ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

O nezkušeném pískleti

Víte velmi dobře, že se blíží jaro. Mistrovský plášť leží přehozen na bidélku, s nímž jsme včera honili krmníka, zatím co řezník nemohl pro smích zvednouti palici. Ach, není každý kuchař, kdo nosí dlouhý nůž za pasem; kazili jsme to a věc nám trvala až do večera.

Proč se nám přiházejí podobné nesnáze? Vyhledáváme kratochvíli. Pan Zazaboucha dostal při honičce škytavku a starý Vyplampán nemohl opakovati ani dvě slova. „Namoutě,“ řekl jsem, „proč uzdíte toho koně po ocase?“, ale tu jsem se dal rovněž do kašle a nemohl jsem s místa. To bylo včera, nyní však nejde již o řemínek, ale o celou kůži. Vepřík visí za nohy mezi dveřmi sklepa a kývá jím vítr. Hody jsou v suchu, avšak popatřme na dvůr a na stavení, popatřme na starého kokrhu, jenž má stálé zření a naději k děvčatům, popatřme na svět z tohoto kouta přes kouřící talíř a láhev.

Je pět hodin, paní Skočdopolová se vrací od svých slepic. Je rozhněvána. Je rozhněvána a zle se horší, zatím co Skočdopole spravuje ručnici a ztratil nýtek.

„Má drahá,“ řekl, sahaje po brýlích, „má drahá, vzmužte se na chviličku! Co je mi do vašich slepic? Což pak opravdu chcete, abych nikdy nepřestal býti přiseráčkem, který drží v zubech cípek vaší zástěry a leze střemhlav do kurníků? Což nevidíte v mých rukách zbraň?“

„Což o to! což o to, zbraň je příliš veliká, abych ji neviděla a vy jste spíše násilník než domalíp a pecivál. Se svojí ručnicí upadnete v přísloví, avšak já teď mluvím o vejcích, na které chodí váš pes. Vidíte ho, vidíte ochlemtu, jakou má růžovou tlamu? Ach, bože, to je turecké hospodářství.“

Vím velmi dobře, že Skočdopole psa nesmekl, (vždyť ten hafan nemá ani obojek a chodí si po dvoře jako pán), ale mluvte s paními! Připlichtil jsem se k této řeči jenom slovíčkem, ale dostal jsem co proto!

„Pojďte, starý,“ řekl jsem Skočdopolovi, „co bych vám přisoloval, žákům panna, chlapům korbel, dopijeme a půjdeme po svém. Propískáme svůj vztek.“

Ale Skočdopole je čtverák a nechtěl odejíti, dokud by paní něco veselého neprovedl. Mívá v hlavě všelijaké žerty a věčně jej bere zmek. Je však mnoho čápů a málo žab. Zazaboucha, Vyplampán a já se rovněž snažíme o žerty, ale věc se vždy nedaří. Bohužel, neboť smáti se je lépe věděti.

Pani Skočdopolová se již ušklíbla znamenajíc, že jsme jí vyměnili sýr za krajáč s medem. Potom nabrala vrchovatou lžíci a opakujíc: Ham tam i s voskem! přiměla nás, abychom požili sousto. Všiml jsem si, že je její paže doposud oblá a zdála se mi hezká, když stála nad hrncem, zvedajíc loket.

Ze statku jsme šli rozmlouvajíce do hostince u Nezkušeného písklete.

„To ví ďas, proč je mi tak nesnadno nebýti soudcem,“ řekl Skočdopole, „to ví ďas, proč se mi od dvou měsíců nelení poslouchati zmatené příběhy a vymýšleti k nim začátek. Soud již není můj pluh a přece jsem na poskoku, kdykoliv se obrátí řeč na právo. Teprve nakonec se pozná, jakou má písnička notu. Hrome! bojím se, že se mi bude stýskat po prachu na stole, do něhož jsem psával jména slavných pijáků a soudní výměry. Co si počnu bez své služby a bez své kanceláře!“

Odpověděl jsem mu, aby nenaříkal, vždyť po celá léta nenechal na svém úřadu cti ani za penízek a nyní, vrácen své sedlačině, po něm touží. Jaká zvrácenost! Skočdopole je potrhlý chlap; býval soudcem, to jest seděl na své židli jako na mezku, očekávaje snídani o desáté a sotva snědl svoji uzenku, myslil na oběd. Vím, že šetříval tuláků jako červených vajec, ale vyskytl-li se lakomec, nebo ten, kdo pouští srpek v cizí žeň, přisoudil mu trest tak rychle jako se práská bičem. Věru, býval to ostrý chlapík, mnoho se s dareby nepáral a ráz na ráz, jako když se troubí na poplach, byl hotov se soudem.

Tu máš dva měsíce, tu máš tři týdny! A pij rychle, pij, nebo ti přileji ze soudního džbánku, jenž je plný času!

Platíval hotovými, ale nakonec si řekl, že vlk míří vždy na berana a šel do výslužby. Ovšem, doma není o nic lepší a na statku je plno různic.

„Tlam, tlam po zelí, dostrouhaly košťály?“ spouští, zatím co paní nedomluvila. A není to vždy nesmysl, co Skočdopole nechce poslouchat. Nikoliv, namnoze jde o rozumnější věci, než má sám v hlavě. Ale narodil se jako pudivítr, má věčně napřaženou ruku a věčně pospíchá. Vídám ho vždy s nohou pozdviženou nad zem, bývá ukoptěn a vlaje mu štětka vlasů. Tu je na útěku, tu se vrací a nemaje díla, švihá se bičíkem po lýtkách.

Nu, prosím vás, dívám-li se na to vrtidlo, jsem zmlácen, jako bych jel na hrbatém býku. Pah, nikdo ho nezkrotí! ani paní Skočdopolová, jakkoliv leckteré její slovíčko mu uvázlo v kůži a leckterý šrám mu přeťal výmluvnost. Je zajisté z pekla a měl prodávati po trzích slaměné víchy.

Jakže, řekl jsem, že na Skočdopole nikdo nevyzraje? Proklatě, to tak není! Ještě se najde, kdo mu dá za vyučenou! Jeho syn Vavřinec! to je ztřeštěnec nad ztřeštěnce a tato jeho vloha nás všechny vykoupá. Když se chlapík oženil, ubylo nám starostí, ale za čas se ukázalo, že náš větremmíchal dbá o ženu jako zajíc o buben. Ďas ví, kde mladý pán spává, od deseti dnů nebyl již doma. Nu počkej, Vavřinče, až se vrátíš!

Došli jsme do hospody k Nezkušenému pískleti věru včas. Byl jsem uřícen a nemohl jsem píti, zato Skočdopole ani si nepřisedl, sotva se pozdravil s lidmi a již vylízl sklenici. Vsadil bych se, že to bylo cizí víno, neboť kde by se vzala u Písklete horlivost čekati s láhví již odzátkovanou. A sotva jsme položili ruce na stůl a sotva jsem se opřel loktem o hranu a dlaní o tvář, již se Skočdopole hádal s Vyplampánem a štípl Zazabouchu do lýtka. Ach, to je nekázaná trojice!

„Nuže, Vyplampáne, blýskněte se na dobré časy,“ děl Skočdopole, vytahuje měchuřinu s tabákem, jenž se mu sypal crčkem na koleno, „blýskněte se!“

„Pro vaši nemírnou mysl?“ odpověděl Vyplampán, „napiji se tajně, zněma a potmě, co pletete svoji zbrklost k nenáhlé žizni.“ Vyplampán si zavdal a potom se dotazoval, zdali jsme slyšeli, jak Skočdopole nepodobně mluví. Pravda je, že jsme všichni popíjeli a všichni žvanili.

„Chlochlochlo, chlachlachla, jedna, dva, tři, čtyři,“ povídá opět Skočdopole, „obraťte tu láhev naruby jako rukavici, vyssajte pískleti prs, zůstaňte přissát, dokud se neobjeví krůpěj krve na vašich rtech, krůpěj, kterou byste mohl setřít ukazovákem jako školák, jenž si utírá nos.“

Hospoda u Nezkušeného písklete je maličká kapsa hojnosti. Prozřetelnost ohraničila několik metrů rajské zahrady silnými zdmi a naplnila prostor mezi nimi vším, co ráčí srdce pijáků a žroutů. Jsou tam stoly věčně zelené, jako dorůstající pažitka, jsou tam bečky s ozdobenými čely a těsnou pípou, je tam lednička, kterou prochází elektrický proud a opět ohniště, jež se tak dobře hodí k roštění a připékání masa. Mám z míry rád vše, co je dobré, ale nad jiné si potrpím na raky, neboť nejsem hltavý jako Skočdopole a mívám času nazbyt. Sedávám zády ke dveřím a tváří k nálevnímu stolu a ke kuchařům, abych viděl, co je nového. Jím, maje za pasem smrt a mhourám při tom očima a směji se, až se rozpláči. Stáří mne naučilo snášenlivosti a nemám nic proti hostu, jenž rozraziv dveře se rozkročí a rozkřikuje, aby mu přinesli jídlo dříve než ostatním. Strpím i takového sobíčka. Avšak onoho dne sotva jsem se vrátil, vybrav ve vodní sádce pstruhy (mám zásadu zvoliti vždy rybu nejživější), zastihl jsem jednoho z těchto křiklounů, jak stojí před Skočdopolem s rozchlupacenou hlavou a rozpálen jako pánev. Srozuměl jsem, že se hádají o nic menšího než o poznámku, ve které Skočdopole prohodil cosi o kapce krve. Ach, ten cizinec, to byl randabas!

„Pane,“ děl bez shovívavosti, která scházela i Skočdopolovi, „poznal jsem vás podle žvástu jako se pozná kohout po peří. Vy jste propuštěný soudce a můj příbuzný. Svého času jste mi stlával lože v ohavných koutech. Ach, vy darebníče, ještě po letech se nezdráháte mluviti o krvi. Jakže, dosud vám nikdo nevyvrátil palec, ukazovák a prostřední prst, jimiž jste vládl prožluklou násadkou? dosud vám nezcepeněl jazyk, dosud kýváte hlavou?“

Nejsem zajisté práč, ale byl bych pana křiklouna přetáhl s chutí ubrouskem. Skočdopole však přivlekl židli a nadouvaje tvář jako žáček, povstal mu na přivítanou, potom jej představil.

„Pane Půlpytle,“ řekl, když jsme již zase seděli, „chtěl bych vás ujistiti, že rozumím všemu, co pravíte. Necítím přirozeně totéž, ale uhaduji příčiny vašeho vzteku.“

„Pah,“ odvětil výtržník, „vy se doposud zabýváte hádáním? Nikdo nebyl horším uhadovačem, než vy!“

Vyplampánovi přinesli v tu chvíli vepřovou hlavu, ale Skočdopole přitáhl mísu před příchozího. Zdálo se mi, že jedná hůře, než kdyby vzal žebrákovi mošnu.

„Snad si nemyslíte, že mám zálusk na vaše večeře?“ pravil Půlpytel a zamračil se až mě zamrazilo, dali mu tedy vína, ale nechtěl pít a odsekl mi, když jsem se ho tázal po zdraví. Co s takovým stolovníkem? Zazaboucha, který je lékař a ven a ven netečný člověk, obrátil se k němu zády, pronesl koutkem úst jakousi nadávku a přál mu, aby se udávil vlastní zdvořilostí. Skočdopole až do této chvíle jedl neztráceje dobré míry, náhle však se udeřil do čela a div že nevykřikl: „Vy se již nepamatujete na to jméno? Vždyť ten bratříček, jenž si přisedl na naše čtyřspřeží, je hrdlořez a krutihlav! Stál před porotou a unikl neusvědčen.“

„Nepustím vás, neodcházejte,“ dodal přidržuje Půlpytla za rukáv, „hle, Vyplampán, Zazaboucha a tento mluvka, který povede zápis,“ tu ukázal na mne. „Obnovíme soudní řízení, k ďasu! přijdeme věci na kloub a vy, který jste štván svědomím, neboť věru jste unikl konopnému šípu jen omylem, budete míti zadostiučinění v této pozdní spravedlnosti.“

„Hola, studente,“ zavolal na číšníka, „dejte nám vína, ať se vrátí hrdinné časy, v nichž jsme sváděli své šrůtky. — Vy, starý brachu,“ pokračoval, „zanechte již škrobenosti a vzteku, jenž je od této chvíle scestný. Pah, vaše nevina! každá žába je sobě rusá a vlk ostronos. Vezmeme věc s jiného konce.“

Tu jsem viděl klacka, jak se rozehřívá. Napřed vytáhl ruku ze záňadří a položil na stůl malou pistoli. „Vy jste se, soudce, zbláznil, což pak myslíte, že strpím, abyste plácal jako před devíti lety? Hleďte, od našeho setkání chodím ozbrojen a straším se před prodavači, kteří se náhle obrátí, před čtenáři novin, před zevlouny na nádražích, jejichž kapsa se vzdouvá zbraní. Naučil jsem se rozeznávati tyto slídily a poznávám se strachem vaše spojence, označené buřinkami, notesy, kabátky přidržujícími břich posledním knoflíkem, označené zdviženým ramenem, pokleslou paží, štětičkou, chrupem a špatným dechem. Co jste mi to, vy chlape, nadrobil!“

Zazabouchův obličej zčervenal srdečným zájmem. „Dobrá,“ děl, nalévaje znovu vína, „jste si souzeni. Toť hloupé, zříci se svých příhod, pokud rozeznávám, nemůžete mluviti o nich, leč s tímto soudcem bez úřadu. Když kdáčí slepice na dvoře, je těžko slyšeti kdák, ale rozhlédněte se! vůkol je shovívavá pohoda večeří bez profousa. Třeba měl náš votant tipec, přece je dosti pokojný a dosti hloupý, aby se přiblížil oné svatosti, jež přísluší soudcům, vážícím lidské skutky.“

Skočdopole si utřel ústa hřbetem ruky a děl: „Myslím horlivě na vaše provinění. Nabývá nového smyslu. Hroznějšího! Neboť s tohoto sklánějícího se návrší po deseti letech nevidím na jeho hlavě korunky trestu. Váš čin je prostovlasý, či, ať tak dím, lysý.“

„Vím, že myslíte na podíl, jehož se vám nedostalo při krajském soudě, vím, že jste sešel za tohoto strašení se, neboť je lépe jednou smrtí umříti, než živ mnoha smrtí se báti. Můj příteli, kdybys se ve všem Dunaji myl, nesmyješ viny.“

„Domníval jste se,“ pokračoval, „že lze vyzráti na soud. Jaký omyl, jaký omyl, neboť kdo snědl mnicha, aniž mu zůstala kápě v hrdle? Vracel jste se na stará místa a chodě mimo soud, hleděl jste do jeho oken s přáním, jež se neozvalo, neboť je snadno pískati v pustém lese, ale nikoliv před soudním dvorem.“

„Nuže, již jste se dočkal! Promluvte, to jsem já, kdo má pro vás klíče a odpověď.“

Zdálo se mi, že Skočdopole opět přebral míru, neboť sodomář, s nímž takto neuctivě mluvil, byl veliký chlap. Odhadl jsem jeho sílu na dva kyje a kdyby byl chtěl, mohl nám spařiti drštky ve studené vodě. Dával jsem tedy svému příteli tajná znamení a díval jsem se na něho tak pronikavě, až mu přidoutnával zátylek. Není to ovšem moje vina, že je Skočdopole tupý chlap a že neznamenal jediné z mých výstrah. Žel, nepřipomínáme si s dostatek opatrnosti a tak z čista jasna vyjel si onen propuštěný zločinec na mě, řka, že mi zvalchuje záda. Zdá se, že se domýšlel nějakého podskoku, k němuž dávám znamení. Snad mě považoval za policejního komisaře, jenž si vyšel v tomto přestrojení tlouštíka. Buď jak buď, doktor Zazaboucha vlepil mu jednu za ucho a tu, jak jsme staří, octli jsme se v čertovském kole, dorozumívajíce se bez úchvatné výmluvnosti. Bylo mi toho litovati, neboť jsem byl poškrabán v obličeji a na hřbet mého nosu nasedl otok, porušující úsměv.

„Netropte si blázny,“ houkl mi do ucha tento pekelník, zatím co jsem oddychoval a měl péči o oděv, který byl uveden do nepořádku. Vyplampán se smál, vida mě tak pocuchána a protože je bláznovo srdce v jeho ústech, jal se potřepávati Skočdopolova vězně po bedrech a říkal mu omluvu za omluvou.

„Nyní, když jsme se zcela zvrtačili tímto počátkem,“ pravil, „nyní, když je jisto, že jste pil, nyní se posaďme, abychom rozmlouvali užívajíce úsudku.“

Viděl jsem, že Vyplampánova tvář zvlhla dojetím a že opět propadá výstřednostem svého zaujetí. Tento učitel je lačný příhod, z nichž, žel, neodvodí nikdy poučení.

Kuchař Nezkušeného písklete zapůjčil mi svůj límec. On a já jsme vrstevníky a naše tělesné rozměry jsou tak stejné, že si můžeme vypomoci částmi oděvů.

Kdysi vraceje se z nákupu kapounů byl napaden celým hejnem těchto ptáků a byl klován tak vydatně, že pozbyl svojí zástěry. Připadal si nah, byl zahanben a nechtěl vyjíti na cestu. Tu bylo na mě, abych jej opatřil pláštěm, jejž doposud nevrátil. Připomenul jsem to jen letmo, neboť Vyplampán mi často vytýká obšírnost.

„Do mastné kuchyně se slétá mnoho much,“ děl Skočdopole, objednávaje pro pana rváče hovězí žebro, „hlaste se o svůj díl, nebo vám to snědí a jezte rychle, hrome, ať nám nezvětrá naše řízení.“

Neměli jsme ani čas přáti Půlpytlovi dobrou chuť, chlap se dotýkal vidličkou a nožem talíře jako bubeník, ve chviličce byl prázdný. Podíval jsem se na něho poprvé se zalíbením.

„Skočdopole nemluví vždy pravdu a vy doposud neznáte můj příběh. Přišel jsem, abych vám jej vypravoval,“ řekl, když byl hotov s jídlem.

„Drkoty zuboty,“ spustil, „kluci, poslouchejte, která slepice nenese a kdáče,“ ale sotvaže počal, zamával rukama a prosil, abychom mu maličko poshověli.

„Ne, ne, ne, Skočdopole, dříve než se dám do řeči, musím odpověděti. Co jste to řekl o soudech a o mých straších? Mohl byste se za to vše stydět! Nepociťuji nic než blízkost blázniviny, s níž jsem se obeznámil v zemských haluznách. Víte, jaký nápis by měl být na štítech těchto prožluklých budov? Slepý slepého vede do jámy! Nic více. Kdybych měl malířskou obratnost, štětičku a čerň, zobrazil bych dva nevidomce, jak jeden z nich klopýtá a druhý skáče.

„Suďte, soudce, mé soužení. Mám mezi lopatkami svědivé místo, jež jsem si rozedřel drhna hřbet o dveře temnice a kdykoliv na ně položím dlaň a pohnu prsty, nevím, je-li zima či léto. Přechází mne při tom mysl tak, že jsem hotov nezastaviti se, byť bych měl pozbýt oka. Ach, pane, hříšné slasti vedou k propasti, ale co nás má k tomuto zakázanému štěstí? Co vás ponouká, abyste vedl nečistoty se ženskými a usiloval o moje bezhrdlí? Bylo vám to vdmychnuto zároveň s barvou duhovky a vousu. Narodil jste se nestydou a soudcem.

„Mě, který vyznávám boha a ostříhám svoji duši, okouzluje krev. Krev, která jako nové víno uvodí bouřlivý sen.“

„Ty, věrný bože! ať mě nevěsí na duby, objedli by mě holubi! Ty, věrný bože, ať mě nechají s pokojem, nejsem na štěstí ten, koho hledají.“

„Proklatě, chlape,“ řekl Vyplampán a vstal, odsouvaje břichem stůl, „zmýlil jsem se. Vy jste opravdu jakási mezinárodní příšera. Býti očarován krví! Víte, že mě to zbavuje chuti k jídlu? Víte, že se podobné vlastnosti nevyskytují v literatuře našeho kmene? Oh, vy rozvratníku, vaše řeč je jakž takž podobná naší mateřštině, ale to, co povídáte, je odporné. Já jsem rybář příhod a hodnotitel příhod, věru já se nedám polapiti lecjakým ověřeným úslovím! Chcete-li mluviti česky, vypravujte, jak jste ve vší slušnosti strádal a jak vás napravila některá pokrokářská věta. Jářku, ať je v tom ušlechtilost, kterou pociťuji, ať jsou v tom lidé, jak je znám a jak je snáším! Ať je v tom láska dobře větraná, palcát, dudy a něco ze statečnosti legionářů! A mluvte jazykem úřadů a středních škol, mluvte, jak mi narostl zobák, nebo vás vykleštím!“

Zdálo se mi, že je třeba, aby se Vyplampán napil sladké vody a velmi pečlivě jsem ji připravil. Snad ulevila jeho játrům.

Zatím propuštěný vězeň pokrčiv nad naším dobrým učitelem rameny, jal se vypravovati svůj příběh.