ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Nedaleko od nás je velký rybník Hluboký a u toho rybníka stojí zrovna u čapu mezi topoly hospůdka, říkají tam Na Zavadilce, snad že tam každý o ni zavadí, ať jde z pivovaru, ať ze mlýna, z naší vsi, a také vandrovní, krajánci i vozkové, co pivo a obilí vozí. Na půlnoční straně je Hluboký mělký, v širokém močále roste dobré rákosí, tam je řežou z pivovaru na ucpávky sudů, děti tam chodí na puškvorec a pan hrabě tam někdy honívá vodní slípky a divoké kachny. Naproti u potoka stojí mlýn ve vlhkých lukách, tam chytává mlynářská chasa raky pod olšovým kořáním potoka, a okouny na udici, v noci se plížívají po lukách cizí lidé, nechávají si na nahá lýtka přissávat pijavky — ty chytají do lékárny — a mučí hrozně žáby: uřezávají jim nožičky do města na trh a házejí je ještě živé zpátky na louku. Ale to jen, když to pan otec nezví. Chytne-li takové noční lovce chasa ze mlýna, bývá jim nedobře.

Jednou za kolik let se Hluboký loví a vypouští, a tak jsem tam jednou přišel, jak se na to chystali. Na Zavadilce bylo živo. Nahoře v sále, kde bývají muziky, večeřeli páni, kupci ryb a hosté z celého kraje, až z Prahy, a dole v šenkovně nás bylo za stoly a po lavicích jako o posvícení. Porybný měl už ten den po práci, rybník byl zpola vypuštěný; seděl s pomocníky u pece a kolem něho chasa ze mlýna, z pivovaru, pomocníci a vandrovný lid, co se k tomu tak nahodil. A všichni měli starost, co je s hastrmanem, velice o tom rokovali, jiného nevzpomínali.

Porybný, hřmotný člověk, všecek šedivý, pravil, že hastrmana nikdy neviděl a nikdy nechytil. „A nikdo ho také, co vím, nezatáhl sítí, ani živého, ani mrtvého. A tak nevěřím, co se o něm povídá, jaký je to panáček zelený, ze šosu mu kape voda, nebo že má tlusté vousy jako kapr a rybí oči; ale voda — to je prapodivná věc, tajemná síla z ní vychází, hrozná, nevyzpytatelná! Hleďte na toto,“ a zdvihl levačku bez dvou prstů, „to jsem také na vodě vysloužil. Bylo to na Světě, krásný rybník, tichá voda, ještě jsem nebyl dlouho u řemesla, stáli jsme na loďkách, zapouštěli sítě. Bylo ranní šero, kamarád stojí na přídi v kotouči lana, rozvíjí lano, tak tichounce bylo, klidno, síť hladce plynula do vody — sednu, vesluji a dívám se po hladině a najednou slyším kamaráda zavřeštět, přemetl se v povětří vzhůru nohama, chycený v provaze a řinkl sebou do vody, jako když ho někdo za provaz pod vodu strhne. Chytím za provaz, ale kdež — přimáčklo mi to ruku na dřevo a jen jsem cítil ještě, jak jsem padl tváří do vlastní teplé krve, co mi z ruky prýštila. A když jsem se vzbudil, bylo zas ticho, tichounko, leželi jsme na hrázi vedle sebe, jak nás kamarádi položili; já zkrvácený a ten druhý černý v nadulé tváři, provaz zařezaný do masa, až mu žebra přelámal. Opatrnost musí být na vodě, pravda, ale někdy se věru zdá, že je kdosi silný v hlubině.“

Všichni si prohlíželi roztrženou ruku a jeden sladovnický povídal: „Také se mi zdá, že je u vody podivně. Chodíval jsem vždycky rád řezat rákosí, Bývá tak krásně v sítinovém houští, stojíte sám a kolem vás to šustí a šeptá až nad hlavou, rákosí voní puškvorcem, je propleteno bílými a fialovými zvonečky, zdálky to šplouchá a mlaská, kuňká a žbluňká, jako když si děcko cosi mručí a povídá. Ale jednou jsem si také vyšel, a řežu, řežu, až jsem měl pořádný snop, jdu dál a dál, a slunce svítí, komáři zunčí, zastavím se, abych si utřel pot — najednou ale takové ticho uhodí kolem, jako když utne — ani jsem se neodvážil pohnout, ale přec jako bych musil otočit hlavu. Kolem samá sítina stojí nehnuta, ale odkudsi, jako když oči na mne hledí, veliké modré oči, a hlava s uschlými špinavými vlasy schovává se v síti — jako by kdosi veliký stál hluboko v bahně a díval se skrz rákosí na mne. Kůže mi docela vystydla, až jsem se vzpamatoval a tak jsem sebou trhl domů, že jsem doběhl poloneživý. Všichni se mi doma smáli, ale od té doby se mi nechce chodit řezat rákos.“

„Což je o trochu strachu,“ pověděl hospodský, když si po práci na chvilku přisedl, „hůř, když se tone. O Hlubokém říkají, že do roka jednoho utopit musí, a co jsem tady, už na dvacátý rok, ne jednoho, ale dva i tři do roka hltí. Ještě loni jsem se koupal s jedním přespolním krajánkem, říkal jsem mu, aby si dal pozor na tůň u čapu, ale on se smál, plove, plove a najednou sklesne pod vodu, ani kola neudělal. Myslil jsem, chlubí se, jak dlouho vydrží; dívám se, dívám, ono nic, tak mne hrůza pojala; vidím najednou, na vodě ticho, jen ruka vyčnívá z vody. Chytil jsem ještě po ní, ale v tom sklesla pod vodu, zaťala se mi do masa, že jsem křikl, sebou trhl, tak jsem se ještě ochránil před smrtí. Tak jsme potom vzali přežehnaný pecen, dali do něho hořící svíčku, pustili ho na vodu. Celou noc ten pecen hledal, hledal, viděl jsem oknem světélko bloudit po vodě, až k ránu stanulo, už ho našel; byl už nabubřelý, si nepodobný, jinak by tam byl snad týdny ležel, ten utopenec; bylo to až na druhé straně v rákosí — a jak to musí být hrozné tam v té tmavé chladné vodě dole v samém bahně a slizu.“

Všichni se ještě pamatovali na pohřeb utopeného krajánka, a obecní poselák, co musil podvečer ještě do mlýna a do pivovaru pro psaní si chodit, dušoval se, že od té doby často viděl hastrmana sedět u splavu, česal si vlasy anebo zas ploval ve vodě. Plove jednou tichounce jako světélko, jen hřebínek mu vyčnívá z vody, ale někdy zas funí, mlaská a hrabe v rákosí, jako by pes ploval, a vystrkuje netvornou hlavu v olezlé čepici. Poselák by byl vypravoval ještě dál, co všechno viděl, ale u pece na lavici seděl tesař Strnad. Co ostatní mluvili, dokouřil fajfčičku, pak si znova nacpal, napil se žitné, zapálil a povídá: „Tož taky já — také vám o tom hastrmanovi cosi povím.“ — A o Strnadovi věděl každý, že zná na míle všechny duchy a všechny poklady kolem, jenže mu vždycky cosi překazí, když už má peníze najít, nebo s nešťastným duchem si promluvit. Proto hned všichni poslouchali, co on o hastrmanovi poví. „Tak jsem šel jednou v noci od Hybalů, měli kryt špatný, mnoho práce, platu málo, ale Hýbal vařil slivovici, tak jsem si pospíšil, ale přece jsem se tam do noci zabavil. Měsíc už svítil, když jsem šel sem na Zavadilku, světlo bylo jako ve dne. Jdu tak cestičkou po lukách podél strouhy za mlýnem, najednou tam sedí v cestě velikánská žába, nehýbá se, hledí na mne skleněnýma očima. Dopálil jsem se a bác po ní kamenem, trefil jsem ji po hlavě. Podívala se po mně, až mne mráz přejel, a pak hups, hups, pomalu do zarosené trávy. Jdu dál, nedá mi to, co je s tou žábou, najednou vidím zas přes cestu ležet zajíce, byl už neživý, oči měl jako skleněné a z huby mu kapala krev. Pomyslím si, počkej, dobrý budeš na večeři, a šups s ním do pytle. Měl jsem z něho radost, klusám dál k lávce, už jsem se v duchu olizoval. Docházím k lávce, nad splavem najednou to se mnou smykne, jakoby se mi chtěl pytel se zad utrhnout. Pomyslím si: že ten zmetek v pytli oživnul? Ale počkej! chytím pytel, chci tím uhodit o stavidlo, ale lidé zlatí, najednou mne to praští do týla až se mi v lebce rozsvítilo, a z pytle hup! zajíc jako tele, svítí očima, cení zuby, chytí se mi za hřbet a tak mi bubnuje svými paprčemi po hlavě, že jsem křičel a volal k Bohu o milost. Kopl mne ještě zadními běháky do šíje, až mne zkrvavil, zaprskal a zavřeštěl: „Ještě žes Toho vzpomněl, nádobo nečistá, však bys byl dnes spal se mnou;“ pak přeletěl jako střela přes splav a zmizel v tůni — však víte sami, jak je tam hluboko. Neptejte se, lidé zlatí, jak jsem letěl do mlýna — a od té doby mám třesení v týle a někdy se mi hlava točí.“

Stárek se smál Strnadovi, že se mu hlava točí spíš ze žitné, ale jeden starý krajánek, co tam přicházel už po léta rok co rok jako domů, soudil, že to byla pomsta od toho hastrmana, že žábu uhodil. Jindy bývá dobrý, když ho nedráždí. „Sám jsem ho jednou potkal v životě,“ povídá. „Bylo to na Valašsku, jdu v noci z Karlovic na Dolní Bečvu, tma byla, že na ni mohl sekyru zavěsit, vidím u vody ohníček. Neměl jsem si čím zapálit, tak sejdu k vodě, tu vidím hromádku modravého uhlí jak plápolá řeřavé, u něho sedí zády ke mně človíček, dmýchá, až mu tváře nabíhají. Dám pozdravení: Pochválen buď — no, jak patří, prosím o uhlík do tabáku. Podíval se po mně ne právě křesťansky, ale povídá: ‚Když jsi pochválil, tak si vezmi, ale jdi a nehleď sem!’ Dal jsem uhlík do dýmky, poděkoval, hleděl jsem, abych už byl pryč; nebylo mi tam u řeky volno. Ale tabák ne a ne chytit, když jsem došel na Dolení mlýn, dívám se, co to: byl to dukát, starý na tři sta let. Čtyři dni dával za něj žid celé šalandě pít.“

„Tak, tak,“ pověděla k tomu stará myčka, co tam drhla nádobí v pivovaře, „což, na peníze nehledí, ti hastrmani, ale zlí jsou, i na sebe, jeden druhému neodpustí a můj starý, dej mu Pánbůh slávu věčnou, často mi vypravoval, jak ho jeden hastrman polekal — a byla to pravda čistá. Šel jednou do Hradce kupovat kůže, však byl švec a dobrou práci znal dělat, šil pro všechny pány v kraji, kdyby byl šetřil, mohla jsem já, duše ubohá, dnes docela jinak být — však mu ten hastrman pomohl k pěknému živobytí. Jak tady jde po silnici, dojde člověka; nebyl velký, ale sporý, hlavu měl rezavou jako když hoří. Tak šli spolu chvíli, ten ryšavec se ptal mého, co a jak, nakonec pověděl, že má cosi na srdci, kdyby mu chtěl pomoci, že by mu dobře zaplatil. Můj Josef byl dobrák a na peníze jsme doma truhlu neměli, tak mu to přislíbil. A ten ryšavý povídá: ‚Mistře, nebojte se nic, já jsem hastrman a jdu do Hradce, tam jsou hluboké vody kolem a u těch vod koželužny. Tam mám cosi dělat pod vodou. Vy půjdete na most a já se dám do vody. Nebudete se než dívat po vodě: půjde-li krev, bude dobře se mnou, ale půjdou-li bubliny, je zle a to musíte ze vší síly křičet: ,Drž se, drž! už jdu, už!‘ Potom uvidíte, co bude dál.“ Mému se to sice nelíbilo, ale co měl dělat, už byli u mostu a ten ryšavec zmizel ve vodě. Chvíli bylo ticho, najednou: blunk, blunk, prchají bublinky nad vodou. Josef se přežehnal, klekl na most a křičí dolů ze vší síly: „Drž se, drž! už jdu, už!“ A jak to tak několikrát vykřikl, najednou bublinky přestaly, a voda se barvila na červeno. Už se smrákalo, chvíli bylo ještě ticho, ale najednou jakoby po tmavé vodě plula hlava a zasvítily dvě rozžaté svíčky a hlas toho ryšavce volá: „Jdi k starému Libounskému, co má koželužny dole u vody, kde máčí kůže, řekni mu, že ten a ten, však on už ví, je mrtev dnes, že je ode dneška zase svobodný, ať dá, co kdysi slíbil. A to si nech na památku.“ Pak všecko ztichlo, můj od hrůzy celý zesinal, sotva si k tomu koželuhovi troufal jít. Konečně si dodal srdce, ale starý koželuh nechtěl nikoho k sobě pustit, všichni říkali, že od několika let s nikým nemluví a mimo kostel nikam nevychází. Tak můj si dodal srdce a povídá: „Když nechce, tak dobře; vyřiďte mu jen, že ten a ten, však on už ví, je mrtev dnes a že je svobodný.“ Jen to dořekl, otevrou se dveře od světnice, vyjde starý vysoký muž, vykřikl: „Cos to řekl, člověče?“ Josef se ho až lekl, ale on se utišil, vzal ho s sebou do komory, dal si všecko popořádku povědít a pak mu dal sto rýnských a slíbil, že si může do smrti zadarmo pro kůže chodit. Ale musil se mu zapřisáhnout, že nikomu slova neřekne až do jeho smrti. Jenže můj od té doby si řemesla nehleděl a tak se ty peníze rozkutálely a já ubohá jsem tu teď sama, chudá jako prst.“

Všichni se té podivné historii podivili. Strnad by se byl rád ještě na všelicos zeptal, ale páni už nařídili jít spat, na druhý den bude časná práce. Tak se rozešli a na druhý den rybník byl dočista vypuštěný, ryby vyloveny, velice tam bylo veselo, navečer i vyhrávali a tancovali, ale Strnad se sladovnickým marně po celý den hledali hastrmana a jeho dům po celém rybníce a marně čekali, jestli se chytí do sítě. Nikdo ho ani okem nezahlédl. Dno rybníka zaorali, nasázeli tam brambor a obilí, všichni už dávno na hastrmana zapomněli, jen Strnad ne a ne od toho upustit a jak se trochu napije, hned všecky ty strašidelné historie přeříkává znovu.