ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Knihovno, strakatá knihovno o tisíci hřbetech, chtěl bych si v tobě vybrat knížku, která by mne, proklatce, potěšila. Ne, tebe bych dnes jaksi netento, nesnesl, kniho tlustá a poučná; neboť můj mozek je tupý a pitomý. Chtěl bych číst něco, co mi nepřipomene mou tupost a nechápavost; něco lehkého, něco zábavného, něco kratochvilného… Fuj, jděte mi s očí, humoresky, nesnesl bych dnes vaši vulgární zlomyslnost, se kterou uvádíte v posměch člověka potrefeného; i já jsem potrefený osudem, a nemohl bych se kochat na tom, že my, ubozí lidé, jsme postihováni směšností a vydáni všanc posměváčkům. Což ty, hrdinný románe, neuvedl bys mne v daleké věky, v časy epické, kdy nebylo rýmy, mezi celé a nádherné muže, kteří skolí ničemného soka v době kratší, než já se vysmrkám? Ale ruka vztažená k hrdinné knize chabě klesá; nemohl bych dnes uvěřit ve velké a skvělé činy; člověk je tvor slabý a maličký, těžce zkrušený a mírumilovný… Ne, dejte mi dnes pokoj s hrdinstvím a ctí, velkými vášněmi a laurem slávy; kliďte se mi s milostnými city a opojným polibkem královské krasavice; což na takové věci může myslet člověk s mokrým šátkem u nosu? U všech všudy, to není to, co bych potřeboval: sem s nějakou detektivkou, abych jí propadl; sem s napínavým krvákem, který by mne bez dechu nesl po vzrušujících stopách strašného tajemství. — Ne, to zas není to: dnes nestojím o žádné zločiny a podzemní chodby a zlé lidi; ukažte mi vlídnější tvář života, zjevte mi lidi v jejich všedním a důvěrném životě. — Ale jen žádnou psychologii, pro smilování boží! neměl bych jaksi trpělivost párat se s nějakými city a motivy; čert ví proč, ale psychologie je vždycky tak nějak trýznivá a rozryvná; jako bychom neměli dost vlastního trápení! Proč vlastně se píší knihy?

A tohle, tohle zas je mi příliš skutečné; dnes chci zapomenout na život. Tato kniha je na dně smutná a zklamaná; tam ta je krutá k člověku a žádá na něm já nevím jaké sebetrýznění a vykoupení. A tamhle ta je lehkomyslná, načechraná a chytrá, — pryč s ní! Tato je příliš vysoká. A ona žlutá je trpká a zjítřená. V každé něco bolí. Proč vlastně píší knihy skoro samí lidé zlí a nešťastní?

Člověk před strakatou knihovnou váhá, třesa se zimou a lítostí. Kde vzít něco… něco prostě dobrého… a přívětivého k nám ubohým… a potěšujícího? Něco, co ničím neraní… co neraní člověka v jeho malosti a ponížení…

A tu sáhne do kouta knihovny a vytáhne knížku, kterou četl snad už tucetkrát, kdy býval tuze sklíčen trápením těla a mysli, schoulí se do své lenošky, vezme si suchý kapesník a vydechne úlevou, dříve než začne číst.

Já nevím, snad je to starý Charles Dickens.

Prosinec 1925