ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Hned předem se ohrazuji, že se nemíním plést do didaktiky. Nekladu si otázku, jak se mají děti učit číst, nýbrž jak opravdu čteme. Pokud mohu soudit podle sebe, čteme ve skutečnosti globálně, čteme najednou celá slova a ne písmenko po písmenku; jedním pohledem obsáhneme celé slovo a už víme nebo si myslíme, že víme, co tam je napsáno. Onehdy jsem šel podle hospody a na ní visela plechová tabulka s namalovaným bicyklem; pod ní jsem četl nápis „Klub cyklistů VŘED“. Teprve po několika vteřinách jsem se podivil jménu tak ponurému. Snad jsem se zmýlil, řekl jsem si, a vrátil jsem se k té tabulce. „Klub cyklistů VŘED“, četl jsem po druhé a kroutil jsem hlavou nad tím podivným klubem. Teprve při sedmém čtení jsem shledal, že tam je napsáno „Klub cyklistů VPŘED“. Tento případ ukazuje, že při zběžném čtení spíše odhadujeme slova, než abychom je četli. Při rychlém čtení vnímáme jen začátek a celkovou podobu napsaného slova, a už se nám vybaví celé slovo; obyčejně čteme, abych tak řekl, stenograficky; číst slabiku po slabice odporuje našemu čtenářskému tempu.

Vzpomínám si, jak čítala nebožka babička své modlicí knížky nebo noviny; ostatně neříkala číst, nýbrž „říkat si“, kdežto „číst“ pro ni znamenalo asi tolik, jako tušit nebo hádat: „Četu, že bude pršet.“ A opravdu „si říkala“ všechno, co četla očima, tiše pohybujíc rty. Toto staré písmácké čtení nebylo globální a nebylo rychlé; každé slovo bylo při čtení rozloženo ve slabiky a pak shrnuto v celek. To nevyskakovala hotová slova, nýbrž vznikala čtením; oko zjišťovalo písmena a slabiky a ucho je shrnulo v celek. Kdepak bychom dnes stačili s tímto pomalým tempem! My už nerozkousáme svou duševní potravu, my ji polykáme v celých kusech, v celých slovech a pomalu už v celých větách. Babička putovala pěšky po švabachových řádkách svého nebeklíče, kdežto my se řítíme svou četbou jako na závodním motocyklu, že se nám slova jen tak tak mihají před očima jako okrajové patníky. Teprve když čteme něco, co se mocně a osudově týká našeho osobního zájmu, přestáváme číst zběžně a globálně a zjišťujeme pomalu, analyticky, slabiku za slabikou, co tam je doopravdy napsáno. Z čehož je patrno, že naše rychlé čtení selhává tam, kde máme uvěřit tomu nebo vyrovnat se hluboce s tím, co čteme. Snad naše babičky víc věřily proto, že četly pomaleji a měly při tom pokdy srovnat si to v hlavě.

Ale není jen globální čtení, je i globální psaní, je globální styl. I když píšeme, píšeme tak, aby se při tom nemusilo mnoho myslit, aby se věta nemusila pracně rozkousat a mohla se spolknout celá. Už se nám těžko čtou starší spisovatelé s jejich rozvinutými periodami, obšírnými metaforami a umnými oklikami větné stavby; rozeženeme se ve starých textech se svou čtenářskou rychlostí, ale brzo se zadrhneme v těch stylových rozvalinách a počneme je netrpělivě přeskakovat. Starodávný sloh byl dělán pro pomalé čtení, pro čtenáře, kteří větu rozbírali a skládali slovo za slovem, pro lidi, kteří chápali zvolna, ale důkladně. Na svém slohu vidíme nejlíp, oč jsme bystřejší, ale také zběžnější a popovrchnější, než bývali lidé dřív.

Analytické čtení se nám zdá příliš mechanické; ale i to téměř intuitivní vnímání slov a vět, ve kterém jsme se vycvičili, je mechanické, jako je mechanická rychlost, a je nakonec stejně bezmyšlenkové jako slabikování. Tak zvaný telegrafický styl novin, tvořený z ustálených slovních sazeb a rčení, politický styl omílající stále stejné fráze a hesla, sloh úřední a obchodní, to jsou samé „globální“ slohy, které počítají s duševním automatismem svého čtenáře. Už se nemusí pozorně číst a poslouchat slovo za slovem; stačí mrknout, a víme, na čem jsme. Ale o tuto globální metodu našeho obecného čtení a mluvení se už nikoho nenapadá přít.

Únor 1934