ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Národopis

Obsah: Čistota. Omývání, koupele, mýdlo. Hřeben, jehlice do vlasů, fibule, náušnice. Mazání těla tukem, máslem, složitými mastmi, olejem skočcovým, palmovým, kokosovým, růžovým, makovým, ořechovým, sesamovým, kolocinthovým. Malování a zdobení péry. Šminkování. Tetovování. Okrasné jízvy. Mrzačení těla, noh, boltců ušních, pysků a nosu. Úprava vlasů. Vous. Lysiny. Epilace. Pěstění nehtů. Zuby. Jich nemoci, barvení a plomby.

Pračlověk, ne dle bible Adam a Eva, uprostřed ráje obdařený všemi dary ducha a tělesné krásy, uprostřed všeho pohodlí, slastí a nadbytku stojící, jak nám ho „víra“ skreslila, ale přihlížíme-li k pračlověku dle moderního učení badatelů — pračlověk, duše mělká, nízkého vzdělání, či lépe řečeno pražádného vzdělání prvých lidí, nedovedši si jakýkoliv, sebe menší úkaz přírodní neb životní vysvětliti, v prvých dobách nejnižší kultury, v jeskyních a slujích bydlící, rvoucí se s drsnou přírodou a divými příslušníky namnoze neznámé dnes její zvířeny o sousto životiny a kůži na nejnutnější oděv, mnoho asi pro kosmetiku nepotřeboval. Nesporno, že o příkrasách nelze mnoho mluviti. Zajisté, že prvé ozdoby jak těla tak i příbytku byly řezané předměty z kostí a rohů ulovené zvěře a částky trofejí loveckých. Kaménky a drobnůstky, jako amulety. Z toho usuzuje Rank, že jednou z prvých ozdob těla krom vyřezávaných cetek bylo tetovování, jak prý nálezem vyřezávané slonové destičky v jeskyni thayingenské doloženo. Ovšem, nepokračovalo vzdělání různých kmenů stejně. V tom, co obyvatelé krajin kol moře Středozemního pokročili již znamenitě ve vyspělé kultuře, v té době zříme v severních krajích kmeny v naprostém stavu divokého barbarství. Podobné poměry nalezeny ale i moderními našimi cestovateli na zapadlých ostrovech a nedostupných vnitrozemích u kmenů divokých. Porovnáváním těchto zpráv můžeme si učiniti pak přibližně jasnou představu nejen vývinu všeobecné kultury člověkovy, ale i postup vývinu kosmetiky.

Nejkrásnější pomůckou ke krášlení pleti jest čistota, zvláště v horkém podnebí. Voda pak nejjednodušším a nejpřirozenějším kosmetickým přípravkem. Bohužel, že u kmenů nižších kultur právě pro tuto základní pravdu nacházíme pramálo vyznavačů. Ve všech dílech světa a ve všech pásmech nalézáme v tomto směru značnou, někdy až úžasnou nečistotu. V tropech jest to jednak nedostatek vody, jednak bázeň před chladem, ve všech pásmech ale bezmezná lenost, místy toliko pověra, která jest příčinou nečistoty. Australští černoši, Bušuané a mnozí kmenové nedostatkem vody, zaviněným povahou půdy, nedbají mytí těla, což by bylo omluvitelné. Co ale říci mnohým kmenům hottentotským, pověstným svojí leností, aneb kmenům battakským na Sumatře, bohaté vodou, kteří zrovna se štítí vody? Východoafričtí Vaporoři, právě tak jako někteří z kmenů nejnižších kultur novorozeně místo aby po porodu vykoupali, osuší na mírném ohni i se všemi zbytky na těle po porodu. Podobně kůži novorozeněte „vykoupají a osuší“ obyvatelé ostrova Nauru, ti „opráší“ děcko od nečistot štětcem z kokosových vláken. Možno, že hrají zde snad nějaké „therapeutické, fysiologické a chemické“ znalosti úlohu, kde vrchní voda slunných plání východoafrických neb voda z fosfátových ložisek na ostrovech jižního moře příliš ostrá by byla pro choulostivou pleť novorozeněte. Podobný zvyk neumýti novorozeně zříme v Persii, na kaspickém moři a u indiánů v Coloradu. Maoriové snad následkem obsahu síry jich vod vulkanické krajiny kojence své místo mytí drhnou zvířecí koží. Hottentoti otírají tělíčko novorozeňátka kravími odpadky a Makalakové se vůbec nemyjí. Tuaregové, kteří mají vodu, čistí se třením jemného písku. U některých arabských kmenů vrstva špíny a nesmytého prachu chrání před uhranutím. Na přibližný stupeň názorů nutno klásti nezachovávání čistoty a opovrhování tělesnou hygienou u indických jak křesťanských, tak i mohamedánských asketů. Mnozí kmenové indičtí dle Weddy prý se vůbec nekoupají, ač většinou po denním žáru a práci dívka hindská cudně koupe se veřejně v lehoučkém šatě, zaměňujíc po koupeli tento za suchý. Japonci jsou velikými stoupenci horkých koupelí, Ainové opět jsou náhledu opačného. Většina afrických kmenů jsou milovníky koupání, naproti tomu ale jejich spolubydlitelé hottentotští a bušmanští o požitek tento nestojí. Příslušník boerského kmene spí oblečen a ráno koluje miska s vodou po celé rodině k umytí všech pouze v obličeji, na krku pak znáti hranici, kam se až Boer myje.

Naproti tomu pozorovati jest již u starých Mexičanů velikou náklonnost k vodě, žádost omývání a koupeli. Velicí zákonodárci a zakladatelé náboženství, jichž kolébka byla v horkých pásmech, přímo uzákonili tělesnou čistotu a omývání namnoze i při náboženských úkonech. Vezměme prvé omývání novorozeněte a symbol čistoty u křesťanů v podobě křtu, t. j. lití vody na hlavu v řece. A jděme k různým kmenům zeměkoule a kolik najdeme při všech okamžicích jich života různých symbolických omývání, s jich náboženstvím a pověrou spojených. Přírodní kmenové používají k mytí, koupelím a plování kterékoliv nahodilé hladiny vodní, bez ohledu na její hodnotu a účel, pouze z náklonosti k příjemnému pocitu osvěžení. Zde tudíž nejsou pohnutky kosmetické, býti hezčí, úhlednější a krasší. Pravidelné omývání, používání nádob na vodu anebo snad dokonce i jakýs způsob vany jest výslednicí vývoje již vyšších stupňů vzdělanosti, které — nehledě ke vlivům evropským — nalézáme v horkých pásmech jižní a východní Asie a poarabisované Afriky. Zde ovšem nelze si představiti čistění důkladné, které zvláště velice slabé jest pokud se týká rukou a prstů. Tento kosmetický nedostatek velmi ohrožuje bezpečnost nejen samotné kosmetiky ale i zdravotnictví. Rukou a prsty se připravují jídla, týmiž nedostatečně omytými prsty se jí, pracuje, ano operuje i při defekaci. Co tu zárodků nákažlivých nemocí přijde do těla, nosu, úst a dýchadel. Obyčejně myjí se části oděvu a nádobí domorodců tam, odkud se béře voda k pití, tím ovšem bezpodmínečně nastává přenášení choroboplodných zárodků, které se ve vodě udržují. A domorodec namnoze nebojí se společně seděti, jísti, koupati se, ležeti a spáti s nemocným při vyrážkách kožních dosti povážlivých druhů, tím ovšem nákaz může býti s dostatek.

Studenou vodou ovšem mnoho se nezmůže při čistění mastného, upoceného těla, pokrytého vrstvou špíny a prachu. Zde připadla by úloha vodě horké, mastné výpotky kůže a veškerou nečistotu rozpustiti a opláchnutím odplaviti. To ovšem nejlépe dá se provésti mýdlem. To znali již také ale kmeny nižších kultur. Některé kmeny černochů na Kongu vyluhují popel banánových listí a slupek a mísíce je s olejem palmovým připravují si tak mýdlo. Ba dokonce jiný černošský kmen má podobné zelené koule mýdlové jako směnný předmět svého obchodu. Pozorujeme-li nejnižší kulturu, poznáváme, že prvým článkem kosmetiky pračlověkovy byla voda, jak jsme již výše podotkli. A bylo to koupání ve volné přírodě, a sice i za časů zimních, jak o mnohem později Tacitus o severních kmenech vypráví. Při tom zříme jednak splývavý, nepěstěný, potem a prachem slepený, jednak divoce vlající vlas, dlouhý u obého pohlaví. Později pěstění jeho dokazuje na sever od Alp nález ve starých kolových stavbách švýcarských nejstarší — hřeben.

O něco dále na prahu doby historické zříme dvě vlny kulturních protiproudů. Východní z Asie, barbarský, naráží na kulturně vyspělejší kmeny krajin kol Středozemního moře. Jeden z těchto výběžků zanechává v pozdějších kolových stavbách švýcarských kolové zkazky. Jednak jehlice do vlasů, náušnice a fibule, sloužící jako okrasa těla. K východním těmto barbarům dle Římanů patřili prý i Skythové (č. I. v příl.), o jichž kultuře však mnoho nevíme.

Popatříme-li na slunný jih a do Orientu, zříme v kosmetice oproti severním a středním zemím ohromný pokrok, diktovaný polohou zeměpisnou. Prudkým sluncem nutna větší ochrana pleti, kůže vydávána více změnám, potu, prachu, popraskání. Pohlavní život vyvinutější nutí ženu více se krášliti, aby líbila se vysílenému muži.

Kmenové horkých pásem oblibují si mazati těla svá tukem, chrániti tak kůži před přímým účinkem horkých paprsků slunečních před vysýcháním. Chopte kongšského černocha za rámě, vysmekne se vám jak úhoř. Máť namazané tělo tukem. Jednotlivé kmeny maží se tukem, který jim příroda jejich krajin skytá. Mnozí maží důkladně svá novorozeňátka, aby mohli odstraniti snáze prvé nečistoty kůže novorozenců. Pastýřské kmeny volí obyčejně tuk zvířecí. Hottentoti maží své novorozence tukem ovčím, aby jim uchovali více teploty tělesné, a ve zvláštních kůžích zvířecích nosí za pasem masť ze sádla, různých bylin, sazí a okru, smísenou s různými popely aromatických bylin, proti parasitům a dotěrnému hmyzu. Wahimové ve východní Africe maží tělo své a skromné své kožené šaty směsí z másla, okru a červené hlinky. Podobně Hererové nepřipravují si máslo pouze jako poživatinu, ale i ku natírání těla. Rolničtí kmenové užívají tuků rostlinných. Wapororové opovrhují mytím vodou a natírají těla svá skočcovým olejem. A černí kmenové, zvláště západní Afriky, oblibují si palmový olej nejen jako poživatinu, ale jako všeobecně používané mazadlo pleti. Naproti tomu Indové a celá ostrovní skupina, počínaje malajským archipelagem přes Mikronesii až po východ Tichého oceánu, stojí ve znamení oleje kokosového, kterým zavání nejen jídlo, ale i vlas a kůže domorodcova. Ze zvyků původních kmenů přírodních vyvinovala se postupně kultura lidského pokroku a nejstarší kmeny jest hledati v horkém pásmu. Indie byla učitelkou západu i pokud se týká užívání tuků při pěstění těla. Již Susruta (r. 1300 př. Kr.) zná směs oleje růžového a skočcového jako kosmeticum. Staří Babylonci znali šestnácte různých tuků, mezi nimiž ale schází sádlo vepřové. Starý zákon zmiňuje se o oleji ze stromu olejového jako o prostředku kosmetickém vedle oleje makového, ořechového, sesamového, kolocinthového a růžového. Rovněž egyptský papyrus Ebersův líčí tuky k natírání kůže lidské. A tak zříme znenáhla rozšiřovati se užívání tukových hmot a olejů u všech kmenů kol Středozemního moře, zvláště pak u Řeků a Římanů. Nesporno, že domorodci natíráním pleti mastnotou chrání kůži před prudkými paprsky slunečními, před vypařováním vlhkosti z kůže, proti mokru, dešti, proti bodnutí různého hmyzu a nákažlivým chorobám kožním.

Malování pleti: Obnažené tělo domorodce horkých pásem muselo býti něčím chráněno. Neměl-li tudíž příležitost nebo chuť pokrýti tělo své mastnotou, tu sáhlo se k nanášení barev mazáním a malováním. Později pak malování prováděno i tam, kde tělo mazáno tukem. Malování těla jest dodnes všeobecným zvykem tropických kmenů, málo aneb nic oděných, kde cizí, moderní živly neměly příležitost zasáhnouti. Jest to způsob prastarý, který později u mnohých kmenů upadl v zapomenutí, leč u značné většiny kmenů se přece udržel. Kde zůstal, odstiňuje různé stupně stavu a způsob života. Jinak malován válečník (obr. č. II. v příl.), jinak panic, jinak panna, jinak prostitutka. Zvláštní byla malování pro slavnost (obr. č. III. v příl.), zvláštní pro smutek. Své malování má obřízka (obr. č. IV. v příl.), své též menstruace atd. Určité znaky maleb vyhrazeny jako božské pro fetiše a kněze (obr. č. V. v příl.). Volky nevolky, aniž by snad věděla, měla malba těla kus hygieny v sobě, chráníc tělo proti škodlivým vlivům zimy a horka, jakož i sdělným nemocem a bodnutí jedovatého hmyzu. Indiáni kmene Karájá ve střední Brasilii natírají své novorozence ihned po prvé lázni červenou hlinkou, by chráněna byla kůže proti hmyzu a různé havěti ze vzduchu, jakož i proti nákažlivým nemocem. Dodnes ještě trou těla svá na červeno indiáni kmene Saxchilla v Brasilii různými rostlinami (hlavně Bixa orellana), než jdou do lesů na sběr kaučuku, by chráněni byli před dotěrným hmyzem. Malování kůže buď barvami vodovými, různobarevnými hlinkami neb okrem smíšeným s mastnotou a pod. u různých plemen šíří se do variací nekonečných, kde fantasii brány otevřeny dokořán. — Australané již svá novorozeňata malují. Mezi 30 — 40ti Korroboreovci nenajdeš dva, jež by byli stejně malovani; tak hýří fantasie umění. „Červený muž“ prerie není než obyčejný smrtelník omalovaný železitou hlinkou s mocně vlajícími péry na hlavě. Náčelník a bojovníci indiánští před válkou a na slavnostní chvíle zvláště pomalovávali těla svá křiklavě, aby dodávali si vzezření více vynikajícího (obr. č. II. v příl.). U kmenů kaferských hoši, již podrobováni obřízce, pomalováni celí barvou bělošedou, by z dáli již stav jejich byl znatelný (obr. č. IV. v příl.). Na poloostrově malackém si děvčata obličej zdobí vodorovnými čarami a prsa kroužky a palmetami. V Indii jako příslušník kasty brahmínské pomalován muž dlouhými, vodorovnými bílými čarami přes celé čelo a oholen (obr. č. V. v příl.).

Podobné asi pozadí bude míti natírání těla bílou nebo červenou barvou u pastýřského kmene Mpororo ve východní Africe, kde pastevci než jdou do práce, t. j. než vyjdou za svými stády z domova na delší pobyt do stepí ku hlídání, natírají si obličej a celé tělo barevně, jinak doma maží se jen máslem. Své děti proti kožním nemocem natírají vápenatou zemí. Ne bez zajímavosti jsou někteří kmenové Bantuů, kde jich medikusové pokrývají barevnými pruhy mastnotou jednotlivé choré části a bolavá místa těla. Podobně therapeutický podklad má i natírání kůže u australských černochů a u novorozenců andamanských a různých kmenů indianských. K takovémuto malování používány z nerostných látek hlinky vápenato-manganového obsahu, hlinka červená, bílá, žlutá neb okr a tuk. Z říše rostlinné: saze, uhlí, kurkuma a barevné šťávy rostlinné. Obyčejně voleny jsou barvy, které nápadně se odrážejí od tónu pleti toho kterého kmene. A odstín barevných tónů hraje celou klaviaturou ve všech nuancích. Nejvzácnější jest barva zelená, kterou mají v severní Australii někteří kmenové jako ozdobu kůže, vyrábějíce ji z eukalyptových listů. Užívá se ovšem barev neškodných a nedráždivých, by kůže nebyla poškozena. Tvary ozdob jsou přerozmanité, dle umění, vtipu a fantasie malířovy. Jdeš od jednoduchých teček přes čáry, oblouky až ke kruhům a odtud přes nepřehlednou armádu bizarnosti až po nejbujnější výplody fantasie člověkovy. Od nejjednodušší primitivnosti, až po vysoký stupeň umělectví, jak ukazují nám ukázky japonské (obr. VI. a VII. v příl.). Natírání těla krví ulovené kořisti má již podklad kouzelnictví a jako amulet. Malování prováděno zpravidla u kmenů těla obnaženého. Tam, kde stoupající kultura neb podnebí oblékaly více nebo méně složité části oděvu na tělo, tam méně bylo malování. Pak malovaly se jen části těla obnažené. Zjemňováním chuti a vkusu došlo se od křiklavých barev a hrubých liniovitých kontur až k jemnému odstupňování na tvářích, oku, řasách, rtech a p., jehož nejjemnější odnože zříme v naší šmince a pudru.

Šminkování vlastně patří k malování a potírání kůže, leč zaujímá zvláštní obor, jsouc vlastně jádrem kosmetiky. Zde pozorovati snahu kmenů bledé pleti připodobniti se temněji pigmentovaným. Móda, čas a místo ovšem zabíhají na všech stranách do nejkrajnějších hranic. Číňanka, mdle žlutá, líčí tvář na bělo, obočí černí a červení pysky (obr. č. VIII. v příl.), naproti tomu Japonka již nemiluje tak příkré kontrasty a má barvy zladěnější a více tlumené (obr. č. IX. v příl.). Veliká pozornost jest věnována v Orientě oku, řasám, víčkům, očím a celému jich okolí, a vše estheticky zladěno, ač Peršanka přimalováním spojuje si obě obočí v jednu linii přes kořen nosu. Dívky a ženy Ainů malují si mohutné kníry.

Ne bez zajímavosti je postřeh, že zatím co nekulturní málooděnci považují malbu svého těla za skutečnou okrasu, tu kulturní a polokulturní člověk tohoto umění užívá ku klamání: Pokulhávající krásu doplniti, vady pleti zakrýti, nesouměrnost linií zarovnati a p. A tímto druhým způsobem, pudry a šminkami, pracují nejen dnešní fintiví jiho- a východoasiaté, ale tím pracoval i svého času obchod s lidmi — otrokářství. Arabský autor z prvé poloviny XIII. stol. al Gaubari vypráví, kterak uloupená děvčata a chlapci ze země Rum, by nebyli poznáni, jsou dříve než přijdou na trh uměle přebarvování odvarem skalice modré, zelené, duběnek, ořechové kůry a listí, vedle listí morušového. Chudáci běloši zčernali pak po této proceduře jako praví černouškové. Podobně barveny i vlasy.

Chceme-li dále stopovati vývin kosmetiky, nutno probírati zvyky různých kmenů do posledních časů, ano do dnes žijících, jichž původní zvyky namnoze nebyly dotčeny moderní kulturou. Dosavadní způsoby kosmetiky byly rázu dosti nevinného: Omývání, mazání, malování, šminkování. Žádostivost však po zdobě šla dále, ješitnosti musil člověk přinésti za oběti bolest. Podivuhodno, jak stránka kosmetické okrasy tělesné postupovala namnoze s bezohlednou krutostí proti vlastnímu tělu, mrzačíc je se znetvořující rafinovaností. V tomto ohledu zůstal člověk po tisíciletí stejným. Nezůstalo ni kouska těla, ni jediného údu, který by nepropadl krášlení. Ježto malování jednak vodovými, jednak mastnými hmotami nemělo stálého trvání, nutno bylo sáhnouti k něčemu trvalejšímu, a to bylo tetovování.

Tetovování jest vpravování nerozpuštěných barviv do kůže. Názor mnohých cestovatelů shoduje se v tom, že člověk tetovuje se tím více, čím méně jest oděn šatem, a W. Joest tvrdí dokonce, že není pod nebem kmene, který by se nebyl tetovoval. Tetovování (angl. tattooing, tudíž vlastně: tatauování), vrchol to umění krášlivého, dosti byl obtížný, proto prováděn lidmi již zapracovanými a pověřenými, a to byli obyčejně u jednotlivých kmenů kněží a léčitelé. Někdy bylo tetovování dobrovolné, někdy nucené, což nedivno při operaci tak složité a bolestné, někdy bylo i násilné; způsob tetovování tak jest hojný a pestrý, že letmo jen možno se ho na omezeném místě zde dotknouti.

Muž v obličeji bývá více okrášlen, kdežto žena ponejvíce jen u rtů a na bradě. Někdy jest tetovování celého těla husté, složité a nádherné, ba i umělecké, jako u Maoriů, starých Japonců (obr. č. VI. a VII. v příl.) a Birmanů. Tělo některých Japonců jest úplně poseto barevnými obrazci květin a fantastickými zpodobeninami, jednak vrytými, jednak vtetovanými, takže tělo dělá dojem, jako by pomalovaným trikem hedvábným bylo přioděno. Obyčejně však tetovovány jen části těla. U Samanů tetovány spodní orgány, na souostroví Jižního moře a Filipinách tetují prsa a pupík a p. Všecky případy tyto nepostrádají nikdy příchuti erotické. Ostatně popatřme ještě do dnes na vyďobaná srdéčka a počáteční písmena neb i celá jména v kůži mnohých zamilovaných.

Jaká jest pohnutka tetovování u kmenů nižších kultur? Primitivní představy náboženské, fetišismus a pověra u kmenů nízké intelligence. Na ostrovech Marshallských vyprošují si lidé na bozích dovolení, aby se mohli tetovati. Na Novém Zelandě ženy, které nemají vytetovovány známky pravověrnosti, nemohou po smrti býti účastny věčné blaženosti. V Polynesii platí tetovování za důkaz krásy žen. Na Novém Zelandě má tetovování občasnou modu, jako u nás šaty. Před lety byly tu v oblibě křivky, nyní se provádějí figurální ornamenty. Rudá barva rtů, kterou naši básníci tak na výsost opěvují, platí zde za nepěknou, a mladé dívky snaží se ji zakrýti tetovováním. V Nukahivě smějí vznešené ženy býti více tetovovány na více místech, než ženy z lidu. Muži pokoušejí se tetovováním imponovati nepříteli, tetuážemi slavných činů válečných na těle svém vzbuzují hrůzu u protivníků svých. Náčelníci kmenů, ovšem nejinak, než že jsou nejvíce tetovováni (obr. č. X. v příl.). Papuáni na Sumatře mají na svém těle tolik čárek, kolik zabili nepřátel, zde platí tudiž tetuáž za distinkci, za odznak důstojenství. Pohlaváři australských černochů jsou vyznačeni svými zvláštními tetuážemi. Též v Asii se holduje tetovování. Černoch, Indian, ba i Evropan se tetovovuje. Před lety ukazoval se jistý Albanec ve hlavních městech evropských, který byl v Birmě z trestu tetovován. Muž ten měl na sobě 388 nejrůznějších obrázků: čáry, kruhy, hvězdy, pávy, labutě, čápy, rostliny, krokodily, listy, květy, birmská písmena, hieroglyfy atd. Tetovování v Polynesii jest posvátným obřadem a provádějí ho kněží, kteří kreslí na kůži mystické čáry, aby docílili tím ochrany božstev. Jeden z kmenů, kteří nejvíce oblíbili si tetovování, jsou Maoriové. Tam uzříš fantasii ve variantech přepestrých. Jinak tetovován pohlavár (č. X. v příl.), jinak žena provdaná (č. XI. v příl.), řekl bys u nás krasavice, jinak muž z kasty učené.

Další, o stupeň krutější způsob kosmetiky jest zdobení se okrasnými jizvami. Zdobení okrasnými jizvami mělo několikerý význam, jednak okrašlovací, jednak prý zdravotní, ale nejvíce hrála zde místní domácí náboženská pověra. Podivuhodny jsou ornamentální fantasie a chirurgické výkony operatérů u jednotlivých kmenů, což zpravidla byli kněží-zaříkávači a kouzelníci. Některé kmeny novozelandské provádějí zářezy do kůže (mužové na čele a bradě, ženy na horním pysku a bradě). Tyto zářezy mají tvar figur a koncentrických linií rozmanitého vzhledu. Na sandvichských ostrovech jsou tyto zářezy dokonce privilegiem jistých tříd, zvláště pohlavárů a chrabrých bojovníků. Podobnými zářezy, dosti hlubokými, zdobí se Patagonci. Tetovovaným zemřelým pohlavárům uřezávají se hlavy, udí se a za drahý peníz prodávají se cizincům-cestovatelům. Dívky a nevěsty tahitské a nukahivské tetovovují se za určitých předepsaných obřadů (č. XI. v příl.). Novoguinejskému novorozeněti nařezávána řada souběžných, hlubokých a širokých jizev od ramene až daleko do záloktí, jak by řemeny z kůže mu loupali. Přízdoba tato velice byla oblíbena a zvláště na místech, která zůstávala obnažena. Dívka manganjanská má jizvami poseté čelo, skráně a celé tváře (obr. č. XII. v příl.). Středoafričtí kmenové provádějí tyto vryty také proti nemocem a bolestem hlavy (naše pouštění žilou a sázení baněk). Někteří ostrované indičtí mají paničky, jichž tváře cele jsou pokryty jizvami. Některé středoafrické kmeny černošské vyrývají si z tváře kůži tak, že jim zůstává řada důlků, širokých a hlubokých velikosti bobů. — Někdy jsou jizvy opět seskupeny na rameni, jako by epauletty posadil. Viz ku př. vyobrazeného náčelníka Indiánů, který jak by měl na rukách rukavice a kamaše na nohách. Australané na prsou mají řadu vodorovných jizev, které rozšiřují místy až v dolíky. Někdy takovéto dolikování bývá na plecích. Zvláštní jest ozdoba Andamanek v Indickém oceáně, kde většina trupu poseta jest v pravidelných ornamentech řadou důlků velikosti bobů, kdežto obličej pomalován křiklavými bílými figurkami. A kosmetika v bezohledném výběru svých pomůcek a způsobů jde za svým cílem bezohledně dále, dále po nakloněné ploše skorem na hranu inkvisitorského mučení.

Po tetování sestoupila k bolestnému vyřezávání kůže a rýhování těla a nyní jde dále a klesá přímo k mrzačení těla.

Mrzačení těla jako umělé zlepšování tělesných forem, zříme jako charakteristickou známku lidského ducha nejnižších kultur. Bušuané jihoafričtí uřezávají již záhy dětem svým konce některých prstů jako okrasu a ochranu proti některým nemocem a svědectví o příslušnosti k jich kmenu.

Mrzačeni noh. Číňané již odedávna dětem a zvláště děvčatům mrzačí nohy násilným zavinováním a utahováním přední části šlapadel, takže po tomto zdokonalení může zmíněné děvče našlapovati pouze na přední část nohy, čímž chůze jest velice nejistá, namáhavá a bolestná, nutíc tak k malým výkonům chodeckým a pobytu doma (obr. č. XIII. a XIV. v příl.). Severoameričtí Indiáni, zvláště u kmenů oregonských, již v kolébce kladli dřevěné destice na hlavu dětskou ze předu a ze zadu, načež pevně utáhnuvše, uvazovali, čímž nabývala sploštělá lebka vzezření divoce zvířecího, a to prý hlavně mělo v zápětí vývin nízkých pudů, válečnictví a divokosti. Podobnou deformací sluli prý staří Aztekové ve střední Americe. Viz přiložený obrázek statné a jinak krásné ploskohlavé Indiánky, která v náručí na prkénku zavinuté drží děcko vzepřené o hlavičku a za nožičky připevněné právě v okamžiku mrzačení čela splošťováním.

Mrzačeni boltců ušních, pysků a nosu. Zacházeno-li tak s tvrdými částmi těla, tím více zkrásnění podléhaly části měkké, ku př. boltce ušní. Ty po většině propichovány a provrtávány a do otvoru vsazovány kruhy, roubíky, tyčinky kulaté, ploché destice a jiné ozdoby. Ostatně neznají dnes náušnice naše moderní dámy? Krasavici novoguinejské ku příkladu náušnice sahají až na ramena (č. XV. v příl.). Srovnej též náušní zdoby rudokožcovy, překrásné náušnice maorijského šviháka a těžké kruhy Patagoncovy. Papuané provléknuvše náušnice, tak je obtěžkali, že otvor daleko se protáhl i s dolním lalokem a při mocnějším kyvu se ucho klátilo.

Mrzačení pysků. Podobnou příkrasu musely snésti i pysky. Kráska mangajanská ze středoafrické Nyassy má proděravěný pysk hořejší přímo pod nosíkem, v němž tkví prsten „pelele“ až 6 cm veliký, který odkládá pouze na znamení smutku (č. XVI. v příl.). Těžko jest zde říci, jak líbala svého milence dívka botokudská v Rio Dore v Severní Americe (byl-li tam tento zvyk), když měla v dolením pysku napříč v otvorech zasazený celý roubík (obr. č. XVII. v příl.).

Mrzačeni nosu. Pohodlnější již podobná operace byla na nose, kde kroužky navlékány odděleně v každé chřípí zvláště, jak bylo u indických bajader. Důkladněji braly to slečinky melanesských ostrovů, které mají nosík provrtaný veskrze.

Úprava vlasů a vousů tvoří snad nejpestřejší a nejzajímavější odstavec národopisu. Kmenové nejnižších kultur, právě tak jako o pleť se nestarají, zanedbávají vlasy, jak vidíme u Australců, Kanaků z Nové Kaledonie, divokých kmenů Ohnivé země a středoamerických praobyvatelů. Vlas rozházen, zdrchán, tukem a prachem buď slepen, ku př. u Dajaků aneb u domorodců ostrovů Malomocných, z Nových Hebrid, aneb divoce vlaje, ku př. u australských žen z Queenslandu neb u Aheta (Negrito), obyvatele ostrovů Filipínských, aneb jak vidíme mohutnou kštici ženy kafusské. O stupének vyšší kultura, Ainové: vlas rozpuštěný, leč probíraný, větraný a srovnaný již hřebenem. Člověk pokročilejší vlas krášlí, splétá, vzadu svazuje. A jak poznal vlas fintivou ruku člověkovu, tu před tebou již defiluje ohromná ona galerie nepřeberné fantasie bizarností lidských nápadů. A jsou to ponejvíce černošské kmeny, jež přímo hýří záplavou variant svého účesu. Viz ženské hlavy z kmene Aschira a Loandy. Spirálovitě upravený vlas stáčí se řekněme naším názvem „do baroka“ a nutí do nepřirozeného seskupení a polohy. Dle kmenů a časů různá chuť. Ženy afrického Sudanu splétají vlas do četných slabých pletenců, které spiralovitě dohromady svijí do výšky, takže povstává na hlavě komolý jehlan (č. XVIII. v příl., druhá hlava v levo se shora), na obvodě svém na dvou až třech místech jak by tkanicí stažen (č. XVIII. v příl. třetí hlava s leva vzadu.). Fantastický účes mají ostrované jižního moře. Podobná dresura násilná jest u jihoafrických Zuluanek, provázena ještě vyholením některých částí hlavy, někdy na spáncích, někdy na čele, někdy na krku, kde vlas hustě spletený spirálovitě obtáčí hlavu ve formě polokoule, a na nejvyšším temeni upraven v kulovitý, jak by na hlavu posazený chomáč nebo kouli. Podobně tak vidíme u Koreanů. Afričtí Niguté a Melanesiové a ženy na Karolinách nosí účes ve spodině na široké základně vydutý, do výšky pak prohnutý, jak bys stříšku čínského pavilonku tam posadil, a končí na temeni hlavy kulatým čučkem (č. XVIII. v příl. prvá hlava sprava dole.). Papuané opět jiný nápad mají, by vlasy byly hojně bohaté. Hlava pokryta jest řídkou síťkou, kterou vlasy prorůstají, načež vlasy napouštěny palmovým olejem a okrem nabyvše hustoty plsti, dají se formovati ve tvary, řekl bych indických pagod (č. XVIII. v příl. druhá hlava s prava ze spoda), vypadávající vlasy v této spleti zůstávají tak, že částečně i tvoří přirozenou paruku. V melannesských krajích a zvláště v Novopomořansku nosí do výšky spleteného chundelatého huňáče barvy šedivě bílé; to jest od přimíšenin vápenatých, které jsou ochranným prostředkem proti různým kousavcům (č. XIX. v příl.). Papuané Amazulští holí hlavu a jen na vrcholku pozůstalý zbyteček akaciovou gumou a sazemi namazavše si do výše kroutí, a celé hodiny dovedou dva takovíto Papuani proti sobě seděti, pročesávajíce a narovnávajíce jeden druhému neposlouchající vlasy. Zlobí-li podobná paruka svého majitele, uřízne ji jednoduše v půli, neb ještě doleji a počne pěstění na novo. Středoafričtí kmenové mají někdy věžovité stavby vlasů na hlavě z přimíšenin různých látek cizorodých, ba i dvojvěže vidíme. Pozoruhodný jest účes obyvatelek ostrova Fidži, kde vlas násilně utvářen ve formě čepice o dvou špičkách a vzadu dolů převislý. A na blízském ostrově Tonga a Novém Zelandě jest opět vlas prostě vlající, čistě držený a hřebenem větraný. Někdy zříme útvar copatý, převisle přes rameno splývající, ku př. u Goldiů na Amuru. Vlas rovný, měkký a plihý podléhal ovšem tak četným a bizarním nápadům kosmetiky, leč ne již do té míry vlas kudrnatý, vlnitý, tvrdý a hrubý, jak nahoře zmíněno. Zdá se však, že většina účesů byla přece jen více méně přiléhavá. Zajisté, že hrála zde úlohu i síla i jakost vlasů, která u různých kmenů i ras byla různá.

Vousy. U žlutých jihoafričanů jest knír jen jak by slabě naznačen, licousy a ostatní vůbec schází. Totéž povšechně jest u černochů, leč u těch nalezneme tu i tam zarostlíky s bujným a mohutným vousem, ba i šviháckou kozí bradkou. Nejinak ovšem, než že této přízdobě věnována pak péče obzvláštní a kozička jsouc šlechtěna, vytahována jest do délky úctyhodného copánku. Vousy bohatšími obšťastněni jsou australští obyvatelé tmavší pleti. Za to Malajci, Polynesové, Mikronesové přírodou v tomto směru jsou poděleni macešsky. Někteří kmenové na ostrovech jihomořských přirozený vous svůj zveličují a vplétají si do něho vous cizí, nebo rostlinná vlákna. Tak obyvatelé některých ostrovů Karolinských. A jdeš-li do Asie, do onoho chaosného víru a motanice kmenů tak různých, přečetných, tu najdeš vousatost a vlasatost ve variantech přerůzných. Celkem možno říci: Indogermané — v nejširším smyslu slova — jsou vousatější, než žlutá skupina mongolská. Leč žádné pravidlo bez výjimky: z druhé skupiny vypadává nám Japončík s copatým Číňanem, jako výjimka nemálo pečující o svůj vous a vlas.

Veškeru kštici odstraňují si s hlavy některé kmeny úplně. Zjev tento ovšem nečastý, pouze v krajích tropických a to přece jenom spoře. Tak staré ženy na ostrovech Amiralitských svou leb holí úplně. Podobně tak děje se na ostrovech amoretských a některých ostrovech Šalamounových, ač zde to provozují obyvatelé veškeří. Není pochyby, že jest zde hygienické pozadí, horké podnebí s veškerou doprovázející ho nečistotou zapocené, mastné a uprášené kůže. Holení hlavy zříme u některých vyspělejších kultur opět z pohnutek asketických a náboženských. U jiných kmenů postihneme holení vlasů na hlavě jen částečně, za to ale zbylá kadeř obsluhována jest pozorností nemalou, ta musí vyniknouti pak nápadným účesem. Tak kráska andamanská mocný účes, který pořídila si na své hlavince, důkladně promastí, potírá vápenatými solemi, pečlivě obarvuje atd. Národopis v tomto směru, přebohatá směsice, jasně ukazuje, kterak kosmetika s medicinou jde zde ruku v ruce. Napouštění vlasů vápnem, jak zříme ku př. u Polynésů, působí zabarvení kštice červeno-hnědé, tudíž kosmetika, ale zabraňuje rozšiřování hmyzu na hlavě, zde opět hygiena. Podobně promaštěný svůj účes natírá Somalec suříkem a Bečuan sloučeninami železa. Není ovšem ještě s dostatek známo, proč tak málo vyskytuje se vyrážek na hlavě, ku příkladu východoafrického kmene Wakinga nebo obyvatelů kongšských, kde vlas úplně speklý lepenicí z hlíny, nebo sazí, nebo červeného okru s olejem nedá se naprosto rozčesati. Jisto však, že v pozdějším stáří podobný stav vlasů při tropickém potu a zapařování musí dříve nebo později zakončiti — lysinou.

Namnoze holena byla i lebka, která u mohamedánských kmenů vpravována do turbanu. Někdy přistříháván vlas až na kůži, takže lebka jak by oholena byla, jako kněží Budhovi a bramíni nosí (č. V. v příl.). Šiitičtí Peršané holí střed hlavy a po stranách vlasy ponechávají. Číňané holí vlasy po stranách, ponechávajíce střed hlavy vlasatý, nosíce z něho cop svislý, by jim vlasy při práci v pohybu nepřekážely. Ženy jejich, jsouce více v klidu a majíce více času na toiletu, vpravují vlas na zadu hlavy ve veliký chuchval vlasů, jako by nádor, větší než celá hlava sama (č. VIII. v příl.). Jak mnohem umělečtější účes má již sousední Japonka. Vlas do výše napjatě visutý, upravený v jakousi kopuli neb turban, bohatě ozdobnými jehlicemi a kvítím vyzdobený (č. IX. v příl.). Kabinetní takovýto kousek umělecké práce nelze ovšem každého dne znova vytvářeti, proto obětavě podvoluje se jeho majitelka na noc ukládati hlavu na nepříliš pohodlnou dřevěnou podložku, by namáhavě upravený tento účes úhony přes noc nevzal. Vidno tudíž, že úprava účesu pohybuje se v hranicích hodně širokých.

Nejvíce lysin najdeme u členů afrických karavan, kde časté nošení břemen na hlavě zapocené, nevětrané a málo aneb nic myté a čistěné, musí míti za následek vypadávání vlasů. Podobně plešatosti nevyhnuli se Papuané a kmeny semitské. Chytrý Číňan aspoň částečně kryje pleš uměle načechranou ozdobou copu a staré jich ženy zabarvují prostě černou barvou prokmitající bělavou spodinu kůže zkrze prořidlé vlasy. Naproti tomu vzácností jest pleš u černocha nebo indiána.

Epilace prováděla se vytrháváním vlasů zvláště na rodidlech i plodiálech a pod paždí a někdy i na jiných částech těla (obličeji neb prsou). Dělo se tak buď prostě prsty neb malinkými klíštkami neb kroužky, a to u různých kmenů asijských, afrických i amerických (Malajci, Annamité, Xingu-indiáni, quinejští černoši, četné kmeny na Kongu a t. d.). Mohamedánský obřadní předpis chce míti spodní orgány žen bezvlasé. Proto také ještě dodnes Turci, Peršané, částečně Arabové a řada kmenů islamského vyznání používá vedle břitev chemických prostředků ku zbavování se vlasů, které jsou původu prastarého, obsahující nazvíce auripigment a vápno jako depilatoria staroklasická. To týkalo se nejen vlasů a ohanbí a pod páži, ale i vlasů a vousů na hlavě. U mnohých kmenů, kde vousisko jest nepatrné, sporé, tam se vous přímo vytrhává, jako u některých kmenů indiánských. Mnozí domorodci jdou tak daleko, že strhávají obočí, ba i řasy.

Za zmínku stojí i pěstění nehtů, které sice netěšilo se v oboru kosmetickém té přebohaté pozornosti jako ostatní, shora uvedené části těla, leč i zde panovala zvláštní moda. Nižší kmenové nechávají nehty růsti ovšem i beze všeho pěstění, obrušujíce je pouze denní prací. Ježto dlouhé nehty považují se jako znak, nic nebo méně pracujícího člověka, jest u domorodců nižších kultur dlouhý nehet přece jenom vyznamenání. Jimi honosí se pohlaváři a králové. Ba u kmenů jiho- a východoasijských, jakož i některých indiánských, dlouhé drápkovitě se kroutící nehty jsou opatřovány zvláštními pouzdérky (č.XX.v příl.). Leč i vedle dlouhých nehtů pěstěných vidíme: namnoze dlouhé, zanedbané, nepěstěné, ovšem rovněž u lidí málo, aneb zhola nic ručně nepracujících, jak přihází se u mnohých čínských asketů. Některé kmeny nehty si též barví více méně trvanlivě. Úhlednost nehtů jest podmíněna vyšším již porozuměním, které se ovšem nižším rasám nedostává. U nás pojem pěkného nehtu ovšem ustálil se v kulatém tvaru mírně překročivší konec prstů, čistě vyleštěný barvy pleťové až růžové. Ženy orientálců, Barmanky, Siamky a Javanky barví nehty hennou do oranžova. U kmenů Haussa a Togo mají nehty omalované šťávou z červeného dřeva. U Marokánů obarvené nehty mají pouze milostnice a ženy haremu, by se tak líšily od obyčejných žen pracujících. Orientálci barví obyčejně nehty hennou a pak je vyleští. Zvláštní péči věnuje nehtu vznešený Číňan, který nemusí rukou mnoho pracovati. Čím je vznešenější Číňan, tím delší nehet; ten dosahuje někdy i délky vlastního prstu; aby nepřišel v úhonu, jest přechováván ve zvláštním pouzdérku (obr. XX. v příl.). Není bez komiky podobný nehet, který nahoře opatrován a šlechtěn, dole pak jest důkladně zanedbaný. Vezměme kteréhokoliv tropického potentáta, který stkví se dlouhými nehty a sledujme ho při jídle. Jí rukama, a jest snad z kmene, který si na vodu k mytí nepotrpí. Co nečistoty, parasitů, bakterií se za nehty usadilo, nepřihlédáme-li ještě k tomu, že ani po effekaci, kdy prsty manipulovaly na řiti, že podobný hodnostář neuznal za vhodné prsty očistiti. A s takovýmito prsty jedlo se ze společného nádobí a pohárků. Co nakažlivých zde probíhá asi nemocí (cholera, úplavice, tyfus) v uvážení tropických veder. — Vezměme vyznavače islamu, kde koran nařizuje po effekaci očistiti ruce vodou, kde ta by nebyla, pak čistiti pískem.

Pozornosti kosmetické těšily se nemálo též i zuby. Účastníci afrických karavan řeží si ze dřeva, ve vlákna se třepícího, žvýkací tyčinky a upravují v malé chomáčky. Rovněž nejsou neznáma nižším kmenům parátka na zuby. — Zuby kmenů kultur nižších trpí vykotláváním právě tak jako zub moderního člověka. Lidojedi na Kongu nosí na hrdle jako ozdobu šňůry se zuby sněděných válečných zajatců, a ze zubů těchto skorem polovina jest vykotlána. U mnohých domorodých kmenů v koloniích nalezeny zuby silně ubroušené, namnoze až na pokraj dásní. Snadno to vysvětliti jednak špatnou přípravou pokrmů z látek znečištěných pískem a popelem, jednak že strava podobných kmenů jest složena z převážné většiny z uhlohydratů, což nemalý má vliv na chatrnější složení zuboviny. Kleště na vytahování zubů nejsou u méně kulturních kmenů věcí zcela neznámou. Po většině však zuby, bolest působící, buď se vylamují neb vytloukají, čímž nastává časté roztržení a poranění dásně. Jihoafrické kmeny Bakuba u Baluba krášlí si zuby prostě tím, že hořejší řadu jich jednoduše vytlukou. Mladým Australanům na důkaz dospělosti vyrážejí se přední zuby. — Některé kmeny středoafrické rašplovávají si přední zuby do špičata, někdy v hořejší, někdy v dolejší řadě, tak že povstávají mezi zuby trojhranné otvory. Menthawejská dívka v archipelu má rašplováno jak v hořejší, tak v dolejší řadě (obr. čís. XXI. v příl.). — V Blalabaru indickém obrušují si vznešené ženy zuby do kulata. Plombování zubů vidíme jen u národů jiho- a východoasijských. Batakové na Sumatře mají plomby zlaté a perleťové, podobně na Javě, Timoru a Filipinách. V Zadní Indii a na Malajských ostrovech žvýkají rostlinu betel, jí zuby černají a zmíněné plomby perleťové po tomto betelu dostávají barvu zlatožlutou. Barvení zubů v tropech velice často se vyskytá. Batakové celý chrup pokrývají jistým druhem pokostu, ku kterému jest přimíchán popel dřeva citrového. Kmen Haussa a Toge zuby sobě červení.

Starý věk

Obsah: Hindové: Masti a oleje, nápoje krásy, vykuřovadla. Čína: Barviva vlasů, obklady na obličej, voňadla, masti pro vzrůst vlasů, pro jich odstraňování, mrzačení noh. Egypt: Malování očí, barviva vlasů, pleti, nehtů, zubů, úst, vonění dechu, vykuřovadla, masti, obklady na obličej, prostředky proti parasitům, lázně, toiletní nářadí. Židé: Masti, líčidla, žloutenka, blednička, depilatorium, mléko, obklady, voňadla, lázně léčivé, umělé, parní, amulety, mandragora. Foeničané: Obklady, dráždidla. Babyloňané: Obvazy, obklady, masti, vykuřovadla. Peršané: Zaříkávání a pověry, obklady, oleje, pryskyřice, leptadla, depilatorium, masáže. Řekové: Doba homérovská, mazání, lázně, kořenáři, farmakopolové. Doba klassická, rozčlenění zdravotního personálu, masti, náplasti, obklady, oleje, parfumy, kloktadla, pudry, líčidla, jazyky, lázně studené, teplé, slané, pessaria, vzrůst prsou, nemoci rodidel. Doba alexandrinská: Spisy Critona o kosmetice všech částí těla, dílo Menekratovo, Andromachova theriaka (dryák). Damokrates, Dioscorides, kosmetické lékařky specialistky Elephantis, Xanité, Samitry, přípravky vladařů Eupatora, Kleopatry, Nikodema. Řím: Pasty na obličej před spaním, ráno omývání, koupel, mýdla, masáž, pedicura, epilace, zuby, vlasy, oleje, barvení, vlasy cizí, účes, hřeben, želízka na vlasy, zrcadla, líčidla tváře, očí, nálepky na tvářích, šněrovačky, orthopedie, obleky, obuv, šperky.

Staří Hindové, národ to kulturou jdoucí kolik tisíciletí před letopočet náš, v zemi bujné, hýřící tropickou vegetací na straně jedné, až po zakrslé klečí a prosté býlí zasněžených vrcholků věčného ledu na straně druhé, lid od pohádkových pokladů zlata až po nejnuznější, hladovící tuláky, od nejbujnějších, ve smyslnostech se stapějících bajader až po nejasketičtější zmrzačené joginy, od nejučenějších brahmanů až po nejprimitivnějšího pastevce stád, toť nejbizarnější prostředí, jež ženě hindské, tak různorodě rozpoložené, skýtalo tak znamenité množství prostředků k opatrování jejích půvabů tělesných. Hindky používaly velice četných přípravků pro pěstění krásy. Hlavně byly to obklady různých bylinných šťáv, natírání mastmi a oleji. Ne neznámo bylo používání mlék různých zvířat, z nichž nejoblíbenější jako elixirum života a krásy bylo mléko kraví; nad ním ovšem stálo ještě výše mléko ženské. Jako ambrosie krásy bylo máslo z lidského mléka. Z olejů nejcennější pro hindskou krasavici byl olej nardový „twacha“ (vavřínový). Namnoze používáno jako voňadel mastí vonných, o kterých píše Ktesias, že daleko jsou cítiti až na vzdálenost neuvěřitelnou. Z mastí těchto vynikala nejvíce tak zvaná „karpion“, z cedrového stromu. Zvláště oblíbený byl ve starší době „nápoj krásy“, odvar to ze serium myrtifolium, datura Metel, lékořice a zlata. Jinde čteme: „… kdo každodenně odpoledne pojídá zavařenou rýži s mlékem, cukrem a sladkým dřevem po šest měsíců, bude bezvadný a nabude síly, krásy a svěžesti.“ Jako líčidel užívaly nejvíce „nivovisha“ (kurkumy) na žluto a „nili“ (indigofera tinctoria). Nemalé množství bylo přípravků pro mazání prsou, barvení vlasů, ochranných prostředků proti oplození. Zajímavá byla by i kapitola o voňadlech těla i šatů, o vykuřovadlech bytů, mezi nimiž ne nejnevinnější byla aromatická vykuřovadla, obsahující součástky narkotických bylin, jednak pro uspávání a vyvolávání libých snů, jednak ku smyslným podrážděním sesláblého organismu mužova.

Čína: Země jak bájemi a fantasiemi přebohatá, tak v literatuře dějin přírodních věd pro nás těžko dostupná. Zde každé slovo má svůj samostatný znak. Jediný opis starého velkého medicinského díla o 52 svazcích chová College of Physicians a ten prý ještě není úplně správný. Z tohoto pramene kulturní a přírodovědečtí historikové nejvíce čerpali látku pro své práce. Zde, jako příroda sama jest nám znamenitě vzdálená faunou, rostlinstvem a nerosty, tak vzdáleny našim pojmům dosti jsou i prostředky hygienické a medicínské. Léky z řad žížal, plazů, obojživelníků, ryb, ptactva, odpadků zvířecích, ptačích hnízd a podobných snoubí se s preparáty bylin, nám začasté dosti vzdálených, ano i naprosto neznámých pro nedostatečný jich popis. Nutno se tudíž omeziti na obraz kuse nahozený. Víme, že čínská krasavice barvila si vlasy přípravkem „Ho-xen“, silně to hořko-sladkým kořením. Na pleť tváře byly obklady ze semen „Hi-nau“. Ženy pro zachování krásy a útlosti v těhotenství užívaly byliny „Lim-tai“, smíšené s „Pe-fou“ (kamencem). Ku lehčímu porodu, by krása ženy netrpěla, dáváno rodičce do ruky „Che-yen“ (kamenná sůl). Po porodu používaly rozmělněného drahokamu „Okiao“. Známa byla řada voňadel na toiletním stolku čínské krásky z přebohaté vegetace říše věčného slunce. Přerozmanité byly prostředky při důvěrných stycích čínské gejšy s milujícím mužem. Znamenitý jest počet mastiček a pomád pro opatrování vlasů, k odstraňování chloupků. Specialitou čínské ženy přede všemi ostatními národy i kmeny jest kultura, resp. mrzačení jejích útlých nožek. Zde děvče již v dětství musí se podrobovati krutému a dosti bolestnému pěstění svých dolejších končetin, jež záleží v řadě koupelí, napařování, natírání různými mastmi a těsném i bolestném zavinování a utahování chodidel.

Egypt. Země staré kultury, králů a faraonů, která ve svých zkazcích kamenných hieroglyfů a věky trvajících barevných nápisů a obrázků, vypráví nám vedle zachovaných papyrusů o dávném vzdělání jednoho z prvních a nejvzdělanějších národů. Právě tak jako bujná a přebohatá byla příroda starého Egypta, tak rozmanité byly i prostředky pověstných krasavic z říše pyramid. Celková postava Egypťanky, již od přírody po většině vnadné (č. XXII. a XXIII. v příl.) a kypré, ráda byla i v podrobnostech doplňována ve vhodnou krasavici. Egyptská příslušnice Evina pokolení všeobecně podmalovávala své oči sirníkem antimonovým „Mestem“, vedle sirníku olovnatého.

Velice užívána byla různá barviva vlasů, nehtů, ba i zubů. Egyptská krasavice namnoze až do červena barvila svoji pleť, jak nám ukazuje přiložený obrázek egyptské krasavice s loutnou (č. XXIII. v příl.) aneb podoba vladaře Ramsesa III. (č. XXIV. v příl.). Jeden z nejstarších předpisů na barvivo vlasu pochází prý od Schechy, manželky to prvého krále egyptského. Nejoblíbenější z barviv bylo žluté, jednak z henny, jednak z vlaštovičníku (chelidonium). Na nemalé výši nalézala se kosmetika zubů a úst. Velice starostlivé a podrobné bylo líčení rtů, jak zachytil obrázek na papyru turinském. Egyptská dáma dbala, aby vydechovala nejen z celého těla a šatu jejího vůně, ale i z úst jejích. To docilovala požvykováním různých pryskyřic, jako mastixu, balsámu a pastil z massy „Kyphi“, zvláštního to preparátu, který sloužil jednak ku vykuřování, jednak jako voňadlo do šatů. Kyphi složen byl z medu, vína, hrozinek, jalovce, kardamonu, puškvorce, hořce, pryskyřice, myrhy, kamenného uhlí, mastixu.

Proslavené byly různé egyptské masti, ku př.: „Susinum, Mendesium, Metopium“. Některé masti užívány v prvém měsíci zimním, jiné ve druhém, jiné ve třetím a opět jiné v ostatních ročních počasích. Jiná mast jest na hladký obličej, jiná pro tmavší stíny pod očima, opět jiná ku ztmavění očí a rozšíření zornic, jiná, by řasy do očí nezarůstaly. Neméně vážená byla mast z květů akaciových. Časté byly i obklady na obličej a prsa. Známy byly preparáty pro vzrůst vlasů a proti jich šedivění. Běžnou věcí byly prostředky ku zapuzení blech a jiných dotěrnějších kousavců. Zvláště oblíbeny byly jako všude v Orientě lázně, které u zámožnějších byly ovoněny a různými příměsky opatřovány. Jak vysoko byla vyvinuta kultura kosmetiky ve starém Egyptě dosvědčuje nejlépe toiletní stolek egyptské vznešené dámy. Hleďme na ozdobné hlavičky jež nejsou ničím jiným, než misky na rozdělání barev líčidlových. Podobné misky s držátky, nádhernější a složitější jednak dřevěné, jednak kovové ukazují na témže obrázku dvě prostřední a dvě dolejší figurky. A pátrejme v toiletních tajnostech egyptské krásky dále, a přijdeme na kovová držátka na barvy (místo štětečků) ku nanášení barev, nádobku na drahocenný olej a nádherně vypravená pouzdérka líčidlová.

Židé přejímají za své poroby kulturu egyptskou. U nich zříme nemalé množství vonných mastí, olejů, voňadel a vykuřovadel nejen při bohoslužbě, ale i u žen judských. Podobná mazadla sestávala z více méně různých aromatických bylin, jako myrhy, skořice, puškvorce, různých pryskyřic, balsámů, klejopryskyřic, vosků a olejů. S počátku dovolovaly si podobný přepych jen osobnosti zámožné, leč později vidíme kultus onen i ve vrstvách širších. Masti byly buď „Tachboasches“, pevnější aneb „Mischho“, t. j. měkčí. Z čerstvé myrhové šťávy a oleje připravena slula „stacton“. Mast z různých listů a koření slula „Foliaton“, z listí malabathrových dle vzorů mastí paní římských slula „Paljatin“. Pro vzrůst vlasů byl olejovitý výtažek z různých listů a kořínků zvaný „Nascha“, jiný k odstranění chloupků slul „Schemen Akrin“. Jedna z nejcennějších byla mast nardová, přivážená z Indie, která však dle Plinia byla velice falšována. Jindy přiměšována do masti i různá vína. Jako oblíbenou voňavku v toiletním inventáři judské dámy čteme květy hennové, které naučili se Židé znáti v Egyptě, ač i v Indii příjemně páchnoucí kvítek tento rostl. Užívaly-li židovky „Kopher“, t. j. hlíny též ku červenění jako Egypťanky, není ovšem dnes dokladů, leč ve šminkování školené byly. Líčidlo na oči již ve Starém zákoně zváno „Kochl“. Vedle této šminky užíváno je líčidla „Puch“. Třetí dceř Hiobova slula „Keren hapuch“, t. j. „kelímek na líčidlo“, což zajisté nad jiné osvětluje zvyky oné talmudské dámy. Šminka „Srak“ nebo „Skar“ sestávala z hlinky z ostrova Samu, Chia a Kréty, vedle běloby olověné a sloužila jako líčidlo očí, užívané buď v prášku neb s olejem na zvláštní misce „Schephosphoret“ a nanášená zvláštní sondou, buď dřevěnou, kovovou neb ze slonoviny „Bishakachul“. Čím více vymaňovali se Židé z původní uzavřenosti a styky obchodními rozšiřovali své vědomosti, tím více přibírali i zvyky sousedních Peršanů a Babylonců, a zvyky ty byly někdy dosti pozoruhodné. Tak ku př. málokterá snad žena ztrávila toiletou tolik času jako panna, která byla určena pro krále Ahasvera. Aby byla hodna objetí králova, připravovala se v kosmetice cely rok. Šest celých měsíců byla pouze natírána různými voňavkami, myrhou a balsámem, druhý pak půlrok pěstěna byla různými speciemi bylinnými a krášlena líčidly. Samozřejmo, že takovýto rok kosmetiky byl důkladnou školou v krášlení pro nastávající milostnici královu. Kamenec „Akam-Jarif“ braly proti žloutence a bledničce, hlínu „Adamah“ jako depilatorium. Se zálibou užíváno mléka ovčího, kozího, kravího a velbloudího. Na vřídky a zjemnění pleti užíváno obkladů oleje růžového „Schemen Wered“, připraveného vyluhováním růží pomocí oleje sesamového neb olivového, nebo přikládány obklady z oleje skočcového, „Schemen Kik“. Nejhledanější byl balsám z Gyleady a z okolí Jericha, zvaný „Apharsemon“ (Opobalsamum), užívaný nejen jako kosmeticum, ale vzácný jako mazání na rány, často i v Písmě svatém zmiňovaný. Kapary „Zelef-Kapras“ měly jako dráždidlo a česnek „Schum“ dávaly mužům při ochablé jich tělesné síle. Pro zastavení krve měly myrtu „Hadas“, jako parfum levanduli „Charfa-Dimo“, styrax „Libuok“ nebo „Nehaus“ a nardu indickou „Nerd“, a to nejen jako voňadlo, ale i jako vykuřovadlo. Nemalé množství bylo lázní, a sice minerálních a léčivých, z nichž nejvíce vynikali „Abana“ a „Parphara“ v Damašku.Známá je z Písma svatého léčivá moc Jordánu, obsahující nejvíce síru, asfalt a sůl, jako součastky vod z Mrtvého moře, s kterým prý byl v podzemí spojen. Známy jsou staré sirné lázně v Tiberiadě palesynské „Chamai Tiberioh“ o kterých dr. Frankel píše, že mají 49 °R, chutnají slaně a zavánějí po síře, a ze čtyř pramenů jeden že zanechává usazeninu bílou, jeden červenou, jeden žlutou, jeden zelenou. Podobně Josephus zmiüje se o horkých lázních blíže Jordánu, kde se Herodes koupal. Tak zmiüje se i Plinius. Dále známo bylo jezero „Betnesda“ čili Betnsaida, „Beth Chesda“, kde koupány byly ovce u Jerusaléma a kde bylo pět krytých místností pro nemocné, kteří tam čekali, aby mohli vkročit do léčivé vody, až tato začne se pohybovat. Vedle těchto přirozených vod připravovány i horké lázně umělé „Ambate“, lázně parní „Marchtoans“, a po těchto lázních nechali se koupající mazati, načež pili zvláště připravovaný nápoj z vína, oleje a vody „Alonith“. Pozoruhodná jest i pověrčivost a víra v amulety. Ženy zvláště krásné chránily se před zlým pohledem amulety „Kaméa“. Tyto byly buď proužek pergamenu „Phitkim“, popsaným verši z bible neb zaříkáváním, neb sáčky s růzými zázračnými bylinami, kaménky neb obrázky. Sem patří i užívání „Dudaim“, jako ochrana plodnosti a k dosažení lásky.

Foeničané znali obklady z byliny Zeraphoris (lnu) a dráždidla z „Thorpath“ (křenu).

Babyloňané znali obvazy „nasmadtu“, pastu z medu a vosku, obklady z mouky, četné masti „napšatštu“, připravené mastičkáři, „pašišu“ a vykuřovadla.

Peršané“ při kosmetice mají plno zaříkávadel a pověr. Skvrny v obličeji odstraňovány mastí z páchnoucího potu ovčí vlny, smíšeného s medm. Na rty přikládány vařené vlaštovky v medu. Na uši hadí kůže ohřátá v oleji neb pryskyřici. Proti vypadávání vlasů netopýří krev s měděnkou neb bolehlavovým semenem. Známa byla i řada leptadel, depilatorií a prostředků pro masáž. Velkový vzhled Peršanů a jich blízkých sousedů Medů byl ladný, úhledný (čís. XXV. v příl.)

Řekové. Národ z dob prastarých, pocházející z kmenů středoasijských, vykazuje ve zvycích a obyčejích nejstarší své doby archaistické zřejmé stopy kultury středoasijské, indické a kmenů, s nimiž ve styk přišel na pobřeží středomorském, t. j. Egypťanů, Foeničanů s p. Homér v mlhavých rysech řeckého bájesloví líčí nám ve svém nádherném dvojzpěvu Iliadě a Odyssei na mnohých místech tehdejší zvyky. Na řeckém Olympu jest Apollo jako tišitel bolestí, Palas Athene co ochránkyně zdraví, Artemis bohyní pomáhající ženám vele řady polobohů, hrdin a žen. Léčením zabývá se Polydamnie, choť egyptského boha Thona, vynálezkyně tíšícího nápoje farmakon nephenthes. Agméde, krásná plavovlasá choť hrdinného Mylia, dobře zná byliny na rány a pleť; čarodějka Hekate a její dcera Medea vyznají se v léčivých bylinách a jedovatě působících rostlinách na březích kolchických. Machaon umí vyráběti a přikládati tíšící balsám na rány; čarodějka Circe zná kouzelné nápoje s byliny móly, mléčné rostliny a černého kořene. Různé nápoje jak utišující tak hojivé, krášlivé, dráždící, uspávající a přivádějící v říši zapomnění zaujímají v Homerových hrdinných zpěvech ne poslední místo vyhrazeno obkladům a omývání vlažnou vodou. Velice často natíráno tělo mastí nebo lanolinem, po předcházejícím užití lázně. Tak na příklad Odysseus v zemi Feaků po lázni maže se olejem, V domově svém jako žebrák jest od pastevce opatřen lázní a pomazáno tělo jeho mastí. Smutná Penelopa v utišujícím spánku pomazána od Athény ambrosiovým olejem z Kythereie. Později přidávány ku mastnotám vonné látky. V Malé Asii naučili se Řekové znáti velice oblíbenou mast myron.

Nemalé pozornosti těšil se u řeckých dívek a žen jich účes. Zde vidíme, probírajíce se obrazy na řeckých nádobách, výtvory sochařů a ostatními zkazkami, zřejmě ráz orientální, který uměním řecké ženy tak dokonalé výše dostoupil, že i dnes jest podivuhodným vzorem pro různé kombinace kadeřnic.

Později mají Řekové rhizotomy, kořenáře opatřující byliny, vedle farmakopolů, připravovatelů různých kosmetik, abortiv a jedovatin, kteří se svými krámci seděli na veřejných místech pouličních. Kultura voňadel, vonných essencí a mastí doznala tak znamenitého vývinu, že pro různé části těla byly různé přípravky. Tak na nohy a stehna užívána mast egyptská, mazání foenické bylo na prsa a bradu, pomády sisymbrické užíváno na rámě, mast amarakusová dobrá byla na vlasy a otmavění očí, mast serpylon brána na kolena a týl.

Řekové v době klassické jednak stykem s vůkolními kmeny a národy, jednak prohlubováním své kultury, hromaděním bohatství uměleckých pokladů a společenským vývojem dosáhli v kosmetice stupně nemalého. Dle Platonova pojmu o kráse byla děvčata pro vývin tělesný s počátku právě tak tělesně vychovávána i otužována jako hoši. Teprve od 13. roku až do doby, kdy dívka stávala se nevěstou, což bývalo mezi rokem 18 — 20., byla děvčata odděleně vychovávána. Aristoteles požadoval, aby dívky řecké vynikaly krásou a vyspělostí.

Jak činila kosmetika znamenité pokroky v klassickém Řecku, nejlépe patrno bylo z různých odvětví připravovatelů mastí, olejů, lekvarů, to vidno i z nemalé řady tehdy již kvetoucích tajných přípravků a kosmetických specialit. Byliť kromě lékařů civilních iatreioi jich pomocníci manthanontes v ordinační síni iatreion. Dále byli pharmakopoioi medicínští pharmaceuti, rhizotomoi dobývači a sběratelé kořenů a bylin, pharmakopoloi prodavači léků, aliptoi a migmatopoloi prodavači jedů, kosmetik a amuletů, farmakeis a farmakides fušeři a mastičkáři prodávající ve svém krámci farmakeion, myropolai a ropopolai naši parfuméři, nabízející pomády, nakuřovadla a toiletní věci, koureis bradýři, kteří ve svých místnostech koureia nabízeli svým návštěvníkům prostředky pro pěstění vlasů, vousů a nehtů. Vedle těchto byli emporoi velkoobchodníci, provozující obchod na veliko nejen s blízkým krajem, ale i se zámořím. Zvláštní postavení zaujímaly maiai ženy, někdy i podezřelé paničky, začasté však různé pomocnice střetávající se se zákonem. Z těchto známe maiu Phainaretu, matku velkého Sokrata, ženu bezúhonnou, maiu Artemisiu, specialistku v kosmetice a známou svým výstředním životem, maiu Aspasii, krásnou přítelkyni Perikleovu, kterou však klade Baas do časů Hippokratových. Tato dáma, která vynikala nejen v kosmetice, ale znamenitě i ve volné lásce, jak historie nám dotvrzuje, zanechala po sobě pojednání o porušení plodů, ošetřování potracujících a popsání o kondylomatech, což nejlépe osvětluje život a povolání tehdejších dam, zvaných maiai. Nejoblíbenější byly v užívání mastí, z nichž nejznámější myros skládala se z oleje, vosku, pryskyřice a různých aromatických součástí. Keroma, vosková mast, sestávala z vosku a oleje, voskový balsám (kerotehygre) byl podoben druhu mastí tak zvaných akopos. Elaiodes byla mast terpentýnová s příměskem medu, irisové masti a růžového oleje. Řídké, polotekuté masťové mazadlo slulo enchrista. Nejhlavnější součástí všech těchto prostředků bylo sádlo vepřové, husí, kozí a ovčí lůj a máslo, vosk žlutý a bílý pontský a krétský, terebintina, mastix, egyptská akacie. Vedle mastí setkáváme se i s náplastmi, z nichž nejznámější byla tvrdá, t. zv. keropistos, podobná naší dnešní diachylové náplasti. Pod jménem emplastron vyrozumívány věci na př.: práškované měděnky, myrhy s kozí žlučí a vínem aneb směs spodia, běloby s listy anemony smíšené s mandlovým olejem a medem. Známy tehdy byly již masťové řídké náplasti po způsobu našich mullů, zvané splenion. K těmto přídavkům druží se obklady t. zv. malagmata, obyčejně sestávající z práškovaných aromatických bylin, uhnětených na měkkou hmotu se sádlem, voskem a pryskyřicí. Někdy zavařovány hlenovité byliny (na př. slez, foenum graecum) se sádlem, medem a máslem. K obkladům používána samosská země (bílá hlinka), eretrijská země (z Euboie), miltos (červená hlinka), někdy fíky, někdy drobné lístky neb i práškovaná kůra různých bylin. Jindy užíváno i královského kořene, t. j. mořské cibule.

Olejů vonných používáno bylo nejvíce jako voňadla. Základem byly oleje plodin sicilských a egyptských, zvláště mandlí a oliv, které neměly býti starší jednoho roku. Tyto na vodní lázni míchány s různými voňadly, jako je nardus, iris, schoenus, juncus odoratus, a přechovávány v alabastrových neb dřevěných nádobkách. Aromatisování tak bylo oblíbeno, že napouštěno a mazáno vonnými látkami málem vše, takže i moč lidská namnoze musila obdržeti svoji zvláštní vůni. Olej sám musil býti vařen po deset dnů a nocí, aby schopen byl přijmouti různá aromata, t. j. různě vonné květy a pryskyřice. Na to ponechán delší dobu odstaven a začasté různými barvidly míšen.

Pro parfumování vzduchu sloužila vykuřovadla, ku příkladu bobří stroj pontský, smíšený s různými vonnými bylinami, lotos řecký a italský, libyjský a egyptský. K vykuřování sloužily též pastilky ftoiskoi zvané, které byly připraveny uhnětením různých aromatických bylin, navlhčeny octem a vínem a vysušeny. Na řeřavé uhlí kladeny nejvíce však směsi práškováné (hypothymiaseis). Parfumování bylo tak oblíbeno, že již tehdy užívány sáčky s různými voňadly (naše nynější sachety) pro navonění šatů, prádla atd. Pro libou vůni napouštěna různými látkami i — lůžka. Gargarisma, kloktadla, užíváno obyčejně z vody neb oleje růžového, obsahující ledek oslazený medem. Zvláštní bylo medicamentum indicum, zubní prášek k ovonění dechu, naše nynější cachou, složený z popele zaječího a netopýřího.

Dosti často užíváno různých prášků jako pudru, líčidla anebo jako zásypu na poranění a proti pocení. Ku líčení byly to nejvíce soli olovnaté, smíšené s různými hlinkami a ovoněné aromaty bylinnými. V prášcích pak proti pocení nejčastěji objevuje se kamenec, a to buď melosský nebo egyptský. Běloba byla jednak přírodní ze Smyrny, jednak připravována uměle. Ku zaprašování sloužil obyčejně prášek, zvaný parapaston, směs to olovnaté soli, kosťové moučky a myrhy, která svlažována šťávou z makovic a vínem. Diapasmata byly ovoněné prášky rázu kosmetického, zvláště v pozdějším Římě oblíbené.

Jedno z prvních míst v kosmetice zaujímaly, jako všude v Orientě, lázně, a to všeho druhu. Obyčejné lázně studené ku svlažení a osvěžení, lázně slané, jež dle tehdejšího názoru sušily a zahřívaly, a konečně i lázně teplé, aby odtučňovaly a chladily. Při lázni anebo po ní bezprostředně bylo zvykem tření těla suchou látkou a polévání, při tom pak někdy popíjeno sladkého vína s vodou, ohřátého, načež kůže natřena zpravidla vonnou mastí vavřínovou. Někdy používáno jako lázně teplé vody, smíšené s olejem, bobkovou vodou anebo vodou mořskou. Obklady a náčinky buď teplé neb studené byly buď kašovité neb ze suchých bylin, neb obilí v sáčcích.

Ženy řecké znaly ochranné prostředky t. zv. pessaria, obsahující mimo jiné příměsky česneku, hlíz hyacintových a mořské cibule. Ku vyhnání mrtvého plodu užíváno namnoze jistého druhu pessarií, připravených z drogy nám dnes neznámé, zvané charien. Do pessarií přidávány též kořeny, lístky i šťáva z cyclamen persicum a koloquint. Vedle pessarií byly známy tehdy i čípky. Zde z utřených a skrze šat prolisovaných léčivých látek, smíšených s medem a sádlem, voskem nebo olejem, uhnětena byla massa na pravidelnou hmotu a z této tvořily se čípky ve velikosti a tvaru duběnek. Před zaváděním potřeny byly sádlem husím nebo ovčím tukem, často i napouštěny žlučí. Zvláště oblíbeny byly děložní kuličky pessoi, vyrobené z jemného oleje a před zavedením do těla potřené vonnou mastí, které začasté zvány kollyria. K témuž účelu sloužil také malý kousek bavlny, který se napouštěl tukem a ochrannou látkou, aneb léčivo rhakion, ve vlně zabalené neb na péru balanos peripteros zavádělo se do dutiny. Pozdější lékaři — Oribasius, Pavel z Aeginetyato — znají k úlevě trpících pessaria obměkčující, stavící i otvírající. Naproti tomu užíváno však také již prostředku proti neplodnosti, a sice ze spálené části mořské želvy, rozetřené se ženským mlékem a šťávou z granátových jablek.

Pro vzrůst prsou a rozmnožení mléka sloužil tehdy fenykl, v Řecku divoce rostoucí, a to nejen kořen, ale i semeno a šťáva. Proti vypadávání vlasů pak nejlépe měly se osvědčiti obklady z bílé hlinky, vína, růžové masti a hroznové šťávy, vedle omývání v odvaru z helleboru (čemeřice).

Nemoci rodidel léčeny směsí myrhy, soli egyptské, cyperské, libyjské nebo sicilské, utřené s medem, vysušené a opět rozpráškované. V některých případech zhotovována pasta z mandlí, v Řecku divoce rostoucích, vody, medu a sesamového oleje, k čemuž přimíšeno arseniku a síry. Na povzbuzení měsíčního toku doporučován česnek, petržel pak při nemocech spodních orgánů. Taktéž cypřiš, v Řecku domácí, a cedr i terebentina, akacie, pivoňka, šafrán a lotos sloužily podobnému účelu; i kadidlo s myrhou a skořicí bylo léčivým prostředkem téhož směru. Zvláště ceněn byl i podražec krétský (aristolochia) — po pět až šest let ve svazečcích uschovávaný, anebo dictamus. Jak pro plodnost — a to semeno z bílého epheu — tak i neplodnost měl řecký pharmacapola Aristophilus zvláštní svůj přípravek; týž dovedl prý i působiti na předurčování pohlaví. Rovněž velice vážen byl aconit, oměj, který však doma přechovávati zakázáno pod trestem smrti. Tento prý pocházel ze zvířete Cerbera, jenž střežil brány do podsvětí v Heraklei.

Vlas u Řeků byl vždy po většině bohatý, u mužů splývavý (obr. č. XXIX.).

Doba alexandrinská. Kultura řecká dospěvši své největší výše, počala se pomalu stěhovati přes hranice moře. R. 338 totiž v bitvě u Chaironeie podmaněno bylo Řecko Filipem Macedonským a dvě léta na to, r. 336 před Kr., po jeho úmrtí ujal se vlády mladý Alexandr, muž to rázný, osvícený a scestovalý, který hleděl řeckou kulturu rozšířiti pokud možno po všech možných oblastech. Založiv Alexandrii jako hlavní město, učinil ji sídlem nejen světového obchodu, vojenské slávy, ale i nejvyšším fórem vědeckých tehdejších časů. Zde vidíme, kterak kosmetika záhy dostala se pod ochranné peruti vědy lékařské. Celá řada spisovatelů zaměstnávala se literaturou kožních nemocí, a sice do podrobností velmi pozoruhodných. Z velice četných případů povšimněme si ku př. Critona, tělesného lékaře v císařském paláci, jako autora čtyřsvazkového díla kosmetického. První jeho kniha obsahuje prostředky pro zachování vlasů, podporování jich vzrůstu a jich ochranu, barviva proti šedivění vlasů; prostředky ku dosažení žlutého i zlatoplavého jich odstínu; napouštění tukem i natírání vlasů jako ochrana; prostředky k odstranění vrásků v obličeji. Líčidla a obklady ku docílení jemné a lesklé pleti na tváři. Hnědá a černá líčidla očí, líčidla antimonová. Prostředky proti zácpě nosu. Prostředky pro zuby, přípravky žvýkací, prostředky proti zavánějícímu dechu nosnímu a žvýkadla proti zápachu z úst. Druhá kniha: Čistící přípravky při bolavém krku, masti proti potu v podpaží, ku docílení pěkných bradavek prsních u žen; projímadla; natírání, jež působilo lesk rukou; proti černým skvrnám, vyražkám a popraskané pleti po porodu; mast proti vyhřeznutí pupku; k udržení panenství u děvčat a panictví u hochů, pro mladé ženy studené a vlhké přirozenosti, proti zčernalým jizvám, pro odstranění vlasů a chloupků. Líčidla různých druhů ku dosažení jemné pleti, masti proti zápachu vycházejícímu z vlasů; líčidla pro celé tělo; prostředky k dosažení čistoty a lesku pleti; aromatické přípravky a libě páchnoucí tinktury na postřikování šatů, přípravky ku navonění, jednak při odpočinku na lehátkách a před procházkou; předpisy různých nakuřovadel a mastí i olejů z mandlí, datlí, ořechů, sesamu, myrty, mastixu, vavřínu, růže, medu, sladkého dřeva, oenanthy, meiranu, lilie, kosatce, narcisu, cypříše, granátových jablek, šafránu, nardu, amarakusu a malabathry. Třetí kniha: Předpisy proti různým druhům loupání se kůže, vyrážce na hlavě, vším a hnidám, vypadávání vlasů, svrabovité vyrážce v obličeji, pihám a skvrnám slunečním; návody na různá omývadla pro obličej, prostředky proti píchnutí, žlutým skvrnám, újedům a vřídkům; masti proti strupům a pupencům na bradě; obklady ku zjemnění pleti; zelená náplast na zvlhlou kůži, bílá pak k utvoření se jízev, obklady ku vyhojení stroupků. Čtvrtá obsahuje kapitoly proti bílým a černým skvrnám, černým jizvám, bílé kůži při malomocenství, nemoci nehtů, šedivé vyrážce a puchýřům, svrabu, neštovicím, bradavicím, mozolům. Zánět pupku, vyhřeznutí střívka; prostředky proti omrzlinám.

Tak psal Crito, lékař s ohromnou praxí v předních domech alexandrinské aristokracie. O něm však praví věhlasný římský lékař a historik Galenus, že jeho návody ku líčidlům působí než krásu zdánlivou a nikoli trvalou. Neméně zajímavým je lékař císařského dvora Menekrates, autor rovněž obsažné encyklopedie, vynálezce diachylové náplasti, který při úpravě mastí doporučuje tuky opatrně zahřívati, ježto by připálením ztratily na své hodnotě, a místo kovovým měchadlem míchati roztopenou hmotu smrkovou hůlkou. Náplast svoji doporučuje dělati v zimě spíše měkčí, v létě tvrdší, a pochvaluje si, že dobrá je k obměkčení svalů a prsou, přidá-li se k ní čerstvého kořene malvy. Andromachus, rovněž tělesný lékař císařův, mimo svůj universální prostředek tak zvaný Theriaca, který přetrval svým věhlasem celý středověk až do novověku a vyráběn byl ještě v 18. stol. ve Francii, Holandsku a Benátkách, tento lékař jako specialitu svoji měl řadu praeparátů svých pro uši, pro bolavé a vykotlané zuby přípravek s pepřem a pyretrum, i podobný prostředek pro kosmetiku ústní.

Damokrates, lékař římský, vynikl zvláště přípravky pro potřebu úst, jež více méně obsahovaly mastix, amoniakovou pryskyřici i sůl, kostus a pod. Někdy v léčení svém zacházel dosti důkladně daleko; tak když léčil ku př. dceru konsula Servilia mlékem kozím, aby toto lépe pomáhalo, byly zmíněné kozy krmeny zvláště přivezenými listy z mastixového stromu. Jindy léčil krví z pontských kachen. Značně do kosmetiky zasáhl i anazarbský Dioskorides, lékař jak civilní tak vojenský, po tehdejším světě velmi zcestovalý. Tento kritickým svým duchem počal vymyťovati mnoho lichých a bludných názorů z mediciny. V ohledu kosmetickém velice často užíval oleje myrtového, připraveného z vylisované šťávy listů této rostliny a vařeného s olejem olivovým. Masti byly směsí tuků a rostlinných součástek (xylobalsamum). Hustě zadělané oleje s rostlinnými prachy sluly spissamenta. Růžový olej připravován byl zavářením růžových lístků s olejem olivovým, načež rukama, které byly v medu namočeny, vymačkáván, pak uložen v nádobě vymazané rovněž medem a později vylisován v lisu, který také medem vymazán. Oblíbená mast nardová připravována z datlového a olivového oleje a malabathrum a ovoněna costem, amoniem, nardou, myrhou i balsámem. — Někdy však i přes svou kritičnost upadá Dioscorides do přežitků řecko-egyptsko-indických. Mezi oleji uvádí olej zápasníků (sordes ex palaestra), což byl olej, jímž zápasníci natírali těla svá před zápasem; po zápase pak když promísen byl potem a prachem, byl seškrabován a užíván jako přípravěk kosmetický, zvláště u dam oblíbený, protože pocházel z těl statných zápasníků. Podobně sordes balneorum, rypos balaneion, t. j. nečistota, prach a špína, seškrabané z podlah lázní po koupání, mytí a masáži těla, dobře působily prý kráskám alexandrinským. V léčebné sbírce Dioscoridově vedle těchto přestřelků čteme i o přípravcích z hadů, žab, švábů, mladých vlaštovek, myší i stinek. Nescházely ani žluč škorpionova (?), hyenina, vedle menstruační krve ženské. Z těchto dob zachovala se zmínka o kosmetické knize lékařky Elephantis, lékařky Xanité a Samithry, které psaly o kožních a pohlavních nemocech, a Galen připomíná jednu z jejich mastí, připravenou z ovčího tuku a husího sádla.

Zvláštní zjev vidíme v této době v medicině a přírodních vědách. S odbory těmito velice často a rádi koketují vládnoucí potentáti. Byla to snad částečně záliba v medicině, leč nejvíce byla to výslednice tehdejších poměrů: Ohromně rozlehlá říše, pohádková nádhera, nepřeberné bohatství, bezmezná moc vladařova a neobmezená vševládnost nad životem a smrtí poddaných. To vše nedalo se jinak získati a ovládnouti nežli tvrdou disciplinou, bezohlednou, ba despotickou vládou panující osoby. Nedivno pak, že takovýto vladař nehrubě byl náviděn lidem poddaným a že začasté ukládáno o život jeho. Proti násilí byly uzavřené brány, stráže a zbraně, leč bezmocná byla vládnoucí osoba proti tajně a tiše podanému smrtícímu jedu. Z té příčiny vidíme začasté vladaře, kterak zanáší se pěstováním přírodních věd a medicinou, studiem a přípravou kazijedů. Mithridates Eupator, král pontský (r. 120 — 60 př. Kr.), sám sestrojil si množství jedů a protijedů. Na zločincích ku smrti odsouzených zkoušel jedy pavouků, hadů a škorpionů a podával jim pak různé protijedy i osvědčené látky dohromady smísené. Atalus Philometer, poslední král pergamský, podobným směrem konal svá bádání. Sám vlastnoručně zakládal si záhony, dle Plutarcha, s jedovatými bylinami. Mimo jiné sestavil proslulou náplast jednak na rány, jednak na zjemnění pleti, v níž byla obsažena měděnka, pryskyřice, amoniaková guma, terpentin, lůj, ocet a olej. Zachoval se nám předpis na bílou náplast a prostředek proti žloutence. Kleopatra, královna velkého Egypta r. 50 před Kr., rovněž obírala se sestrojováním různých přípravků. Sepsala pojednání o kosmetice, kdež pojednává o vzrůstu a rozmnožení vlasů, o různých kožních nemocech a jich hojení, v jiné knize zabývá se nemocemi ženskými. Nikomedes, král bithýnský, podobně zná různé přípravky jak pro léčbu vnitřní tak i vnější. Galenus uvádí zvláštní náplast po něm nazvanou, která prý byla dobrá proti vyrážkám.

Řím. Nesmrtelní básníci a spisovatelé římští, Ovidius, Plinius, Martial, Tibullus, Juvenal, Propercius, Catullus i jiní, zanechali nám ve svých vážných i satirických dílech neobyčejně jasný nástin o potřebách a požadavcích kosmetiky rozmařilých obyvatelů římských za časů Augustových. Zvláště přesný a určitý obraz v tomto směru dochoval se nám v básnických dílech, pojednávajících výhradně o denním životě a pěstění krásy, které zaujímalo velkou jeho část u vznešené dámy římské. Z pramenů tak bohatých, jimž podobnými sotva může se honositi kterákoliv doba jiná, nevyjímaje ani naší současné, uvádíme poznatky alespoň nejzajímavější.

Na noc natírala si vznešená Římanka tvář těstem ze střídky chlebové, rozetřené mlékem. Vynálezkyní tohoto chváleného prostředku byla slavná Poppea, dle níž také označováno těsto pasta popeana. Snadno je věřit Juvenalovi, že opatření to bylo ohyzdného a směšného vzhledu. Totéž bylo cataplasma, pasta z bobů, právě tak nevzhledná.

Jakmile ráno se probudila římská kráska, ihned lousknutím prstů zavolá komornou „Smaragdis“ a s ní polorozevřenou záclonou vstoupí otrokyně s noční nádobou ze stříbra, korintské bronzi neb komposice murhinské. Když skončen prvý akt, vejde „paní“ do oblékárny, či řekněme toaletní síně. Řada otrokyň a lidí, slyšení žádajících, třeba již kolik hodin na ni čekala. Tu pokyne dveřníci „Janitrix“ a určí, kdo má býti předpuštěn k slyšení z kupců, zaříkávačů a hádaček, na které se tehdy velice drželo, prodavačů a poslic zpráv. K „paní“, komu svolila, byl připuštěn, pro ostatní byla „nemocna“ nebo prostě hajala. Mladé a půvabné Římanky zvaly vždy domácího přítele k této ranní toilettě, aby mohl nahlédnouti do choulostivých tajů jejich půvabů.

A tu u vznešených Římanek čekala v předsíni řada otrokyň, by předstupovaly po řadě dle předepsaného postupu prováděti povinnou kosmetickou práci na své „domině“. Pro každou práci byla otrokyně jiná. Jiná pro mytí, jiná pro epilaci, jiná pro pudrování, jiná pro česání vlasů, mazání, jich vlnění, jiná pro podmalování očí, líčení pysků, úst, jiná pro masáž těla, pěstění nohou a rukou, jiná pro oblékání šatů a zvláště stanovena jedna pro skladbu záhybů na šatech, což bylo nejumělečtější specialitou vznešeného světa klasického Říma. Jiná otrokyně měla na starosti náramky, skvosty a jehlice. Každý obor působnosti měl jednu otrokyni a v tom tato vynikala dovedností vyhráněnou. A běda nešikovné, neprovedla-li cos přesně dle přání své velitelky, pak sledoval trest citelný, štulce, kopance, smýkání za vlasy, ano i bití, ovšem za neklasického doprovodu řečnického ústrojí rozhorlené velitelky. Otrokyně toiletní rozděleny na jednotlivé oddíly, dle pořadí své práce, jak z předsíně měly vstupovati do síně toiletní.

Nejprve otrokyně „Skaphion“ s hrncem čerstvého kozího mléka předstoupila a měkkou houbou omývala „kataplasma“, t. j. pokrývku a obklad s obličeje od předešlého večera, načež vonným výtažkem a mýdlovou koulí „smegma“ čistila obličej. Anebo pro odstranění tohoto suchého těsta omývána tvář vodou, do níž přidáno helenium, jehož nejdůležitější součástkou bylo tučně mléko oslice; jiným prostředkem bylo také lomentum (smývadlo, cididlo) z čisté pšenice a myrhy judské; dále užíván druh lektvaru, v němž nejúčinnější byla mastnota šťávy z rouna beránčího (náš lanolin). Jeden z názvů prostředku podobného je suint, zápachu odporného, též prý výborný na ňadra. Římané znali i mléko proti pihám, dodnes osvědčené. — Na důkladnější omytí bylo používáno i mýdel, a to tekutých i hustých. Nejhledanějším bylo galské z tuku kozlečího a popele bukového dřeva, ovoněné skořicí nebo nardou perskou. Původ mýdla přiřkl Plinius Gallům, leč nutno připomenouti, že je o něm zmínka již v bibli, ač mohlo se jednati také jen o rostlinu, mydliny tvořící (kořen mýdlice, saponaria). Po umytí rukou vhodné bylo natříti je mlékem osličím, aby zbělely a zjemněly. Na osušení sloužily lněné tkaniny. Zvláštní libůstkou či rozmarem bylo otříti ruce o jemný vlas dětský.

Po odstranění kataplasmatu sledovala půlhodinná koupel v lázni, po většině nádherně vypravené, která byla nezbytna v pravidlech kosmetiky. Koupel, ovoněná olejem jasmínovým s přídavkem mouky lupinové, podobného účelu asi jako naše otruby. Pak tělo vysoušeno látkou sindon pojmenovanou a po massáži třeno kovovým kartáčem, zvaným strigilis. Po lázni přišla chvíle pedikury, ku kterémuž účelu byl zvláštní nožík, který slul forfex. Jím operovaly i mozoly a kuří oka, neboť již tehdy bylo půvabem docíliti zdání malé nožky.

Velice důležitým činitelem v kosmetice římských dam byly krášlící pasty, jichž je počet nemalý.

Leč poslyšme římského pěvce lásky Ovidia, který nám nejen líčí v bujné fantasii rafinovaného labužníka a požívačného světáka všecky možné způsoby klasického milování až na hranice nejkrajnějších nemožností (Ars amatoria) vedle receptů znuděného a přesyceného záletníka na zbavení se využitých a nepohodlných již lásek (Remedia amoris), ale který zanechal nám též tři recepty na pasty pro šlechtění pleti římské krasavice (Medicamina faciei):

Po lázni a malém občerstvení ovocem a vínem přišla na řadu epilace, kterou prováděla otrokyně „Utricula“. Epilaci zanesli z Orientu do Říma Řekové. Prováděna byla na celém těle, zvláště pak na prsou, nohou, rukou, ba i obočí. Největší však péči věnovali podpaží, a to nejen ženy, jichž roucho po většině odhalovalo celé rámě, ale i muži zženštilí, ba i filosofové a řečníci, jako Seneka i Cicero, kteří považují tento druh kosmetiky neméně u silnějšího pohlaví za akt slušnosti. Dokonce nemilosrdným posměchem stíhaly ty, již neodpovídali těmto jejich pojmům esthetickým. Místa choulostivější natírána pemzou anebo této podobným práškem, pumex catanensis zvaným. Na tvář jako jemnější prostředek dáváno psilotrium a dropax; místa méně choulostivá a viditelná prostě holili.

Nevyhnutelným příkazem slušnosti byla také epilace nozder; na vytrhování těchto byly pincetky, zvané volsellae.

Pozoruhodnou péči věnovali Římané čistotě uší, používajíce k tomu tyčinek ze slonoviny, opatřených na jednom konci žlábkem.

Když kůže byla očištěna, vyleštěna, ohnětena a upravena, přistupuje otrokyně „Phiale“ namalovati skráně na bělo a růžovo. Líčidla byla rozetřena a pak rozdělána slinami zmíněné otrokyně. Proto Phiale již časně ráno musila rožvykovati vonné pastylky, aby dutina ústní byla aromatisována a z úst ji nepáchlo, aby potřebné sliny byly navoněny. Proto před početím líčení musila Phiale dechnouti na zrcadlo a toto podati své velitelce, by se mohla přesvědčiti, zda z úst otrokyně nelibě nepáchne. Otrokyně vyjme práškované líčidlo červené (obyčejně košenilu, lakmus nebo anchusu) z narkethie, t. j. drahocenné nádobky křišťálové, rozdělá vlastními slinami a nanáší na pleť své velitelky.

Jak pohlíželi tehdejší esthetové na líčení, dosvědčuje nejlépe Ovid, který praví: Žena, jež miluje, má býti bledá, aby patrno bylo, že srdcem svým je zaujata, a proto dámy, jež chtěly zajímavě působiti dojmem sentimentálních, trpících, zamilovaných, ba i souchotinářek, nanesly na svou tvář lehkou vrstvu běloby a křídy; prvé však líčidlo dle Martiala trpělo deštěm, druhé sluncem; existovala také směs obého. K témuž účelu pily i dávky cuminu, podobně jako naše chudokrevné dívky ocet. Ty, jež měly přirozenou barvu přezrálé moruše, musily ovšem vynaložiti mnoho péče, aby dle příkazu Ovidiova docílily pleti mramorové.

Přes to však byly zase jiné, jež dávaly přednost nádechu pleti oživené, dodávajíce tváři, čeho nedostatek svěží krve odepřel. V tomto případě podle údajů Horácových užíváno bylo tří druhů červeni: minium, karmin a jakási barevná součástka z výmětu krokodilova. Tato ličidla nedávala začasté pouhého nádechu pleti, ale zastírala i stopy věku. Básníci současní měli tu o předmět více ku posměšným svým epigramatům. Tak praví Martial varovně: Zlo, které je skrýváno, často více na sebe upozorňuje nežli sama skutečnost. Juvenal je méně galantní, když se posmívá tváři těstem obložené, na niž lepí se rty nešťastného chotě, a která je někdy spíše podobna rudému vředu nežli něžnému obličeji. Všechna tato vážná i posměšná napomenutí došla jako vždy malého slechu.

V tom co „Phiale“ měla plné ruce práce, stojí pohotově již následující dívka „Stimi“, držíc v levé ruce nádobku s mastičkou a v pravé štěteček na omalování řas a obočí. Otrokyně „Stimmi“ jméno své měla ad stibium=antimon (černá barva), která používána k zmíněnému líčení. Malování očí naučily se dámy římské od Asiatů. A sice kresliti antimonem řasy, víčka i obočí; s připomínkou toho, co dovídáme se o epilaci, možno souditi, že dávaly přednost kresbě před ozdobou, již uštědřila sama prozíravá příroda. Ostatně zvyk tento je velmi starého data: již v bibli prorok Ezechiel naň vede stesky. Později následovaly i prostředky jiné, jako olovo, šafrán, pýr, jež uvádí Ovid v hořejší již zmíněné knize Medicamina faciei. Radí také zásyp jakýmsi jemným práškem mezi řasy, aby se zdály oči rozšířenější; doporučuje ku zvýšení půvabu také podložiti a doplniti oblouk obočí. K účelu tomu sloužila zvláštní jehla kouřem očernalá. Plinius dává přednost prášku ze spálených a rozmělněných vajíček mravenčích. Martial však posmívá se milence, když jej chce okouzlovati obočím, jež si ráno dovedně zhotovila. Dle veršů těch možno však, že jednalo se o nalepená obočí ve tvaru vystřiženého úzkého poloobloučku, jež byla také pomůckou okrašlovací.

Pravděpodobně užívali Římané i nálepků na tvář, zvaných splenia, černých a kulatých, jež rozsety po tváři měly za účel skrývati skutečné skvrny a vady pleti. Mimo nálepky byla to i malba štětečkem ve tvaru přibývajícího měsíce. Týž zvyk dochoval se dodnes u žen tunisských, které odvarem duběnek nebo šafránu kreslí si na tváři drobné krajkoviny, připomínající lístečky stromů, což prý je ozdobou originelní i našemu oku půvabnou.

Po služce „Stimi“ nastupuje děvče „Mastiche“, nesoucí na zlaté misce klejopryskyřici mastix z ostrova Chios ku žvýkání, aby římská dáma, měla-li vykotlané zuby, zamezila nepříjemnému zápachu z nich. Vedle toho měla Mastiche více nádobek s pemzou a různými prášky, rozetřenými vonnými essencemi pro čištění zubů. Tyto pěstily se již tehdy pomocí kartáčku a zdá se, že byla známa i škrabátka na jazyk. Ústa pak vyplachovaly vodou lehce ovoněnou, jež nesla jméno svých proslulých vynálezců, Cosmy nebo Nicera, dodávající dechu čistoty a obsahující ponejvíce šafrán a z Paestum růži. Týž Cosmus vyráběl i desinfikující pastilky, a sice z myrty, lentišku a feniklu. Není bez zajímavosti, že těmito vonnými prostředky hleděly často vznešené dámy zastříti zápach lihových nápojů, jimž mnohé nezřízeně holdovaly, jak s opovržením žaluje slavný Plinius. A Catullus prozrazuje nám ještě jiné hnusnější tajemství Římanů: jako prostředek odsuzovaný a přece ostrým svým účinkem chválený, diskretně v alabastrových vázách neb v drahocenných onyxových láhvičkách přechovávanou pastu z mastíxu a pemzy rozdělanou moči nevinného pacholátka pro cídění dutiny ústní. Zvyk ten byl prý zavlečen ze Španěl a dodnes udržuje se mezi primitivními obyvateli katalonskými. Zuby churavé dávali si Římané nejen plombovati, ale i nahrazovati umělými. Jedním z nejznamenitějších operateurů byl Cascelius, který znal zhotovovati i plomby zlaté. Na výrobu zubů umělých používali různých více méně trvanlivých tmelů anebo prostě kosti obyčejné i slonové. Tyto pak připevňovány zlatými sponkami. Také byla již známa výroba celé řady zubů, jež bylo možno libovolně nasazovati, neboť Martial vypráví o dámě, která zuby své svlékala právě tak lehce jako svůj oděv.

Úprava vlasů. Když takto zbavena byla římská krasavice noční masky a nalíčena v obličeji a na očích, zuby majíc v pořádku, podstoupila úpravu vlasů, k čemuž byl druhý sbor otrokyň. Tu přistoupila nejstarší a nejzkušenější z děvčat „Nape“ a sundá domině ozdobný měchýřový čepec. Domina totiž včerejšího dne odpoledne vprášiti si dala vysušovací prášek do vlasů. Aby mohla do města „na procházku“, dala vpraviti si vlas poprášený ve zdobný, drahocenný čepec. A nyní čepec sundán. Oh, jaká krása, — vlasy zčervenalé jak Aurora, domina spokojená, samolibě se usmívá a otrokyně hlučně pochvalováním jásají. „Nape“ vezme vlas a opatrně louhovou vodou promývá, osuší a potírá mastí galskou, načež musí býti kštice občas vystavena paprskům slunečním.

Římané naučili se barviti vlasy od Britanů, kteří snažili se zastříti svoji ryšavost, jež mezi nimi převládala. Je to ostatně umění, v němž stali se Římané mistry, mající mnoho rozmanitých pomůcek. Vedle slupek ořechových užívali zvláštního, nám nyní neznámého prostředku, jménem Mattiacae pilae, kuličky matiacké (dle zaniklého města Mattiacum u nynějšího německého Wiesbadenu). Jiný přípravek dle Plinia byla smíšenina z těla pijavky a octa, zkvašená v olověné nádobě, účinku prý tak mocného, že při natírání vlasů bylo doporučeno podržeti v ústech oleje, aby i zuby nezčernaly. Rada tato vedle šarlatánství může obsahovati i zrnko pravdy, neboť většina těchto barviv obsahovala nebezpečnou rtuť, olovo a jiné t. zv. těžké kovy, které kazily a vyviklávaly zuby. Za časů bojů Římanů v Galii a Germanii oblíbily si římské dámy barvu vlasů ohnivě zlato-žlutou dle domorodců galských a germánských. Která krasovláska nebyla obdařena od přírody touto barvou, zjednala si jednak ostrými žíravými mýdly (spuma canstica) a pomádami proměšovanými vlhkým popelem dřevěným. Takovéto pomády připravoval cinerarius (cinis=popel). Odstíny žluté stupňovány od barvy světlé až do ryšavosti. Bývalo pak i libůstkou barviti vlasy různými tony, dokonce i modrými. Všechna barviva měla více méně jednu společnou nectnost: špinila, ničila vlas, ba i životu byla nebezpečna.

Jednou z nejzákladnějších věcí v kosmetice vlasů byla smíšenina jistého výtažku a oleje (oleum flagrans); také oblíben byl morek jelení. Kleopatra je tvůrkyní receptu, v němž hlavní součástkou byl tuk medvědí; předpis, který z Egypta ujal se v Římě a byl tam ve velké vážnosti. Plinius zanechal nám mnoho jiných, jichž příměsky jsou však málo lákavé, jako: hlava, žluč i výmět myší, pepř, čemeřice a pod. Jedině snad cennými, leč i nebezpečnými prostředky proti vypadávání vlasů byly ty, jichž základem byl praeparát ze španělských mušek.

Někdy v touze po modě šla odvaha římské krásky tak daleko, že když její bujný, hnědočerný bohatý vlas vzdoroval velitelské vůli její a všem barvidlům na rezato a marně očekáváno objevení se červenohořlavé barvy, tu raději bohaté kučery se uřízly a na hlavinku posazena paruka.

Vlasy umělé. Bohatství i nedostatek vlasů měly v bájesloví i ve skutečném životě Římanů velký význam ozdobný i symbolický a proto se velice přičiňovali uvarovati jeho ztrátě. Tak na př. tonsura byla značkou otroctví, označení to, které kněžstvo katolické přejalo z té doby na znamení pokory. Pověst praví o Césaru, že před veřejností zdobil hlavu vavřínem především proto, aby zakryl velkou lysinu svoji.

Dochovaly se nám zprávy, kde majitelka „módního závodu“ v Římě, blíže chrámu Herkulova, oznamuje, že právě dostala zásilku překrásných, sikambrišských zlatých bohatých vlasů z Porynní. Ovšem paruk užíváno u dam zpočátku jen v nejnutnější potřebě a nouzi, neboť v lázních, které byly veřejné, mohla býti velice lehce intimní tato vlasatá diskrétnost pro potěšení ostatního klevetivého dámského Říma prozrazena. Vždyť štiplavý Horác při nejbližší příležitosti posmívá se čarodějnici Saganě, když ztratila vysoko nadoudanou paruku. Později parukářská však moda šla tak daleko, že hotoveny vlasaté přikrývky i v mramoru, by mohly býti sochám paní v různých formách vsazovány na hlavy dle měnící se mody. Barvícími pomádami na zlatohlavé vlasy vynikl nejvíce voňavkář, který měl svůj krámec u cirku Maximova.

Pro paruky používáno ponejvíce vlasů otroků germánských, jež skýtaly materiál jednak na celé paruky, jednak na přídavky účesů. Římské dámy později neostýchaly se veřejně v bazáru Municiově opatřovati své nákupy zmíněných přízdob. Básníci tropili si žerty z této dámské potřeby, leč móda, jako vždy, překonává i posměch. Domitián zpodoben je na medailonech s účesem, který nemůže býti ničím jiným, než parukou rovněž Othon a Galba.

Prapůvod paruky nutno vlastně hledati mnohem dále, takže Římané jistě nebyli jejími vynálezci, leč pravdě nepodobno jest, že by byli neznali používati jejích výhod. Vypráví se na př. o slavném Mausoleovi, jemuž Artemis dala postaviti blíže Halicarnassu skvostný náhrobek, který dal vlastně jméno všem toho druhu slavnostním pomníkům, že týž Mausol byl také pověstný zmíněnou ozdobou hlavy. Rovněž jeho poddaní byli podrobeni příkazu přikrýti za tím účelem dříve oholené hlavy touto méně půvabnou náhradou. Možno souditi, že i zdokonalené již paruky římské byly ještě velmi hrubého vzhledu, často pouhé srstnaté kůže kozlí (hoedina pellis), což dávalo vznik vtipu o dobře obuté hlavě (caput bene calceatum), a Martial posmívá se dokonce: „nic není potupnějšího nad plešatou hlavu“. Vedle našich dovedně neznatelných příčesek byly to pomůcky velmi primitivní. Spíše ženy docílili větší rafinovanosti a pokroku v tomto směru, tak že Juvenal mluví dokonce o pravých stavbách a věžích, jež obtěžkávaly hlavy dam. Týž básník naříká na toto obelhávání přírody, před nímž často chvěje se rozhořčením i sama morálka. Tak na příklad pověstná Messalina při svých nočních toulkách do nechvalné čtvrti suburské přikrývala svůj černý vlas křiklavě žlutou parukou, odznakem to milostnic, právě jako v obleku barva modrá, jak s nářkem prozrazuje týž básník. Slavius Avianus pichlavě veršuje o nehodě, která sesměšnila jednoho ze slavných hodnostářů římských: zlomyslná, dovádivá bora shodila mu totiž paruku s hlavy. V podobném zmatku octla se jedna z krásek, jejíž bohatství vlasů obdivoval slavný Ovid, a která při jeho nepředvídané návštěvě paruku svou v rychlosti posadila obráceně. Zahanbení to, jak praví, pro dámu nesmírně kruté, jež nepřeje ani svému nepříteli. Po této zkušenosti dává týž básník dámám radu, aby s podobným nedostatkem zamykaly se na závory; těm pak, které naopak oplývají bohatstvím vlasů, dovoluje, aby přijímaly své ctitele při toiletě, při níž mohly by se pochlubiti vzácným tímto majetkem. Možno ještě připomenouti, že dámy římské, byvše postiženy epidemií, která působila vypadávání vlasů, vzývaly o pomoc Venuši, a když pak zlo zase pominulo, z vděčnosti daly postaviti sochu této bohyně v postoji česající se ženy. Dámám, jimž nebylo třeba ani barviva, ani přídavků vlasů, zbývala ještě neméně důležitá péče o účes, který také podléhal módě.

Než jděme zpět do budoiru naší římské krasavice. Když „Nape“ sundala čepec a promyla, pomazala a urovnala vlas, nastupuje práci „Calamis“, kroutilka kudrlinek teplými želízky (calamistrum). Želízka ohřívala si v horkém popeli ve stříbrné nádobě. Zatím co vlásky svlékány s papyrusových smotků, na nichž byly navinuty a dokrucovány na skráních a čele, rozprašovala z úst „Ptekas“ do vlasů své velitelky obratným výcvikem olej nardový a vonné orientální essence, by po celý den vydechoval vlas libě páchnoucí vůni.

Rozmařilá Římanka v různostrannosti svého účesu neznala mezí, chtíc předčíti novotou své soupeřky. Byla účesů taková rozmanitost, že popsati je bylo by prý, jak praví Ovid, snaha tak bláhová, jako počítat žaludy na mohutném dubu, včely na hoře Hyble a divá zvířata Alp. Přes to však poučuje dále: tvář podlouhlá vyžaduje vlasy nad čelem rozdělené, lehký uzel na vrcholu odkrývající ouška sluší spíše tvářím oválným, jedna nechť dává poletovati svým vlasům po ramenech, jiná má vyzvednouti copy dle vzoru Diany, jiná zase okouzluje vlnami bujně zkadeřenými. Dle vkusu Juvenalova nejpůvabnější prý je sepnouti vlasy světlou síťkou; tedy i tato pomůcka je již úctyhodného stáří. V marnivosti své v účesu zacházely ženy římské až do pošetilostí, čehož důkazem je mramorová socha Julie Semiamiry, matky Héliogabalovy: sochař musil být při modelaci pamětliv požadavku, aby účes dle potřeby mohl býti sňat a nahrazen časovějším.

Pochybno však zdá se, že by Římanky při svých přísných pojmech o čistotě byly pudrovaly svůj vlas.

Toliko co výraz nejvyššího smutku a sebezapomínání bylo také zvykem z bible nám známým sypati vlas popelem nebo prachem. Budiž však dovoleno připomenouti, že zmíněná bible poučuje nás o tom, kterak ženy israelské méně přísných zásad čistoty zaprašovaly svůj vlas, a to ponejvíce zlatem, které zářilo prý kouzelně ve vlasech; bývalo to zvláště ve slavnostních chvílích a obřadech, při nichž i hoši přisluhující zdobeni byli tímto rozkošnickým způsobem.

Také Homer vypráví o Priamovi, dovídajícím se o smrti syna svého Hectora; nebo Euripid předvádí nám Elektru, chystající se pomstíti zavraždění otce svého Agamemnona.

V mastech a essencích utrácely Římanky znamenitě peněz. Byli to hlavně vyrabitelé pomád, krémů, voňavek, essencí, vykuřovadel a pudrů na podkladě vonného kaktu a spicanardu z Indie, vedle starověkých kupců alexandrinských a z Antiochie, kteří vždy nové a nové preparáty s novými a novými fantastickými lákavými jmény, vždy s novými obměnami a honosivým vychvalováním školenou vynalézavostí rafinovaného obchodníka uváděli do obchodu na ulehčení měšce nejen nejvyšší římské aristokracie a vysoké plutokracie, ale často i na odírání kapes středních vrstev klasického Říma, pro své obohacení. Crito, tělesný lékař císařovny Plotony, popisuje dvacet pět nejhlavnějších druhů takovýchto mastiček a Fabricius podrobně uvádí jich obchodní jména.

Když otrokyně „Pseka“ dokončila svůj um, předstoupí „Kypassis“, vnadná plnovděká černoška, takto vychytralá sprostředkovatelka všelikých intimních i mnohdy dosti choulostivých záležitostí své dominy a proto byla velice oblíbená a oceňovaná u své velitelky a jí zvláště vyznamenávaná a odměňovaná. Otrokyně tohoto druhu bývaly obyčejně tímto svým výhodným postavením intrikánky a pomocnice k záletným dobrodružstvím svých velitelek a mladých pánů římských. Při toiletě bylo jejich prací vyčistěné, pročesané, namazané, voňavkou napuštěné a takto připravené vlasy ještě jednou srovnati v záhyby a pletence upraviti a utvořiti konečnou úpravu čučku (nodus), jehož varianty byly z míry četné. Upraviti uzel vlasů (který někdy až i 30 cm byl dlouhý) na zádi hlavy tak, aby přes den vydržel, bylo nejtěžší součástí toiletty vlasové. Hlavní úlohu ovšem zde měly hřebeny a jehlice (acus discriminalis). Jimi podchycovány a přidržovány jednotlivé prameny vlasů. Byly prosté ze dřeva (lignea), jimž podobné dodnes nosí prostší ženy v okolí Říma, stříbrné nebo zlaté, hladké neb ryté a řezané, kovové neb kostěné, obyčejně plné, většinou drahokamy zdobené. Někdy však byly i duté a obsahovaly jedy. Tacitus vypravuje o připravovatelce jedů pro prsteny a jehlice, Martině. Takovouto zlatou jehlicí, již s výčitkami vášnivě vyrvala ze svých vlasů, Fulvie a probodla jazyk mrtvole Ciceronově, aby se pomstila za urážky, jichž utrpěla od slavného tohoto řečníka. Podobnou jehlicí prý, dle Dion. Cassia, byla smrtící vražedná zbraň Kleopatřina, leč pověst o smrti jedem zmije více se ujala.

Místo i doba věnované účesu měly velikou důležitost v denním životě římské dámy — hotový prý to válečný stan.

Dle římských předpisů musily se zdobičky vlasů a kadeřnice učiti delší dobu umění povolání svého u zkušeného některého z mistrů městských. Která se učila pouze dva měsíce, nebyla pokládána za vyučenou.

Kypassis opatrovala též skříňku se šperky a jehlicemi, kterými upevňována i toiletta a byla to zodpovědnost a starost nemalá při tehdejším bohatství a rozmařilosti římské patricijky.

Vášeň pro šperky byla u Římanek nezřízeně vyvinuta, zdobily se jimi od rána po den celý, tak že nádherymilovnost tato pohnula ku vážným důtkám i shovívavého Ovidia. Zmiňuje se o náramcích armillae v podobě hadů z těžkého zlata, které vážily i deset liber, což málem pravdě nepodobno, aby dámy rozhýčkané pro pouhou ozdobu snášely toto břímě. A přece na dotvrzení pravdy svědčí i slova Petroniova. Zvláštní oblibě těšily se amuletty. Byly to prsteny, chránící prý kouzelné před uhranutím a zlými vlivy. Bývaly z jaspisu s vyrytými nápisy, jako: salvos ire. Lucian ve své komedii „Lhář“ prozrazuje, že ku zhotovení těchto prstenů nejhledanějším a nejvýznamnějším byl kov, získaný z meče popravčího (aes patibuli), — tedy snadněji dosažitelný. Měl-li však amulet míti všechny ctnosti talismanu, musil býti posvěcen knězem v chrámě Serajově, a to pod vlivem téhož znamení zvířetníku, jemuž podléhala určitá osoba svým zrozením; byla to směs pojmů magie s astrologií, věd to, těšících se vážnosti u Římanů. Zdá se, že v rozmařilosti své zdobily dámy i palce nožek svých prsteny, rozumíme-li správně veršům Martialovým. S přepychem až nerozvážným a nebezpečným krášlily své uši: třemi až čtyřmi velkými perlami ověšovaly každé z nich, libujíce si v jemném chřestotu jako zvuku drobných rolniček, jež provázelo každý nepatrný pohyb, majíce pro tuto hříčku název crotalia, a nedbajíce, že přílišnou tíhou touto prodlužují až do nevzhlednosti boltce ušní. Juvenal i Ovid mají pro to svá varovná a důtklivá, leč marná napomenutí. Antonia, choť Drusova, zavedla dokonce ozdobu v podobě zlatých rybek (in aures piscibus addunt), jichž byla velkou milovnicí.

Co dodávalo šperku v očích nádhery chtivých Římanů zvláštního posvěcení, byl vznešený původ prvních majitelů, často sesazených vladařek i králů. Bohatá dáma střídala klenoty své, jež uzavírala do dvou různých skřínek (dactyliotheca); jiné ozdoby masivnější určeny byly pro zimu (hibernum), jiné pro léto (aestivum), lehčí s kameny ve slunci zářivějšími. Zajímavo je, že o diamantu — ač byl jinak znám — jako o šperku není zmínky; nebylať ještě v té době znalost tak vzdorných nástrojů, které by drahokamu tomuto dodaly skvělé oslňující zářivosti. Posléze možno tvrditi, že dobu vlády císaře Augusta ve přepychu klenotů nepředstihla snad žádná jiná.

Když úprava hlavy římské paní byla skončena, tu „Nape“, kterou paní domu zvláště dala v úpravě hlavy a vlasů vycvičiti, jako nejstarší a nejzkušenější ještě jednou vše přehlédne a případné závady opraví, aby bylo vše v pořádku. Nyní nastala opět starost jak pro dominu tak pro Nape nemalá. Bylo se rozhodnouti, má-li na účes býti postaven diadem aneb sepnouti vlasy nad čelem zlatým pasem a po stranách spustiti kštici v kudrnách. Je domněnka, že i tehdejší dámy měly jakési časové módní zprávy, jimiž řídily se i v účesech.

Při všem tom shonu, hluku a chaosu různých prací, pobíhání, řečí, klepů a gest, nejubožejší byla a měla nejméně záviděníhodné zaměstnání a povolání „Latris“, otrokyně držící před dominou zrcadlo, stříbrnou to velkou kovovou desku, po krajích bohatě ornamenty i figurkami zdobenou a namnoze vzácnými kameny vykládanou. Někdy ovšem i ctitelé římské krasavice vyznamenáváni byli podržeti při účesu zrcadlo, v němž milovaná jich kráska se shlížela, úkol to trochu nemužný, jak štiplavě píchá Horác, leč pro seladony k mlsnému přiblížení se příležitost vítaná. Ale pro otrokyni uděl byl to přetrpký. Tato musila na každý pohyb a pokyn své velitelky pilně pozor dávati a dle rozkazu paní své neustále měniti polohu zrcadla, aby přísná domina pokud možno co nejlépe viděla v nejpříznivějším světle krásu svou. A mnohé dámy ve svém rozmaru a marnivosti počínaly si mnohdy velitelsky hrubě až i odporně a byly tak nemilosrdny a neúprosny, že často, jak s politováním líčí básníci, docházelo ke krutým výjevům, při nichž polonahé otrokyně musily přijímati z něžně pěstěné ruky vznešených velitelek zlé údery a poličky, ba často svíjely se pro nejmenší neobratnost i pod ranami biče až do krvava, někdy rozvzteklená domina otrokyni ubohou ve zlosti až pokousala, za vlasy dala pověsiti a práskati na tělo nahé, a nestačil mnohdy ani podobný trest; zaznamenány jsou i případy, kdy nebohá otrokyně vydána byla ku potrestání katu, ba i ku popravě, pověšena byvši za vlasy. Bestiálnost tuto možno si vysvětliti jen prostředím, které od mládí v cirku a zápasech otupovalo ženy a je olupovalo o cit a vychovávalo v názoru, v němž otrok nebyl vůbec považován za člověka. Dle Ovida byly však i dámy, o nichž mohlo se bezpečně říci: kadeřnice její může býti klidna, není z žen, jež by jí rozervala tvář nehty, aniž jí bodala rámě jehlami.

Zrcadlo bývalo obyčejně velice vzácný kus umělecké práce, a běda kdyby nebohá Latris nedopatřením neb snad neopatrností ho poškodila neb dokonce rozbila, pak stihl ji trest krutý, ba začasté šlo i o život. Po dokončení toiletty hlavy předstupuje otrokyně „Karmion“, která čistí, ostříhá a vyleští nehty na rukou, tudíž manikura. I toho byli Římané velice dbalí. Kdo nebyl zámožný, tak že celou řadu otrokyň si nemohl vydržovati doma, ten zašel do krámce bradýřova. Na pěstění prstů, nehtů a na jich krásu kladena váha nemalá.

Po všech těchto pracech následuje pak úprava šatu, kde vystřídala se v práci a posluze opět řada otrokyň. Podrobnosti ovšem vymykají se řádkům těmto. Leč letmo sáhněme aspoň v bohaté museum toto.

K ústroji vydržovala si bohatá dáma celou řadu žen, jež na zatlesknutí do dlaně, které mělo význam našeho zaznění zvonku, musily býti pohotově službou. Postavy Římanek: dle vzoru klasických bohyň byly po většině štíhlé. Obleky ukládány do ebenových skříní, bohatě zpravidla vyřezávaných, totae de capsula zvaných. Aby prachem netrpěly, bylo je třeba proklepávati měkkým chvostem zvířecím. Zhotovovány byly buď z hedvábí assyrského, bavlny indické a vlny, a to ve výběru všech barev. Charakteristickým oblekem vznešených, patricijských dam byla stola, dlouhá a široká bílá tunika, vzhledu velmi důstojného. Na rukou připevněna kovovými kruhy, na těle dvojitým pasem splývala v četných měkkých záhybech, tvoříc i vlečku. Byla výsadou žen bezúhonných; ženě pochybné nebylo dovoleno ji obléci, — a vyhledávána s oblibou postavami menšími, jež délkou svojí zdánlivě zvětšovala. V tomto ústroji vyslána byla Vetrurie ku Coriolánu a v něm i zpodobována Junona. Jiným oblekem byla impluviata a patagiata, kteréžto se zálibou volily mladé ženy a dívky. Někdy zdobily ramena jakousi šálou, peplum zvanou, jež na prsou sepnuta byla kamejí. Jindy bylo to palium ne nepodobné našemu plášti; obojí tento svrchní šat je původu řeckého. Pallium bylo společně i mužům, tak že mnohé ženy na důkaz svornosti manželské nosily jeden a týž; není prý ovšem zmínky o podobné shodě mezi pověstnou Xantippou a Sokratem. Ovid seznamuje nás ještě s jinými jmény obleků, jako regilla, linteolum, laconicum, plumetite, významu však méně důležitého.

Šněrovačky a orthopedie. Na snadě je, že na vrchol povznesené zásady esthetiky přikazovaly úměrnost tvarů, ničím nevybočujících, jež by nerušily jakékoliv známky přílišného blahobytu. Překvapuje však, připomeneme-li si díla slavných sochařů, že i útlý pás byl příznakem zvláštního půvabu. Překypující tvary kterékoliv části těla dámy mírnily často dosti násilně zvláštními pomůckami v podobě těsných ovinů, kterými hleděly docíliti potřebné pravidelnosti. Zvláštní podušky správně umístěné napomáhaly zase doplňovati nedostatky těla. Dobře vystihuje Ovid svými verši snahy tyto: jak trapným prý je býti svědkem námahy této a jak obdivován je výsledek její.

Obuv. Přirozeně, že půvab těla měly doplňovati i pěkné formované nožky. Pro tyto doporučuje Ovid vysoké, ozdobně zpracované kothurny, jež krásu jejich ještě stupňovaly. Méně zdařilým nožkám svědčil prý jistý druh střevíců z bílé kůže, které je spíše zahalovaly. Ovšem bylo nutno vyvarovati se obuvi příliš volné, jako těsné, stužky a řemínky nesměly se bolestně zařezávati do masa, neměla-li utrpěti pleť chodidla i ladnost kroku — jak poučuje dále Ovid. Římský svět dámský znal vedle jmenovaných ještě tyto druhy: soccus, naše to trepky, crepida, vysoké polobotky se šněrováním, uncinus, střevíce s ohnutou špicí, a sandalium, v nichž zpodoben je na pověstné mosaice pompejanské Empedocles, stoupající na Etnu. Vysoké podpatky i silná podešev přispívaly již tehdy ku nevinné lsti postavám menšího vzrůstu. Tak dobromyslně žertuje na př. Juvenal: „Hleďte tuto obryni! Promění se rázem v trpaslici, zbavíte-li ji vysokých kothurnů.“ Ještě dovolena budiž malá poznámka o pověrčivosti Římanů, které obé pohlaví stejně podléhalo: obléci pravý střevíc na levou nohu, anebo naopak bylo nepříznivou předzvěstí dne; zní to spíše jako vtip a přece sám slavný Augustus — jak prozrazuje Seuton — přikládal malému tomuto nedopatření postrašující význam.

A tak vystrojil jsem Vám drahé čtenářky klasickou římskou madame. Ovšem všecky variace pochytiti nemožno. Otrokyně ovšem se tak nekrášlily, kromě milostnic. — Leč urozená Římanka, toť vrozená byla rozmařilá fintivost s celým aparátem kosmetické své laboratoře. Takováto byla často výbojná a dobývačná výzbroj velkých i malých pomůcek, jimiž okouzlovaly ve spojení s darem vrozené krásy, podmíněné již pouhým příznivým podnebím, nádherou přírody, volností a nespoutaností všeho způsobu života vznešené ženy slavného Říma. Všechna tato vrozená a tolikerými často i pošetilými a odsuzovanými prostředky zvýšená krása nevyzněla však nadarmo, neboť nadchla současné básníky, nejednou spoluvinníky a oběti tohoto podmanivého kouzla, k myšlenkám a dílům nesmrtelným — toť skutečnost, která dává zapomenouti i mnohou nectnost nádherných těchto bytostí.

Neméně a snad i nebezpečnější byla výzbroj duševní, ona jistá dovednost i duchaplná lest, kterou od mládí učila se blahobytná Římanka vhodně a s mistrností ovládat; umění to, které možno nazvati jakousi kosmetikou duše.