ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Kosmetika (řecky kosmeó = krášlím) — umění krášliti se, v širším slova smyslu objímá rozsáhlý obor. Jednak udržeti tělu krásu a svěžesť, jednak odstraňovati vady a nedostatky zevnějšku. K prvému používá se prostředků uchovávacích a dietetických; v prvé řadě lázní a vhodného pěstění těla (u starých Římanů ars ornatrix). Druhé zabývá se řadou odstraňovacích prostředků, t. j. nemalý počet různých přípravků i chirurgických zákroků, jako ničení bradavic, výrůstků plastické operace, epilace a řada podobných prací i dodnes kvetoucích (ars fucatrix).

Kosmetika — umění získati a udržeti krásu.

Co jest krása?

Jaký úsudek dá umělec, sochař, malíř, co soudí filosof, esthét, lékař, co říká duchovní?

Posudků celá řada a každý jiný.

V čem spočívá krása děcka, dívky, jinocha, panny, mladíka, ženy, muže, starce?

Jaká změť hesel a jak daleko od sebe.

Čím vyznačovala se krása biblické Evy, která svedla Adama? Jak posuzovali krásu ženy staří Hindové? — Jak dívali se na ni v kamených svých zkazcích Assyrové a Babylonci, Medové a Peršané? Jak líčí krásu ženy bezperspektivné obrazy ze starého Egypta? V jakých asi rozpacích byl Paris se svým úsudkem o sličnosti Junony, Minervy a Venuše, měv dáti té nejkrásnější zlaté jablko? Co vyprávějí mosaiky starých Řeků, Etrusků a Římanů? Staří Řekové spatřovali ideál krásy ve sloučení dobra a krásna, kterýžto úsudek přešel i do starého Říma a přejali ho pozdější filosofové. Čím vynikala v kráse Venuše Apolodorova? Jak dívali se na krásu staří Maurové a Arabové? A hleďme po době úpadku římského, na počátku středověku, na umění byzantské, a přejděme do malířských škol benátských a florentských. Všimněme si ceremonielní ztuhlosti na obrazech Crivetiho, jehož bezkrevné figury svatých vhodně se staví po bok ztrnulým bytostem Vivariniovým, kdy po něm benátský Bellini předvádí postavy měkkých kontur, obestřených sentimentální zasněností. Jak dýší duchem opět krasavice jeho žáků Tiziana, Verochia a Giorgionia. Jak září postavy florentské školy v XVI. stol. v čele s Leonardem da Vinci, Michel Angelem, Rafaelem a j.? A jinými barvami opět hýří Pietro Francesco Citardini, přenášeje upadající umění italské na půdu francouzskou se stopami flámskými a starofrancouzskými vedle vznešené mystické důstojnosti maleb Eustacha Lesueura. Jak vyjadřují krásu ženy Hans Holbein a Dürer v Německu? Velasquez a Murillo ve Španělích? Jak září čistě flámská škola v čele s Rubensem s onou animální smyslností, k níž pojí se Rembrandt z Holland a Téniers v Nizozemí, kde demokratický duch protestantismu jest vedle protikatolického vlivu Holandska, kde Hieronym Bosch slučuje germánskou romantičnost s bizarní fantastičností. A čím jsou nám plátna Cranachova a později Poussinova a Lorrainova ve Francii? A leťme dále celými galeriemi až do moderních výstřelků krás, jak představují si je secesionisté, novoimpresionismus a futuristé, a pronesme úsudek o kráse.

Jaké požadavky na krásu ženinu klade Mirza Schaffy ve svých bizarně orientálních verších? Jak posuzoval krásu ženy Dante, Shakespeare, Heine, Goethe, Schiller, Puškin, Čech, Vrchlický a j.? Či posuzovati zde máme slova Cervantesova Sancho de Panzy: „dvě jsou krásy člověka, ta jedna tělesná, ta druhá duševní“? Či nepodléhá pojem krásy místu, času, zvyklosti, náladě a snad i paní — modě?

Jinak je krásný Evropan, jinak Peršan, jinak Nubičanka, jinak Australan a jinak Novozelanďan. Či méně pro černocha krásná jest snad ploskonosá černoška, neb indiánu tetovaná jeho spoludruž? Nejsou sobě krásní eskymáci, samojedi, laponci? Nám nelíbí se ani orientální, překrmená huriska, ni chudoprsá Albionu dcera vyhublá. Či zalíbení měl by domorodý Japončík snad ve Venuši milosské? Či zadá si snad sobě snědá kreolka před krásou jemné tváře Arménky? Kdo zajímavější jest: afektovaná a přísná aristokratka, či skotačivá, vábná pasačka? Jinak posuzuje krásu měšťák, jinak venkovan.

Onen zorný úhel posudku, toť veličina neskonale měnivá.

Mnozí divocí kmenové krášlí pleť svoji křiklavými barvami, mnozí se tetovují. Nubičané vrývají si na prst hluboké jízvy v kůži. Groňanky malují se žlutě, bíle a p. — A srovnejme tuto kosmetiku s naším moderním pojmem krášlení. Rozdíl tu v čase, místě a modě, nikoliv však ve stupni vzdělanosti. Stejnými pracují prostředky, za stejným cílem jdoucími, jak děvče starého Egypta, malující si nehty na červeno, tak Neronova choť Popea, koupající se v kozím mléce, Pařížanka osmnáctého věku, obkládající svou tvář vínem, kamencem a gelatinou, jako naše dámy bolestně upící při elektrické epilaci.

Toť kosmetika — umění tělesně býti hezký.

Až pak letopisec třicátého století popisovati bude jednou dějiny dneška, napíše: Byli před tisíci lety ve střední Evropě národové, kteří domnívali se býti na nejvyšším stupni vzdělání, leč ženy jich a dcery kryly sobě tvář, prsa a ruce různými prášky, vodičkami a mastmi, zabraňujíce nerozumně přístupu vzduchu a dýchání kůže, podmalovávaly obočí a oči, potíraly pysky a vmazávaly barvu v chřípí. Nedovedly rozpoznati, že krásu přirozenou vyznačuje ušlechtilá forma hlavy, trupu i údů, souměrně vyvinuté svalstvo, hladká, jemná kůže, čistá pleť, výrazné, oduševnělé oko, zvláště tomu kterému pohlaví příslušné tvary, v přední řadě pak rysy obličeje, že krása přirozená, má-li se co možno nejlépe a nejdéle uchovati, musí spočívati na pevném podkladě, na plném zdraví, že bez zdraví může býti krása nezřídka darem zhoubu tajícím, že jsou různé stavy chorobné, kteréž propůjčují právě kůži, pleti, tváři a oku vlastnosti, v nichž klamně spatřována bývá krása pravá, že na příklad jest nápadná přejemnělost pleti a kůže vůbec v souvislosti se sklonností k chorobám plicním, že růže, kvetoucí na tvářích takových osob nebývá pak znakem bujného zdraví, nýbrž spíše důtklivou výstrahou k opatrnosti radící, že plné, kypré rty „k líbání“ rovněž mohou někdy býti známkou osob sklonných ku tuberkulose a skrofulose, u nichž též brvy a i vlasy bývají nádherné, jako hedvábí jemné, oči velké, třpytivě lesklé, zářící, že blednička bývá ženám, jež jí byly stíženy, zajímavostí a poutavostí, což nezřídka svádělo dívky k tomu, že uměle se snažily získati „interesantní“ bledosti, již osobám, bledničku majícím, z nerozumu záviděly, že bláhové dívčinky jedly křídu, pily ocet, mořily se hladem a i jiné pošetilosti prováděly jen proto, aby pozbyly svých ruměných — jak jim se zdá — příliš zdravím kypících tváří, že zasahování do díla přírody, umělé „krášlení“, nevedlo vždy ku touženým výsledkům, naopak stávalo se nezřídka, že dosáhlo se pravého opaku, že mnohé „léčebné“ prostředky proti pihám a „nečistotě“ kůže zavinily zhoršení stavu pleti mnohdy velice nemilé, že mnohé pudry a líčidla způsobily při delším užívání zhrubnutí, ba i znešvaření kůže obličeje, že barvení vlasů vedlo k ošklivým chorobným změnám kůže nejen vlasaté části hlavy postihujícím, nýbrž na čelo, ba i na obličej přecházejícím, že zvláště též barvení vousů zaviňovalo někdy úporné lišejovité vyrážky v obličeji, jež nezacházely až když se ustalo od barvení, a to ještě pak nezřídka vyžadovalo delší doby léčení, než zase zdravé kůže se docílilo. Jedny kazily si žaludek různými pilulkami — obsahujícími mnohdy velice podezřelé a prudce účinkující látky, vyráběné četnými nedouky, neuky, špekulanty a droguisty, — draho placenými bylinkami, aby měly prsy malé, druhé potíraly se různými mazadly, seškvařenými od porodních bab, holičů, někdy i bývalých „učitelek“, manželek učitelů a laboratoří ku dělání krásy a pokoutních droguistů — by měly prsy velké. Nemalou starost a duševní zaměstnání přivodilo mazání, leštění a stříhání nehtů. Vlasy si ničily a zapařovaly až k vypadávání, nasazujíce pařeniště lupů, obkládajíce hlavu rozličnými pletenci, ano i čepicemi z různých přízí, chlupů, vlasů a žíní, jednak původu lidského, jednak zvířecího, přivoďujíce namnoze nemoci sdělné a přenosné, netázajíce se ani po původu těchto „okras“. — Jen málo žen a dívek šlo k odbornému lékaři specialistovi, docentu neb profesoru, ostatní bezvědomky úpěly v tenatech nesvědomitych spekulantů.

Tomu se říkalo ve XX. století — „kosmetika“.