ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

A. Staří Slované

Obsah: Péče o tělo. Lázně. Účes vlasů a vousy muže. Pokrývka hlavy mužovy. Účes vlasů a pokrývka hlavy ženské. Kosmetické přípravky. Předměty toiletní: hřeben, nůžky, břitva, pincety k vytahování chloupků a vlasů, lžičky k čistění uší a zrcadla. Tetování a malování těla. Líčení tváří.

Dříve nežli přikročíme ke kosmetice starých Čechů, poohlédněme se ještě do časů zazších. Jak to asi dopadalo u starých Slovanů?

Zde ovšem nelze podávati nějakých podrobných zpráv o přípravě jednotlivých preparátů, jak se dělo částečně v díle prvém a jak uvidíme u starých Čechů. Zde nutno omeziti líčení pouze na povšechný obraz péče o tělo, zjevu těla, a případně s tím souvisejícího nářadí, jak nám praotecký život pracně shledala archeologie na základě vykopávek a staré literatury.

Péče o tělo. Slované, ponechávajíce vývoji těla úplnou volnost, nedbali při tom zvláštní čistoty, tak jako bývá obyčejem u všech národů, kteří žijí volným, přírodním životem. Ovšem, jak dalece při tom čistoty nedbali, a v jakém poměru byli po této stránce k jiným sousedním národům, zejména ku Germánům, jest nesnadno pověděti. Některé západní prameny hovoří tak, jako by péče o tělo, resp. čistota slovanská byla hluboko pod germánskou, ale jiné věci tomu nenasvědčují.

Sv. Sturm přišed jednou k Fuldě, řece, našel tam množství Slovanů. Koupali se sice, ale přece se opat zděsil nad zápachem, jejž šířili. A je známo, že jak u polabských Slovanů v XI. — XII. stol., tak i u Rusů za staré doby knížecí nižší, nesvobodná třída lidu slula přímo smurdi, což patrně souvisí se smrděti.

Nicméně netřeba si bráti zprávy ty příliš k srdci. Prostá nejnižší třída pracovní nikde a nikdy nebyla jiná, necítíc potřeby zvláštní péče o tělo. A jelikož zprávy zachované pocházejí vesměs od jednotlivců z vyšších tříd společenských, zvyklých většímu blahobytu, pohodlí a větší čistotě, pochopíme, proč jim vždy a všude byt prostého sedláka byl více méně odporný a nečistý. A kde k tomu ještě přistupoval moment odporu národního a náboženského, který vůbec snižoval a zhoršoval úmyslně pohanský život slovanský. Za takových okolností všechny ty zprávy ztrácejí na svém významu.

Lázně. Ostatně máme proti zprávám výše uvedeným zase jiné historické doklady, jež ukazují, že to s tou nečistotou Slovanů nebylo tak zlé, zejména že se nesmí věc generalisovati. Nečistota byla patrně vlastností lidu nejprostšího, na venkově žijícího, kdežto lepší, bohatší vrstvy u Slovanů, zejména ve větších městech, měly zřejmou snahu udržovati své tělo v čistotě — slovanský termín pro to je „mýti se“ — a používaly k tomu zvláštních lázní, které ostatně nebyly neznámy ani lidu venkovskému.

Když sv. Ondřej za časů apoštolských přišel do Velkého Novgorodu, našel tam podle tradice zachované v Kijevském letopise, lázně, totiž vytopené dřevěné domy, v nichž lidé, svléknuvše se, polévali se kvasem louhovým, potom se mrskali metlami a na konec polili studenou vodou. Podobně čteme v témže letopise k r. 945, že kněžna Olga dala drevljanským poslům připraviti lázeň v dřevěném domě. A současně líčí Al Bekri ve výňatku z Mas’údiho, jak v X. stol. vypadaly ruské lázně lidové. Byly to dřevěné domky se štěrbinami mechem vycpanými, mající uvnitř ohniště a ve střeše otvor k odvádění kouře. Když bylo ohniště dostatečně rozpáleno, tu prý zavřeli návštěvníci za sebou dvéře i otvor ve střeše, polili ohniště vodou, načež svazkem větévek v ruce rozvířili vystupující páry. Pot se tak proudem řinul z každého těla, že na nikom nezůstalo sledu po vyrážce a nádorech. A domy ty nazývají — dodává Mas’údi — al-atbbá neb al-itbbá, což ovšem není nic jiného než naše jizba. Na západě zase v Christianově legendě o sv. Václavu je též zmínka o vytopené lázni v jizbě a podobně připomíná Herbord vytopené světnice s teplou vodou (lázně?) v pomořanských městech, podotýkaje zároveň, že si Pomořané svá bílá roucha prali. Ibn Rosteh mluví sice o vytopených zimních příbytcích u Slovanů, ale z textu je zřejmo, že tu opět běží o analogické lázně parní.

Konečně, a to je nejzajímavější, shledáváme se v západní Rusi ještě dnes s lázeňskými chýšemi, které odpovídají namnoze starověkým popisům. Ve vnitru pozůstává takováto ruská lázeň z předsíně a vlastní lázně, v níž jsou kamna a vedle lešení dřevěné, obyčejně stupňovité. Na ně si návštěvník lehne do páry, a to na nižší nebo vyšší stupeň podle toho, jakého si přeje horka. Kolem stěn bývají ještě lavice. Dosud se v nich návštěvníci místo mytí bijí v páře pruty vrbovými, načež se polévají; někde ohřívají vodu i rozžhavenými kameny, které do ní házejí.

Účes vlasů a vousů u mužů. Není pochyby, že bylo u Slovanů, podobně jako u Germánů a jiných sousedů, starodávným zvykem, aby svobodný muž nosil vlasy delší, splývající volně na týl a na temeni rozčísnuté. Ostříhané vlasy byly u Slovanů znakem člověka nevolného. Proto ještě v XI. stol. stříhaly u nás vlasy sluhům. Také na miniaturách a freskách X. — XI. stol. jak knížata tak lid je kreslen s vlasy delšími.

Jinak se zvláštní nějaký účes u Slovanů nepřipomíná. Bývají sice dnes staří Slované hojně zobrazováni s vlasy spletenými v copy, po způsobu Dětvanů, kteří nosí část vlasů po obou stranách skrání spletenou v cůpky, spadající na přední stranu plecí, zatím co na týl spadají ostatní vlasy volné, ale tento ústroj mužské hlavy není dle Niederle prý slovanský. Pouze o Avarech VI. stol., když přišli k Dunaji a na Balkán, jsou zprávy, že měli dlouhé, spletené vlasy, stužkami svázané, což snad nasvědčovalo účesu podobnému. Proto není nemožno, že Slované podunajští přejali zvyk, upravovati si takto vlasy, od Avarů, a že se na Dětvě udržel sice starý, ale původně neslovanský účes. Podobně vzpomenutý ruský zvyk zaplétání vousů uváděn jest vlivy orietálními.

Zde jest připojiti i zmínku o úpravě vousu.

Dnes je pro Velkorusa typická dlouhá brada, pro Malorusa knír, část českoslovanského lidu holí se pravidlem docela. Pro Jihoslovany je opět charakteristický mohutný knír atd. — slovem, dnes nelze v tomto směru hovořiti o nějakém jednotném typu slovanském. A tak tomu bylo už před tisíci léty. Piastové v Polsku měli pravidlem zvyk vousů nenositi. Východní Slované i Rusové si buď vous holili nebo splétali v jakési vrkoče, které docela i na žluto barvili. Knížata na miniaturách v XI. století mají plnovous; hlavy nejstarších knížat ruských na mincích mají kníry visuté. Staré Čechy líčí Kosmas a Dalimil jako lid s hustými vousy. Legenda o sv. Prokopu líčí tohoto světce s černou bradou, a kníže český v kodexu svatovítském má prostřední plnovous. Na realistických postavách kodexu wolfenbüttelského je sice sv. Václav kreslen s plnovousem a mladý Boleslav bez vousu, ale dvořané nemají brady, jen visuté kníry; rovněž dvořan ve svatovítském kodexu je patrně bez vousů a figury Přemysla i poslů Libušiných na freskách znojemských jsou buď bezvousé nebo s vousem jen slabě vyznačeným. Soška Svantovítova na Rujaně dokládá, že byl bůh zobrazen s oholeným vousem a ostříhaným vlasem, tak že, zdá se, umělec nápodobil obyčej Rujanců, pokud se týče ústroje hlavy, a dále, že jediný velekněz Svantovítův nosil dlouhé vlasy a vous proti obecnému zvyku své vlasti. Ale jiné sochy ze staré doby slovanské mají silně vyznačený knír. Je tedy viděti, že na konci doby pohanské v X. — XI. stol. nějaké shodné úpravy nebylo, ba nelze ani rozlišovati úpravu podle tříd. Nicméně byl vous delší, brada zvaný, a zejména silný visutý knír před X. a XI. stol. asi nejrozšířenější. Teprve na samém konci doby pohanské přišlo asi vlivy cizími, zejména italskými, do mody stříhati si neb holiti vousy, již proto, aby se křesťané lišili od typů pohanských. Podobá se, že se vous a vlas jen ostřihoval.

Pokrývka hlavy. Muži nosili na hlavě odedávna kožené čepice beraní, vydří, kuní a podobné, poněvadž nejlépe chránily proti dešti a sněhu, a tato pokrývka zůstala u Slovanů v pravidelném užívání až po dnešní den na mnoha místech. Staré jsou i čepice, při nichž je vnitřek z jiné látky hrubší a lemován širokou kožešinou. Jak tyto čepice vypadaly už před XI. stoletím, můžeme si utvořiti představu ze serie obrazů Borise a Gleba, kde již se typicky zobrazují v čapkách kožešinou lemovaných, s čímž souhlasí i čapky lidu zobrazeného na starých vzornících ikonografických. Čepici u Rusů a východních Slovanů připomíná ostatně i Kardízí. Někdy čapky na miniaturách nemají kožešinového okolku, ale zlatohlavový, snad to byly čapky letní. Na českých miniaturách XI. stol. vidíme serii různých pokrývek. Nicméně je jisto, že v té době měli i Slované západní své typické, specificky slovanské pokrývky, odchylné od současných germánských. Vedle toho zavládly u Slovanů i jiné cizí druhy pokrývek, jak dosvědčují cizí, třeba z části už staré názvy. Takovým prastarým přejetím je především všesl. klobuk, novočes. klobouk, slovo vzniklé z tureckého kalpak. Značilo pokrývku vlněnou (soukennou)nebo koženou, nejspíše právě onen typ nízké, ploché soukenné, po případě i z drahého brokátu zhotovené čapky s konickým dýnkem, kožešinou lemované, jejímž vzorem a typem zůstává nám vzácná památka byzantsko-orientálního původu, t. zv. čapka Monomachova. Bulhaři volžští nosili podobné, kalansuva zvané. Ale také pletené pokrývky, které si robili v XI. stol. mnichové pečerského kláštera sami, označují prameny slovem klobouky. Rovnež je původu cizího, ale pozdějšího všesl. kapa, čapka, šapka, která namnoze vytlačila původní název kožešinové přikrývky. V celku o pokrývce hlavy máme jen málo starých zmínek a málo povídajících, a také archeologické nálezy nám jen málo zachovaly z měkkých látek pokrývky.

Účes a pokrývka hlavy ženské. Ženy slovanské chodily, dokud byli dívkami, prostovlasé, ale ovšem ve vlasech nosily ozdoby, jejichž bohatost se řídila jednak majetností, jednak tím, bylo-li třeba slavnostního úboru, nebo byl-li čas ku všední práci. K těmto ozdobám náležejí především rozmanité druhy diadémů a bronzových, stříbrných nebo i zlatých kroužků různých tvarů i velikostí, které ve vlasech nebo kolem čela a týlu volně visely nebo do vlasů byly rozmanitě vplétány. Jinak nosily slovanské dívky vlasy buď volné, nebo spletené v copy a ozdobené, ale vždy nezakryté. Obepínaly si je nanejvýš zejména při slavnostních příležitostech a slavnostním úboru u Rusů zmiňuje se Ibn Chaukal. Drahé vonné oleje přicházely ovšem z Orientu i na sever, a byly proto zajisté i u zámožných Slovanů v oblibě. Jest domněnka, že některé druhy pozdních náušnic (s dutými perlami) sloužily k tomu, aby byly naplněny vonným olejem, který při pohybu kanul dolů a plnil šat aromatickým zápachem. Později, když obchod s Orientem a Řeckem se vzmohl a pronikal nahoru intensivněji, rozšířily se různé kosmetické prostředky i mezi lid. Ve XII. stol. při lidových slavnostech ženy, aby se mužům zalíbily, malovaly si tváře bílým a červeným líčidlem.

Předměty toiletní. Že péče o tělo nebyla u Slovanů na nízkém stupni, svědčí dále i užívání různých toiletních předmětů, o nichž podává hojně zajímavých dokladů archeologie. Běží tu hlavně o úpravu vlasů a vousů pomocí hřebene, nůžek a břitvy, ke kterýmžto nástrojům přistupují občas ještě vyspělejší toiletní potřeby, jako jsou pincetty k vytrhávání jednotlivých vlasů nebo lžičky k čistění uší a na konec i zrcadla.

Hřeben je velmi stará věc. V Evropě už v době neolitické se s ním setkáváme na jihu. Tyto prastaré hřebeny jsou hrubé a krátké. V době bronzové vidíme je už hojněji a opatřené obloukovitým, někdy ozdobně prolamovaným držadlem. Od doby římského císařství užívání hřebene rozmohlo se velice i za hranicemi říše římské. Jakmile přišli Slované ve styk s Římem a s Byzancí, shledáváme v hrobech jejich mnoho toiletních pomůcek, jako u sousedů.

Mezi toiletními předměty objevuje se hřeben v slovanských hrobech velmi hojně od doby římské. Jest obloukovitý s tvarem střechovitým, jehož držadlo má podobu nízkého trojúhelníka, nebo s tvarem dlouhého nízkého obdélníka, nebo konečně s držadlem oblouku různě vykrojeného. Povšechným znakem stává se větší délka a držadlo kostěné nebo dřevěné ozdobeno bývá typicky ornamentem rytým, složeným z koncentrických koleček, obloučků a pod. Hřeben sám skládá se z řady menších částí, zastrčených do společného držadla a nýty připevněných. Na konci I. tisíciletí, tedy na konci pohanské doby a na počátku křesťanské, v zemích slovanských nastupují: Hřebeny úzké a dlouhé, se zuby hustými, držadla nízkého, na povrchu rytím ozdobeného. Někdy jsou hřebeny skládací, při nichž vlastní hřeben zapadá do ozdobné střenky aneb hřebeny oboustranné s ozdobně rytou střední částí, obyčejně krátké, někdy nalézáme hřebeny kovové (bronzové), krátké, jednostranné, s několika hrubými zuby a s vyšším, ozdobně prolamovaným i figurálně traktovaným držadlem, jako ozdobu k zastrčení do vlasů. Hřebeny nalézáme v hrobech kostrových obyčejně u hlavy a to nejen u ženských, nýbrž i u mužských a ovšem i dětských koster. Občas nosily se však s jinými toiletními předměty u pasu. Vůbec je viděti z nálezů, že se od doby římské také u Slovanů stala úprava vlasů požadavkem, jehož se dbalo, a česání, které se již dříve provádělo, nabylo zvýšené důležitosti a zvláštních účelů.

K stříhání a holení vlasů nebo vousů sloužily nůžky a břitva. Nůžky od doby, kdy se poprvé objevují na severu Karpat, zůstaly stále stejného typu, shodného s nůžkami, kterých se dosud užívá ke stříhání ovcí. Dvě železná, proti sobě zaostřená ostří spojena jsou pružným obloukovým pérem, zatočeným buď jednoduše nebo později kolínkovitě. Teprve po X. století objevují se na severu nůžky dokonalejší, nýtem spojené a obdobné našim. V obvodu slovanského území vidíme také nůžky už před Kristem v mladších hrobech.

Samo holení nebylo najisto vynálezem seveřanů, tedy ani Slovanů. Podnebí severní k tomu nedávalo podnětů. Leč četné jsou nálezy břitev. Na konci doby pohanské lze sice nástroje, které bychom mohli vykládati za břitvy, nesnadno určiti, ale že se i v té době dále holilo, ukazují nejstarší drobnomalby a také některé zprávy historické. Vedle Říma přinášely k Slovanům zvyk holiti se nebo aspoň stříhati hlavu i jiní národové. O Rusech připomíná to Ibn Chaukal, a podle knížecího rodokmenu bulharského přinesla bulharská knížata na Balkán nošení širokých šaravar i holení hlavy. Také u Moravanů ujímalo se kolem r. 900 podholování nebo podstřihování maďarské.

Dalším dosti hojným toiletním předmětem jsou kovové pincettky k vytrhávání nepříjemných vlasů nebo vousů a lžičky k čistění uší (římské auriscalpium). Jsou to vesměs výrobky jižní, které si občas kupovali i bohatší Slované a jež nosili v sáčcích zavěšených na pasu, nebo na krku. Pincetty depilatorní vyskytují se již v staré době a zůstávají, ač řídce, i v nálezech dob pozdějších. Také lžičky jsou předmětem prastarým (už v době bronzové) a přicházely na sever už od dob předřímských, zhotovené z kosti, železa i bronzu. Na konci doby pohanské vyskytují se hojněji. Ovšem nejsou všechny pincetty a malé lžičky v hrobech nalézané vytknutého účelu; některé už svou poměrnou velkostí se nehodí, aby vnikly do otvoru ušního.

Posledním obecně potřebným předmětem toiletním bylo kovové zrcadlo. Na západní hranici slovanské doložena jsou z doby římské v nálezech dosti hojně zrcadla původu italského (etruského a římského), sestávající z kovové okrouhlé desky s nasazeným držadlem. Také na jižní a východní hranici ruských Slovanů bylo zrcadel už od doby před Kr. nar. velmi hojně užíváno a to jak u Skythů a Sarmatů. U těchto byly typické okrouhlé desky s držadlem, pak i u pozdějších kmenů kočovných VI. — XI. století. Nový druh zrcadla od V. — VI. stol. po Kr. je okrouhlá destička, litá z různých kovů, obyčejně bělavé směsi, jejíž složení není přesněji určeno, destička, která místo postranného držadla má na rubu ozdobeném reliefními, různě položenými žebry očko k držení a zavěšení. Tato zrcádka jsou hojná na Rusi od V. — VIII., dále v Uhrách v inventáři přistěhovalců stol. V. — VII.

O tetování a malování těla, které je jinak doloženo u části Indoevropanů, u Thráků (Dáků a Agathyrsů), Britů, Japodů, Sarmatů, Gelonů, Germánů a dále v Orientu — u Slovanů zpráv nemáme.

Za to jsme slyšeli, že si ruské dívky v XII. stol. líčily tváře bílým a červeným barvivem, aby se zalíbily mládencům.

B. Staří Čechové

Obsah: Vývin kosmetiky na rozhraní pohansko-křesťanském. Zevnější úprava všeobecně. Hlasy mravokárců a kazatelů. Barva těla. Mladost a krása. Tělo smrduté. Zápach těla. Čistota, hygiena těla a obydlí. Úprava vlasů, jich pokrývka mužská a ženská, vousy: Od dob nejstarších až do polovice XIII. stol., od polovice XIII. stol. až po příchod králeviče Karla do Čech, od příchodu Karlova až do válek husitských, století XV., století XVI. Vlasy a pokrývky u dětí. Čistota hlavy. Vředy a prašivost hlavy. Hlava vlasatá. Vlasy, aby byly pěkné, kučeravé. Vlasy síliti, aby rostly, a množily. Lupy z hlavy odstraňovati. Pršení vlasů či oplchavost. Lysiny vlasů. Paruky. Barvení vlasů na černo, žluto, červeno a na bělo. Líčení tváří, rtů, obočí a řas. Tvář ujasněná a svráskalá. Kůže měkká. Kdo jest barvy bledé. Šeredná červenost tváře. Fleky a piehy na tváři. Lišeje a chrásty v obličeji. Proti flekům na životě. Kto chce uhróv nemieti. O neštovicích na tvářích vysutých. Proti horkým vředům. Proti svrabu a prašivosti. Proti neřestem na kůži. Vředy krotiti. Jízvy, šrámy a staré rány. Bradavice. Chloupky a vlasy odstraniti. Nálepky v obličeji. Červené pysky. O vyčištění zubóv zapuštěných. Zuby bielé, děravé. Zub, aby vypadl. O nepravých zubech. Shniliny a rozsedliny v ústech. Smrad z úst odjímá. Smrdutý dech. Ústům dobrou vůni dává. Otoky žláz a vole. Aby prsy tvrdé byly. Aby prsy měkké byly. Prsy osláblé a svislé. Proti vředovitým prsům. Aby ruce pěkné byly. Proti ostrým a nerovným nehtům. Oznobeniny. Boule. Spáleniny a opařeniny. Proti potu rukou a nohou. Tvrdé boule a mozoly. Odtlačené nohy. Tetovování. Rozjídání na tajném místě ženském. Lůno ženské stáhnouti. Vlka hojiti. Šněrovačka. Voňavky. Jablíčka. Facality. Vonné rukavice. Vůně a desinfekce bytů. Voňadla. Prádlo. Moly, blechy, vši.

Obraťme se nyní k nám do Čech.

Z počátku s celou kulturou vše i kosmetika pohybovala se v rámci lidového ducha jak u kmenů usedlých. Kdybychom byli sami sobě ponecháni, byli bychom se propracovávali pomaleji, právě tak jako kmenové ruští, kteří mohutněji a déle vzdorovali cizím vlivům. Leč u nás záhy pod pláštíkem náboženství a pokřestění českých pohanů vtírá se panovačný živel německý s římskou kulturou a nastupuje rod Přemyslovců, z počátku koketující a potom úplně dokořán domácí brány otevírající proudu německému, vyzbrojenému kulturou, v Italii odkoukanou, což sesiluje později rod lucemburský kulturou latino-galskou — hlavně v době karolínské ve druhé polovině XIV. stol. Domácí lidové zkazky a zvyky částečně zůstávají a přizpůsobují se vlivu novému, z většiny však nastupuje názor všeobecnosti ze zahraničí a tak v medicině a v kosmetice s ní souvisící již od XIII. stol. vidíme vlivy řecko-římsko-arabské.

Kosmetika původně, jako u jiných kmenů, vyzbrojena byla pomocnými činidly hlavně z říše přírody a vodou. Lékařská literatura u nás z XIV. — XV. stol. na podkladě zahraničního učení nese těžký ráz složitého učení řecko-římsko-arabského. Tento však vlivem domácím znenáhla ustupuje přípravkům jednoduchým, hlavně z bylin domácích, jak vidíme záhy v českých rukopisech a prvních tiscích domácích.

Pečovala u nás žena nejen o svůj ladný zjev v celku, ale i v jednotlivostech, aby zevnějšek byl lahodivý, vábivý a hřejivý.

Však nezdržujme se již a zajděme si k nám, k našim praotcům Čechům. — Vezměme nejprve slabé pohlaví: dítě, pannu, ženu, ale i to silné pokolení popadněmež za jeho silné slabosti a proberme si obě od hlavy až do pat, vlasem počínajíce přes obličej až do noh.

Všimněme si nejprve všeobecně zevnějšku v druhé polovině XIII. stol. až do příchodu králeviče Karla do Čech. Zbožňování žen za vlády rytířského romantismu vzbudilo a přivodilo nové názory do pojmu o podobě ženského zevnějšku.

Snaha, aby se ženy svým krásným zjevem líbily, sváděla ku prostředkům umělým, vymýšlela ozdobu strojenou, padělanou, vedle všeho jiného barvení vlasů, umělé jejích kadeření. Vše to za vlády romantismu rytířského rychle se ujalo a všude rozšířilo. Dlužno však podrobností ukrátiti, že v hojných spisech sneseno plno překvapujících detailů.

Do proudu, kterým vnikala kultura západoevropská do zemí českých, připlétaly se jako nezbytný příměsek rozmanité výstřelky, jež za příznivých poměrů vypučely nejdříve u národů románských a odtud zanášeny byly k Němcům i sousedům jejich. Uhlazený mrav za vlády rytířských řádů přinášel zároveň tam, kde se ujímal, rozmařilost, přetvářku, ba titěrnost, před nimiž prostota starodávná ustupovala, mizela. Ze sídel panských vnikal dvorský mrav a vše, co s ním sdruženo bylo, pokud bylo možná, do okolí.

Do zemí českých se západoevropskou kulturou ponenáhlu vnikala i stinná její stránka. Ženy staročeské seznámily se se strojenými okrasami, o nichž neměly jejich pramáteře ani potuchy v dobách starších. Seznámily se s krášlením padělaným, na něž v sousedstvu všude mravokárci tak hořce touží.

Je na pováženou, že již ve stol. XIII. z ciziny bylo do Čech zaneseno umělé šlechtění a barvení tváří — líčení. Zachován je list, kde „císař“, předseda zábavního družstva, vyzývá družky, aby se ozdobně vystrojily, aby se nalíčily červeným líčidlem. Doklad docela určitě a jasně potvrzuje, že ve století XIII. líčidlo nebylo v Čechách věcí neznámou.

Ve století XIV. ozývají se již výstražné hlasy mravokárné. Mravokárci toužili trpce na líčení žen, vyhlašujíce je za veliký hřích.

Z pásma vypravování vysvítá, že již tehdá nabylo líčení pověsti nechvalné, ba že budila žena, která se nalíčila, podezření. Hartusili mravokárci zejména na ženy, které se neostýchají s tváří nalíčenou jíti ke mši.

Patrno, že české ženy neodolaly vábivé strojivosti žen západoevropských a po jich příkladu krášlily se ozdobou padělanou, nepřirozenou. Rozumí se, že prosté ženy, zejména ženy po venkově neměly příležitosti ani vhodných prostředků, aby si tváře líčily a upravovaly účes vlasový nákladně, pečlivě podle mody. Co bylo tu pověděno, padá na vrub žen bohatých, urozených, měšťanek.

Doba od příchodu Karlova do Čech až do válek husitských. Nádhera ženská, jaká došla záliby vlivem rytířského mravu, udržuje se nadále ve věku XIV., jsouc ovšem přizpůsobena nově a nově vznikajícím požadavkům vládnoucí mody.

Rozumí se opět, že moda cizí mohla v zemích českých zapustiti kořeny jen ve vrstvách, které měly příležitost poznati všeliké zjevy mody cizokrajné a mohly je pak nápodobiti, mohly si je poříditi nákladem nemalým.

Umělé šlechtění obličeje, zejména malování tváří, jež se vloudilo do Čech již ve XIII. století, nabývá ve druhé polovici stol. XIV. a ve stol. XV. obliby víc a více vzrůstající. Nasvědčují tomu stesky mravokárců, kteří trpce žalují, jak pyšně se ženy strojí, shánějíce se po líčidlech. Zmiňují se (jak s příhanou líčidlo nazývají) o „mazadlech“. Tím je zjištěno, že si šlechtily ženy barvičkami, mastmi tváře a obličeje. Štítný prozrazuje nešetrně, jak se lidé posmívají nastrojené ženě: „Aj kakť je hrdá! majíc rúšce, nevie, co jest. Ulíčilať se, nenieť tak jindy.“ Podává návod, jak dlužno tupiti líčení před podobnou ženou nastrojenou: „Líčí-liť se, mluv před ní o tom, kak jest to stydká věc, tak šeredně mazati se… a kak také často v hanbě bude proto, chtiec čest mieti. Když to do nie uzřie múdří, za bláznici budu ji jmieti a jiné panie, ježto snad závidie, by ji chválily, pronesú na ni, a budu jí smiech váleti a často své vlastní čeledi musí s krýti, stidiec sě jie v tom, chtiec také mlada se zdáti, skoro sstará těmi líčidly…“ Kde se namanula příležitost, všude slovy jizlivými i pohrůžkami snaží se Štítný odvrátiti vrstevnice od padělaného okrašlování. Bez obalu a trpce pověděl v knížce o šachu: „Řkuť o líčidle, žeť jest to věc velmi stydká, s těmi sě mazadly pósobiti; a k tomu, kteráž pósobí sě těmi líčidly, ztratíť barvu přirozenú a budeť jako vařená, vytáhnúc barvu z lící přirozenú.“ Nebylo u Štítného příčinou horlení proti líčidlu nějaká nevrlost nebo starosvětskost. Že pravdu měl, káraje souvěké panny a paní, potvrzují souhlasné výčitky jiné. Napomíná na př. Hus ženu, „jež se líčí“ a jinde vyčítá pyšné ženě s příhanou „zmazání líčidlem obličeje“.

Patrno ze všeho, že tehdejší ženy se zálibou velikou uměle si obličej malovaly.

A slyšme dále karatele, jak kysele a hořce buší do slabostí tehdejších. „Přestávati na tom, jaký kdo od přirození, a ne přetvářeti obličeje svého, líčidly, a barvami, ovšem spotvořilými maškarami, neb to jest Bohu se protiviti, rauhati, a jeho mustrovati, chtíti býti jinačím než ho Bůh stvořil. Taková byla ona Jezabel nešlechetná, a nestaudná žena, kteréž v čas pomsty Boží líčidlo nepostačilo: Ale tak ulíčená předce z okna dle Božího úsudku svržená, Tak že tváří svau stěnu i zemi krvavě zbarviti, a líčiti musila, Tak jí Pán Bůh její líčidla zaplatil.“ Nebo: „V kráse a obličeji žádný, ani sám sobě, ani jiným nezřízeně a hříšně zalibovati nemá.“

Pro poučení a polepšení se slyšme ještě jiného chybotepce a mravopoučníka, který rozhorleně hřímá, kterak „zdobovati se vedlé slušnosti a náležitosti. Protož: 1. Některých věcí při tom mají se varovati. 2. Některých pak za ozdobu svau užívati. Varovati se mají: 1. Aby Vlasů a Hlavy své nestrojily sobě a nekřtaltovaly zlatem neb Perlami, neb spotvořenými Obojky, neb Pentlíky, neb Stuhami, neb Třapci vysutými, neb zavíjením rohatým, kusým, a nenáležitým, což již vše na vrch v Světě převráceném zmohlo se, ba i mezi Syny a Dcery Boží vlaudilo, rozličná Osidla Diablova, a nástrahy lidských myslí, o nichž Proroci dávno mluvívali, a hrozné kladby vydávali na ty šperky i jich milovnice. Neboť: V ten den odejme Pán okrasu těch nástrah, totiž Paučníky a Halže, Jablka zlatá a Spínadla, a Čepce, Biréty, a Zápony, Tkanice, Punty, a Náušnice, Prsteny, a Náčelníky. Kterýchžto ozdoba budiž ne ta zevnitřní, v zpletání Vlasů, a províjení jich Zlatem.“

A nyní, když trpělivě snesli jsme bodce a štulce mravokárců, přihlédněme, co vlastně to ti naší předci prováděli, že ran se dostalo jim tak přehojných.

Nuž slyšme, na co všecko věřili a čím se řídili. Podíváme se nejprve na celkový vzhled jako podstatu a pak obejdeme ho od hlav až do pat po jeho nedostatcích a slabinách.

Nuž vyslechněme různé medikusy a jich receptáře jak poučovali naše předky:

Barvu dobrou tělu působí lektvař zvaná confektio anacardina, a proti porušení krásy brány reveňové pilulky (trocyscy de reubarbaro Mesue); aby tělo barvu a vůni mělo, dávali olej z Kostu (oleum costinum Mesue).

Mladost a krásu zachovávalo řecké seno (foenum graecum) a příčina zármutku utínalo listí jeho a rmen do lúhu klásti a píti. Vajce slepiczí prostřední ani měkké ani tvrdé nejlepší jsau k posilnění a bob různá šeredenství stírá a pěknou barvu uvodí. Nejdarebnějšího receptu na zachování krásy své užívala urozená Kateřina Bechyňová v Lažan, — ta umývala se v krvi zabitých služebnic svých, jichž bylo prý na čtrnácte. Roku 1534 žalář Mihulka překazil paničce přívětivou činnost, pro kterouž lidé vůbec „věřili, že jest v ní čert musel býti“.

Smrdutého těla, ženám zwlastie spravuje maso hada zvláště samce s obú koncuow na čtyři prsty uťaty u víně močené potom stlučené s anýzem a s myrhou a s fíky pokrutek nadielati a vysušiti. Prach udielati a smiesiti. To dávati u víně píti při svítání. Myrha s kamencem smissena dává dobrou masť proti nelibosti a smradu všelikých míst na těle.

Čistota těla a líbá vůně udržována vonnou vodou, která se připravovala z „rovné míry aneb váhy vody ruožové s vínem bílým silným a vonným: octa růžového čtvrtý díl: bílého cukru třetí díl, rozpust jej v tom a smíchej v hromadu. Někteří přidávají trochu šafránu. Tou vodou ruce, tvář, klouby, šaty a jiné věci pokropujte. Neškodí se časem i drobet napíti. Způsob složení téže vody: Vezmi octa růžového z bílého vína VIII lotů, vody růžové, vína výborného vonného jednohokaždého libru I, šafránu třetí díl quentíku, cukru bílého u vodnatostech náležitě rozpuštěného půl libry, šafránem ať se obarví a procedí, a bude se moci požívati.“ — Vedle toho pro vůni těla a desinfekci zvláště v čase morním dělány uzlíčky aneb i kuličky z vonných pryskyřic a plodů vedle ambry pižma, jež v ruce nošeny aneb vkládány i do šatů.

A věří naší předkové, že „není kuoži i také auduom nic lepšího, než aby v slušné čistotě vždycky chováni byli, a protož měj na to péči, aby je od nečistého potu a špíny vždycky čistotně s pilností choval, v zimě teplau vodau a mytím v lázni a v létě samau studenau aneb chladnau vodau, jestližeby pak na samé vodě dosti neměl, tehdy mohl by se druhdy v lázni medem mazati a tříti neb on kůži čistí, od všelijaké přílišné nečistoty, též také na prach stlučený bob aneb votruby kdyby se jimi myl a třel, a netoliko že kůži čistí, ale i také táhne ven všelijaké nečistoty kteréž se za kuoží drží, a dělá čistau tenkú a hladkú kuoži.“

A dále poučuje nás učený Kopp: „Člověk nemá hlavy více nežli jednú v témdni meyti, a však také přes dvaceti dní nemá ji nemyté nechati a to vždycky má před jídlem a ne po jídle se státi. Dále také pokoj v kterýmžby se mýti chtěl, nemá také příliš studený ani příliš horký býti, než trochu teplejší nežli chladnější, ani také voda neb lúh má příliš horká neb studená býti, neb horká a studená voda, neb lúh na hlavě škodí. Když se pak již mýti dáš, tehdy mohl by šátek v čistý studené neb ruožové vodě omočiti, a na očích držeti, aby horkým lúhem jim uškozeno nebylo, potom pak když již hlava čistě umyta bude, tehdy má se hned bez prodlévání teplými šaty tříti a sušiti, a nijakž hned po mytí na vítr nechoditi, zvláště když zima neb větrno bývá…“

„Tvář pak oči, ústa a ruce, máš každé jitro na štitrobú ne velmi studenú vodú umyti, neb oči, zuby, i hlava tudy posilněni bývají, a přináší dobrý užitek, též i ke všem věcem chtivého a spůsobného činí. Dále také nebylo by zlé, kdyby to spůsobně býti mohlo, aby prvé život od stolice i moče vyčistil i také hlavu sčísal, však máš prvě rozuměti jakož sem pověděl, že voda má slušně studená býti, aby v zimě ne velmi studené požíval, nebť by škodilo, protož má nejprv chvilku postáti. Ačkoli někteří radí, aby se člověk v zimě teplú vodú myl, ale mne se vždycky lépe zdá studenú se mýti, však aby pro nětco teplejší byla nežli v létě.“

Zajímavé pro toiletu našich panen jest krám středověkého „Mastičkáře“. Z této oblíbené velikonoční hry, která líčí tehdejší poměry, jest nejhlavnější masť, kterou mastičkář o sv. Máří přinesl z Benátek, ze zámoří, jež má velkou moc. Velice důležité bylo i „mýdlo benátské“, velice často ve staročeských domácnostech užívané, jak četné kšafty staročeské svědčí. Truhlářka Bartošová měla mezi jiným „5 táflí mejdla benátského“. Mýdlo toto bylo velice oblíbené, radí proto Bětka, služebná v domě Koubově, venkovské dcerce Johance jak má tvář nalíčiti, aby se mládenci líbila: „Mělas’ také vody zhříti, benátským mejdlem se zmýti. Tu bys teprv pěkná byla, ach jak bys’ se mu líbila. — Kýžs’ mejdlem čelo zlíčila, abys se tím svítila“.

Úprava vlasů, vousů a pokrývka hlavy. a) Od dob nejstarších až do polovice XIII. stol. Pokud možná usuzovati o kštici, podle tvrzení Al-Bekriova, byla prý nejčastěji barvy černé, nenosili staří Čechové v této době vlasů příliš dlouhých. Mocně tu asi, jako všude jinde, proti dlouhé, nesčesané kštici působily řády, vydávané od církve kněžím i pokřestěným laikům.

Badatelé soudí, že v dobách nejstarších a ještě v X. století lid prostý nenosil žádných pokrývek na hlavě, že husté vlasy byly mu přirozenou ochranou proti nepohodě. Důvodem bývá jim, že na památkách z doby té lid pravidelně nemívá hlavy pokryté. Klobouk byl prý vyznamenáním, vyhraženým jen osobám vznešeným. Při nevyspělosti umělecké techniky tehdejší bývá nesnadno určitě rozhodovati, co asi chtěl malíř svou kresbou naznačiti.

Pokrývka hlavy slula buď čepice (ze středověké latiny cappa), nebo klobouk. Prostí lidé nosili klobouky s pásem neb stužkou. Plstěný klobouk staroslovanský býval barvy přirozené, šeré.

Hlava žen. Bylo ode dávna obyčejem u Slovanů, že panny chodívaly prostovlasé, beze vší pokrývky na hlavě, leda majíce kštici rozmanitě ozdobenou, často věncem květinovým, který byl záhy vzorem pro panenské vínky uměle upravené, pro vlasovou ozdobu věncovité podoby ze zlata, stříbra a jiných kovů nebo z látek, vhodně vyšívaných a pošívaných perlami, drahokamy i rozmanitými cetkami. Ženy vdané mívaly hlavu i vlasy zakryty, zahaleny šatem upraveným rozličně. Tomu nasvědčují souhlasně cizí staré památky písemné i obrazy.

Ženy vdané ovinovaly kolem hlavy kus látky, nazvaný „zavití“, závoj v staročeském slova smyslu — či snad lépe zvolíme posavadní slovenský výraz — „šatku“ (nazývali staří Čechové podobný kus látky, ovinované kolem hlavy, také „roucha“, „rouška“). Závoje byly vozeny na pražský trh v takovém počtu, až bylo potřeba vydati řád o dávkách trhových z nich, a hojně byly prodávány, neboť jich bylo užíváno při kroji tehdejším. V kodexu vyšehradském a evangelistáři kapitolním nakresleny jsou osoby, jež mají představovati panny se kšticí nepokrytou, s vlasy rozčesanými uprostřed hlavy a spuštěnými s hlavy po šíji a bedrách. Poučný je vedle jiných obrázků obraz Panny Marie s děťátkem. Husté, kadeřavé vlasy linou se v několika načeřených vrkočích na šíji, plecech i po ňadrech. Neumělá kresba přece dosti názorně ukazuje, jak si dlužno představovati účes panen tehdejších.

Ženy vdané mají v jmenovaných památkách hlavu obalenou závojem, šatkou a je šatka volně přehozena kolem hlavy a cíp visí s hlavy na prsa. Z kodexu vyšehradského zříme obrázek, jak ženy přijdou ke Kristovu hrobu, majíce hlavy obtočeny šatkou, jejíž buď jeden cíp, nebo oba cípy volně visí s hlavy. Dvě ženy nemají ucha zakrytého, kdežto jedna má hlavu tak zavinutou, že jest i přes ucho závoj obtočen. Malíř dobře vystihnul názornou kresbou, jak bývali asi závoje kolem hlavy upraveny. Vdané ženy jsou pravidelně kresleny se závojem.

Od druhé polovice XIII. stol. až do příchodu Králeviče Karla a choti jeho Blanky do Čech. Oslňující nádhera, jaká se rozmohla všude mezi rytířstvem, působila svým příkladem při utváření se zevnějšku také nerytířského. Pestrost vloudila se odtud do kroje vůbec. Starodávná prostota neodolala vábivé nádheře zevnějšku rytířského. Mrav rytířský nabádal zejména ženy k sličnější úpravě zevnějšku. Romantické horování o ženě přivodilo nezbytně změnu v posavadní prosté jednotvárné úpravě kroje ženského, jenž měl nyní ženě zbožňované barevnými látkami i stuhami dodati něžného půvabu, ztepilosti, vděku. Mýlil by se, kdo by soudil, že nádhera a cizokrajnost posedla toliko vrstvy urozené, že snad lidé prostí v západní Evropě šmahem houževnatě se přidrželi prese všechnu lákavou vzrůstající nádheru svého starodávného kroje prostého.

Úpravě vlasů mužských věnovali muži za vlády rytířského mravu neméně péče nežli ženy. Rytíři, „sloužíce“ krásnému pohlaví, upadali tu v zženštilost a ješitnost, modernímu věku skoro směšnou. Krášlili sobě vlasy, uměle barvené i uměle horkými želízky nakadeřené, podobnými obroučky, stužkami, čelenkami a věnci jako ženy. Ba páni si vyměňovali tyto okrasy vzájemně s paními a pak nosili. Vlasy mívali z marnivosti tak dlouhé jako ženy. Dlužno se dotknouti zvláštního staročeského názvu mužské kštice „palcéř“. „Palcěřík“ nazvána byla šlechtična Anežka z Kuenringu, kterouž si oblíbil Přemysl Otakar II., která nosila vlasy po mužsku, „palcéř“, a odtud pojmenovali ji „palcěřík“.

Že marnivost a zženštilost při úpravě vlasů rozmáhala se kolem začátku století XIV. také v zemích českých, vytýká Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice, že muži hyzdí mužskou důstojnost, nosíce vlasy jako ženy. Zajímavější než zmínka o rozčesávání, úpravě vlasů (prý po soukenicku) je výčitka, že si jeho vrstevníci točí, kroutí, kadeří vlasy horkým želízkem, „calamistrum“, jež česky slulo „špička“, „roubík“, „jehla, kterouž se kadeře kroutí“. Ze všeho vysvítá, že Čechové řídili se tu modou západoevropskou. Obrázky shodují se a doplňují s doklady slovesnými. Muži ve Velislavově bibli většinou mají kštice pečlivě upraveny, zkadeřeny. Nosí někteří z nich podle mody západoevropské na vlasech ozdobné stužky.

Pokud se týče nošení vousů, docházely obliby dlouhé vousy na bradě. Snad tu působil vliv obyčeje uherského. Bylyť dlouhé vousy na bradě tenkráte tak oblíbeným a rozšířeným zvykem v Uhrách, že sousedé úslovím říkali: nositi vous „po uhersku“, t. j. na bradě. V jaké úpravě Čechové v době, o kterou tu jde, nosili vousy, ukazují kresby z Velislavovy bible. Jsou tu kresleny osoby pravidelně s plnovousem, kratším, delším. Kníry pod nosem bývají jen slabě načrtány. Zajímavý zjev ukazují obrázky, které byly kresleny za doby, kdy rytířský romantismus bujel v rozkvětu největším, hlavně ve XIII. století. Rytíři zašli ve zdvořilosti a „službě“ krásným paním tak daleko, že i zevnějšek svůj přizpůsobovali zevnějšku vyvolených paní. Nenosili vousů, majíce tváře holené, hladké jako ženy. Tak aspoň dlužno usuzovati z četných kreseb, kde na př. oděnci v plné zbroji mají obličej docela bez vousů. Podobá se pravdě, že i někteří čeští páni se všemi jinými zvyklostmi rytířského mravu přejali vylíčený obyčej.

Na posouzenou o pokrývkách hlavy z Velislavovy bible, byly pokrývky rozličné: klobouky patrně plstěné, všelijaké zase podoby a rozličně okrášlené nebo pokrývky upravené z pleteniny, jasně načrtané od malíře, nebo čepice nebo pokrývky ovinuté, stočené z látky. Po straně visel s hlavy cíp. Podobá se, že pokrývka tuto vylíčená slula po staročesku „točenka“. Čepice jiného tvaru, než jaký malován ve Velislavově bibli, nosí někteří muži v passionálu Kunhutině. Jest končitá a látka přehrnutá tvoří kolem jakousi obrubu. Shoduje se s kresbou kalendářový obrázek ze žaltáře z polovice stol. XIV., chovaného v knihovně křižovnického řádu v Praze. Muž, ohřívající sobě nohu, má na hlavě čepici nenepodobnou pokrývce hlavy, vyobrazené na skupině vyňaté z passionálu Kunhutina.

Staročeské názvy technické byly utvořeny jako všude jinde z latinských: Ze slova „cappa“ vzniklo „kápě“. Z názvu latinského „cuculla“ rovněž jako všude jinde slova příbuzná — pochodí staročeská „kukla“.

Obrázky současné shodují se s doklady památek písemných. Posel ve Velislavově bibli i jiný muž tamtéž mají zahalenou hlavu kuklicí. Že prosty lid český nosil ve století XIV. jakožto oděv ochranný proti zimě a nepohodě kápě, pláště opatřené kapucí, souhlasně dokazují kresby pastýřů v passionálu Kunhutině a v rukopisu knihovny musejní „Liber viaticus“ ze druhé polovice století XIV. Malíř nakreslil udivené pastuchy v šatě prostém, kromě jiného v pláštíku s kuklou. Také mlatec v kalendářovém obrázku žaltáře křižovnického má hlavu pokrytou asi podobně. Z kreseb vysvítá, že prostý lid český tak a podobně tehda si chodíval. Konečně dlužno připomenouti, že rázovitá čepice slovanská s obrubou, někdy na předu vykrojenou klínovitě, v kroji českém vedle všech jiných pokrývek hlavy dále se udržovala v tomto období, ve druhé polovici století XIII. a v první třetině století XIV. Nasvědčují tomu náhrobky ze století XIII. Jitislava z Chlumu a Hrona z Pacova.

Vyrozumí čtoucí snadno, proč si ženy upravovaly kštice za doby rytířského mravu pečlivě, skvostně. Vlasy sobě kadeřily, ozdobnými síťkami je zastíraly, na hlavu si přikládaly vínky, obroučky rozmanité podoby a ovazovaly kolem drahocenné závoje. Nasvědčují tomu četná vyobrazení a kromě toho souhlasně potvrzují hlasy horlivých mravokárců, kteří nešetrně prozrazují, jak marnivé byly souvěké ženy, pokud se týče výzdoby kštice a hlavy vůbec. Vyžadovala toho doba, ve které ženy žily. V nákladné úpravě vlasů ženských zračí se světle opět duch tehdejší doby. Do zemí českých zanesl všeobecný proud tehda vládnoucí, se všemi novotinami krojovými také pečlivější úpravu hlavy ženské, chystanou uměle a nákladně. Vidíme zde německé vlasové ozdoby ženské „gepent“ (gebende). Z Německa rovněž ozdobné pokrývky hlavy „hârpânt“ (Haarband), z toho český „harban“. Často se objevuje název „vitta“, kteréžto slovo vykládá se po česku souznačným slovem „závoj“. Později vedle názvu ryze českého objevují se jména z cizí řeči upravená, pochodící hlavně z němčiny. Za doby Štítného zdomácněl již u českých žen „pentlík“, název ozdoby vlasové. Aby kadeře vlasové do obličeje nepadaly, zadržovaly je ženy obroučkem, loubkem, který býval skvostně a bohatě ozdobován, posázen hvězdicemi, drahokamy a pod.

Názorný obrázek, jak si dlužno představiti vylíčené ozdoby hlavy ženské v zemích českých, podává skupina z Velislavovy bible.

Ženy vdané ovinovaly si, jako v dobách starších, hlavu „rouchou“, šlojířem, rozmanitě upravenou, „peplum“. Mnich fürstenfeldský, který asi v letech 1284 — 1287 dlel v Praze, vypravuje na př., jak prý Záviš z Falkenštejna poslal královně Jitce darem rouchu, napuštěnou kouzlem. Jitka z obavy hodila ji do plamenů.

Jakou takou představu, jak nosily ženy prosté na hlavách rouchy, podává vyobrazení žen z antifonáře sedleckého, kdež se malíř snažil znázorniti pokrývku hlavy ženské z doby souvěké, t. j. ve století XIII.

Ženy vznešenější nosily rouchy čili šlojíř úpravnější, cípatý a naškrobený. Někdy na způsob čepce, nakladly si ženy různobarevných šlojířů takto upravených, cípatých, na sebe několik a všecky souměrně vlnkovitě načeřily.

Kromě toho strojily si ženy staročeské pokrývku hlavy podle mody, nakladly několik cípatých a pak souměrně načeřených, vroubkovaných šlojířů na sebe, takže vznikla čepcovitá pokrývka s okrajem kolem obličeje rozvlněným.

Ženy bohaté, vznešenější měšťanky nosily šlojíře úpravnější. Vymyslily si u nás později zvláštní její úpravu, pro kroj český tak rázovitou, že pode jménem „české kukly“ rozšířena byla i po zemích sousedních. Doklad velmi zajímavý zachoval budoucí paměti cizí letopisec, jenž touží po nošení „českých kuklí“, řka v ten rozum, že prý ženy v nich chodí, jako by měly kolem hlavy diadem, zář, s jakou svatí bývají malováni.

Od příchodu Karla IV. do Čech až po války husitské. Snímek iniciálky z rukopisu Štítného v universitní knihovně pražské podává názor, kterak dlužno si představiti úpravu kštice ženské a pokrývku hlavy ve druhé polovici věku XIV.

Panny mají v témž rukopisu vesměs vlasy rozpuštěné. Kadeře vinou se dolů po šíji. Kolem skrání a přes čelo svírá kadeře loubek, vínek.

Ženy mají hlavu někdy zahalenu, obyčejně „rouchou“, „šlojieřem“, závojem rozmanitě upraveným, na př. viz krajní ženu na levo v rukopisu Štítného nebo z téhož rukopisu skupinu žen nábožně se modlících v pozadí při slibu panenském a úpravu hlavy u žen, které jsou kmotry při biřmování, pří čemž zejména je zajímavá páska, která na způsob šatky rouchu přes čelo víže. Pozornosti také zasluhuje způsob, jak si ovinula a pokryla hlavu žnečka. Poněvadž podle tendence malířovy je tu vyobrazena žena prostá, robotící na poli, nechybíme snad pravdy, prohlašujíce znázorněný tu způsob zavití hlavy ženské za rázovitý pro poznání pokrývky prostých žen tehdejších. Mimo to odívaly si ženy vdané hlavu čepcem, bohatě lemovaným, na př. na vyobrazení prostřední ženy v inicialce a ženy se sepjatýma rukama. Někdy kladly ženy ještě na zavití obyčejně čepici, obroubenou kožešinami. Čepice ta podobá se čepicím mužským téhož druhu.

Úprava kštice a pokrývka hlavy řídila se tím, byla-li žena svobodná či vdaná a že podle toho nosila buď kadeře nepokryté, zdobené rozmanitě, s vrkoči, splývajícími po šíji, nebo hlavu zahalenou závojem nebo pokrytou čepcem, někdy také čepicí.

Úpravě vlasů věnovaly ženy české tehda péči velikou. Svědkem toho je Štítný, jenž často brojí proti pečlivému účesu žen vrstevnic. Kárá je, napomíná, aby upustily „od žádosti rúcha přieliš krojem lepým, od klizení pilného svých vlásóv“. Zmiňuje se vedle jiného, že nerada zbavuje se panna svých vrkočů „vlasóvť sa nechce ustřihnouti“ (t. j. při vstupu do kláštera).

Jinde ostře tepe úzkostlivou péči při strojení, kárá umělé kroucení kadeří. Píše s pohrůžkou: „Skoroť jim mine ta útěcha, kterúž mají snad v hrdosti aneb v lehkosti myslce světské, sveličujíc sě v svých přípravách svú ozdobú, svú krású, svú bujností, svá těla s velikú pilností připravujíc a své tváři k hrdosti, k freji, vlasy krútiec a rozličně je připravujíc, ulízajíc sě, ano snad smiech na mysli nenie, jedné že v zrcadle opatřiti, že jim to k líbeznosti dobře slušie, hlavy vzvedše, chřbet zkřepčivše, s velikú pamětí klanějíc sě neb kráčejíc…“ Jinde hrozí, že Bůh marnivost a pýchu potrestá; budou míti pyšné ženy „místo zkrútilých vlasóv holice“. Také Hus kárá uměle kadeření vlasů. Nakroucené kadeře, kučery, sluly „lilíky“. Zná jej také Štítný, vytýkaje „světským helmbrechticím“, že si pyšně chodí, „lilíky strojiec, vlasóv chovajíc…“ Rovněž u Husa je zmínka o lilících a v Belialu, kde je výslovně psáno o umělém kadeření „lilíků“.

Vlasy okrašlovaly si panny v tomto období nejčastěji ozdobou, jež slula „věneček“, „věnec“ nebo „vienek“, čili dle názvu německého „kranec“. Mívaly vínky upravené z perel, „perlovce“, a někdy ozdobené drahokamy. Moda ta byla oblíbena. Mravokárci tepali nošení vínků nádherných. Přihodilo se, že známý kazatel Milič z Kroměříže, vida při kázání pannu s vínkem, přistoupil k ní, strhl vínek s hlavy přede všemi a roztrhal i zahodil.

Vdané ženy, zahalovaly si hlavu „rouchou“ či „šlojieřem“. Zdá se, že prosté ženy nosily rouchy jen z látek prostých, bohaté měšťanky však ovinovaly si hlavu šlojířem obyčejně hedvábným. Podle Husovy Postilly nosily ženy „šlojieř tělný“ (t. j.: barvy tělné), bavlnný neb hedvábný.

„Feflík“. “Redimiculum“ ve středověké latině značilo okrasu hlavy ženské. Značí tedy „feflík“ cosi podobného. Původně znamená „stužku na přilbici“, pak přívěsek k šlojíři ženskému, k pokrývce hlavy vůbec.

Mezi výstřelky mody západoevropské ve věku XIV. dlužno čítati podivnou úpravu pokrývky hlavy ženské. Ženy vznešené kladly si na hlavu vysoký úbor podoby kůželovité, vybíhající v ostrý hrot, nebo také často úbor zvláštní, rozvětvený ve dva výběžky po stranách hlavy. Základní forma byla zhotovena z tenkého dřeva, pak otáčena látkou drahocennou buď hladce nebo řasovitě a posléze ovinuta jemným šlojířem, jenž buď po celé délce kůželovitého výběžku, nebo teprve z konce jeho, s hrotu visel a vlál dolů. Moda ta — někteří historikové kroje ji pokládají za „burgundskou“ — rychle se ujala po západní Evropě.

Vyobrazení manželky Karla IV. Anny Svídnické ukazuje, jak po obou stranách pokrývky vyčnívají výběžky, jimž podle jejich podoby pozdější mravokárci čeští ve věku XV. přezdívali „chomúty“. Podobně viz obraz Blanky z Valois. Moda tato těšila se vlastně největší oblibě teprve ve století XV., avšak již kolem sklonku věku XIV. zalíbilo se v ní českým ženám. Mravokárci XV. věku pojmenovali úbor ten „chomouty“, lidový název „roskopij“. Zdá se, že Čechové pak nazývaly onen úbor podle jeho podoby k rohatině na chomoutu „roskop“ podle německého „Rosskopf“.

Z pokrývek hlavy, jaké muži nosili, všimněme si nejdříve čepic. Vedle názvu „čepec“ totožného s latinským „mitra“ čili „čepice“. Rázovitá čepice s obrubou, na předu obyčejně klínovitě vykrojenou i v této době se udržuje. Názorné obrázky: Dělník, jenž pracuje rýčem, má hlavu oděnu čepicí kulatou, která kolem vroubena je pásovitou obrubou, opatřenou nad prostředkem obličeje výkrojkem. Podobnou čepicí oděna je hlava osoby, zahřívající se při ohnisku a na malbě okenní.

Někdy bývala ovinuta hlava „točenkou“. Jindy mívali muži na hlavách klobúky. Pěkné vyobrazení staročeského klobouku ze století XIV. Pastýř, pasoucí stáda u Betléma, nosí klobouk.

Klobouk této podoby mají na hlavách i jiné osoby. Vedle toho nosívali muži na hlavě biret. Ve století XIV. a XV. často byla kukla nošena. Byl to úbor oblíbený v kroji tehdejším. Mívali někdy Čechové kukličky malé, pramalou pokrývku hlavy.

Kukla bývala někdy přehnuta a upravena na hlavě v pokrývku tvaru čepicovitého. Čechové mívali v tomto období rozmanité pokrývky hlavy. Moda západoevropská zanesla ve století XIV. do českých zemí plno podivných zjevů.

Vlas a vous stol. XV. Patnáctý věk byla doba bez pevné povahy. Středověká romantika, která ovládala století předchozí, pobledla a povadla tak tuze, že do XV. století jen zbytečky její vešly; nové myšlenky, zvěstující dobu novou a konec středověku, občas prodraly se na povrch a přeletěly Evropu, onde jsouce násilně tlumeny, onde vřele vítány; ve všem všudy byla nestálost, a život kulturní opanovaly podivné protivy: zbožnost a zhýralost. Do XV. věku vběhlo s oběma sdruženými protivami tehdejšího života — s přepjatou zbožností a s převelikou bujností — všecko všudy modní bláznovstvo i elegantní šviháctvo, kteréž jevilo se v kroji a stroji věku předchozího a s ním spolu moda klášterským šatům podobná.

K těm bujnostem krojovým, na nichž jistá mělkost, zženilost zcela světle patrna, hodil se způsob, jímž upravovali muži svoji hlavu. Po vší západní Evropě i v Němcích bylo od XIII. věku pravidlem, že se mužové po příkladě rytířů, dámám sloužících, holili na bradě. Jen starci, mniši a poutníci byli bradatí pořád. Tu býval ráz zženilý ještě patrnější. Ale touž dobou na východě mívali muži rádi bradu plnou. Od nich na počátku XIV. století přijali Čechové mrav plnovousu, způsobu to „barbarského“ a „uherského“; některým zalíbil se místo plné brady knír pod nosem čili frňousy, což vykládá se tolikéž za mrav východu. Avšak ke konci XIV. století patrně zase mizí plná brada v Čechách, a Čechové začnou opět holiti se po modě západnické, a zůstávají tak celé XV. století, třeba ne tou výlučnou měrou jako jinde bylo obvyklo; neboť u nás vždy najdeš podle většiny holobradých také počet lidí s bradou, obyčejně krátkou a s frňousy. Věk XV. nenávidí mužské brady; zvláště u pánů a na dvorech evropských panovníků až do let osmdesátých nenalezneš snadno plnovousu. Vímeť, že Táboři r. 1420 pohoršovali se nad rozličnými vousy pražských mužů.

Porůznu vyskytne se knír pod nosem i při rytířích českých v plné zbroji; naposled najdeš u nás i tu vzácnost, že socha Václava IV. na mostní věži pražské má i sličnou kozí bradku již v XV. století, kterýž modní vynález datuje se obyčejně teprve z časů o sto let pozdějších.

Dlouhé vlasy při mužích oblibovány všude na západě i u nás rytířským mravem. V těch dobách romantického rytířství také jiní mužové nerytířští oblíbili si delší vlas, krátké vlasy zanechávajíce sluhům. Tak to zůstávalo až do počátku XIV. století. Tu najednou začali muži nádhernější a fintiví v dlouhosti svých vlasů přepínati, kadeřili je a strojili uměle.

U nás touží do té mody kronikáři na počátku XIV. století, zovouce ji „ženským způsobem“. Od té doby hojné kučery při mužích mladých oblibovány napořád. U Štítného mají skoro všickni mužové kučeravé, hojné vlasy, a právě ten způsob přechází pak i do věku XV. I lidé nižších stavů u nás tou dobou rádi nechávali sobě vlasy růsti dlouze, byť jich sobě nepřipravovali do kučerava jako páni, kteří na takové věci mívají víc prázdně. Někteří selští mužové po starodávnu a jen místem strojili a pletli sobě vlasy v copy. Po vojnách husitských kučeravý vlas do prsténců svíjený až k ramenům oblíben byl od panstva českého i za krále Ladislava a Jiřího. Ladislav sám měl „dlouhé rusé vlasy, až na ramena spuštěné“. Ať už to byl obyčej uherský čili nic, pravda to, že zůstaly kadeře až na ramena spuštěné obyčejem českého národa v téže době, kdy jiní národové, zvlášť Vlaši a Francouzi, dlouhých vlasů už nekadeřili aneb podle vzoru burgundského, jenž po r. 1460 leckde stal se modou, vlas na krátko přistřihovali. Sami kněží mají v Chelčického Síti víry kadeřavé dlouhé vlasy, byť ne tak dlouhé jako páni, jimž Chelčický vyčítá, že „vlasy dlúhé až na ramena odívají a klobúček chlupatý na to jako homoli, i vyhlédají z něho jako z krbu, ješto již nevědí, jakých potvor z sebe nadělati“. A vytýká Chelčický všem všudy hesovným lidem, že vlasy strojí, aby kadeřavé byly a spletené vrkoče, aby až do pat visely. Dle zpráv uherských král Matyáš divil se Čechům, kterak dbají krásných, dlouhých vlasů; a když Lev z Rožmitálu cestoval po západní Evropě (1465 — 1467) dle zprávy Šaška z Mezihoří, podivovali se všude dlouhým vlasům českým, říkajíce, že nikdy nevídáno lidí, kteří by nad Čechy dlouhostí vlasů předčili; při tom mnozí nechtěli věřiti, že to vlasy přirozené jsou, tvrdíce, že si je Čechové nalepili. Ještě v prvních letech XVI. věku, v kteréž době jinde dlouhých vlasů téměř již zanechali, Čechové oblibovali „vlasy dělané obyčejem ženským“, přidržujíce se „toho způsobu ženského“. Kdo by se divil, kde Čechové tolik vlasů nabrali na podiv světa, tomu nelze nesvěřiti, že u nás bezpochyby rovně tak jako jinde, kdo neměl svých vlasů, připůjčil sobě cizích s dostatek.

Ženské pohlaví vstoupilo do XV. století co do zevnějšku celkem střízlivěji nežli mužští. Ovšem byly také dcerami své doby, a poněvadž ta doba — rozhraní století XIV. a XV. charakterisuje se přepjatou zbožností a přepjatou rozpustilostí, pozorujeme tyto dva kontrasty také na vnějšku ženském po vší západní a střední Evropě: jedny šatí se krojem ne nepodobným kroji nynějších jeptišek, zahalovaly sobě zbytečně i vlasy, nejkrásnější a nejpřirozenější zdobu ženského těla.

Co do úpravy vlasů a brady nebyla při selském lidu v XV. století pravidla bez výjimky. Holobradosť zdá se býti u nich pravidlem, ale snadno shledáš vousy všech tvarů. Někteří naši mužové selští dlouhý svůj vlas splétali v copy.

Vlasy česány a klizeny byly hřebeny, jichž starodávné podoby jsou tytéž, jako vidíme dnes při dvojitém hřebenu. Zuby jejich po jedné straně řidší, po druhé hustější, a pojítko mezi oběma bývalo už za stara pěkně vyřezáváno, srdíčky, figurkami, květy ozdobováno.

Vlasy dlouhé, aby se v prstence svíjely, panny potíraly vejci, sírou a jinými věcmi, jichž zevrubnější recepty známe teprve ze století následujícího, nebo pálily je železem horkým čili jehlicí, roubíkem, jako dosavad činívají a jako dělávaly Římanky, zajisté po vzorech východních paní.

U nás má panna vlasy prostě dolů spuštěné, a za ozdobu hlavy prostý pásek náčelný barvy černé. V XV. století udržel se ten způsob panenský napořád, ale to leckdy postřehujeme, že vlasy po předu po obou stranách uší spuštěné někdy bývají kratčeji přistřiženy a načechrány, za to vrkoče a copy visí na zad svou přirozenou délkou. Některá panna stuhami tak byla nemírná, že hedbávem nebo sametem pokryla cop všecek, jenž pak tkvěl v pouzdře. Jak jest na panenský cop propletený sametem pěkné podívání, tak nepěkný jest pohled na vycpané pouzdro, byť barvou strakaté a bohaté látkou.

Co do účesu ženské hlavy a její zdoby i pokryté pozorujeme na prahu XV. věku rozmanitosť touž všecku, jako bývala u nás i jinde již od půlky století předchozího; při tom hned oznamujeme, že století patnácté, vymýšlejíc tou příčinou k starým formám nové, dospělo na konec v anarchii.

Děvčata vešla do XV. věku rozprostovlasena. Hojné kadeře v prsténcích pannám splývaly až na ramena i dále, kam dosáhly. Aby pohled byl vděčný a vlasů se zdálo být více, uměle si je děvice kroužily v lilíky. Jiné dívky zase naopak splétaly vlasy v copy, proplétajíce je vrkoči malovanými. Choditi prostovlasa a bez krytí, to směla a měla od XV. století jenom panna. V předchozích stoletích sic to bývalo také zvykem po vší Evropě, ale nevedlo si v tom ženské pohlaví důsledně ani přísně. Aspoň vznešené dámy chtívaly míti i po té straně volnost. Známe z obrázků vlašských ještě z rozhraní století XIV. švarné donzelly, které mají vlas jen po předu nekrytý, za to zadní čásť hlavy halí se v hustý závoj a víme o našich českých královnách manželkách Karla IV. a Václava, syna jeho, že všecku hojnost vlasů volně spouštěly až k ňadrům. Rovněž tak r. 1458 i manželka Jiřího z Poděbrad, Johanna, při svém korunování na královnu vezena jest Prahou v slavném oděvu s vlasy krásnými, rozčesanými. Ale to jsou výminky. Od XV. věku a zvláště v století XVI. voláno za děvčetem zmařeným, aby „raději roušku vzala“. Na vlasy vpravovaly sobě panny i ve století patnáctém „věnce a vínky“ jménem „crinale“, také „crinale seu sertum“. Vínky jsouce zhusta pouhou stužkou nebo páskem kolem čela a hlavy, byly modou prastarou, aniž třeba jich původ vykládati z diademů a z čelenek antických, neboť je to zdoba příliš přirozená a při své prostotě sličná.

Na obraze jsou dvě panny rozprostovlasené, druhé dvě mají „vínky“, a to bílé. Ale na prostém vínku nepřestaly všecky panny naše. V XV. věku prostý pásek s čela mizí, panny vstavovaly na hlavu mohutnější věnce. Bohatší obkládaly věnce perlami — povstávaly perlovce. Vdané ženy měly sobě hlavu haliti. V XV. věku přísněji nežli před tím dbáno pravidla, jež čteme v století následujícím, že přikrytí hlavy ženské znamená poddannost k muži. „Nemá býti žena bez studu zavitá jako nějaký blázen střeštěný z Famfrlína; — panny mají svobodu s odkrytou hlavou a prostovlasé mezi lidmi choditi.“ To byl tedy princip.

Ale což byla rozmanitost v tom, kterak hlavu přikrývati a co s vlasy působiti. Naše paní přinesly si do XV. věku všecky způsoby svého zavití nebo čepení z věku předchozího. Čepily se zavitím, jež zvaly rouškou, závojem, šlojířem, feflíkem, podvijkou, čechlíkem („čechlík“ jest obyčejně košile, ale někdy i „prostěradlo“), rozdíl činíce v těch kusech co do délky a jemnosti: první tři kusy bývaly obyčejně jemnější a delší; čechlíky, podvijky byly ono zavití, jemuž říkají na Slovensku dosavade šatka. Nejjemnější šlojíře zvány paučníky (pavučina, jemnější hedvábí).

Jináče nebylo by správno domnívati se, že svrchu psaná zavití bývala — mimo paučníky — z látek některak zvláště jemných. Vždyť bývaly roušky i čechlíky škrobeny! Všecka zavití bývala z látek hustých — z plátna, z hedvábí, a to již od starodávna.

Na roušku stavěla mnohá čepici i zvláštní samostatný čepec.

Vznešené paní dvorské a šlechtické vešly do XV. století s čepcem rohatým — byl to čepec o dvou rozích, způsobený na drátěném podstavci a obložený látkou všelijakou, nejspíš hedvábnou. Ale nepanovaly tehda v západní a jižní Evropě jenom rohy. Vzácné dámy braly na sebe tou dobou čepce daleko nepodobnější, ohyzdnější nežli byl čepec dvourohý. Ten, nebyl-li veliký, dámě naposled i velmi pěkně slušel. Však francouzské a vlašské paní vstavovaly si tenkráte na hlavu čepce, jichž profil podobá se koňskému sedlu, čepce valné, pod nimiž tvářička mizí. Ty ohyzdy čepcovité potloukají se v Italii už v době Petrarkově. K čepcům i prostým „pentlíkům“ přibude v XV. století peří. Co do vlasů vdaných žen byla v XV. století pravidla, že nemá býti vlasu viděti, zhusta tak úzkostlivě poslouchána, že i tu, kde ženy vykrojily sukni, aby nahotou se pochlubily, vyzdvihován vlas se šije nahoru všelijak svinut, stočen, a když ne pod čepec vsunut, tedy aspoň do neprůhledných sítek vpraven, jen aby ho nebylo viděti.

Hlavu zavíjely české ženy doby husitské počestně do plachetek bezpochyby víc než druhdy. Ale že by šlojířů aneb roušek a věnců perlových a čepců hedvábných a jiných ubylo v inventářích doby husitské, toho říci nelze. Při mnohé měšťance najdeš čepec „paldekýnový“ neb atlasový, také i čepce s perlami. A takž mnohá husitská dáma měla přípravu skvostnou na hlavu za důkaz, že dosti bylo těch, které si řezbu Táborů, v Praze na paních a pannách provedenou, málo k srdci připouštěly.

V druhé periodě XV. století oblibovali si muži napořád vlasy dlouhé, ale zdá se nám, že mužové stavu městského, selského a zemanského nemívali vlasů nikoli po ramena, ani kučeravých, poněvadž vážní lidé nemívají chuti párati se s přípravou kučer, a hejskové v době vážné snad se ostýchali. Demokratická domobrana, lid, nabyl v husitské době převahy a s ním střízlivost i v přípravách krojových i vlasových. Vlasy, ne právě krátké, sčísnuty jsou na obě strany k uším; uprostřed cestička. Na některém obrázku, době husitské velmi blízkém, postřehneš i hlavu s pačesem do čela rovně přistřiženým; na jiné hlavě spatříš rulík uprostřed čela. Jakož svrchu praveno, přinesla si moda ze XIV. věku do století XV. nelásku k bradě mužské. Divná věc, že ani našim Táborům, kteří jsou přece vzor hrdinské mužnosti, úhrnem souzeno, nelíbil se vous ani pod nosem ani na bradě. Nám je plná brada znakem mužnosti; Táborita viděl v bradatém muži člověka boje ne mnoho schopného nebo vůbec nebojovného. Starci a knězi sluší brada; bojovníkovi překáží.

Největší a zároveň nejrozmanitější parádu ženskou v pohusitské době až do konce věku najdeš u nás na hlavě ženské. Jen dívčí hlava ještě pořád byla prostovlasa a — úhrnem souzeno — ozdobena prostě. Některá obepjala prostovlasé kučery své lehčím šlojířem, jenž jí visel všelijak zdobně dolu.

Za to velikou rozmanitost v krytí hlavy pozorujeme ke konci XV. století při paních. I ty, které hlavu halily po starodávnu a počestně do roušek a šatek nebo plachetek, činily to s jakýms přepychem. Pravda, najdeš zavití prostnější též. Ale obyčejnější zavití oněch starých dob nebývalo prosté přehození a převázání vyšívané šátky neboli roušky, alebrž bylo umělé skládání do mnohých záhybů a forem na drátek. Rouška brala na sebe úkol čepce. Tu klečí tři paní. První má na hlavě roušku obšírnou, ale prostou, druhá je v zlatém čepci, třetí má na hlavě ono umělé skládání na drátek, s nímž dámy vstupují do XVI. století. Tou dobou vznikly z umělého zavíjení bílých šatek ony čepce a podvijky, které pospolu nevypadají nic jináče nežli veliké helmice, kryjící leb až do čela, kryjící podbradek, hrdlo a na temeni vypínající se jako na přilbicích hřeben. Jsou to ony podivné a nepěkné čepce, které udržely se u nás za několik desátků let v století šestnáctém. Co do zavíjení vyvinula se u nás tedy veliká libovůle a rozmanitost, při kteréž některá dáma zašla až do podivínství, bezpochyby i vrstevníkům směšného. Paní učesala si podložkami totiž vlasy tak, že tvoří dva nevysoké rohy, podobné tykadlům hlemýžďovým; ty rohy, aby pěkně vypadala, obalila něčím zlatým. Okolo těch rohů ovinula šatku fialovou, kteráž i bradu jako podvijka přikryla. Však byla-li rozmanitost v tom, kterak se paní čepily škrobenými rouškami, kdož vypíše onu pestrou rozmanitost a libovůli, která se jeví v tehdejších samostatných čepcích a kloboucích na vlasy i na roušky vstavováných! Byly veliké, malé, nejmenší. O něco vkusnější bylo podívání, vpravila-li paní nebo dívka pletence vlasů v obaly obdloužené, jimž říkali fulfasy. Velikých čepců nebo klobouků tehdejší formy velmi nesnadno jest vypsati. Měly podobu špičatých čepic, hrnců kuželových i baňatých, turbanů mohamedánských, měly podobu nadívaných bachorů, byly jako ošitky třikráte širší nežli tvář ženská, slovem, byla v nich fantasie bujná, nezkrocená. Zvláště pozoruhodny jsou ony ženské čepce jako melouny, kteréž oblíbeny byly od západních končin evropských až do dalekého východu. Nosily je paní ve Francii, v Němcích, měly je na hlavách Polky, měly je naše české paní. Těm cizinským čepcům, podle nichž u nás pořáde těšily se oblibě domácí ohromné perlovce, posmívaly se mravokárci, zovouce kulatou a velikou jich formu kolečkem (trakařem). Z té příčiny zove Rokycana paní „chomoutnicemi“. Volá: „Proč na to nedbají, aby na těch hlavách těch drdolů nenosily, neboť jsou ďáblova hnízda?!“ Jindy zase praví: „Ó, vy ženy, vy chomoutnice mnohé, fiflovné!“ a vyčítá, že mají hlavu „jako poplužní kolečko nebo čápí hnízdo“. V druhé půlce XV. století konečně dostal se k nám do Čech i onen všech čepců nejpodivnější čepec, kterýž jest rázovitou známkou celého století. Francouzi mu říkali hennin, Čechové roh. Jako zobáky do délky natáhl hlavu. Byl to kůželovitý kus, ostrým hrotem zakončený, zhotovený z lepenky nebo jiné lehké podložky a potažený hedvábím nebo jinou dražší látkou. Dle toho, kterak šlojíř na něm byl upraven, rozděluje se roh ve dva druhy. S jednoho visí šlojíř dolů přímo po celé jeho délce, s druhého šlojíř nevisí zhola, nýbrž obaluje ho a bývá upraven v malebnou draperii. Takž vstoupily románské dámy s rohem do věku patnáctého. Hned počátkem patnáctého věku šířila se tato moda ze zemí románských dále na východ a sever.

Nejvíc touží do nich Rokycana a Chelčický. Rokycana při drdolech vždy také dorážel na „rohy veliké“, ale upřímně pověděl jedenkráte, kterak se chápe takové kázání oněch rozkošnických, nádherných žen. Prý se pro taková kázání „hněvají, bouří a řeknou, nevěrný pop“. Chelčický ve své Síti víry také touží na tu ženskou bujnost, že mají — zvlášť šlechtičny — „hlavy široké a nahoru vysoké s rohem“. Naše paní nádherné ovšem nemusily choditi daleko pro vzory té divné parády. Roh nosívaly u nás tou dobou nejspíše dámy vyšších stavů. Ráčiž čtoucí spolu ohledati rozmanitost tehdejších čepců. Čtyři ženy a každá jiný kroj! Jedna z dvorských dam má roh, jiná klobouk se štíty, třetí má cudné zavití. Princezna má na hlavě ohromný čepec perlový.

Za celý věk patnáctý muži oblibovali si vlasy nositi dlouhé, což dědictví věků předchozích. Kdož byli světáci, snažívali se dlouhým svým vlasům dáti podobu prstenců a kučer. Proto kštici svou jako ženské lecčím mazávali a železem (calamistrum) pálili. Že mužové vlasy bílkem z vejce poklizují a upravují, to jim vyčítá v době krále Jiřího Rokycana v postille svojí. I sprostší lidé naši, kteří nemívali chuti ani pokdy kliditi ani strojiti vlasy, přece jich nechávali růsti do délky. Dlouhé vlasy naši předkové všech stavů, pokud nebyli světáci, buď česali prosté na zad, nebo rozdělovali je cestičkou na dví nebo konečně upravovali je v rulík a selští mužové v cop. Zdá se, pcdle obrázků, že mnozí, zvláště stavu vyššího, oblibovali si sčísati vlasy do čela a přes čelo, kdež je pak do rovnosti přistřihovali.

I kněží klášterní většinou holívali si bradu, aby odlišili se od bradatých konvršů nebo laikův. Stříhání brady dělo se v klášteřích s jistou slavností a ceremonií, ale jenom několikráte do roka dle řeholních zákonův; z toho plyne, že kněží řeholní, neoholil-li se který sám o své ujmě a čekal-li na obřadní rasuru sedmkrát, desetkrát za rok od opata nebo biskupa konanou, zajisté chodili o bradě aspoň poněkud strništěm vousatým obrostlé. Jenom některý přísný řád nechával svým členům i potom vždy růsti vlasy a bradu. Pravidlo tedy bylo, že kněží světští i řeholní mají býti na bradě holí. Ale výjimky byly. V našich rukopisech a na obrazech karlštejnských najdeš obojí kněze, bradaté i bez brady. Naši Táboři, kteří se strhli církve římské docela a po nich bratří čeští, rovněž tak docela odtržení, mívali své kněze bradaté, aby se lišili od římských a husitských nebo kališnických kněží, kteří od církve se odtrhnouti nemínili.

Ve století XVI. na hlavu mužskou a ženskou přišel biret, birýt (francouzsky barette), jenž tím způsobem také stal se rázovitým znakem dotčeného věku. Jsa původně na prostředku mezi kloboukem a čepicí, biret byl nejprve obšírný, ale dlením doby zmenšoval se, až ustanul na malé čepičce všelijak zdobené. Biret XVI. století byla pokrývka hlavy z tvrdého plátna suknem, aksamitem, hedvábím potaženého. Byl o širokém dně a štorcem či okrajkem schlípeným, nebo zdviženým. Prvotně byl mužů, ale dámy ujaly ho také brzy, neboť pání rozhodly se v první polovici XVI. věku nepokrývati sobě vlasů tou měrou, jako bývalo u věku předešlém — a na to hodil se biret výborně. Náš lid, trváme, o byrýt nestál. Bílejovský hněvá se na ženské pohlaví, že „napořád téměř mužského roucha používá v oděvu v birýtích“ — jen prý chudší nosí klobouky. Pod birýtem nosívala obě pohlaví často karkule síťkové. Moda prvních biretů přišla k nám z Němec. Rovněž takový biret, v jakémž na obrázku představen jest některý z rodiny Trčků, vyskytuje se často na dřevorytech Albrechta Dürera.

Na posledku zmíniti jest, že k znamením nové mody XVI. století náleží mužská brada. Ale zápasila mužská brada a „frňousy“ s holobradou XV. věku dlouho. Mužnější té modě nechtěl odvyknouti český letopisec, který r. 1518 píše: „Ty brady a frňousy nemotorné a mrzké co nějací Turci aby nenosily.“ Prý je má ouřad kázati srpem řezati.

Co do stroje vlasů oblibovali mužové v XVI. stol. na rozdíl od mnohovlasých kadeřávků století předešlého vlas míti dle západních vzorů buď krátký zhola nebo obyčejněji s pačesy do čela i při uších přistřiženými. Ten způsob pačesový zanikl u vyšších stavů po r. 1540 modou španělskou. Měšťané ho podrželi na časy dlouhé.

Děvčata za celé století, jako druhdy od věků bývalo, ráda chodívala prostovlasa.

Vdané paní vlas pokrývaly všelijakými klobouky, čepci nového rázu renaisančního a kromě toho i starodávnými plachetkami, o nichž viz v části zevrubné. Která si vstavila na hlavu po švihácku birýtek, nemohla ovšem vlasů pokrýti.

Nejobyčejnější zavití ženské hlavy v první půli XVI. věku podává obrázek z díla Hádání pravdy a lži, r. 1539 robený.

Na kloboucích a biretech mužských i ženských při románských modách nešetřilo se nikterak peřím, čím více, tím větší paráda. Jestli se vyrojila druhou polovicí XVI. století mužských všelijakých klobouků tak rozmanitých síla, že nesnadno je vypisovati, tož ještě větší rozmanitost byla co do krytí ženské hlavy. Volá Štelcar kněz: „Co pak na hlavě, jaké čepce panny nyní mají, buďto zlaté, aneb s divnými barvami vázané, jiné po španělsku aneb po francouzsku vlasy zapletené na strunách nosí, vrkoče s divokými třapci. Ženy po španělsku na hlavách zavití nosí, vyhlídajíce z toho co kukly. Některé mají na hlavách kloboučky se záponami pod peřím; jiné širokými tkanicemi obtažené s divnými šmelci a štefty zlatými; čepičky, karkule s perlami, divné špendlíky.“

Šatky na hlavu, hrubé i jemnější, prosté i vyšívané, zůstávaly v lidovém kroji ženském pořáde. Spíše je mívaly vdané ženy nežli děvčata. Ženy je měly i při čepci a přes čepec vázané. Obyčejnější jméno šatkám bývá roušky nebo rouchy, ke kterýmž jménům nově přibyl chrbol i chrbolka. Byly vždy z plátna.

Z téhož věku přijaly selky zlaté a stříbrné čepce, jakž je vídávaly na měšťankách, přijaly asi také leckterý klobouk i čepici podivnou, kterou honosily se stavovské paní. Připomínají se zlaté čepce i čepice ženské, obzvláště čepice popeličí, ba i modní „husárky hedvábné“. Také Sadeler na své mapě Čech z r. 1620 vyryl obrázek české selky, jež na hlavě má čepici kulatou. Jinak má na sobě „rustica“, ta kajdu šněrovací s puntem a široký fěrtoch.

Selská děvčata proplétávala sobě vlasy „vrkoč“ hedvábnými a jinými barevnými, stejně jako městské panny. Také přivazovaly sobě venkovské děvice pentlíky a hedvábné tkanice na hlavu. Když v pozdějších letech tuto pěknou modu měštky zavrhly, zůstal vrkoč a pentlík nebo vínek selským krojem vlastním.

Účes ženské hlavy v XVI. věku řídil se tím, čím ženské pohlaví chtělo sobě hlavu pokrýti. Principem zůstávalo i v tom věku, jako bývalo za stara, že děvče má hlavu odkrytou, žena zavitou. Křesťanské ženě tak uložil už hned v prvních dnech křesťanských svatý Pavel, aby hlavu zavíjela a kryla — „pro anděly“. Vida kolem sebe, že ne všecky paničky tak činí, kněz Žalanský r. 1613 obrací slovo geniálního apoštola křesťanského řka, že paní nekryjí se pro ďábla. I v svatých shromážděních prý odkrytou hlavou a přílišným ustrojením „zlou žádost druhému pohlaví v musl vstřelují“. Míti hlavu odkrytou, bylo panen už brzy od počátku XVI. věku na hlavu biréty a birytky, zprvu nízké to klobouky o širokém svršku a neširoké střeše, které později braly na sebe po španělsku formu vysokou. Také čepce a karkulky brávaly panny na hlavu, ale při nich zhusta býval věneček jakožto panenský znak. Díme-li na koniec, že panny všecku hlavu někdy také paučníkem čili průhledným šlojířem pokrývaly, lze nám pak již zanechati hlavy panenské a líčiti „přípravu“ českých paní.

Vedle mínění kněze Matouše Konečného r. 1612 neměly české manželky „vlasů strojiti sobě ani nekštaltovati zlatem nebo perlami nebo s potvornými pentlíky, stuhami neb třapci visutým, neb zavíjením rohatým, kusým a nenáležitým, což jest již na vrch v světě zmohlo se“. České paní měly se zavíjeti „poctivě“. Zavíjení a čepení bylo právo a povinnost vdaných paní. I padlá děvčata měla se zavíjeti. Zavíjení hlavy bylo v XVI. věku rozmanité. Paní zavíjely se rouchami a rouškami, šlojíří, loktušemi nebo lochtušemi, zavíječi a zavíječkami, plenami či plachetkami, chrbolkami, facounky, fačánky i šátky, náčelníky, hedbávníky; které se nechtěly zavíjeti, pokrývaly hlavu čepci a čepicemi i karkulemi, nebo vstavovaly na hlavu klobouky a birety. A přemnohé naproti tomu daly si na hlavu čepce nebo čepce s rouškami zároveň. Ale byly i „klobouky se širokou stříškou proti slunci“ a „klobouky okrouhlé pro díšť“. Rouchy, zavíječky, chrbolky čili šátky bývaly co do látky obyčejně z plátna nebo kmentu; hedbávničky byly z tykyty nebo i jiného hedvábí; šlojíře a paučníky byly jemné; mnohý i z prohlédacího hedvábí. Které zavití ženské pokládáno r. 1539 za ctné: Jsou to zavití čtverá. Jedno, z něhož viseliny větrem vlají, jest i oku vděčné. Ostatní zavití nedocházejí naší záliby. Že jsou všecka na obálkách neboli formách, toť zřeme patrno.

V druhé půli století brávalo zavití našich paní na sebe formy cizí, nebývalé. Vyčítátě Stelcar r. 1588, že nosí ženy zavití po španělsku, vyhlídajíce z toho co z kukly; vyčítať i Zámrský roku 1590 ženám cizínské zavití, zova je proto ochechule. Na pomoc umělého strojení byla „jehla k čepení“. Prosté ženy mívaly zavití vždy prosté, a mnohá i urozená paní i na konci století vila a halila se jako jeptiška. Na rouchy vyšíván všelijaký ornament modní, ptáci, rostliny i figury. Kromě vyšívaných rouch mívaly paní také loktušky či šátky aksamitové se stříbrnými nebo zlatými haklíky. Ke konci století vykytují se „rouchy a náčelníky slezské s krajky“, rouchy „žíhané“ všelijakých barev, nejhustěji červené neb modré, rouchy „s tkanicí mřížovou v prostředku“, roušky „prohlídací“, což bude asi totéž jako mřežované, nebo „rouchy na síťce stříbrem nebo barvami vyšívané“.

Druhá kategorie pokrývek ženských byly čepce. Čepce obyčejně kryly skoro všecky vlasy. V první půli století XVI. přes tu chvíli v knihách vyskytují se čepce atlasové. Paní mají čepce, jichž základní barva je namodralá, vyšívání bílé; jakž se domníváme, jeden z čepců jest perlami českými vyšit. Kromě perlových čepců nosívaly naše paní jiné čepce drahé, všelijakým dílem a perlami zdobené, jak vidíme na Vecelliově nádherné Slezce.

Ale z drahých čepců nad jiné nejhustěji objevují se za celé století čepce zlaté; ty byly tak oblíbeným krojem, že i dětem je na hlavu dávali, a to nejen matinky urozené. Zvláštní druh čepců tuze uzavřitých byly čepičky, jimž říkáno karkule (středolatinské caracalla). Měly sice podobu čepiček našich nemluvňat, ale nebyly tak prostičky. Karkule objevují se také se zvláštními „štorci“ a „předky“, to jest s ohrnutým okrajkem, jenž býval nejozdobnější. Pod karkulí nosívaly paní malé čepečky. Jiného řádu pokrývkou ženské hlavy byly čepice, plstky a biryty. Všecko jeden rod, tři druhy. Čepice a plstky podobou nelišily se mnoho od kulatých čepic, které nyní se nosí, jen že kožešinným štorcem některá čepice byla nadutější, obšírnější, nežli si nyní ženské oblibují.

Také štorc byl všelijak zdobně upraven; byl v předu, v zad, po straně vyřezán, byl vyšší nebo nižší nežli vrch čepice, nebo byl s vrchem zároveň. Biryty paní českých nelišily se od birytů panenských. Pokrývaly temeno z počátku okrouhlíkem velikým, placatým, o střeše všelijak stříhané, vyvlačované a peřím zdobené. Od polou století zmenšují se biryty víc a více, až ustrnou v čepičky a stojaté nepěkné španělské hrníčky se střechou pramalinkou. První čas číhalo peří z biretu do předu, později klátilo se na zad.

Birytu příbuzný byl klobouk. Lišil se tím, že byl tvrdší, podstatnější a o střeše valnější. Z té příčiny také se vešlo naň „šmuku“ přerozmanitého více nežli na biret. Klobouk se pod bradou zavazoval šňůrou. Obojí podle sebe, biret i klobouky. Co do látky byly klobouky obyčejně hedvábné — z cendelinu, harasu, tykyty — a byly také aksamitové a kožešinné. Pro úplnost oznamujeme, že od r. 1580 leckdy se v knihách vyskytují klobouky do lázně.

Poněvadž klobouky, birety, čepice vlasů nepokrývaly docela, musíme sobě na tomto místě zvláště všimnouti účesu, jenž k těm pokrývkám býval.

Dámy české, byly-li jen poněkud z možnějších a nádhernějších, tu část vlasů, která zůstávala nepokryta, zdobívaly nejraději buď zlatými, stříbrnými a barevnými tkanicemi, kteréž do copů vplétaly, nebo pletence vpravovaly do sítek tolikéž stříbrných nebo zlatých, neb aspoň z kovu falešného. Na hraně XVI. a XVII. století prodávána v Praze libra sítek nebo tkanic z nepravého zlata za 3 rýnské zlaté, libra uncového dobrého zlata cenila se 17 zlatými rýnskými, libra zlatých sítek a tkanic 32 zlatými. Té sítce, která vejčitou nevkusnou formou objímala vlasy při uších po obou stranách tváře, říkalo se „záušky“ i „naušky“ a také „naušnice“ a „naušníky“. Bývaly záušky i při perlovcích.

Od let šedesátých rozmnožily se v Čechách ústroje vlasů po cizinsku „na strunách“. Jiří Netolický, kazatel kostela pražského, r. 1568 praví, že nyní sobě Češky vlasy „divně strojí a točí“.

Století XVI. zapudilo bývalou oblibu urozených a šviháckých mužů nositi dlouhé kučeravé vlasy po rameni rozložité. Ale rádi mívali mužové všech stavů až pres polovinu XVI. věku přece jen hodně vlasů, třebaže tedy kratších. I venkované tak. Měšťané oblíbili sobě brzy zvláštní formu vlasového účesu, pačesy totiž, ustřižené přes čelo rovně a v zadu urovnané od ucha k uchu. Němci tomu říkali „kolbe“, a jakkoli ten účes není právě sličný, pokládají ho Němci přece za vynález svůj. Ale po pravdě oznámiti jest, že už v století XV. leckterý muž jiného národa nežli německého stříhal si vlas do pačesů, ovšem o něco delších a sličnějších. Krátký pačes, jenž panoval v Němcích do let třicátých, i u nás líbil se některým měšťanům a udržel se ještě v té době, když v Němcích již byl dávno pohynul. Ale ještě r. 1599 na tabuli náhrobní v Chrudimi je vytesán měštěnín Mládek se svým synem. Uprostřed obou vznáší se buclatý andělíček klada ruce na obě hlavy. Tať má patrný pačes, vínkem umrlčím zdobený. Podle pravdy říci jest, že pačes u nás nebyl obecný.

V době převládajících mod španělských při velkém okruží pozorujeme, že se vlasy mužské častěji než druhdy bývalo přistřihují při samé kůži po celé hlavě, ale celkem panuje napořád co do vlasů mužských úplná volnost a nepravidelnost.

I co do brady mužské jest oznámiti, že v XVI. věku zavládla u nás nejširší volnost a největší rozmanitost. Dlouho nechtěli bradě odvyknouti! Ale od let čtyřicátých heslem se stalo nezbavovati se vousů! Aspoň ne docela! Odtud až po dobu velikého okruží velmi oblíbenou stala se brada plná, kulatá, ale kratičká. Byla to ona brada, která u sousedů platila za českou, ačkoli už v předešlém století nařídil podobnou bradu Filip dobrý r. 1460 svému dvořstvu. Někteří v polou věku jali se plnou bradu na lících poněkud holiti a obmezovati ji jen na dolení část, kterouž část rovnou čarou sestřihli, takže kolem úst povstal vousatý trojec o dosti široké základnici s vrcholem u nosu. Od té formy ke „kozí bradě“ byl už jen krůček, k němuž přinutilo muže veliké okruží. S okružím dovedla se shodnouti opravdu jen špičatá brada „kozí“, kterou v XVI. věku někdy také zvali „frňousy“. Ke konci XVI. věku zase všelijak bradu po francouzsku a po španělsku pozměňovali. Španělský vous koncem XVI. století mnozí našinci nosívali dosti široký. Lidé městští, kterým nezalíbilo se okruží, podrželi napořád plnou bradu a některý tak dlouhou, že až na podiv byla.

Že si mužové vousy mazali všelijakými sádly, to již vysvitá z toho, že slul v Hoře jeden měšťan Špekfous.

Hlavu pokrývali mužští v tom století čepicemi, biryty, klobouky. Vysoké červené čepice s třapci zvány — aspoň v Trutnově — českými. Asi kolem polovice XVI. věku začali u nás v Praze i na venkově nositi „husárky“ (sarmatici pilei), kteréž prameny jednou zovou klobouky, po druhé čepicemi: byly to asi černé vysoké čepice, které v Uhrách se nosily dávno. Husárky dostaly se do řádu kloboučníků německobrodských již. r. 1544. Zovou se tu „klobouky husarské“; tovaryši se ukládá, aby čtyři „jakékolivěk barvy“ udělal za den.

Stejnou dobou s husárky začali nositi naši předkové „veliké černé čepice nidrlantské“; koncem století tu a tam přitrousí se v inventáři také „aksamitová malá čepička turecká“, které snad u veřejnosti nenošeno. Bezpochyby sloužila za čepičku domácí jako aksamitové karkule a jiné, jež touž dobou vyskytují se jako čepice a „lebky“ k noci. Některou karkuli čili čepec brávali muži i pod klobouk. V Trutnově mívali muži zelené karkule, kteréhož zvyku sedláci kol Trutnova drží se dosavad.

Malé čepice s pérem, jimž říkali plstky, i v tomto věku neustále se naskytují. V letech sedmdesátých zhusta čteš o „plstkách vlaských s pérem“; později tu nosili „moravské plstky mužské“.

Jakož svrchu praveno, rázovitá hlavy pokrývka v XVI. věku byl biret. Byl pořízen z tvrdého plátna a potažen některou látkou.

Biret německého rázu prý vymyslili ve Švábích, a Weiler, jenž psal koncem XVII. století, ví určitě, kdy ho vymyslili. Prý léta Páně 1518. Pod biryt brávali karkuli na lepší ochranu lbi své, neboť biryt nepokrýval zadního kusu hlavy; seděltě spíš po předku. Do první půlky věku zhusta nosívali šviháci péra do předu skloněná; potom je vzpřímili a naposled obrátili na zad. Co do původu převládaly v první půli XVI. věku u nás birety placaté, nápodobné německým, v druhé půli vyskytne se řídko kdy nějaký okrouhlý nebo „rohatý biryt německý“, naproti tomu plničky knihy už od let třicátých biryty španělskými, vyššími, z nichž některý nebyl nepodoben obrácenému hrnéčku. První „biret malý hyšpanský“ našli sme r. 1537 u Pavla apatykáře pražského. Španělské biryty ustrnulé nepěkné formy tak potom u nás pevně zdomácněly, že se r. 1629 dostaly až do mistrovského kusu punčochářů v Mšeně. Tento kus zkušebný ukládá, aby zhotovil kandidát „španělský bílý biryt z vlny“.

Klobouky přešly z XV. století do věku následujícího. Ale záhy jest patrný zápas mezi kloboukem a čepicí, jíž statečně pomáhá biryt. Z první části XVI. věku klobouků pořídku. Jsou potlačeny. Teprve v druhé polovici století zvítězí klobouk tou měrou, že drží odtud rovnou váhu s biryty; v poslední dvacítce XVI. století zatlačí klobouk aspoň u panstva birety skoro dočista.

Jako druhdy i v tomto století bylo pravidlem při kněžích katolických a podobojích, aby se líšili od laiků zevnějškem. Hlavu měl míti kněz proholenou pleší.

Než v povědomých náboženských zmatcích, jimiž stonala naše vlast za celý XVI. věk, schválně z rozličných osobních příčin nechávali sobě nejen světští kněží než i nepořádní mniši hlavy dobře obrůstati, takže ouřad církevní ani světský nestačili kárati. Mnich měl míti hlavu proholenou až k uším, světští kněží mohli míti pleš menší. Když se od r. 1517 začalo u nás protestanství rozšiřovati, vznikali noví kněží, kteří pokládali pleš za nemoudrou věc. Odtud pak i ti kněží, kteří, zevně hlásíce se k staré „české víře“, čili ke kališnictví husitskému, nebo k podobojím, u sebe však mezi vyznáními v Čechách kolísali, mívali nebo nemívali pleše podle osobní náklonnosti nebo prospěchu.

Stran brady mívali kněží XVI. věku všickni všudy od papeže až po nejposlednějšího jistou volnost. I protož valnou většinou i katolické kněze nacházíme bradaté, aniž jest kněz evangelický vždy vousatý. Synoda pražská r. 1605 sic doporučuje holení, ale připouští bradu; jen to zakazuje, aby kněží nemívali vousů dlouhých po vojansku, ani valousů; radí spolu, aby na hořejším rtu měli vous krátce střižený pro přijímání krve Páně. Kněží bratrští bývalí bradatí všichni, jako druhdy jich zvyk.

Ale děti z rodin zámožnějších měly vlasy hladce česané obyčejně do čela a strojily se vším tím přepychem, který byl zvykem u starých. Na hlavě mívaly malé drobné dívčičky perlovce, zlaté věnce, birýtky a čepičky ozdobné. Soukenné birety dětinské připomínají se v Praze už r. 1512, „vínky dětinské“ z červeného a jiného hedvábí, „vínky dětinské se zlatými křížky a z drobných koralů svázaných“, dětinské čepečky vyskytují se „s růžemi zlatými“ a čepice „popeličí“.

A nyní, prohlédnuvše až do nejchoulostivějších spodin paní modu od její nejprostší jednoduchosti až po nejzáludnější úskoky její rafinovanosti a i slabiny mužů ohledavše, poslyšme co nám povídají medikusové suchoparým svým úsudkem od hlavy až do pat:

Čistota hlavy byla u našich praotců v nemalé vážnosti, poučujeť starý autor: Netíková voda (capillus veneris) hojí Alopiciam, to jest prašivau neb strupovitau hlavu, od čehož vlasy z hlavy scházejí a prší, a jest také dobrá proti šupinám na hlavě a utvrzuje vlasy, aby se jí napíjel každý den po dvou aneb třech lotech. — Vodocibule obecní zahání hnojení hlavy, táž voda činí, že vlasy rostau, aby jí studenau hlavu natíral, bude zase vlasy ozdobena. Aneb: Vezmi diviznové koření či omanové koření, balšánovou zelinu, stluč to vše spolu a vezmi těch jahod, jako slovou vraní voko a roste jahódka na čtyřech listech. Vezmi jich dvanácte, neb což jich můžeš míti, vařiž to všechno v starém pivě a nebo v starém sádle, mažiž dvakrát neb třikrát hlavu. Prve oman vaře dlouho, mejž hlavu a potom když uschne, maž tím často a budeť hlava čistá. Zvláště u lidu nižšího měli medikusové dosti práce s očišťováním hlavy, mnoho a mnoho nalezli jsme rad, jak pro upotřebení vnější, tak vnitřní, sám tělesný lékař panovníčí Matthioli povídá: Chtějí tomu, že kdož mnoho kaštanů jí, plodí vši v hlavě i v šatech. Proti těmto vším: Vezmi prach z květu levandule a posajpaj ním hlavy a šatuov a zbudeš jich. Též syrový česnek pitý s traňkem dobrémysli vši a hnidy moří. Plesnivec v lauhu vařený zkrze mytí vyčišťuje hlavu od molův a hnid a wši moří. Černá kýchavka moří také i vši v hlavě. Bílá pak kýchavka v louhu vařená, aby tím hlavu myl, moří vši i hnidy ve vlasích. Téže moci jest i mast z ní udělaná. Kořen a semeno všivé byliny zetřeny a s olejem smíseny, aby jako masť byla, moří a zahání vši a hnidy.

Vředování prašivosti hlavy z něhožto jako med prýští, hojí bylina manholt.

Hlava vlasatá. A pochopitelno, že nejen u těch vyšších a zámožnějších, ale i středních pozvící dbali, aby hlavu udrželi vlasatou a to o vlasech nejen z míry hojných, ale i znamenitě kučeravých! O mazání vejci, by vlas držel v hromadě o kučerách a prstencích kadeřavých a jich pálení, nechal jsem již nahoře mluviti Zíbrta s Wintrem. Na všechny účely, na hojné kudrnaté a barvené vlasy vyskytuje se ve spisech XVI. věku až podivná síla prostředků, v nichž už tehdá pro vzrůst vlasů neposlední místo drží cibule. Podle ní k vlasům také výborně pomáhá myrrha, dubový list, víno, succus tiliae, vařené jedlové šišky zelené a celý arsenál přírody a herbářů.

Kučeravé vlasy způsobuje kromě jiných prostředků vařené „jmejlí, na nový měsíc natrhané“, jímž musela sobě parádnice hlavu mýti. Ještě jistější prostředek mívaly naše dámy na kučeravění vlasů ten, že nabíraly sobě vlasy na dřívka nebo je pálili jehlou.

Vlasy aby byly pěkné. Vořech léskový s nedvězím sádlem ztlučený vlasy opravuje a šlechtí. Vezmi roh od bielého berana a ten roh na kusy zsekaj na malé. Potom vezmi dva hrnce. Jeden zakopaj a druhý naň vstav s dierú na dně a vsyp tam do svrchního ten roh a zahraď dobře hrnec a učiň okolo něho oheň dobrý, ať shoří na prach. A když chceš komu kadeře dělati, obal mu hlavu a zmaž mu tiem olejem, který jest z rohu vytekl. A když málo vlasy odrostú, tehdy opět zhol a maž tak dlúho vlasy, dokavadž nezrostú a pak-li po desetkrát zholíš vždy budú rusé a čisté. — Vlasy pěkné a krásné umeyváním vodou vrbového květu (salix), a štětkau v ní omočenou česáním, a to za den dvakrát neb třikrát jí se česati neb hladiti, a od sebe tak samé dáti uschnouti. Nebo užívají topolových pupenuov mladistvých také mnoho ženy pro ozdobu vlasuov, dělajíce sobě z nich mast tímto zpuosobem: Nakladou již dotčených poupat do nového másla a nechají tak státi v sklepě vlhkém sedm dní. Potom vstaví na povlovný oheň, až se jen máslo rozpustí, kteréž procedíce schovají k potřebě. Takové máslo netoliko světlé a jasné vlasy činí, ale také i zrost jim dávají. Kdo chce kadeřavé vlasy míti, ohol hlavu, a kořenem kopíčku královského často potíraj.

Vlasy množí a utvrzuje lazaur (lapis lazuli) když jest pravý, nepravý má moc chlupy anebo vlasy odjímati. Rovněž myší lajno v octě rozpuštěné vzrost vlasům dává. Vlasy rostou, promývá-li hlavu vodou z kořene modrého lilium. Tři cibulí lysá místa, porostouť vlasy, věc jistá. Popel z pálených vořechuov s nedvědím sádlem smíšený, vlasuom zrost dává, ale bývají obyčejně šedivé. Aneb vezmi jader léskových coť se dá a rozetra směs s sádlem vepřovým a nedvědím, učiň mast, a pomazuj ní lysiny, aneb kde chceš, aby vlasy rostly. Kořen obojího lekna v louhu močený, dává dlouhý zrůst vlasům, což i pannám dobře známé jest: Pročež ji německy jmenují Haarwurtz. Vlas ženský do louhu daný, aby tím hlavy myl, shání lupy a dává zase zrůst vlasům. Proti oplchavosti: Vezmi tuto bylinu, ladanu, oleje mirtového, s vínem natírej sobě hlavu a vodou z byliny často umývej: brání oplchavosti a vlasům zrůst dává i lupy shání. Aby vlasy rostly: Layno psie suchu hořčici v jedné míře zetřenú a octem rozpuštěné, pomaž hlavy a ruchou obiň hlavy a budou zase vlasy růsti.

Lupy z hlavy odstraňovati jest nejlépe z assou foetidou (čertovo lejno), které má býti smíšeno s octem, vínem, a pepřem, tím mazati lupy i lepení vlasův. Šlemovatost řeckého sena vlasuom zrost dává, lupy shání a prašivou hlavu a příliš kysavou vyčišťuje pomazáním. Item, lauhem z kaviasu a z škrkavičného hrachu hlavu majti, aneb zvařiti manholt v vodě a tau vodau hlavu majti, lupy a hnidy shání.

Pršení vlasův a lupův opravuje manholt, vařený s mandlovým mlékem a vlasy navracuje. Dr. z Klauzenburku radí dobrou vodu z Losyna na Moravě, když vlasy dolů padají. Podobně oplchavosti vlasů brání řeřicha, jejíž mízka s medem smíchána, kdež potřeba přikládána aneb potu též i lezení vlasům brání (olej z lesních olivek), lupy hlavní a prašivinu hojí a vyčišťuje, nedopouští šedin, kdožby sobě ním hlavu každý den pomazoval. Vodnatostí brotanovou hlavy pomazati, oplchavosti brání. Nebo: vezmi vína, v kterémž listí myrtové zvařeno, přičiň mirrhy a laudanum a tím pomazuj hlavy, toť vlasy zachová a jim doluov lézti nedopustí. Aby vlasy „nepršely“, kromě jinou pomoc dobře bylo mazati hlavu pijavicí na popel spálenou a s octem zetřenou; též radily knihy a lidové lékařství potírati hlavu vlašťovičím lejnem, beraní žlučí.

Lysiny vlasův. Když se vlasy již odpršely, radí mistr Křišťan z Prachatic: vezmi popel z trusu kozího, t. j. bobky kozí. Smišej s olejem dřevěným a tím maž hlavu. Nebo: nejprve to místo voplchalé nebo lysinu zetři až do krve, potom vezmi včely i s plástem zmrlé a stlukaje, zetři to místo. Aby vlasy rostly, vezmi suchý trus holubí a učiň z něho lúh a maž hlavu často a rozwolníť se vlasy a budú ruost. A jiný medicus béře lék pořízený z roztlučeného ořechu vlašského a smíšeného se starým sádlem a opět jiný mudruje o léku ze zelených šišek.

Vlasy cizí. Nedopustil-li Bůh, by vlasy narostly, byl-li všecek rozum medikusů krátký a i ta moudrá matka příroda se svými bylinkami nic neposkytla a apotekář nevěděl si rady, — a vlasy býti musili, — vzala se paruka.

Že i falešné vlasy kučeravé na sebe mladí i starší šviháci sázeli, toť bez zvláštních důkazů pochopitelno. Nevyhynuly paruky od dob perských. Bůh je marně zapovídal židům, hrdinský Hannibal, mstitel nad Římany, nosil paruku, císař Caligula a Nero také chtívali býti v parukách pěknějšími, křesťanští theologové — od Řehoře Nazianského a Tertuliana počínaje — hněvají se na cizí vlasy, jimiž se šviháčtí lidé strojívali na pochlubu svou. Kontinuitu paruk od dob starověkých až po XVII. století, v němž paruka stala se vítěznou modou, lze snadno stopovati a dokázati. Vlasy cizí brány byly dosti často, nedostávalo-li se přirozených a velela-li to tak moda, což bylo přečasté. Vlasy za tím účelem i mrtvým stříhány.

Pomáhaly si ženy uměle, když jim kštice prořídla. Opatřily si vlasy cizí a z nich upravovaly sobě vrkoče padělané. Prozrazuje to Štítný výčitkou, že je věc nehezká „cizie vlasy na se cpáti“ a že pyšná žena majíc vlasy krátké, „nafalšujeť je vacúnem dlouhým“, t. j. svitkem vlasů spletených. Také Hus varuje ženu, která „vlasy sobě cizie strojí, neb jest jich pilna viece, aby se jimi viece lidu než Bohu líbila.“ Z výroku mravokárců staročeských je patrno nade vši pochybu, že moda nositi vlasy cizí, uměle připojené ke kštici, byla mezi ženami rozšířena z míry hojně. Nebyli by jí mravokárci souhlasně kárali. Lomnický několikráte durdí se na ženy, že v jeho době „těchto let jest zkušení, že cizími vlasy mnohé ženy a panny nestydí se ozdobovati, od jiných i mrtvých vlasů sobě vypůjčovati a v nich pejchati.“ Jinde čteme: „vlasy cizí kradou, berou a ozdobují se touž měrou.“ Dále vykládá o jisté paní na výstrahu, která dala mrtvé mladici její pěkné copy uřezati; kterýmiž když se okrášlila a pyšně na processí šla, v tom opice z jednoho domu na ni vyskočila a s hlavy její zavítí i ty vlasy strhla, takže ona oholená jako vrána oškubaná zůstala a hanbu velikou přede všemi lidmi z toho měla. Ještě na počátku XVI. století styděli se mužové za pleše; i protož zhusta vstavovali si na hlavu nepravé „pačesy“, aby lysinu zakryli. Erasmus takové muže tepe; podle nich posmívají se těm starcům, kteří si šediny barví, dí: „Lidé staří tak velmi mladě blázní, že z nich některý barví sobě šediny, jiný vlasy cizími kryje své lysiny.“ Později přestává stud, a tu a tam spíš najdeš na obrázku muže s lysinou. Plešatí asi mohli těšiti se slovy Synesia Cyrenejského na česko přeloženými (r. 1634) a často opakovanými, že při nerozumných živočiších jest vlasů nejvíce, nejvěhlasnější mužové že jsou lysí, a hlava lysá že „chrám boží jest“, a lysina „dozralé ovoce rozumu“.

Pleše. Jestliže tedy v XV. věku, kdy modou bylo míti dlouhé vlasy, leckdo kryl se falešnými, nesmíme zamlčeti, že v misále harrachovském z r. 1480 přec našli se poctiví rytíři, kteří podle svých kučeravých druhů nestyděli se — za pleše. Aspoň malíř je s nimi zobrazil. Pleše (corona) mívali kněží od šestého věku počínajíc; v XIV. století měli pleše velmi veliké, tak že všecko témě bylo holo. Ale víme zajisté, že sobě mnozí nechávali pleše zarůstati, chtějíce vypadati po světsku. Všichni arcibiskupové až na prah XV. století byli nuceni světáckým kněžím pleše nařizovati. Ještě r. 1406 synoda pražská tak poroučí. Také kněží husitští (pod obojí), ba i kněží při vojště Žižkově mívali pleše. Proti tomu kněží táborští pleš zřejmě zavrhovali. Kněz s pleší byl jim nevěstka okrášlená. To byla starost lidí polovlasatých.

Barvení vlasů. Leč lidé obdaření kšticí přehojnou pýchali modou hnáni mnoze spokojeni s vlasem nebyli a ho barvili. Nebyly ale mnohé paní naše s barvou vlasu svého spokojeny. Vlasy sobě barvily dámy i přes to, že šlo tu o zdraví. „Nemůžeť vod, olejů ani flastrů se vymysliti, by ony nimi z vlasů nitek zlatých dělati se nepokusily; z nichžto mnohé o hrdlo i zdraví se připravily. Nicméně jak jsou v tom opovážlivé, že, byť dnes cítily pro to barvení vlasů bolesť hlavy, toho nepřestanou.“ Kromě vody, olejů a flastrů také slunce bezděky sloužívalo našim paním k tomu, aby vlasy ozlatěly nebo staly se rusé, což bývalo barvou nejoblíbenější. Benátčankám na takové bělidlo slunečné dobře vhod bývaly italské rovné střechy domovité, kamž paničky hbitě lezávaly; kde bělily sobě vlasy nespokojené Češky za nebytí plochých střech, toho nevíme. Bezpochyby lezly do vikýřů. A u našich předků nalezlo barvení vlasů hojně užívatelů. Jíž záhy ve snářích z doby Karla IV. postihujeme přebarvování kštice. A zajímavo, že již tehdy takovýto snář vidí v obarveném vlase znaky lži, falše a neupřimnosti.

A medikusové radí:

Šedivění vlasů zabraňuje a je posiluje olej z kostu podobně kdo myje hlavu šalvějí, nebo vodnatostí její potírá vlasův, ten dlouho nesešediví a hustosť vlasuov trvalivě zachovava. A kdož by olejem z hořčice žluté aneb červené vlasy mazal, nebudou mu šedivěti. Podobně voda z royovníku či včelníku (melissa) nedopustí člověku šedivěti, dvakrát za den po dvú letech pitá a k tomu jí vlasy namáčeje a od sebe nechati uschnuti. Barvení vlasů vůbec u našich předků nalézalo hojného užívání. A již v době Karla IV. snáře tyto práce připomínají. A zajímavo, že již tehdy přetvořují se a to tak, „které mají vlasy černé, chtějí míti vlasy rusé, které mají rovné, dělají sobě kučeravé.“ Kdo chtěl míti vlasy krásné barvy, potíral je všelijakými louhy. Receptů, jak to dělati, bylo za všechen čas dosti. Jeden z mnohých:

Vlasy černé kdož chceš míti, vezmi kulek gallesových (gallae = duběnky), tlustých, těžkých a neděravých. Zvař je v oleji a ten potom proceď skrz šat a nech, ať na slunci vyschne. Potom takový prach vař u vodě dešťové, promývej sobě vlasy nebo vousy, a budou černé. Aneb: močiti jádra (šešelínek žaludových) v vodě aneb v octě a tím vlasy smáčeti, černé učiníš. Saft aneb mízka plané lebedy dělá černé vlasy, kdožby je tím často po lázni mazal aneb smáčel. „Vezmi kořen zlatohlávka zkrájej dobře a na večer vlož v lůh a ráno tiem mej hlavu, a budeš míti krásné vlasy. Nebo vezmi léskové listie, pupence, než se otevrů, setři mezi rukama, spi (nasyp) v pytlík a vlož na noc v lůh a ráno mej tiem hlavu.“ — Všelijaké mazy a oleje byly na to zbarviti červené vlasy v černé.

Barvy žluté neb ryšavé chceš-li, aby vlasy měly, rozetři listí ptačího zobu, moč je u vodě neb šťávě ze šupin nových vlaských ořechů a po zmytí hlavy smáčej vlasy. Listí stromu přišpánového vařené s louhem, činí vlasy ryšavé. Item, hluché kopřivy kořen do louhu vložený, vlasy žluté činí. Z květů diviznových strojí se i olej takto: vezmi toho květu skleničku plnou, zahraď ji dobře, vystav na horké slunce, udělá se olej. Ten olej dobrý, vlasům dává pěknou barvu žlutou a dlouhý zrost, skrze česání hřebenem aneb štětkou. Vlasy někdy počaly více prokvétati do běla, a těžce šly barviti na hnědo neb ruse, pak majitel raději volil důstojně sestárnouti a nalézáme rovněž i recepty na barvu vlasů bílou. Ženy je (lístí zeměžluči menší) vaří s louhem k mytí hlavy: nebo divně po něm vlasy bělejí.

Líčení tváří, rtů, obočí a řas přišlo s proudem, kterým vnikala kultura západoevropská do zemí českých, jako nezbytný příměsek rozmanitých výstřelků, které za příznivých poměrů vypučely nejdříve u národů románských a odtud zanášeny k Němcům, jich sousedům. Uhlazený mrav za vlády rytířských řádů přinášel zároveň tam, kde se ujímal, rozmanitost, přetvářku, ba titěrnosť, před nimiž prostota starodávná ustupovala, mizela. Než nebyly jenom naše dámy tím provinilé, tvář svou líčily také přemnohé paní jiných národů, pokud jdou zprávy už v XIII. století v době romantického rytířství. Němkyně již v Nibelunkách šidily mazanými tvářeni (verniz = firnis) muže. Nejdovednějšími umělkyněmi v této malbě byly prý z Vlašek Florenťanky. Mazaly se smíšeninou kamence, floris crystalli, boracis praeparatů, destilovaného octa a vody z kravího lejna. Ze sídel panských vnikal dvorský mrav níže do okolí. Ženy staročeské seznámily se ze strojenými okrasami, o nichž neměly jejich pramáteře ani potuchy v dobách starších. Již ve stol. XIII. bylo z ciziny do Čech zaneseno umělé šlechtění a barvení tváří — líčení, a záhy zde zdomácnělo. Tvář svou české paní a panny líčívaly. Je v tom hodný kus neupřímnosti ženské, spojené se snahou zalíbiti se. Mravokárci záhy mrav tento tepou. Nalíčená žena budí podezření, hříchem jest, by nalíčená žena šla na mši, líčidlo jest „vafnrokem ďáblovým“, krášlí sice obličej, ale duši škodí.

Úhledné tváře, byly nejen u dívek, ale i u paní věcí ne málo pěstěnou. O tváři ulíčené mluví již rukopis hradecký ze XIII. stol. a náš staročeský „Mastičkář“ nabízí pannám masti „na líčka a brady“. Záhy doporoučí se gagat (jantar), který dobrý jest na tváře v ten čas, kteréž paní děti mívají. Mrzká tvář spravována byla letkváří zvanou diacurcuma magna, a často ženy maží tváře své olejem vinštířovým a ten jim tváře čistí. V XV. věku Hus tepe naše ženy „ulíčené“ a po něm silněji káže kněz Rokycana: „Ti všichni pejchají na těle, ježto nad to, co jim Bůh dal, krásy polepšují a opravují; ženy, ježto se líčí, ježto tváří natahují. Bude drchta stará, ana vytahuje čelo, vrásky, aby nebyly ve tváři.“ Kultus tento ovšem se šíří a stoupá v rozkvětu do stol. XIV. a XV. Mravokárci mluví o mazadlech a barvičkách na tváři. Štítný připomíná: „Řkuť o líčidle, že jest to věc velmi stydká, s těmi se mazadly působiti; a k temu, kteráž působí se těmi líčidly, ztratit barvu přirození a budeť jako vařená, vytáhnúc barvu z lící přirozenú.“ Šim. Valecius hartusí o dívkách našich, že „že mnohá se k tanci ufifluje, oblíže, a přifermežuje.“ Bilovský prozrazuje: „Hanácké děvečky ve svátek se syrovátkou myjí, aby se v hospodách pacholkům blýštily.“ A kněz Fabricius káže: „Mnohá se často meje, jako hastrman ve vodě šplouchá, maže, líčí, fefluje a přece pro ni leda nějaký vobdankovaný voják přichází… Zda pán Bůh ženské utvořil, aby se jako nějaká opička nebo kočička stále lízaly, hladily, třely a šperkovaly? Snad si myslí, že zrcadlo dlouhý nos učiní kratší, že širokou hubu učiní užší, že vrásky vyhladí, pihy vyčistí, zuby obílí…?“ Tváře z míry byly „přetvořovány.“ Kazatel pražský Jiří Netolický r. 1568 horlí, aby paní a panny místo fermeží líčily se raději ctnostmi. Štelcaru Želetavskému jest líčidlo „šlecht“ ďáblův, a Vodňanský r. 1605 naříká, kterak matky učí dcery své líčidlem a podobnými fermežemi barviti, šlechtiti a oči plevejsem natírati. A Havlík z Varvažova hubuje: „Měliť by se jistě takové s těmi tvářemi zmazanými, ulíčenými, se styděti, že se jim lidé smějí, výborně rozumějíce té jejich ulíčené kráse.“ Neboť takováto „fermež na tvář nalepená nemůže z Hekuby udělati Helenu. Znal jsem jednu, že byla tak líčidlem zmazaná, až sobě od toho zápalu na hrdle skálela.“ A přeje takovýmto ženám osud jich vlašských družek, které kdysi pozvány byly na nějakém panketě a hrálo se „na krále“. Co rozkáže a učiní král, že musí ostatní soustolovníci též učiniti. Králem stala se rozšafná matrona, která chutě, hbitě a důkladně se myla v teplé vodě, schválně k tomu účeli přinesené. A namazané krasotinky chtíc nechtíc musily činiti totéž. Prý „hanbou to krásné jejich mazadlo po tváři dolů teklo.“ A jakž teprve Šimon Lomnický hartusil na ženy nalíčené, když byl oznámil, že „jsou neníčky lidé, kteří, mažíce tváře bledé, chtějí sobě udělati bílé a červené,“ a proto se fermežují, a když jim na to vynadal, že jsou přepotvoření, přivedl na ně nejprv sv. Ambrože vytýkajícího takovým líčeným, že obraz boží snaží se přemalovati, pak přivedl na ně průpověď starých Čechů: „že tvář třikráte líčená, tváři boží nikda neuhlídá“ a naposledy pohrozil hrozbou samého Pána Boha, že „všichni obličejové obrátí se v hrnce a že nikdy žádný kotel nebyl tak černý, jako budou tváře těch, kteří se líčí a ženské, které se malují „v starosti mrzuté, šeredné, žluté a škaredé bývají.“ A vypravuje Havlík o mladici, která mívá tvář obílenou, vydynchovanou — a hrdlo jako mazanou botu, a když se nešetří a hlavou na stranu pohne, tu viděti to černé hrdlo od tváře rozdílné, jakoby hlava byla odňata Nydrlandce a přistrčena k hrdlu Mouřeninky. A neomaleně vtipem svým bičuje Guarinoni, že by muži a otcové laciněji a jináče mohli ženy své a dcery bledšími učiniti. Jen ženy českých bratří nelíčívaly sobě tváří: „U nás toho není!“ s pýchou sebevědomou praví Blahoslav r. 1550. A poslechněme nářek další: Dle Havlíka měli mužové o povaze malovaných žen totéž mínění, jako máme dnes: malba na tváři ukazuje povahu neupřímnou. Díť Havlík pravdivě: Jáť ne mnoho co dobrého o takových ženách držím, anobrž pravím, že jak po tváři zlíčené barvy nosí, taková mají v svých srdcích mrzká myšlení, aniž může co dobrého a upřímného při nich nalezeno býti. Prostá láska nemiluje takového fermežování.

Z čeho skládaly naše paní mazadla k barvení tváře, toho recepty zevrubné známe ze století následujícího, ale to víme dobře, kterak snažily se zaháněti nečistotu, uhřivost, trudovitosť z tváře, pihy a „fleky“. Skoro všecka mazadla proti těmto poskvrnám sličné tváře byla z mastnot; buď ze sádla vepřového, húserového, kačerového, neb z mléka i sviňského, nebo z olejů. K těm mastnotám přičiniti bylo síru, někdy nevinné rostlinky — kopřivu, libček, kopr, cibuli. Některý recept radil jakožto dobře zkušený ke krvi býčí, jiný ke krvi hadí. Touto krví zvláště prý rty zčervenají jako rubín.

Ujasnění tváře. Kdo chce míti tvář barevnou, vezmi vajce a ztluc je s močem svým a tiem zmyješ svú tvář a budeš míti velmi barevnú a jasnú. Chcešli mieti dobrú barvu na tváři, kamandrian vaříš v silném víně a to pí a myj se tiem. Anebo: vezmi myší trus a moč jej u víně bílém, rozdělej, až bude jako kaše řidká a tím maž tvář za tři dni a budeš míti jasnou tvář. Bob, který se na zahradách a poli seje má moc stírající, trpkost sice v kůře své má, a odtud má moc tvář nebo tělo čistiti a stírati pihy, fleky i jiné šereďství a barvu pěknú uvoditi. Bedrníkovou vodou umývati tvář a ruce a tak sama od sebe dáti uschnouti a tak činiti ráno a večer po několik dní, budou čisté a pěkné. Tvář pobledavou a životní barvy činí voda z polní routy, bílou, čistou, pěknou a jasnou činí umeyvati vodou libečkovou. Voda březová stírá fleky, a krásnou tvář činí. Pálí se také voda proti loštické tváři velmi užitečná tímto způsobem: Vezmi vody vypálené z koňského šťovíku, melounové, každé dva žejdlíky, vajec laštovičích deset, sanýtru jeden lot, vinštíře čtyři loty, zetři, což má býti zetříno, směs spolu, a daj do alembíku, a pal z toho vodu. Tou vodou ráno umývaj sobě tvář a na noc pomazuj olejem vinštířovým a mandlovým spolu. Voda z mízky limounové in balneo Mariae v skleněných kolbách pálená, mimo to, že tvář jasnou činí, stírá také doluov všecky poškvrny a povlaky na tváři, lišeje též a uhry. Proti uhřivé tváři, zsinalé červenosti a svrablivosti toto lékařství jest dobré: Vezmi vodnatosti měsíčkové a jitrocélové, oleje ruožového, jeleního loje a kozelčího, dragakantu, gummi arabikum, bolum armenum, škrobu, zetři to spolu a udělej mast, a maž sobě ní tvář.

Znamenité mazadlo aneb líčidlo pro škaredý fraucimor (nebo krásný od přirození toho nepotřebuje) uděláš takto: Vezmi melounů, limounů, kořene aronového, posedového, jednoho jako druhého, zkrájej všecko spolu na kusy, dej do sklenné holby, nalej na to kozího mléka, až by všecko přikrylo, distiluj in Balneo Mariae a vypal z toho vodu. Tou pálenou vodou mohou paní i panny tvář sobě mejti a bude pěkná. — Aneb: Vezmi bílých fazeolův, střídy od bílého chleba aneb žemličky, každého jednu libru, jednu dlouhou mladistvou tykvici, zkrájej ji, a vlož ty kusy všecky do kozího mléka a nech ať se v něm močí přes noc. Potom vezmi melounových jader deset lotův, jader břeskvových vyloupaných šest lotů, jader borových přespolních (Pistacia) půl libry. Zetři to, aneb ztluc každé zvláště v kamenném moždíři palicí dřevěnou. K tomu všemu přidej jedno holoubě domácí, ssekej je spolu i s peřím na drobné kousky, zavrha toliko střeva od něho. Smíchej v hromadu všecky svrchu jmenované kusy, dej do sklenné holby aneb alembiku a distiluj v kotle plném horké vody, per balneum Marie. Tu pálenou vodu schovej, kteroužto kdožby tvář, ruce i všecko tělo umýval, bude je míti velmi bílé, mladistvé a jako axamit měké.

Svráskatou tvář zlepšiti a hladkou kůži obličeje docíliti, radí jiný pramen: Vezmi železný, nový rendlík aneb pánvici, vstav do ohně, až se rozpálí, potom nabeř plná ústa vína, a vyprskni je všecko najednou na tu ohnivou nádobu a majíc hlavu šatem obalenou, dým ten aneb páru z toho rendlíka pod tvář zapouštěj. Potom zase ten rendlík aneb pánvici rozpal a uvrhni na ní kousek dobré myrrhy, pod šatem dým ten kouřem na tvář pouštěj, šatem tím tvář sobě až do úst obvaž a na to jdi spát. Když tak měsíc to dvakrát uděláš, netřebať se bude obávati, aby se tvář měla zdrsnatiti a svraštiti. Ženy strojí sobě také z bukvice líčidlo tímto způsobem: Berou kvítí této byliny a kořen líčidla, to obé močí v víně a vodu vypalují. Potom tou vodou ráno se umývají a tak mívají tvář laskavou. Jestliže by pak něco vody limaunové k tomu přidal, velmi čistě všecky vrásky a zběhliny vyšlechtí a vyhladí, že by pak mnoho pomněla, bude se zdáti mladá. Voda pálená z těchto šišek borovičných borových, vyhlazuje zvraskalou tvář, aby lněné šátky v ní smáčeje, často přikládal podobně i kořen ztlučený a pomazaný poněkud vrásky shání a kůži vyhlazuje. Olej z myrrhy vyhlazuje šrámy a svraskalou tvář, aby se jím často pomazoval. — Ladanum ve víně uvařené a na šrámy pomazané, zase je vyrovnává. — Z břečťanových zrn a granátových jablek, kůry s růžovým olejem vaří se a strojí olej, kterýž dobrý jest šrámy ran a vředů vykořeniti a zase k přirozené prvnější barvě je přivésti. — Šťáva bílého zvonečku a zelina bílé hořčice smísená, aby jen šrámů pomazoval, kůži jednu s druhou srovnává.

Kůži měkkou činí, kdož se vodou z bobového květu omývá.

Kdo jest barvy bledé, ta bledost pomine a pěkná červená se barva navrátí, když vodu bukvice brunátné jest pita po tři aneb čtyři téhodny, každý den ráno a večer po každé tři loty.

Šeredná červenost tváře, jež morphea rubra slove, která z krve bývá a muož býti uléčena skrze puštenie krve a jiné věci, ješto čistie krev, jakožto syrop z zemižluče, z tuku borákového. Tento syrup z zemižluči spomáhať chrastavým z porušené krve, nebo čistí krev. Proti šeredné červenosti tváře, kteráž by byla jako málomocná, dobrá jest voda z krtičníku většího (scrophularia), aby sobě jí tvář umýval. Proti bílé nečistotě kuože, jež slove morphea alba jest leknínová voda dobrá či ze stulíku (nymphea). Ale v pravdě jesti lepší proti červené nečistotě kuože, kteráž slove morphea rubra. Vezmi masti té z apatéky ježto slove unguentum citrinum, rozpustiti ji s kapouním sádlem, smísiti s boraxem a tím tvář mazati, bude piekna, biela. Leč zavádí se někdy pro krásu ženy k úhoně, neboť plejvajsem (bělobou olovnatou) ženy léčí se, tvář mažúc pro pěknost. Z toho potom bolest zubuov, vypadávání jich, počernalostí i smradem z úst palání.

Kořen lilium domácího čistí, pihy stírá, tvář okrašluje a vrásky odjímá a to ztlúci s jelením lojem a s kafrem. Tím mazati tvář. Červenosti to také uhřivé stírá. Melauni také mají moc vyčisťující, když nečistau kůži jimi třeš, tedy jí vyčistí, a tak stírají pihy z opálení od slunce i jiné na tváři fleky, když v kůži hluboce nevězejí.

Fleky a piehy na tváři a zlitiny čistí layno ještěrčino. Aneb zvař prve u vodnatosti celidony a skočce, vápno nehašené, dětinské vody k nim přileje, až by zhustlo se, toho vezmi šest lotův, auripigmentu dva loty prachu, vsyp do toho vápna, a vtěliti spolu míseje dobře, aby husté dobře bylo, nadělej trociškův z něho a usuš. K potřebě rozetři jeden a prach syp. Divného a prospěšného jest dělání, velmi lišeje, fleky hrubé čistí a ruší. Když po porodu ženám fleky na tváři zuostávají, kafru dvě čtvrtce, sanytru tři zetříti s medem. Po třech dnech tvář tím mazati. Také syrovátka užitečná jest poskvrnám kuože, svrabu a osutinám, prašivinám suchým, lyšejovitým, flekovitým, zlitinám z horka zpřipáleno a slano vlhkostí pošlým. Proti všelijakým flekům a nečistotám na těle jest dobrá voda z koňského kopyta (tussilago), když jí omývá a tak samému od sebe uschnouti dá. Proti flekům mezi vočima dobrá jest voda žluté fioly (cheiri) a činí tvář bílou a jasnou. Na fleky a pihy časté omejvání vodou z dnavé byliny či bukvice bílé neboli kropáčku, též činí kuoži jasnou.

Na pihavou tvář: Vezmi hlemýždě s jeho skořepkou a skořepku žabí a alun (kamenec) a akštýn a ztluc ty věci v hromadu a vlož v nový třep a spal dobře a ten prach směsej s luhem z révy vinné a tím tvář myj ráno a večer. Vař hrách škrkavičný v dešťové vodě až se zpuká a zhustne, náramně tvář vyčisťuje a stírá všechny fleky. K témuž silnější jest toto: Vezmi mouky tohoto hráchu, směs s kozí žlučí a s vodnatosti limaunovou, přidada maličko kamence, a tím tváří na noc potíraj. Kdož by koření kozího cecka ztloukl a s medem smísil, přidal také nětco sanýtru a koláčkuov malých nadělal, všecky fleky na těle doluov stírá. Vodnatost paličkového koření bílé fleky vykořeňuje. A proti nim tato mast jest výborná: Vezmi vodnatosti paličkové, pryskyřníku, ocounu, kamence spáleného, s octem a starým sádlem, učiň mast, a tím se maž. Proti flekuom, lišejům a osutí, kořením černým či sv. Ducha s octem potírati výborné jest. Item, prach z kosatce s elleborem bílým, to jest s kejchavkou a s dvěma díly medu rozdělaný, pihy a jiné fleky na tváři i od slunce obhořením, kdožby tím sobě tvář potíral, čistí a stírá. Podobně prach z kořene tykvice plané, s medem smíšený. Galbánum, potíráním pihy stírá, ale musíš je prvé octem a vínem sobě potříti, a potom teprv galbánem. Skořice na prach stlučená a s medem smíchaná, pomazováním pihy a jiné poškvrny na tváři stírá a zahání. Ječná mouka s medem a octem smíšená pihy na tváři shání. Řetkev s medem ztlučená a přiložená shání a zapuzuje všechny pihy a fleky na tváři.

Lišeje a chrásty v obličeji, často bývají i na hrdle. Lék takový jest: na počátku ten nemocný pomazuj místa svými slinami postními. A k témuž buď třeno místo kořenem štěvíka koňského a solí v lázni nebo kromě lázně; také octem a mýdlem buď třeno. A k témuž símě hořčice vlož do octa, ažť i změkne, a to ztluč s máslem česenku, a tiem maž místo; a jest-liť hrubý lišej, přikládej to ztlučení na místo a dobře uvaž. K témuž spomáhá masť z litargyru, olibami, octa, tuku, posedu nebo tykvy lesné; všecko to dobře smíšej. A k témuž vezmi kořen štěvíka koňského, ztlučiš a scel dobře s máslem a solí, a přilij málo octa lítého (silného) a nech tak za tři dni, a potom zvař to všecko u slabého ohně a potom zceď a ku potřebě zachovaj; ta mast ve třech dnech uzdraví. Mízka, která ze syrových zapálených ratolestí dřínkového stromu ven priští, puštěna na rozpálené železo kapáním, působí, aby zerzavělo, kteráž to zerzavost vystrouhaná užitečna jest lyšejům, aby je pomazoval. Pryskyřice neb gummi z mandlového stromu s octem rozdělaná, lyšeje a k tomu podobné neřesti hojí. Divné a rychle zkušené, kterýmž všelicý zlí, prašiví a hrozní lyšejové na všem těle, kdežkoli jsau, v brzkých dnech vykořeniti se mohou a v tom velice předčí před vinštiřovým olejem, kteréhož to také proti tomu užívají, jakž jsem často sám y viděl y toho skusil: vezmi lněný, suchý šátek, vstrč jej na špic nože, a zapal nad měděnau medenicý, a když tak bude hořeti, znenáhla spust na spodek medenice, a když plamen všecken šátek přejde, že již spálený na medenicy leži: Zdvihni jej zase nožem vzhůru, a najdeš pod ním, co jest na spodku medenice, jakausy mastnau vlhkost oleji nápodobnau: tím olejem pomaž lyšeje, z počátku kauše, ale nedlauho. To za několik dnův pořád tak dělej, každého dne jednau. Neb kdyžkoliv chceš, můžeš to nově na medenicy takový olej sobě udělati. Od toho oleje ti lišejové do cela zažlutnau, uschnau a v krátkých dnech spadnou. — Jiný rozum: Krev hadová je mnoho ušlechtilejší než balsám a to jest častokrát od tajných mistrů shledáno neb kterýžkoli člověk tvář svú ji pomaže, jako sluší, ten bude míti tvář čistú a ušlechtilú bez nedostatku až do smrti. — Nebo vezmi krev z bílé slepice, pomaž tvář a nechej oschnouti. Oplachuj to zas a to odejme všechny fleky z tváře. Která paní nebo panna má žluté fleky na tváři, ta učiň takto: Vezmi bielú hořčici a zetři ji dobře a prosej zkrze sítko. Vezmi bielek od vajce a medu a ztluc to vše v hromadu a maž se na noc tiem a zítra umyj to doluov řiečnú vodú. Kto má piehavú tvář, ten vař múku ovesnú a múku z bobú, u zvař u vodě a maž tiem tvář sobě. Někteří dadie skořici mělně ztlúci a smiešejíce s litým octem, kladú na tvář.

Proti flekům na životě, kteříž od nepřirozené horkosti přicházejí, dobrá jest voda černohlávková (prunella), často se jí potírati a samému od sebe dáti uschnouti. Mauka hráchu škrkavičného sama i také s medem smíšená, potíráním všelijaké fleky na těle shání jakož i kořen posedový ztlučený s můkou vlčího hrachu a s řeckým senem potíráním tělo po svrchu čistí, stírá fleky, poškvrny černé i šrámy shlazuje. Někdy dávali jen vodu šťovíkovou, když se jí omývá nebo šat v ní močený přikládá. — Aneb vezmi mízky z koňského šťovíku, směs s tímto gummi (břeskvovým) a potři míst, zdráv budeš. Také chléb v láku novém močený zastaralé lišeje uzdravuje, aneb směs routu s kamencem a s medem a tím potíraj.

Kto chce uhróv nemieti, vezmi babky, zozžíj je velmi dobře, zmaziž sobě tiem tvář, ležiž v teple, neb v lázni, zavieže tu rúchu, ležiž tak, až se upotíš a tak uhři zminú. Také kdož libštěk u wienie warzy a s wapenym luhem smiesy, wsseczku czerwenost z obliczege wytahne a trudowatu twarz vczisti ktoz se gym czasto myge. Jinde praví staročeský rozum: Dáti zabíti kozlátko, které jest v stáří tří dnů, a tou horkou krví namaž celou tvář, nech tak přes noc, ráno se umej a minou uhry s tváří. Toť jest zkušené na jedné slečně Kolovratce, která hrozné uhry měla; potom jich vic neměla. Kdo trudovatou tvář by měl, ten vodou jahodovou ji umejvati, pomine, zkušen jest zkrze Jakuba hrabě z Lichtenberku. Kdo spadanou neb trudovatou ráno a večer omejvati vodou z bzového květu (Sambucus); podobně působí voda z reví. Proti trudovatosti obličeje popisuje Quirik větší pilulky z foetidy dle arabského lékaře Mesue. Jindy praví se, že popel česenkový smíšený s strdí jest dobrý.

O neštovicích na tváři vysutých. Vezmi sádlo vepřové staré a terebentinu, a rozdělaj s tukem koňského štěvíka, a přilož rtutu umrtvěného slinami. A k témuž spomáhá mazáni mýdla vlaského, a přičiň bielú masť: masticis, litargyru, volova spáleného, cerusae, a ty všecky věci zetři a učiň takto: málo octa viného pokropiž na ten prach v moždieři a všecko směš spolu, a potom přilí oleje dřevěného brzo, a brzo octa, ústavně klekce kopistkou, až se dobře smiešejí. Znameni dobrého uvaření jestiť, když dobře se spolu drži a jednostajně plove. Jindy čteme obklady s vodou plané štětky (dipsacum). Ty dobré jsou i na horké vředy, jež erisipela slovou a flegma, k nežitom a vředom k kterýmž vlhkosti tekou. Horké neštovice, pryskeyře a vředy na hlavě chladí voda z tykve, voda rozchodníková, z psího vína. Aneb: Vezma prachu bobkového a medu, smísiti spolu, a tím v lázni se potírati. Místo medu muože se dáti žluči, budeť silnější. Nebo: Víno z jahod, aby ním sobě tvář umýval: Protož loštické tváři dobře se hodí. Proti horkým vředům šat namočený ve vodě z jitrocelu širokého často přikládati; nečistí vředové dobře se vyčisťují vymýváním ráno a večer vodou z kořene mokrého lilium. Toutéž třikráte denně vymývají se suché prašiviny, chrásty, fleky a nečistá kůže. Horké vředy, kteréž slovou dobré neštovice i jiné červené fleky, uhašuje vodnatost či mizka jítrocelová a locyková, ztlučené s bílkem vaječným a růžovým olejem, může je také smísiti s řeckým vínem aneb s medem aneb chlebovou kaší. Podobně voda ze zeliny i semene koliandru vředy a nežity propouští. Dobrá jest voda z polní routy proti všelijakému svrabu, prašivostem a chrástám na těle, ty vyšuje a hojí, zvláště pak kdyby se vzalo nemnoho na těle, ty vysušuje a hojí, zvláště pak kdyby se vzalo nemnoho dryaku a vypilo s tou vodou truňk dobrý, vypotí se z člověka mnoho zlých, jedovatých vlhkostí, kteréž v sobě má. A nemá se také slékati ani umeyvati, leč se dobře vypotí. Nebť zahání všecky strupy a prašiviny z života, jestliže se jí kdo tříti neb meyti bude. Kozlíkového kořene a zeliny voda dobrá jest píti čtyři loty proti vředům a votokům, kteříž velmi bolí. Podobně voda z kopru zahradního, trojníku (jacea), přítržného koření (veronica). Podobně: Semeno locyky zahradní a lesní stlučené s octem, kášterská chvojka s medem smíšená, mandly (hořké) zetřené a s medem smíšené, lep (z jmelí) s bílým kadidlem, prach z kořene rutky polní. Někdy přikládají kopřivy. Prach z kořene i z listí čípkové byliny, rozetřené listí pastrnáku s medem neb mízku z růží s medem.

Proti svrabu a prašivosti popisuje Quirik pilulky z t. zv. fumoterrae dle předpisu slavného arabského lékaře Avicenny. Hadi, zvláště samec, s obú koncuov na čtyři prsty uťatý, ve víně močený a potom stlučený s anyzem a myrhou a s fíky, z něho pokrutek nadělati a vysušiti. Prach udielati a s driakem smíseti. To dávati u víně píti při svítání nemocným zlých vlhkostí, rozličného a mrzského osutie, aneb ráno a večer omeyvati vodou kaviašovou (scabiosa). Také Aloe vešky moří, kteréž svrab mezi prsty a na dlani dělají, takto přistrojené: Vezmi octa, zvař v něm koňský šťovík a přidaj k tomu aloe a tím sobě potíraj. Muožeš také maličko soli k tomu přiložiti. Jindy: Vezmi mouky z řeckého sena a čtvrtý díl semena řeřichového zetřeného, směs s octem a tím pomazuj. Též listí z vlčího lýka s octem a s medem smísiti, anebo v samém octě, a tím potírati. Proti všechněm neřestem na kůži bude užitečná voda hranická z Moravy, jako proti svrabu, vředům odporným a prašivosti hlavy. Nebo stírati bude nečistotu a zrůstu masa v hlubokých vředích napomáhati bude a mocí svů vysušující sylně zžírati bude vlhkosti, z kterých vředové pocházejí. Kteříž mají tvář trudovatou a jako nějakých bradavic neb neštovic plnou, ti ať tvář často tou vodou umývají. Když se ve vodě wirovanské na Moravě kdo dvakrát neb třikrát zmyl, tu prašivost suchá na kůži jako šupky nějaké dolů se loupila, podobně voda bochořská, zvláště tam, kde hnojnatá a lepká nečistota ven se prejští. A zdaleka chodiu k vodě petrovské u Strážnice, sídla to pánů z Žirotínů, lidé, lečicí se z vyrážek, podobně kyselý pramen sucholazský. Proti prašivosti mrzuté téměř jeden rytíř usvadlý, když se ve vodě jezera čejčského na Hodonínsku za deset dní myl, se zhojil a kůže hladké a celé dosáhl. Voda losynská na Moravě vředy neb hlízy k sezrání přivodí. Všechněm nežitům nebo poškvrnám na kůži spomáhá, jako prašivosti, flekům, nebo žábě, lupům neb lišejům bílým, neštovicem zlým a jizlivým, malomocenství, kterémuž Řekové Elephantiasis říkají, svrabu, vředům lupovatým a nehojitedlným, kteří častokrát zahoříce se zase se zjitří, též i těm, kteří od slaných vlhkostí pocházejíce někdy se zahojují.

Vředy krotiti, k sebrání vésti, aneb rozháněti. Rmen vařený s vodau a bilými otrubami, přičině k tomu svinského sádla, aby z toho flastr byl: ten flastr na lidské vředy aneb otoky přiložený, měkčí a krotí bolesti, a tálów ven vytahuje. Sv. Kunygundy traňk s polní rutkou vařený a pitý čistí krev zákožní, odjímá svraby a prašivost. Saft z listí, s octem a solí smíchaný, aby se jim po lázni mazal aneb třel, uzdravuje svrab a prašivinu. Kořen syrový s octem ztlučený a natřený uzdravuje všeliké osutiny, prašiviny, strupy a nečistotu těla. Týž kořen vařený, kdožby se nad ním pařil, dobrý jest proti svrabu.

Jízvy, šrámy a staré rány, mízka horčice bílé, smíšená s žlučí volovou a pomazaná, vyšlechťuje je a jednostajnost barvy s jinou koží činí.

Komu kůže zedřena jest, ten ať se ve vlažné vodě ve dne y v noci často myje, pětkrát, šestkrát neb častěji, však ať tam nedlouho se mešká, potom také do studené vody ať sedne a to ať činí po dva nebo tři dni, tehdy kůže, když ta horkost uhasne, hned zase sama od sebe k celosti přivedena bude.

Bradavice rušiti zná staročeský receptář takto: Vezmi krávě moč, umývaj teplým často a bradavice sprchnú doluov a žádná nezuostane. Proti bradavici na tváři vezmi vína páleného, mej tím vínem často tváře. Vezmi octa i soli, třiž tím až do krve, ihned nebude růsti, skušeno. Assa dulcis má moc rozplývati, přitahovati a leptati, bradavic sráží a tvrdosti měkčí, podobně působila masť apostolicon z terpentýnu, vosku a prystkyřic. Jistotně věz, že ve čtyřech dnech zažene bradavice ač jestli žeby příliš zastaralé nebyly, čistou šatku ve vodě z modré fioly omočiti a na to přikládati ráno a večer a uschlo-li by opět též činiti. Dobré potírati vodou z plané stětky (dipsacum). Aneb proti bradavicým na rukách i nohách přimíšejíc do vody ržedkevného listí drobet soli a v ní namáčeti neb pařiti dva nebo tři dni každey den dvě hodiny; jednou před polednem a podruhé po polední, opadnou a zhojí se. A veršuje moudrost salernská o vrbě: Máť i kůra moci více, shání štíra, bradavice. Když jest v octě uvařena, na to místo přiložena. A s octem a smolou smíšené kadidlo, samým pomazáním shání. Ryzmpach v lidové Apatéce přesvědčivě povídá: K zahnání bradavic jich jištší a lepší věci nevím, než aby rozpálenau metličkau ráno i u večer se jich dotýkal, tak vlhkosť, z kteréž roste i bradavice do gruntu vyschne, a brzo vypadne. Tím způsobem více než-li sto bradavic při jedné osobě jsem sehnal. Mohau se y pavaučiny okolo dřívka obtočiti a zapáliti, a tím bradavice připalovati. Také bradavice, kteréž počínají růsti, kadidlo s octem a smolou pomazání smývá. Listí fikové vařené se sanytrem a ječnou moukou shání bradavice. Mořská cibule upečená a přiložená vysuté bradavice zahání. Bradavice častěji pomazané šťávou listí celidonie větší uschnou a upadají. Semeno z bazaliky na prach spálené a na bradavice (kdežkoli na těle jsou) posypané, s kořene je ven vyvrací, že žádná více na tom místě vyrostati nemůže. Ale takové bradavice musíš prvé nožíčkem drobet podřezati. I Winter připomíná šlehání rozpálenou metličkou. Item: Wezmi layno psie a zemie na kteréž močí a směs v hromadu a zwař ve vlastních slinách a učiň flastr.

Nedobré chloupky a vlasy odstraniti. „Kdožby chtiel wlasy na kterémkoli miestie sweho tiela zatratiti a také wypleniti korzenie wlasuow, ten vczin sobie toto lekarzstwie czasto zkussene. Wezmi nehassene wapno a wysuss ge vohnie przes nocz a pak wezmi auripigment oleg drzewieny a malo wody a smiss to spolu. A chcessli zwiedieti gestli dobrze wczin tam pero wtu smiessiczy a opalilit se w tom pero tehdyt gest dobrze. Paklt neoplcha tehdy warz azt y dobrze bude. A kdyz chcess vcziniti pohrzege miesta toho wlasiteho a wezme toho lekarztwie pomazig poplti a kdyz bude svietiti tehdy smy doluow y s wlasy. Aneb zahrzege to miesto kostnate wytrhay wlasy z korzen a yhned pomaz krwi žabky zelené iako na drziewi bywa neb netopyrzowu (krví). Aneb wezmi popel zkosstiala z kapustoweho s octem sylnym a myg to miesto wyrwaneho miesta. Aneb wezmi mleko od psiczky, gessto sstiencze chowa a pomaz miesta toho wyrwaneho a nezrostu wicz wlasy na niem. Anebo tuto mastí pomaz miesta wyrwaneho. Wezmi wageczka mrawenczowa a ztlucz s olegem drzewienym. Také niekterzy chtie tomu ze kdyzby powytrhanie to miesto bylo mazano sadlem hadowym ze neda ruosti ginym wlasom.“ Aneb mleko z listí vytlačiti, s olejem smísiti a na slunci vlasuov potírati, shání je a činí, že ryšavé a drobné ruosti budou. Pakli často těch míst potírati budeš, všecky vlasy vymoříš i kořen jich, tak, že místo všecko lysé bude. Aneb chceš-li vlasů kdežkoli pozbýti, vezmi malé myšky, spal je na prach a z toho prachu aneb popela a z vinného octa udělej louh, pomazuj tím místa prve oholeného a takť vlasové aneb docela neporostou aneb skromě a nespěšně. Auripigment s olejem blenovým neb jak vodnatosti blenovou smíšený vlasy každého místa smítá, tak že zase nikdy nezrostou, a aby vlasy z tváře sehnal a pieknu a bielu tvář měl: Řecké pryskyřice (= kolophonia) vezmi šest lotův, mastix dva loty, amoniaku čistého jednu čtvrtci, auripigmentum půl čtvrtce, vosku přičiň, rozpusť amoniak u víně i vlij a s voskem směs, odstavě prochlaď, míseje, naposledy vespi prachy a směs, do vody vlij a mezi prsty stlačuj, a když by měl potřebovati, ohřieti, aby změkčelo a teplé na tvář vložiti a po dvě hodiny nechati, potom i s vlasy odejmeš. A to za dvě létě muož se chovati. Anebo: Prach z lupin aneb z kuorky bobové, šťávou bolehlavovou smíšený a na ta místa přiložený, kdež jsi vlasy vytrhal, nedopouští na témž místě jim znovu ruosti: Pakli vyrostou, budou tak tenké a mdlé, že vyškubávajíce je po druhé aneb po třetí a přiložíce jako prvé, potom nikdá víc neporostou. Jindy čteme: Chcešli pak aťby vlasy nikdá nerostly: Vezmi vodnatost břečťanovou a blénovou, směs s krví netopýrovou a po vytrhání vlasuov toho místa pomazuj.

Nálepky v obličeji, to jest černé hvězdičky, obloučky, půlměsíce, křížky, mušky, broučky, květy, listy a jiné podobné drobnůstky lepiti, dostalo se k nám s modou francouzskou. Někteří dokazují, že přizdobování toto pochodí ze starého Egypta. Jako černé „mouches“, „Schönpflaster“, nalepovány do tváře bíle nalíčené jako ozdoba, neb zakrývány jimi jízvy, neštovičky a vřídky. V přehýřelé koketerii francouzských krasavic dob Ludvíků překypěl pohár rozmaru v užívání mušek až ve fantastickou symboliku. Tvarem a polohou mušky vyznačovala dáma svoji náladu a náklonnosť. Měla-li ozdobu uprostřed čela „la majestueuse“, činila nároky na poklony a lichotky. Ozdůbku ve tváři, kde při smíchu důlek se tvoří, dáma „l’enjouée“ byla v dobré náladě a páni mohli baviti krasavici bezstarostně, vesele. Nálepka uprostřed tváře slula „la galante“, v koutku úst „la baiseuse“, nad nosíkem „l’effrontée“, nad retem „la coquette“, a p. Právě tak, jako později květomluvou neb známkomluvou, tak zde vyznačovala rozmařilá Pařížanka touto „flastromluvou“, čeho žádá a jak se s ní má jednati. A jak ve Francii „mouches“, tak anglickým krasavicím seděly na tvářích „pathches“ a u Polaček „muzski“. U nás ujala se tato přízdoba později. A i zde nalezla dosti kazatelů-mravokárců, jak čteme u Veselého, kde „nádhernosť ženská na bílé tváře černé flíčky sobě lepí, aby krásnější byly.“

Červené pysky staročeské panny a paní docilovaly dle lékařova návodu: kterýž člověk pysky sobě zmaže krví hadovú, červené budu jako rubin za dlúhý čas. I na tváři i na ruce i na všem životě zčistí, což je nelepého a nečistého. Někdy radí se krev býčí.

Rozpadlosť rtů, úst a dásní hojí tragacanthum, když se vaří ve vodě ječmenné. Komu se rty neb pysky spadají, dobré jest vodou swalníkovou aneb kostivalovou by umeyval. Aneb semeno bazalikové přes noc u vodě růžové močené zahušťuje a lepkou ji činí, jako kdulová jádra, a tak hojí zpukané pysky i jazyk, skrze pomazování pérkem.

O vyčištění zubóv zapuštěných, vezmi marrubium bielé a os sepiae a sal gemmae, kadidlo s mastixem, ztluč to všecko v prach a vlož do pytlíka úzkého na prst a tři tiem zuby; toť bielí zuby a jich posilňuje. K témuž spomáhá prach z pumexa, sal gemmae, soli obecné, kadidla, mastixe, břečťan. Promývaj ústa vínem, v němž mastix vařena a cinamon a to pak spomuož i zubinám; a na posledy tři zuby suknem barvěným granem, jímžto šarlat barvie. Zuby bielé, komuž žlútnú aneb černajú, vezmi střed a tolikéž múky ječmenné a z toho učiň pokrutku a polož jí mezi uhlé, ať dobře spřáhne a zdav to s vínem a tím tři zuby, aneb vezmi škřemeníčko bielé a dobře rozpálené a uhas je u vodě, a potom prach výborný připrav a tím prachem zuby vytierej a buduť bielé a všecku nečistotu a shnilosť od zubuov odjímají.

Vezmi kořen slízový suchý, moč jej u vodě celý den, potom vyňmi a obal do papíru a vlož do horkého popela až vyschne, potíraj tím kořenem zubuov často a budeš míti bílé. Aneb vezmi škořepiny ode tří vajec, korálů červených tři čtvrtce, nitek hedvábných bílých v novém hrnci na prach spálených dvě čtvrtce, skořice dvě čtvrtce, hřebíčků jednu čtvrtci, peltramu dvě čtvrtce, to všecko stluc na nejdrobnější prášek, a tím každého dne ráno i u večer zuby své vytírej. Jiného prášku vypsání, kteréhož užívala císařovna Messilina, ex Scribonio Largo: Vezmi rohu jeleního v novém hrnci na prach spáleného tři loty, Mastixu tři loty, Soli Armoniacké šest čtvrtcí. Udělej prach. Conserva aneb Lektvař, kterouž se bílí a čistí zuby, a před bolestí zachovávají, kteréžto jedna slavná kněžna užívala. Vezmi Aloes z Apatéky tři loty, Perel dva loty, Korálů bílých a červených, Dřeva Aloes, Sandalu červeného, každého zároveň dva loty, Krve drakovy, země bílé, z níž ty nádoby dělají, kteréž z Hišpanie do Andorffu přinášejí, tři loty, kamence zvláštního z Apatéky v čisté vodě tak dlouho mytého, až by jasný byl jako křišťál, dva loty, Mastixu, Ambry, Myrrhy, každého jeden lot, Skořepin od říčních rakuov půl lotu. Ty všecky věci stluc co nejdrobněji na prach, jednu každú zvlášť, až by prášek byl téměř nečitedlný. Potom vezmi medu růžového, dobře vypěněného a vyšumovaného půldruhého žejdlíka, smíchej s tím práškem, a nech ať znenáhla zevře při mírném ohni: však bez mastixu a myrrhy, neb to obé potom přimísiti se má. A když ku podobenství Lektvaře shustne, odstav od ohně. A netoliko dokudž se vaří, ale i když se od ohně odstaví, ustavičně dřevem míchej, až poustydne. Tehdáž přičiň k tomu myrrhy a mastixu, a potom dej do sklenné nádobky a chovej ku potřebě. Tou lektvaří kdož by ráno třel zuby šatem ostrým, velmi se zbílí a posilní. A chcešli zuby stvrditi, čistiti, a bílé strojiti, tehdy vezmi podražec, granátových jablek lupiny, každého jeden kvěntík, popela spáleného, rozmarinu puol třetího kvěňtíku, kamenité soli, páleného kamence, pražené soli, muškátového ořecha každého dvě třetině, jednoho kvěňtíku, páleného jeleního rohu, paleny slepičích vajec škořépky, každého půl druhého kvěňtíku, mastix třetinu jednoho kvěňtíku, bílých koralův jeden kvěňtík, udělej z toho prach a drhni zuby ráno na čtitrobu tím prachem, jednú v témdni, aneb dvakrát, nebudeš míti bolesti zubuov nikdy, anebo velmi řídko, a budeš také tím vonnější ústa míti. Dobrámýsl usušená s salpetrem a medem smíchaná, dělá bílé zuby, aby je tím vytíral. Bolestem zubův zpomáhá voda z bukvice brunátné (betonica), aby ji v ústech držel. Podobně voda z kořene modrého lilium. — Proti zkaženým a smrdutým zubům, aby sobě často ústa vodou z máty vodné vymýval. Proti zlým vlhkostem zubů dobrá jest voda z kopru zahradního dlouho v ústech držená. Bolesti zubů odstraňuje voda sucholazská z Moravy, když se jí vymejvá a dlouho co nejhorčejší v ústech drží; zuby utvrzuje a je dlouho v celosti nezkažené, totiž nevyjedené zachovává, otok dásní krotí. Aneb vezmi prustvorcova kořene a jalovcových zrn, zvař to v vodě, přilejíc málo nětco octa, a proplakuj tím ústa, ukrotíť bolest zubuov. Jádro, kteréž se v prostředku šešelinek (žaludových) těch nachází, vložené do zubu zčervivělého, bolení jich ukrocuje. Vodnatost cibulná s medem smíšená do nosu vlitá, hlavu čistí od nečistot, které činívají bolest zubuov a v hrdle. A: Takto zub nezdravý zhojíš, a bolest jeho spokojíš: Vezmi semeno blínové, v rovnosti a vošlejchové: Spal je, a tím dýmem zub svůj skrze trychtýřek podkuřuj.

Fermež suchá má zvláštní moc proti zlému a lítému zubu, tuto z ní čtvero lékařství. První: vezmi na pokličku dva aneb tři režavé uhly, uvrz na ně suchou fermež a přilož ihned trychtyřík, aby skrze něj pára k zubu bolavému jíti mohla. Druhé: Suchou fermež u vinném octě zvař a teplým ústa proplakuj. Třetí: Vezmi červené růže, heřmánku a dobrémysli, každého půl hrstky, suché fermeže půl lotu: Všecky ty věci zvař v žejdlíku vína a v půl žejdlíku octa až do uvření třetího dílu: Potom procedě drž toho lžici jednu po druhé v ústech a do mědenice odplivej. Čtvrté: Vezmi dobrého malvazí, v němž by rozpálená ocel prvé uhašena byla, tak mnoho přidej k němu páleného vína a k tomu opět přiměs drobet suché fermeže na prach ztlučené, drž teplé na zubě: Pomine bolest. Ale když se dobrý olej z též fermeže připraví, nad tyto všecky již dotčené kusy proti bolení zubův lékařství bývá mocnější a lepší. Kořen z dobrémysli u vodě vařený, až by třetí díl uvřel, aby ten traňk teplý v ústech držel, polehčuje a ukládá bolení zubů. Vezmi celou kůru od granátového jablka, nalej na ní dobrého vinného octa, nechej tak za hodinu aneb dvě státi, přidej k tomu jednu čtvrtci rajského jablka, koloquintidy, zvař to a vytlač. Tou jíchou teplou proplakuj ústa a podrž na bolavém zubu: pomůžeť neomylně.

Díravé zuby. Item vlož semeno na uhlé s semenem blenovým a ten dým v ústa pouštěj, červy v zubích moří a bolesti umenšuje. Item, prach hadího kořene s kamencem a s peltramem smísiti a do štěrbivých zubuov naklásti, netoliko bolest ukládá, ale i toku k nim podati brání. Pomine bolest.

Viklavé zuby. Zvařený mech stromovní v víně s ruožovou vodou a tím často ústa proplakujícím, viklavé zuby stvrzuje aneb vařiti mirrhu v víně a tím ústa proplakovati, dásně a zuby stvrzuje. Z rozmarinového dřevíčka dělají se užitečná paradka zubův. Z téhož dříví pálí se uhlí, kteréhož malíři k rejsování potřebují. To uhlí do hedvábného šátku zavázati, a zuby tím potírati, činí je čerstvé a moří červy. Může se rozmarin y s octem a s kyselým vínem vařiti a tím ústa proplakovati, prospívá zubům i dásním.

Zub aby vypadl. Armoniacum směs s vodnatosti blenovou, který chceš aby zub vypadl, toho pomaž tím a vyvalí se; rovněž štěrbivé zuby láme kořen černé pupavy, kdyžby rozpále jej, do toho zubu vložil.

O nepravých zubech ze slonové kosti padělaných a v dáseň uměle vsazených českých zpráv z XV. věku neznáme. Němkyním to vyčítá Geiler z Kaisersberku na konci XV. věku. Vyčítá jim to za faleš jako malbu na tváři. Jináče známo, že již Římanky mívaly zuby nepravé, a ve Francii, že byli zhotovitelé umělých zubů hojní již v XIII. století. S patrným rozhořčením napsal Erasmus na počátku XVI. věku, že lidé užívají zubů „od některé svině snad vypůjčených“.

Shniliny a rozsedliny v ústech spravuje voda ržepíčková aneb starčeková, když by jí za den často ústa vymeyval. Jakož i všecky vředy a sprejštění v ústech hojí voda jitrocýle širokého kdo by ji často v ústech držel, podobně i voda, která v plané štětce (dipsacum) stojí, voda z levandule. Proti vředom okolo zubůov často v ústech vodu z řetkve držeti. Squinantum, zámořská věc k trávě suché podobná, maso oteklé okolo zubov hojí a mokrosti z nich vysušuje. Proti žírání a hynutí masa okolo zubuv. Nejprvé vymýti alunovou vodou. Potom smísiti prach koralu červeného s prachem růžovým a tím posýpati, hojí, suší a svaluje rány. Též alaunová voda dobrá, tou ústa vymývati, zuby tvrdí, maso okolo zubuov hojí y dásní zvředování a jití z nich krve brání. Uzdravují neštovice rozjídavé v oustech, kdyžby prachem z toho kořenu zasejpány byly. Mízka vořechu svinského s medem rovně smísená, osutí úst i jazyka zprajštění, pomazáním mocně uzdravuje a studenokrevnost lepkou vyvodí. Komu okolo zubuov maso odevstalo s otokem a odtud krev pouští se, zuby vyklí, dásně jitří i jiná místa v oustech, duch také smrdutý z oust páchne, najprv pouštěj pod jazykem, potom vezmi aloe jeden lot, mirrhy puol lotu, bílého kadidla dvě čtvrtce, alaunu jednu čtvrtci, vína červeného puol žejdlíka, ruožové vody a jitrocelové puol žejdlíka, vlij na to, k uhlí přistav, medu puol lžičky přilož, míchaj spolu až se rozpustí a všecko dobře stělí. Tím teplým ústa ráno vymývaj několikrát a na noc též. Šalvějovým listím čerstvým zubuov potírati, vyčisťuje je a dásní posilňuje. Item, táž mízka výborné jest lékařství proti zvředování úst a když v nich hnije, též i proti dýmějuom. Listí rozkousati, osutí úst i jinde kdežkoli, uzdravuje: listí řepičku a starčíka s octem a s medem vařiti a tím ústa proplakovati, zvředování úst uzdravuje a viklavé zuby stvrzuje. Item, když v ústech hnije, zetři pětilístek na prach a směs s cukrem a maž tím kdež hnije a vyčisti hnis, potom vymej ústa vodou, smíšenou s medem ruožovým.

Smrad z úst odjímá, kdo požívá lektváře z aromat dle Mesue. Naopak ústům vůni dodává muškátová aromatická lektvář, lektvář citronová dle Mesue a syrop z lupin jablek citrových, kdo v balšámové vodě vaří myrhu, storax calamitu a tím ústa vymývá. Z borovice naší domácí listí vařiti u vodě, tím ústa vymývati, smrad, bolest zubův i v ústech sprýštění hojí. Smrdutý duch kdož mají, těm dobrá voda z jeteliny brunátné (trifolium). Kdožby měl smrdutý duch a zlé zuby, vymejvej sobě ústa často a zuby vodou z rojovníku (melissa). Aneb komu laje z úst a duch smrdí, užívaj tohoto oleje z jahodek jalovcových ráno a večer na topénce a napravíš sobě, že budeš míti duchy vonnější. Též dřevo aloes v oustech rozkusovati, aneb jím ústa proplakovati, smrad úst odjímá a dobrou vuoni činí. Komu z aust smrad jde, pomazuj sobě topynku z chleba jalovcovým olejem a jez ji ráno y na noc, maje na odpočinutí jíti. By z aust vonělo, praví Kopp: chciť dva zvláštní dobré kusy oznámiti a jmenovitě, lektvař a pilule; vezmi lochoc de pine tři loty trotiškov hřebíčkuov, trotiškov diarodon řečených, každého puol kvěňtíku, diadragantum frigidum, diapenidion, diarodon abbatis, každého půl lotu, dia iris salomonis, jeden loth, letificantis almansoris také jeden loth ruožového cukru, též také jeden loth, bílého kadidla sedm ječmených zrn stíží, červené ruože, kubeb, hřebíčkuov, každého šestý díl jednoho kvěňtíku, muškátového ořechu, květu, mastix, spice nardi, každého třetí díl jednoho kvěňtíku, camffori šest ječných zrn stíží, alexandrského dobrého pižma, tři ječná zrna stíží, rozpust pižmo a camphoru jakž potřeba káže v ruožové vodě, potom vezmi k tomu kdulové šťávy co potřeba káže, a udělej z toho lektvař, však aby prvé všecko na prach stlučeno bylo, přijímej málo polizuje, čím častěji to činiti budeš, tím lépeť bude. Pakliby pillule míti chtěl, tehdy vezmi hřebíčky, muškátový ořech, muškátový květ, skořici, kterážby nejvýbornější byla, každého tři kvěňtíky, žlutého zandalu, červené ruože, každého puol třetího kvěňtíku, kubeb půl druhého kvěňtíku, galie muscate pět ječných zrn ztíží, storacis calamite, mastix, každého šestý díl jednoho kvěňtíku, dobrého alexandrského pižma šestý díl jednoho kvěňtíku, spica nardi třetinu od kvěňtíku, camfori pět ječných zrn ztíží, ztluc ty všecky věcy na prach, kromě pižma a camfori, ty rozpust ruožovou vodou, potom udělej z těch všech věcí smíšeje je spolu piluli, přidada ruožové vody což k tomu potřebí, a drž kdy chceš jednu v austech. Však věz, milý synu, že v té věci na příčiny se vohledati musí. Ústuom vuoni dobrou dává, rozžvajkaný rozmarýn. Nemalou úlohu myrha, citvář a podobné aromatické specie hrály i v době morní jako ochranné prostředky.

Otoky žláz a vole léčili naši po rozumu veršů salernských: Hojí žlázy, otok, vole, fíkův flastr svrchu dole.

Aby prsy tvrdé byly neb když by která žena měkké prsy měla, aby do lázně šla a potom ven zase vejda, kdyžby woschla ať položí šatky namočené v vodě z husí nožky (alchimilla) na prsy, budú tvrdé a tuhé.

Aby prsy měkké byly: Zatvrdlé prsy změkčiti. Někteří vaří kořen bílého lilium v kozy syrovátce, a užívají ho proti tvrdým a oteklým prsům, hrbolům i svalům. Klausenburk přikládá z Moravy vodu losynskou. Týmž způsobem na tvrdé a od přílišné hojnosti naběhlé prsy, když ženy malé děti odstavují, přiložená, rozhání máta sražené mléko, prsy obměkčuje, rozpouští a uzdravuje. Kaštany pečené s ječnou moukou a s octem přiložené tvrdost prsův rozdělují a rozhánějí, anebo listí za čerstva potlouci a přikládati, lehčí a obměkčuje tvrdé prsy a rozhání sražené mléko.

Aby prsy malé byly tu prospievá mouka bobova rozpustěná se sádlem kočičím, zvláště zkažené mléko v nich, a podobně ztlúci ořechy vlašské, otok cecek obložiti, to splaskuje. Prsy osláblé a odvislé sužuje a utvrzuje, zvláště přidada přesličky, ruože, hypocystu a spolu zvaře v vodě prosté, v tom šátky smáčeti a na prsy přikládati. Rovněž: „Ktera take diewka ztluče bolehlav dobrze a to wydawiecz (vymačká) y maze koneczky (prsů) bude malé mieti. — Také když žena která má prsy weliké, omaczey ruchu czasto w to czos se znieho wydawi. Maž prsy sobie zasussij gie.“ Voda pálená z šišek borových, prsům hrubě růsti nedá i aby lněné šatky v ní smáčeje často přikládal. Šátek v šťávě neb vodě bolehlavové omáčený a přikládaný nedá prsům růsti aneb větším býti, a kojícím mléko jejich odjímá. V takové vodě šátek lněný omáčený a prsy ženské přikládaný, nedá jim růsti aby větší byly. Šátek v saftu aneb vodě bolehlavové omočený a přiložený nedá ženským prsům hrubě růsti, kazí a moří chůvám mléko jejich. Ale nemůže se bez nebezpečenství užívati, poněvadž příliš velice studí. Prsy oslablé a odvislé sužuje a stvrzuje, zvláště přidáš-li přesličky, růže, hypocystu a spolu zvaře u vodě prosté, aneb husínůžky, v tom šátky smáčeti a na prsy přikládati budeš.

Proti vředovitým prsům: Špalta s vínem a solí řečenou sal petrae vařená prospívá proti tekutým vředům prsů. Proti zvředovatělým prsům vezmi vlašského kopru kořen, zvař jej dobře ve vodě aneb ve víně až by změkl, potom teplý aneb vlažný na prsy přikládej. Budou zdravé.

By ruce pěkné byly. Dubového listu voda činí bílé ruce aby se jí umeyval a tak od sebe uschnouti dal. Mytí rukau po jídle hned. (Každý to zachovati hleď). Tenť přináší užitek dvůj, čistí ruce, ostří zrak tvůj. Protož ten vždy obyčej měj, co nejčastěji ruce mej. Kdož chce míti pěkné a hladké ruce, usuš hořčici, ztluc ji na prach a tím prachem a mejdlem tři a umývej sobě ruce. Aneb usuš obloupené mandly v peci, ztluc na prach, smíchej s předjmenovaným prachem z hořčice a tím ruce vytírej. Vezmi psího sádla, mandlového oleje, bílého vosku, jeleního loje, rozpusť to všechno na tichém uhlíčku a dáti do pěkné nádoby, tím ruce na noc namazovati, i rukavice tou mastí namazovati a v nich líhati. Tamtéž doporučuje se: vzíti prostého mýdla, mandlů, špikanardového oleje, růžové vody, s citronu prostředek a to vše dáti do panvice a třiti čistě. Potom když to utřené bude, nechati v pánvici, aby se to málo utvrdlo, a když se ztvrdne, dělati z toho kuličky, omáčeti u vodě růžové ruce, když se ty kuličky dělají, jak kdo hrubé chce a nech jich, aby uschly.

Proti ostrým a nerovným nehtům v rukou. Nasypati pytlík lněného semene, vařiti u vodě a přikládati, upravuje nehty zle zlámané, štípané i příměty u nich. Cypříšová kulka v octě s maukau škrkavičného hráchu vařená a přiložená vykořeňuje ostré a nerovné nehty na rukau. Pryskyřníkové listí ze vnitř přiložené vykušují a vyžírají vrásky nehtův na prstech.

Oznobeniny. Alun (kamenec) s medem smísiti a na všeliké odznobení klásti. Vařiti vlčí hrách ve vodě a tím odznobení obkládati aneb vezmi řípu, udělaj v ní špunt, a nalej do něho ruožového oleje, a málo vosku, zakuť do horkého popela, ať se usmaží, to jest velmi dobré na ta místa, kteráž jsou již od odznobení zjitřená, aby je tou řepou sobě obkládal. Někdy dělá se také z pšeničních zrn olej velmi užitečný proti zpukání rukou a noh od zimy a proti vostrosti kuože. A komuž by se ruce aneb nohy zpukaly, zasypej je suchou fermeží a zhojí se zase. Jest také (olej pšeničný) užitečný proti rozsedlinám a zpukání na rukách i nohách, z veliké zimy pošlým: k tomu i kůži ostrou vyhlazuje.

Obhoření od slunce. Dobrá jest z kvítí bzového voda, aby se ní umýval proti obhoření od slunce.

Modřiny a boule. I stávalo se ve staročesku, že občas povstávala hlučnější výměna názorů, kdy vzduchem ruce létaly, ba snad i hole, obušky a nešťastnou-li náhodou se připletla v to lidská hlava neb jiná těla část, pak ovšem pleť se stkvěle neměla a lecjakýs si odnosila šrám. I stalo se i že někdy utržil si náš staročeský švihák neb krasavice nepříjemnou a zmíry hyzdící bouli. I to jim staročeští medikusové spravovali. A povídá Dr. Huber: Ztluc vlašské ořechy a pilně přikládej, shánějíť modřiny na těle. Hlavaté zelí protlučené zahání a ztravuje zalitou podkožní krev i jiné modřiny, aby šťávou z něho potíral. Podobně působí mouka z hořčice s medem smísená a pomazaná. — Kardamomum protlučené, s medem smíchané a pomazané zahání modrá místa od zbití. — Kořen kokoříkový jinak léčidla, protlučený a na modrá místa, kteráž se krví zalila přiložený, v krátkých dnech ji rozhání. Podobnou moc má pálená voda (kokoříková), aby v ní šátky omáčel a také přikládal. — Ocet s medem smíchaný a přiložený odjímá a zahání modřiny.

Spáleniny a opařeniny. Popel z spáleného ječmene na spáleninu užitečně se posajpá, i také když maso od kostí odpadá. Kořen i listí, každé zvláště rozetřené, suší a stírají střídmě a zřeďují mírně. Protož všem spáleninám, buďto ohněm, železem, mědí, horkou vodou, užitečný jest: Nebo mocí svou vysušuje a vytírá. Kořen odpéci a ztlouci s olejem ruožovým dobré jest ustavičně přikládati na spáleninu až se všecka na místo zhojí. Proti spálenině a opařenině, když jiné lékařství nechce býti platno, toto jest zkušené lékařství: Vezmi mízku z kořene, přidaj k ní vody růžové a vody z kravských lajn, aneb z kvítí lípového a nemáš-li těch, vezmi prostou vodu studničnou, směs spolu a proceď, budeš míti z toho jakousi hustou šťávu, kteráž sama znamenitě všecky spáleniny hojí.

Proti potu rukou a nohou. Na mechu v obuvi kdožby chodil, smrduté páchnutí noh zahání mech stromovní. Smrad podpažní styrax mirrha s kamencem pomazáním odjímá. Nebo kořen bodlákový u víně vařený a pitý zahání prk aneb smrad pod paždím i všeho těla. Touž moc má ztlučený a přiložený aneb pomazaný.

Tvrdé boule a mozoly. Fialový kořen měkce zvařený a přiložený změkčuje tvrdost a rozhání mozoly, a tvrdé boule. Komuž se kuřínoha řeže, dobrá jest esulová voda z kolovratce a nebo pryskeřníku, třikrát neb čtyřikrát za den vymeyvají, a šátkami v ní omočenými obvazovati. — Kura od vrby na popel spálená v octě močená a přiložený k sezrání přivodí. — Kvas pšeničný se solí smísený a přiložený k sezrání přivodí a otvírá všeliké nežítky a obzvláště kuří nohy na nohách. — Kuří nohu vůkol nožíčkem nařež aneb roztrhni a semenem černého koriandru prvé ve starém víně močeném oblož, táhne ji ven. — Bílého lilium kořen ve víně vařený a za tři dny ustavičně na kuří nohu přikládaný, zahání ji.

Odtlačené nohy. Předdotčená štáva (cibulná mízka s octem smíšená) s slepičím sádlem smíšená a z toho mast udělaná užitečná jest těm, kteréž střevíc odhnětl. — Planý balšám u vodě vařiti a kůži od chození aneb veliké práce a díla odtlačenou a odevstalou tím mýti, rychle hojí.

Tetovování vidíme pořídku, jako importovaný zjev za dob křižových válek. I zde marnivost, tak stará jak člověčenství samo, zde opanovala. I tím pídil se člověk po okrasách. Čím více tato byla neobyčejnější, tím lépe byla vhod. Tetovování prováděli Egypťané a Israelité. Dle Herodesa pokládalo se tetovování za věc vznešenou a ušlechtilou. Xenofontova Anabasis líčí děti přepestře na zádech tetovované. — U Řeků slovo tetovovati (= stizein) kryje se s pojmem bodati. Dle Herodiana tetovovali se Britanové, dle Artemidora a Luciana staří Thrakové a Gothové. Také slovutný Cicero zaznamenává případ tetovování u otroka znamenaného thráckými znaménky. U Řeků a Římanů tetovováni byli jen zajatí otroci a zločinci. Podobné modě marnivé podléhali i Sarmaté, Dákové, Illyrové a Agatyrsové. Jméno kmene Piktův odvozuje Claudian od lat. pingere, t. j. malovati, kmen lidí pomalovaných. — Tetovovati se dali ve středověku účastníci křižových výprav, kde tetuaže měly býti ochrannými amulety před onemocněním, smrtí neb upadnutím do otroctví. Tetovovati se dávali účastníci zbožných výprav do míst poutnických, jako je Loreta, Lourdes, svatý hrob v Jerusalémě, tu tetuaže bývají náboženské odznaky, kříže, věnce, srdce, kotva, značky víry, naděje a lásky a p.

Tetovování se u nás objevilo četněji až v moderní době, ač není to zjevem z naší půdy vzrostlým. Jak sám již Niederle prohlašuje, nenalezl u Slovanů pražádného dokladu pro tetovování. V Evropě nejvíce obliby nalezlo tetovování u lidí vrstev nižších, t. j. lodníků, vojáků, dělníků a nevěstek. Lombroso nejvíce tetovovaných našel mezi zločinci. Mezi prostitutkami, které jsou dle Dr. Bergha a Tarnovské, duchem zločincům příbuzné, napočtěno tetovovaných 10 %. Také se zhusta provádějí tetuáže na památku jistých událostí, milovaných osob a p. Jindy z popudu nápodobovacího, z dlouhé chvíle, z hrabivosti, zvláště u osob malého vzdělání, které žijí pospolu v těsném svazku, bez pilného zaměstnání, dochází k těmto manipulacím. Na příklad vojáci, vězňové, nevěstky. Vždy při tom kráčí s tetuáží ruku v ruce nízký stav duševní zdatnosti. Lombroso ohledal italské vojáky a shledal, že právě individua nejničemnější a nejšpatnější jsou tetovována. Surový divoch, duševně nevyvinuté individuum z vrstev civilisovaných, zločinec, hluboce pokleslá ženština — vše to jeví nižší stupeň vývoje duševního. Třeba viděti v tetovování zvláštnosti nižších ras. Vyskytne-li se u příslušníka kulturního národa, jest to zpětný krok ve sféru nižšího vývoje duševního, neb aspoň zřejmý náběh k takovému kroku. Tetuáže častěji pozorovány v Bosně, zvláště u katolického obyvatelstva. Muži tetovují se tu na rameni a předloktí, ženy na prsou. Řidčeji bývá tetovováno čelo tečkami nebo malým křížkem. Zde vidíme tudíž zřejmý ráz náboženský a také proces ten provádí se téměř vždy v neděli a ve svátek po mši blíže kostela. Za dob francouzské revoluce tetovovali si někteří slova „égalité, liberté, fratérnité“ nebo jen začáteční písmena jejich. Obyčejně tetovují se u nás na přední ploše ramene, předloktí, na prstech, na prsou. Dr. Neuman postihl i tetuaže na hýždích, na přední ploše stehna, dolní části života a jinde. Obrazy tetovování u nás nalezené rozděluje Doc. Panýrek asi v následovní skupiny:

1. Kresby, týkající se lásky: srdce neporušené, nebo šípem probodené, s hořícím plamenem vzhůru šlehajícím, často označené písmenami, které jsou inicialkou tetovovaného neb jeho milenky neb obou. Někdy nalezneme celá jména, letopočty i den narození. Někdy kresba obdána jest ratolestmi, palmetami, věncem neb ve způsobě erbu provedena. Vedle takovýchto srdcí přidal tetovovanec i odznak svého zaměstnání; řemeslo neb vojenství.

2. Z míry četná jsou písmena. Obyčejně jich po více nalezeno, někdy samotné neb s letopočty, ozdobami neb různými jinými obrazci neb s vypodobením milenky.

3. Jindy patriotismus tetovovance hlásí erby zemské, státní, dvojhlavé orly, uherské koruny, půlměsíce s hvězdou, fantastické obrazce s iniciálkami nositele neb kresliče. Jindy tetovovanec projevuje vlastenectví vzpírajícím sokolem s činkou. Někdy v erbech zříš znaky živnosti, řemesel neb vojenské.

4. Život vojenský se svými dlouhými a prázdnými chvílemi a nepedagogickou nevšímavostí o duševní život vojákův hluboko zasáhl do bláhového tetovování. Zde bývá jméno majitelovo, jméno neb číslo jeho pluku a setniny, letopočet tetuaže, prápory, čáka, šavle, hlavy koňské, jezdec na koni, kopyta, biče, okřídlená kola, kanony, zkřížené pušky, medaile, záslužný kříž, ba i celé lodi.

5. Trochu rozumnější podklad se hlásí v odznacích zaměstnání: Šípy, kladiva, klíče tu vidíš, hoblíky, kružidla, pravítka, sekery, palety, koně, koňské hlavy, zkřížené biče, podkovy, kladiva, lžíce, kleště, perlíky, kovadliny, volské hlavy, zkřížené sekery, nůžky, vesla, kotvy, líru.

6. Jak shora podotknuto i mělkost nábožných dušiček nedala píchacímu pudu tetovovance spáti a předvádí nám značně náboženských připomínek: Kříž, kotva, srdce buď každé zvláště neb dohromady jako odznaky víry, naděje a lásky, kotva s korunou, růžový věnec a krucifix. Někdy i rozjímavé memento na smrt, lebkou se skříženými hnáty.

7. A dopadneš i figury lidské a zvířecí, ženy, jež vyzvedáváním určitých částí tělesných povětšině dostávají příchuť lascivnosti a erotiky, ženské poprsí spatříš tu, vojáky, bojovníky s výstrojí různou neb bez ní, náčelníka Indiánů, jihoslovana, athlet s činkama, plazí se tu hadi, ještěrky, sokol s mečem neb erbem, králíčky, motýli, orlíčky a fauna a p.

8. Někdy polehtá tě nápad humorný se sklonem lascivním: Kočka oplodňuje myš.

7. I botanika hlásí se o svá práva. Květiny, žaludy, listy dubové, makovice, ovoce, jablka, hrušky, višně, hrozny, buď samotné neb ve spojení s obrazem milované osoby.

8. Jindy postihneš zas pouze nápad rozmaru: mořskou pannu, nahodilý okopírovaný obraz ženy, vázu, prsten, náramek, závaží, fotografický aparát, dýmku, duhu, slunce, měsíc, hvězdy, tisknoucí se dvě ruce a p.

A nyní před ukončením tohoto odstavce zaskočme ještě do dílny tetovovací. Několik jehel (3 — 5) pohromadě svázaných zabodává se do kůže šikmo do hloubky asi 1 mm. Divocí národové užívají úlomků kostí, kostí albatrosů a p. Takovýto instrument se před vpichem namočí do barvy neb barva rozetírá se štětečkem po rozbodané kůži tak, že přijde do čerstvé rány. Barvy bývají z koptu, tuže, střelného prachu, indiga, cinobru a p.

A pozorují lékaři mnoho takovýchto „znamenaných“, že později nejen láska k tetuaži ochladla, ale za svůj „cejch“ se stydí. Zvláště slabému pohlaví přihodí se osudný případ, změní milence za nového a starý ji zůstal pod kůží vybodán. Jest nesporno, že takovýto „památník“ musí se světa, a nastává našim operatérům a jich pacientům cesta křižová. — Spolehlivých method pro všecky případy odstranění tetuáže dosud mnoho nemáme.

Na rozjídání na tajném ženském místě dobrá je voda čapího nosku, vymejvati a šátky rozmočené přikládati. Proti rozsedlinám, svrabom, neštovicím a pryskýřem tajného audu ženského vymejvati a obklady vodou z vlčího máku dávati. — Čerstvá bylina plešková zevnitř přiložená aneb ve vodě její šátek smočený a obložený uhašuje všelikou horkost černých palčivých neštovic v lůně. Odtud také palčivé hlavní bolení pomíjí. — Voda pálená z koňského kopyta, byliny, jest v pravdě zkušena proti palčivým nedostatkům, kteréž mají ženy ve svých tajnostech. Tou se musí mýti a do vnitř šátky klásti, brzo té hořkosti pozbudou. — Šťáva z byliny kokoškové potíráním prospívá proti horkým otokům lůna. — Divizna neb květ toliko ve vodě zvařený jest zvláštní jeden kus proti otokům všech tajných míst teplým obkládáním, aneb na ní se posazením a přikládáním.

Lůno ženské stahnouti. Když ženy vodou, v které že by husí nožka (alchemilla) zvařena byla, lůno své myjí, v hromadu je stahuje, nejinak než jako že by panny byly.

Vlka hojí odvar hruštičky smísený s alunem, když se tento omývá. — Kůra z borového dřeva na prach ztlučená a zasypána uzdravuje vlka v zadku, z chůze přišlého, zvlášť aby s tou kůrou stříbrný klejt a kadidlo smíchal. Rozsedliny v zadku léčí drmkové semeno ve vodě vařené a na rány přikládané.

Šněrovačka. Nově v XVI. věku přibyla k lidovému kroji ženskému šněrovačka či živůtek. Živůtky to jsou, co zapuzují v knihách oplecka. Ony ženské šněrovačky a životky jako krunýře všecko pěkně oprýmkované i perlami zdobené, kteréž jsou dnes podstatnou a skoro nejpěknější částkou lidového kroje, měly beze vší pochybnosti první své vzory v století šestnáctém. Na hraně k století XVII. vyskytují se jakožto poslední ovoce španělských mod v inventářích našich živůtky „s šosy“ a životky „vysoké“. Ale podle vysokých životků jiné již skracují se až k paži a šněrují se. Brzy nastoupila tuhá šněrovačka, pěknými látkami obšitá, na místo životků. Živůtkové šněrovačky zůstaly pak v lidovém kroji až po tu chvíli.

Voňavky. Příroda se nedá předělati, tělo ať boháče či chuďasa, krasavce či ošklivého více méně potí se a vydechuje různá aromata dle čistoty jednotlivce. A i ty krasavice někdy zaváněly, leč chtěly jednak zápach krýti, o licoměrnosti lidská, — chtěly také voněti.

A mívaly ženy již ve XIII. stol. a za dob Karlových při sobě také již voňavky, „povoňky“, na př. pižmo, jak dosvědčeno glossami k mravokárnému výkladu Miličovy Postilly.

O prvním jablíčku stříbrném, na páse visutém a vůní naplněném, jest zmínka v pražských popisech teprve r. 1486, ač nelze na pochybách býti, že bývalé rolničky a zvonečky na pásech už v první půli XV. věku se vystřídaly s jablky vonnými. Roku svrchu řečeného Mikuláš Kelhuf odkazuje dcerám svým „pižmo v stříbrné okruhle a jablko stříbrné veliké k pižmu a dvě menší“. Od té doby potkáváš se s jablíčky vonnými na ženských pásech do omrzení zhusta. Vedle toho zámožné dámy napouštěly své facality (ruční jemné šátečky) různou vonnou specií, jako pižmem, skořicí, ambrou a pod. V Paprockého knize je obrázek, který slove Panna. Je tu panna, nad niž nelze pomysleti sobě nádhernější, v jedné hrsti drží facalit vyšívaný, obroubený a s třapci, bezpochyby zlatými, na rozích obvěšený. V druhé ruce má oháňku.

Vedle toho nosena v rukou neb vkládána do šatů byla malá jablíčka, jež apatekář míval na krámci. Zde předpis specií: „Wezmi ladanum, ambry, pižma, řebíčku, zandalového dřeva, paradysového dřeva, jednoho jako druhého, smíchej v hromadu a udělej z toho kuličku.“ Vedle toho zámožné třídy pro vůni a hlavně pro desinfekci v čas moru ruce a tvář myli si v octě karafiátovém.

Vonné rukavice strojiti. Ambra k mnohým vonným věcem se užívá, jako ku potírání rukavic y jiných podobných. Posyluje mozku y srdce, když se k ní voní, zahání morové povětří. Ambry k mnohým vonným věcem užíváme, jako k natírání rukavic a jiných podobných.

Vůně a desinfekce bytu: Ku přepychu jednak zámožných, jednak však v případě epidemických nemocí byl vzduch světnice ovoňován neb desinfikován. Bylo to v prvé řadě aromatickými vodami, pastilkami (= trocyšci), které buď rozpouštěly se ve vodě neb v plameni pálili, neb přímo desinfekčními svícemi.

Desinfekce a libá vůně obytných místností. Svíčky vonné proti jedu, nakažení a moru: Vezmi Ladanum šest lotů, Styracis calamitae deset quentí, Asae dulcis šest quentíků, Kadidla tři loty, Stoechas čtyry loty, Růží červených, Hřebíčkuo každých po šesti lotech, Kůry citrinové a zandalu žlutého, každého dva quentíky, Zrn jalovcových jeden lot, Ambry a pižma, každého šestý díl quentíku, Uhlí lípového půl druhé libry. Ty všechny věci s gummi tragakantovým a pálenou vodou růžovou smíšené nechť se zetrou teplým trdlem neb palicí, a potom v trupel jako v těsto nějaké shnětou. Z toho potom ať udělají se malé svíčky, a poznenáhlu suší. O těchto svíčkách napomínám vás, že ty mohou ovšem ku potřebám již oznámeným v pokojích a komorách rozsvěcovány býti: ale však vy nemáte vcházeti do těch pokojuov, leč prvé ten dým se rozejde a vyčichne, kterýžby sice hlavě, očím a plícem nemálo ublížiti a uškoditi mohl. A protož vám radím, abyste raději vonné trocyšky aneb koláčky do vody růžové v nádobce stříbrné uvrhli, a postavíc nádobku tu nad rozsvícenou svíčku, tau parau aneb vůní z té vody vystupující komoru vaši vykadili, a potom v sebe táhli, jakož i já obyčej mám činiti v svých komorách. Přihází se časem, že zhola všecken čich potracujeme, a hned nic voněti nemůžeme. V takové příhodě dobré jest proplakovati ústa kloktačkou z rauty a hysopu, zvaříc to obé v octě z cibule mořské, a často žvejkati cicvár.

Způsob strojení koláčků vonných, kteréhož užívala Hrabinka z Arnsburgu: Vezmi, Růže bílé osm lotů, a oškubej s ní lístky. Potom ztluka ji v moždíři hliněném, přidej Benioin čtyry loty, močeného za čtyrmecítma hodin u vodě růžové. Item, přidej Ambry z tíží dvau zrn, a Muškum jednoho zrna, též i Zybetu za čtvrtý díl jednoho zrna. To vše zetři čistě na kameni, a potom spolu s růží stluc. K tomu ke všemu přičiň jeden lot výborného cukru. A tak stlučeného a dobře zacpaného nech v moždíři státi za dva dni. Potom udělej z toho plást aneb trupel, a z něho dělej koláčky aneb kůlky okrauhlé. Potřebí jest také, přidati nětco nemnoho gummi tragakantového, rozmočeného u vodě růžové, a každý koláček položiti na lžici gummi drakového, aby se tím mocněji v hromadu spojili a ztužili. Naposledy každý koláček ten do dvau lístků růžových obaliti aneb zavinauti.

Voňadla. Nositi v rukau nětco voného, jest prospěšné, a ty věci jsau mnohé i rozličně strojené v appatékách, z ambry a z jiných věcí vonných, kteréž se bohatým dělají k času zimnímu nebo letnímu, jakž povětří příčinu dává. Chudí mohau hřebíčky v octě vařiti, a zavázati je v šatu, a tak voněti, anebo jalovec, pelyněk, koliandr, aneb kozlík v víně anebo v octě, některé z těch namočiti a nositi v šátku, anebo v tom víně haubu vomočiti a voněti. Vocet smísiti s ruožovau vodau a a s rojovníkovau, v tom haubu vomočiti a voněti, též v Aqua vitae šátek vomočiti a voněti. Také sám pelyněk zelený nositi, květ karaffijalový, bazaliku, tak jakže by čas slaužil, a povětří žádalo, to sobě vybrati, silná vůně, hlavě plné bolest zbuzuje, i musí prvé hlava vyčištěna i posilněna býti slušnau správau. Tělo také aby čisté držáno bylo. Po jídle ne ihned často voněti, nebo tudy se hlava velmi naplňuje, ale ráno a před večeří najvíce voněti.

Prádlo. Na konec zmíněno buď stran praní všelikerakého vinutí čili prádla jen to, že proti XV. věku nic se podstatně nezměnilo. Pradlí špinavé prádlo tepaly či praly na březích vod. Tloukly je rukama o kámen, vodou pořád zalévajíce. V Praze tak činívaly nejvíce na ostrovech, zvláště nynějším Střeleckém. Pradleny sem převážel převozník. Prádlo bylo buď před tepáním, buď po něm vyvařováno. Na to mívala kde která domácnost jako druhdy „kotle prací“. Louh pomáhal čistiti. V létě nade všecky louhy a tepání pradlen pomohlo slunce k vybělení prádla. V zimě pověsila hospodyně vyprané vinutí na „šrák“, jenž mnohdy stával i v měšťanských domech pražských ve světnici podle kamen.

Usušené prádlo se všelijak mandlovalo. Podle prostičkých starodávných způsobů vyskytují se v XVI. věku již mandle „strojné“. V Praze je r. 1589 zmínka o jednom „strojném mandlu s instrumenty a potřebami“, při něm byl řetěz veliký a zděř železná. Ovšem takový veliký strojný mandl byl spíš na fabričné mandlování mnohých pláten, ale nepochybujeme, že si k mandlíři mnohá hospodyně donesla také prádlo své.

Na sušení a natahování jemného prádla, roušek, paučníkův a okruží mívaly naše pramateře „presy“, „prkna“, podušky, koule sklenné. Ke konci století XVI. objevují se v inventářích železné cihličky.

Mezi jiným nesmíme ku konci zapomenouti na metlu našich staročeských panen a paní, na havěť, kterou byly právě okusávány a ohryzovány tak, jak mnohá moderní Eva. Jest to existence blechy, vši, mola, mouchy a komára. — Nůže pojďme nyní na ně bez plácačky a hoňme nejdříve mouchy a zabíjejme komáry: Wezmi pryskyřici jedlovou na papíře tence rozraženou a polož ten papír v pokoji na stůl aneb na lavici, kdež mnoho much jest. Snadně je schytáš anebo na něm zváznou, jakž jen dosednou. — Bílá kýchavka v mléce vařená a mouchám představená, kterékoli z ní jísti budou, otekou a rozpukají se. — Houby červené muchomůrky mají se v mléce vařiti a muchám představiti, mrou po nich; však šetřiti musí, aby se jiným živočichům aneb dítkám toho nedostalo. — Vrbina zapálená dává ze sebe ostrý dým, kterýmž se komáři rozhánějí a kdež se ten dým dostane, do kteréhokoliv pokoje, tu mouchy zůstati nemohou.

Moly, blechy a vši a komáry ze šatů, prádla a peřin zahání staročeská moudrost následovně: Pelyněk v slané vodě vařený a v pokojích a komorách pokropený, moří a zahání blechy. — Brotan mezi šaty vložený do truhly zachovává je před moly a červy, aby jim neuškodili. — Pod peřinu do lože vložený zahání blechy a štěnice. — Krámský kmín u vodě vařený, aby tou vodou v pokoji aneb v komoře polil, zahání blechy. — Touž pelyňkovou vodou mejti postele a lože, zahání štěnice, cimices. — Ve vlaších ten obyčej mají, že listí svalníku většího letním časem u večer do domů vnášejí a kladou okolo peřin aneb ustlání na postel, jeden podlé druhého: když tedy štěnice v noci nahoru lezou, zůstávají na tom vlasatém a chlupatém listí, ráno je zamítají preč. Všivá bylina v octě vařená, aby tou jíchou šaty pokropoval, vyhání z nich vši.

V létě zbírá se volšové májoví aneb loubí ráno, dokud ještě vlhké od rosy jest a stele se do komor a pokojů. Váznou na něm blechy a potom se koštištěm smítají. — Potoční pepř ráno za rosy do komor a pokojů nastlaný moří blechy, ale musí se potom rychle koštíštěm listí ven vymésti. Listí z chebdí přes noc ve vodě močené neb vařené aby tím zdi a podlahy v komorách políval, zahání komáry a blechy. — Před štěničnou bylinou blechy a štěnice odevšad utíkají.