ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Riesenburský dvůr, k Náchodskému panství patřicí, byl za starých času velký a ohromný hrad, kolem a kolem lesem ohrazen. Od západní strany se vjíždí do brány, k půlnoční straně vede však jen ouzká stezka po příkré skále k řece Opavě, která se pod skaliskami plíží. Dříve bylo to, teď tak malebné, údolí na břehu řeky celé jedlemi zarostlé, a jen na místě, kde až podnes na mlejništi říkají (protože prý tam as před dvěma sty lety mlýn stál), byla malá chaloupka, v které jeden ovčák zůstával.

Jednoho dne jede pán Riesenburský z procházky a tu vidí, an milý ovčák velikánskou jedli na rameně nese; byl dobrý pán, ale velmi přísný, a obzvláště na toho, který se opovážil z lesa dříví krásti aneb nějakou škodu dělati. Myslil tedy, že vítr jedli porazil, a ovčák že ji v lese našel a ukradl; hněvivě se tedy na něho obořil: „Jak ty se můžeš opovážit z mého lesa dříví krásti?“

„Odpusťte mně to, pane rytíři; mám tuze špatný barák, a již dlouho jsem přemejšlel, jak bych si ho spravil. Včera jak tudy jdu, padla mi ta jedle do oka, a myslím si: „Počkej, ta by se ti hodila. I nedalo mi to, až jsem pro ni došel a vytrhl.“

„Ty že jsi tak silný?“ ptal se rytíř a s podivením hleděl na ovčáka, který pořád ještě jedli na rameně držel. Nebyl příliš velký, ale svalovité a složité postavy.

„I což je o sílu,“ odpověděl ovčák, „jen kdybych měl něco lepšího na zub.“

„A co bys tak potřeboval, abys byl ještě silnější?“

„Inu já myslím, kdybych snědl dva pytle hrachu, několik uzených kýt a k tomu vědro dobrého vína vypil, že bych v stavu byl s každým obrem se prát.“

„Dobře tedy, máš to míti, a zejtra si pro to přijď do hradu. A stranu té jedle ti to pro tentokráte odpustím, ale podruhé cti můj bor.“

S radostí ovčák rytíři poděkoval a vesele domu s jedlí kráčel. Od té chvíle dali mu jméno Ctibor. Když přijel rytíř domů, nařídil hradnímu, až přijde Ctibor do hradu, aby mu dal dva pytle hrachu, šest uzených kýt a vědro nejlepšího vína.

Druhý den stáhl Ctibor ženě cíchu s postele a šel si do hradu pro přípověď. „A kam si to dáte, kdo vám to pomůže nést?“ ptal se hradní, když viděl, že Ctibor sám a sám přichází.

„Naložím si to na ramena a ponesu to sám.“

„Jsem váš blázen? Jakpak byste mohl tolik unést?“

„O unesení je hej, jen mi to dejte.“

Naschvál mu hradní plnou cíchu hrachu naměřil, jestli to opravdu unese. Bylo ho v ní čtyry korce a k tomu ještě šest kýt. Ale Ctibor si zavázal cíchu a vědro vína dohromady, přehodil to přes rameno, a poděkovav hradnímu, kráčel pohodlně domů.

Několik dní nato byl vypsán z Prahy velký turnaj, ku kterémuž se všickni rytíři sjeti měli. Byl to prý tenkráte způsob, že si rytíři silné panoše (čili obry) drželi, kteří se na místě jich při turnaji potýkali. Rytíř Riesenburský neměl žádného tak silného panoše, na kterého by spolehnouti mohl; byl tedy u velké nesnázi. Na štěstí zpomněl si na Ctibora a tu chvíli pro něho poslal.

„Poslechni, Ctibore,“ řekl, když ovčák vešel. „Jestlipak bys chtěl u mne panošem být?“

„To věřím, že chtěl, a jak rád.“

„Musel bysi se naučit se zbraní zacházet a dobře jezdit.“

„Tomu já se všemu rád učit budu; a sily mám teď až nazbyt.“

„Dobře tedy; jdi k hradnímu, on ti dá jiný šat, za týden musíš ale všecko umět, potom pojedem do Prahy.“

Ctibor radostí do stropu skákal, když slyšel, že pojede do Prahy, a ve dne v noci se učil; než uplynulo osm dní, uměl vše, co panoši potřeba, a rytíř docela uspokojen odebral se se svým komonstvem do Prahy. Z celých Čech byli již rytíři pohromadě i mnoho cizinců; obzvláštně se povídalo mnoho o jednom, který prý velmi silného obra s sebou měl. Když nastal den k turnaji určený, sjeli se všickni na ustanoveném místě, kde pro pány a paní lešení skvostnými koberci obvěšené připraveno bylo, před nímž se panoši potýkali. Když se panstvo shromáždilo, vjeli v ohrazené místo dva panoši na pěkných koních, jeden byl onen vyhlášený obr, druhý českého rytíře panoš. Po malé chvíli byl cizinec vítězem; tak stalo se několiku, z čehož cizinci nesmírnou radost měli, čeští páni ale pohoršení. Tu přišla řada i na Ctibora. Když předejel a cizinec toho jak se zdálo nepatrného chlapíka přeměřil, řekl pohrdlivě: „Jakpak se ty, malý mužíčku, můžeš opovážit, se mnou se potýkat? Tebe rozmáčknu jako ten kámen!“ a vezma kámen oblátkový do ruky, zmáčknul jej jako homolku.

„Inu,“ řekl Ctibor a popojel až k němu, „když myslíte, že jsem proti vám slabý, tedy se nepotýkejme a podejme si na rozchod po přátelsku ruku.“ S oušklebkem mu obr ruku podal, ale Ctibor ji popadl, vyhodil obra do povětří a zase ním tak nerázně o zem smýknul, že více ani nedechl. „Myslíš, že jen u vás umějí kameny mačkat; u nás umíme ještě něco víc.“

Tu se ozval pán Riesenburský: „Ctibore, Ctibore, obrův pán ti ujíždí, pusť se za ním.“ Ctibor nechaje obra ležet, pustil se za pánem. Právě jel cizinec s kopce, když ho Ctibor dohonil; i skočil s koně a popadl vůz tak silně za kolo, že mu kus loukotě s třemi špicemi v ruce zůstal. „Tak se, pane, od nás neujíždí,“ křičel na omámeného rytíře, „dříve musíte zaplatit,“ (byl to snad způsob, že který prohrál, vítězi dobré zpropitné dáti musil), chtěj neb nechtěj, musil se cizinec vrátit a ku posměchu českým pánům Ctiboru zaplatit. Ctibor však za svůj hrdinský kus stal se rytířem a do znaku si dal kus loukotě s třemi špicemi. Žil dlouho a vždy v dobrém přátelství s pánem Riesenburským; konečně byl v kostele na Hořičkách pochován.

Božena Němcová počala psáti české pohádky roku 1844. Odjela z Prahy do Ratibořic, podívat se na kraj, kde žila jako malé děvčátko, a který o deset let později tak krásně popsala v Babičce. Na procházkách po známých místech rozpomenula se na místní pověsti, které slýchala a pokusila se je zapsati a posílala je do „České Včely“, kde byly hned otištěny. Jsou jen krátké, a spisovná řeč je čtyřiadvacetileté spisovatelce začátečnici ještě obtížná. Z těchto povídek je tu otištěn „Silný Ctibor“. Když se vrátila do Prahy, pokusila se psáti pohádky, jak byly tehdy v oblibě. Vybízel ji k tomu sám Erben, a jeho pohádka „Tři přadleny“ v „České Včele“ byla jí vzorem. Vzpomínala si na knížky, které v dětství i později čítala, psala po paměti také podle vzpomínek na povídky slýchané, a tu se jí již psalo lépe. Uměla vypravovati prostě a jasně, ovládala již lépe myšlénky i řeč.

Zatím však se přestěhovala v létě 1845 do Domažlic, počala hned choditi po vesnicích a rozprávět s lidem, tím nabyla jiných zkušeností. Přivykla mluvě lidové, kterou již jako děvčátko tolik slýchala, a naučila se také nejen jadrnější a přirozenější řečí psáti, ale také mysliti způsobem, jakým vypravuje a myslí venkovský lid. Dovedla přizpůsobiti svůj sloh vypravování lidu. Slyšela též vyprávěti pohádky vesnickými lidmi, a ty pak vypravovala v dalších sešitcích své sbírky. Z těchto pohádek jsou tu „Neohrožený Mikeš“, „Čertův švagr“ a „Nesyta“. O Mikšovi vypravuje ještě z pola po starém způsobu: ráda povídá příběh tak, jako by se byl stal kdysi za starodávna, a libuje si v mnohých podivných podrobnostech, velmi dobrodružných. Ale v druhých dvou upravuje z povídek ne romantické vypravování, ale líčí obrázky ze skutečného života vesnického lidu. Její povídky nejsou tedy pohádky lidové, národní, ale její vlastní práce, skládané podle toho, co si lid vypravuje.

Pohádky, které jsme tu vybrali, projevují zálibu v neohrožených, statečných a dobrých činech neobyčejných siláků, pocházejících z prostého lidu. Tuto zálibu v nadobyčejné, neohrožené síle, kterou prostý člověk vynikne nad pány třeba i s pomocí nadpřirozenou, projevuje také lid rád ve svých pohádkách. Tehdy zvlášť byla ještě robota, člověk poddaný nemohl ve skutečnosti nabýti vrchu nad pány ani silou, ani chytrostí. Proto si lid tak rád vypravoval příběhy, třeba ne pravdě podobné, ve kterých se splňovalo jeho přání vyniknout nad pány a uplatnit svoji sílu. Němcová milovala lid a měla soucit s jeho těžkým stavem poddanským, proto se jí také líbilo takové vypravování a napodobila je. Lid nevymýšlel si sám tyto podivuhodné příběhy. Vybíral si je z literatury, kterou znal z ústního podání neb z předčítání. Literatura celého světa projevuje také zálibu v příbězích o nadobyčejně silných lidech, konajících neobyčejně odvážné skutky. Je to obecný rys lidské povahy, záliba v projevech velké síly a odvahy, rys, který jeví literatura velmi stará. Tím se stalo, že povídky Němcovou vypravované podle českých povídek lidových jsou svým obsahem velmi příbuzny s mnohými a mnohými shodnými povídkami, sbíranými jinými sběrateli u rozmanitých národů evropských a také v starých psaných literaturách i národů asijských. Putovaly v různé podobě po zemi po mnohá staletí a po mnohých literaturách, než pronikly do lidových vrstev evropských národů a také do Čech. Němcová nespokojila se však vždy jen s onou obecnou zálibou v projevech neobyčejné síly prostého, poddaného člověka, ale připojuje k ní vlastní záliby a vlastní myšlenky. Tím tvoří z nich nová díla.

Povídka o Ctiborovi je založena na staré historii erbovní. Šlechtické rodiny rády si dávaly vyprávěti zajímavé povídky o svém původu, kterými byl zakladatel jejich rodu chválen. Němcová spokojila se v tomto svém vypravování — je to práce ještě začátečnická — tím, co pověst podává: Ctibor je silák, který se stará, třeba je jen chudý ovčák, o svoji rodinu. Poslouchá svého pána, slouží mu oddaně, a dobývá rytířství a erbu tím, že chrání dobrou pověst svého českého národu proti cizinci. Nevíme sice, jak slyšela Němcová povídku tu vypravovati, je však možno, že ono vlastenectví, které se v Ctiborově činu projevuje, je jejím dílem: že k pověsti rodové připojila sama myšlenku o vlasteneckém významu Ctiborova zápasu s obrem.

Povídka o neohroženém Mikšovi jedná o tom, jak ze tří neobyčejných siláků poctivý, dobrý, rozumný a neohrožený hoch koná svou silou dobro a vítězí nad hrubými, prolhanými a zlými siláky soudruhy. Tutéž myšlenku projevují sice také často cizí povídky vypravující tentýž příběh, ale Němcová vytkla ji s takovou zálibou a s takovým důrazem, oživila vypracování tak zajímavými podrobnostmi, že se její povídka zalíbila našemu lidu, a máme doklady z nových sbírek, že vedle jiných shodných povídek toho druhu mezi lidem českým sebraných, také právě její povídka se v lidu znovu vypravuje.

Nejsilněji je znáti vlastní tvořivou práci Němcové v Čertově švagrovi a v Nesytovi. Obě jsou vypravovány podle stejného základního příběhu. Vesnický silný hoch slouží čertu, dostane od čerta peníze a tím se stane mocným pánem. Vlastní silou marně se vzpírá zlé vrchnosti, ale jak má vševládné peníze, překoná i vrchnost. První z nich má velmi pěkně vymyšlený a vypracovaný počátek, o chudém Petrovi, než se dostane k čertu do pekla, druhá pak hlavně podává líčení, jak blahodárně Nesyta penězi, v pekle nabytými, působil. Petrovy trampoty jsou smutný obrázek neblahého rodinného života na venkově, řádění macechy vůči nevlastnímu synovi, a pak trudných poměrů poddanských, kde všemocný pan vrchní může bez soudu zavírat nevinného hocha, odvést jej na vojnu — a to vše je vypravováno velmi živě, věrně a umělecky. Ale i jiné obrázky, na příklad sekáčů, pracujících na poli, jsou pěkné a milé. Jasně se jeví upřímné a poctivé smýšlení spisovatelky v líčení čerta a pekla: čert je hodný, pomáhá chudému a poctivému, proti zlým, zabraňuje zločinu; je vykonavatelem boží vůle — jen hříšníky odvléká do pekla. Proti pracovitému silákovi je vylíčen zadlužený, ziskuchtivý pán, kterému zbohatlý selský hoch, byt i šeredný je hned dobrý dost za ženicha dceři. V Nesytovi je cesta do pekla a povaha čerta vylíčena spíš asi podle slyšené povídky. Ale jak Nesyta zakládá svůj Výsluhov, obec volných sedláků a pracovitých řemeslníků, která se stará o chuďasy práce neschopné — jak překonává penězi i panskou moc — v tom se projevuje velmi krásné a hluboce cítěné smýšlení Boženy Němcové o osudu poddaných, chudých lidí. Jak blaze asi působily obrázky ty na sedláky v době té ještě těžce robotící na panském, když viděli, aspoň v pohádce, že pán-nepán jen nahodilou výhodou — penězi — vládne druhým, a prostý sedlák dovede jimi vytvořit ráj na zemi!

Že se v pohádkách Němcové dějí věci neskutečné, že vystupují osoby ve skutečnosti nemožné, to není závadné. Účel pohádek je v myšlence, kterou projevují, jejich umělecká hodnota ve vroucnosti a opravdovosti, kterou jej projevují — neskutečné příběhy a osoby jsou jen výzdoba, prostředek, jehož spisovatelka užívá, jsou jen navyklá, tradicí vytvořená forma, která, jsouc čtenářům známá a milá, snáze myšlenky, které podává, obecní.

V. T.