ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jednou chudák vdovec, měl malou holčičku, Zdeničku. Bývali v chaloupce se zahrádkou, sázeli si brambory na políčku za humny, v létě sbírali klestí, paběrkovali po polích, v zimě seděl tatínek za stavem, Zdenička pletla koše. Ale po dva roky se neurodilo, práce nebylo, nebylo odkud vzít na živobytí, čím zaplatit dáňku, až přišli páni od úřadu, dali vybubnovat, nazítří se bude prodávat chalupa, zahrádka, pole, domácí zvířata, všecko.

Tak tatínek seděl na večer ve světnici smutný, hlavu v dlaních, Zdenička plakala, šla se rozloučit se svými zvířátky, jim si požalovat.

Ovečce uvázala na krk červenou pentličku, mosaznou rolničku, kačence, paní Lindušce, nalila do korýtka vody a nasypala sekaných kopřiv s brambory, kohoutovi Kokrháči zasypala zrní, trojbarevnému Mackovi ulila mlíčka od své večeře na misku, podívala se i do chlívka, kde bydlil kozel Nebojsa, dala mu tam čerstvé lupení a pak si sedla u Voříškovy boudy, hladila ho po krku, odvázala, litovala, jakého pána dostane na druhý den, hovořila s ním, až slunce zapadlo, bylo potřebí podat večeři.

Voříšek, chytrý pes, oběhl stavení, očuchal vrátka, zaštěkl na vrabce v bezinkovém roští, pak zdvihl petlici u kozího chlívka a zavolal také Macka na dvůr — na poradu. Když se všichni sešli, pověděl jim, co slyšel, co je očekává. Ovečka litovala, že jí nebude nikdo dávat sůl lízat, kačenka se starala, nedá-li nový hospodář louže na dvorečku vysušit, Macek zas měl starost, kdo ho bude na klíně chovat, dávat mu máčenou žemli k svačině, tak každý se o cosi bál, jen kozel, — odjakživa byl rebelant — prohlásil, že on proti takovému prodávání protestuje, že bude lip sebrat se a jít do světa, a hned si také sebral chlupatou deku do řemenů zabalenou, udělal si ranec na cestu. Voříškovi bylo líto, že nikdo hospodáře a Zdeničky nevzpomíná, vyčítal jim, že nejsou vděčni, ale nakonec také prohlásil, než novému pánu sloužit, to že raději půjde pryč. Tak se všichni přichystali na cestu, kačenka si vzala mošničku, ještě po babičce, a Voříšek svázal do uzlíku všechny kosti, co měl u boudy zahrabané, naschráněné pro kmotra příhodu, a než se docela setmělo, už byli na cestě do lesa.

*

Voříšek na předku hledal cestu, kozel poskakoval bujností, škubal listí, ovečka cinkala zvonečkem, pásla se v trávě, kocour se plížil mlázím, číhal po ptácích, kohout s kačenkou jim měli co stačit.

Ale spustil se déšť, liják, bouřka, Voříšek ztratil cestu, nevěděli kudy kam. Tak kozel povídá:

„Kokrháči, vyleť na strom, podívej se, kde hoří světýlko.“ Kohout vyletěl, rozhlížel se mýtinami, lesy, hvozdy, dolinami, najednou zakokrhal — uviděl světýlko. Sletěl v tu stranu a hned se všichni dali tou cestou, hledat nocleh.

Dojdou pusťatiny, tam stojí chaloupka, z okénka hoří světlo do tmy. Radili se, co a jak, až se uradili, že kozel Nebojsa je udatný, dosáhne do okna, ať se jde tedy podívat, co to tam je zač. Kozel se sebral a šel, už neposkakoval, ale přece došel, zdvihl se na zadní nohy, hleděl do světnice. Co vidí, loupežníci tam sedí — Petrovští. Na stole hromady zlatých peněz, kolem stolu jeden větší raubčík než druhý, kouří a pijí, křičí, až ten v čepici s ušima třískl pěstí do stolu a povídá:

„Ať mě v té ráně čert vezme, není-li to zlodějské dělení.“ Kozel se lekl, jak muž třískl do stolu, trkl do okna, až se sklo rozsypalo, a do jizby hledí chlupatá tvář, dlouhá brada, tlusté pysky, vykulené oči a dva rohy — ďábel hotový. Loupežníci ani nečekali, až přijde pro ně do světnice, ztratili se ve tmě jako pára. Kozel se zprvu schoval, ale když viděl, chalupa prázdná, nic se nehýbe, šel, oznámil, že je bydlo dobré, možná přenocovat.

Tak šli dovnitř, každý se usadil, jak se mu hodilo. Ovečka si lehla hned u dveří, kačenka vlezla do ošatky vedle peci, Voříšek se svinul pod lavicí, kohout si vylétl na hambalky, seděl tam jako na hřadě, kozel zalezl pod stůl a Macek si lehl rovnou na stůl na pytlíky zlatých peněz.

Tak byli všichni dobře uloženi, před bouřkou schováni, ale milí raubčíci klepali venku zuby, záblo je a měli strach, co se děje. Konečně se všichni zas našli v Staré rokli, rozkřesali oheň, uvažovali, co to mohlo jen být, co je mohlo vyděsit. Zdálo se jim to být přece jen podivná věc, kde by se vzal dnes čert na světě, tak se ustanovili, že se Honza má sebrat, vrátit se k chalupě, vyzpytovat, co se tam děje. Honza srdnatý nebyl, ale odjakživa byl ke všemu svolný, natáhl si pytel přes hlavu a šel. Přijde k chalupě, déšť jen crčí po střeše a vítr tluče okenicemi, ale v chalupě tma a ticho. Tak si pomyslil: to je dobrá věc, stáhl pytel s hlavy, vzal opatrně za petlici a šel dovnitř. Ale jen za ním vrzly dveře, bylo zle, takový rámus nastal, až mu sluch přecházel.

Ovečka, jak na ni po tmě šlápl, zabečela:

Kačena, jak to zaslechla, v ošatce spustila:

Honza skočil do světnice, ale kohout se vzbudil, zatřepal křídly a sletěl s hambalků zrovna Honzovi do vlasů, zakokrhal:

Voříšek také byl hned vzhůru, zaštěkal:

a už držel Honzu za lýtko, až Honza vykřikl, padl rukama na stůl, rovnou Mackovi do kožichu. Macek vyvřískl, zaťal mu všechny čtyři pazoury do tváře, kozel zpod stola strašně zamečel, strachy vyletěl ven a nabral milého Honzu na rohy a tak jím před chalupou udeřil, až v něm kosti chrastily, skákal po něm jako divý. Honza se chudák sotva doškrábal do Staré rokle, a když tam došel, všichni se poděsili, jak byl roztrhaný, rozdrápaný, zkrvavený. Dali mu kořalky, prosili ho, aby jim pověděl, jaký čert to tam na chalupě řádí. Ale Honza se poškrabal po hlavě, povídal:

„Bratří milí, ach, což čert, o toho by nebylo, ale kde by — celý soud se nám tam nasadil — a jaký! Do nejdelší smrti jsem neviděl takového velkomožného pana soudce, a co jsem už soudů pochodil, a šatlav poznal. Jak ten to má spořádané a jak ten všechno hned rozsoudit umí — a nic zavírat, všechno hned hotově vyplatit, bez řečí! Však to vidíte na mně, co vás tam čeká, já už svůj díl dostal.

Když jsem došel, všudy ticho, vejdu slušně do dveří, ale tam už sedí portýr v chlupatém kožiše, hlásí mocným hlasem: „Kdosi tady je!“ Ani se neohlídneš, už je tu písař, má brků jako pták v křídlech, ptá se, co jsi zač. Ale ještě jsem ani nedal pozdravení, už tam stál husar, ostruhy na nohách, v zadu šavli, furážku na hlavě, křikne: „Zloděj, to se ví,“ a chňap, už mne drží za pačesy! Chci prosit za odpuštění, že jsem obtěžoval, ale hned druhý pandur mi dal nohu do želízek a marš před velkomožného pána. Ach, ten velkomožný pán! Kníry měl jako kyrysník a očima svítil jako kocour a všechny peníze už měl u sebe. Sotva jsem řekl: „Prosím, milostpane,“ nic nechtěl slyšet, všechno věděl napřed, vjel mi rukama do tváře, pohlavky jen pršely, zavřískl na mne po německu cosi jako mňau, vau, lau, mňau, nerozuměl jsem mu ani slova, zato mu rozuměl jeho hajduk. Nic jiného to nemohlo znamenat, než — pořádně vyřezat. Zařval na mne po maďarsku: „Mek, mek, mek,“ přetáhl mne palicí, div mne v kříži nepřerazil, celé tělo mi rozbodal hned dvěma šavlemi najednou a venku si na mně ještě zatančil čardáš — ani nevím, jak jsem se k vám z tamodtad dostal. Chce-li se komu ještě těch peněz, s Pánembohem. Ale mně se zdá, že už jsme rozsouzeni. Já tam už nepolezu ani za nebeské království.“

Ostatním se také nechtělo dojít si k velkomožnému panu soudci pro ty peníze, raději hleděli, aby brzy z tamodtad zmizeli.

*

Ale zvířátka spala už ostatek noci pokojně a časně zrána, když se probudí, vidí pytlíky zlatých peněz po stole a chalupa dočista prázdná. Tak Voříšek honem nabral těch dukátů do uzlíku, naložil jich kačeně do mošničky, kozel si jich nabral do deky a dali se klusem zpátky domů.

Došli, slunko již stálo vysoko na obloze, hospodář na dvoře chodil s pány od úřadu, měl jim odevzdat stateček, a zvířátek nebylo. Zdenička seděla na zahrádce u hromádky nábytku, co si měli vzít s sebou, plakala.

Tu přiběhne ovečka, přiletí kohoutek, batolí se kachnička, Macek vyskočí na klín, nakonec kozel s Voříškem, nesou ranečky dukátů. Zdenička se hned rozběhla k tatínkovi, tatínek hned zaplatil dáňku, páni od úřadu hned odešli, zdvořile se poroučeli, už zas bylo všem dobře.

Voříšek si vlezl do boudy, kohout vylétl na hřad k slepicím, Macek si lehl na sluníčko a předl, ovečka se pásla na zahradě, kačenka se koupala v louži, už bylo v chalupě peněz hojnost, tatínek se Zdeničkou měl po starosti,