ZlatýFond.SME.sk - zlatý fond slovenskej literatúry

Byl jednou král, měl syna a ten syn se nechtěl ženit, celý čas jen chodil na hon. Jednou v zimě zastřelil havrana a když ho viděl ležet v krvi na sněhu, usmyslil si, že se ožení, dostane-li dívku, která má tvář bílou jako sníh, rty jako krev a vlasy jako havran. Když to král uslyšel, byl smutný, pravil:

„Takové dívky není na celém světě, jen v skleněném zámku, hlídá ji Bílý král, každého zahubí, kdo se zámku přiblíží. Ale když jináč nedáš, jdi si, snad je ti ta princezna souzená.“

Princ se rozloučil, jel do světa, všude se ptal po skleněném zámku, nikdo o něm nevěděl. Až dojel kraj světa, tam stála chaloupka, v té chaloupce bydlila Moudrá Bába, právě si četla o tom princovi v knize osudů, pěkně ho uvítala, ale povídala:

„Synáčku, potázal ses se zlou, do skleněného zámku se lidský tvor nedostane. Ale sečkej chvilku, až přijde můj pravnuk Vítr, snad ti poradí.“

Princ si sedl za pec, po chvíli zaduněla vichřice, do oken chaloupky bil sníh, dveře se vyvrátily a do světnice vrazil veselý mládenec, volal:

„Babičko, oběd! Dnes jsem se prohnal, stavěl jsem Bílému králi ze sněhu hradby kolem skleněného zámku. Chystá se na svatbu a bojí se, že mu chce kdosi unést jeho nevěstu.“

Babička vytáhla z trouby oběd, postavila ho na stůl a vyprávěla Větrovi o princovi. Vítr pozval prince k obědu a když se najedli, pravil:

„Půjčím ti svého koně, ten sněhovou hradbu přeskočí, a Bílý král není doma, jel zvát hosty na svatbu.“

Princ poděkoval Větrovi, vysedl na koně a kůň se s ním hnal jako vítr, přelétl sněhovou hradbu a stanul ve dvoře. Princezna seděla smutná u krbu v skleněném pokoji, třásla se zimou v bílém kožíšku. Princ vběhl do zámku, chytil princeznu do náručí a ujížděl s ní k chaloupce. Ale Bílý král se vracel domů, spatřil prince a rozjel se za ním. V mžiku ho dohonil, vytrhl mu princeznu z náručí, poznal však Větrova koně a řekl:

„Že jsi Větrův přítel, tak ti to odpouštím, ale po druhé se nevracej.“ Princ jel smutný sám k chaloupce, Vítr ho těšil, ať počká, až přijde druhý bábin pravnuk, Slunce, snad mu poradí. Princ si sedl zase na pec, k večeru zalila chaloupku zlatá zář, dveře se otevřely a do světnice vběhl krásný mládenec, Slunce, volal:

„Babičko, večeři! Dnes jsem se nasvítil, hřál jsem Bílému králi na sněhovou hradbu, aby se mu slila v tvrdý led. Kdosi mu chtěl unést jeho nevěstu.“

Bába postavila na stůl večeři, vyprávěla o princovi. Mládenec pozval prince k večeři a když se najedli, těšil ho, aby se nestaral, že má koně rychlejšího než Vítr, oběhne za jeden den celou zemi. Poslal ho na svém koni do zámku, aby vzal princeznu, dokud Bílý král spí. Princ mu poděkoval, letěl na slunečním koni k skleněnému zámku, kůň přelétl hradbu, stanul na dvoře. Princ vyběhl k princezně do pokoje, našel ji spící v kožišinách na bílém loži, vzal ji do náruče, a letěl s ní zpět k chaloupce. Ale kůň Bílého krále ucítil svého druha, bil kopyty, až vzbudil svého pána. Bílý král seběhl, vsedl na svého vraníka a mžikem dohonil prince. Vytrhl mu princeznu z náručí, poznal však slunečního koně a řekl:

„Žes přítel Slunce i tenkrát ti odpouštím, ale víckrát se mi nevracej!“ Princ odjel smutný k chaloupce, vypověděl Slunci své neštěstí. Mládenec jej těšil, ať počká, až se vrátí bábin třetí pravnuk, Měsíc, snad mu poradí. Princ si lehl na lavici za pec, po chvíli, ještě bylo temno, zalila chaloupku stříbrná zář, dveře se otevřely a do světnice vešel bledý mládenec, Měsíc, volal:

„Babičko, snídaní! To jsem se dnes namohl, svítil jsem Bílému králi, když honil toho, co mu ukradl jeho nevěstu.“

Babička vařila snídaní, vyprávěla Měsíci o princovi, jak po dvakrát marně unášel Bílému králi princeznu. Měsíc vzbudil prince, pozval jej k snídaní, těšil ho, že má ještě rychlejšího koně než Slunce, poslal jej do skleněného zámku. Bílý král, když se vrátil s princeznou, odjel, aby jí přinesl bílý hranostajový plášť na svatbu. Princ poděkoval Měsíci, vsedl na koně, brzy byl v skleněném zámku, našel princeznu, jak plakala ve svém pokoji. Chytil ji do náručí, letěl s ní k chaloupce. Už už dojížděl, tu se přihnal Bílý král, vytrhl mu princeznu z náručí, ale když poznal měsíčného koně, pravil:

»Žes Měsícův přítel, do třetice ti odpouštím. Ale jestli tě ještě uvidím, živého tě nepropustím.“

Princ dojel smutný do chaloupky, Měsíc ještě spal. Když se vyspal, pravil princi:

„Nezbude, než aby sis vysloužil rychlejšího koně, než má Bílý král. Ale takový kůň je jediný na světě a toho koně má Jedubaba a bydlí tady dál, až za krajem světa. Jdi k ní a hleď koně vysloužit, my ti rádi pomůžeme.“

Princ pěkně poděkoval a jel k Jedubabě. Chalupa Jedubaby stála na samých temnotách, kde nebylo ani paprsku, ani hvězdičky a kde létaly jen černé stíny jako noční mátohy. V chalupě bylo plno dýmu, v malých kamínkách hořel oheň, nad ohněm míchala Jedubaba své jedy v černém rendlíku. Bachraté žáby lezly po zemi, plivaly do rendlíku své sliny, tlustí hadi kapali do toho varu svůj jed, plešatý havran nosil bábě v zobáku jedovaté bylinky.

Sotva vešel princ do světnice, žáby zakuňkaly, hadi zasípěli, oheň zapraskal, havran krákoral. Bába po nich stříkla tou jedovatou kaší, aby mlčeli, chrochtala přívětivě na prince:

„Co pak, panáčku, co pak chceš? Však živý odtud nevyjdeš!“ Princ pověděl, že si přišel pro koně, a bába se smála, až řičela:

„Když si ho vysloužíš, tak ti ho dám, mám jich tu dvanáct, vyber si sám. Třikrát je uhlídáš, objedeš svět, když se však nevrátí, vypiješ jed.“

Vyšla s princem na dvůr, hvízdla, ze stáje vyběhlo dvanáct koní, černých jako mračna, princ s nimi vyšel ze dvora, ale než se ohlédl, rozlítli se, ani nevěděl, kam se poděli. Šel je hledat, bloudil, po koních nikde ani stopy. Tu zavanul prudký vichr, před princem stál Vítr a volal vesele:

„Princi, jak se máš?“

Princ si mu požaloval, že hledá marně Jedubabiny koně, ale Vítr se jen zasmál, rozlítl se po obloze, fičel celý den jako divoká vichřice, sháněl černá mračna po obloze, sehnal je do večera až k chalupě a s princem vlétlo do dvora dvanáct vraníků, uštvaných, až jim kapala z tlamy pěna. Bába se zamračila, ale neříkala nic, zavřela koně do stáje, dala princi jíst a poslala jej spát. Na druhý den o úsvitě vyvedla zas koně ze stáje, dala je princovi. Byli už plaví jako ryzky, vylétli ze vrat a zmizeli. Princ nevěděl, co si má počít, bloudil, hledal, až vyšlo Slunce, zazářilo přívětivě, volalo:

„Princi, jak se máš?“

Princ div neplakal, jak naříkal, ale Slunce ho těšilo, počalo pálit, až se vzduch sléval žárem, do večera sehnalo plavá oblaka s oblohy až k chalupě, s princem vběhlo do vrat dvanáct plavých koní, byli uštvaní, jen se z nich sléval pot. Bába se zas zamračila, ale nemluvila, zavřela koně do stáje, dala princi jíst a poslala jej spát. Na druhý den koně vypustila, byli bílí a hraví jako beránci, jen vyskočili ze vrat, rozlítli se po obloze. Princ už jich nehledal, jen chodil a čekal. Ale nezavanul ani větérek, slunce se schovalo za obláčky, tak uplynul celý den, nastával večer. Tu vyšel Měsíc, volal:

„Princi, jak se máš?“

Princ plakal, už myslil, že je jeho žití konec. Ale Měsíc se rozsvětlil stříbrným leskem, sehnal všechny beránky mžikem až k chalupě a pravil:

„Dej si pozor, až budeš vybírat, vyber si toho třetího, co věsí hlavu, to je ten pravý.“

Bába už stála na prahu, smála se, jen se chechtala, tu však vejde princ a za ním skáče dvanáct běloušů. Bába jen zaskřípala svými černými tesáky, ale co dělat, koně byli pohromadě, dala mu vybrat a křičela, aby už byl pryč. Princ pohleděl na koně, spatřil toho třetího, jak věsí hlavu, skočil na něho a kůň s ním vzlétl, letěl jako paprsek, mžikem dorazil do chaloupky Moudré Báby.

Moudrá Bába už na prince čekala, zdáli volala:

„Synáčku, pospěš, Bílý král se už strojí k svatbě.“ Princ se ani nezastavil, letěl k skleněnému zámku, nevěsta čekala v bílých šatech, v hranostajovém plášti, Bílý král vyváděl koně ze stáje. Princ uchytil princeznu a letěl s ní zpět. Bílý král skočil na koně, ale kůň smutně zahrabal kopytem, zařehtal:

„Tentokrát je zle — svého bratra nedohoním.“

Bílý král mu zaťal ostruhy do boků, šlehl jej bičem a už letěli. Vraníkovi kapala krev z boků, když se blížil princi, volal na bělouše:

„Počkej, už nemohu, můj pán mne ubije.“

Ale bělouš letěl dál plavným krokem, jen se ohlédl a zařičel:

„Tak ho shoď, však jsi od něho nezkusil nic dobrého.“ Bílý král šlehl svého vraníka po očích, vraník se vzepjal jako prut, Bílý král sletěl, rozbil se na drť. V tu chvíli přeletěl princ chaloupku Moudré Báby, a jak letěli dál, země kvetla, kde se jí bělouš dotkl, jen se pestřila kopytníky, sasankami, petrklíči, luka se zelenala, pole se černala, skřivánci vzlétli z hrud a provázeli svým zpěvem prince s princeznou do jejich říše.