný poprvé v roce 1934, leží na rozhraní dvou vyhraněných období v tvorbě Vladislava Vančury. Můžeme je i různě charakterizovat podle toho, na kterou ze složek spisovatelova díla položíme důraz: jako předěl mezi dvacátými léty, kdy ve Vančurově próze převažovaly lyrické prvky, a léty třicátými, kdy spisovatel míří k epickému vytváření dějů; jako přechod od dominantní role vyprávěče, který se dosud nejčastěji ztotožňoval s autorem, k objektivovanému ději, v němž vyprávěč rezignuje na svou roli, vytrácí se z děje a skýtá postavám možnost plně a jakoby nezávisle na autorovi rozžít se vlastním životem. Ale také jako postup od monograficky osnovaných příběhů s individuálním hrdinou, byť i sociálně situovaným, k obrazu hromadného dění bez protagonistů, v němž osudy jednotlivců ovlivňuje nejen prostředí a tradice, ale i nadosobní dějinné síly. Našly by se i další rozlišující znaky.

Tento vývoj není nahodilý ani ojedinělý. Má obecnější platnost v dějinách české literatury dvacátých a třicátých let. Stává se, že umělecké výboje, kterých určitý autor dosáhl někdy i svou provokující jednostrannou zaujatostí, zváží a využije další vývoj a ony vstoupí do obecného povědomí literatury, a to často do té míry, že stěží už lze po letech dešifrovat jejich skutečného původce. Specifická situace české literatury dvou meziválečných desetiletí vedla však k tomu, že Vančura stačil za svého života jak objevit nečekané, v kontextu české prózy dvacátých let zcela nové postupy, tak také je sám ve svém dalším díle zhodnotit, začlenit do tradiční struktury románové, popřípadě kronikařské epiky, a tím ji zároveň obrodit a aktualizovat.

Vladislav Vančura vstoupil do literatury až na přelomu desátých a dvacátých let, tedy již po boku generace, která byla o deset let mladší (narodil se 26. června 1891 v Háji u Opavy). Sblížil se s ní zejména v uměleckém sdružení Devětsil, jehož byl také od r. 1920 předsedou. To už měl za sebou podstatnou část studia medicíny (doktorát složil r. 1921) a připravoval se na vlastní lékařskou praxi, kterou po několik let, než se začal věnovat pouze tvůrčí práci, provozoval na Zbraslavi u Prahy. Ač z Devětsilu záhy vystoupil, prošel ve dvacátých letech obdobným vývojem jako jeho příslušníci: od vyhraňování v komunistickém duchu a v duchu proletářské literatury až k přijetí programu poetismu. Na rozdíl od básnické orientace většiny příslušníků Devětsilu tíhl však k próze a samostatně také promýšlel její podíl na vytváření nového uměleckého slohu, který by byl výrazem „komunistické organizace života a práce“ a kterým by se umění začlenilo do revoluční přestavby společnosti. Ve Vančurově díle se toto úsilí projevilo odvratem od převládajících typů soudobé popisné i analytické prózy, její lyrizací pomocí rozvinuté metaforičnosti, která prostupuje a zvýrazňuje celý spisovatelův sloh, dále silným subjektivním zabarvením vyprávění prostřednictvím vyprávěče, který ztotožněn s autorem zasahuje do děje, komentuje ho a hlavně pronáší vyhraněné hodnotící soudy, v nichž se bezprostředně odráží autorovo světonázorové východisko, a konečně i volbou jednoduchých, nerozporných postav; hyperbolická stylizace jejich vlastností povznáší pak tyto typy do roviny básnického mýtu. Tak je utvářen hrdina románové prvotiny Pekař Jan Marhoul (1924) a jeho příběh, dále obraz bláznivého vojáka Františka Řepy a jeho protihráče důstojníka Ervína v Polích orných a válečných (1925) i tří kumpánů v jedné „z nejpůvabnějších knih, které byly v Čechách napsány“ (Olbracht), v humoristické novele Rozmarné léto (1926), tak je stylizován i středověký hrdinský typ v Markétě Lazarové (1931).

Po několika experimentálních prózách a po prvních dramatech přichází pak vývojová proměna. Vančura začíná zhodnocovat dosavadní výsledky a přetvářet charakter své tvorby. Motivace této proměny vychází opět ze společenské situace, která se v průběhu třicátých let, zvláště když začalo narůstat ohrožení republiky německým fašismem, podstatně změnila. Pokrokoví spisovatelé reagovali na toto dění zvýšeným důrazem na společenskou působnost svého díla. V próze našla tato snaha výraz především v široce koncipovaném společenském románě, v němž jsou z hlediska dějinného vývoje odhalovány a analyzovány vztahy jednotlivých složek a tříd společnosti, jejich tradice a perspektivy. Ani Vančura nezůstal stranou. Tak jako po celá dvacátá léta se jeho práce svým tvarem výrazně lišila od všeho, co v české próze tehdy vznikalo, nyní v průběhu třicátých let se naopak spisovatel prudce sbližuje s touto výraznou tendencí české epiky. Prvním znamením sblížení se stal už Útěk do Budína (1932), v němž se Vančura obrátil k ději ze současného života; skutečným výrazem spisovatelových nových snah se však staly až velké epické skladby Tři řeky (1935) a Rodina Horvatova (1938) a pak v jiné podobě i poslední dílo Obrazy z dějin národa českého (1939 — 40), které zůstaly nedokončeny, neboť Vančura jako jedna z prvních obětí heydrichiády byl 1. června 1942 pro účast na ilegálním hnutí popraven nacisty.

Konec starých časů tedy leží na rozhraní dvou období Vančurova díla. Má v sobě něco z obou. Z prvního především hlavní postavu, hyperbolicky nadsazený směšnohrdinský typ dobrodruha, knížete Alexandra Nikolajeviče Megalrogova, světoběženeckého emigranta, bývalého plukovníka carské armády, ale nadto i člověka, jehož pletky měly „jakýsi básnivý přízvuk“, jehož charakter byl „snůška podvodů, krás a dobrých forem“ a jehož vyprávění zároveň uchvacovalo i dráždilo. Pro ně si také vysloužil posměšné přízvisko Baron Prášil. Tento životní pravděpodobnosti zcela vzdálený literární typ je vytvořen ještě obdobnou metodou jako postavy dřívějších děl. Ale Konec starých časů není jen individuálním příběhem, jako tomu bylo ve Vančurově románové prvotině. Megalrogov jako individuální typ tu slouží jako jedna strana v konfrontaci s určitým celkem, mikrosvětem osazenstva zbytkového statku na zámku Kratochvíle, zvláště pak s poválečnou agrární společností. Na rozdíl od hraběte jsou to reálně líčení, jednorozměrní lidé, jak je utvářel život naplněný honbou za vlastním prospěchem, lidé zobrazení metodou, jaká je příznačná pro druhé období Vančurovy tvorby. Tato humorně ironická a místy i satirická konfrontace postupně ovšem odhaluje oba srovnávané světy: Megalrogovův svět dobrodružství a fantazie se nakonec ustaluje do podoby příživnictví bílého emigranta, fanaticky posedlého představou vítězného návratu na Rus, a svět statkářů a jejich advokátů se ukazuje jako bezbarvá prostřednost plná politických pletek s cílem získat natrvalo Kratochvíli.

Na rozcestí se ocitá v Konci starých časů i vyprávěč. Je to on, kdo v duchu dosavadních Vančurových próz provádí a ve vyprávěných příhodách předvádí celou konfrontaci i s jejím vyhroceným hodnotícím vyzněním. Avšak tímto vyprávěčem není jako dříve sám autor, nýbrž jedna z postav ze služebnictva, knihovník, ne příliš úspěšný milovník a ještě méně úspěšný uživatel cizích věcí, Bernard Spera, člověk zapletený do většiny příhod a také na nich zainteresovaný. Ví i o dějích a dialozích, jichž se neúčastnil (prý z vyprávění přátel), jeho perem jsou reprodukována vyprávění knížete i jeho sluhy Váni. Román jsou vlastně jeho paměti, které píše, aby si vydělal na živobytí, když ho statkář Stoklasa propustil ze zaměstnání. Ze zorného úhlu jeho vášní, lásek a nenávistí, pochlebnictví i pomlouvačství, jeho nectnostmi pošramoceného plebejství jsou představeny všechny postavy a proto také tam, kde přesahují jeho interes, nebo tam, kde jeho obzor už nestačí (Megalrogov), zůstávají nedopovězeny. Jinak vyprávěč vyniká znalostí literárního řemesla, o němž se vyjadřuje s dávkou odbornosti, hned na začátku se přiznává k zaujatosti vůči svému pánu i k tomu, že bude psát, jak mu „narostl zobák“. Vyniká vtipem a ironií a právě on je nositelem humoristického rázu románu. Neboť ten nespočívá ani tak v samotných příhodách, jako ve způsobu jejich podání a komentování. Nechybí mu ani jistá dávka upřímnosti, s jakou prozrazuje vlastní prohřešky, i když vzápětí se snaží je zamluvit slovní ekvilibristikou. Ani pro Speru tedy konfrontace nedopadá dobře a vzniká otázka, má-li vůbec román svůj kladný pól. A tu se ocitáme ve světě Stoklasových dětí, Michaely a Kitty, a pak také mladičkého sluhy Marcela. V těchto dětech panuje ještě citová opravdovost, nezkazenost a radost z prostých věcí. Zamilují si Megalrogova na první pohled, straní mu a pak s úzkostí sledují všechny příhody, v nichž hrozí odhalení plukovníka jako mluvky a podvodníka. Ale i tato důvěra propůjčená v románě dětem je podmíněna jejich dětstvím. Jakmile dospívají, jako Michaela chystající se na vdavky, i v nich najednou jsou shledávány rysy prostřednosti. Marcel se jí vyhne tím, že uprchne s Megalrogovem, avšak budoucí osud Kítty, na poslední chvíli prohlédající plukovníka, zůstává na vážkách.

Konec starých časů je na předělu Vančurova díla i ve vztahu mezi lyrickými a epickými prvky. Obsahem Sperova vyprávění kloní se již k epice, avšak není to ještě „plnokrevná“ epika se soustavně rozvíjenou dějovou linií. Román je spíše vyprávěčem tmeleným pásmem volně spolu souvisejících epizodických příhod, ještě stále se v něm udržuje rovnováha mezi jeho příběhovostí a způsobem jejího podání, jenž má zřetelné subjektivní, emocionální zabarvení, plné lyrických nebo reflexívních odboček. Tyto rysy také román spojují s předcházejícím typem Vančurových próz. Je tedy Konec starých časů důrazné, vančurovsky svébytné a osobité vykročení za epikou, které, právě pro svou podvojnost, patří k ojedinělým dílům české vyprávěčské prózy třicátých let.

Zdeněk Pešat


Ako citovať toto dielo?

alebo


<- Späť na dielo



Vladislav Vančura

— český spisovateľ, dramatik, filmový režisér; povolaním lekár Viac o autorovi.



Nové knihy, novinky z literatúry - posielame priamo do Vašej mailovej schránky. Maximálne tri e-maily týždenne.



Copyright © 2006-2009 Petit Press, a.s. Všetky práva vyhradené. Zlatý fond je projektom denníka SME.
Web design by abaffy design © 2007

Autorské práva k literárnym dielam   

Ďalšie weby skupiny: Prihlásenie do Post.sk Új Szó Slovak Spectator
Vydavateľstvo Inzercia Osobné údaje Návštevnosť webu Predajnosť tlače Petit Academy SME v škole
© Copyright 1997-2018 Petit Press, a.s.