ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Na horské salaši pásl starý bača s mladým ovčákem ovce. Dole pod sebou viděli drobounké vesnice, tenounké silnice, rybníky jako malá zrcátka a daleko naproti nim stály na modrém nebi černé hory, na nich bílý sníh, modré ledy, světlá oblaka, černá mračna a ze sněhu plynuly silné řeky jako drobounké praménky po šedivém úbočí dolů do černých lesů a do údolí.

Večer sedával bača s ovčákem u ohně, dívali se jak hory růžoví v červáncích jako žhavé průhledné sklo a starý bača vypravoval o těch podivných krajích, kde slunce zapadá za stříbrnými vrchy do růžových zahrad, kde svítí skleněné zámky se zlatými střechami a kde se pasou na perlových lukách stáda bílých a černých koní. Mladému pasákovi se velice zachtělo podívat se do těch čarodějných krajů, odejít ze začazené, dřevěné koliby a z chudých domácích pastvisk.

Jednou odešel bača ráno dolů do vesnice; odpoledne se mračilo na bouřku, ovčák sehnal ovce do košiaru, ale k večeru, když ovčák seděl u ohně v kolibě, najednou ve dveřích stojí člověk v černém plášti, prosí mléka napít. Dal mu mléka a pobídl ho zůstat na noc, jde bouřka zlá. Ten černý se smál, pravil, to že je dobrá věc, „ale ty bys mohl jet se mnou do stříbrného zámku, mám potřebí kohosi, koně hlídat.“ Ovčák, jak slyšel o stříbrném zámku, hned byl svolný, svěřil ovce psovi Rafajovi, a ten černý ho vzal pod plášť. Venku už se blýskalo a hřmělo, ale ovčák nevěděl, co se s ním děje, jen se mu zatočila hlava, když zahlédl dole cípem pláště, jak pod nimi utíkají města a vesničky. Hned potom se octli v hrozných černých skalách a uprostřed těch skal stál stříbrný zámek, všecek sinavý. Vešli do toho zámku a tam byly dlouhé konírny z černého stříbra, v těch konírnách stáli vraníci, uvázaní za zlaté ohlávky. Ten černý vedl ovčáka těmi konírnami až daleko kamsi a tam v koutě ležel ubohý bílý koníček, nohy sepjaté řemeny, všecek okrvavený. A na hradě tam seděl zlý pták ohniváč, svítil po těch konírnách. U toho koníčka se zastavili, ten černý povídal:

„Tohohle mi budeš denně pískem krmit, ven vyvádět a železným sochorem otloukat. Však on nezajde, ale zkrotnout musí; co jsem ho chytil, nechce poslouchat. Ať si ho hledíš, než se vrátím.“

Potom ten černý odepjal ptáka ohniváče z řetízku, odvázal vraníkům ohlávky a vyjel s nimi ven.

Ovčákovi bylo koníka líto, rozpoutal mu nohy, pohladil ho po horkém krku pod hřívou, povídal:

„Co bych tě bil, chudáčku drahý, však tu dlouho nebudeš.“

„Nebudu, nebudu, hochu milý, jen co mne k modré studánce vyvedeš.“

Ovčák se podivil, ale vyvedl koníka ven, sedl na něho a koník s ním běžel tiše po stráních, přes horské hřbety, plynuli jako drobný obláček, nikdo jich ani nezahlédl, až dojeli k růžovým zahradám, k modré studánce, tam seděla líbezná panna Berona, česala si zlaté vlasy. Jak jich uviděla, odběhla; ale koník přiběhl ke studánce, napil se živé vody a najednou z něho byl krásný kůň s růžovou tlamou, zlatou hřívou. Když se napil, povídal:

„Milý hochu, tys mi pomohl, já tobě také pomohu. Pojď, pojedeme spolu k Bílému králi do služby.“

Ale ovčák prosil, aby se směl podívat na skleněné zámky, růžové zahrady, perlové louky. Koník dovolil, ovčák chodil zahradami, až došel k skleněnému zámku, princezna Berona stála u okna, pěkně ho přivítala, do zámku pozvala.

Tak se spolu sřečili, princezna mu ukazovala všecky ty divy, dala mu jíst a pít na zlatých mísách jídla pokrájená, v zlatých sklenicích vína postavená. Tak seděli až do večera spolu, růžové zahrady hořely jako zlaté, stádo bílých koní se přihnalo z perlových luk. Koník na ně zařehtal, vesele si zadupal a pod okny zavolal:

„Pojedeme, už je čas.“

Ovčák by byl rád zůstal v skleněném zámku, s princeznou Beronou tam být, ale princezna sama pravila, že to není možná věc, že se musí na zem k lidem vrátit. Tak vyšli na práh, ovčák prosil princeznu Beronu, aby mu dala na památku svůj zlatý hřeben, co si jím vlasy česala u modré studánky. Koník nechtěl, ať hřeben nedává, že jim bude velká běda, ale princezna vytáhla hřeben, rozpustila zlaté vlasy, až se kolem od nich rozsvítilo jako ve dne, dala hřeben ovčákovi na památku, „abys jím koníkovi hřívu česal, na mne při tom pamatoval.“

Ovčák hřeben schoval a jeli do tmy dolů, Bílému králi sloužit.

Bílý král byl už velice starý, rád je přijal do služby. Ale ti druzí služebníci ovčákovi koníka záviděli, a když uviděli, že má zlatý hřeben, koníkovi jím hřívu rozčesává, šli to králi žalovat. Král, jak uviděl zlatý hřeben, povídal:

„Toto je hřeben princezny Berony se zlatými vlasy. Jak mi princeznu Beronu nedovedeš, oběšený budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že ho k princezně Beroně donese. Tak jeli navečer, jen letěli jak bílý obláček, až k skleněným zámkům v růžových zahradách. Tam se zastavili pod oknem a koník zařičel, vesele zadupal. Princezna Berona už spala, podivila se, co se její bílí koníci bouří, vyhlédla z okna ven. Jak z okna ven vyhlédla, ovčák ji uchytil a už letěli zpátky k tomu Bílému králi, svému pánovi.

Bílý král, jak uviděl líbeznou princeznu Beronu, velice byl veselý, hned si ji chtěl vzít za manželku. Ale princezna byla smutná, pravila, že ona se dříve neprovdá, dokud jí pták ohniváč k svatbě nezazpívá. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že donesl princeznu, povídal:

„Princezna Berona chce ptáka ohniváče. Jak mi ptáka ohniváče nedoneseš, oběšený budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže. „Však mne po druhé ten černý nechytí,“ povídal. Tak se sebrali a jeli, jen letěli jak bílý obláček, až k stříbrným zámkům v černých skalách. Tam se zastavili pod oknem a koník povídal:

„Jdi dovnitř, nic se neboj, však černý doma není. Vezmi jednu ohlávku, co tam v konírně visí, udělej kličku a chyť do ní ptáka ohniváka, rukou naň nesahej. Jak na něj rukou sáhneš, vykřikne, zavolá vraníky, zle bude s tebou.“

Ovčák šel, chytil ptáka ohniváka do zlaté kličky, vyběhl ven, ale přece se o něho bál, vzal ho do ruky. Pták ohnivák zakřičel a už se za nimi hnalo stádo vraníků, jen tak, že do růžových zahrad doletěli, a ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se vrátíš!“

Tak dojeli potom šťastně k tomu Bílému králi, ten měl radost, že má ptáka ohniváče, ale princezna byla smutná, pravila, že ona se dříve nevdá, dokud jí bělouš s vraníkem k svatbě nepovezou. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že donesl ptáka ohniváče, povídal:

„Princezna Berona chce koně vraníka. Jak mi vraníka nedovedeš, oběšený budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, aby se nebál, že mu pomůže, „jen jestli mne poslouchat budeš, sic budeme oba nešťastni.“

Tak se sebrali a jeli, jen letěli jak bílý obláček, až doletěli na pomezí růžových zahrad a černých hor. Tam koník zařehtal, vesele zadupal a hned přiběhlo stádo bílých koní, radostně se s ním vítali. Koník jim povídal, co mají dělat, že mají chytit vraníka, a všichni byli svolní jít na pomoc. Zaběhli až k pastvinám těch vraníků a koník poradil ovčákovi, aby si vzal zlatou ohlávku, lehl na zem a čekal, až se některý vraník ze stáda sem zatoulá. „Pak mu přehoď ohlávku, ale na něj nesedej, sic budeš nešťastný.“

Ovčák číhal, když vraník přišel, přehodil mu ohlávku a vlekl ho do bílého stáda za sebou. Vraník se vzpínal, stál jako do země vbitý, ovčák zapomněl radu, vsedl mu na hřbet. Jak mu vsedl na hřbet, vraník zařičel, chtěl s ním zpět do černého stáda. Ale koník byl na stráži, přiběhl s bílým stádem, strhli vraníka s sebou a odletěli, jen tak tak, že jich černé stáda nedohnalo, ten černý ještě zdaleka za nimi volal:

„Jen počkej, však ty se ježte vrátíš!“

Tak dojeli až do růžových zahrad, tam se rozloučili, ovčák dovedl šťastně vraníka Bílému králi. Bílý král měl radost, že má vraníka, ale princezna Berona byla smutná, pravila, že ona se dříve nevdá, dokud nebude mít prsten, který kdysi upustila do modré studánky. Bílý král došel k ovčákovi, pochválil ho, že dovedl vraníka, povídal:

„Princezna Berona chce prsten, který upustila do modré studánky. Jak mi prsten nedoneseš, oběšený budeš.“

Ovčák byl smutný, šel si svému koníkovi požalovat. Koník ho potěšil, že mu pomůže, „však modrou studánku dobře známe“. Tak se sebrali a jeli, jako bílý obláček, až k té modré studánce v růžových zahradách. Když tam dojeli, ovčák se svlékl, potopil se do studánky, vynesl prstének, ale když vylezl, byl krásný jako princ, měl zlaté vlasy. Oblékl se, vzal prstének, vrátili se k Bílému králi.

Princezna Berona byla ráda, že našla svůj prstének, ale Bílý král byl smutný, když viděl, jaký je ovčák princ krásný, co se vykoupal v modré studánce. Došel k ovčákovi, pochválil ho, že donesl prstének, pravil:

„Ty ses stal krásným princem v modré studánce, já chci také krásným princem být.“ Vyptal se na cestu, vsedl na vraníka a už jeli, jen letěli jako mračno. Ale vraník přeletěl rovnou až k stříbrnému zámku, tam stál už ten černý před branou, povídal:

„Pěkně vítám, tak tys to, co mi koně kradeš, vládu nade mnou si sobíš? No počkej!“

A od té doby Bílého krále nikdo neviděl. Princezna Berona vzala si krásného ovčáka za muže a jeli spolu do skleněných zámků se zlatými střechami v růžových zahradách. Ale než odjeli, přiběhl koníček k ovčákovi, povídal:

„Milý hochu, tvou službu jsem ti splatil, teď jen ty mi pomoz, já lidské břímě nosil, už nemohu zpátky ke svým bratřím jít, s nimi pobíhat a se veselit. Už nezbude, než mi hlavu stít.“ Ovčák plakal, ale když koník jinak nedal a sám krk nastavil, ovčák ťal a — do nebes vylétla bílá holubička.